Doménou prozaického psaní Martina Komárka jsou postavy větších či menších ztroskotanců, jejichž životy jsou poznamenány především sexuální roztoužeností a alkoholem. V posledních dvou knihách je dějištěm jejich osudů budoucnost a Komárek se tak zařadil mezi autory české sci-fi. Není to ovšem sci-fi technicistní, spíše taková, jakou psával Josef Nesvadba. Temná, využívající české reálie, plná podivných postaviček.

Je pravděpodobné, že česká sci-fi obec, která funguje trochu jako klub známých, mezi sebe nikdy nevezme žádného autora, který není „čistý“ scifista. Cožpak někdo považuje třeba Párala za pravého scifistu?

Pokud jde o literární obec jako takovou, bude stejně novináře, který „také“ píše romány, považovat pravděpodobně vždy za outsidera. Spisovatel totiž u nás může psát do novin, ale když novinář píše knihy, bude už vždycky jen publicista, který si chce uspokojit své neukojené ambice. (Tolik tedy „nezaujatě“ ve vlastní věci.)

Porovnáme-li romány Smrťáci (2000) a Rytíři kříže (2002), je na první pohled patrné odlišné „ideové“ vyznění. Řečeno lidově, v první knize jde o karikaturu moderní západní a amerikanizované společnosti, v knize druhé o stále aktuálnější hrozbu terorismu a „střetu civilizací“.

Oč běží: Smrťáci se odehrávají v roce 2048 na dvou místech planety, v Bohemii, což není třeba vysvětlovat, a USA. O atmosféře knihy vypovídá dostatečně už citát použitý na obálce: „Tak co říkáte Bohemii?“ zeptal se Naslim „Zapadákov, co?“

Time se usmála, aniž pootevřela rty zvýrazněné bledou rtěnkou: „Je to mnohem horší, než jsem si myslela.“ (s. 25)

A je to skutečně ještě mnohem horší, než by předpokládal i sám čtenář. Bohemie je jakousi zemičkou na periferii světa, která žije pod ochranou amerických jednotek. „Byla jen torzem původního státu, o pohraniční hory a východní část, Moravu, přišla při mezinárodních arbitrážích po roce 2000. V současné době žila pouze z turistického ruchu, kromě řemesel a opravárenských služeb zdejší výroba zanikla. V turistických službách se živila asi polovina vzrostlého obyvatelstva, ostatní žili z podpor.“ (s. 17) Celou zemí proudí kamiony pašovaného alkoholu. Americké okupační jednotky trooperů se pokoušejí tuto „smrtící Mississippi“ zarazit, ale zdá se, že se jim to moc nedaří. Požívání alkoholu v množství větším než malém se trestá patnácti lety žaláře, převýchovou nebo výjimečným trestem. Podobu světa určuje Amerika a tu vedou podivní prezidenti dosazovaní velkými firmami. Chovají se podle vzoru Bushe mladšího, jak je představován v intelektuálních vtipech. Americký prezident Halemy, sportovec, kterému je v době nástupu do úřadu třiadvacet, se například v TV show vyjadřuje takto: „Opilství Ježíšovo přivedlo na svět zločinné náboženství, které na víc než tisíc let oslabilo životaschopnost lidského rodu. Požívání alkoholu vždy vedlo k agresi, dávka rumu, kterou dostávali útočící pěšáci, z nich dělala vraždící stroje. A nakonec Hitler, ďábel v lidské podobě, ani na okamžik střízlivý.“ (s. 73)

Ztělesněním ošuntělé Bohemie je profesor Kočka, ministr kultury, který chodí většinou pěšky, protože jako ministr druhé kategorie nemá nárok na vůz. Jeho syn Václav a Václavova žena Ester žijí v neustálém alkoholovém opojení a představují v Bohemii jakýsi underground.

Do tohoto světa přijíždí ctižádostivá Time Leereová, která chce získat titul supertroopera. Všechno nakonec dopadne jinak. Time se zamiluje do jednoho z místních mužů, nechá se svést ke „kontaktnímu“ sexu (zatímco všichni vyspělí lidé se už dávno oddávají sexu virtuálnímu), pije alkohol a vůbec všelijak jinak chátrá, až se stane obětí intrik z vlastních řad.

Kniha končí propadem bohemiánské i americké společnosti do chaosu, kdy ve světě, kde realitu vytvářejí média, nikdo už neví, co je pravda a co je jen uměle vytvořený obraz. Vzpoura v Bohemii končí scénami připomínajícími divoký odsun sudetských Němců, kdy Češi ubíjejí troopery zahrocenými kůly a barbarství vítězí.

Rysem Komárkova psaní bývá často nastavení opačné perspektivy. Nikdo zřejmě nepředpokládá, že by Bohemii čekal tak tristní osud, jak je vylíčen ve Smrťácích. Ostatně ani z Komárkovy publicistické činnosti se nezdá, že by něco takového očekával. Právě rozpor mezi autorovou angažovaností, kterou můžeme z nedostatku jiných slov nazvat proamerickou, proevropskou a prozápadní, a nevábným obrazem vylíčeným ve Smrťácích (civilizace, kterou zbavilo všech půvabů právě rozvinutí některých vlastních trendů) naznačuje, že Komárek má spíše obavy z toho, že jeho oblíbená civilizace může takto skončit. Je to pokus odhadnout, jak by se také západní civilizace mohla vyvíjet, kdyby převládlo okouzlení politickou korektností, opojení velmocenskou silou, chorobný kult zdraví a hygieny, záliba v neskutečných obrazech a opuštění náboženství.

Takto nadhozená témata se znovu vracejí v zatím poslední Komárkově knize Rytíři kříže. Inspirace událostmi 11. září je zjevná a přiznaná. Autor tu však opět otočil perspektivu. Jeho východiskem je vyprávění o světě, který žije pod nadvládou muslimů. Těm se podařilo dovršit boj, který začal Usáma I., a nakonec přemohli slabou křesťanskou civilizaci. Tím, kdo tu hraje roli zaostalé a komplexem méněcennosti stižené společnosti, jsou křesťané žijící v ilegalitě kdesi v americké poušti a také v katakombách pod Prahou.

Místo teroristické organizace Al-Kajda tu zaujímá spolek Rytíři noci, který vyhodí do povětří mešitu Al Aksá. Jednou z hlavních postav románu je pražský chlapec Hassan, kterého si Rytíři noci vybrali, protože je zřejmě vyvolen pro nějaké významné poslání. Jak to dopadne, není ještě jasné, protože Rytíři kříže mají být jen prvním dílem celé trilogie, takže na výsledek si budeme muset ještě počkat.

Oproti všem ostatním knihám mají Rytíři kříže mnohem méně komplikovaný jazyk, autor se nesnaží o žádné „umělecké“ metafory, děj plyne mnohem průzračněji.

Příklon k antiutopii uvolňuje autorovi ruce, takže se nemusí omlouvat za to, že odbočuje z reálií více, než se sluší (v knize Králíček vám dodá lesku nemá třeba průběh soudního jednání nic společného s tím, jak soudní jednání vypadají, k čemuž se tvůrce s lítostí přiznává).

Rytíři kříže tvoří oproti předchozím knihám určitý předěl. Zdá se, že autor tu neměl vysoké ambice, které by mířily do vysokých uměleckých pater, ale chtěl prostě formou příběhu (oproti realitě zrcadlově obrácenému) sdělit svůj názor na nebezpečí fanatismu, ať už je jeho nositelem kdokoli. Paradoxně však právě tato jednoduchost knize prospěla. Nutnost stylizovat se jako vypravěč do role morálně přísného pražského muslimského chlapce Komárkovi zabránila v naturalismu, kterého bývá jeho líčení sexu a alkoholového opojení jinak plné. Forma si tu podmanila obsah k dobru věci. I víno samo tu už není kapalinou, kterou si hrdinové prolévají hrdlo po hektolitrech, ale spíše nápojem duchovním. Problém fanatismu je ostatně mnohem reálnější i zajímavější, než poněkud umělé téma virtuální reality a hrozící americké okupace Evropy. Pokud bude některým čtenářům chybět dostatečná dávka potácivého sebenalézání intelektuálů, nebude se mýlit. V posledních dvou Komárkových knihách nic takového není. Je to slušný střední proud, ve Smrťácích trochu připomínající americkou sociálně-kritickou sci-fi, v Rytířích kříže ještě cosi staršího, aspoň pokud jde o formu. Tímto stylem by mohla být kniha napsána klidně třeba ve čtyřicátých letech dvacátého století. To není negativum, pokud jde o modernismus, po Joyceovi už stejně nic nového pravděpodobně nepřijde.

Ještě poznámku na závěr: přesvědčení o převaze západní civilizace, které bývá patrné spíše z Komárkových novinových komentářů než z jeho próz, tu vychází najevo spíše nepřímo. Z toho, o čem se autor rozhodl psát. Zatím se zdá, že pouze západní člověk je schopen – byť někdy jen v rámci intelektuální hry – provést ono přepólování, pokusit se pohlédnout na vlastní svět cizíma očima, zapochybovat o výlučnosti své pravdy, říci si ono „co kdyby“. Co kdyby měl pravdu ten druhý?

Martin Komárek, Smrťáci. Praha, Hynek 2000. -- Martin Komárek, Rytíři kříže. Praha, Wales 2002.