Kniha Giovanni Huss il Veridico – doslova „Jan Hus, pravdomluvec“, významově přesněji však spíše „Jan Hus, hlasatel pravdy“ – z pera tehdejšího socialistického žurnalisty a pozdějšího italského fašistického Duceho vyšla v Římě v nakladatelství Podrecca e Galantara roku 1913. Mussolini zde o Husovi píše s největšími sympatiemi. Slavný italský historik Renzo De Felice se dokonce domnívá, že nelze vyloučit, že sám Mussolini se cítil nějakým způsobem morálně a psychologicky podobný s Husovou postavou a že v něm viděl svůj určitý vzor. To se jeví velmi pravděpodobné zejména na základě souznění onoho „veridico“, které je přiřknuto Husovi, a pseudonymu „vero eretico“ (opravdový kacíř), kterým Mussolini někdy podepisoval články ve svém „socialistickém období“. Jeho pseudonymy přitom svědčí o osobních duševních stavech, jimiž viděl sám sebe. Určité sympatie k českému prostředí obecně se někdy nacházejí i v dalších pracích mladého Mussoliniho. Například v jeho románku Claudia Particella, milenka kardinála z roku 1909 (překlad Karásek a kol., Brno 2000) si za postavu kardinálova kočího vybral „Čecha, schopného udržet tajemství i za nejtěžšího mučení“. V období 1. světové války pak Mussolini ve svém listě Il popolo d’Italia (Italský lid) psal o československých legiích jednoznačně oslavně, někdy až s entuziasmem. Tato situace se změnila až později, kdy již držel otěže moci jako ministerský předseda fašistické Itálie. Tehdy bylo jeho dílko o Husovi dokonce v době příprav Lateránských dohod staženo v Itálii z oběhu, aby neprovokovalo případné čtenáře antiklerikálním postojem Mussoliniho mládí. Na druhé straně však bylo běžně uváděno oficiálními životopisci v Duceho životopisech a je evidováno i ve velké italské Trecaniho encyklopedii (Enciclopedia Italiana, 1–36, ed. Giovanni Treccani a kol., Milano 1929–1938).

Mussoliniho kniha o Husovi nikdy nevyšla česky celá. V Itálii však byla po druhé světové válce vydána kromě začlenění do sebraných spisů Benita Mussoliniho samostatně ještě dvakrát: v roce 1948 v Římě, jako náhrada za první, téměř nedostupné vydání, a podruhé s předmluvou Renza De Feliceho v Palermu v roce 1988. Dvakrát vyšel její anglický překlad – pokaždé v New Yorku, v roce 1929 a 1939. O vzniku Mussoliniho knihy o Husovi i jejích osudech jsem již pojednával v jiných periodikách (připravuje se i její české vydání), proto bych se zde blíže zmínil o Mussoliniho úvodu a kapitole, které zde otiskujeme.

Jak sám autor uvádí v předmluvě, kniha je kompilační prací. První jmenovaný spis byl Mussolinimu skutečně vydatnou, zřejmě nejdůležitější předlohou. Autorovo jméno je pravděpodobně redakční chybou zkomoleno, jedná se o francouzského slavistu Louise Légera (1843–1923). Studie Huss et les Hussites byla publikována původně ve zmiňované Revue Suisse, odkud také – soudě podle vlastního údaje – Mussolini čerpal (jeho bibliografický údaj ročníku 1879 je však chybný), a poté vydaná knižně ve dvou svazcích v Nouvelles etudes slaves I, II (Paříž 1880 a 1886). Légerovy spisy Mussolinimu zprostředkovaly studie Františka Palackého a Václava Vladivoje Tomka. Další cennou předlohou mu byla práce německého historika Friedricha von Bezolda Geschichte der deutschen Reformation. Z rozsáhlé práce Caesare Cantu' (1804–1895) Storia Universale (Torino 1887) i z knihy kardinála Josepha Hergenröthera Handbuch der allgemeinen Kirchengeschichte (Freiburg im Breisgau 1876–1880; italský překlad Enrico Rosa, Firenze 1904–1910) využil jen skutečný zlomek týkající se husitského tématu. Oním nespecifikovaným menším spiskem, který Mussolini v předmluvě zmiňuje, je dílko P. F. Erizza Giovanni Huss il Riformatore Boemo (Padova 1878). Pokud je mi známo, jedná se o jedinou samostatnou italskou práci o Husovi, která byla před Mussoliniho knihou napsána. Erizzova kniha není příliš významná, důležitější však je, že Mussolini v předmluvě opomenul zmínit svůj další pramen, práci Francouze Emila de Bonnechose Lettres de Jan Hus, vydanou poprvé v Paříži roku 1845. Z tohoto díla sice nečerpal pro samotný text knihy, avšak přeložil z něj některé Husovy listy, jež jsou umístil do přílohy publikace. Z hlediska dalšího Mussoliniho osudu je jistě zajímavý závěr úvodu, kterým autor odkazuje svůj spis do rukou čtenářů.

V kapitole Žižka a husitská válka vychází Mussolini nejvíce z Bezolda a hlavně z Légera, který čerpal zejména z knihy o Janu Žižkovi od V. V. Tomka. Závěr kapitoly je pak literárně zajímavější, poněvadž je vlastním Mussoliniho shrnutím Husa a husitství.

Kapitola je – stejně jako celá kniha – plná nepřesností. Nutno však poznamenat, že do značné míry tomu tak je již vinou Mussoliniho předloh. Musssolini například uvádí dvě podmínky souhlasu utrakvistů pro přijetí Zikmunda českým králem. Požadavků bylo ve skutečnosti osmnáct a ony dva uvedené body byly pouze jejich součástí. Též do Plzně Žižka dorazil dříve, než byla obležena. Národnostní pnutí v období husitských bouří též těžko chápat jako nacionalismus v dnešním slova smyslu, projevující se od 19. století.

Dle opisu z Légera je italskému čtenáři předkládán text písně Ktož jsú boží bojovníci. Jistebnický kancionál, který je rukopisem písně takřka současným, byl objeven až na počátku 70. let 19. století, a proto byla dříve píseň uváděna podle zmíněného, poněkud odlišného textu tištěného v Mladé Boleslavi roku 1530. Ten použil i Léger. Rozdíl oproti verzi Jistebnického kancionálu je zřetelný již na začátku písně, kdy se italský text drží předlohy ze 16. století, jež začíná plurálem 2. osoby, namísto osoby třetí, následující druhá a třetí sloka jsou pak uvedeny v opačném pořadí, sedmou sloku Mussolini vynechal. Právě na závěrečný verš písně poukazuje Mussolini jako na krutost táborského vojska, „předstihujícího v barbarství římskou církev“, avšak v tomto případě neoprávněně, neboť byl k písni přidán až v období válek proti Turkům. Mussolini pak doplňuje k poslednímu verši mladoboleslavské verze ještě další slova navíc: „bez smilování“.

Po písni následují informace – opět zprostředkované Légerem –, jež z větší části podává kronika Vavřince z Březové. I zde nalezneme chybné údaje: např. Žižka nepřijel s vojsky 20. června, nýbrž již 20. května 1420 a táborité „stříhali mužům kníry, ženám vlasy či oděv nebo drancovali kostely a kláštery“ již den po svém příjezdu do Prahy! Též drancování kostelů a klášterů probíhalo již od roku 1419.

Mussolini hovoří dále o táboritském masakru obyvatel Prachatic. Špatným opisem Légera komolí název města na „Rachatice“ a špatně opisuje i počet upálených v sakristii kostela, jichž Vavřinec z Březové uvádí 85.

Rovněž zpráva o sedmi táborských kněžích, které Žižka nechal upálit v Praze v prosinci roku 1420, je mylná. Tentokrát však za to může Léger. Jedná se o záměnu s 11 katolickými kněžími, které nechal Žižka upálit po dobytí hradu Říčan na počátku prosince 1420.

Nikoliv nepravdivé, avšak nepříliš jasné či nepřesné je i líčení následující. Jako historický fakt přejímá z Légera Mussolini i legendu o Žižkově smrti a jeho přání nechat svoji mrtvolu rozsápat zvěří a z kůže nechat vyhotovit buben. Tato legenda pochází od Aenea Silvia Piccolominiho, o jehož averzi vůči Žižkovi nelze pochybovat.

Též pojednání o českých bratřích, převzaté z Bezolda, není fakticky přímo nekorektní, stručností však dochází k určitým nepřesnostem, mj. je tu zkomoleno i jméno Jana Drändorfa na „Diandorf“ a chybně je uvedeno datum jeho upálení 1245 namísto 1425; nesprávné je však i místo jeho smrti, neboť nebyl upálen ve Wormsu, nýbrž v Heidelbergu, což je již chyba Bezoldova.

Po kompilačním textu následuje v závěru kapitoly v podstatě shrnující Mussoliniho pohled na husitství, který do jisté míry charakterizuje i autorovu vlastní osobnost. Hovoří zde o dvou „neoddělitelných složkách“ hnutí, jimiž jsou: náboženství a nacionalismus. Husa přitom vidí jako toho, kdo shrnuje a řídí veškeré úsilí – z této věty vyznívá Mussoliniho pojetí úlohy osobnosti v dějinách. Husovu smrt vnímá jako prvek, který „zušlechťuje“ předchozí učení, přičemž poukazuje na hanebnost jeho soudců, tedy katolické církve, zároveň však si v předchozím textu všímá i barbarských krajností husitů. Komentuje i charakter husitského hnutí a zejména to, že po jeho rozmachu se štěpí na různé skupiny, radikální a umírněnější. Reflektuje, že válka soupeře vyčerpala, hnutí končí kompromisem a především že „kacířství bylo zabito politickou stranou“ – tj. jednou ze stran, která vznikla štěpením hnutí a která zlikvidovala stranu radikální. Zde se Mussolini projevuje jako politický stratég. I hodnocení, že „táboritství je ve skutečnosti hnutím více politicko-sociálním než náboženským“, je příznačné pro náhled tehdejšího revolučního socialisty. V těchto větách můžeme zřetelně vidět profil Mussoliniho názoru na společnost – na stranický boj štěpící síly i na sociální aspekty.

Pavel Helan

* * *

ÚVOD

Líčit život Jana Husa není jistě – alespoň v Itálii a s prostředky, které jsou zde k dispozici – nejsnadnější podnik. Latinské spisy českého heretika jsou v našich knihovnách nedostupné, české spisy nebo spisy přeložené do češtiny nebyly zatím převedeny do italštiny a ani pisatel těchto řádků nemá štěstí náležet k malé skupině Italů, kteří umějí číst plynně česky.

Přes tyto dosti velké potíže se domnívám, že jsem vykonal dílo, které není neužitečné. Doufám, že četba těchto stran učiní publiku volnomyšlenkářů důvěrně známou dobu, život a dílo nejméně známého ze zaalpských kacířů. Pro bibliografickou potřebu uvádím, že jsem si ve svých bádáních dosti posloužil těmito spisy: Luigi Loger, Huss et le Hussites (publikováno v Revue Suisse 1879); Bezhold, Storia della Riforma in Germania; Cantu', Racconti di Storia Universale (v Biografia Universale); Kardinál Hergenröter, Storia Universale della Chiesa; a také nějakým dalším méně významným.

Odevzdávaje tento spisek tisku, přál bych si, aby ve čtenářově nitru vzbudil zášť k duševní i světské tyranii jakékoliv formy, ať teokratické, či jakobínské.

ŽIŽKA A HUSITSKÁ VÁLKA

Husův mstitel, legendární český hrdina, jehož život načrtla také George Sandová, se narodil na jihu Čech, v Budějovicích, neví se přesně kdy. V mládí se účastnil domácích válek, které sužovaly království Václava, lenocha. Snad v jedné z nich přišel o jedno oko. V letech Husova kázání v Betlémské kapli byl Žižka komořím královny Žofie, Husovy obdivovatelky a ochránkyně.

Žižka zůstal do smrti krále Václava ve stínu. Nástupcem se měl stát Václavův bratr Zikmund, německý císař a uherský král, osoba Čechům neblaze známá, poněvadž nehledě k průvodnímu glejtu zanechal Husa pomstě římské kurie. Utrakvisté se zdáli být ochotni Zikmunda přijmout pod těmito dvěma podmínkami: 1. svobodné vykonávání jejich bohoslužby, 2. reforma církve. Avšak lid mezitím využíval bezvládí, aby projevil svou nenávist vůči římské církvi a prelátům. Velká shromáždění lidu se konala v okolí měst a na vyvýšených místech, která dostávala jména převzatá z Bible; jedno z nich se stalo nejproslulejší: Tábor. Měsíc před Václavovou smrtí dav shromážděný na hoře Tábor rokoval o jeho sesazení a nahrazení biskupem naprosto nezávislým na římské církvi. Po Václavově smrti se stal Tábor centrem odporu proti Zikmundovi. Tato rezistence byla vedena Žižkou, který na sebe již upozornil svojí odvahou v tažení proti Praze.

Mezitím Zikmundovi přívrženci sevřeli v obležení Plzeň. Obyvatelé tohoto města se odvolali k Žižkovi. Tady začíná vojenská kariéra českého hrdiny. Bránil Plzeň, avšak musel ustoupit před nepřítelem, který byl co do počtu desetkrát silnější. Podmínky však byly výhodné: utrakvistická bohoslužba bude mít od této chvíle svobodné občanské právo a jemu, Žižkovi, bude dovoleno spolu s přívrženci svobodně odtáhnout na horu Tábor.

Než však dorazil na místo, musel zvítězit v bitvě proti dvěma tisícům císařských jezdců. Když se v březnu roku 1420 vrátil do Tábora, komunita již měla stanovený pevný řád. Zvýšil se počet rodin. Nejhorlivější příznivci náboženské reformy, nejurputnější nepřátelé papeže a císaře se masově hrnuli na svatou horu. Měšťané, rolníci i malí vlastníci prodávali své majetky a vstupovali do táborské komunity. Táborité přijali jméno „Boží bojovníci“. Byli rozhodnuti žít – politicky – bez vládce. Snad chtěli založit republiku nebo rozšířit svoji komunitu po celých Čechách. Byli nacionalisty. S jejich „vroucným přáním založit království Boží na zemi se mísila víra ve zvláštní poslání českého národa; s povinností dostát Božímu zákonu se výtečně spojovala stará averze vůči Němcům, které bylo možno potírat stejně jako nezvané cizince a jako katolíky, nepřátele Vyvolených“. (Bezhold)

Zde je hymnus Boží bojovníci, který zpívali jdouce do bitvy:

Voi siete i campioni di Dio – e della sua legge – domandate a Dio l'aiuto e sperate in lui – e in fin dei conti, con lui – vincerete sempre.

Ktož ste boží bojovníci / A zákona jeho, / Prostež ot Boha pomoci / A úfajtež v něho, / Že konečně vždy s ním svítězíte!

Questo Signore ci ordina di non temere coloro che tormentano i corpi – egli ci ordina di sacrificare la nostra vita, per l'amore del prossimo - Cosí, fortificate, virilmente, i vostri cuori.

Tenť Pán velí se nebáti / Záhubcí tělesných; / Velíť i život ztratiti / Pro lásku bližních svých, / Protož posilňte zmužile srdcí svých.

Il Cristo vi ricompenserá dei vostri mali – lo promette e al centuplo – colui che per il Cristo sacrifica la sua vita, né avrá una eterna.

Kristus vám za škody stojí, / Stokrát viec slibuje; / Pak-li kto proň život složí, / Věčný miéti bude: / Blaze každému, ktož na pravdě sejde! [posl. řádek Mussolinim nepřeložen]

Cosí dunque arcieri e lancieri – dell'ordine equestre – alabardieri e portaflagelli – di ranghi diversi – ricordatevi bene tuti – le bontá del Signore

Pročež střelci, kopidlníci / Řádu rytieřského, / Sudličníci a cepníci / Lidu rozličného / Pomněte všickni na Pána štědrého!

Non temete il nemico, non temete il numero. Abbiate nei cuoriil vostro Dio – cobattete con lui e per lui e non fuggite mai dinnanzi al nemico.

Nepřátel se nelekajte, / Na množstvie nehleďte, / Pána svého v srdci jmějte, / proň a s ním bojujte / a před nepřátely neutiekajte.

Altra volta gli czechi dicevano e avevano questo proverbio: con un buon capitano si vince la battaglia e con lui un buon servitore diventa cavaliere.

Dávno Čechové řiekachu, / a přieslovie jměchu: / Že podlé dobrého pána / Dobrá jiezda bývá, / S nimž věrný sluha rytieřstvie dobývá.

[Chybí sedmá sloka: Vy, pakosti a drabanti, / Na duše pomněte, / Pro lakomstvie a lúpeže / Životóv netraťte / A na kořistech se nezastavujte.]

Ricordatevi la parola d'ordine che vi hanno dato: obbedite ai vostri capitani – soccorretevi reciprocamente. Ognuno stia attento e resti al suo posto.

Heslo všickni pamatujte, / Kteréž vám vydáno; / Svých hajtmanóv pozorujte, / Retuj druh druhého, / Hlediž a drž se každý šiku svého.

E poi giocondamente gridate: Su! Contro di loro! Su! – Afferrate le armi! – Gridate: Dio é il nostro Signore – Colpite! Uccidete! Senza pietá!.

A s tiém vesele zkřiekněte, / Řkúc: Na ně, hrr na ně! / Braň svú rukama chytněte, / Buoh náš pán zkřiekněte, / Bijte! Zabijte! žádného neživte. [posl. věta přel. doslova „bez smilování“]

Nábožensko-válečný fanatismus táboritů byl úžasný. Žižka je organizoval vojensky. Hora Tábor byla obehnána zdí zpevněnou věžemi a baštami. Z této hory táborité konali výpady do Čech, aby hledali a vyhlazovali stoupence římské kurie a císaře Zikmunda. Stoupenci Husa, který před smrtí proklamoval svobodu myšlení, hlásaje „že se nemá zabíjet kacíř jako takový“, předstihovali v barbarství římskou církev. Průchod táboritů znamenal plenění, požáry, ničení, masakry. Zdá se, že Žižka tyto výstřelky neschvaloval a že jeho názory byly umírněnější, avšak táborští kněží, kteří šli před bojovými oddíly, neměli výčitky a nekladli překážky výbuchům svého fanatismu. Táboritismus odvrhuje skoro všechny svátosti, odstraňuje mši, zachovává pouze posvěcení chleba a vína (utrakvismus), odmítá všechny motlitby kromě Otčenáše, nepřipouští kápě, dalmatiky ani jiné církevní ozdoby. Tyto ozdoby jsou ďábelskými nálezky, které je třeba zničit. Protivníci táboritů jsou nepřátelé Boží: svatým dílem je zničit je. (Pozn.: Velký manifest táboritů všemu křesťanstvu (1431) prohlašuje církev po Konstantinovi za sídlo svatokupecké hereze, zákaz četby Bible za zbabělý strach z lidu a desátek za zastaralé zřízení Starého zákona. Vyzývá autoritu císaře, aby vyrval z úst kněží – mlčících psů – kost pozemských statků, aby mohli znovu štěkat.) 1. března 1420 vyhlásil papež Martin V. proti husitům křížovou výpravu a 17. téhož měsíce vyzval císař Zikmund německá knížata k tažení proti vzbouřeným Čechům. Avšak Praha se připravovala vzdorovat. Táborité jí vytáhli na pomoc. 20. června vstoupil Žižka, triumfálně přijat, do hlavního města a ujal se velení obrany. Papežští křižáci z Německa, Rakouska, Uher, Francie a dokonce až z Aragonie začali místo obléhat. Žižka je však rozprášil. Sám Zikmund, poté co se dal pro-forma v chrámu na Hradčanech korunovat, upustil 30. července od obléhání Prahy.

Jakmile zmizelo vnější nebezpečí, započaly znovu vnitřní boje, vyvolávané přehnanou, téměř divokou zbožností táboritů. Někteří z nich, nenávidíce světskou marnivost, procházeli městem a stříhali mužům kníry, ženám vlasy či oděv nebo drancovali kostely a kláštery. Žádali radikální změny ve správě pražské obce. V tragických sporech vyvolaly tyto žádosti, diktované přepjatým fanatismem, vážné nepokoje a obyvatelé Prahy radostně zdravili nepohodlné návštěvníky, když se rozhodli vrátit zpět na svůj Tábor.

Poté co opevnil Prahu, pokračoval Žižka v očistné válce v celých Čechách. V listopadu roku 1420 obléhal pravověrné město Rachatice, a dobyv je, nechal tam spáchat velký masakr. Všichni zajatci byli odsouzeni na hranici, kromě sedmi, kteří patřili k sektě utrakvistů a zachránili si život. Pětadvacet nešťastníků, kteří se provinili tím, že odmítli vyznávat utrakvismus, bylo uzavřeno do sakristie, která byla za pomoci smoly a slámy zapálena.

Také v Praze si Žižkova kacířská pravověrnost vyžádala oběti. V prosinci roku 1420 nařídil upálit sedm táboritských kněží, kteří se mu zdáli být podezřelí.

Během celého roku 1421 vedl Žižka drobné války v severozápadních Čechách. Dobyl Chomutov a mnohá další zastrašená města mu otevřela brány. Na Orebu se setkal s příbuznou sektou Orebitů. Během obléhání Litoměřic se Žižka zmocnil hradu, jejž si podržel pro sebe a nazval ho Kalichem, na počest utrakvistickému učení.

Na sněmu čáslavském vyhlásily české a moravské stavy Zikmundovo sesazení, slavnostně se přihlásily ke čtyřem pražským artikulům a prohlásily zároveň nepřítelem každého, kdo by zmíněným artikulům odmítal věrnost. V očekávání krále, kterého Žižka žádal po polské královské dynastii, byla správa země svěřena dvaceti místodržícím, mezi nimiž byl na prvním místě Žižka. Aby se v Čechách znovuzorganizovala křesťanská církev, byl do Prahy svolán církevní synod. Žižka směřoval k dosažení politické a náboženské jednoty.

Mezitím neupustil od stíhání pravověrných. V jedné bitvě přišel o své druhé oko a stal se slepým. Přesto dále vojensky vedl tábority a znovu se vítězoslavně vrátil do Prahy kvůli obraně proti Zikmundovi, který hrozil novým obléháním hlavního města. Ještě jednou rozprášil císařovy oddíly a byl pasován na rytíře. Doboví kronikáři ho nazývali velitelem měst oddaných Čechám a věrných slovu Božímu.

V následujícím tažení do Uher nejlépe vynikly vysoké kvality Žižkova válečnictví. Bylo poslední, neboť 11. října 1424 Žižka umírá, ne však na válečném poli, jak si přál. Vydechl, když doporučil okolostojícím: „bát se dobrého Boha a hájit neohroženě a bez odpočinku svoji pravdu pro dosažení života věčného“. Legenda praví, že umírající Žižka doporučoval svým stoupencům, aby zanechali jeho tělo zvěři a stáhli z něj kůži, z ní aby udělali buben, který by tábority vedl do bitvy. Abychom si udělali představu o fanatické úctě, kterou táborité k Žižkovi chovali, stačí uvést, že po jeho smrti se část z nich nazvala sirotky.

Dosti přísná byla nábožensko-vojenská disciplína, kterou Žižka uložil svým stoupencům. Disciplína však byla rovnostářská. Neexistují zde hierarchie tváří v tvář odpykávání zločinu. „Voják, který plení, bude potrestán smrtí,“ stanovuje Žižka, „kdokoliv jím bude: kníže, pán, rytíř, páže, měšťan, řemeslník či dělník.“

Husovský puritanismus znovu ožívá v tomto nařízení Žižkova Řádu: „V naší obci nechceme ani nevěřící, ani neposlušné, ani lháře, ani hráče, ani opilce, ani prostopášníky, ani smilníky, ani ženy špatné pověsti. Bratr J. Žižka a ostatní páni, hejtmané, měšťané, řemeslníci míní – s pomocí Páně – trestat všechny zlořády bitím, stínáním, věšením, ohněm a všemi možnými pomstami.“

Je to nesmiřitelný biblický Jehova, který Žižku inspiruje, nikoliv mírný apoštol z Nazaretu.

Husovský nacionalismus znovu zaznívá v tomto výkřiku pomsty, který uzavírá Žižkův Řád: „Chceme mstít věc Boží a jeho svatého mučedníka, osvobodit pravdu zákona božího, přicházet na pomoc věrným církvi a zvláště jazyka českého a slovanského a všeho křesťanstva, aby věrní byli pozdviženi a kacíři zahanbeni. Kéž Všemohoucí ráčí svoji pomoc dáti, abychom mohli zvítězit nad jeho i našimi nepřáteli.“

Po Žižkovi byli táborité vedeni dvěma Prokopy a papežská křížová výprava kráčela od porážky k porážce. A tak římská kurie, aby oslabila odpor, podnítila mezi utrakvisty a tábority nesvornost.

Utrakvisté – ošáleni papežskými emisary – se rozhodli vyslat několik delegátů na basilejský koncil.

Zde byl uzavřen nejednoznačný konkordát. Papež toleroval přijímání pod obojí způsobou (chléb a víno), avšak pouze provizorně. Táborité se vzbouřili a mezi oběma sektami propukla strašná občanská válka. Táborité byli poraženi a rozprášeni ve dvou velkých bitvách roku 1434. Jejich porážka znamenala konec husitské války. Zikmund si mohl konečně nasadit českou korunu. Nedodržování konkordátu sjednaného mezi kurií a utrakvisty podněcovalo další nepokoje, které však byly rychle uhašeny.

Dalším plodem husitství byli „čeští bratři“, rekrutující se z české šlechty. Když byl v roce 1434 zasazen táboritům jako politické straně smrtelný úder, píše Bezhold, náboženská strana radikálního husitství se udržela ve své větší čistotě v tak zvaných „českých bratrech“, kteří ostatně ani nechtěli slyšet o zničení nevěřících a o svaté válce.

Jediné trvanlivé, čeho umírněná husitská strana dosáhla při jednání s basilejským koncilem a co také udržela tváří v tvář rostoucím požadavkům táboritů, bylo oslabením původních čtyř artikulů. Z nich nezachovala vlastně nic než kalich pro laiky, a i ten pouze volitelně a podmíněně, a tak uzavřela i do budoucnosti dveře všem teokratickým tendencím. Oficiální utrakvistická církev se svojí hierarchií a inkvizicí neměla již stopy starého husitského ducha. Zatímco její zakladatelé, mistři pražské univerzity, v prvních dobách hnutí určili, že se nelze přidržet ani církve podléhající omylům, ani koncilu, nýbrž rozumu, který neklame, utrakvistický arcibiskup Rokycana pronásledoval vězněním a útrpným právem mladou obec „bratří“, jejíž vznik on sám původně povzbudil. A přesto, tento zjevně nejasný výtvor husitské revoluce musel být obdařen velkou vitalitou. Jeho duchovní otec Petr Chelčický zaujal svůj osobitý postoj vedle utrakvistů a táboritů, přitahován podle všeho zdání učením valdenských, jak je patrno ze skutečnosti, že se „bratří“ hned po své první misi začali stýkat s německými valdenskými a následně za nimi vyslali své zástupce i do Francie a Itálie. Také do své první organizace církevní hierarchie roku 1467 začlenili některé valdenské duchovní. Ač byli pronásledováni pod jménem pikardi (Beghardi), přesto se jim podařilo do konce století založit v Čechách a na Moravě několik stovek komunit. Ačkoliv byli protivníky římské církve, a to rozhodnější než valdenští, nedošli ve svém mysticismu dál než k myšlence, že litera evangelního zákona se má dodržovat, jak je to jen možné, a tudíž je třeba utíkat před světem. Vnitřní blízkost s radikálním protestantismem 16. století je zřejmá: také nový křest „bratří“ byl obvyklý až do roku 1536. Dogmatická rovina je dokonce až druhořadá za praktickým uskutečněním ideálu komunity. Její duchovní dodržovali celibát: to připomíná principy mnišství, které spojují motlitbu a péči o duši s manuální prací. (s. 154–155). V řadách „bratří“ se pozvedal husitský duch k všeobecným projektům a vícekrát byl vyjádřen smělou myšlenkou uvést zbraněmi nebo cestou mírovou celé křesťanstvo k přijetí pravdy.

Kacířské husitské hnutí překročilo hranice Čech. „Kacířské listy“, lidové manifesty táboritů, ve kterých vyzývali všechny křesťany bez rozdílu národnosti nebo postavení k osvobození z područí kněží a k zmocnění se církevních statků, se rozšířily dokonce až do Anglie a do Španělska; z Dauphiné lid poslal do Čech sumy peněz a začal zabíjet pány, tak jak požadovali táborité. (To jest pány nehodné svého vlastnictví.) Zvláště v jižním Německu vidíme působit táborské emisary. Českou propagandu zde podporovaly dvě podstatné okolnosti: jednak existence početné komunity valdenských, jednak silná socialistická tendence, která se projevovala především ve spodních třídách městského obyvatelstva a ohrožovala vedle Židů i bohatou hierarchii.

Kazatelem husitismu ve Voiglandu, na Rýně a ve Švábsku byl ušlechtilý muž, Sas Jan Diandorf ze Schliebenu, který byl zaživa upálen ve Wormsu r. 1245. Ve Francích, ve Slezsku a ve Švýcarsku bylo husitství propagováno Fridrichem Reiserem, táboritským biskupem zaživa upáleným ve Štrasburku v roce 1458. V roce 1447 se husitské komunity vedené kazatelem Müllerem objevily v Aischu a Taubergrundu a v roce 1461 máme zmínku o existenci jedné husitské sekty v biskupství Eichstadt.

Za hranicemi husitismus mírní či přetváří své nauky. Táboritský apokalypticismus, „který hledá spásu, jež má přijít v pěti českých městech, a považuje osobní království Kristovo za bezprostředně blízké“, znovu ožívá, avšak zmírněn německým joachymismem.

Německé husitství bylo mírnější a omezuje se na některá nám známá popření: transsubstanciace, církevní klatby, odpustků, kultu svatých, poutí, půstu, obřadů všech druhů, světského panství kléru, přísahy a leckdy také hodností kněží. Je zde jistě vliv humanismu „českých bratří“, kteří radili eichstadtským husitům zrušení trestu smrti.

Německé husitství připravovalo půdu Lutherovi a protestantismu.

Shrňme v hlavních bodech dějiny husitského kacířského hnutí. Jeho původ je dvojí, neboť se skládá ze dvou neoddělitelných složek: náboženství a nacionalismu. Obě měly sociální a socialistický přívlastek. Předchůdci je zformovali, připravili, vypracovali. Potom přišel člověk, který shrnuje všechny snahy, shromažďuje všechny naděje, soustřeďuje a řídí veškeré úsilí o náboženské a mravní osvobození. Tímto mužem je Jan Hus, hlasatel pravdy. Ohrožená římská církev se brání. Kacíř, lapen do hanebné léčky, vstupuje na hranici. Učení se mučednictvím zušlechťuje. Stoupenců přibývá co do počtu i síly. Poté se štěpí do různých sekt. Hereze, zprvu monolitní, se tříští a upadá. Napravo je tu utrakvismus, na levici táboritismus. Fanatismus strhává husitské kacířství k barbarským krajnostem, které byly předtím vytýkány katolíkům. Náboženská válka vyčerpává soupeře a končí v basilejském kompromisu. Kacířství bylo zabito politickou stranou. Táboritství je ve skutečnosti hnutím více politicko-sociálním než náboženským.

Ne nadarmo však Čechy prošly kacířskou bouří. Mistrovou obětí a občanskou válkou Husovo myšlení překračuje hranice Čech, proniká do Německa a připravuje pak zase svůj čas luterské vzpouře. Všechna kacířská hnutí ve střední Evropě vytvořila reformu.

A tak dějiny postupného osvobozování lidského rodu z okovů dogmatické víry pokračují od století ke století bez přestání.