Literární dílo Imreho Kertésze bylo vždy z velké části zastřeno svým tématem a bude muset uplynout ještě dlouhá doba, aby tomu tak nebylo. Obludný pokus o zbavení práv, oloupení a vyhlazení veškerého evropského Židovstva nepatří mezi historky, které lze v úterý vyřídit a ve středu odložit. Nepromlčí se. Nelze je dodatečně přešít podle požadavků rodinných ság, aby je pak bylo možné společně s ostatními, odpustitelnými hříchy zapomenout. Kolektivní pokus o totální zbavení práv, organizované oloupení a metodické vyhlazení je důsledkem vědomé intelektuální činnosti a koordinované mentální výchovné práce několika evropských pokolení. Ani zdaleka nemůže být považován za provozní poruchu evropské nebo třeba maďarské historie. Neexistuje a nikdy pro něj nebude existovat církevní ani světské odpuštění. A pokud v souvislosti s ním nenese nikdo osobní odpovědnost, neznamená to, že by neměl trvalou zodpovědnost vůči dějinám.

Realita Osvětimi se stala v uplynulých padesáti osmi letech univerzálním měřítkem politického myšlení a legislativy. Nemohou se jí vyhnout ani ti, v jejichž je to největším zájmu, nacionalisté a fašisté. Musí se nedobrovolně distancovat od toho, co by nejraději znovu uskutečnili. Etnické čistky, masové vraždy a genocida už nepatří mezi legitimní národní vize. Historická zkušenost Osvětimi se chová jako vysoký práh, na němž si může každý z nás dennodenně poměřit míru a účinnost své osobní ignorance, případně věrohodnost své bezelstnosti. Kdo nepřemýšlí o Osvětimi, nemůže přemýšlet o Bohu. Bez Osvětimi se nedá přemýšlet ani o dračí setbě člověka. Přes tento vysoký práh kolektivního vědomí nemohou nepřejít soukromé osoby, rodiny, církve ani státní instituce. Ti včera narození ani ti, co se narodili dnes. Ledaže záměrně odejdou do vedlejšího pokoje. Pak ať ovšem počítají s důsledky své izolace.

Bez Osvětimi nelze nakreslit obraz člověka evropské kultury. Vidíme ji v netečném éterickém úsměvu Mony Lisy, její mrtvoly čouhají zpoza oltářního obrazu v Isenheimu. Bůh nezemřel, ale člověku již nepomůžou masky, šminky, malovaná plátna, záclonky a kudrlinky. Tisíciletý Boží obraz sebelítosti a sebelásky se s konečnou platností rozplynul v hořících jámách Majdanku a Sobiboru, v krematoriích Osvětimi a Ravensbrücku, na nádraží v Szegedu, Nyíregyháze, Debrecenu, Miskolci a Pécsi. Křesťanství nemá jinou, ideálnější realitu, nemá dějiny oddělitelné od Osvětimi. Neexistuje křesťanská teologie bez Osvětimi.

Je zvláštní, jak je tímto tématem zastřeno nejen literární dílo Imreho Kertésze, ale že toto velké téma zastírá i jeho vnitřnější témata.

Kertészova témata jsou vestavěna do sebe jako hrůzostrašné kouzelné skříňky. Osvětim vystihl jako nejhlubší realitu esenciální povahy evropské kultury, když se z reality nepřetržitých diktatur ohlédl na krásnou a jedinečnou Osvětim svého dětství. Velké strukturní poznání jeho literárního díla je v tom, že viděna z Osvětimi Osvětim vidět není, ale ze zorného úhlu nepřetržitých diktatur jako by to byla pěkná vzpomínka. V diktatuře je každý obsah vědění již dopředu fixován. Je nepříjemné přiznat kontinuitu tam, kde by ostatní chtěli vidět nanejvýš civilizační zkrat, nevysvětlitelné dílo zla nebo dílo náhody. Toto pojetí dějinné reality, vlastností člověka a jeho založení nám v pohledu zpět ani do budoucna neposkytuje žádné dojemné iluze. Nedisponuje ani žádným odkazem, s jehož pomocí by bylo možno položit pohodlné rovnítko mezi černou a rudou diktaturu a – ŕ la Nolte – zločiny jedné ospravedlňovat zločiny té druhé. Co se stalo dnes, může se přihodit i zítra. V kratičké chvíli ticha, než popravčí četa znovu nabije zbraň, Kertész pojmenuje souvislosti a vymezí body, na nichž se diktatury setkávají. Vyjasní, jak jsou do sebe uloženy ony děsivé kouzelné skříňky lidské povahy a evropských dějin.

Tento jazyk, kultura a tento její řád, nic z toho není náhodné ani libovolné. Filozofický rozbor vykládá pouze jednu, ačkoliv bezpochyby značnou část ze skrytých témat literárního díla Imreho Kertésze. Principiálně by mohlo být napsáno v jakémkoliv jazyce. A přesto je zajímavé, že bylo napsáno v materiálu jazyka, jehož pojmy byly dosud jen málo dotčeny průpravou filozofického uvažování. V jazyce, jenž zná nanejvýš interpretace jinojazyčných filozofií, vlastní filozofii však nemá. V Kertészově básnickém jazyce se tento nedostatek, téměř generální nedostatek zanalyzovaných a ustálených pojmových obsahů, proměnil v přednost. Z materiálu maďarského jazyka vypracoval povrchy nezúčastněného vidění. Dodatečně se ukazuje, jak tvárná struktura maďarské věty tuto schopnost nezúčastněného vidění jazyku nabízí. Kertészova věta zachytí trapnou skutečnost jen sotva se chvějícím pohledem v odmlce mezi dvěma pocity zatíženými banalitou. Čímž autor vytvořil novou kvalitu smyslu pro realitu v maďarštině.

(Élet és irodalom, XLVI, 42, 18. 10. 2002)

* * *

Jen několik dní poté, co švédská Královská akademie vyhlásila maďarského spisovatele Imreho Kertésze letošním nositelem Nobelovy ceny za literaturu, napsal mladý kultovní publicista György Szerbhorváth, že nejsmutnější z toho můžou být dnes již světoví maďarští spisovatelé Péter Esterházy a Péter Nádas, kteří si mohou být téměř jisti, že je tato pocta mine. Vystihl tím pocity rozčarování, které rozhodnutí švédské akademie v Maďarsku vyvolalo. Zatímco tito spisovatelé, jejichž debuty spadají rovněž do 70. let, hrají již po celá desetiletí významnou roli při tvorbě duchovního klimatu maďarské společnosti, jsou zařazeni do literárního kánonu a jejich jméno proniklo do nejširšího domácího kulturního povědomí (o bestselleru roku 2000 z pera Pétera Esterházyho Harmonia caelestis obšírně informovaly Souvislosti 2/2001), Kertészovo jméno znala v Maďarsku ještě nedávno jen hrstka intelektuálů.

Kertészův první román Člověk bez osudu (Sorstalanság, 1975, slovensky pod názvem Bezosudovosť, 2001, ukázky z románu a autorův medailon z pera Kateřiny Pošové otiskly Souvislosti 3–41998) dlouho nemohl vyjít a nedočkal se téměř žádné kritické odezvy. Jeho tematika nezapadala do tehdy kanonizovaného obrazu o druhé světové válce s jasnými viníky, obětmi i spravedlivými vítězi. Kertészovo zpracování tematiky holocaustu bylo dokonce považováno za urážlivé. V tomto kontextu nepřekvapí, že i překlad románu vydaný v tehdejším východním Německu se setkal s nulovým ohlasem. Mírný přelom v recepci Kertészova díla nastal koncem osmdesátých let, kdy uvolněná atmosféra rozpadajícího se režimu umožnila rozkrývat stará tabu. Román Fiasko (A kudarc, 1988), ohledávající svět pohledem dítěte z  předchozího románu a zároveň z perspektivy téhož člověka jako staršího neúspěšného spisovatele, byl vykládán například v paralele s Kafkovým Procesem, v pojetí světa jako místa, kde je na nás vyvíjen neustálý tlak a kde jsme trestáni, aniž bychom se dobrali vlastní viny, prostoru, odkud není úniku a který nakonec přijímáme jako samozřejmou realitu, učíme se novým a novým pravidlům přežití a uznáváme, že to, co se v nás vzpírá, je snad tím dostatečným důvodem k obvinění. Po převratu vyšla většina Kertészova dnes již rozsáhlého díla a autor získal řadu domácích ocenění. Přestože recepci jeho knih již neruší dezinterpretace spojené s falešnými mýty o druhé světové válce, Kertész donedávna ani nebyl pokládán za (maďarského) spisovatele. Jak upozorňuje Péter Nádas, téma jako by překrylo ostatní hodnoty Kertészovy tvorby. Jeho knihy jsou mnohdy mylně považovány za dokumentární autobiografii na pokračování a strohý jazyk snaživého středoškoláka, příznačný pro jeho první román, je často vnímán jako projev jazykové neobratnosti. Ono hlavní téma se navíc i po téměř šedesáti letech od konce války špatně umisťuje do koncepce domácí rodinné ságy národních dějin. Ani maďarská společnost není zdaleka vyrovnána se svými temnými místy minulosti a společenská frustrace z toho plynoucí tvoří i zde podhoubí pro nejrůznější smyšlenky a zástupné zášti. Když se autor v devadesátých letech vložil do polemiky o popírání holocaustu, nevyhnul se antisemitským útokům, kulturní politika předchozí vlády se ho dokonce pokoušela vytěsnit z literárního provozu. Příznačné je, že skutečnost, že zpráva o udělení Nobelovy ceny zastihla spisovatele na stipendiu v Berlíně, vyvolala v mnohých spoluobčanech dojem, že je emigrantem a spisovatelem více německým než maďarským. Je pravda, že sjednocené Německo objevilo Kertésze hned na počátku devadesátých let, kdy se znovu přeložený Člověk bez osudu prodal v počtu 180 000 výtisků a po něm následoval překlad téměř všech dalších knih. Především odtud si pak jeho dílo našlo cestu do ostatní Evropy a Ameriky. V kontextu svého nenápadného života a monotematického díla se přitom Kertész, který je bytostným Budapešťanem a své rodné město dobrovolně neopustil ani v dobách, kdy by k tomu měl pádné důvody, skutečně jeví jako typický emigrant, člověk, který ztrativ svou vlast musí si vystavět novou, člověk bez osudu, jemuž se podařilo učinit bezosudovost svým osudem.

K svému celoživotnímu tématu se přibližuje různými literárními formami. Vedle románové trilogie Člověk bez osudu, Fiasko a Kaddiš za nenarozené dítě (Kaddis a meg nem született gyermekért, 1990, česky 1998) vydal kratší novely Stopař (A nyomkeresõ , 1977), povídky Anglický prapor (Az angol lobogó, 1991), črty a deníkové poznámky z let 1961–1991 Deník galejníka (Gályanapló, 1992), společnĕ s replikou Pétera Esterházyho vydal v jednom svazku knížku Protokol (Jegyzőkönv, 1993), dále sebereflexivně laděné prózy z let 1991–1995 Někdo jiný (Valaki más, 1997) a eseje ve svazcích Holocaust jako kultura (A holocaust mint kultúra, 1993), Kratičká chvíle ticha, než popravčí četa znovu nabije zbraň (A gondolatnyi csend, amíg a kivégzóosztag újratölt, 1998) a Vyhnaný jazyk (A számû zött nyelv, 2001, slovensky 2002).

Přeložila a komentář napsala Marta Morvayová.