V roce 1986 Bernhardův prominentní režisér Claus Peymann inscenoval rovnou dvě divadelní hry – Divadelníka a Ritter, Dene, Voss. O deset let později jste v Divadle Na zábradlí režíroval Ritter, Dene, Voss a po dalších třech letech také Divadelníka. Má to nějakou souvislost? Proč jste si vybral právě tyto hry?

--- Peymanna jsem vůbec neznal, souvislost to má pro mne dost překvapivou. Už roku 1987 jsem četl novelu Dech, která mne tak fascinovala, že jsem pak po jejím autorovi pátral, ale nějak mi bylo zatajeno, že také psal hry. Myslím, že mi to v doslovu Jaroslava Stříteckého asi uniklo. Pak začaly vycházet jeho romány, a když se po roce 1989 začaly objevovat hry, přečetl jsem si Ritter, Dene, Voss a také ty hry, které – což jsem zjistil až později – vyšly mnohem dříve v Divadelním ústavu. Byl jsem naprosto nadšený tím, že můj milovaný autor píše též hry, takže jsem vůbec neváhal… Napřed jsme dělali Ritter, Dene, Voss a potom Divadelníka. Byla to taková podivná souhra mé blbosti nebo nedostatečnosti jaksi literárně-badatelské a lásky k próze Dech.

--- Dlouho. Dlouho jsme o skladbě tří sourozenců přemýšleli, jasné to bylo jen v případě Jiřího Ornesta. Pro Emílii Vašáryovou jsem se rozhodl proto, že někoho, myslím Petra Lébla, napadlo, že by to mohly hrát sestry Vašáryovy, což ale já okamžitě zamítl jako blbost, a myslel jsem s jakousi jistotou na Zdeničku Hadrbolcovou. Těsně před zkoušením jsem o tom ale zase přemýšlel, v tu dobu jsem v Experimentálnom štúdiu bratislavského rozhlasu připravoval současnou slovenskou hru Na hladine a do ní jsem obsadil právě Emilku Vašáryovou. Během zkoušení a natáčení té hry mi vysvitlo, že to asi bude to nejlepší, ani jsem nikoho jiného neviděl. Taky nám trochu nebylo jasné, co udělat s textem: no a když jsme se rozhodli, že by bylo nejlepší, aby ten těžký part byl ve slovenštině, a tedy že se to bude muset překládat, vypukla ostrá dopisová hádka s překladatelkou Zuzanou Augustovou…

--- To určitě ne. Je to otázka stylu v tom smyslu, že Bernhardovy texty můžete chápat jako vázanou prózu, anebo jako texty, které mají versologickou hodnotu postavenou na rytmu. Když sem přijela nějaká magistryně na Bernharda či co z Vídně, tak jsem se jí ustavičně vyptával, jestli to Bernhard psal úplně svobodně, aby se s tím herci vypořádali po svém, jako by to byly psané vnitřní divadelní repliky, s určitou vášní a emocí, a tedy jestli je možné určité věci pominout. Ona řekla, že ano, že si to prý Bernhard nepředstavoval tak, že by stavba a opakování a všechny, řekl bych lingvistické finty, které v tom jsou, měly nějak platit. Prostě že je to úplně jedno. Když jsem dělal Ritter, Dene, Voss, tak jsem každou tu scénickou poznámku „podívá se na hodiny“, „teď se podívá na zeď“, hrozně respektoval. Ale protože to každý zaznamenával jinak – já jsem nervózní člověk a z Moravy, Emilka ze Slovenska a Jirka je takový jedinečný sarkastický typ jemně intelektuálního herce –, bylo přece jenom nutné to skloubit, a tak jsem se v druhé půlce na scénické poznámky úplně vykašlal. Můj neklid a Bernhardovy poznámky, které jsem měl za svaté, už nešly dohromady... nu, a pak se to tak nějak překulilo. Ale ten jeho rytmus cítím a velice ho ctím.

--- Bavil jsem se o tom s Martinem Čičvákem, který dělal Divadelníka v Košicích, a ten mi řekl, že své představení postavil přímo na rytmu, což má sice taky své půvaby, ale zase na to musíte mít herce a takový styl inscenace, aby Bernhard fungoval jakoby v jiné dimenzi. Takže když Divadelníka hrál pan Huba, tak to zase muselo být postaveno spíše na panu Hubovi, na tom, jak on vnitřně vnímá nejen obsah, ale i rytmiku vět. My jsme to tak trochu zpatlali, ale třeba také rozezněli – to já v tomhle okamžiku nevím a nechci soudit – ve jménu jakési důstojné a intuitivní… ve jménu hereckého živlu. Ale jak mi o tom vykládal Čičvák, Bernharda lze hrát ještě úplně jinak, v jiné dimenzi, a zaměřit se na úplně jiné věci.

--- Neznám jich zase tolik, ale říkali jsme si, že bychom Na zábradlí mohli udělat Náměstí hrdinů. Pravdou ale je, že když člověk čte jeho divadelní hry za sebou, není to ono. Prózy čtu s velkým vzrušením a rád se k nim vracím, ale v těch hrách někdy chybí krása dechu toho jazyka a takový ten zvláštní tempus. Doufám, že Náměstí hrdinů ještě udělám…

Ale co když Náměstí hrdinů vyvolá nějaké politické averze podobně jako v Rakousku v roce 1986?

--- Ne, ne. Mně se to líbí jako vnitřní drama lidí, kteří jsou něčím postiženi, kteří konfrontují svoji s minulost s bezprostřední přítomností. Bál bych se snad jenom toho, že se to konkrétně, ba až strašidelně týká Rakouska – a zrovna teď bych nechtěl lát prostřednictvím Bernharda všemu rakouskému. To bych v žádném případě nechtěl, protože by to také bylo velmi laciné a hloupé, ale tato hra se velmi demonstrativně vyslovuje ke vztahu minulosti a přítomnosti. Asi je hrozně těžké překročit od faktu, že jde o rakouský fašismus, a mluvit jakoby o fašismu českém. No uvidíme.

--- Když čtete Vyhlazení, cítíte hroznou bolest z toho, co existuje ve světě, a cítíte Bernhardův hluboký sarkasmus, kterým se vyrovnává se zlem, a cítíte to, co mu vyčítá mnoho lidí. Takové to jakoby laciné, vypjaté a demonstrativní nadávání na Rakousko, na to náckovské. Ale já přesně cítím, že je to hluboce smutný, ba tragický výraz duše, která se prostě musí posmívat, aby nějak neselhala a měla aspoň nějakou sílu. To se dobře ukazuje na románech z dětství, které u nás vyšly v Mladé frontě: je to člověk tak vroucí a tak milující život, že peklo toho, co nenávidí, je schopen vyslovit ve jménu toho dobrého. Bernhardovy protiklady jsou zcela jasné. To, jak miluje zahradníky, Bachmannovou, jak miluje lidi, kteří v sobě ještě mají nějaký život, nějakou svěžest, nějakou originalitu, jak miluje dědečka, ukazuje, že je výsostně kladným spisovatelem, výsostně optimistickým spisovatelem. Dokáže velmi dobře pojmenovat zlo a pak ho velice správně nadsadit. Bohužel ve hrách je, myslím, dimenze takového sarkastického pnutí příliš velká. Na divadle není hezké, když někdo ustavičně kleje nebo nadává, je to takové ztracené. Ale Bernhard je člověk mého živlu. Má zkrátka krásné srdce.

Připravil Tomáš Dimter. Rozhovor odvysílal v rámci pořadu Thomas Bernhard – Rakouský experiment ČRo 3 – Vltava dne 9. 2. 2002.

JAN ANTONÍN PITÍNSKÝ (1956), jedna z nejvýraznějších postav současné divadelní scény; režisér, dramatik, autor scénických adaptací a montáží, spisovatel, překladatel. Působil v mnoha divadlech (Divadlo Tak-tak, Divadlo na provázku, Divadlo Lucerna, HaDivadlo), zakládal nebo spoluzakládal několik souborů (Nepojízdná housenka, Ochotnický kroužek, Kabinet múz, Skleněná louka), člen uměleckého vedení Divadla Na zábradlí. Na scénu uvedl díla J. Čepa, J. Demla, F. M. Dostojevského, J. Durycha, W. Gombrowicze, F. Kafky, K. H. Máchy, T. Manna, B. Reynka, Z. Rotrekla, W. Schwaba, Sofokla ad. – Za režii Bernhardovy hry Ritter, Dene, Voss získal první místo v Anketě kritiků za rok 1996; za režii Divadelníka obdržel Cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku 1999.