Některé protiklady, ač užívají pro oba póly totéž slovo, které jen na negativním pólu doplní záporkou, se vyznačují jakousi mnohem zásadnější asymetrií, než jaká by odpovídala této jejich přehledné jazykové konstrukci. Posuďme například protiklad určitost X neurčitost. Řekneme-li „určitost“, vybaví se nám jednak nějaký ohraničený tvar nebo artikulovaný výraz, jednak procedury, jakými se tato jejich podoba vytváří a/nebo ověřuje. Určitost je tedy míněna vždy vůči nějakému rovněž určitému rámci. Naproti tomu „neurčitost“ není souměrně k tomu vymezena procedurami pro generování a/nebo testování neurčitých tvarů nebo výrazů (jakkoli se ukazuje, že to není nic triviálního – viz generátor náhodných čísel) a rovněž její rámec zůstává nejasný: je to podobné, jako když víme, že nastala „porucha“, ale nedokážeme ji lokalizovat a tím méně rozpoznat její zdroj.

Snad ještě výraznější významová asymetrie panuje v případě pojmové dvojice, která je zvláštním případem té předchozí, totiž čitelnost X nečitelnost. „Čitelnost“ asociuje technické problémy jako například maximálního kontrastu mezi barvou tištěného písma a podkladu, volby vhodného řezu písma nebo optimálního osvětlení, v případě psaného písma kupříkladu otázku velikosti písma, míry odchylek od školské osnovy apod. Naproti tomu pojem „nečitelnost“ je zprávou o selhání, a to selhání mě čtenáře: od čteného se míček přehrává na stranu čtoucího – jakkoli se ten snaží ho vracet. Přitom cosi plně čitelného pro jednoho může být zcela nečitelné pro jiného, takže nejde šmahem o všechny čtenáře a neurčitost jako by si mezi nimi po svém nevypočitatelném způsobu vybírala.

Nečitelnost může být také překážkou, kterou kdosi nastražil a již má čtoucí překonat. To ale může být pouhý dojem, který pramení z nadměrné podezíravosti, protože stejně vyhlížející nečitelnost může být také zcela nezáměrnou „souhrou náhod“, například důsledkem samovolného rozpadu nosiče sdělení v čase. Nečitelnost neumožňuje „jedinou správnou“ intepretaci, jak ji vnucuje čitelnost, ale paradoxně nevede ani k tomu, že bychom zůstali bez jakéhokoli výkladu: náhle se probouzí naše dosud němé nevědomí a nabízí nám celou řadu alternativních čtení. Promítáme se do nečitelné plochy jak do inkoustových skvrn Rorschachova testu. Díky nečitelnosti tak máme v rukou nejenom řadu výkladů nečitelného, ale i výpověď o čtenáři. Nečitelnost působí jako kouzelné zrcadlo, ve kterém vidíme nejenom vlastní tvář, ale i hlouběji ukryté vrstvy duše, to, co si o sobě nechceme připustit.

Nečitelnost tedy může způsobovat, že nám unikne sdělení, které ona – možná – překrývá; tato ztráta je však bohatě vynahrazena: nacházíme toho, koho jsme hledali v jevech mimo nás, sebe sama.

Čitelnost implikuje pojetí čtení jako mimovolného aktu registrace, která bez našeho úsilí a invence nastává, jakmile jsou splněny podmínky pro ni nutné. Nečitelnost naproti tomu naznačuje, že čtení může být drama s otevřeným koncem, které od nás žádá osobní vklad a dává nám šanci se jím rozvíjet. Čitelnost nám umožňuje nezúčastněné, distancované pozorování, nečitelnost vtahuje do účasti.

Český meziválečný filosof Ferdinand Pelikán ukázal – dávno před Bachelardovou „philosophie du non“ –, že tzv. kontradiktorická negace (A X non A) dává záporu charakter skoku do neznáma, do říše tvůrčích potencialit.

Naproti tomu mytické polarity představují většinou tzv. kontrární negaci (A X Z). Mezi bílou a černou zbývá celá barevná škála, mezi muže a ženu můžeme vmezeřit (z různého úhlu pohledu) dítě nebo bytost homosexuální. Noc a den se sice zdají vyčerpávat celé univerzum (a být tedy kontradiktorickou opozicí), ale noc není mytickým člověkem myšlena jako pouhý logický doplněk dne do celku 24 hodin (vše, co není den), nýbrž právě jako ona velká záhada, cosi zcela jiné povahy, než jakou má den.

Jakkoli je tedy čitelnost X nečitelnost korektní filosofický protiklad, považuji v tomto eseji za užitečnější nezkoumat nečitelnost výlučně v této dvojici, ale zabývat se především jí jakožto tím, co není pouhým rubem určitosti, ale co má svou ontickou svébytnost. Nebo ještě silněji řečeno: nečitelnost není zbaveností řádu, ale jiným, zdá se že hlubším řádem, v němž je čitelnost pouze viditelným vrcholkem ledovce.

Nečitelnost pojatá jakožto chaos, jenž v sobě implicitně obsahuje všechny možné řády, má blízko k primordiální mysli člověka, která má tvorbu vše pokrývající binární klasifikace (na niž upozornila strukturální antropologie) teprve před sebou. Je to nejstarší mentální úroveň člověka, ve které překonává svou animalitu. Existenciální filosofové nahlédli, že kdo s touto prarovinou ztratil kontakt, ztratil i plnost lidství. Carl Gustav Jung ve svém pátrání v hlubinách kolektivního nevědomí nachází archetyp androgyna, muže i ženy v jednom. Karl Jaspers hovoří o čtení šifer, které je naší cestou k autenticitě, a myslí tím samozřejmě šifry světa, nikoli kýmsi nastrčená tajná písma nebo rébusy.

Civilizace, z níž vyrůstáme, se od této hrozivě nezvládnutelné nečitelnosti odvrátila a zejména od renesance je posedlá určitostí. Nečitelnost proto byla vytěsněna do oblasti primitivity, patologie, marginálnosti a báchorek. Vědotechnická civilizace všechno své úsilí zaměřila na zčitelňování, od práva po vědu: najít viníka, najít příčinu, osvítit temné davy, zbavit skutečnost tajemství.

Výsledná čitelnost je pak triviální, nudná, uspávající, odvádějící pozornost od tajemství, snažící se vzbudit dojem, že co nejdříve budou i ta poslední zbytková tajemství definitivně odhalena. Nečitelnost je naproti tomu trvale zneklidňující, její záhady udržují naši pozornost bdělou a čím hlouběji do ní pronikáme, tajemství neubývá, ale naopak se o to víc rozmnožuje.

Typologie nečitelnosti

Nečitelnost se dá členit podle toho, co chceme číst. Nabízí se rozlišit čtení sensu stricto, totiž čtení člověkem uměle vytvořených textů složených ze znaků, kterému je nutné se nejprve vědomě naučit, a čtení sensu largo, což je čtení příznaků v realitě, která není člověkem vytvořeným „textem“ nebo u níž od této její vrstvy odhlížíme (a díváme se například na knihu jako na věc). Pokud zůstaneme lpět na slovech, mohlo by se říci, že čtení znaků je čtení vlastní, kdežto o čtení příznaků mluvíme až v přeneseném smyslu, a proto je druhotné. Z hlediska evoluce lidstva je však zřejmé, že člověk uměl daleko dříve číst ze stop, než vynalezl písmo, a že jistý díl této schopnosti je už součástí procesu vnímání. Schopnost čtení příznaků chápeme tedy jako původnější (člověk ji zčásti sdílí se zvířaty – i pes umí jít po stopě), čtení znaků je jen zvláštní případ.

Zdá se, že literární kultura, ve které se tento vývojově pozdní druh čtení na několik století stal daleko výše ceněný než „pouhé“ čtení příznaků, slábne a její vůdčí roli přejímá kultura audiovizuální. Místo znaků z nějaké konečné abecedy lidé stále více komunikují pomocí obrazů. Některé z těchto obrazů jsou tak iluzionistické, že je lze zaměnit za realitu, jiné jsou naopak tak schematizovány, že se mění ve znak (například tzv. ikony v obchodě nebo dopravě). Pro čtení tohoto druhu komunikátů je třeba kombinovat oba dosud uvedené způsoby čtení, tedy čtení sensu largo i sensu stricto, přičemž je k tomu zapotřebí ještě jedna dovednost navíc: umět rozpoznat, že když čtení sensu largo aplikujeme na mediální obraz, odehrává se jen jakoby (čteme-li audiovizuální záznam, nečteme z originálu, ale z modelu, v případě fikce jde o model něčeho neexistujícího, model-projekt). Nazvěme tento přepínající a obezřetný způsob čtení čtením sensu medio nebo čtením ikon.

Ke každé z těchto modalit čtení lze najít i odpovídající druh nečitelnosti. Nebyla by to však nečitelnost, kdyby to bylo jen takhle jednoduché. Daleko komplikovanější nečitelnost – ale kupodivu i možnost čtení nečitelnosti – vzniká tehdy, když způsob čtení odvozený z jedné sféry přeneseme na jinou.

A to se stává nikoli jen výjimečně, bývá to dokonce samočinně se zapínající první krok, jakmile začne být situace nejednoznačná nebo nepřehledná: zkoušíme jeden modus za druhým. Každý přitom začíná tím modem, který se mu nejvíc osvědčil. Jakmile se totiž někdo věnuje převážně jedné z těchto modalit a přináší mu to společenskou odezvu, má sklon tento osvědčený způsob čtení uplatnit i v jiné oblasti, ba tuto oblast vnímat tak, jako kdyby byla strukturována stejně jako jeho zkušenostní východisko. Pro divocha je velkoměsto zvláštním druhem divočiny, knihomol přistupuje i k divočině jako ke knize.

Aplikace evolučně nejstaršího modu čtení příznaků na vyšší úrovně znaků a ikon je projevem naivity (ten člověk „neumí číst“), ale pro toho, kdo je do „vyšších“ modů uzavřen, může tato regrese do „naivity“ posloužit k rozevření úhlu pohledu, k odhalení kontextu. Vnímat knihu nebo televizor jako fyzické věci a přitom vypnout schopnost čtení jejich sdělení dává šanci povšimnout si jejich vlivu na uspořádání ostatních věcí v žitém prostoru a na úkony lidí kolem nich. Je to mcluhanovský obrat od sdělení přinášeného médiem k tomu, co nám sděluje samo médium. Od zúženého pohledu pouze na komunikát rozšiřujeme ohnisko na kontext komunikační situace, což nám umožňuje chápat jej jako součást komunikačního jednání.

V opačném směru užití modů evolučně pozdějších na jevy evolučně ranější vede k poněkud odlišným efektům. Při čtení sensu medio mohou být kupříkladu skuteční pozůstalí vnímáni jako špatní herci a reálný západ slunce jako kýčová filmová sekvence. Tato hypersenzibilita pro hraní, inscenování a protiběžnost různých významových vrstev téhož sdělení však nemusí být jen bludná a vést k derealizaci. Díky ní můžeme rozpoznat neautentičnost jen předstíraného smutku u pozůstalých a sklon k upadání do emocionálního stereotypu, skutečnost vlastně nevnímajícího, při pohledu na večerní červánky.

Aplikovat určitý modus čtení na jinou oblast, než ze které je odvozen a v níž se osvědčil, je zavádějící tam, kde si to nechceme připustit a kde se tím podvědomě snažíme udržet se co nejdéle v pohodlné lži (připomíná to mechanismus nevědomí, které se nám snaží ještě o chvíli prodloužit spánek tím, že zapojuje rušivé vnější podněty do děje snu: nechceme se probudit z určitého nastavení ve výkladu světa). „Neadekvátní“ aplikace modu čtení však může oživovat vnímání a vracet nás pravdě života, když tak činíme ve snaze probudit se z vidění-nevidění. Bertolt Brecht tento postup nazval efekt Z („zcizení“) a užíval jej ve svých dramatech k probuzení vnímavosti vůči zdánlivým samozřejmostem.

Nečitelnost je tedy koncept mnohavrstevný. Vznik čtení znaků lidstvu umožnil uvědomit si, že vlastně už předtím umělo „číst“ z příznaků. Jak se pokusíme doložit níže, čtení ikon není jen výsledkem technického vývoje posledních staletí, ale umožňuje nám uvědomit si, že něco obdobného známe z psychických stavů, při kterých se uplatňuje naše nevědomí. Pro porozumění vzájemných vztahů těchto úrovní bude ovšem třeba pokusit se je konceptuálně oddělit a pochopit jejich vnitřní logiku (tedy nahlédnout je jako jakési ideální typy).

Nečitelnost znaků

Nečitelnost je nekonečné přelévavé bludiště. Stačí se jen dotknout té na pohled nejpřehlednější nečitelnosti sensu stricto, aby se rozkošatěla až k nečitelnosti.

Jenom v případě čtení sensu stricto se předpokládá, že (takřka) všichni ti, kdo umějí číst, umějí také psát. Čteme-li (sensu largo) z oblaků a měsíce, jaké bude počasí, nepomyslíme na to, že bychom mohli jako bůh „psát“, tedy vyjadřovat nebeskými znameními počasí, jaké chystáme. Jen čtenému sensu stricto rozumíme zevnitř, jak bylo psáno. Jen při čtení sensu stricto si můžeme zároveň vyzkoušet božské gesto tvoření. Jen tady můžeme sami číst, co jsme předtím napsali, tedy uvidět sebe samé jakoby zvenčí.

Při čtení sensu medio – čtení ikon – není dovednost psaní symetrická (srovnatelně náročná) s dovedností čtení, protože tento druh psaní bývá vyhražen profesionálům nebo amatérům, kteří mu věnují mnoho času a financí a mnohdy k němu potřebují i další pomocníky. Zprostředkování dané technikou, organizací a financováním znamená, že málokdy je člověk jediným píšícím, je to spíše jakési týmové psaní. Pravda, také čtoucí nebývá jeden, ale mohou jich být i miliony, to však nemění nic na tom, že jim psaní není přístupné. Touto asymetrií, že číst mohou „všichni“, psát jen ti vyvolení, se z médií stal nástroj na proměňování svéprávných jednotlivců v masy, masmédia.

Dokud není narušena čitelnost, můžeme si při čtení sensu stricto – čtení znaků – připadat jako všemocní stvořitelé, kteří plodí cosi, co pro ně zůstává plně pod kontrolou. Tento pocit přenášíme i na to, co napsali jiní. Čitelnost znaků ukolébává a umožňuje nám nepřipouštět si, že s ní samo sebou nemusí přicházet i porozumění (kolikrát se přichytíme, že jsme přelétli stránku a nedokážeme říci, o čem se v ní psalo). Naproti tomu nečitelnost znakového písma je trvale zneklidňující. Nevyplývá z ní, zda ji způsobil autor textu nebo někdo jiný. Pokud to byl autor, nevíme, zda tak činil záměrně, psaní se mu vymklo z ruky nebo byl obětí nějakého deformujícího vlivu. Je pod znečitelňující vrstvou vůbec nějaké sdělení? Není to jen falešná stopa, pouze předstírající, že tu bylo narušeno nějaké sdělení? Pro koho všeho je ale ta či ona nečitelnost k nepřečtení? Nebylo by sdělení, které vzdoruje naší snaze o přečtení, čitelné někým, kdo umí číst tuto abecedu nebo tento rukopis (tak jako lékárníci čtou doktorské písmo)? Není zdroj nečitelnosti jenom v nedostačivosti mě čtoucího?

Znepokojení nečitelností nás ale může zarazit v rutinním běhu, otevřít nám zcela nový horizont a dokonce nám vnuknout praktický postup, jak do něj pronikat: můžeme přece odhlédnout od významů slov a vět a náhle nám písmo „samo“ – zejména psané rukou –, byť je v jazyce nám neznámém, začne promlouvat o pisateli. Sice nepřečteme jeho znakové sdělení, ale z jeho výrazu vyčítáme hlubší vrstvy osobnosti pisatele i jeho duchovní kontext. Nečitelnost sensu stricto nás tak přivádí k čitelnosti sensu largo. Individuální intuici, kterou v tomto směru máme každý, mnohonásobně vystupňovává zkušenost generací grafologů.

Díky Ludwigu Klagesovi a jeho pokračovatelům získali Euroameričané klíče k sebeporozumění a vhledu do druhých skrze výrazový projev psaní. Projektivní psychologické testy založené například na kresbě stromu (Koch), na čtení ze skvrn (Rorschach) nebo na volbě barev (Lüscher) vedly postupně k náhledu, že jakýkoli grafický výraz a dokonce jenom preference určitého vizuálního jevu v sobě nese velmi bohatou zprávu o svém autorovi.

Hall ve své proxematice nás naučil tímto způsobem číst prostorové konstelace lidí, Birdwhistle podobně přečetl ve své kinezice podprahová gesta, kterými provázíme mluvenou řeč a vzájemně se při dialogu synchronizujeme. Můžeme mluvit o řeči těla (která nás často prozrazuje) stejně jako o řeči architektury (italská sémiotická škola) a ještě obecněji o řeči prostoru. Již zmíněný Hall položil základy ke čtení časových struktur příznačných pro jednotlivé civilizace. Freud, Adler a Jung jsou otcové novodobého umění, jak zčitelnit skryté poselství snů.

Všechny tyto hermeneutické postupy rozšiřují svou působnost mimo čtení znaků, nenacházejí však ani konečné abecedy, ani pouhý chaos jakéhosi vyzařování vzájemně se do sebe přelévajích a mezi sebou splývajících významů, ale složitě strukturované významové systémy, kterým můžeme říkat souhrnně kódy. Těmto kódům se všichni učíme v různých subkulturách, většinou v průběhu tzv. incidenčního učení, tedy aniž tento proces jako učení pociťujeme. Někteří – intelektuálové, vědci, hypochondři nebo kriminalisté – se pak vědomě učí bezděčná sdělení v těchto kódech zašifrovaná dešifrovat.

Ideál krásné knihy chce této osudové sepjatosti „vlastního sdělení“ a jeho informačního nosiče cíleně využít. Stále více se otevíráme dalším a dalším dimenzím artefaktu knihy – a s tím, jak umíme v těchto kódech hbitě číst, nemusíme pak ani ke čtení „vlastního sdělení“ ve znacích dospět. Pro samou snahu toto sdělení posílit, připravit, usnadnit, kontrapunkticky vypointovat, se samo sdělení stává odsouzeným k nečtení, tedy de facto nečitelným. Bibliofilie nejsou ke čtení – však je znalci také ani nerozřezávají...

Neustále narůstající zájem o netextové stránky sdělení zakódovaného v knize (u nás se jimi zabývá Hodrová, viz např. Souvislosti 1/1998) je součástí daleko obecnějšího trendu, odklonu od primátu znakové komunikace a od pochybeného ideálu dospět k čistým znakům, „neušpiněným“ jakýmkoli materiálním nosičem. Každý znak má tělo a toto jeho tělo je vždy doplňující výpovědí nejenom o sdělujícím, ale o celé komunikační situaci (výpovědí často podstatnější než samo znakové sdělení). Každé „tělo“ bylo zrozeno jiným „tělem“ a poukazuje k nějakému „společenství“. Za každým je nějaký zájem a původ. „Sebečistší“ znaková komunikace je koneckonců vždy zrozena z dramatické sociální skutečnosti.

____________________________________________________________

Byli to Římané, kteří se snažili formulovat zákony tak, aby regulovaly všechny možné situace a aby je nikdo nemohl zneužít tím, že by si neurčitou nebo dvojznačnou formulaci vyložil po svém. Každá věta běžného jazyka je neúplná v tom smyslu, že můžeme klást nekonečně mnoho otázek, abychom ji učinili jednoznačnou. „Prší“ – ale kde, kdy, odkdy dokdy, trvale nebo s přerývkami...? „Už jdu“ – kdo, odkud, kam, kdy nastává už...? Těmto významovým horizontům se říká presupozice. Právník se musí vcítit do mysli zloducha, kterému navíc pomáhá jiný vychytralý právník, a zákon zformulovat tak, aby do něj zahrnul všechny možné presupozice, které by zneuživatele zákona mohly napadnout a pomoci mu vyložit si ho tak ve svůj prospěch.

Sociolingvista Bernstein odhalil, že snahu mluvit tak, aby vyslovené věty byly vyložitelné jen jediným možným způsobem, mívají osoby z vyšších vrstev jakož i právníci. Jejich věty pak platí bez ohledu na kontext – řekne se, kdo mluví; když se na něco ukazuje, pojmenuje se to. Způsob mluvení, kterému bez znalosti kontextu nerozumíme, plný narážek, zámlk a nonverbálních prvků, je příznačný pro neformální mluvu nižších vrstev.

Dalo by se také říci, že dokonale čitelná je řeč ve světě nedůvěry, kdežto ti, kdo si jsou blízcí, si rozumějí na půl slova. ____________________________________________________________

Ve všech snahách o odstranění nečitelnosti cítíme doznívat osvícenské přesvědčení, že zčitelňování je aktem zjednávání spravedlnosti, vytváření veřejného prostoru nebo úzdravy, jakož i víry, že je možné dosáhnout plné čitelnosti a nečitelnost porazit na hlavu. I v situacích zcela střízlivých a věcných a v rovině nejsnáze kontrolovatelné čistě znakové komunikace však můžeme konstatovat, že čitelnost není vždycky tím, o co nejvíc stojíme.

Nečitelnost reklamního nápisu, ze kterého vypadlo jedno písmeno, láká daleko víc k přečtení než tentýž nápis nenarušený. To je jeden z mnoha případů, kdy nečitelnost může být silnějším popudem ke čtení než čitelnost. Nečitelnost mnohé přivedla k potřebě učit se číst. Ty nejnadanější děti se naučí číst samy proto, že se pro ně nečitelnost stala výzvou. Cítí, že vyšší stupeň zralosti je spojen se čtením, a tak se „předčasným“ zvládnutím čtení znaků snaží vedrat mezi ty zralejší (zbavit je monopolu).

Nečitelnost nejenom že vyvolává čtení vůbec, ale může iniciovat mnohá a nečekaná čtení: polozakryté, částečně vyškrabané nebo jinak neúplné nápisy se dají domýšlet mnoha způsoby. Z něčeho na pohled tak negativního jako nečitelnost se stává kypivě pozitivní potenciál mnoha alternativních čtení. Zmiňovali jsme, že to může navodit obrat k překvapivému sebepoznání. To ale zdaleka nemusí být jen jednorázové: začínáme prostě čerpat ze svých skrytých zdrojů, které se ukazují být nevyčerpatelné, poznáváme svou odvrácenou stranu (a zjišťujeme, že jsme se jí obávali zbytečně). Naučíme-li se tento kontakt se svým nevědomím vyvolávat záměrně, získali jsme tím páku na spouštění vlastní tvořivosti, která byla spoutána uzdou převažující civilizační tendence k určitosti.

Je-li nápis dost dlouhý, snadno ze souvislosti domyslíme celé chybějící slovo. Při čtení souvislého textu často nemusíme ani dočítat větu, protože ji stejně dokážeme doříct (tuto naši mentální technologii objevil a popsal tzv. gestaltismus). Díky tomu mnohdy stačí jen listovat a z útržků se nám skládá obsah celé knihy. V těchto procesech je vlastně naše tvořivost skryta kdesi v podpalubí a neustále rekonstruuje fragmenty k ní připlouvajících sdělení do podoby nejpravděpodobnějšího celku. Při plavbě na klidné hladině cyklicky se opakujícího života vůbec nepotřebujeme číst všechna (pořád dokola se opakující) sdělení celá a své mnohomluvné okolí máme přečtené, „dříve než otevře pusu“.

Jak se odpoutáváme od školního drilu, učení se básničkám nazpaměť a výkladu textu formou převyprávění jeho obsahu, začínáme chápat, že toto vypouštění nemusí být od čtenáře jen nekázeň, lenost nebo jiný intelektuální hřích, ale pracně vydobytá strategie, která nám šetří čas našeho života a umožňuje zvládat obrovské informační masivy (nebo bažiny). Díky této zkušenosti naprostou většinu textů, jež k nám denně dorážejí, správně přeřazujeme mezi nečitelné v tom smyslu, že redundantně opakují známé věci, takže je zbytečné je číst.

Je totiž sebeklamnou frází, když se říká, že jsme bombardováni informacemi, žijeme v informačním přílivu, jsme zahlceni informacemi. Opak je pravdou: toužíme po textu, který by byl čitelný v tom smyslu, že by nám stál za přečtení. Nejsme zahlceni čtením, ale něčím, co se nedá číst.

V 60. letech mnozí vědci žili v jakési horečné euforii založené na představě, že v zásadě čitelná informační záplava se stává nečitelnou jen proto, že se nedá stihnout přečíst, a proto že se s tímto druhem nečitelnosti musí definitivně skoncovat. Výzkumné ústavy ve Spojených státech i jinde ve světě odčerpávaly obrovské peníze na programy určené na vývoj „strojového překladu“. Dnes se dá říci, že největším efektem celé této kampaně je zjištění, že počítačovým lidem nezbylo než začít brát v úvahu všechno to jemné poznání, které snesla lingvistika, a nikoli si místo něho vyrobit nějakou syntaktickou zpotvořeninu. Sen o naplnění syntaktického ideálu se totiž pragmaticky a dynamicky posunul do podoby snu o robotu.

____________________________________________________________

To, co člověka vzrušuje na myšlence robota, je, že to zároveň je člověk a není člověk. Je to člověk tím, že se jako člověk chová, a není to člověk, protože se neumí chopit toho nejpodstatnějšího v člověku a začít jednat. Skutečný člověk si tedy míru své moci ve vztahu ke Stvořiteli pojmenovává tak, že je schopen vlastními silami – uměle – vytvořit z člověka vše kromě jeho bytostného centra, jímž je svoboda, zodpovědnost nebo láska (v tomto antropologickém smyslu jsou to vlastně synonyma).

____________________________________________________________

Je tu však další druh nečitelnosti, který nás k nečitelným textům doslova přilepuje. Všechno, co je začerněno, vyškrabáno, přepsáno nebo vypuštěno, upozorňuje na akt cenzury. Jak lehce vypouštíme cokoli sami z textu, který čteme, o to jsme naježenější, když nám někdo předem něco málo vypustil. I když tak mohl činit v dobré vůli, například ve snaze ušetřit nás něčeho, co by nám mohlo ublížit, vynořuje se tu před námi obrys někoho, kdo je o sobě přesvědčen, že může za nás rozhodovat o tom, co máme číst a co ne. Snažíme se domyslet náznak, dopátrat se k původní podobě. Toužíme po nezcenzurovaném původním znění, jako kdyby cenzura zaručovala, že to, co odstranila, je hodno našeho zájmu, ba že je to přímo pravda sama.

Cenzor, který vyvolá zájem o zcenzurované pasáže, by si měl blahopřát: dosáhl víc, než doufal. Cenzurní znečitelnění je nápadnou formou omezení svobody. Soustředěním na tyto zásahy se dáváme vtahovat do čtení něčeho, co nás manipuluje už tím, že to tímto trikem získává naši pozornost (Hazel Hendersonová pracuje v této souvislosti s pojmem „ekonomika pozornosti“.) Člověk nepostřehl, že je nahý, dokud mu puritán nenasadil fíkový list. Takovým nepodstatným zjevným omezením svobody dochází nepozorovaně k propadnutí chronickým návykům vnitřně nesvobodných.

Je pravděpodobné, že tato neukojitelná potřeba překračovat informační tabu je hlavním motivem, na kterém staví bulvární média stejně jako obchodníci s drogami. Nepotřebují liberalizaci zobrazování tvrdého sexu a agrese ani liberalizaci prodeje tvrdých drog, protože to by nepřineslo tak obrovské zisky jako zážitek rizika s překračováním těchto tabu spojeného. Liberalistické snahy vítají jen potud, pokud rozzuřují puritány jako rudý hadr býka a plytký spor dvou nedomyšlených polopravd udržují při životě.

Tento manipulativní trik se dá zobecnit na dominantní nastavení naší civilizace, které se formovalo v renesanci. Co když nás vše, co se kolem nás píše a publikuje, odděluje od světa nezávislého na psaní? Co když od té pravé výzvy, jakou představuje nečitelnost sensu largo – cosi jako nečitelnost přirozeného světa –, nás odvádí jak čitelnost textů (pro ty pohodlnější), tak jejich nečitelnost (schopná svést ty usilovnější, aby ztráceli čas louskáním plytkých hádankářských oříšků)? Máme pocit vítězství nad božským cenzorem, když vypotřebujeme celý život na zážitek dešifrování člověkem vytvořených znaků – a přitom nám uniká tajemství původu i směřování nás samých coby živých bytostí.

Uvěřili jsme, že čím víc přečteme, tím budeme moudřejší – a přitom moudrým se člověk nestává ani tak tím, co všechno přečetl, jako spíš tím, čemu všemu se uměl ze špatné četby vyhnout.

Nečitelnost příznaků

Je ale ještě někde na této planetě oáza, ve které by nám stačilo umět číst jenom z příznaků? Otázka je, zda něco takového vůbec umíme. Popišme si, jak se projevuje nečitelnost a jak čitelnost soudobého světa v jeho různých systémových úrovních.

Když se člověk narozený ve městě a odkojený médii ocitne v lese, mimo značené turistické cesty a bez mapy, pak ačkoli se na takový výlet těšil, často po krátké chvíli propadá zvláštnímu neklidu. Není tu výhled, odkud by se krajina dala přehlédnout a mohlo se uhadovat, která výšková dominanta je která. Není tu dán směr jako na silnici, kde by se dalo volit, zda půjdu tam nebo zpět. Není tu ani žádná očekávaná rychlost vozidel nebo chodců ani plochy určené pro zastavení a občerstvení (občerstvení je nutné tam, kde jsou všichni neustále na hranici vyčerpání už z pouhého faktu, že tam jsou). Kolem jsou stromy, keře, byliny, mechy nebo houby, z nichž naprostou většinu nejenom nezná jménem, ale ani příliš mezi sebou nerozlišuje. Úzkostlivě se snaží odlišovat nepočetné mu známé jedlé druhy od všech ostatních, což je ovšem dělítko použitelné jen po malou část roku. Jak jde lesem, má na jedné straně dojem, že se krajina neustále mění – je tu potok, louka, stromy vysoké jak katedrála se střídají s hustým mlázím, kterým se ani nedá projít. Na druhou stranu však toto vše zanedlouho splyne do jednoho hnědozeleného koberce. Začíná se hlásit jedna nepříjemnost za druhou: dusno nebo chladno, mokřady, spadlý kmen přes cestu... Jediní živočichové jsou komáři, ty ostatní chodec leda zahlédne nebo zaslechne, jak před ním prchají.

Konečně něco zajímavého: na mechu leží polorozpadlý obal od sladkosti. Z data výroby se dá vyčíst, kdy tu nepořádník prošel, z ceny zase jeho sociální zařazení, z označení „dia“, že měl cukrovku.

Ačkoli naprostá většina lesů, do kterých vstupujeme, byla založena člověkem, stromy stojí v zákrytu a lesní cesty vytvářejí pravoúhlý rastr, příchozí z města v nich bloumá s pocitem nečitelnosti a tím i nezajímavosti.

Ke čtení mu totiž chybí kód. Nepozná, kdy je nějaký jev projevem zdraví a kdy nemoci lesa. Vyděsí ho vybělené kůstky těžko určitelného čtyřnožce nebo chomáče peří po jakémsi ptáku, protože do těchto stop promítá jako do symbolu svou vlastní lidskou úzkost. Náhle dokáže vidět i vybělené kmeny suchých stromů jako kostry, ale neví, jsou-li to jen absurdně krásné artefakty, varovná znamení o smrti lesa nebo naopak přirozené příznaky věčného koloběhu, jímž se udržuje v chodu ekosystém. ____________________________________________________________

Neviditelná kostra uvnitř těla snižuje jeho nečitelnost, rozčleňuje jeho údy a zároveň je stále uvádí do jejich specifického vztahu k celku těla. To se týká vždy jedné konkrétní situace, aktuální přítomnosti těla, pokud se bez zásadní změny neslyšně posouvá vpřed v čase. Jak se však v delším a především dramatičtějším časovém údobí nemoci nebo stárnutí kostra zviditelňuje, nezvyšuje se tím čitelnost jednotlivých gestických nebo rytmických sdělení, ale poselství skryté v tomto těle jako jeho suma za celý život. Zčitelňuje se hlubší rovina jeho výpovědi. ____________________________________________________________

Městský člověk procházející lesem se cítí jako doma, ba i líp, jakmile dojde po značené cestě k vyhlídkovému bodu, kde je na tabuli mapa, otevřený kiosek s občerstvením a suvenýry a přenosná toaleta. Naučná stezka mu vybírá jednotlivé přírodní jevy a text s nákresy na tabulkách umístěných v krátkých rozestupech vysvětluje, co vlastně vidí nebo by měl vidět. Příroda je zkrocena do role barevné třírozměrné ozvučené ilustrace k textu. Medvědi žerou z ruky a strážci ve vkusných zelených uniformách domlouvají návštěvníkům, aby nerozdělávali oheň. Všechny v textu ohlášené přírodní jevy, které se z nějakého důvodů nepodařilo uvidět, si návštěvník může při odchodu z národní přírodní památky zakoupit v plné kráse na barevných pohlednicích nebo videu. Lokalita má své známé jméno a sluší se ji zařadit mezi turistické cíle podobně jako významné muzeum, galerii nebo zábavní park.

____________________________________________________________

____________________________________________________________

Někteří z nás jsou zoologové, sběratelé léčivých bylin, lesní inženýři nebo třeba geometři. Každé z těchto profesních brýlí dokáží jako rentgen odhalit pod nečitelným měkkým povrchem lesa ten či onen druh skrytých tvrdých útvarů. Les se jim tím neodkrývá, nicméně natáčí k nim jednu z nespočtu svých tváří. Některé pro ostatní nijak neohraničené zóny náhle jako by majitelům profesních brýlí povyskočily z pozadí a vyčlenily se v příznaky, fixované často až do podoby znaků.

Myslivci mají ze všech povolání nejblíže k tomu, jak četli les ti naši prapředci, pro které byl zdrojem obživy a místem, kde přebývaly mytické bytosti. To, že „specializace“ lovce byla společná všem dospělým mužům kmene, ještě neznamená, že to byl pohled univerzální, jdoucí „k samé podstatě“. Čtení z příznaků je vlastně vždy spjato s určitým – dílčím – zájmem, který uvnitř společenství lidí tento zájem sdílejících vytváří společnou zkušenost. Čtení je předchůdcem, pomocníkem i výslednicí jednání (protipólem čtení v hlubším smyslu není tedy psaní, ale jednání – a psaní porozuměla grafologie teprve poté, co je pochopila jako součást jednání). Není příznaků mimo subkulturu a není ani čtení mimo subkulturu. Spojujícím rysem naší dnes už takřka planetární subkultury znakožroutů je, že nelovíme ve volné přírodě, ale ve světě strukturovaném znaky.

Venkov je pozoruhodný tím, že se stále ještě konvenčním znakům vyhýbá. Ulice tam není konstitutována tím, že má ceduli s jménem. Stavba se nestane obytným domem tím, že má jmenovku. Stejně tak hospoda nebo dílna řemeslníkova nepotřebují písemné označení – tak jako nemáme doma na ložnici nápis „ložnice“. Venkov ale není bezejmenný, právě naopak: jeho pomístní názvy bývají zázrakem vidění a paměti, nikoli jen konvenčně nebo dokonce ideologicky zvolenou nálepkou. Jména tu jsou, ale mají je v hlavě všichni domácí. Chce-li cizinec najít samotu, statek, kopec nebo jednotlivého člověka, které zná pouze jménem, musí se prohlásit jako cizinec a ptát se místních. Ti usoudí, zda mu svou znalost prozradí. Držení jména v neveřejném povědomí je velmi účinnou formou sociální kontroly pro místní obyvatele, ale vytváří džungli pro příchozí zvenčí.

Všechny ty značky, tabulky a vývěsní štíty jsou pro venkovany naprosto zbytečné, a kdyby je jednoho dne někdo přes noc ukradl, snad by si toho ani nevšimli. Nepotřebují reklamu, protože místo ní mají ústně šířenou dobrou (nebo špatnou) pověst. Teprve s tím, jak se jim začínají cizinci stávat zdrojem obživy, jak se jim stávají poskytovateli služeb a produktů, přistupují neochotně na tu hru, že každý cizinec může být užitečný jako zákazník.

Venkov je prostor, který je strukturován těmi, kdo v něm žijí. Nápisy sem umisťují instituce. Kdo si instaluje nápis týkající se jeho samého, jedná jakožto instituce. Nápisy činí lidi pro úřad spočitatelnými, manipulovatelnými, ždímatelnými. Na venkově je sféra bez nápisů nikoli asociální, ale presociální. Není to absence sociální struktury, ale její niterné bytování a fungování, které nepotřebuje fyzické zviditelnění. Doky, skladiště a zrušené továrny velkoměsta jsou také zemí nikoho, kde už neplatí žádná písemná označení, ale tento zánik institucionální moci veřejných nápisů pramení z asociality.

Venkované nepotřebují znaky pro to, aby se pro ně stal jejich venkov čitelným, a nepotřebují tento druh čitelnosti, aby se pro ně stal zajímavým. Komponenty jejich domova se pro ně nestávají zajímavými teprve tím, že někdo před ně zavěsil tabulku se sdělením, že je to zajímavost. Jejich zájem je elementární a zároveň personální: věří tomu, co si sami ověřili, a tomu, o čem svědčí někdo, kdo je pro ně důvěryhodný.

Naproti tomu město je místem, kde převažují cizinci (kteří si na sebe zvykli a tolerují se). Ručení za pravost sdělení už není personální, ale institucionální (a každý občan je definován mnoha institucemi, ať už pod ně spadá, nebo se k nim sám hlásí).

Není už tak důležité, zda je někdo z tohoto města anebo odjinud, neboť se často neznají a nedůvěřují si ani sousedi v jednom domě. Důvěra nezmizela ze života, ale už není dána ani pokrevní příbuzností ani prostorovým sousedstvím, ale sítí osobních i institucionálních vztahů, které si člověk převážně volí (s nimiž se nerodí).

Lidé ve městě nechodí – tak jako venkované – primárně najisto za blízkými lidmi na blízká místa, neboť základní modalitou jejich pohybu městem je hledání. Nehledají jen někoho nebo něco určitého – člověka nebo instituci –, ale hledají například různé obchody se stejným druhem zboží, aby mohli porovnat cenu a kvalitu, dříve než nakoupí, nebo obchody s různými druhy zboží, aby se inspirovali k nákupu dárku.

Všechny cesty na venkově jsou účelové. Venkovan se neprochází proto, aby se zorientoval, co je nového, vzrušil se pouličním ruchem nebo načerpal poklid z tichých zákoutí, jak to činí městský člověk. Cítil by to jako ztrátu času. Zkušenost městského člověka je, že právě náhodným blouděním může nalézt to nejcennější – lásku, pracovní příležitost, léčitele, originální myšlenku – a že tato oklika se může ukázat být tím nejkratším spojením. Toto napětí – tato nečitelnost trajektorií ve světě tolik popsaném znaky – je základním zdrojem až extatického prožitku, kterým k sobě město poutá jak své obyvatele, tak návštěvníky z venkova. Každého ovšem zásadně jinak! Odlišná vstupní zkušenost podstatně mění druh nečitelnosti – nečitelnost není cosi předem hotového, „objektivního“, ale vzniká ze vzájemné interakce (což vůbec neznamená, že je čistě „subjektivní“).

Nikoli město nebo venkov, nikoli dálky, nikoli bájné ostrovy, ale nečitelnost je výzva, za kterou se vydává poutník.

Konflikt nečitelností

Karlheinz Stierle ve své práci Mýtus Paříže. Znaky a vědomí města jako historik literatury konstatuje: už od antiky jsou známy – takřka jako odděleně existující – žánry jednak líčení města jako vyčerpávajícího místa, které je plné hektického života, jednak popisu města jako místa překypujícího pozoruhodnostmi; teprve pozdní osvícenství (Rousseau a další) začíná být schopno ve vztahu k městu podržet obě tyto polohy a chápat město jako ambivalentní – odpudivé i fascinující. Stierle si však neklade otázku, jaké hnací síly se skrývají za tímto procesem, který se zdá být zráním.

Pohled na město a venkov z hlediska čitelnosti/nečitelnosti nám umožňuje nabídnout vysvětlující hypotézu. Vzrušit se nečitelností města a přijmout ji jako lákavou výzvu dokáže ten, kdo k němu přišel zvenčí („čistého“ obyvatele města neosloví), tedy venkovan, který se města bál, ale pokusil se do něj proniknout a dobýt ho.

Kdyby Stierle zkoumal literaturu o venkovu, našel by podobný vývoj v psaní o venkovu: bukolika, idyly a pastorály už od antiky líčí venkov jako ráj na zemi, ale zrovna tak máme relativně samostatný „veseloherní“ žánr vysmívající se venkovským křupanům, kterým čouhá sláma z bot. Idyly nepsali venkované, ale měšťané svých sídel přesycení, autorem posměšných slov byl nejspíš zbohatlík, který se touto cestou chtěl od svého rodného venkova okázale distancovat.

Schopnost uvidět venkov i město jako záhadu, jako vyzývavou nečitelnost – ať už jako cosi přitažlivého nebo odpudivého – vznikala tedy díky zkušenosti komplementárního protipólu.

Spojení po staletí neslučitelných oslavných a posměšných pohledů jak na město, tak na venkov nastává tehdy, když si stále více lidí osvojuje obě perspektivy, to znamená když se objevuje jako pravidelná součást života některých vrstev střídavý sezónní život v obou těchto „polosvětech“.

Jedna nečitelnost takříkajíc nestačí. Je to pak spíše nediferencovanost, každodennost, ve které je člověk jako zakletý. Život uvnitř jedné nečitelnosti a pohled na tu komplementární pouze zvenčí je rovněž málo plodný: ta druhá se potom jeví jako zkarikované schéma nebo schematická utopie. Teprve tam, kde je možné překonat výlučné bytí uvnitř i výhradní distanci pohledu zvenčí, kde dochází k přechodům oběma směry a kde se člověk stává zúčastněným pozorovatelem v obou komplementárních světech, začnou se obě nečitelnosti vzájemně zviditelňovat a interpretovat.

Tento koncept v obecnější podobě pojmenoval Paul Ricoeur jakožto konflikt hermeneutik. Konflikt nečitelnosti venkovské a městské a jejich vzájemná komplementarita zůstává na mnohem konkrétnější úrovni, nicméně s prospěchem, protože tak nepřestává být vidět, z jakých okolností a zkušeností která nečitelnost pochází. Hermeneutika je způsob výkladu a ten může vyplývat jakoby pouze zevnitř, z určité tradice, myšlenkové školy, duchovní kontinuity a nezávisle na jiném širším kontextu. Neurčitost venkova a neurčitost města jsou na jedné straně determinovány sociální strukturou těchto dvou světů, na druhé straně přístupem pozorovatelů, kteří opět mají za sebou zkušenost primárně venkovskou, primárně městskou nebo oscilující mezi oběma.

____________________________________________________________

____________________________________________________________

Místa v krajině, kde se dotýká a prolíná struktura venkovského a struktura městského prostoru, jsou zároveň místa, kde se oba tyto řády zviditelňují. To znamená ovšem dva jevy zároveň, ač na první pohled vzájemně neslučitelné. Na jedné straně se tím tyto dva světy činí čitelnější – venkov můžeme porovnávat s městem a vidět, že jeho tvary jsou měkké, vyrostlé z okolí, samy ze sebe se obnovující (což je smysl organicity), nepodrobené geometrii jednoduchých formulek; podobně město můžeme na pozadí venkova nahlédnout jako svět hranatých forem, pyšně se vymezující vůči okolí, jako by bylo na něm nezávislé, neschopné se obnovovat a závislé na svém udržovateli, ochotné navozovat dojem hlubinné symboliky za pomoci podřizování se malým přirozeným číslům a jednoduchým formám symetrie.

Tento dotek však zároveň vyjevuje skutečnost, která v každém z těch světů zůstávala neviditelnou, totiž že se vzájemně odhalují jako dvě tváře jedné nečitelnosti: měkké ani tvrdé tvary nejsou přece to první dobré a to druhé zlé nebo naopak, stejně tak ani závislost ani nezávislost na okolí nelze stavět jednu nad druhou. Teprve tato jejich dyáda slibuje, že jí možná porozumíme – až pochopíme toto vzájemné předpokládání se a doplňování.

V krajině najdeme takovéto přechody, které svou koncentrovanou nečitelností vyvolávají otázku, čím vlastně jsou: jsou to jakési krajinné otazníky. Když ovšem procházíme krajinou s otevřenýma očima, nemusíme čekat, až se setkáme s takovou záhadou, a stačí nám udržovat si v paměti obrazy krajin, jimiž jsme prošli, a konfrontovat je. Cesta krajinou se vždy děje na pozadí komparativního rámce a stále jej dál dotváří a využívá. Jsme vždy zároveň zde i tam, kde byla krajina v čemsi podobná nebo „opačná“.

____________________________________________________________

____________________________________________________________

Když venkovan opouští blízké okolí svého domova, jeho pouť je sebepřesahem. Vystavuje se hrozbě zpřetrhání pout pro něj konstitutivních. Odměnou za toto riziko mu může být, že konfrontací s městem nahlédne svůj venkovský domov s kritickou distancí, tedy také jako cosi, co se může i jeho přičiněním měnit k lepšímu, co není fatální.

Odchod toho, kdo pochází z města, mimo toto město, už může být dvojí: pouť na venkov je návratem ke kořenům, které ztratil, návratem k předchozím generacím, kdežto výlet do dalších měst může vést k poznání toho, že největším svérázem měst je jejich překonávání vazby na místo i čas, jejich neustálé sebeobměňování, jejich vzájemná výměna podnětů, jejich lačná tvorba sítí.

Venkovan vycházející do města je konfrontován s nečitelností města, které v jeho očích – per analogiam k jeho konstitutivní zkušenosti – přece musí být také vázáno na místo, ale ukazuje se, že je to jen zdání, stejně jako zdáním je i univerzálnost sousedských a příbuzenských vztahů (venkovské dítě všem ve městě říká „strejdo“ a „teto“).

Zrozenec města vracející se na venkov couvá do „předchozího života“, koná jakousi nejistou rekonstrukci možné minulosti a možného kontinuálního spojení s ní.

Nečitelnost ikon

Počítačová animace užívaná v počítačových hrách nebo v reklamě umožnila demokratizaci zážitku, který byl dlouho výlučným intelektuálním výdobytkem mimořádně skeptických jednotlivců: totiž intuici, že mezi čistě konvenčním znakem bez jakéhokoliv zbytku exprese a zobrazení, schematickým obrázkem měnícím se v konvenční znak a iluzivním obrazem bez dávky stylizace rozpoznatelné na první pohled je kontinuum.

Patří vůbec k oblíbeným demonstracím síly počítačového světa předvádět, jak se v průběhu několika kroků „cokoli“ promění v „cokoli jiného“. Vzrušující síla Arcimboldových portrétů pramenila z toho, že toto kontinuum proměn dokázal vpravit do jednoho jediného statického obrazu. Jeho trik spočíval v tom, že to vlastně byly dva obrazy v jednom: buď jsme pokročili blíž a pokusili se vypnout automaticky zapínanou schopnost číst globálně, a pak jsme viděli skrumáž jednotlivých předmětů – nebo jsem poodstoupili a začali vnímat globálně a uviděli jsme celou „hlavu“.

Jsou-li keře ve francouzském parku zastřiženy do tvaru geometrického obrazce nebo dokonce písmen, pak obě možná čtení jsou stejně „pravdivá“ – je to znak i plnohodnotná skutečnost mimoznaková. Pokud tato dvě čtení oscilují ve skutečném parku, pak keře „o sobě“ mají jakýsi ontický primát – jakmile by nebyly co chvíli přistřihovány, samy by toto vtěsnání do podoby znaku narušily. Na obrazovce však může být počítačová animace propojena s reálnými záběry nebo být tak dokonalá, že opravdu nemáme šanci rozpoznat, je-li tu nějaký ontický „originál“, ze kterého se stal nosič znaku. Přesto, že jsme se stali relativisty tam, kde jde o pouhou zábavu (pohádka, utopie), zůstává pro nás zásadně důležité rozpoznat, který obraz vznikl počítačovou animací a který jako záznam reality, jakmile jde o zpravodajství nebo dokument. Způsoby, jakým lehce vylekaný člověk v šeru zjišťuje, zda hýbající se obrys je strom ve větru nebo temná postava, jsou přitom podobné trikům, které užíváme, abychom odlišili dokumentární záznam od animace: sledujeme realističnost pohybu tohoto obrysu, měníme polohy, zajímá nás i jemnější vnitřní struktura uvnitř obrysu apod.

Zápas s nečitelností, která vzniká z nemožnosti odlišit realitu a fikci, tedy nevnáší do lidského života až svět médií. Člověk tuto schopnost rozvíjel všude tam, kde se v jeho vnímání uplatnil mechanismus projekce. To znamená, že šlo o zkušenosti tak odlišné jako sen, horečka, čtení ze znamení, vnímání za šera a v noci nebo zkušenosti z tanečních extází a případně psychedelických drog. Velká část těchto zážitků souvisela s mezním situacemi. Média nám umožňují pohybovat se v tomto světě kluzkých přechodů ve stavu stále střízlivějším. Činí z nás jakési deliranty bez požití drog – respektive jsou nechemickou drogou.

Ve světě audiovizuálních obrazů bychom se ani trochu nezorientovali, kdybychom se nevyznali ve světě na nich nezávislém. Uplatníme tu většinu svých zkušeností. Navíc přibývá zkušenost s členěním dění, které nevyplývá z viděného „světa“, ale ze způsobu výpovědi o něm: je to střih, doprovodná hudba, pohyb kamery apod. V době stále se zvětšujícího rozšíření médií je řada skutečností a zkušeností, které naopak člověk zakouší nejprve v médiích a teprve potom má možnost je přenést i do světa mimo ně. Nelítostná lupa televizních diskusí jaksi předem zbavuje mysteriózní nečitelnosti diktátory Hitlerova formátu a ukazuje je jako lidičky s komickými zlozvyky a fyziognomickými i fyziologickými vadami na kráse.

Nekritické vnímání médií staví iluzivní světy v nich předváděné nad každodenní život a odvádí od něj – kritické vnímání právě naopak vyzbrojuje člověka vnímavostí, argumenty, schopností klást otázky. Média mohou být nástrojem zmasovění dotud svéprávných jedinců, ale právě tak školou občanské společnosti.

Proměna v masy má svůj průmět do nečitelnosti: s tím, jak se jedinec stává součástí masy, veřejná sféra života se mu stává nečitelnou v tom smyslu, že ji odmítá číst jinak, než jaké čtení mu k ní podává ideologie. Člověk propadnuvší mase se stává neschopen vystavit se nečitelnosti světa, připustit, že svět mu neleží zkrotle čitelný u nohou. Ideologie mu vtlouká do hlavy radostnou zvěst, že nad nečitelností jednou provždy zvítězila, protože jediný pravdivý výklad všeho byl jednou provždy nalezen.

Totalitární režimy se dlouho opíraly o osvědčenou metodu svaté knihy. Nová média je zprvu zaujala (Leninův výrok o důležitosti filmu svého času zdobil i malá vesnická kina) – už proto, že slibovala oslovit i analfabety. S audiovizuálními médii však ztrácí totalitarismus jeden z pramenů své legitimizace, totiž šíření alfabetismu. Totalitární manipulace bez tajné policie a fyzického násilí, jakou umožňují audiovizuální média, je tak svůdná, že po ní sahají i demokracie s imperiálními a koloniálními sklony. Nástup audiovizuálních médií pozoruhodně koreluje nejprve s rozpadem koloniální říše (rozhlas a film) a poté s rozpadem „reálného socialismu“ (televize a video). Tato média tedy handikapují „tvrdé“ totality a zároveň přistrkují demokraciím možnost „měkké“ verze totalitárního působení.

Nová média nám zabírají v našich životech mnoho času, restrukturují náš sociální prostor, odvracejí nás od jedněch činností – například od kontaktu s přírodou – a ženou nás do jiných – například do posedlosti nakupováním (cestujeme za nákupy) nebo cestováním (nakupujeme cestování). Abychom si všech těchto proměn vůbec začali být vědomi, musíme v sobě najít sílu, jak se odklonit od toho, co se nabízí jako tak snadno čitelné – od audiovizuálního monologu linoucího se z obrazovky –, roztáhnout své zorné pole na širší kontext, na komunikační situaci, a tu pochopit jako záhadnou, nečitelnou, volající po tom, abychom tuto nečitelnost vůbec vzali na vědomí. Musíme umět odtrhnout zrak a sluch a přesunout pozornost od zářícího obdélníku k jeho sešeřelému okolí.

Kult čitelnosti, osvěty a lineární civilizace s primátem znaků nás přivedl do náručí civilizace s primátem ikon. Staromilci neschopní nahlédnout, že fetiš znaků a neosobní objektivity by nebyl triumfem skutečnosti, ale formou násilí na ní páchaném, skuhrají nad únikem od skutečnosti, jaký způsobuje ikonická úroveň komunikace. Jednou z nejčastějších výtek tomuto hrozivému novému světu je, že je posedlý novostí.

____________________________________________________________

Dějiny nemohou být ex definitione jiné než otevřené. Jsou tím druhem lidského času, který se stále pootvírá, žije z pootvírání – a samozřejmě se na něm snaží přiživit i nespočet těch, kdo nabízejí lákavou vidinu uzavření, posledního soudu, který bude v jejich režii, konce dějin a nastolení konečného pořádku. Dějiny se tak pohybují v dimenzi, na jejímž jednom pólu je tvorba nového a na druhém pólu pokus o totální zmrtvění v podobě zastavení času a tím i čehokoli nového. ____________________________________________________________

Řekli jsme, že je přirozené, když se vyšší živočichové bojí nového, a můžeme dodat, že je pochopitelné, že se ho obávají totalitární režimy. Souhra šťastných okolností způsobila, že ostnatý drát ohraničující totalitární státy už deset let nevede kolem našich hranic, což při naší rozmilé národní povaze znamená, že jiné státy, kde tomu tak zrovna je, se pro nás rázem staly nekonečně vzdálené, i kdyby to samy sousední země byly.

Je však naléhavě nutné položit si otázku, jak je to se vztahem k novému v demokracii, čeho symptomem v politickém zřízení spíše otevřeném než uzavřeném je děs z nového a o čem svědčí posedlost novým.

Snadno zjistíme, že takto vyhraněná otázka patří spíše do instrumentáře ideologů, fundamentalistů a populistů. Nechceme-li se smířit s „dialektickým“ ano i ne, hledejme dál. Dříve nebo později narazíme na zvláštní formu zacházení s novým: je to vztah zcivilizovaný, má svou osvědčenou tržní funkci a člověk je do něj vnořován ještě dříve, než se narodí. Není to však už ideologie, tedy hlásání idejí někým, kdo aspiruje na moc, je to idea „vtělená“, žitá takřka nereflektovaně, proměněná v životní styl nebo spíše metastyl trvalého proměňování, křížení a popírání stylu. Staršími, jaksi naivnějšími přípravnými verzemi byly móda a modernost. Ty ještě byly v opozici vůči tomu, co bylo nemódní a nemoderní. Nové se hledalo v čase, ve změnách ducha doby, tedy v jindy.

Soudobé nové hledáme spíše v jinde a jinak. Sofistikování nástupci moderny a postmoderny přestávají mít název, protože jde o jevy neviditelné a všudypřítomné, které už s ničím nebojují. Jednou z mnoha hlav této hydry, která zatím ještě jméno má, je turismus.

____________________________________________________________

Z nevyčerpatelného bohatství proměn krajiny vybírá po čertech viditelná ruka trhu v každé zemi určitý počet bodů, ke kterým vedou dopravní potrubí. Obyvatel země Z₁ dobře zná z pohlednic, že v zemi Z₂ je nejznámější památka P₂, která se stala symbolem této země – a stejně tak obyvatel země Z₂ zná z pohlednic památku P₁, která je symbolem země Z₁. Na dané znamení, kdy je v obou zemích vyhlášen začátek dovolených, vyrážejí ze Z₁ turisté T₁, vstupují do potrubí a tím se pohybují tak dlouho, až dorazí do blízkosti P₂. Tuto památku oběhnou a pak se postaví na označené místo, odkud se snímají pohlednice, a udělají si fotografii F₂. V téže době ze Z₂ vyrážejí T₂, pohybují se potrubím až k P₁ a zde si z označeného místa pro snímání pohlednic udělají F₁.

Ti zkušenější turisté ze Z₁ (Z₂), kteří už loni byli v blízké Z₂ (Z₁), jedou letos do vzdálenější Z₃. Turisté ze země F_x, kteří cestují už n let, tak mají alba s fotografiemi od F₁ po F_n, až na F_x. V době, kdy nejsou dovolené, se turisté scházejí a vzájemně si alba ukazují.

Pokud jako obyvatel Z₁ znáte ze Z₂ jen pohlednici s památkou P₂, může ve vás ještě být něco málo touhy. P₂ ve vás vyvolává dojem čehosi jedinečného, má vůni netušených dobrodružství, naznačuje národní svéráz Z₂. Když vás tam však dopraví potrubí a vy si P₂ oběhnete, zjistíte, že je to stejná nuda jako P₃ v Z₃, P₄ v Z₄ nebo obecně řečeno P_n v Z_n. Všude jsou označená místa pro snímání pohlednic, všude mizerné postele v neúměrně drahých hotelích s neochotným personálem, všude kapsáři.

Jiné vrstvy obyvatelstva ale nemáte šanci poznat. Míjejí vás jako chodci, ale protože jste se v průvodci naučili jen Dobrý den a Děkuji, moc si s nimi nepohovoříte. Ostatně proč taky: znáte je, vždyť k vám do Z₁ jezdí jako turisté: úplně bez zájmu o vaši zemi a z vaší řeči umějí leda Dobrý den a Děkuji.

Virtuální příroda není démonickým způsobem, jak člověka odříznout od kontaktu s přírodou skutečnou, ale ekologickým trikem, jak ji zachránit před jeho ničivým pseudozájmem.

____________________________________________________________

Svět, jemuž dominuje reklama, často rozpuštěná do skrytých forem, se jeví jako dokonale čitelný nejenom proto, že se nikdo z inzerentů neodvažuje cokoli jakkoli komplikovat a vše sděluje s obrovskou redundancí. Prostředek k tomuto pocitu čitelnosti bezpečnější než matčino lůno a sladší než mléko z jejího prsu je skryt v perspektivě, v jaké se prezentuje budoucnost: budoucnost, člověče, je to, co tě láká, co v tobě vyvolává žádost, jež může být díky naší nabídce ihned ukojena. Budoucnost tedy není záhadná, daleká, závislá na našem úsilí a ještě více na nespočtu většinou nezvládnutelných vnějších činitelů – je to Fortuna s hlubokým dekoltem, která se právě k tobě svádivě vyklání. Aby byla ještě svůdnější, jejím protikladem je cosi jako paradoxní podpora idylické reklamy drsným bulvárem: katastrofické filmy, zprávy převedené do podoby černé kroniky, kázání eschatologických sektářů.

Pak se ale stane, že jedno z těchto mediálních vzrušovadel se náhle rozlije do naší každodennosti, že jsme uprostřed autonehody, rozvodu nebo obchodního krachu, nicméně se to nedá přepnout ani vypnout, nemá to konce, nedá se to pouze pozorovat, a ačkoli v tom hrajeme, naše role vůbec není hlavní.

V takové chvíli se reklamní (nebo ideologický) růžový horizont zatmí, černý i rudý bulvár vybledne a svět – ne jenom ten náš, ale země, planeta, vesmír – se nám náhle jeví smyslu zbavený a na pokraji svého konce. To je jediné čtení, které nám z té hrozivé nečitelnosti plyne. Takto nás mezní situace konfrontuje s fundamentální nečitelností světa.

Zacházet s drobnými překážkami čitelnosti, to nás učili celý život, ale toto?

Nečitelnost jako princip

Nesčetné jsou varianty drilu, jimiž byla naše civilizace od konce středověku vedena k tomu, aby uctívala čtení jako jednu z nejvyšších hodnot a – jako by to z úcty ke čtení vyplývalo – aby se zároveň děsila nečitelnosti. Kdo neuměl číst, byl vyvrženec. Byl to ten, kdo se vymkl školství, byl nesnadno použitelný jako voják a nedalo se ho řídit vyhláškami a reklamou. Přečíst zákonitosti světa je étosem vědy. Co tajit má před ostatními jen zločinec nebo spiklenec, a proto se odhalování jeho stop a tajných šifer věnují kulturní herojové naší doby – vyšetřovatelé a detektivové. Nečitelné je temné, temné je nevědomí, a tak osvítit tuto tmu a vynést nevědomé obsahy na světlo rozumu je mravním zdůvodněním i metodickým základem velké části psychoterapeutických směrů.

Jedni z prvních, kdo pootevřeli novou perspektivu, ve které by se neurčitost a tím i nečitelnost oddémonizovala, byli atomoví fyzici Werner Heisenberg a Niels Bohr. První zformuloval princip neurčitosti, druhý princip komplementarity. Oba se týkají mezí přesnosti pozorování: jak se snažíme tuto přesnost zvyšovat, začíná vyvolávat znepřesnění; stupňující se usilovnost pozorování může vést posléze i k narušení toho, co je jeho předmětem. Oba tyto principy jsou nicméně metodologickým a dalo by se říci varovným komentářem k akci, jejíž podstatou stále je (klasické) zurčiťování. Neurčitost se tu hájí jen potud, že nemusí být plně odstranitelná a že by její nemírné odstraňování mohlo napáchat neurčitost ještě mnohem hrubšího zrna.

Princip nečitelnosti, který chci v závěru tohoto eseje nabídnout jakožto zobecnění, k jakému nás všechny ty dosavadní sondy a exkurzy mohou inspirovat, není tedy vposledku akcí na záchranu čitelnosti, nýbrž výzvou k zájmu o neurčitost

(a) jako o pozitivní fenomén,

(b) jako o koncept postihující člověka a jeho prostředí v jejich dynamické interakci a

(c) jako o heuristiku, která jevy na pohled němé nebo nudné může proměnit v gejzíry interpretací.

Není to tedy princip charakterizující nějaké nepřekonatelné omezení, ale výzva k dobrovolnému sebeomezení (přestaňte tolik investovat do snah o čitelnost), a to proto, že se vyplatí (může přinést netušené bohatství). Není to princip deskriptivní ani preskriptivní, ale heuristický.

Cherchez l’illegibilité – za vším hledejte nečitelnost!

Na obsah