Motto: Člověk si myslí, že až umře, počká si na všechny, které v životě tak miloval. 
Potom umře a žasne: neboť oni tam všichni dávno jsou.

Stál u okna a zasněně pozoroval bezstarostné tanečky sněhových vloček. Ještě včera potkával v brněnských ulicích krásné ženy v průsvitných letních šatech a muže v košilích s krátkými nebo vyhrnutými rukávy. Takový podzim prý nikdo na Moravě nepamatoval. Ale včera, při krvavém západu slunce, zvedl se ledový, řezavý vítr a v noci vpadla do města zima. Bez ohlášení, jako nevítaný host, na kterého všichni už dávno raději zapomněli.

„Některé okamžiky stejně patří na tomto světě jenom dětem,“ rozjímal v duchu. „První sněhová vločka, první sněženka, první nahatý kaštánek – i když v dětství je každý okamžik tím prvním, jedinečným a neopakovatelným. Každá vteřina je vymrštěna zpátky do věčnosti, jako by se zřítila na svět jen proto, aby ukořistila kousek poezie z dětských očí. A život básníka je jen jakousi podivuhodnou milostí neskončeného dětství. Nevznikl celý vesmír pouze pro radost dětí a básníků? Nebo by se našel ještě jiný, slušnější důvod?“ Byl na svou úvahu pyšný – jeho chlapeckou tvář rozjasnil bezděčný úsměv. Náhle si uvědomil, že ho z jednoho okna na protější straně ulice někdo s velkým zájmem pozoruje. Mezerou v poodhrnuté zácloně upírala na něho velké, žasnoucí oči malá dívka. Polekaně ustoupil do šera místnosti, jako by byl přistižen při kdovíjaké nekalosti.

„To je škoda, že se nám to počasí takhle pokazilo, viď?“ zahlaholila odněkud z nitra profesorského doupěte jeho mladičká milá. Ani se nenamáhala zamaskovat upřímnou radost v hlase. „Já alespoň do té zimy nemám vůbec nic na sebe,“ dodala téměř výhrůžně. „Ostatně, ty ses také oblékl jako na riviéru.“ Významně se podíval na mohutné stojací hodiny a nevzrušeně řekl: „Asi by ses měla strojit – tedy pokud chceš jet za Halasem se mnou.“ „Já nikam nejedu!“ vykřikla rezolutně a spěchala se do koupelny převléknout.

Stála tam na studených kachlíčkách bezmála nahá, oblečená v jednu shrnutou černou punčochu, zatímco mu s ostentativní štítivostí podávala tu druhou. Zela v ní díra vskutku nestoudná. „No řekni, co pak takhle můžu jet, no řekni něco přece,“ dožadovala se rozhořčeně jeho účasti. Vzal ji lehounce za ramena a políbil ji na víčka.

Na nástupišti číslo sedmnáct stála spousta lidí, s živými nebo umělými květinami, s věnci, svícínky i ozdobnými koši. Každý se tvářil bůhvíproč neproniknutelně, jako by s obrovským úsilím musel zachovávat nějaké závažné, jen jemu svěřené tajemství. „Ti všichni jedou za Halasem, viď,“ sdělovala mu radostně milá. „Abysme se vůbec dostali do autobusu,“ starala se dojemně. „To jsme ty svíčky nemuseli s sebou brát,“ rozjímala se špatně utajovanou nadějí v hlase. „Ke hrobu se tak jako tak neprotlačíme. Měli jsme zůstat doma – kdypak se nám zase poštěstí, aby naši na celý víkend odjeli,“ nevzdávala se. V duchu hádal, zda se chvěje zimou, nebo vzrušující představou návratu.

Stále se ještě vznášela na neviditelném obláčku svého dětství. V černých kotníčkových botách po matce, v dlouhé šedivé sukni, bohatě plisované, dostatečně zakrývající díru na punčoše, v krátkém černém kožíšku po babičce, vlasy schované do černého, hedvábného šátku, zdobeného drobnými hnědobílými kvítky.

Na okna autobusu přistávaly závratnou rychlostí nové a nové vločky sněhu, dopadaly na tmavou ornici podél cesty, ale při doteku s dosud nevychladlou zemí okamžitě tály. Činily tak naprosto odevzdaně, poslušně, a přece tak svobodně. Právě tak svobodně plynula nad ztichlou krajinou bílá oblaka. Pozorně četl názvy vesnic, aby je vzápětí zapomínal. Asi navždy. Až mu z toho nepřetržitého loučení bylo trochu smutno. V dálce se černaly lesy, plné neviditelného života, šelestů, tlukotu malých, i těch nejmenších srdcí. Ale tyto zvuky k nim nedolehly. Na každé zastávce někdo vystoupil, ale nikdo nenastupoval. Brzy v autobuse osaměli. Milá ležela s široce otevřenýma očima, hlavu složenou v jeho klíně, jako by se teprve rozpomínala na smutek toho sličného anděla, když vyháněl lidi z ráje. „Co myslíš,“ zeptala se tiše, „co bylo dřív – tma, nebo světlo?“ „Tenkrát nebylo dřív ani později, protože neexistoval čas. Tenkrát nebylo ani tenkrát,“ odpověděl po krátkém zamyšlení. „A co podle tebe bylo?“ nevzdávala se. „Bylo nebylo, jako v pohádce.“ Oba se rozesmáli. „A kdy podle tebe začal čas?“ vyzvídala s pobavenou shovívavostí. „Tak abys věděla,“ odsekl naoko uraženě,“ podle mě nikdy žádný čas nezačal. Čas je pouhopouhá iluze,“ vykládal ohnivě, jako by chtěl přesvědčit všechna ta prázdná sedadla před sebou. „Podívej se, dřevěný metr vyměřuje vzdálenost sám sobě a dejme tomu, že i jiným předmětům. Ale z pohledu nekonečna je to úplný nesmysl. Čas si vymyslel člověk, aby měl čím poměřovat svoji ohraničenost. Ale smrt čas zruší. Když se to tak vezme, všichni máme společné datum narození i smrti.“

„Budete vystupovat, nebo se mnou zase pojedete zpátky?“ zeptal se jich pobaveně řidič. Vůbec si neuvědomili, že autobus už nějakou chvíli stojí na kunštátském náměstí. Když vystoupili, přemohl ho divný pocit – jako by tady prožil celé dětství nebo sem alespoň jezdil na prázdniny. Ano, znal tato místa z mnoha fotografií, ale jenom tím se ta důvěrná spřízněnost dala sotva vysvětlit. Zadíval se do míst, kde kdysi dávno (ale právě tak tomu mohlo být teprve včera, nebo dokonce až zítra) stál nevkusný, morbidní katafalk a početné ampliony se marně snažily překřičet ohlušující reprodukcí trapných oficiálních projevů ticho – to bezrozměrné ticho, které na světe zbude po každém člověku. To ticho, které pak navždy přebývá mezi živými. Tolik ticha! A kolik ticha zbude po básníkovi!

Drželi se za ruce a rozpačitě se rozhlíželi kolem. Ze všech stran je obklíčil vítr. Klepali se zimou. Z dolního konce náměstí si k nim vichrem razily cestu tři čilé babičky. Když mladé lidi míjely, zpomalily a bystře si je prohlížely. Nemohl se zbavit dojmu, že v jejich zvrásněných, dobrotivých tvářích spatřil záchvěv jakési pobavené ironie. Jedna z babek zpomalila a po krátkém zaváhání se vrátila k nim. „Kohopak tu hledáte,“ zeptala se přesladce. „My jsme paní přijeli za Halasem,“ odvětila způsobně milá. „No vždyť jsem si to mohla myslet,“ zaskřehotala radostně stařenka. „My jsme ho tady neměli rádi,“ šeptala spiklenecky, jako by říkala nejnovější drb a po očku sledovala, jak její slova zapůsobí. „Von se dycky ožral s kumpány, tamhle v hospodě, a k ránu hlučně táhli přes celý město. A tahal si domů holky. Tam v tom domě,“ ukazovala na domek se zábradlím, „měl třeba deset nahatejch holek najednou,“ zasmála se a kapička jedu cinkla o prastaré dláždění. „To muselo být krásné,“ vydechla co nejnevinněji milá. „Já bych s ním také chtěla být nahá,“ zpytavě se přitom podívala na milého. „No dyk vy ste všichni úplně zkažený,“ loučila se s nimi stará žena, ještě jednou se obrátila, ale pak mávla rukou a drobnými krůčky spěchala za svými družkami do kostela.

Marně nahlíželi oknem do domečku, jako by tu chtěli zastihnout ještě poslední nahatou krasavici. Pak se posadili na studené zábradlí. „Proč jenom doprdele musí člověk zestárnout,“ ptala se tiše milého milá. „Všechno stárne,“ radoval se, že může odpovídat. „Podívej se, zeď opadává, zábradlí rezaví, sníh taje... Ne aby to vše zaniklo, ale aby to překonalo vlastní ohraničenost. Všechno se vrátí do neohraničené podoby. To není zánik, to je návrat. Chápeš? Není zánik – je jenom návrat.“

Věnec vadnoucí na bludném kameni se již nadobro zbavil své nudné oficiálnosti – ba ani pitomý nápis SVÉMU BÁSNÍKOVI na vyrudlé stuze nebyl téměř čitelný. Vyprázdnili všechny své kapsy od svíček a rozsvítili básníkův hrob. V podřepu si nad plamínky hřáli zkřehlé ruce. Jejich hlavy se přitom dotýkaly.

V hospodě naráz utichl hlučný hovor. Všechny oči se bezvýrazně upřely na ně. „Co je jim?“ znepokojila se milá. Posadili se hned u dveří. Nejistým hlasem objednal dva grogy. Jako by se všichni dozvěděli zprávu, na kterou čekali od stvoření světa – hovor v sále naráz obživl. „Jestlipak víš, proč lidem nestačí k pití jenom čistá voda?“ zeptal se a hned si sám odpověděl: „Protože už dávno ztratili tu pravou žízeň. Pijí jenom proto, aby nalezli ztracenou žízeň.“ „To je divné, my také?“ pozvedla skleničku milá. „My ne, ještě snad ne.“ Zamyšleně se zadívala do dýmajícího jícnu místnosti: „Čím více lidí, tím více samoty, všiml sis toho někdy? Každý tu chce překřičet jen propast své samoty.“ Usmál se na ni: „Každá povrchnost člověka ubíjí. Všechny ty lidi nemůžeme obejmout, proto nás znervózňují. Tak je to vždycky. Nic o sobě nevíme. Proto se jeden druhého bojíme.“

Vyšli na náměstí. Nad nimi se rozsvěcovaly a opět zhášely hvězdy. Jen tu a tam se snášela osamělá vločka sněhu. Muži se bodře loučili u dveří hospody. Rozcházeli se – každý ke své televizi. Okna vysílala jedovaté záblesky. V některé velmi vzdálené galaxii se rozštěkal pes. A ještě z větší dálky přijížděl autobus.

(1979)

PETR HAVEL se narodil roku 1948 v Hradci Králové. Studoval na náchodském gymnáziu a na FF UK teorii divadla a teorii filmu. Poté pracoval jako dlaždič, poštovní doručovatel, kopáč a noční hlídač na zámcích v Ratibořicích, Rychnově nad Kněžnou a Náchodě. Od roku 1992 pracoval v redakci náchodského týdeníku Náš čas, později redigoval Náchodský zpravodaj. Žije v Náchodě.

Na obsah