Tuším, jak se stalo, že jsem jeho knihu Vzkříšení těla v textu vytěsnil. Cosi mě na ní dráždilo. Byla mi tak blízká, že jsem měl potřebu ji přepsat. Vsál jsem ji do sebe nikoli jako neutrální poznatek, ale jako cosi ke strávení a k překonání.

Jean-Bernard Racine

Zabýváte se městy. Vnímáte je jako něco, co se dá číst? Neříkám tím číst jako znaky, ale jako něco, co může být a má být čteno. Je tato metafora pro vás užitečná?

Je to metafora, který je užitečná, ale může být nebezpečná, tak jako ostatně většina metafor, podobně jako když hovoříme o duchu města nebo místa. Nemyslím, že by místa měla význam sama o sobě – mají ten význam, jaký jim lidé přikládají. Když chce být geograf slušný, měl by se zabývat tímto lidmi připisovaným významem. Musí brát v úvahu, že města jsou lidmi žita, vnímána, hodnocena.

K vaší otázce: je tu neustálé pokušení obrátit epistemologii geografie a říci – už dost popisu země, pojměme zemi jako písmo, které se má dešifrovat. Je to dobrá myšlenka, avšak urbánní prostor je signatura společnosti. Skoro bych řekl: Povězte mi, kdo jste, a já vám řeknu, jaké je vaše město – a naopak. Nikdy však nesmíte zapomenout, že když říkáte, že vám město cosi říká, že to vy říkáte něco o městu.

Je pokušení číst město jako text. Možná, že najdeme určité rysy města v jazyce – mám na mysli například syntagma a paradigma – a pomocí těchto pojmů můžeme o městě vypovídat, ale musíte být obezřetný, protože město v dějinách je město na pochodu. Lidstvo vytvořilo města ve své praxi, ale za pomoci kognitivního procesu – reprezentacemi, ideologií –, a je naprosto nezbytné to pochopit. V posledních třiceti letech přešla ageografie od výzkumu forem k výzkumu významů, ale je třeba dát pozor na fetišizaci.

Vaše otázka mě těší proto, že při výzkumu města – nebo venkova – skutečně potřebujeme sledovat morfologickou strukturu, sociální ekonomiku, ale také sociální afektivitu a dimenzi symbolickou a oneirickou. Když zapomenete na jedinou z těchto dimenzi, vede to vždycky k ochuzení. Město a text bych ale plně neztotožňoval. Význam vždycky dává člověk.

Jsou některé známé přístupy ke čtení města: Kevyn Lynch sleduje dominanty města a spojení mezi nimi, sémiotici zkoumají město jako text, jiní hledají ve městě symboly a archetypy. Které z těchto přístupů jsou pro vás nejhodnotnější?

Když vyšla Lynchova kniha, byl jsem fascinován. Ale zdá se, že se zabývá jen jedinou – sociálně ekologickou – dimenzí, totiž adaptací lidí. To ale není alfa a omega vztahů ve městě. Tak například taxikáři užívají jiné praktiky. Když se jich zeptáte, zda mají v hlavě nějaké mapy, ukáže se, že je vůbec nemají. Mohu vám položit různé otázky, například: Vybavte si Lausanne – na co myslíte? A vy odpovíte ne schematickou mapkou, ale slovy. Nebo: Když odjedete z Lausanne, co si vybavíte jako suvenýr? Nebo třetí otázka: Kdybyste měl představit Lausanne někomu jinému, o čem budete mluvit?

Kevyn Lynch tedy poukázal jen na jednu dimenzi čitelnosti města, ale ta není nějakým zákonem.

Pro mě bylo určitým zjevením, že mnohem důležitější než čitelnost města je jeho nečitelnost. Praha mě fascinuje právě proto, že je tak nesnadné ji číst. Má mnoho historických vrstev, které jsou navzájem ve velice složitých vztazích: je to bludiště. Je to při vnímání města důležité i pro vás?

Je to přesně stejné. Miluji zanořovat se do těchto vrstev.

A mohl byste říci, který z městských labyrintů je pro vás ten nejvíc vzrušující?

Musím se vám přiznat, že jsem měl vždycky ctižádost nikdy se ve městě neztratit, protože znám modely měst a okamžitě se v nich orientuji. Naprosto ztracen jsem byl ale v Japonsku, v malém městě Nagasaki, protože mi chyběl model. Sám v jedné své stati píšete o Hjelmslevově konceptu struktury za procesem a o Chomského hlubinných strukturách. Mně se nepodařilo objevit hlubinnou strukturu japonských měst, asi proto, že jsou tak tekutá. Možná, že fluidnost je právě onou hlubinnou strukturou japonských měst. Byl jsem naprosto ztracen. A přitom jsem se nikdy neztratil v New York City nebo v Torontu.

Ale ta slast být ztracen byla absolutně úžasná! Necítil jsem se nesvůj, bylo to nové dobrodružství.

Možná byl problém v tom, že apriorně očekáváte, že musíte mít model...

To byla moje chyba. Model chicagské školy...!

...a Nagasaki vám dalo lekci, že nemusíte mít model a že je i jiný způsob, jak se orientovat ve městě, bez apriorního modelu. – Je to ale krásná představa, jak evropský profesor, specialista na strukturu a duchovní řád měst, bloudí orientálním městem a otevírá se mu nový obzor jeho vědy.

Říkáte, že Praha je obvzlášť nečitelná. Strávil jsem tam týden, ale neustále jen s průvodcem. To nebylo Nagasaki.

Pak jste se pohyboval jako ve skleněném tunelu. Turistika je způsobem sebeklamání lidstva. Lidé nepotkávají nikoho, jen sebe, a zároveň utíkají sami před sebou. Chcete-li mít šanci se ztratit, musíte být sám.

To by mohla být definice mezí města: Lidské sídlo se stává městem, když máte šanci se ztratit.

Christiaan L. Hart Nibbrig

Podle mého mínění – což je mínění člověka, který je v tomto oboru laikem – probíhá v soudobé literární vědě zjednodušeně řečeno přesun od čteného ke čtoucímu a k procesu čtení.

V avantgardní literární vědě je tomu vskutku tak, že proces čtení je vyzdvižen jakožto proces. Avšak v literární vědě tradicionelní je tomu dosud tak, že se čtení chápe jako něco, co se zakládá na jakési úmluvě o poshovění plateb (Stillhalteabkommen) mezi textem a čtenářem, mezi objektem a subjektem. To, přirozeně, je velice problematické.

Tato úmluva je umělá, statizující a mortifikující. Text ožívá až čtením – ale ne jenom text, i jeho čtenář a čtenářka. Filosoficky řečeno: teprve v relaci se konstituují relata.

A to na obou stranách vztahu.

Na obou: čtenář se stává čtenářem této věty a tato věta větou čtenou tímto čtenářem nebo touto čtenářkou. Vznikají v průběhu čtení, jakožto dynamizujícího proces. Tento proces se nedá zastavit, není nikdy u konce, je nekonečný. Je-li nekonečný tento proces, pak musíme říci, že nekonečný je i každý text. A je-li text nazírán jakožto objekt, pak neexistuje.

To vše by se dalo odbýt tím, že by se řeklo, že je to nominalismus – tedy že pouze ten či onen konkrétní čtenář čte pouze to či ono. Podle mého soudu to však je něco zcela jiného: je to obrat. Obrat, kterým říkáme: Respektujeme nyní zázrak vznikání něčeho skutečného, co předtím neexistovalo.

Přesně tak: teprve to vzniká a začíná žít. A my se měníme. Když se přestaneme měnit, hyneme.

Dalo by se říci, že je to existenciální domyšlení literatury – jako časoprostoru, ve kterém se něco děje.

Kde se uvádí do pohybu něco, co je přitom v psaném textu podivuhodným způsobem zrušeno.

Zatím jsme hovořili o slovech, která jsou vytištěna a pak čtena. Hlavním tématem jedné z vašich knih je však mlčení. Jaký je podle vás nejdůležitější vztah mezi mlčením a literaturou?

Proč by se vlastně mělo o mlčení mluvit?

Jen potud, pokud moji milí bližní a současníci mohou mít zájem o to, aby pochopili, že vyslovené slovo v okamžiku svého vyslovení může to, co míní, to, co znamená, také uzamykat, skrývat a zamlčovat. Byla zahájena rozprava o šíleném 18. století – Foucault na ně poukázal. Ve chvíli, kdy celá společnost v průběhu osvícenství začíná užívat jména světla-rozumu pro to, co ji ohrožuje, totiž to, co je rozumu tím druhým, pro šílenství, ve chvíli, kdy započíná rétorika (diskurs) šílenství, tedy toho druhého, začínají se stavět blázince, lidé jsou tedy zavíráni. V 50. a 60. letech jsme měli nadmíru oblíbená témata – diskurs o sexualitě. Podpořilo to erotiku, sexualitu a lásku v jejich tělesném naplnění? Nebo spíš tento diskurs jen od něčeho odvedl řeč? V 80. letech to byl diskurs o smrti – po celém světě se točily filmy, psaly knihy. Smrt se nachází za zavřenými nemocničními dveřmi z plastu, které se neslyšně zavírají. Je to tabu. Musíme dávat velký pozor na to, že údajně osvěcující promluvy o různých tabu mohou naopak něco zamlouvat, mohou to být tabu druhého stupně o životních dějích, které by měly být nasvíceny za pomoci popisu, za pomoci fenomenologie, která bude postupovat obezřetněji, více kriticky a sebekriticky – i vůči vlastnímu promlouvání. – Tolik k mlčení – nebo ještě víc?

Musíme se učit odlišné, mnohem hlubší praxi čtení, kde nejde jen o to dešifrovat znaky, jak se domníváme, znaky v potrojném vymezení Morrisově nebo Piercově, jako indexy – tep mého pulsu –, jako ikony nebo jako symboly. Derrida ve stejném smyslu hovoří o psanosti v protikladu k mluvenosti. Takto pochopené znaky, to je stopa, la trace. A stopa je něco minulého, výsledek minulého, uplynulého vjemu, který zpětně zpřítomňuji, je to re-prezentace, znovuzpřítomnění. To je mimořádně statický koncept: čtení jako dešifrování znaků.

Tento koncept čtení jako dešifrování znaků má něco společného s Lazarem: Vstaň a oživni, i když jsi mrtev! Je však velice silně zaměřen na čtení mortifikující, vytvářející relikty a relikvie. V protikladu k tomu si lze představit jiné čtení, pro které je budoucnost hodna zájmu a úcty, čtení právě jako dynamizující proces, jako chvíle otevřená budoucnosti a dbalá toho, aby dorazila do budoucnosti. Tady můžeme odložit onu úmluvu o poshovění plateb mezi textem a čtenářem – textem-objektem a čtenářem-subjektem – a musíme postupovat více interrelačně. Porozumění je proces a není to porozumění něčemu, co je skryto předem v nějakém kouzelnickém sáčku a já to tam musím vyhledat. To by byla velikonoční vajíčka, která jsem předtím schoval a pak je prostě zase najdu. Vlastní předsudky, které jsem někam sám nacpal a pak je z toho vyškrábnu. To je přece nezajímavé. A zde přirozeně jsou meze klasické hermeneutiky, jak ji v návaznosti na Heideggera založil Gadamer, podle níž je v textu skryt poklad významů, který se musí vykopat.

V tomto pojetí nelze skončit se čtením textu proto, protože je v něm skryto víc, než z něj dokázala jedna generace čtenářů vyčíst. Řekl bych, že je tomu obráceně. Velký pracovní úkol na straně čtenáře a čtenářky: ne že jsme dosud málo vyčetli z vložených položek, ale že jsme ne dost silně pokračovali ve čtení.

Velký romantik Novalis, eminentní teoretický duch s matematickým školením, řekl: Čtenář je pokračovatelem autora. Čtení totiž znamená i pokračovat v psaní textů: když začne psát čtenář. Nelze už akceptovat oddělování primární a sekundární literatury, byť jen jako jakési vyzrálé institucionální třídění.

Goethovy Vyběravé příbuznosti jsou báječný, kromobyčejně zajímavý a hluboký román, nicméně Benjaminova stať o Vyběravých příbuznostech mě v této chvíli zajímá víc než text, jímž se zabývá. Tento druh literární vědy – jako Benjaminovo navazování – nepíše o textech, které čte, v tom smyslu, že by byla četbou ke čtení. Pak je mně – nebo Benjaminovi – zcela ukradené, zda kolegové soudí, že je to správně nebo špatně. Píše spolu s textem. Pokouší se skrze – à travers – médium textu vznášet otázky k problému, otázky, které jsou nám kladeny z textu a které klademe textu my. Když nastane estetický „vážný případ“ – což je případ existenciální, ne nedělní záležitost jako třeba otázka chráněného přírodního parku –, když nás něco osloví a my pokračujeme ve čtení, činíme tak proto, že se cítíme být sami čteni skrze text, který čteme. To naprosto převrací běžný průběh literárněvědného čtení. Tento proces nás čte. Je to druhé čtení, čtení čtoucího, uvědomování si. Čtení toho, co v nás text vyvolává.

Uvedl jste příklady mlčení, které byly historicky konkrétní – mlčení 18. století, 60. let a 80. let 20. století. Mlčení není pro vás abstraktní nadčasové nebo nečasové, ale mlčení v různých dějinných okamžicích, mlčení, které má své dobové formy. Něco jiného je mlčet v totalitárním režimu nebo mlčet v rozvinuté demokracii, jiné je mlčet, jsem-li hladov nebo přesycen.

Souhlasím. Existuje rétorika mlčení a typologie mlčení. Je tu mlčení jako kultivace čtení, které hledá jen žvást, pouhá slova a explicitní sdělení.

Musíme se snažit vyvinout i jiné formy čtení. Je nanejvýš problematické, když se čtení jednoduše rozšíří z textu na společenské nebo urbanistické či dokonce krajinné fenomény. Goethe na to narazil jako první, když se snažil vyčítat z kamenů jejich historii. V této souvislosti je zajímavá jeho stať o meteoritu.

Cítíme možnost číst krajinu, ale chybějí nám nástroje, brýle, cosi jako slovník, gramatika, prostě řeč. Pro tento nový druh čtení – který je možná prastarý, neboť se četlo z ulitého olova, z kávové sedliny – nepotřebuji hledět na nic statického, jako jsou znaky a jejich zřetězení, ale na pohyb, proměnu a život textu nebo prostě toho, co mám číst. Řetěz je také cosi velmi stabilního, velmi statická metafora. Myslím, že musíme vycházet z gest a ze čtení z gest. K tomu učinil první důležité kroky Wittgenstein a také Vilém Flusser ve svém báječném eseji o gestech. Z gest mlčení i z gest řeči, z toho, co spoluzaznívá, z hlasu, kterým si o sobě navzájem dáváme vědět v mezilidském světě.

Čtení kultury je totiž momentálně na Západě módní záležitost. Věda o kultuře se stala vědou o čtení. Vědci zabývající se texty se cítí být institucionálně velmi ohroženi, protože jim docházejí finanční prostředky z velkých státních zdrojů, a tak se snaží vybudovat kulturní vědu a tvrdí, že všechno je kultura – krajina, město –, a tedy vposledku všechno je text, který se tudíž musí číst, a jelikož my jsme specialisté na čtení, dejte nám granty a jdeme na to.

Tak jednoduché to ale není, neboť zde se textualita nezdůvodnitelným způsobem používá jako metafora a čtení není reflektováno. Je tu ve hře opět onen mortifikující koncept znaku. S gestem se dostáváme k čemusi živoucímu, co zahrnuje okamžik i budoucnost. Zde nezůstáváme v rámci estetiky – ani teologie! – podle Lazara, totiž nejdřív smrt a potom zmrtvýchvstání.

Kromě mnoha jiných příkladů čtení jste uvedl i čtení z kávové sedliny. Nedalo by se říci, že každé čtení v tomto širším a hlubším smyslu je vlastně mantika, čtení ze znamení, při kterém se vždy hledá a chce něco neznámého a které vždy znamená jednání? Není to vždy magický akt?

Je to magický akt, který se však dá objasnit. Nemusí to být temný akt černé magie. Přál bych si, aby to byl akt bílé magie.

Doposud jsme hovořili o čtení a čitelnosti. Podobně jako mlčení je i nečitelnost mezní pojem: zde končí čtení a začíná cosi mnohem širšího, mnohorozměrnějšího. Nečitelnost pro mě není jen symetrický protiklad k čitelnosti, ale něco, co překypuje neznámými možnostmi, nikoli nudná negace pozitivního pojmu, nýbrž otevření dveří k možnostem, které prosí o to, aby byly objeveny a rozvíjeny, které jsou již zčásti přítomny, ale potřebují najít partnera.

Jsou přítomny embryonálně.

Pokud zůstávám čtenářem, jsem v roli, která je definována celou kulturou čtení. Když jsem však konfrontován s nečitelností, pak mám šanci znovuobjevit sebe, svou subkulturu, svou rodinu, svou existenciální situaci.

Absolutně. Tady je právě výhoda cizího pohledu – nebo cizí řeči –, což je při čtení enormně plodné. Náhle musíme začít číst nezautomatizovaně, když cosi považujeme za šifrované a za dešifrovatelné za pomoci lineární smyslové registrace. To je ale představa, že čtení je lineární smyslová registrace, že postupujeme rovně vpřed po časové ose a my pouze musíme začít a pak skončit! Vždyť přece během procesu čtení byť jen jediné věty jsme vyladěni jako na poslech hudby, při kterém kdybychom naslouchali jinak, slyšeli bychom jen ohavný, uši ohlušující hluk. Nasloucháme obráceni zpět, jinak bychom nedokázali chápat intervaly, melodiku ani harmonii, horizontálu ani vertikálu. Rozumíme až uplynuvšímu tónu jakožto přípravě na ten další.

Rozumíme ale jen skrze anticipaci!

Skrze anticipaci ale i skrze zpětný pohled. Rozumíme celé větě, protože jsme napjati na její konec. A německá věta je ze všech řečí v tomto nejkrajnější – v napětí mezi tématem a rématem si troufá nejvíc. Už jen v řečtině je to ještě tak.

Vraťme se ale k onomu cizímu oku. Je to velká výhoda, jež je úžasně vidět na fotografiích, které jste s Kryštofem dělali v Neapoli. Cizí pohled je odautomatizovaný pohled. Je ale přirozené, že pokud jste pod snímky psal texty a své vlastní vjemy jste verbalizoval, byl jste zase v nebezpečí, že ztratíte výhody své distance, příliš rychle se vám vloudí předsudky a nedokážete odložit z domova přinesené brýle a vidět bezpřesudečně.

Canetti popisuje, jak se před svou cestou do Maroka výslovně odmítl informovat v průvodcích a kdekoli jinde. Chtěl naslouchat cizím zvukům a tónům a pokusit se je interpretovat tím, že jim nebude moci rozumět, nebude je překládat do svého vlastního kódu. Tato nečitelnost, tato nepřeložitelnost dává možnost získat poznání a možnost objevu při setkání a proniknutí toho, co je vlastní, s cizím. Cizí jako objekt neexistuje, vymyká se otázce, co je to. Cizí je věcí setkání, podobně jako umění a všechny kulturní fenomény, i města. Jak to dnes krásně rozvinul Racine: v zrcadle své reakce na následky toho, že jsem nabit významy, čtu sociokulturní fenomén – město. To je cirkularita – a nebudeme hotovi, dokud nedokážeme být hotovi s fenoménem cirkularity. Jinak se nám zase všechno zredukuje na polarity, duality, binární systémy, dvounohost.

Kteří autoři jsou pro vás rozhodující k tématu nečitelnosti?

Ze všech nejdůležitější je Kafka. Román Proces, nejtemnější místo knihy. Praha, dóm, to vy musíte říct který. Prší, má před sebou setkání, omluví se v kanceláři, dojde tam v naprosté tmě. Přijde kaplan, který vystoupí na kazatelnu a vypráví mu legendu o muži z venkova, jak sedí před zákonem a chtěl by dovnitř. Ale dveřník – tak jako kaplan nahoře, jakési zdvojení – mu říká: Ty nevstoupíš dovnitř a běda, za mnou jsou ještě mnohem větší a mnohem silnější dveřníci než já. On tam sedí, až je prastarý, a počítá vši v dveřníkově kožichu. A nakonec umírá, a než zemře, dveřník před zákonem mu šeptá. Slabý světelný proud se vyline, jako by bylo možné, že někdo jiný vejde.

Dveřník mu řekne do ucha: Tento vchod byl určen jen pro tebe. Jdu teď a otevřu jej (další zásah nečitelnosti: v klíčovém bodu paraboly se vypravěč jistě stokrát vyprávěného příběhu přeřekne a uvede nejprve pravý opak pointy, čímž nabídne možnost zcela nového výkladu) – pardon, zavřu jej.

A pak, na závěr, začne Josef K. toto vše trávit – jako čtenář, jako posluchač –, tento vnitřní text v textu. A vykládá jej, tak jako to dělali kafkovští badatelé, jen mnohem, mnohem líp. Nakonec je naprosto znaven. Josef K. je v románu Proces zcela znaven, stejně jako v Zámku. Pořád usíná.

Světlo znamená, že my, co to všechno čteme, v těchto místech také usínáme, protože jsou k nečtení. Josef K. říká: Písmo se pro mě stalo zcela beztvarým. Je z toho znaven, už nemůže. Po čtyřech pěti stránkách četby, jejíž intepretace se děje trávením, metabolismem. Už nemůže – a kaplan mu řekne: Písmo je nezměnitelné a naše měnící se výklady jsou pouze výrazem zoufalství...

Nejsilnější výzvou je dále domýšlet nečitelnost jako provokaci, domýšlet, co je to četba jakožto činnost člověka měnící, dynamizující. Jakožto vytváření smyslu, který není jednostranně na straně objektu nebo subjektu, nýbrž v interrelaci. A také ne jen v této podvojnosti, ale i v pluralizaci čtenářů, kteří mají všichni odlišná mínění a čtou jinak. O textech spolu musíme hovořit, v tom je ta velká výzva.

V zásadě tady Kafka říká, že text je zrcadlo. Před tímto zrcadlem zůstaneš tak dlouho opicí, která se drbe při čtení falešných míst, dokud si nepovšimneš, že musíš mluvit se všemi druhými, abys zjistil – kdo vlastně ten já před zrcadlem jsem. Já sám na to nikdy přijít nemohu. V tom mi mohou pomoci jen ti druzí.

Když jste řekl Kafka, řekl jste jedním dechem i „dóm“, tedy Praha. Mohlo by Kafkovo dílo vzniknout v Tokiu nebo v Moskvě? Tato vazba na místo...

Ne, ta nemusí být, jinak by se tolik lidí necítilo být tímto textem čteno, po celém světě. A bude tomu tak i za sto tisíc let, pokud se dokumenty zachovají. Věčnost nějakého textu není bytostně v něm samém, ale v odporu, který klade četbě, ve zbytku, který se neotevírá.

To ale přece byla Kafkova základní pražská zkušenost!

Zbytek se neotevírá a v tomto zbytku je dynamika.

Hans Blumenberg ve své knize o čitelnosti světa užívá také pojmu „nečitelnost“, ale ústředním pojmem je pro něj „čitelnost“. Znáte některé literární vědce nebo představitele jiných oborů, pro které tím nejdůležitějším je nečitelnost?

Na konci tohoto století se problémem nečitelnosti zabýval především Jacques Derrida a v neposlední řadě přirozeně i jeho přítel Paul de Man. Ale do této historie bychom tu asi neměli zabředat, to by mátlo a je to pro tento účel i příliš technické a teoreticky příliš komplikované.

(A to je nový atak nečitelnosti. Hart Nibbrig před tímto tématem uniká do svého oblíbeného porovnávání – čtení viděného versus čtení slyšeného. Jako by byl náhle znaven vpádem beztvarosti. Přes opakované pokusy vrátit se k nastolené otázce jeho dlouhý monolog končí do ztracena. Druhý den ráno oba cítíme, že mnohé zůstalo nedořečeno. Hart Nibbrig si vyžádá možnost doplnit ještě jakousi kodu ke včerejšku.)

Hovořili jsme včera o Kafkovi. To měl být příklad tvořivého přístupu k nečitelnosti. Tedy vnitřní text, text v textu, legenda, ve které jedna jediná otázka, která by snad byla mohla vchod otevřít, nebyla položena, totiž otázka, za jakých podmínek se smí vstoupit.

Tedy: Josef K. je postaven před text, tak jako stojí před svým vlastním životem v rámcovém textu. A přichází výklad této situace čtení tváří v tvář pro něj nečitelnému příběhu o muži z venkova před zákonem. Nejde to dál, je znaven, příběh se stává beztvarý a on s tím moc nenadělá. My jako čtenáři, kteří toto nedokážeme přečíst – to je situace všech nečitelných –, postaveni před zrcadlo svého vlastního života, my bychom teď neměli jako Kafkův hrdina usnout, ale právě naopak procitnout. To je produktivní přínos nečitelnosti.

Bohuslav Blažek

Jean-Bernard Racine se narodil 29. 4. 1940 v Neuchatelu. Doktorát v roce 1993. Profesorem v Lausanne v letech 1973–1982, 1986–1991 a od roku 1999. Vyučoval v Kanadě a ve Švýcarsku.

Publikace: La ville entre Dieu et les Hommes, in: Penser la ville. Théories et modeles, Paříž – Ženeva 1996, (spoluautor) L'Analyse quantitative en géographie, Paříž 1973, Problématiques de la géographie, Paříž 1981, La nouvelle géographie de la Suisse et des Suisse, Ženeva 1990.

Roku 1997 obdržel Vautrin-Ludovu zlatou medaili za geografii, která se považuje za Nobelovu cenu v tomto oboru.

Christiaan L. Hart Nibbrig se narodil v roce 1944 v Basileji. Studoval v Basileji, Londýně a Berlíně německou a anglickou literaturu a filosofii a v Basileji hru na violoncello. Doktorát v Basileji (1971), habilitace v Bernu (1974), od roku 1980 řádným profesorem pro novější německou literaturu v Lausanne. Hostující profesor v Německu, Itálii, Norsku a USA.

Publikace: Verlorene Unmittelbarkeit, Bonn 1973, Ja und Nein. Studien zur Konstitution von Wertgetügen in Texten, Frankfurt/Main 1977, Ästhetik. Materialen zu ihrer Geschichte, Frankfurt/Main 1978, Rhetorik des Schweigens, Frankfurt/Main 1981, Warum lesen? Frankfurt/Main 1983, Die Auferstehung des Körpers im Text. Frankfurt/Main 1985, Spiegelschrift, Frankfurt/Main 1987, Ästhetik der letzten Dinge, Frankfurt/Main 1989, Metapher: Übersetzung, Lausanne 1993, (vyd.) Was heisst „Darstellen“?, Frankfurt/Main 1994, Übergänge, Frankfurt/Main 1995.

Na obsah