Pod sluncem není nic nového a nikdy nebude. Vraťme se k prověřenému, je nejvyšší čas. 
Jsme vyznavači starých cest – cest vedoucích zpátky. 
(Sedmikostelí)

Po první knize Miloše Urbana napsané pod pseudo-pseudonymem Josef Urban (Poslední tečka za Rukopisy. Nová literatura faktu. Argo 1998), ke které se nyní hlásí jako spoluautor, přichází gotický román ze současné Prahy nazvaný Sedmikostelí. Je pravděpodobné, že kniha obsahuje celou řadu narážek a ukrytých rafinovaností, které běžný čtenář a běžný recenzent (tedy i autor těchto řádek) nemůže snadno odhalit. V zásadě však platí, že kniha se posuzuje nezávisle na těchto odkazech, protože jich může být nekonečné množství, zatímco vita brevis recenzenta a čtenáře dává bádání své hranice. V první vrstvě se nová Urbanova kniha tváří jako gotický román. Protože po předchozí mystifikaci, kdy Rukopisy mají podle „nové literatury faktu“ na svědomí děvčata Hanka a Linda (při dnešních nákladech knih kolem tisícovky výtisků už snad můžeme některé pointy po roce prozrazovat), můžeme brát formu s rezervou. Spíše než gotický román je to román novogotický, protože jeho atmosférou není samozřejmost kompaktního světa středověku, ale nostalgie po ztraceném čase a zaniklém řádu. Středověká je ovšem idea vypravěče, že svět jaksi stárne a není žádný pokrok, pouze úpadek.

V Praze dojde postupně k několika vraždám, v jejichž blízkosti se vždy vyskytne vypravěč, který chce být nazýván K. Vraždy nesou jasné stopy rituálu a jejich oběťmi jsou vždy představitelé „triumfující bestie“ moderní architektury. K. má zvláštní nadání, dokáže vidět obrazy z minulosti. Minulost je pro něj v mnohém skutečnější než šedivá přítomnost, která zničila tradici, starý řád, krásu gotické architektury, víru předků a stálost. K. je z hlediska tohoto světa nepraktický člověk. Nedokončil vysokou školu, neosvědčil se ani jako policista, ani jako osobní strážce. „Neznám nic ubožejšího než manželství uzavíraná v dvacátém století a považuji se za šťastlivce, neboť jsem se dožil konce onoho hnusného věku svobodný.“ Dějiště románu je v podstatě vymezeno sedmi body – sedmi pražskými kostely, když započítáme i ten zbouraný na dnešním Karlově náměstí – a jím prochází K. nejdříve sám, později se svými tajemnými průvodci: Matyášem Gmündem, potomkem pánů z Hazmburka, a bizarním mužíkem jménem Prunslík. Gmünd ví o K.-ově schopnosti nahlížet v některých okamžicích do minulosti a K. se pro něj stává pomocníkem při uskutečnění jeho Plánu. (Jakého, ať si čtenář zjistí sám, stejně jako kdo je pachatelem teatrálních pražských vražd.)

Kdo představuje v Sedmikostelí moderní svět? Nejsou to příliš vábní reprezentanti: především je to policejní šéf Olejář, trpící trapnou a nechutnou ušní chorobou, a potom architekti, kteří zničili město svými obludnými betonovými monstry. Beton je vůbec jedním ze znaků moderní zrůdnosti. Když je pod Karlovým náměstím najednou po propadu země objevena obrovská středověká krypta nezměrné ceny, zvítězí z „bezpečnostních důvodů“ varianta „zalít betonem“. Můžeme-li si dovolit nějakou (snad ještě legitimní) interpretaci tohoto obrazu, jde triumfující bestii hlavně o to, aby se náhodou někdo nepropadl do středověké vrstvy města, aby navíc nakonec nepohltila i ty, kteří ji chtěli navždy překrýt a zničit.

Sedmikostelí nelze interpretovat libovolně, ale z textu samotného lze snad rekonstruovat jeden motiv a životní pocit, kterého je tato kniha ztělesněním: znechucení nad moderní dobou a otázka, v čem je vlastně naše přítomnost lepší, než byla minulost. Nazvat tento pocit tradicionalismem, konzervativismem nebo romantismem nevystihuje přesně situaci. To všechno se tu vyskytovalo už před sto lety a před dvěma sty lety, v dobách, po jejichž útulnosti se nám taktéž mnohdy zasteskne. Nostalgii pociťují i příznivci baroka, jehož chrámům se K. a jeho společník Gmünd tak vysmívají. Souhrnný název pro všechny tyto pocity nemáme. Společné je jim ale to, co bych nazval odporem ke světu vystavěnému z náhražek, nechutí k prostoru pro cítícího jedince neobyvatelnému, k místu, kde je všechno jenom jako a jehož emanacemi jsou travičské fast foody, duchamorné TV-estrády se zombiemi jako moderátory a veselohry s předtočeným smíchem. Je to svět, který může být předmětem satiry nebo tragédie, ale brát ho jako normalitu snad bez popření smyslu tohoto pojmu ani nelze.

Zda lze brát vážně Urbana, to je také sporné. Už jednou přece vystoupil jako mystifikátor. Jenomže nejsnazší cesta, jak něco nepochopit, je vzít to doslova. Urbanův román je vlastně bezděčný manifest všech lidí, kteří se podobají jeho K.-ovi. Není zřejmě náhoda, že se K. ve skutečnosti jmenuje Švach, což můžeme – pokud se inspirujeme starým říšským jazykem – chápat jako adjektivum pro lidi, kteří nejsou z hlediska tohoto světa právě protřelí.

Za jiných okolností by se Sedmikostelí mohlo stát dokonce kultovní knihou těchto lidí, jenomže ke stavu současných věcí patří, že okolnosti nejsou nikdy jiné, ale jenom tyto.

P.S.: Ilustroval, graficky upravil a sazbu provedl Pavel Růt. Zdařilo se.

Miloš Urban, Sedmikostelí. Praha, Argo 1999.

Na obsah