Nakladatelství a vydavatelství H&H vydává od roku 1996 soubor univerzitních přednášek Václava Černého z konce 40. a konce 60. let. Přívlastková kaskáda obchodně odvážného názvu zní Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti. První svazek se jmenoval Středověk; druhý je nadepsán Podzim středověku a renesance a vyšel v roce 1998. Ačkoliv by bylo pro vyváženost pohledu na dílo zapotřebí vyčkat dokončení podniku (5 svazků), soustředí se tato recenze pouze na svazek druhý.

Svazek má dvě části, pojmenovány jsou v titulu (názvy epoch dále zkrátím na PS a R). V obou se postupuje stejně: nejprve je podána téměř beletristická charakteristika doby (vizte strhující výčet typických projevů PS na s. 47) a pak jsou probráni významní evropští autoři a jejich literární díla. PS (termín, pardon: pojmenování převzal Černý od J. Huizingy) charakterizuje autor jako čas bujení forem a formálnosti a zároveň jako dobu, v níž lidé upínali zrak k ideji ideálních počátků, hlavně k prvotnímu křesťanství. Návratem – buď k témuž, nebo k antice – je pak i R. V rovině politické se R podle Černého vyznačuje převahou monarchického principu ve všech státech. Důvěra ve smyslové poznání a kauzální spojení jevů umožnily v renesanci experimentovat, konstruovat a vytvářet první skutečnou techniku. Návrat, tentokrát opět křesťanský návrat ad fontes, je pro Černého též znakem třetího pojmenování vztahujícího se k popisované době – znakem reformace. (Návraty ke klasičnosti, bujení forem... Černý pracuje se stejnými příznaky epoch jako Curtius v Evropské literatuře a latinském středověku; zdá se, že jsou to reálné charakteristiky předmětu jejich společného zájmu.) Pozdní středověk, renesance, reformace (případně i humanizmus) jsou vnitřně prostupné. Černý to pak demonstruje na dílech jednoho autora, např. Petrarky, z nichž některá se řadí k tomu proudu, druhá k jinému.

Předností knihy je poměr autorova hlediska a předmětu: autor je Čech a popisuje evropskou literaturu; přináší proto srovnání s literaturou domácí, zasazuje ji do evropských souvislostí. Bylo by možno nějaké dějiny evropské literatury přeložit, ale je to podobné jako se slovníky: mezi dvěma jazyky jsou potřeba ne dva, ale čtyři – česko-německý pro Čechy, česko-německý pro Němce atd. Je tedy důležité hledisko autorovo: recenzovaná kniha je literárněhistorický slovník evropsko-český pro Čechy. Další předností knihy je Černého obratné vyjadřování, jeho vynalézavý styl. U přehledu, co kdo kdy napsal, by méně jazykově zdatnému autoru-znalci hrozilo psaní pro čtenáře mučivé, takové, které se dá studovat, nikoli však číst.

Editorem dvou prvních svazků Černého Soustavného přehledu je Otakar Mališ. Editorství může být v každé knize jen technické a doprovodně služebné, nebo jiné, výraznější. Zde se jedná o případ extrémní, a to v druhém z popsaných směrů. Neváhal bych dokonce říci, že jde spíš o spoluautorství. Mališ k tomu byl donucen faktem, že autor nestihl dílo připravit do konečné podoby. Naznačil směr a editor se nyní ujal dokončení práce. Do textu doplnil dohledatelné údaje (důsledně data, originální názvy, dále tabulky, ilustrace, seznamy... J. Hronek opatřil slovník výslovnosti apod.), v poznámkách pak přidal snad všecko, co k té které věci našel. Sloužil čtenářům a informací v knize značně přibylo (srov. Černého rukopis na s. 399 s edicí na s. 15–16 nebo příklad úprav, s. 405–406); vydaný Soustavný přehled lze jistě s užitkem použít pro „školu i dům“. V „Poznámkách editora“ vznikla jakási encyklopedie evropské literatury pro českého čtenáře. Jsou tu uvedeny překlady zmiňovaných děl do češtiny, sekundární literatura, definice méně známých termínů. Najdou se tu také informace související s textem Černého poněkud vzdáleněji: např. ilustrativně na s. 309–310 – která menší pražská knihovna a pod jakou signaturou půjčuje prezenčně knihu Moralita a pekelné lodi a co napsal Z. Stříbrný o B. Hodkovi. Svou práci pak Mališ podivuhodně podrobně popsal v „Ediční poznámce“. Kromě informací obvyklých v tomto žánru se tu čtenář poučí o tvorbě termínů v češtině, němčině a angličtině (400–401; výsledkem odstavce je, že „podzim středověku není termín“), jak se píše jméno pařížské univerzity v Česko-latinském slovníku (410), jak kolísá zakončení 3. pl. ind. préz. akt. některých sloves mezi 3. a 4. tř. inf. (410), že editor respektoval Černého slovo panoše a neopravil je na panoš – čtenář má odpovědět na editorovu otázku: „Mohla by si ediční praxe dovolit „převálcovat“ i tuto jednu z mnoha drobných, jemných, příznakových, distinktivních diachronních informací?“ (402–403; následuje výklad hláskoslovného vývoje slova), jaká je běžná výslovnost slov renesance a disertace na pražských humanitních fakultách (403), že staročeština měla tendenci alternovat koncové r u slov cizího původu na ř (405). Lze vyjmenovávat dál, ale co k tomu má recenzent? Taky ho tyhle věci zajímají a je přesvědčen, že poctivý editor zde zjistil, co mohl. Ale trochu se to podobá zveřejnění filmu se všemi přípravnými a pomocnými záběry, zveřejnění obrazu i s kresebnými studiemi apod. Je to tak trochu pomůcka pro studenty bohemistiky nebo pro mladé redaktory: toto zjistěte a použijte. Rozhodně editorovi nevyčítám, že dal nahlédnout do svého zákulisí: naopak tím svazku (celé řadě) přidal na zajímavosti, protože zvýšil jakési vnitřní stylové napětí textu. Rozmáchlý a Evropu přehlížející Černý, který cituje po paměti a rétoricky obratně klene svůj velkolepý výklad, a na druhé straně pilný editor, který všechno dohledá a navíc zveřejní, jak, kde a od koho to zjistil. Obojí má svůj půvab a význam, zvláště takto pohromadě.

Grafická úprava knihy je dílem Josefa Týfy; několik postřehů píšeme proto jenom s červenavým ostychem. Sazba z písma Plantin je pro literárněhistorické texty v českém prostředí už dlouho výborně osvědčená (některé svazky Památek staré literatury české, akademické Výbory, některé „staroslověnské“ svazky z Vyšehradu). Vzhledem k formátu knihy a velikosti sazebního obrazce se však recenzentovi u vlastního textu Černého zdá, že zvolený stupeň písma je příliš velký (ne tak v poznámkách a dodatcích). Jako nepravidelnost působí umístění delších textů pod obrázky (srov. nepravidelný konec potištěných částí stran 251–258). Neladné se zdá umístění titulků, je-li hranice kapitol uprostřed strany: v takovém případě je za textem kapitoly předcházející vynecháno méně místa, než je mezi titulkem a dalším textem, a titulek se proto opticky „lepí“ na text, k němuž nepatří. Orientaci v knize, která obsahuje text, oddělené poznámky, rejstříky, slovníček, seznamy a dokonce apendix a obrazovou přílohu, by snad prospělo nějaké živé záhlaví nebo proměnlivá pata, aby nebyl čtenář nucen stále nahlížet do obsahu. Občas došlo v sazbě k záměně podobných typů l a 1 (namátkově s. 97, 107, 127).

Ve věku počítačů a kopírování textů pak sledujeme, že v prvním i druhém svazku se v shodném mottu objevuje shodná chyba: čárka navíc před slovem rozumu. Pro další vydání též nutno prověřit např. to, zda Černý opravdu psal Scipiovy výkony (148) nebo zda mluvil o jednoslabičných verších Lusovců (251) a jak psal a skloňoval jméno jejich autora (240, 242, 250). Nepíšeme to z hnidopišství, jen vycházíme vstříc editorově důslednosti.

Václav Černý, Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti 2. Podzim středověku a renesance (univerzitní přednášky). Praha, H&H 1998

Jsou autoři psaví a syntetičtí i autoři materiáloví a analytičtí. Jaroslav Kolár, jemuž vyšel soubor studií s názvem Návraty bez konce, patří myslím do druhé z těchto skupin. Svědčí o tom už sám podtitul knihy: studie k starší české literatuře. Toto k není jen tradiční skromnostní stylistický prostředek titulů vědeckých prací, ale vystihuje pracovní metodu Kolárovu: nejprve je text starší literatury (jejž autor např. vydává – srov. soupis jeho záslužných edic na s. 353) a k němu je přičiněna studie, vlastně úvaha textologa, který ze své praxe vychází buď směrem k literární historii (pak se soustřeďuje na dobový kontext památky, na to, co znamenala pro současníky; z návodu Vilikovského tu používá „oči“ těchto současníků), nebo směrem k naukám obecnějším (k sémiotice, literární teorii).

Editorka Lenka Jiroušková uspořádala výbor 23 studií, jež byly dříve vydány časopisecky nebo ve sbornících, nikoliv podle doby jejich vzniku, ale podle chronologie jejich předmětu. První tři studie jsou teoretické a je z nich patrné, že základní témata autorovy práce jsou konstantní: žánry, jejich proměna v čase, jejich vztahy (systém, kontext) jsou totiž námětem Kolárových textů z šedesátých, osmdesátých i devadesátých let. Dalších pět studií se věnuje literatuře staročeské (konvenčně do r. 1500) a poté následuje devět článků o době, které se Kolár věnoval a věnuje nejsystematičtěji, o 16. století. Další tři práce sledují století 17., ale z hlediska toho, jak se vztahuje k 16.: můžeme tedy tuto část považovat za jakýsi dovětek k předcházejícímu úseku. Zbývající tři studie mají svůj předmět v 19. století a lze o nich říci totéž, vždycky se vztahují k literatuře starší.

Z celku je zřejmé, že Kolár vycházel z textů, s nimiž pracoval, a postupně vyhledával témata s nimi související:

Dvě práce jsou věnovány staročeskému Rozmlouvání se smrtí (vyšly 1964, 1965) a navazují na text o Rozprávce o odpustcích a očistci (1963), která s Rozmlouváním podle autora textově souvisí (čtenář to v důsledku tematicky chronologického řazení pozná až po přečtení nejstarší studie, umístěné v knize nejdál). Bruncvíka zkoumá Kolár nejprve v době vzniku textu, tedy ve 14. století (1974), a poté v novodobém zpracování v Jiráskových Starých pověstech českých (1980). Téměř lokem communem recenzovaných studií je Hájkova Kronika česká (studie 1972, zmínky v studiích o humanistické historické próze a 1978 historie obrozenské reedice díla). To jsou nejmarkantnější příklady, které odhalují způsob vzniku Kolárových studií. Je to asi metoda společná mnoha badatelům, v knize Návratů se však jeví jako jednotící princip prací, které svůj předmět mají v různých dobách: tyto různorodé předměty jsou na sebe textově napojeny (přejímky, společný žánr, reedice, zlidovění, dramatizace apod.), centrum badatelova zájmu přitom leží v 16. století a časové odskoky (až na výjimky, jako je práce o Gigantickém kodiku) jsou motivovány právě tímto napojením. Výběr studií tento rys Kolárovy práce – k dobru čtenáře, který má pocit téměř jednotně koncipované knihy – výrazně podtrhl.

Ve všech pracích se Kolár jeví jako strukturalista, ať už rozebírá jednu starou památku nebo se zamýšlí nad celým žánrem nebo „žánrovým kontextem“. Zvláště názorné je to v komplexních sémiotických výkladech památek (Kodex gigas, Klaudiánova tzv. mapa Čech, viz s. 168–169), zahrnujících nejen složky literární, ale i obrazové a materiální (vždy však složky znakové). Zamýšlení nad tím, co která památka nebo literární jev nebo autor znamená, převažuje v studiích z pozdější doby. Zastoupené studie z šedesátých let jsou ještě více literárněhistorické a klasicky postupují od rukopisného dochování díla k převyprávění obsahu a výkladu. Doplňuje vědomosti o faktech literárního vývoje. Nověji vychází Kolár velmi často z popisných, faktografických prací jiných autorů (např. knihovědných prací M. Bohatcové) a navazuje na jejich údaje výkladem. Nepouští se při tom do příliš odvážných hypotéz (srov. stydlivou opatrnou hypotetičnost tvrzení na s. 55, 65, 70, 75, 81, 293, 295), spíše se opírá o materiálovost daných znaků (význam slov – častá spolupráce se Staročeským slovníkem; typografické, rytecké a písařské kvality – spolupráce s knihovědci apod.). Zde tedy postupuje induktivně, z materiálu k významu. Co se týče širších teoretických výkladů, postupuje někdy i deduktivně a dohledává doklady koncepcí v materiále. Příznačné je, že i v tom je pevně spojen s texty, s nimiž pracoval, totiž s těmi díly, která překládal (Bachtin, Gurevič, Lichačev). V některých případech, např. u historického spisování 16.–17. století, vlastně nepostupuje ani k teorii, ani k materiálu, nýbrž změní jen hledisko hodnocení: to, co se historikům jeví jako málo cenné, má velkou hodnotu literární.

Opakovaně se objevuje samozřejmě předpokládané hodnocení, že prvky fantastična a náboženského myšlení jsou znakem literatury starší a zanikající. Uvažuje se o vývoji literárním, méně se však dbá na vývoj náboženského myšlení. Zásada dívat se na literární památky očima současníků se v této oblasti (samozřejmě vědomě a metodicky) opouští hodnocení čistě nábožensky orientované druhé části Labyrintu Komenského (s. 253–254) v konkretizaci dnešního čtenáře.

Kniha je vzorně opatřena rejstříky a autorovou bibliografií.

Vydání studií nelze než přivítat. Doplňují sice faktografické znalosti čtenářů, ale především ukazují, jak se lze k starým památkám bez konce navracet a poznávat, co znamenaly a znamenají.

Pro další vydání několik drobných redakčně-korektorských nedostatků: s. 16 – conditio; 46 – Johanniti-us (dělení a srov. 50 – Johannicii); papae Damiano (Damaso); 57 – chybí pozn. 26; 47 – Regulum; 63 – zdroj – obživy; 254 – implifikující přímočarostí; 274 – věnován Repsínině odchodu. Podle Ediční poznámky byl pravopis textů unifikován „podle současných pravopisných zásad“ (současných vzniku prací, nebo dnešních?). Využívá se tu úlev ministerského Dodatku: –ismus, archív, archívní apod. (145, 211, 220, 256, 257), intenzívní (140), progresívní (218), pasívně (257), impuls (302, 304).

Knihu graficky upravil V. Nárožník. Použil německé klasicistní antikvy Walbaum. Chladnější klasicistní antikvy jsou pro odborný text velmi vhodné, jsou však velmi choulostivé na kvalitu tisku. Vyžaduje křídový nebo hlazený papír – tak pravil Hlavsa. A zde se na savějším ofsetovém papíře ztrácí to nejchoulostivější z liter, vlasové tahy v písmenech malých stupňů (viz poznámky). Posiluje se tak kontrast mezi svislými (tučnými) tahy a tahy příčnými (tenkými), který je přítomen už v elegantní kresbě písma. Čtoucí, zvláště má-li slabší zrak, jak už to u intelektuálů bývá, má proto dojem, že se text rozpadá do krátkých svislých čárek. Nejhůře jsou pak vidět kapitálky (uměle udělané, jen vzaté z menšího stupně písma) ve jménech autorů v bibliografických údajích (o něco lepšího výsledku – opět na savém papíře, opět u Walbaumu a opět v Nárožníkově úpravě – bylo dosaženo při tisku Curtiova českého Latinského středověku). Text je na stránce umístěn úsporně a pěkně ozvláštněn prostorným, hodně bílým záhlavím, jímž se sazba opticky rozšiřuje. Knihu zdobí střídmá barevnost (bílý papír, žlutá předsádka, šedé papírové desky, šedomodrý obal s žlutohnědým obrázkem). Textilní záložky by kniha potřebovala dvě, jednu na text, druhou na poznámky.

Jaroslav Kolár, Návraty bez konce. Studie k starší české literatuře. Brno, Atlantis 1999

Na obsah