Nakladatelství Krystal OP uvedlo v život hodnotnou edici Thesaurus. Již mezi prvními svazky nacházíme důležité překlady, které značně obohacují naše poznání středověké teologické a mystické literatury. Podívejme se na tři z pětice zatím vydaných svazků: Putování do Boha sv. Bonaventury, Dialog sv. Kateřiny Sienské a Útěchu putování Girolama Savonaroly.

Mezi společnými znaky všech tří knih je třeba především vyzdvihnout snahu nakladatelství po vyplnění hrozivé mezery v překladech zásadních textů z dějin evropské spirituality. Knihy jsou pečlivě edičně vedeny, velmi užitečné jsou např. informace o dosavadních překladech z díla toho kterého velikána, přesto nakonec záleží na konkrétním překladateli či odborníku na danou postavu, jaký servis čtenář obdrží.

SVATÝ BONAVENTURA (1217–1274)

Začněme rozhodně nejlépe připravenou edicí. Františkánský teolog Ctirad Pospíšil výtečně předvedl, jak by mělo vydání překladu středověkého mysticko-teologického traktátu vypadat a jak dnes zhruba vypadá v zemích, kde mají s podobnými vydáními bohatší zkušenosti. Recept je prostý: podat v neúnavném, stručném, leč výstižném úvodu potřebné údaje o životě a díle autora a samo vydání účelně a poměrně hojně (v závislosti na složitosti textu) komentovat. Pospíšil tak učinil a navíc v úvodní studii nazvané Bonaventura z Bagnoregia a jeho „Putování do Boha“ podává výsledky své analýzy textu (především vykládá Bernardinovo Putování jako mystiku sestupu), které publikoval v prestižních odborných periodikách. Co si přát víc?

Dobrohost, jak naši předkové zčešťovali jméno autora Putování, přináší do dnešních dnů jednu podstatnou zkušenost: poznání Boha a cesta do (tato předložka, jak zdůrazňuje Pospíšil, přesněji vystihuje směřování do centra, k samé podstatě) něho může začít nazíráním, ba přímo vědeckým zkoumáním stvořeného světa, všech Božích „stop“, které nás obklopují. Toto scholastické pojetí nebylo Bonaventurovým vynálezem, dnes nám však může připomenout, že při cestě do Boha máme stát nejprve oběma nohama na této zemi.

Následné vývody jsou z pohledu dnešního člověka poněkud hůře stravitelné. Triády, případně pentády a heptády, ale hlavně hexády, (6 stupňů, 6 dnů Stvoření, 6 schodů k trůnu Šalamouna, 6 křídel Serafů, po 6 dnech zavolal Hospodin Mojžíše z oblaku, po 6 dnech byl Ježíš proměněn na hoře) tj. šest duševních schopností naší přirozenosti (od nejnižších k nejvyšším): mysl, obrazotvornost, rozum, porozumění, pochopení, vrchol mysli), do nichž Bonaventura uspořádává různé vlastnosti a pojmy, ba přímo celé putování, mohou působit elegantně, ale nepříliš přesvědčivě. Souměrnost nebude pravděpodobně dnešnímu člověku důvodem k zalíbení, nicméně narážíme zde na rozdíl mezi tradičním a novodobým chápáním světa. Pro Bonaventuru je pythágorejská číselná mystika jednou z obran před neustále hrozícím chaosem.

Takřka dnešní je však Bonaventurovo pojetí znaku, proces vnímání. Věci nevstupují do duše svojí podstatou, ale podobou. Věc plodí svůj obraz, který se přes vnější a vnitřní smysl dostává do duše – právě jako obraz. Fakt, že pro „starší“ kulturu jsou hmotná jsoucna znameními, neboť odkazují a přivádějí mysl k čemusi od vlastního znaku odlišnému, svébytně přejatý moderní sémiologií a radikálně kritizovaný Jacquesem Derridou, může být i dnes východiskem pro léčbu nesmyslných pluralitních diskursů. Centrum, na které ony znaky poukazují, je totiž stále jediné, a kdo za centrum považuje člověka či cokoli jiného, je bludař, tehdy i nyní.

SVATÁ KATEŘINA SIENSKÁ (1347–1380)

Ani naši předkové se nemohli chlubit, co se recepce života a díla sv. Kateřiny Senenské, jak oni říkali, týče. Její život a kult s ní spojený se začíná v českých zemích prosazovat až dvě stě let po její smrti a její hlavní dílo se dostává našinci do rukou až nyní.

Jestliže Bonaventura těží ze své univerzitní zkušenosti, na jejímž základě vyrůstá jeho zkušenost mystická, formálně nevzdělaná sv. Kateřina, jak zdůrazňuje v úvodu Eva Fuchsová, integruje do své mystické zkušenosti všechno vědění, s nímž se setkala. Je skutečně obtížné sledovat spleť myšlenek sv. Kateřiny. Její poznání je z dnešního pohledu spíše psychologické. A jak hluboké! Povšimneme-li si pouze této stránky, dnes zřejmě nejvděčnější, zachvějeme se nad přesností Kateřininých vývodů a pozorování. Kateřina klade veliký důraz na sebepoznání, neboť jen toto poznání je pro člověka nutné, když je bytostně spjato s poznáním toho, jenž nemá počátek ani konec.

Všechno dobré i zlé se podle Kateřiny koná skrze bližního. Smrtelný hřích je počat v mysli. Člověk pak nevidí nic, kromě sebe samého, jehož miluje bezživotnou láskou smyslnosti. Nejhroznější hřích – pýcha – je kořenem o mnoha větvích, z nichž největší je důležitost, kterou sobě pyšný přikládá. Páteří pýchy je pak netrpělivost. Kateřina v těchto záležitostech zdůrazňuje úlohu svobodné vůle a činí to způsobem hodným otců pouště: „Svobodná vůle je zbraň, kterou vkládáte do rukou zlého ducha: může se stát nožem, kterým vás vzápětí poraní a zabije. Zlý duch je slabý a sám o sobě nezmůže nic. Má jen tu moc, kterou mu umožním.“

Dál se zde pouštět nebudeme, jen dodejme, že drobný úvod k edici by si zasloužil rozšířit. Kateřinin život je jistě podnětnější, než naznačuje stručná chronologická tabulka, a komentář by si zasloužil například kult Kristovy krve u sv. Kateřiny.

GIROLAMO SAVONAROLA (1452–1498)

„Všichni soudní a nezaslepení lidé si uvědomují, že nebylo pro tento lid možné získat vládu lepší; ani výhodnější pro Florencii jako město,“ napsal o své teokratické diktatuře, kterou zavedl ve Florencii, Girolamo Savonarola v jednom z listů. Z celého výboru ze Savonarolova díla jsou dopisy nejzajímavější, vždyť i Radim Černušák v úvodu nazvaném Život a smrt Girolama Savonaroly nepomíjí skutečnost, že autor obou vybraných děl – Útěchy mého putování a Poslední meditace nad žalmem Miserere – se drží osvědčených argumentů, postupů a tvrzení. Srovnávat dnešek se středověkem je vždy ošemetné, jestliže však hledáme v textech oněch dávných autorů nějakou pozitivní inspiraci pro dnešek, musíme být schopni přijmout skutečnost, že mnohdy narazíme i na inspiraci negativní. Právě v jednom z listů píše Savonarola otevřeně o své vládě, a to slovy, za něž by se nemusel stydět leckterý z diktátorů končícího století:

„Byl-li nějaký aristokrat někdy odstraněn, nebylo to proto, aby se mu děla křivda, ani z pomsty, ale pouze kvůli podezření lidu, že by nejednal v zájmu obecného blaha nebo že by se rád stal tyranem. Kdyby starší tohoto města byli sjednoceni v lásce k této vládě, už by byla pokojnější, byly by v pořádku a potřebovala by už jen několik málo věcí, aby město bylo šťastné. Ale protože jsou zde nenávistníci, snažili se veškerým důvtipem vládu zničit a bránili mnoha dobrým činnostem. Aby ji zničili docela, pokoušejí se dostat do Velké rady mnoho prosťáčků, lidí pošetilých, téměř bez soudnosti a takových, kteří si na této zemi ani nezasluhují žít [podtrženo mnou – J. L.].“

Srovnání tří knih, jimž byly věnovány výše uvedené postřehy, je samozřejmě nemístné, přesto si zde něco takového dovolíme: je dobré vědět, kdo byl Savonarola, sv. Bonaventuru bychom měli znát a ke sv. Kateřině Sienské bychom se měli vracet.

Sv. Bonaventura, Putování mysli do Boha.
Sv. Kateřina Sienská, Dialog.
Girolamo Savonarola, Útěcha mého putování. Praha, Krystal OP 1998. Přeložili Ondřej Koupil, Markéta Zettlová, Stanislav Straka.

Na obsah