Fyzicky realizované písmo rozhodně není formotvornou příčinou, která si jednosměrně vynucuje určitou podobu sociálního času a prostoru. Písmo ale není ani něčím, co je pouze libovolně formováno a samo nemá žádný strukturující vliv na okolí. Aby mohlo aktivně vstoupit do reálného časoprostoru, potřebuje k tomu splnění určitých sociokulturních a environmentálních předpokladů. Jakmile jsou natolik silné, že tento vstup umožní, písmo je dále rozvíjí a případně proměňuje, těmito změnami je ovšem zase samo ovlivňováno atd. Tyto na pohled příliš abstraktní úvahy se stanou názornými poté, co si projdeme řadu příkladů.

Budiž ještě na úvod řečeno, že po celou dobu budeme slovem „písmo“ označovat pouze písmo tiskací a to opět jen jakožto součást hotového produktu (knihy, veřejného nápisu), nikoli jako něco, co se fyzicky vytváří (například tiskne), designuje nebo dokonce teprve vynalézá. Zůstáváme tedy ve sféře užívání písma.

Kniha vs. nápis

Když sedíme s knihou v ruce, vytváříme velmi složitý mechanický systém, jehož základem je negativní zpětná vazba. To začne být zjevné, jakmile se její pomocí (většinou bez vědomého úsilí) snažíme udržet například za jízdy vlakem nebo autem konstantní vzdálenost mezi písmem na stránce a našima očima, a to ve velmi úzkém rozmezí hodnot. Drobné knižní písmo jsme totiž schopni – bez bolestivého napětí očních svalů – zaostřit právě jen na tuto vzdálenost. Máme ji každý trochu jinou a mění se nám nejenom podle velikosti písma, barvy písma a papíru nebo barevného kontrastu písma a podkladu, ale také podle kvality osvětlení. Zařízení, které je schopné dodržovat konstantní vzdálenost mezi předmětem a jeho obrazem v kameře, se používá při ¤lmovém natáčení a je dosti nákladné (tzv. steadycam).

Čtenář tak tvoří s knihou jakousi do sebe uzavřenou dyádu: je pohroužen do četby nejenom proto, že ho zajímá téma, ale že sám tento fyzický výkon si žádá zklidnění, omezení jiných činností a odevzdání se podvědomým mechanismům. Přitom při čtení knihy čtenář intenduje jednak to, o čem se v knize píše, jednak jejího autora. Spoluvytváří tak svět, který je jiný než ten, ve kterém se právě nachází. Vytrhuje se tím ze společenství i z fyzického kontextu. Potřebuje proto prostředí v jistém smyslu chráněné, podobně jako ke hře nebo k práci. Lidem v jeho okolí to však nepřipadá, že by si hrál nebo pracoval. Viděno zevnitř, obcuje s jiným světem, viděno zvenčí, distancuje se od tohoto světa.

Nápis umístěný ve veřejném prostoru oslovuje všechny v dosahu své čitelnosti. Čím větší písmo, tím větší nejenom optimální vzdálenost, ale i rozptyl vzdáleností ještě přijatelných. To umožňuje, aby se při čtení nápisu lidé pohybovali, respektive nepřestali pohybovat.

Mezi nápisem a jeho čtenáři už tedy není dyáda, ale nápis je jeden promlouvající k mnoha. Ti si ho nevyvolili, jako to čtenář obvykle činí s knihou, ale padlo jim na něj oko. Jednosměrná komunikace jednoho k mnohým je jedním z rysů masové komunikace, přesněji řečeno komunikace přispívající k tomu, že se jednotlivci proměňují v masu. Kniha je partnerem v intimním dialogu, veřejný nápis navozuje spíše kontext manipulace s jednotlivcem, ne-li přímo nátlaku na něj – přičemž rubem téže mince je veřejný nápis vyzývající k revoltě, například na transparentu (ostatně výzva k revoltě často bývá zvláště účinnou formou manipulace).

Pohybem čtenáře vůči nápisu může být chůze, běh i jízda. Čím větší rychlost pohybu, tím musí být nápis větší, nápadnější a v neposlední řadě i kratší. Čtení vět, rozvinutých souvětí, odstavců a kapitol knihy se odehrává v hodinách členících se do dnů, týdnů i měsíců. Tyto doby si volí a do jednoho kontinua propojuje sám čtenář. Čtení nápisu ve veřejném prostoru se děje v kratičkých záblescích, které jsou vyvolány dostatečným přiblížením dráhy fyzického pohybu potenciálního čtenáře s nápisem, kdy jsou mu pak většinou přímo fyziologicky vnuceny. Nápisy tak představují jakési diskontinuum, těkavé staccato – nebo také kulometné ostřelování.

V knize je opakování stylistickým pokleskem a pracuje se tu leda s variacemi. Snaha předat poselství veřejného nápisu a předávat je co nejčastěji vede – například u reklamy nebo politického sloganu – k tomu, že jeden a týž nápis se identicky opakuje bezostyšně mnohokrát (je to jakási strategie redundance). Tím na nápis vzniká tzv. habituace – stává se psychicky neviditelným.

Odhlédneme-li od toho, že písmo – ať už je realizováno kdekoli – je znečitelňováno zubem času a všemi nepřáteli jeho fyzického nosiče, pak písmu v knize nejvíc hrozí nečitelnost způsobená zhoršenou viditelností: mohli bychom mluvit o primátu optické nečitelnosti. Písmo nápisů si vydobylo daleko větší čitelnost vizuální (dokonce za šera mnohdy svítí), zato je ohrožováno znečitelněním tím, že si čtenář vytvoří zmíněnou obranu vůči tomuto druhu sdělení: primát tu má psychická nečitelnost.

Shrňme dosud shromážděné distinktivní rysy do přehledné tabulky dvou způsobů využití písma:

Méně zjevné způsoby strukturace písmem

Písmo v knize tedy formuje především vnitřní svět člověka, písmo veřejných nápisů ovlivňuje viditelné chování prostorové a časové. Jakmile to jednou rozpoznáme, bude nám to už zřejmé. Pojďme od této konstatace dál, k důsledkům, které už jsou méně triviální.

Veřejné nápisy nejenom že bývají krátké, ale často jsou substantivní. Místo věty máme pouze název. Neplyne z toho tolikrát omílaný pseudo¤loso¤cký závěr, že když je na budově hostince nápis Hostinec, svět je vlastně zdvojen a označující se stává důležitějším než označované. Drastickým důsledkem, který málokdy nahlédáme, je to, jak nápis Hostinec sugeruje, že trefné vymezení objektu, na kterém je nápis umístěn, je právě hostinec, nic více a nic méně. Pohostinství, to jsou ale také kupří-kladu procesy – až po tak delikátní jako vítání hostů nebo volba jídel – a jsou to především lidé, kteří bývají v různé sestavě, podle toho, kdo je zrovna v té chvíli v práci a kdo je právě přítomen jako host. Některé takové konstelace lidí budou pro celkový dojem z hostince rozhodující.

Substantivní název sugeruje identitu, redukci funkcí budovy na jedinou, zaměření pozornosti na fyzický objekt, ostré vymezení jeho hranic, ontologii jsoucen vyčleněných z kontextu – tedy nic z fuzzy množin, souboru relací nebo dokonce pole. Na tomto výkladovém modelu je založen žánr seznamů nejlepších hostinců – jako by osobní setkání zajímavého hosta a zajímavého zaměstnance hostince nebylo zdrojem nepředvídatelných šancí. Odtud apriorní nudnost tohoto substantivního světa, ve kte-rém není místo na překvapení. Málo ji vylepší adjektivum, zvláště je-li to epiteton ornans.

Písmo ve veřejném prostoru hovoří jen k někomu. K domácím nebo k těm, kteří umějí místní jazyk a samozřejmě abecedu. K dětem od věku, kdy se naučily číst. K alfabetům. K vidomým. Jen velice málo veřejných nápisů má svou verzi zvukovou, hmatovou nebo ikonickou, které tyto bariéry oslabují. Písmo tedy diskriminuje vše-chny, kteří je nepřečtou. Písmo užité ve veřejném prostoru předvádí tuto diskrimi-naci veřejně a jakožto obecnou normu, přičemž se mnohdy vydává za lidumilný „orientační systém“.

Ikonické sdělení je tolerantnější ne proto, že by nepředpokládálo žádnou znalost kódu, ale proto, že nabízí měkký kód, který se dá uhadovat bez předchozí znalosti, na základě určité zkušenosti, kterou sdílí autor sdělení a jeho příjemce. Písmo staví na konvenci, jejímž základem je arbitrárnost vztahu mezi označujícím a označovaným. To znamená, že toto spojení není „přirozené“, ale je dáno konvenčním přiřazením, které buď znáte, nebo ne. V pozadí je tedy kód a subkultura, která jej užívá. Ta může být i neformální – nemusí to být například stát, ale národnost, nekorelující přesně s politickými hranicemi. Původ většiny nápisů ve veřejném prostoru je nicméně ve formálních institucích. Veřejné prostory vždy někdo spravuje a jen ve vzácných dějinných okamžicích všeobecného pozdvižení v nich může vydávat svá písemná sdělení bez souhlasu správce „kdokoli“.

Na vesnici nebyly donedávna cedule s názvy ulic, u samot ani tabule s jejich jmény, lidé neměli na dveřích jmenovky ani čísla na domech. Všichni se tu navzájem znali. (Veřejné nápisy by byly podobně absurdní, jako by v rodině byl třeba nápis Ložnice.) Taková označení sice na vesnici postupně přibývají, ale jsou tu vlastně určena pro cizince – a zároveň mění tento domácký svět v cizinu pro všechny. Znát, kdo kde bydlí, už není součástí orientace ve vlastní obci. Když přijdete zvenčí, díky nápisům ztrácíte důvod se domácích ptát na cestu, a tak s nimi vstupovat do dialogu, a oni zase ztrácejí šanci sociální kontroly nad cizím člověkem, protože ten se nikoho na nic neptá.

Kdo si dá na dveře vesnického domu jmenovku, sám sebe prezentuje jako instituci (podobně magickou funkci má vizitka). Jmenovka na dveřích svědčí nepřímo o tom, že obyvatel za dveřmi je v nějaké úřední evidenci. A samozřejmě to znamená i to, že přijal některé povinnosti vyplývající z občanství, například být nalezitelný pořádkovým orgánem nebo listonošem, který zaskakuje za kolegu. Takový obyvatel vystupuje nejenom jako individuum a jako součást příbuzensko-sousedské sítě, ale i jako součást umělých sítí (například poštovní).

Takto se vlastně umělý urbánní svět zmocňuje venkova a volné krajiny. Písmo se stává instrumentem urbánní expanze. Co nemá na sobě napsaný název, není hodnota: není to pamětihodnost, kterou je třeba vyfotit a jež je hodna jisté míry ochrany. A co nemá hodnotu, na tom se neudrží pozornost: popudem k vnímání není věc sama, ale jí přiřčená hodnota.

Paradoxem je, že tyto upoutávky na sebe strhávají pozornost manipulovaných mas, které pak takto označené vzácnosti postupně roznesou na kopytech. Nápis je chrání před zvůlí jednotlivce a zároveň je vystavuje zájmu mas (tedy davů lidí de facto bez zájmu), který se v důsledku pouhé své masovosti stává ničivým.

Nejdestruktivnější časoprostorové důsledky písma

Dlouhodobá zkušenost s písmem – ať už v knize, ve veřejném nápisu nebo kdekoli jinde – nám nepozorovaně vštěpuje určité návyky v organizaci a hodnocení celé naší vizuální zkušenosti:

• v naší kultuře čteme zleva doprava

• za správný považujeme lineární vývoj myšlenky

• nečitelné písemné sdělení chápeme jako šifru, která nás vyzývá k dešifrování,

a to když se nám (alespoň podle našeho soudu) podaří, přináší nám to velké uspokojení a jsme za to ostatními oceňováni

• plochy bez písemného sdělení chápeme jako prázdné místo nebo, v lepším pří- padě, jako doplněk textu, který je nižšího intelektuálního řádu

• písemné sdělení z více hledisek klademe výše než ústní

• orientace v psaných textech přináší vyšší prestiž než orientace v „nepísemném“ světě

Lidé literární civilizace toto své nastavení zobecňují a přenášejí i do situací, kdy z různých důvodů není text tím nejdůležitějším nebo kdy před nimi žádný text není. Při přednášce svůj text čtou, v rozhovoru se řídí psanými poznámkami, je jim úzko v obydlí, kde chybí jakékoli čtivo, v přírodě jsou celí nesví, protože se jim jeví jako prázdná nebo neinteligibilní. Pokoušejí se lidi i přírodu „přečíst“ – a tím z nich dostat jejich tajemství a zlomit jejich kouzlo. Akt neadekvátního čtení je odděluje od skutečnosti, a to tím, že z ní činí předmět mocenského zvládání. Čtení se tak stává způsobem magického zbavování nepřítele jeho moci. Snaží-li se lidé bezděky číst vše, berou vše implicitně jako začarovaný, nepřátelský svět.

Písmo ve veřejném prostoru nám zdánlivě dokazuje, že sem tento náš neuvědomělý návyk přenášíme správně. Návštěvník „nepopsané“ přírody z ní může být pěkně nervózní (všechno ho svědí, pálí a kouše) – ale má šanci, že posléze zažije nějaký otřes, který protrhne tuto mázdru mámení. Turista na naučné stezce nebo turistické trase plné nápisů je veden k bludu, že čtení nápisů je královskou cestou, jak si osvojit cizí území. Pratypem veřejného nápisu je nápis na vítězném oblouku. Je to ponížení krajiny a jejích původních obyvatel aktem její asimilace do „vyšší civilizace“.

Návyk číst písmo, návyk, který odpůrce audiovizuálních médií považují za vrchol kulturnosti, je tedy potenciálně jednou z forem sebeohrožování lidstva. Písmo uložené v knihách je v tomto ohledu záludnější než písmo nápisů. Agresivita písma ve veřejném prostoru je totiž oproti knize zjevnější, a proto méně nebezpečná. Ušlechtilé slasti introvertovaného čtení knih jsou předchůdcem únikových vir-tuálních světů, které nostalgičtí obhájci jak literární civilizace, tak člověkem nedot-čené přírody tolik zavrhují.

„Přirozený svět“ se nám tedy kvůli návyku čtení jeví jako nečitelný a tudíž nezajímavý. Nová média se svým návratem k ikonickému sdělení nejsou však bohužel zá-roveň návratem k „prostotě“ přímého čtení z věcí samých, bez zprostředkování znakovou konvencí. Nové konvence v časoprostorové struktuře komunikace – jako střih nebo interakce s médiem – nás činí vnímavějšími k těm zónám světa, jež takovouto strukturaci mají, ale uzavírají nás vůči těm skutečnostem, které ji postrádají. Mediálně závislé diváky blízké budoucnosti bude zřejmě bavit jen takový svět, se kterým si budou moci pohrát.