Dobrá zpráva pro podivíny zabývající se dobrovolně literární teorií přišla letos z Brna: v nakladatelství Host začíná vycházet Strukturalistická knihovna. Uceleného představení se tak dostane pražské strukturální škole, patřící k rodinnému stříbru českého humanitního myšlení, i jejím následovníkům a určitému zahraničnímu kontextu. Lze tak alespoň usuzovat z nejbližšího, tři tituly zahrnujícího edičního plánu na předsádce prvního svazku. Tím je slavná studie Drama jako básnické dílo Jiřího Veltruského.

Význam edice této více než půl století staré disertace je několikerý. Především jí Strukturalistická knihovna získává reprezentativní vstupní titul, jehož hodnota historická i aktuální je stále ve šťastné rovnováze. Jde o čin pietní, ale zároveň potřebný. Právě tato knížka, asi nejvýznamnější autorovo vědecké dílo, totiž českým zájemcům o strukturální analýzu dramatického textu chyběla. Ano, je k nalezení ve známém sborníku Čtení o jazyce a poesii z roku 1942, ale ve verzi značně proškrtané nacistickým cenzorem. Přítomné vydání se tak stává prvním skutečným, necenzurovaným. Veltruského teatrologické a „dramatologické“ dílo je tím v podstatě zkompletováno (pomineme-li ovšem 246 stran nedokončeného rukopisu Esquisse ďune sémiologie du théâ tre et ľécole de Prague z pozůstalosti, který zatím vyšel v uspořádání Veltruského paní jen ve francouzském originále, jak se dozvídáme z vynikajícího doslovu Iva Osolsobě; novotvar „dramatologický“ má pak naznačit, že několik článků z literární teorie netýkajících se problematiky dramatu zůstalo rozeseto po českých i zahraničních časopisech). Drama jako básnické dílo doplňuje sborník studií Jiřího Veltruského Příspěvky k teorii divadla, vydaný Divadelním ústavem roku 1994.

Kniha je připravena s ojedinělou editorskou péčí, takže kromě obsáhlého a obsažného doslovu v ní najdeme i Textologickou a ediční poznámku, postihující kapitolu po kapitole rozdíly mezi českým originálem, českou verzí cenzurovanou a anglickým překladem Drama as Literature z roku 1977. Host tak splácí polovinu dluhu autorovi, jehož jméno se komunistům takřka podařilo vymazat z české literární a divadelní vědy; druhou jeho část, tedy zmapování a představení Veltruského obsáhlé práce publicistické, historické, sociologické, politologické, zaměřené na zkoumání bolševických represí, a jeho činnosti v odborech a u OSN, by měla vyrovnat třeba česká historiografie. Toto ohromné množství aktivit bylo nakonec asi důležitější než celá literární věda. Jiří Veltruský tuto svou teoretickou lásku opustil na několik desítek let právě ve prospěch úkolů praktičtějších.

V době vzniku znamenalo Drama jako básnické dílo především rozšíření strukturalistického zkoumání na pole dramatického textu. Divadelní teorie pražské školy, spjatá se jmény Bogatyreva, Honzla či Brušáka, byla totiž skutečně teorií divadelní, nikoli literární; vyplývá to i z odborného zaměření uvedených autorů. Teorie dramatického textu se částečně dotkli pouze Roman Jakobson a zvláště Jan Mukařovský.

Jiří Veltruský hned prvními větami svou práci charakterizuje jako otevírání problematiky básnických druhů strukturním přístupům. Drama prý volí proto, že jde o druh „od ostatních nejzřetelněji odlišen“. Popravdě řečeno, vzhledem k Veltruského předchozí a hlavně následující teoretické činnosti, jež se ničím jiným než dramatem a divadlem vlastně nezabývá, se můžeme dohadovat, že právě tento básnický druh byl zvolen spíše kvůli autorově náklonnosti k němu. Ale to je zcela podružné. Důležité je, že Veltruského práce představuje skutečné novum právě pro své pojetí dramatického textu jako literárního díla. Ve své době to bylo v českém prostředí docela odvážné vzepření se vlivnému Zichovu pojetí dramatu jako předlohy divadelního představení. Ale o tom psával lépe a poučeněji Miroslav Procházka (viz Znaky dramatu a divadla, 1988). Poznamenejme pouze, že Veltruský ke svému velkému předchůdci a průkopníku sémiotiky divadla přistupuje kriticky, ale s uznáním a slušností. Gentlemanství je vůbec jakousi konstantou jeho myšlení a psaní – ani v polemice nechce Jiří Veltruský zraňovat a mnohdy raději omyly jiných taktně přejde a tiše nastoluje pojetí své, nové.

Veltruského analýza dramatu vychází především z Mukařovského práce Dialog a monolog. Zde jsou dva typy promluv odlišeny na základě vztahu ke kontextu: „V dialogickém projevu se prolíná a střídá několikerý, aspoň dvojí kontext, na rozdíl od projevu monologického, jenž má kontext jediný a nepřetržitý.“ Veltruský ovšem toto pojetí dalece rozpracovává. Za zády má při svém přemýšlení kromě zmíněného Otakara Zicha

i Husserlovu fenomenologii (přímé odkazy a rozsáhlý rozbor Husserlova pojetí výstavby časového objektu byly samozřejmě z válečného vydání vyškrtnuty) a estetiku Hegelovu, již považuje za to nejpronikavější, co bylo o dramatu napsáno. Zajímavější než tyto předpokladatelné souvislosti mi však připadá určitá blízkost s jiným dialogickým přístupem k literárnímu dílu: s teorií románu M. M. Bachtina.

Nenechme se zmást nesmiřitelnými tvrzeními obou autorů o tom, že dialog je drama / dialog je román. Tvrzení popisující bytostnou podstatu literárních druhů, jsou v obou případech s bravurou obhájená. Přes rozdílná východiska dospívají oba k podobným závěrům. Jak Veltruského lingvisticky podložená analýza, tak, řekněme, sociologický přístup Bachtinův dospívají k dynamické představě vzájemně si konkurujících a ovlivňujících se projevů. Lhostejno, že pracují s jinými termíny, povstalými z jiných myšlenkových tradic. Výsledkem je velmi demokratický model různořečí v případě Bachtinově a plurality kontextů u Veltruského. V obou případech hlasy či promluvy vstupují do dialogu ve světle hlasů ostatních, přetvářejíce okolí i okolím přetvářeny. Ač to Bachtin nezdůrazňuje (a Veltruský mu to v jedné své pozdější práci vytkne), je si vědom lingvistických aspektů promluvy a rozhovoru (jeho analýza hybridních konstrukcí z Románu jako dialogu je analýzou lingvistickou, ač neužívá jazykovědného pojmového aparátu), a na druhé straně i pro drama a Veltruského platí ideologická zakotvenost a sociální podhoubí a motivace promluv. Oba si toho zajisté byli vědomi, přestože vzájemných citací nalezneme poskrovnu – Bachtin Veltruského snad ani neznal, u Veltruského si vzpomínám na citaci jedinou, z pozdního období. Myšlení obou teoretiků – do značné míry komplementární – se nakonec z různých stran dotýká filozofie. Jazyka, umění, dialogu.

Drama jako literární dílo je důstojný příspěvek Jiřího Veltruského k literárněvědnému i filozofickému diskurzu, jenž si za předmět uvažování volí dialog.

Jaroslav Richter

Veltruský, Drama jako básnické dílo. Brno, Host 1999

Na obsah