— Co Tě jako první napadne, když slyšíš spojení „výprodej křesťanství“?

Poněkud mě to znepokojuje, protože mám zkušenost s tím, že pod heslem „výprodej křesťanství“ reagují obhájci nezměnitelného křesťanství na to, když třeba v naší době se zde křesťanství pokouší dávat – a to nejen ve slovech, ale i v symbolech, uměleckých podobách apod. – způsobem přiměřeným této době, ve které žijeme. To už se někdy samo o sobě nazývá „výprodejem křesťanství“, což je ovšem nepřijatelné, protože v křesťanství sice byly základy položeny v prvním století a několika následujících, ale žádná doba v křesťanství není „kanonická“ – tedy taková, že by se dalo říct: všechno už bylo v plnosti uděláno, řečeno, vymyšleno, my teď můžeme a musíme toto plné vyjádření jen opakovat, a cokoliv by se na tom chtělo měnit, tak je to už krok zpátky, je to rozmělňování křesťanství, opouštění jeho skutečné hloubky (a to nejspíš pro pohodlí nebo neochotu podřídit se, přijmout nároky křesťanství). Takové pojetí je velice povrchní a ze strachu před skutečnými chybami a pokusy o „snadné křesťanství“ odmítá i to, co je opravdové, vážné – a nesmírně potřebné – právě k tomu, aby se i dnes dalo křesťanství žít v plnosti a hloubce.

Uvedu konkrétní příklad. Vezměme nové pokusy interpretovat křesťanskou partnerskou etiku trochu lidštějším způsobem, nevnucovat celým velkým skupinám obyvatelstva celibát, pro který se nerozhodli (mám na mysli laiky, nikoli duchovní). To bývá často považováno za jakýsi „výprodej křesťanství“. Uvažuje se totiž takto: dnešní člověk se chce „pomět“, chce zažívat slasti, rozkoše a už to je podezřelé a rozhodně to neodpovídá „duchu“ křesťanství, které musí přece být ovládáno sebezáporem, a proto zde nelze „povolovat“. Přitom může jít o zcela poctivou snahu poučit se u odborníků (psychologů, sociologů, antropologů) o tom, jaká tedy ona „lidská přirozenost“ opravdu je. To přece nemůže být automaticky označeno jako „výprodej křesťanství“, „vyhovování lidským chtíčům“ či jinak deklasováno jako opouštění křesťanských pozic.

My jsme povinni sledovat současný stav poznání a vyvozovat z něho důsledky pro své jednání. To platí bez rozdílu jak o přírodních vědách, stejně jako o vědách o člověku. Jsem zkrátka přesvědčen, že křesťanství je náboženství živé, aktuální v každé době, a tedy musí brát přiměřeně vážně právě tu dobu, ve které má být žito, ano – vtěleno.

— Tady lze vidět určitou analogii toho, když křesťanství bojovalo svůj zápas o obřízku. Mnohým se tehdy zdálo, že opustit obřízku znamená opustit základ křesťanství. A my jsme dnes vděčni apoštolům, že si právě tohle nakonec nemysleli. Na druhé straně tady ovšem máme situaci, kdy i Ježíšova řeč je považována za „řeč tvrdou“. A toto všechno vrcholí v „pohoršení kříže“. Čili nelze přehlédnout, že určité ohrožení „výprodejem“ křesťanské opravdovosti, vážnosti a hloubky hrozí. Právě tehdy, když se chce zaretušovat onen „kříž“. Třebas tím, že se křesťanství spojuje s těmi úspěšnými, bohatými a silnými. Co tomu říkáš?

Ano. Tak pokud vskutku někdo dochází ke skutečnému výprodeji křesťanství, tak je to tehdy, kdy se křesťanství prodává – což může jít až tak daleko, že o tom, kdy, kde a o čem bude nějaká křesťanská konference a kdo na ni bude pozván a kdo nikoli, rozhodují různí sponzoři. Ostatně už apoštol Jakub ve svém listu ve druhé kapitole upozorňuje, že upřednostňovat lidi podle hmotného bohatství je naprosto vzdálené duchu Ježíšovu. Obávám se, že křesťané i po dvaceti stoletích toto jeho varování opomíjejí. Křesťanství nemůže a nesmí být ve službách bohatých a mocných tohoto světa. Pokud někoho bude přece jenom preferovat, pak to musí být chudí a bezmocní. V některých sociálních dokumentech církve se hovoří o „opci pro chudé“, protože pokud někdo je „bohatstvím církve“, tak jsou to právě oni a jakýkoliv výprodej v tomto smyslu je třeba důsledně odmítnout a zastavit.

Kromě těchto dvou poloh, kdy křesťanství by se „vyprodávalo“ jakoby zevnitř, se ještě jedná o situaci, kdy někdo, kdo stojí vně křesťanství – ať už zakotvený v nějaké jiné významné duchovní tradici, nebo i bez ní –, si z křesťanství „vypůjčuje“ symboly, obrazy, témata, osoby – ano, i samotného Ježíše – a přizpůsobuje si je „k vlastnímu obrazu“. O těch situacích, kdy jde o „přeznačení“, jehož záměrem je vyloženě dráždit křesťany, se sice mluví nejčastěji, ale mně jde spíš o užití, která tímto motivem nejsou nesena.

Tady je důležité přijmout, že nejen já, ale ani celé křesťanské společenství, ke kterému se hlásím, nemá monopol na tzv. „křesťanská témata“ ani na jedinou správnou interpretaci skutečností, které jsou pro křesťanství důležité. Z tohoto důvodu mě především těší, když najdu některé takové téma i mimo křesťanství – i když samozřejmě vím, že to není křesťanství v celé jeho úplnosti. Například jsem velmi rád, když se dozvídám z Gándhího životopisů, že ačkoli zůstal hinduistou, četl každý den evangelia – zejména horské kázání – a pokládal to za velmi inspirativní. Už jen úcta k této velké osobnosti musí vést k tomu, že něco takového rozhodně nemůžeme považovat za „vyprodej křesťanství“.

Samozřejmě, že některé interpretace a chápání ústředních skutečností křesťanství – zejména osoby Ježíše Nazaretského – mohou být velmi vzdálené tomu, jak jim rozumím ve své křesťanské pozici já. To mě však rozhodně nevede k tomu, abych hned nějak spěšně revidoval své chápání – naopak, klidně dál zastávám své stanovisko, prověřené dvoutisíciletou křesťanskou tradicí i svou vlastní zkušeností –, stejně jako mi to neznemožňuje rozhovor s nositeli jiných interpretací, ale spíš mě to vede ke snaze porozumět tomu, kdo se třeba úporně a nesnadno i s chybami pokouší hledat přístup k této ústřední osobě Ježíšově. On je pro mě vskutku centrální postavou celých dějin a vlastně veškeré skutečnosti, ale nepohoršuji se nad tím, že pro někoho je „jen“ významnou historickou postavou nebo učitelem nebo, pro mě za mě, jedním z významných avatarů (vtělením Višny – pozn. J. Z.). Je to samozřejmě jiný přístup než můj, ale Bohu díky za to, že Ježíš je důležitý i pro ty, kteří k němu nepřilnou na sto procent a kteří nepřijmou tu interpretaci, která se mně jeví jako správná.

Rozhovor vedl Jiří Zajíc

Na obsah