Když si vzpomenu na Halasův Kunštát, mám pocit něčeho hmatatelného. Nejde ani tak o teoretickou část setkání s tímto názvem, věnovaného básníku Františku Halasovi. V roce 1993, kdy jsem se jedinkrát zúčastnil, proběhla v úzké hotelové restauraci, přednášely se příspěvky, hovořilo se, studenti vzadu měli upřímné tváře... jak by se dalo čekat. (Téma znělo František Halas a politika – možná už bylo trochu vyhořelé, možná teprve čekalo na vznícení, to teď neposoudím.) Ovšem jakmile člověk vyšel na silnici a kráčel po krajnici zapadané listím, nic už neodpovídalo. Nevím, jak to popsat, ale přišlo mi, jako by se ten asfalt nedal odvrtat. Jako by se nedal odstřelit. A stejně působila i modrá skalice podzimní oblohy.

Podobně nezpochybnitelné rysy měli i mnozí zúčastnění: vybavuji si básníka, překladatele, autora divadelních her, editora a všeobecně významnou osobnost Ludvíka Kunderu, sedícího v čele stolu u něj doma v Kunštátě, jak nakloněný dopředu vážně vypráví o způsobech přípravy čaje. Zmínil tehdy odrůdy, pohovořil o rozličných způsobech přípravy a z celého projevu byla znát jeho neochvějná tvrdohlavost, s níž také uskutečňoval své ediční projekty. Kdesi za jeho hlavou se daly tušit svazky Díla Františka Halase s jejich bílými obálkami a v barevných, sympatických literách vyvedenými názvy, které připravil.

Vidím Jana Mariuse Tomeše, jak přichází do hostince v baloňáku – právě se vrátil z Benátek –, básníka křehkých veršů, který tu zastoupil věrnost vlastnímu hlasu, ať je sebekřehčí a sebevýlučnější. Zároveň se v záhybech jeho pláště dal tušit profesionální, kunsthistorický vítr, který ovál všechny památky Evropy a spojil je do jediné kulturnětlakové výše. I to nějak souviselo s Františkem Halasem, s nezaměnitelností jeho poetiky – a s jeho trvajícím zájmem o pohyby poezie v zahraničí. Ač sám Halas nebyl nijak zvlášť jazykově vybaven, dovedl přece uhadovat hodnoty a doporučovat je básnickým kolegům...

Vybavuji si Jana Halase, básníkova syna, jak se vesele po hostinci rozhlíží, protože ačkoliv bydlí v Praze, v Kunštátu je doma. Ostatně Ludvík Kundera v dodatku k Dodatkům Jana Halase (Český spisovatel, 1996), v nichž jejich autor vzpomíná na různé otcovy přátele, jak je viděl zespodu svýma dětskýma očima, připojuje zajímavý údaj k halasovskému osvojování kunštátské topografie. Líčí totiž Jana Halase jako vášnivého sběratele hub, který stahuje úrodu z okolních lesů Kunštátu a pak ji nakládá do stovek sklenic. Není tu určitá podobnost mezi touto činností a básnickým hledáním Františka Halase? Nejsou snad verše také podobné houbám nalezeným tam, kde si jich nikdo nevšiml, a pak vřazeným do příslušného kontextu básně, sbírky či sklenice? A konečně i básně jsou vydávány nakladatelem – čili nakládány. V ideálním případě je také jejich využití obdobné – jsou konzumovány...

Vzpomínám si na oči Jiřího Kamena, spisovatele a rozhlasového redaktora, zabývajícího se mimo jiné různými podivnými osobnostmi – například expresionistickým básníkem, trockistou a (patrně) agentem Hugo Sonnenscheinem, rodákem z Kyjova. I tady existuje jedna kuriózní spojnice s rodem Halasů, a to s otcem básníka, dělnickým bouřlivákem ve všech režimech. Když totiž Jiří Kamen připravoval rozhlasový pořad o Sonnenscheinovi, pozval si do studia Jana Halase ke zvláštnímu pěveckému výkonu. Potřeboval sonnenscheinovský pořad uvést něčím správně revolucionářským – a Jan Halas posloužil písní, kterou se naučil, houpán na kolenou svého dědečka. Takže osádka studia zkoprněle přihlížela, jak pán nad stolem se zelenou plstí, na němž obvykle šustí texty, vyzpěvuje: „Na každou lucernu – jednoho buržuje – holarijó holalá...“ a patrně si kladla otázku, z jaké podzemní komunistické buňky Jiří Kamen tu starou strukturu přivlekl.

Vidím vyrovnaný úsměv Ewalda Oserse, který Františka Halase poznal ještě v předválečné Praze. Byl tehdy německy píšícím mladým literátem a před sebou měl cestu, jež ho spásně vyvedla do Británie vstříc dráze překladatele kvant českých knih a zároveň básníka. V jeho jediné sbírce vyšlé u nás (Anamnéza, Odeon 1986) se najde i stopa z Čech, odraz návštěvy pražské synagogy a pomalého luštění hebrejských znaků v nápisech, pomalého rozpomínání... Tak se Ewald Osers vrací zpátky, jako dávný návštěvník Františka Halase, návštěvník, který ve svém stisku předává teplo jeho ruky. A jeho úsměv je samozřejmý, přirozený, neskrývá se v něm básník Halas jako veličina, ale jako – starší – kolega. – Snad právě takhle by měl být každý básník čten...

Konečně se musím zmínit o někom, kdo tehdy v Kunštátu nebyl, ale kdo jej navštívil při halasovském setkání v roce 1987 a kdo má zásadní právo se zde objevit. Básník, esejista a kritik Rudolf Matys jednou v literární redakci Českého rozhlasu předvedl pěkný rozbor Halasova verše, potvrzující navíc věrohodnost – kunštátskou ověřitelnost té poezie. Jeho bradka se ostře rýsovala proti oknu, zatímco zvedal ruku v prudkém gestu. „Ryšák podzimu...,“ tak asi začal. „Každý si myslí, že ryšák podzimu je nějaký kůň nebo něco takového... Ryšák podzimu! Ryšák podzimu! Kolikrát jsem to slyšel s vášní recitovat na různých soutěžích! Jenže on to není kůň – on je to tvrdý alkohol, podomácku vyráběná kořalka zbarvená do zrzava...“ Takže takhle pracuje poezie? Skutečně se opírá o skutečnost, aby se od ní odrazila? Odráží se od básnické dřevořezby? – A druhá vzpomínka je přenesená, nevyprávěl mi ji Rudolf Matys sám, nicméně vztahuje se k jeho přítomnosti na Halasově Kunštátu... Rudolf Matys měl tehdy přednést řeč na hřbitově, čekalo se, že bude pietně shrnující. Jenže on dostál robustnosti básníkovy poezie a nakonec na hřbitově hřímal tak, jako se mluví s živými, za živé a k živým. Tečka.

Ona věrohodnost, nezpochybnitelnost nebo snad přesvědčivost se tedy jeví jako spojující prvek halasovské krajiny i osob, které jí procházejí. Bylo by klišé říkat, že krajinu kolem Kunštátu posvětil svými kroky básník a podobné hlouposti – snad by se ale dalo říci, že básník se tu – opřel. A vyhledal si oporu sobě rovnou. Cestičky vedoucí lesem, které mu neuhnou. Cosi tak spolehlivého jako jeho náhrobní kámen na hřbitově, vyhlížející tak neoficiálně, jak jen možno. Velké pomníky často působí dojmem – že snad ani nikoho skutečného nemohou připomínat. U balvanu na kunštátském hřbitově je tomu naopak.

Na hřbitově se vzpomnělo Františka Halase, ale jen tak obyčejně. Zazněl nějaký ten verš? Nevzpomínám si, patrně poezie nebyla nejdůležitější... to už spíš pohyb listí v podzimním větru, země neuhýbající pod podrážkami. Zrovna tak přirozeně pak zarecitovali žáčci v kunštátském kulturním domě, vybavuji si jejich tváře, ještě nezasazené do žádného dospělého rámce, žádné čepice, vousy, brýle – jen tváře. Tady měly Halasovy básně čestnou úlohu koberce, po kterém kráčejí vzácné kroky. Halasova poezie zafungovala tak přirozeně, jako by tu ani nebyla.

Potom vystoupilo brněnské studio Dům s představením Svatbičky, takřka vyřezaným ze dřeva. Herci se vrtěli v rytmu lidových morytátů na způsob figurek z betlému. Například dvě dívky v dlouhých bílých košilích stály bokem k publiku, hrály na flétny a do rytmu se zprudka vytáčely do publika a zase zpět. (Uprostřed se odehrávala nějaká ta krvavá svatbička.) Měly se točit úplně stejně, jako figurky na staré střelnici. Ale stejně jim okamžik trvalo, než nasadily totožný rytmus, a ta prvotní rozostřenost kupodivu jenom podtrhla celý smysl scény – přece jenom to byli lidé, ne figurky, půvabné dívky k tomu, lidé především... Tvář ze dřeva měl i mladý kunštátský starosta, vypadající trochu jako Edward Kennedy a trochu jako kanadský hokejista. Těmi silnými čelistmi rozpačitě sypal slova, ale nevadilo ani, že z Halase udělal bojovníka v občanské válce ve Španělsku. Jeho úcta byla věrohodná, a že si těžko hledala slova? To se přece stává i básníkům.

Snad jedinou cizorodou postavu halasovského setkání představoval zavalitý, divoce kudrnatý chlapík ve vlněném sáčku, s jehož materiálem kontrastovaly bělostné adidasky. Byl na hřbitově, byl na večírku a starosta kolem něj zaujatě kroužil. Chlapík vystupoval jako podnikatel a hodlal v Kunštátě otevřít buď výrobu čínských nudlí, nebo snad tisknout formuláře pro rakouské úředníky, možná vařit čínskou elektroinstalaci pro české nudlaře... a vlastně i on, s veškerým hochštaplerstvím vepsaným ve tváři, nakonec zapadl do okruhu přítomných a do krajiny. Jevil se totiž jasně odstíněný, nezaměnitelný, také vyřezávaný – jako Halasovy básně.

Asi o rok později jsem se doslechl, že výroba se nespustila a záhadný cizinec, do jehož podniku chtěla obec vložit peníze, zmizel. Jinak snad ale zůstalo s Halasovým Kunštátem vše při starém, doufám. Ludvík Kundera tehdy mluvil o faktu, že vzhledem k měnící se kvalitě vody už staré čajové recepty s přesně udanými dobami louhování neplatí. Ovšem dobrý čaj, ta medovo-měděná kvalita, zůstává... byť třeba jen jako cíl. A podobně, věřím, trvá i ona krajina, o kterou se lze opřít. Krajina Halasových veršů. Já se tam vrátím? Netuším. Ale vím o ní.

(září–říjen 1999)

Básník, překladatel a editor MAREK TOMAN se narodil roku 1967 v Praze. Vystudoval FF UK, již během studií pracoval v literární redakci Českého rozhlasu. Nyní pracuje na ministerstvu zahraničních věcí. Vydal básnické sbírky Já (1987) a Jedna kabina pro dva osudy (1997). Přeložil knihu poezie irského spisovatele Richarda Kearneyho Hra s vodou (1997) a v roce 1999 vyšel jeho překlad Kearneyho románu Samův pád. V poslední době pro nakladatelství Triáda dokončuje překlad obsáhlých pamětí českého emigranta v Londýně Adolfa Hermanna Mých prvních pět životů. Jako editor připravil výbor z díla Jiřího Daniela Mé myšlenky se velice nepodobají dýmu (1998) a je autorem řady rozhlasových pořadů.

Na obsah