V čase trvale neustupujícího jinošství, kdy chlapci hrozilo, že duše muže mu zůstane už navždy odepřena, čítal jsem si a učil se nazpaměť básníky staročínské a Apollinaira, někdy i Rimbauda. Vášeň pro jejich básně byla tak mocná, že jsem si je mumlával třeba i na hospodských záchodcích, i při lulání v pražských parcích (Když vypil jsem snad dvacet třicet džbánků...), vnucoval je těm dvěma třem dívkám, které mne snesly, a každou událost, nemaje vlastní imaginace, jsem viděl skrze ně. Jakkoli mohu přísahat na opravdovost svého zaujetí, z dálky let nechci si nyní zatajit, že záliba v těchto básnících byla také tak trochu vypočítavá: toužil jsem zalíbit se příteli Tomášovi (už osm let není mezi námi, smím se k tomu tedy přiznat), který byl v nich velmi honěný a uznával je za nejlepší.

Snad proto jsem pocítil jako velkou zradu, když jednoho krásného dne někdy v šestašedesátém jsem si v antikvariátě koupil svazek KPP Hlad a okamžitě, po přečtení básně za futrálem pro gramodesku, té Ne já bych nerad umíral na lůžku při svíci, jsem básníkovi propadl. Měl jsem ovšem tolik cti v těle, že ihned po noci probdělé s touto knihou (okouzlení bylo naprosté, coby doklad uvedu, že ještě téže noci za šírání – blednoucí měsíc dostal samozřejmě jméno Darmovis – vyběhl jsem na zahradu a počínáním v pravdě poblázněným ilustroval jsem si pro sebe verš Nah běžím k chudobce sirotčí peníz jitřenky tiskna v dlani) a s několika jakoby samo sebou naučenými básněmi v mysli jsem doslova letěl za Tomášem, abych se mu vyzpovídal ze své nepěkné dezerce z Pásma a loubí jasmínu. Jak prudká změna optiky hned na cestě Prahou! Ženy nebyly krví znamenány, leč jak klásek hubená byla jejich těla a celá podzimková, a nebylo to na sklonku lásky, ale na začátku skutečně první tísně z poezie. Tehdá jsem byl ještě pohotový ke zpovědi, a tak hned ve dveřích vyjevil jsem příteli svůj hřích a jistěže i svou nejistotu stran volby. Rozhřešení bylo osvobodivé. Tomáš, který měl patrně za sebou střízlivější noc a který se mohl pyšnit velice rozsáhlým vzděláním v poezii, mi řekl, basem hlubším než jindy: „Co blbneš, Gebharde, Halas je dobrý básník. A co je základní věc.“ A nato se rozpovídal o básni Nikde: „Ten poslední verš se na první čtení zdá laciný, ba mělký, ale pak ti dojde, že tady je nikde teprv skutečně obludné a dělá to slovo velká.“ Užasl jsem a oba jsme zadrhle šeptli Nikde velká nahá otevřená ženo.

Nebyl jsem tedy zatčen a od soudce vyslýchán. Velmi mě to rozradostnilo a dodalo tolik odvahy, že jsem se svou horlivost pro Halase snažil vnutit i Tomášovi. Nebylo to ani k uhlídání, ani k donošení. Snad aby opětoval mou oddanost favoritům svým, bez velkého zdráhání a nikoliv rezervovaně brzy se mnou sdílel krásné halasení. Nadšení, ale řekněme klidně láska bývává provázena přáním obcházet místa, na nichž idol zanechal nesmazatelnou stopu. Pochopitelně nás vůbec nenapadlo zamířit do místností vydavatelství Orbis či vloudit se nějak do někdejší pracovny sekčního šéfa na ministerstvu kultury ani pátrat po Halasových bydlištích pražských. Bylo nám jasné, že básníka lze potkat pouze na venkově, v krajině, rodném kraji, kde jsou ty jeho pravé inspirační zdroje, a že cesta za ním musí být zároveň pěší poutí.

(Jedinou výjimkou byl v našich mladých letech Holan, a to asi pouze proto, že dům na Kampě byl navýsost mysteriózní, opředený legendami a nedostupný... ty těžké, temně šarlatové – nebo absintově zelené? – závěsy, za nimiž až do deváté ranní bděl tvůrce, jemuž v hodině vlků třebas přišla na mysl pro mou mladost povážlivě zneklidňující myšlenka, že každá láska je nešťastná, či dokonce neslýchané, ovšem vábivé tvrzení, jež mě jen díky přesvědčení o vlastní nepatřičnosti a nedostatečnosti neodradilo od pok(o)ušení (se) básnit, totiž že co napíše básník, udělá anděl nebo démon, plot, přes který přelézal opilý Hrubín a usínal pak v růžích či ve sněhu, za dveřmi div ne po ruce lahve červeného, potajmu postavené tam dobrodinci chudého, na hanebnou penzi odkázaného básníka, v patře navíc ještě vousatý mudrc. Martine, nakonec vojáku ve Vietnamu, nepřeskočil jsi i ty jednou ten plot a nenačuhoval?)

Kdopak by tehdá věděl, že všechny cesty vedou do Říma. Kam se má putovat, určuje jednoznačně ten, koho milujeme. Halas řekl: Všechny cesty vedou do Zboňku, do Kunštátu a do Rozseče! Muselo se tam jít. Trochu předběhnu, odbočím a povím, že ve Zboňku jsem nikdy nebyl. Při jedné z poutí chtěli jsme tam vystoupit z vlaku a odtud dojít pěšky do Kunštátu, leč vlak v místě nestavěl. Pouze srdnatý Tonda, už také nebožtík, dostál slibu, dokázal vyskočit za jízdy, nezabloudit, a, div divoucí, dorazit ke králově soše sám. Mnohá vzpomínka na Tondu je mi milá, ovšem to, jak se nám na návsi vysmál a měl nás za srábky, si připomínám snad nejraději, však mi to sluší. Samu větu, směrovku, dávno a dodnes vnímám co číslo hudební: jednoho podzimu nakoukli jsme do kunštátského kostela sv. Stanislava (nebylo to z kulturáku, anebo to znám z rádia?) a zaslechli zřejmě místní sbor, kterak zpívá něčí (Křížkův referát – viz dále – se mi bohužel do rukou nedostal, o skladbě tedy více říci nemohu) kantátu, v níž se ona tři magická jména nesčetněkrát opakovala, přičemž do Rozseče! pěvci doslova sekali. Pár taktů z této kantáty a Tomášova píseň Žbluňk, opilec kuňk!, složená cestou z Rozseče do Sychotína, pravidelně zaznějí mi v uších při vybavení si jména Kunštát. Ještě kapánek odbočím: erbovní slova, jména, názvy jako by zastupovaly celé časy, celé knihy, jako by vyvolávaly a uvolňovaly trsy zážitků a vzpomínek. Před chvíli otvíral jsem knížku Kunštátské akordy, již mi kdysi věnovala černovlasá rozsečská krasavice Boženka, a ještě než se tak stalo, zařvalo na mne z básně Ludvíka Kundery: Makov, Rozseč, Hluboké... Touboř! A hned nato slyšel jsem svízel z textu Milana Uhdeho. Tohle slovo přivolalo mi vltavín, o němž jsem si prvně myslel, stejně jako Uhde o kvítku svízeli, že si jej básník musel vymyslit. Na vltavín navíjí se mi celý Halas, na jméno Halas bezmála celé druhé mládí.

Do Kunštátu nakonec nešel jsem napoprvé s Tomášem. Podzim, o němž jsme věřili, že je jediným příhodným časem pro halasovskou pouť, byl příliš daleko a má nedočkavost byla veliká. Vyrazili jsme už na jaře s Honzou a již volba této roční doby (sice jsme byli pamětlivi výstrahy z jedné Halasovy básně – nechci jaro!) předznamenala podivnou rouhavost naší cesty. Hned v lesících za Světlou, kde jsme vystoupili z vlaku, mluvili jsme spolu vančurovskými větami. Možná se to i hodilo, před námi velká dálka, a bylo třeba se povzbudit: Dálka je mírou toulky... Čas... lze měřiti i stopou, a hrome, ať je to stopa daktylská, při níž se zvesela kráčí. Mohu vytáhnout ze šuplíku fotku, která Honzův veselý krok jasně dokládá. Netrval dlouho, jen co začala Vysočina nabírat dech, už u Utína (?) na jedné samotě musel si nechat ošetřit puchýře od zdatné selky. A to prosím na pražském nádráží se pohrdlivě zmínil o mých šlupkách, chlubě se zapůjčenými pohorkami. Jistě, i mě svižná chůze poznamenala, ovšem mohl jsem se selce svěřit s vlkem, jehož jsem už za prvním kopcem s přispěním západního větru chytil? Těmto nepříjemnostem mohu nyní přičíst na vrub, že těch několik slov, která cestou o Halasovi padla, bylo pohříchu kritických: jak jen mohl tak velký básník v druhém vydání Ladění nahradit úlevný drobek nahé ženy vskutku prachobyčejným slzavým úsměvem smutné ženy? Dali jsme mu co proto.

Ani za nejkrušnější pasáže cesty, přechodu přízračných plání Novoměstska, kdy jsme šli v nočním stříbře kamení, v ranním zlatě kohoutů, nevnímajíce milostnou práci štěpné tmy, nevolili jsme Halase za pomocníka. Honza si dodával síly Osudovou, já postupoval vpřed s Camiho čackými hlemýždi. Nerozplakala se pro toto zapření snad právě tehdy podruhé tam u nich tráva za pozdvihování rána? Opravdový výron nevěry přišel u Rozseče, kde, již pomatení únavou, recitovali jsme si Bezruče, Tisíc lidí… Až při pohledu do údolí k Sychotínu se aspoň Honza vzpamatoval, chlad ani rosa mu nezabránily, aby se zhroutil na mez. Na fotografii vidím obláček u jeho rtů a v něm: Já vím, že jednou padnu tváří vzhůru, modrem nad sebou se budu zalykat. Génius loci si ho podal.

Do kraje i městečka vstupovali jsme bez jakýchkoli znalostí místopisných. Ostatně k zájmu o ně by nás mohl vést jedině básník sám, a u něho jsme našli jen ona tři jména, Zboněk, Rozseč, Kunštát. Zato k věcem a dějům ihned jsme přiřazovali obrazy, obraty a věty Halasovy: starý držglešle dub, kdybyste se nesmáli, Co tam visí Strach, Soudruhu copak s tím chceš, bóje utopenců, Viďte to byste chtěli, pln úleku co vše jsem promarnil, Co slunce nedá ti požádej tmu o to, Proč kohoutíš se srdce mé. Když jsem rok nato vešel do Tasova, ve vytržení pojmenovával jsem každý čtvereční metr země, poněvadž po něm básník chodil a zapsal jej do díla. Halas metafyzik si do Kunštátu chodil o prázdninách pro nekunštátské verše a do městečka vracel je mi vítr z knih a nikde nikde nikde lásko. Nezachytitelnost či nepolapitelnost básníka v ulicích, stráních a hospodách nás hnala na hřbitov. Ten byl jistojistě tím jediným místem, kde jsme ho mohli potkat. Než jsme dorazili k hrobu, museli jsme obstát tváří v tvář pohoršlivému obrazu: veselý hrobník v strakaté košili a s kšiltovkou při kopání nové jámy si s hlasem z tranzistoru zpíval Jó třešně zrály. Na začátku osmdesátých let jsem už coby vozíkář zavítal s přítelem vozíkářem Karlem na kunštátský hřbitov a děj se opakoval, ano s malými korekcemi, typicky normalizačními. Hrobník, v teplácích a prostovlasý, nebyl veselý a Lady Karneval si s Gottem nezpíval, rádio však řvalo o to víc.

Teď to vidím jako nemožně krásné šaškovství, ale tehdy mi to připadalo naprosto patřičné – poklekl jsem u hrobu, vnořil prst do posvátné hlíny a obtiskl jsem ho do knížky. S rozechvěním otevírám Tvář a listuji, pod básní Odpověď (netřeba říkat, že mládí neomylně vybralo báseň o smrti) otisk mého panického prstu, hlína zachovala si čerň a ještě voní, snad mateřídouškou, která v tu dobu obrůstala rozsečský balvan. Mezi stránkami vylisovaný čtyřlístek, i ten zřejmě z Kunštátska, a protější báseň, Trýzeň, zakryta fotkou. Na ní je tehdejší má pravá podoba, možná nikdy jsem nenabyl pravdivější, ledaže tu, již na chvilku dala mi láska k ráně napřažená: tvář schována za sbírkou Tvář, vidět jsou pouze vlasy, jistěže cuchané krásnou větrností čistou. Ne nezlehčuji to, jen si stýskám. Říkal jsem si tehdy pořád Poezie, přibylo vydatně kůrky štěstí, údivu, zkroušenosti a bylo mě mnohem víc, tak nějak nyní čtu to a nic víc.

V městečku byli jsme příliš stydliví na to, abychom se na Halase vyptávali, pominu-li jakoby z loutkového tyátru futuristicky toporný rozhovor s tamějším polyhistorem Františkem Křížkem, jehož prohlédavou výtku z nepodnětnosti si dodnes rád připomínám a nezřídka dávám k lepšímu. Kromě nápisu na Halasově hrobě nikde v Kunštátě nenalezen jediný verš, ani na lavičkách v zámeckém parku, na zdích, ani ve vývěskách (nábožného Techeta, jenž ověsil svým slovem téměř každý strom, se poezie bohužel nedotkla), to mě dost zklamalo, čekal jsem, že tam musí být samí halasovci. Aspoň že děvčata, která jsme potkávali, smála se smyslným smíchem nesmyslným, a tak jsme mohli za nimi, ale to už pak v létě s Tomášem (s nímž jsme putoval přes několik významných vysočinských hrobů, jen hrobů, vždyť do dvora Zámečku jsme jen ostýchavě nahlédli a neodvážili se dál), volat Kdotobylo, Cotosnilo, Žalomilo a šeptat si o nich, že jsou krásné, až to k víře není (holky nebo jména?), a myslet si, celí nesví, že až se setmí, budeme moci mít, poznáme přítělí. Leč sotva začal čarovat večer nad dědinou, zapadli jsme do lepší hospody na Rudce a na noc do stohu. Až do usnutí říkali jsme si Slova Souloživá Těkavá Samolibá Stonavá Paličatá Sirotčí Zárodečná Kočičí Nedomrlá Troufalá. Samá Halasova, hlavy na klíně krásy.

Jednou na podzim (to jsme tam připutovali od Poličky, za větrné noci s letícím velkým měsícem jsme šli přes Bystré a Trpín, eh Trpín), jakési výročí tu bylo, jsme v městečku zahlédli živé básníky, první měl husté obočí a pichlavé oči, druhý ovázanou celou hlavu, skoro jako Apollinaire, a belhal se o franckách. Vůbec nám nenapadlo se před nimi prozradit, zavolat za nimi: Však my jsme tu taky za Halasem! Proč také, byli to muži z velkých dění, a my vůbec nemínili opustit verše tiché. Beztak bychom si netroufli, to vím. Více o Kunštátu básníků říci nevím.

Stejně jako za časů mládí i dneska dlouho do noci coby nenapravitelný romantik a uzoufaný nespavec, leč povětšinou už za příměří srdce, vysedávám u okna, daleko za půlnoc kopřiv a kopru. A psinka touhy za hvězdění ještě občas mnou zacloumá a trochu se i bojívám, vždyť porodník už jde pánovitý hubu napříč černě z věže halasí. Staré skvělé úzkosti ozvou se, když svítá, a ozvou se, když už skrze poezii, pak takto: Do každé škvírky nerozvážně prstík strká hluchoněmé světlo s náprstkem, a i takto: Slunce, uťatá hlava, se kuku kutálí... Halas i Apollinaire. Ptáci křičí na rozbřesk, světlo bolí, květiny v truhlících na balkoně, teď akvarely světlem zahnaných hvězd, se pokojně chvějí. Topoly v průzoru okna (skoro nad hrobem, už na poslední štaci, dovím se, přirozeně od básníka, že tento strom je pro můj život nezbytný, a já jich tu mám najednou a prvně na očích čtyři pět šest sedm, podle toho, jak hnu hlavou) rozkmitávají ve mně kosmos, všechny mízy veškerých živoucích i mrtvých věcí, než usnu s prosbou, abych byl chráněn před veškerým zmatkem, než usnu dejme tomu a hrejme dále s přáním, s nímž a za kterým jsem putovával do Kunštátu, jinošsky doufaje, že tam (kde, Nikde?) se ho optám a budu vědět, kam a kudy mám jít:

Básník, editor a překladatel JAROMÍR ZELENKA se narodil roku 1946 ve Stodůlkách u Prahy. Roku 1984 vydal samizdatově básnickou sbírku Spoutání. O deset let později, roku 1994, pak vychází v nakladatelství Triáda výbor z jeho veršů z let 1974–94 Přepadání. Ve stejném nakladatelství vyšla roku 1997 sbírka nazvaná Objetiny. Knižně publikoval překlady básní Hermanna Hesseho (Turské pole 1994) a překládal rovněž libreta pro Státní operu a Národní divadlo. Uspořádal výbor z díla Bohuslava Reynka Vlídné vidiny (Odeon 1992) a výbor z básní Jana Riedlbaucha Mateníky v jestřábově žlutém oku (Turské pole 1996). Žije v Praze-Horních Měcholupech.

Na obsah