Polsko–Maďarsko (Souvislosti 3–4’98)


TEREZA BOGUCKA / V PRABÁZNÍCH SVÝCH POHŘBENI

Pod osvětimským křížem spolu zápolí dvě hluboce odlišná Polska, rozdělená ještě více, než to ukazují každé následující volby. Polsko odvážné, otevřené světu a Polsko vyplašené, odmítající vše, co tento svět nabízí. Tato dvě Polska spolu nedokáží hovořit.

V průběhu kampaně na obranu kříže, který stojí u zdi osvětimského koncentračního tábora, se odehrála demonstrace také před Sejmem. Celé Polsko mohlo v televizním zpravodajství spatřit transparent Unie reálné politiky (UPR), který oznamoval: „Žid nám nebude plivat do tváře!”

Můžeme to samozřejmě považovat za jeden z mnoha incidentů - stejně tak jako pochod skinů  koncentračním táborem, kreslení šibenic s Davidovými hvězdami po zdech, kázání P. Jankovského, výkřiky „Do plynu!”, skandující dělníky varšavské strojírny Ursus. Musíme si přiznat, že těžkosti přeměn způsobují, že okrajové skupinky, které zmnožují už po desetiletí v nezměněné podobě utkvělé vize protipolského židovského spiknutí, nacházejí - bohužel - určitý ohlas zvláště u lidí méně vzdělaných. Po takovém zjištění musíme silněji zdůraznit fakt, že když několik kněží mluví o židovském spiknutí, hloupé děti čmárají po zdech „Juden raus!” a skini skandují „Polsko Polákům!”, nesvědčí to o ničem, a především to nedává podklad pro tvrzení, že v Polsku bují antisemitismus, xenofobie a jiné hrozivé ideologie.

Mohli bychom se však postavit každodenní zkušenosti, v níž se výzvy k demonstraci kategorické antipatie vůči Židům, Ukrajincům nebo Němcům setkávají s neskrývanou a stále viditelnější a hlasitější podporou. Zatím se pozornost nejčastěji soustřeďuje na ty, kteří svými vystoupeními z různých příčin (osobních, ideologických, politických) rozdmýchávají stereotypní strach a hněv. Ti, kteří na takové výzvy k bdělosti nebo obraně odpovídají, nejsou předmětem pozornosti, neboť pak bychom si museli přiznat nepříjemnou pravdu, třeba i takovou, že takových lidí je mnoho a že využívají každé možnosti vykřičet si své emoce.

ČÍ JE OSVĚTIM ?

Když před deseti lety Židé protestovali proti přítomnosti sester karmelitánek v Osvětimi, první všeobecnou reakcí byl úžas a občas i pobouření: komu může vadit modlitba? A náhle se ukázalo, že jsme měli s Židy osm set let společné historie, a jedni o druhých jsme téměř nic nevěděli.

Nevěděli jsme, že odlišně uctíváme své zemřelé, odlišně se modlíme, odlišně vyjadřujeme náboženské city. Poláci se najednou o Židech dozvídali, že Židé si nejen myslí, že je vyhlazování jejich národa zamlžováno, že Osvětim, kde devadesát procent všech zavražděných tvořili Židé, byla přeměněna na památník obětí různých národů, ale rovněž že podle nich se toto výjimečné místo christianizuje a označuje kříži. A pro Židy kříž vůbec není znamením lásky, v historii byl pro ně často dokonce předzvěstí utrpení. Navíc na rozdíl od křesťanů, podle nichž je Bůh na místě utrpení přítomen zvláštním způsobem, pro Židy je přípustná myšlenka, že na místě vyhlazování Bůh přítomen nebyl. Poláci se také dozvěděli, že mezi Židy je znalost našich dějin a našich okupačních zkušeností často nepatrná nebo vůbec žádná, že je nezajímá drama svědků tragédie, kterou prožili, že Polsko je pro ně místem vyhlazování a že se jim rozdíly mezi vinou, spoluvinou, lhostejností, bezmocností, pomocí a záchranou zdají málo důležité v porovnání s hrůznou skutečností spáchaného zločinu.

Tato židovská citlivost a možná i obnovovaná identita, která vznikla okolo Šoah - psal o ní v „Gazetě Świa teczné” (č. 102) Aleksander Smolar -, se setkala s rozechvělým polským vědomím, které se snaží najít si své místo v nové skutečnosti, přehodnotit dějiny a ve vřavě rozvášněných sporů znovuvybudovat jakýsi společný kořen polskosti, společnou minulost, jakoukoliv jistotu.

Jedním z následků tohoto střetu byl pokus o přiznání pravdy druhé straně, což vedlo k dohodě církve s židovskými kruhy, uzavřené na konci 80. let v Ženevě. (Povinnost přestěhování kláštera sester karmelitánek „podepsali nikým neoprávnění lidé, mezi jinými dva redaktoři Tygodniku Powszechného“ – psal „Gazetě Polské” 18. března P. Waldemar Chrostowski. Ale ti jiní, mezi nimiž se redaktoři ocitli, byli – maličkost – čtyři kardinálové z Francie, Belgie a Polska, mezi nimi i krakovský metropolita). Dohoda měla být začátkem dialogu. Dialogu složitého, neboť Poláky a Židy dělí nejen stereotypy a averze, ale i ta zvláštní dlouhá společná historie, kdy obě pospolitosti pěstovaly cizost k sobě navzájem a zároveň rozněcovaly rány, které utržily v hrozném 20. století.

Úplně jinou reakcí na spor o karmel bylo odmítnutí diskuse, setrvání v nepřátelství a boj o to, čí bude vítězství. Jsou totiž Židé, pro které jsme antisemité od narození jakož i výchovou, a naopak jsou Poláci, pro které jsou Židé zosobněním velkého spiknutí proti Polsku.

ATEISTI, SATANISTI...

V poslední době se prostřednictvím nacionalistického tisku dostal na veřejnost další případ. Na přání židovské strany prý má státní moc v plánu odstranit další kříž, ten, pod kterým Papež sloužil mši v koncentračním táboře před devatenácti lety a který navíc stojí na místě poprav Poláků. Pobouření, že někomu může vadit kříž na hrobech zavražděných, nebylo tak překvapující, ale ihned bylo použito ve známé ideologii: „Kříž je nepohodlný pro ty, kteří chtěli zničit Polsko, pro něž je právě Kristovo náboženství zdrojem duchovní síly a dokonce zdrojem duchovní totožnosti národa. (P. Jerzy Bajda, „Nasz Dziennik“, 9. dubna)

„Odstranění kříže z Osvětimi žádají ateistické a některé židovské kruhy, které se v Polsku nyní nechávají slyšet.“ „Tvrdošíjně se trvá na tom, aby byl odstraněn kříž, vztyčený na památku návštěvy Svatého Otce, který toho pro smíření udělal nejvíc a který jako první překročil práh synagogy.” „Je nebezpečí, že ti, kteří přinutili sestry karmelitánky k odchodu, budou usilovat o likvidaci křížů i na jiných veřejných místech. Možná dokonce budou požadovat odstranění křížů z katolických chrámů.” (Richard Bender, „Nasz Dziennik“, 21. - 22. března)

„Z logického a snad také teologického hlediska je satanistou každý, kdo s odporem hledí na kříž.” (Alžběta Lubowiecka, „Nasz Dziennik” 14. dubna)

Pro ty, kteří iniciovali obranu kříže, je pokračování případu karmelitánského kláštera další částí procesu, který začal sporem o klášter, zplodil „ženevskou smlouvu”, přestěhování sester, dále odstranění křížů a siónské hvězdy z území Brzezinky a teď vyústil do plánu přenesení kříže. Vida, ustoupilo se Židům ve věci kláštera a oni nedocenili toto gesto a okamžitě žádají více.

A je to opravdu další průběh záležitosti kolem karmelu. Kříž z papežského oltáře, deset let přechovávaný v blízké farnosti, byl během sporu o pobyt sester postaven neznámými osobami v noci před klášterem - na protest proti rozhodnutí o jejich přestěhování a proti těm, kteří se toho domáhali.

KŘÍŽ SPOJUJE, KŘÍŽ ROZDĚLUJE

„Kříž na tzv. „Z wirowni” (štěrkovišti) připomíná oběť života mnohých Poláků a také slavnou Mši svatou slouženou Svatým Otcem v bývalém koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau během jeho první pouti do vlasti. Stal se tedy katolickou i národní relikvií.” (P. Chrostowski, „Ilustrowany Kurier Polski”, 31. března) Tato zdánlivě suchá informace implicitně obsahovala také přesvědčení, že kříže z papežských mší jsou samozřejmě chráněnou památkou.

Avšak většina polních oltářů byla rozmontována, a to občas budilo jisté rozpory. Po setkání s papežem na Skalce v Krakově během jeho první pouti vzala mládež odtamtud kříž a v průvodu jej přenesla na univerzitní půdu. Rozhodnutím kardinála Macharského byl přenesen zpět na Skalku. Někteří soudili, že biskup se podvolil státní moci, jiní mu ale přece jen dali za pravdu - kříž, nezávisle na záměrech studentů, by neměl být považován za nástroj boje s komunistickou stranou a vychloubání se, kdo má navrch.

Těžko říct, zda podobný ohled měl rozhodující vliv na určitou neformálnost ohledně kříže varšavského. Na Vítězném náměstí, kde papež sloužil mši r. 1979 spočinula o dva roky později rakev kardinála Wyszyńského a toto místo lidé zvěčnili křížem z květů. Za výjimečného stavu státní orgány náměstí uzavřely a lidé začali skládat svůj kříž u kostela sv. Anny. Po určitou dobu byl neznámými pachateli likvidován, ale Varšavané jej okamžitě obnovovali. Ale když přišla svoboda, církevní činitelé očistili toto výjimečné místo a otevřely tam kavárnu. Na obranu tohoto kříže se nikdo neozval.

Přece jen varšavský květinový kříž nikoho nenapadal. Byl tak samozřejmým znakem společenství a otevřenosti, že v r. 1983, kdy bylo 40. výročí povstání ve varšavském ghetu, poslední žijící vůdce povstání Marek Edelman, zadržený v domácím vězení v Łodži, rozhodl, že nezávislé, Solidaritou pořádané oslavy tohoto výročí by měly spočívat ve složení květinového kříže u památníku Hrdinů ghetta. Vzbudilo to určité rozladění mezi Židy, ale pak převážil pocit, že toto gesto, které zapojí židovské povstání do celé polské tradice, tvoří hráz proti násilí, buduje zvláštním způsobem společné, dobré svazky, které v těžkých 80. letech lidé potřebovali. Možná proto hledali to, co spojuje, a snažili se navzájem se pochopit.

Kříž v Osvětimi byl postaven proti něčemu a vzbuzuje emoce velice vzdálené od ochoty pochopit druhou stranu. Podíváme-li se na něj pouze z náboženského hlediska, tak byl namířen proti Židům, ale zároveň kolem sebe soustřeďuje stále více emocí: emocí nedobrých, plných rozlítostnění a nepřátelství, pro které by právě v Osvětimi nemělo být místo - a kříž by nikde a nikdy neměl být takto chápaným symbolem.

Ale bohužel, tato záležitost má málo společného s náboženstvím, chápaným jako vztah člověka k Bohu, bližnímu, dobru a zlu. Zato dává plný obraz problémů, které vznikají tehdy, když víra je bližší ideologii než bázni Boží.

RABÍNI A JINÉ POHROMY

Dynamické změny v Polsku zachvěly hodnotami, což se projevuje také vandalskými skutky, namířenými proti kostelním budovám a hřbitovním křížům. Každý takový případ budí kromě pochopitelného pobouření a šoku také zvláštní druh emocí, umožňujících zevšeobecňovat podobné jevy jako projev boje s církví i křesťanstvím. Jenomže když se ukáže, že kostel zapálila mládež, která nabyla pouze neurčité povědomí o satanismu, nebo že hřbitov zdevastovali opilci či děti vracející se ze školy domů - emoce obvykle opadají. Jako by to byla naše vnitřní záležitost.

Záležitost kříže v Osvětimi je úplně jiná, protože zde se jedná o cizí. Krom toho odkrývá jakési neobyčejně důležité a citlivé místo naší kolektivní duše, místo zápalné, které vzniká tam, kde se náš katolicismus s těmito cizími stýká. Neboť i přesto, že katolický znamená všeobecný, a tedy víra by měla Poláky slučovat do nejširšího společenství církve, pro podstatnou část společnosti je to právě naopak - víra nás Poláky vyděluje ze zbytku světa.

Na zvolání „Kříž je ohrožen Židy” byla odezvou vlna spontánních rozhodnutí a rezolucí různých samosprávných i politických grémií a také prohlášení určených pro „Rádio Maria” i pro „Nasz Dziennik” (který je Rádiu blízký) i pro jiné nacionalistické tiskoviny. Podobnost těchto hlasů s hněvem lidu, který demonstrovala v každém propagandistickém boji komunistická strana, přímo bije do očí. Způsob, jakým se tito lidé projevují, je až příliš podobný. Za komunismu pisatel informoval, že píše coby prostý člověk, dnes - že píše coby obyčejný Polák. Stejně toporným jazykem, opakováním stejných prefabrikovaných sloganů. Znovu se mluví o „určitých silách”, „jistých kruzích”, „nepolských zájmech”. Dokonce výmluvně použité slovo „takzvaný” ve významu „údajný”, je přejato ze stranické propagandy, tentokrát však jde o „tzv. ženevské dohody”.

Ale tato analogie nijak nepodrývá autenticitu korespondence, uveřejňované v „Naszem Dzienniku”. Naopak – zvěrohodňuje ony „zdravé reakce” z dob PLR. Potřeba označení zrádců a těch, kteří se nějak liší, přetrvává změny systémů. Zvláště když ve skutečnosti jde o stejného „cizího” a nepřítele všeho, co je polské.

Co říkají a čeho se bojí obyčejní prostí lidé a opravdoví katolíci, kteří stojí na straně obrany kříže proti nepřátelským záměrům?

„Židé vyhazovaní z okna v Kielcích byli loutkami, přivezenými z Francie. Na Polsko se ženou jen rabíni, zemětřesení, deště a lijáky.”

„Dost bylo v Polsku vlády Židů, komunistů a zednářů, dost vydávání nespravedlivých rozsudků židovskými přisluhovači.”

„Armáda by měla zatknout celý Sejm, apeluji na dělníky, aby znovu uspořádali šedesátý osmý rok!”

„Polsko Polákům a ne takovým, kteří je chtějí zničit a rozprodat. I tak už byla rozkradena třetina naší země. Copak toho ještě nebylo dost?”

„Pokud nám seberou kříž z Osvětimi, později budou odstraňovat kříže hřbitovní a kříže u cest.”

„Odstraňují kříže, protože ve vedení státu nejsou Poláci. Zabili Krista a kříž jim tento zločin připomíná.”

„Nedovol krást a ničit majetek nashromážděný Poláky. Nedovol rozdělit Polsko novou územní samosprávou a rozparcelovat je na euroregiony.”

„Protestujeme proti vytváření obrazu Poláka, zvláště sedláka, ve farizejských médiích jako bytosti neobyčejně primitivní, bezduché a úchylné (…). Ve skutečnosti reprezentuje nejhodnotnější vlastnosti lidské osoby, jako jsou věrnost Božím zákonům, horoucí láska k vlasti, dobrota, pracovitost, nápaditost čili inteligence a zdravý rozum.”

„Začalo to hanebným paskvilem „Nabarvené ptáče” Žida Kosińského. Potom následovala neustálá kompromitace poslanců Lidové strany (PSL) a „hrabivého vesnického burana”. Potom odporný seriál „Boží podšívka”, který plival na Poláky z východu. Dále skandální dokumentární film o lidech z bývalého státního státku nazvaný „Arizona“. Pak trestuhodná reportáž redaktora Przysieckého pošlapávající základní právo na soukromí, ukazující zdegenerovaného zemědělce, který znásilňoval své postižené a neplnoleté dcery atd. Ani slovo o tom, kdo toto vše inspiroval, propagoval, financoval. V této perfidní metodě jde o představení Poláka a polského lidu téměř coby zvěře, kterou se při vstupu do „Ráje Evropské unie” nebude někdo znepokojovat, protože v Polsku žijí jen obyčejní divoši. Je třeba tomuto hanebnému zednářskému procesu říci dost!“

NEPŘÁTELSKÁ SVOBODA

Jak je vidět, posluchač „Rádia Maria” zná celou škálu argumentů, která odhaluje nepřátelskou židovskou činnost a spojení mezi pokusy zmocnit se kříže v Osvětimi a mezi novým územně-správním členěním a Evropskou unií je pro něho očividné. Nejde o to, abychom recenzovali tuto prostičkou vizi světa, spíše o to, abychom pochopili, proč v sobě chová tak mobilizující sílu.

Nejdříve by bylo třeba se zeptat, proč se tito prostí lidé bojí zavedení nového územního dělení a vstupu do Evropské unie a NATO, ale například se vůbec nebojí východního souseda. Určitě proto, že vzhledem k Rusku se necítí být horší, právě naopak. Posluchač „Rádia Maria“ má pocit bezradnosti vůči změnám, které se staly v Polsku a opravdový strach v něm budí předtuchu výzev, které s sebou nese otevření se západnímu světu. V porovnání s Evropou, které je třeba se přizpůsobit, dorůst do ní, se východní soused zdá být známý a nic od nás nevyžaduje. A taktéž nás v ničem nepřevyšuje, naopak. Rusko je domácké, jeho obyvatelé vzbuzují v průměrném Polákovi shovívavost, když ne pohrdání, vůči Rusům se cítí být lepší, pracovitější, západnější.

A paměť národní nesvobody? Nu což - pro člověka, který se zajímal o historii, ideje, o myšlenkový dialog spočívala nesvoboda v zákazech čtení, mluvení, shromažďování se, v požadavku loajality, kterou musel splnit každý, kdo chtěl něco dělat, něčeho dosáhnout, něco poznat. Nebyla to přesto zkušenost všeobecná. Značná část Poláků vnímala národní útisk pouze tehdy, když vládní moc udeřila na církev. Když likvidovala náboženství ve škole, nedovolovala postavit kapli, zakazovala procesí. A takovéto akty utichly za Gierka, tedy skoro před třiceti lety.

Pád komunizmu tudíž nepřinesl pocit získané svobody všem - mnohým přinesl jen pocit ohrožení.

KDO JSME

Posluchač „Rádia Maria“ má - jak vidno - bolestný, intenzivní pocit, že je horší. Viditelným způsobem nevyužívá šance, kterou přinesla změna zřízení. Jiní ho předběhli a on prohrává. Člověk nemůže žít s pocitem, že je horší, raději prohlásí, že se děje něco, co si nezasloužil, že je obětí nepřátelské činnosti a všechno to okolo, co se neděje tak, jak by mělo, je důsledkem tohoto nepřátelství.

Čím je doba nejistější a nepředvídatelnější, tím spíše ji lidé, kteří se v ní nedokážou najít, vnímají v černobílých kategoriích a jedním z nejdůležitějších prvků jejich myšlení se stává cizost: cizí zájmy, cizí rozhodnutí, cizí svět. Vše se spiklo proti polskosti. Čím že však je ta polskost, ta národní totožnost, o jejímž ohrožení neustále slyšíme?

Národní totožnost je možno vnímat různě - z jedné strany jako vědomí vazeb, které tvoří vlastní skupinu, ten pocit zakořeněnosti a společenství, které dává země, jazyk, předávání tradice čili dějin, kultury, víry. Člověk, který cítí bohatství tohoto odkazu, necítí strach ze zbytku světa.

Ale sdílení kultury, vědomí vlastní historie či zakořeněnost zprostředkovanou jazykem, znalostmi nebo historickou pamětí, nejsou údělem většiny společnosti. Jiný způsob prožívání identity je uvědomění si odlišnosti především vlastní skupiny vůči jiným, cizím. Když se nemám vůči komu vymezit, nevím, kdo jsem.

Zdánlivě existuje v naší společnosti něco jako důvod k hrdosti na to, že byla doba, kdy naše země byla azylem pro Židy i exulanty z celé Evropy, že naše kultura byla přitažlivá a popolštila šlechtu na území dnešní Litvy, Běloruska a Ukrajiny a přistěhovalce - holandské protestanty, německé kolonisty, zbloudilé Napoleonovy vojáky. Ale tyto procesy se odehrávaly ve vyšších vrstvách. V nižších tomu bylo jinak. Když se na přelomu 19. a 20. století problém vymezení dostal mezi lid, když „domáckost” bylo třeba zaměnit za národní identifikaci, rozhodujícím činitelem byla katolická víra. V polském pohraničí katolicismus odlišoval Poláky od Ukrajinců, Bělorusů, Němců.

A tak část společnosti měla pocit bohatství a atraktivnosti své kultury. Ale jiná část budovala svou polskost tím, že se oddělovala od různorodosti a shromažďovala okolo kostela a faráře.

DVA KATOLICISMY

Lidový katolicismus jako základní forma národní identifikace byl nejprve pojivem společnosti a teprve za druhé morálním požadavkem, obráceným k člověku. Náboženství bylo zapojeno do zemědělského cyklu přírody a farnost s obřady a také obrazy, které byly prostředníky milostí, umožňovaly člověku spojení s Prozřetelností. Vlastní farnost byla pak zapojena do širšího polského společenství kultem poutních míst a poutěmi nebo alespoň pobožností k Matce Boží Jasnohorské (Čenstochovské) nebo Ostrobramské (Vilenské). Polský lid věděl, že hlavou církve je papež v dalekém Římě, ale přinejmenším necítil, že sám se nachází na okrajích církve. Naopak - cítil se v jejím středu: o polskosti Pána Boha, Matky Boží a všech svatých nebylo pochyb, stejně tak jako o tom, že v nebi se mluví stejně jako u nás. A s největší určitostí cizinci šveholící nesrozumitelným jazykem nebyli pravými katolíky.

Takto s katolicismem propletená polskost, která přetrvala odnárodňující tlak okupantů, stavěla hráz komunistické ateizaci, jejímž výsledkem měla být atomizace lidí, prý způsobila osamocení a bezbrannost člověka vůči totalitárnímu státu. Když tedy přestal vnitřní nepřátelský tlak, identita budovaná na odporu proti tomu, co je cizí a nepřátelské, tato polskost se začala cítit ohrožena.

Lidový katolicismus je jedním z proudů v polské církvi a je úplně jinou cestou víry než katolicismus otevřený, pokoncilní, zakořeněný ve všeobecnosti církve, který hledá dialog a především se nebojí neznámého, cizího, jiného. Do očí bijící vlastností lidí odpovídajících na výzvy k obraně kříže, je úplný nedostatek zájmu o druhou stranu, uzavřenost k argumentům, neobyčejná schopnost slyšet jen to, co potvrzuje dojem vlastní pravdy.

Vyznavač „Rádia Maria“ se cítí horší, ohrožený vším, co je cizí a neznámé v tomto nestálém světě, je silný pouze tradiční vírou utvrzenou proti odlišnosti. Chaotická doba a nadmíra informací, které jí jdou ruku v ruce, způsobuje známou reakci - reflex izolace, uzavřenosti informacím, odmítání jejich výběru a hodnocení. A důvěru autoritám, které jasně popisují svět a vysvětlují, proč je špatný.

Po r. 1989 se tyto lidi snažili získat různí političtí demagogové, kteří si z nich chtěli vytvořit svoji základnu, a ideologové, kteří v nich hledali protiváhu pro hrozivou nákazu zaplavující Polsko. P. Rydzykovi se to skutečně podařilo - má armádu, kterou už posílal proti gynekologům a proti nevhodným filmům, použil je v gdaňských loděnicích i v boji s novou ústavou, ve volbách směřoval jejich hlasy svým poslancům. Dává ztraceným lidem oporu a vyjasnění spletitosti dnešního světa - jejich pocit prohry v nich mění na pocit hrdosti, jejich pocit toho, že jsou horší, v morální převahu, pro ně nesrozumitelnou, zašmodrchanou skutečnost ve zřejmé spiknutí nepřátel, šílený hluk informací ruší prostými pravidly boje s jistými židozednářskými spiklenci. Mezi takové plány patří nejen hospodářská devastace Polska, územní členění a vstup do Evropy, ale i zlo, které se šíří v církvi - otevřený katolicismus. Jeho představitelé jsou prostě židovští přisluhovači.

SAMI SOBĚ KORMIDLEM

Ta zvláštní formace, kterou dokázalo zmobilizovat „Rádio Maria“, je vnímána zvenčí přece jen jako pro polskou Církev charakteristická a ti, kteří s hrůzou hledí na její obranné křeče agrese vůči světu, na otravu ducha, která se v ní děje, myslí, že je věcí církve se s ní poprat, a když to nedělá, pak očividně tuto vůli nemá.

Ale Církev není pouze institucí náboženskou a výchovnou - je společenstvím mnoha vztahy spojeným se společností a proniknutým stejnými rozdíly i emocemi, které dělí nás všechny. Má sice hierarchickou strukturu, ale to neznamená, že pastýři velí věřícím jako vojsku. Dokonce tehdy, když věřící očekávají hlas pastýřů, sami se mu nepodvolují.

A tak je dobré připomenout, že když začala stávka v srpnu r. 1980, státní moc vysílala v televizi (což bylo událostí neobvyklou) kázání primase Wyszyńského, který kritizoval velké nároky dělníků loděnic a vyzýval, aby se vrátili do práce. Dělníci poznali, že je to manipulace, protože primas by nebyl proti nim a nepřijali jeho výzvu. Za výjimečného stavu se podzemní „Solidarita“ neřídila výzvou primase Glempa, aby učitelé podepsali slib loajality, herci přestali s bojkotem Polské televize a demonstrující mládež přestala házet kameny po lidových milicích.

Taktéž papežská nauka je pomíjena tam, kde se nesetkává s očekáváními - i Osvětim je toho dobrým příkladem. V orgánech P. Rydzyka se stále opakuje, že sestry karmelitánky byly přinuceny k odchodu, že opouštěly klášter s bolestí a žalem, ale vědomě se pomíjí mlčením fakt, že se vzpíraly dlouho a ustoupily až po osobním listu papeže, který je musel prosit, aby z tohoto místa odešly. Podobně a dokonce ještě drastičtěji vypadal problém v Przemyślu. Papež rozhodl o vrácení kostela zabraného karmelitány řekokatolíkům, karmelitáni však kostel nevrátili, naopak - povstal výbor na obranu „našeho kostela” před Ukrajinci. Narůstal konflikt podobný osvětimskému - tentokrát musel papež ustoupit karmelitánům a dát Ukrajincům (za bratry ve víře je Polák-katolík neuznává) jiný kostel. Jak vidno, dokonce kněží se vzpírají pastýřským pokynům (i papežským), zvláště zajímavé jsou vztahy karmelitánů ke Svatému Otci.

Dnes organizátoři obrany kříže v Osvětimi také tvrdí, že konají vůli papeže, který před rokem u Geiwontu řekl: „Braňte kříž” - a tomu je třeba rozumět samozřejmě doslovně. Kromě autority církevní užívají též autoritu národní a s úžasnou neznalostí domácí literatury připomínají slova jakéhosi tajemného věštce: „Jen pod křížem, jen pod tímto znamením je Polsko Polskem a Polák Polákem.“

POLSKO ODVÁŽNÉ, POLSKO BÁZLIVÉ

Určitě existuje v polském episkopátu pokušení využít lidový katolicismus proti permisivitě a liberalismu a pro dobro věci prezentovat tyto proudy jako vědomou realizaci plánu určeného nepřátelskými silami k naší záhubě. Jenže užití sil mobilizovaných „Rádiem Maria“ k boji se zkažeností, je zatíženo určitým rizikem - tato armáda se může obrátit proti církvi. Už to přece dělá. Vatikán si může hlásat deklaraci „Nostra aetate”, která snímá z Židů odpovědnost za smrt Krista a poukazuje na Šoah, papež může chodit do synagogy, ale polské katolické rádio a polské katolické noviny i tak vědí lépe, co si mají myslet o Židech, kteří zabili Pána Ježíše a chtějí zničit Polsko.

Lidový katolicismus už jednou ukázal, že je odolný vůči existenci všeobecné církve. Venkovská emigrace do Ameriky se konala po farnostech - i tam, v cizině, lidé z farností zůstávali spolu, modlili se polsky, a když se nechtěli zapojit do struktur cizí církve, založili si svoji Polskou katolickou církev.

Ale nejdůležitější je to, že jev, který se s takovou silou objevil u osvětimského kříže, zdaleka není pouze problémem Církve a jeho hierarchie.

Zde se střetávají dvě Polska, značně odlišná a mnohem více rozdělená, než se to konstatuje po každých dalších volbách. Z jedné strany je Polsko odvážné, otevřené, takové, které bez ohledu na politické rozdíly rozhoduje o změnách, o orientaci na Západ, o společném bytí ve světě, který nás obklopuje. Z druhé strany je Polsko ustrašené, ponížené vlastní dezorientací a nepřizpůsobivostí, nerozumějící tomu, co se děje, a křečovitě se držící prostého obrazu světa, který zná odedávna - světa rozděleného na svůj a cizí, náš a nepřátelský.

Gazeta Świąteczna (Gazeta Wyborcza) 23.-24. května 1998. Přeložil Jan Kuča.


Domovská stránka