Bystriec je huculská vesnice ležící na severních svazích východních Karpat. Před válkou zde žil polský spisovatel Stanisław Vincenz. Viděl jsem místo, kde stával jeho dům. Na palouku ve stráni jsou patrny ještě zbytky podezdívky. Mluvil jsem i s několika pamětníky. Každý mi však vyprávěl něco jiného. Pohádku o starých časech.

Svůj příběh o tom, co bylo, vypráví i Stanisław Vincenz v knize Dialogy se Sověty. Líčí zde své osudy z doby po příchodu Sovětů v září 1939. Útěk do Maďarska, cestu přes hory zpět, zatčení a následný pobyt ve vězení NKVD.

V době, kdy jsem Bystriec navštívil, jsem měl už první část Dialogů přeloženou. Několik kapitol vyšlo v časopise Střední Evropa.

O dva roky později jsem Bystriec navštívil se ženou a ukrajinským překladatelem Vincenzova díla Mikolou Vasilčukem znovu. Několik dnů jsme pobývali u Vincenzových sousedů, v domě Vasila Běloholového. Vasilův strýc Petro převedl v roce 1940 spisovatelovu rodinu přes hraniční hory do Maďarska. Z té doby se zachovala i fotografie: Stanisław Vincenz v huculském kožíšku se sousedy na zápraží svého domu. Podobný kožíšek má na sobě i moje žena na fotografii pořízené o víc než půl století později. Stojíme všichni před domem, s Vasilem, jeho ženou a synem, v pozadí vysoké hory. „Co nám tu chybí?“ říká Vasil. „Máme tu čistý vzduch, dobrou vodičku a k Pánu Bohu je blízko.“

Překlad Dialogů jsem dokončil brzy po návratu domů. Rukopis ležel skoro rok v redakci Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku, potom půl roku v Nakladatelství Lidové noviny. V květnu jsem se dozvěděl, že Dialogy letos nevyjdou. Docela mě to rozladilo. To je pořád řečí o Evropě, o sounáležitosti s evropskou kulturou, a nakonec to všechno stejně skončí u těch našich žabomyších problémů. Nepomohly ani mé argumenty o stodesátém výročí autorova narození, o události evropského významu a o vstřícném gestu.

Kdysi do La Combe, alpské vesničky, kde Vincenz po válce žil, jezdívali spisovatelé, vědci a umělci z celého světa. Mezi nimi i Czesław Miłosz. Léčit se z hegelovského uštknutí. Přicházeli tam proto, že u něho nacházeli to, co hledali. Pochopení, moudrost, víru a chuť do života.

V březnu mi přišla pozvánka do Sandoměře na vědeckou konferenci věnovanou Vincenzovu dílu. Potom dopis od Mikoly z Kolomyje, v němž mě informuje, že se podobná akce uskuteční i v Bystrieci. Kromě různých vědeckých institucí a krajanských spolků se konference měl zúčastnit rovněž pedagogický sbor bystriecké školy, místní inteligence a starousedlíci. To znělo lákavě: mezinárodní vědecká konference ve folklórním duchu! S jakým příspěvkem bych však měl jako překladatel na takové konferenci vystoupit?

Překlad je pouze jinou, intenzivnější formou četby. Zatímco čtenář prochází krajinou díla jako turista, musí se tudy překladatel proplazit, prosekat, prokousat. Podstata problému vyplývá již ze samotného významu onoho transcendo, translatio – přejít, překročit, přenést, převést, přeložit. Mně to vždycky asociovalo představu vysokých hor, které je třeba přejít z jedné strany na druhou.

Rozhodl jsem se, že do Bystriece pojedu. A navíc že se pokusím přejít po Vincenzových stopách přes karpatské hory. Tu cestu jsem konečně plánoval už delší dobu. Možnosti tu byly dvě: buď z Kvasů do Bystriece, jak to autor líčí v Dialozích, nebo opačným směrem, kudy se ubírala spisovatelova rodina v doprovodu Vasilova strýce v květnu 1940. Abych pravdu řekl, ta cesta přes hory mě lákala víc než celá konference.

* * *

Pátek, dva dny před odjezdem. Příznivé zprávy o počasí. Od Borovnice je slyšet houkání vlaků. Ráno první mrazíky. Kurz rublu prudce klesá. Hryvna ho bude následovat. Snad na to státní monopol nebude tak rychle reagovat. Pro jistotu si v samooobsluze kupuji čtyři konzervy paštiky za 9,90.

Sen o muži, který se chtěl prokousat kopcem. Leží na břiše, hlavu a ramena zpola zasypané hlínou. Zelený kopec, žluté kalhoty.

Sobota. Konečně vím to, co už jsem dávno tušil: pojedu sám. Joska se mnou nemůže. Má nemocnou ženu. Docela se mi ulevilo. Samotnému se člověku cestuje špatně. Má to však jednu podstatnou výhodu: víme, co od sebe můžeme očekávat. Drama se odehrává uvnitř. Události jen posunují děj kupředu.

Neděle. Od rána prší. Od Borovnice s Ivošem K. autem. Na hlavě černou, pletenou čepici s nápisem Rangers.

* * *

Z Brna v 17.15 autobusem do Užhorodu. Slovenskem projíždíme v noci jak tunelem. Přímo na místo děje. V pět ráno v Užhorodě. Procházím kordonem valutářů: marky, dolary, forinty, koruny... Tma, davy lidí. Bohoslužba v rozestavěném kostele. Před nádražím trhovci vybalují zboží. Banky a bazary. Ekonomie a etnografie. Autobus do Rachova v 10.10.

* * *

Odpoledne v Kvasech. Vysoké, strmé stráně ozářené sluncem. Za železničním mostem cesta stoupající do hor. Penzion, kde se před devětapadesáti lety ubytoval Stanisław Vincenz, je dole ve vsi. Pustý, zchátralý dům v lázeňském stylu. Zůstávám na nocleh u místního hostinského. V boudě, kde v létě přespávají děti. Hostinského rodiče pocházejí odněkud od Ostravy. Přišli sem v devětatřicátém roce. Hledali nějaký klidný kout, kde by se ukryli před hrozící válkou... Sedím v prázdném výčepu a piju lvovské pivo. V televizi černobílý film z občanské války s hodnými bolševiky a zlými bělogvardějci. Do toho barevné reklamy na prací prášky, tyčinky Snickers a další stupidity. Zprávy o počasí: polojasno až zataženo, občasné přeháňky s deštěm.

* * *

Ráno déšť a vítr. Dole pod strání hučí divoká Tisa. Hostinský mě zrazuje od cesty do hor. Pršet prý bude celý den. Jedu autobusem do Kolomyje. Přes Jasiňu, Tatarským průsmykem. Před šoférem na skle obrázek svatého Mikolaje. Jakýsi podivný hybrid: napůl svatý, napůl poslední ruský car Mikuláš II. ve vojenské uniformě. Také jedna z podob byzantského césaropapismu! Myslím, že jsem se potom v horách k tomuto svatému modlil. Pannu Marii jsem nechtěl se svými problémy obtěžovat.

V Kolomyji na bazaru kupuji kazetu s kolomyjkami, žertovnými tanečními písněmi. Mikola v redakci Vilnego golosu. Naposledy jsme se viděli před dvěma lety. Do večera chodíme po městě a povídáme si. Do Sandoměře nepojede, do Bystriece také ne. Má moc práce. Před nedávnem se stal načalnym redaktorem. V kuchyni dlouho do noci smolíme jakýsi interview.

Ráno vlakem zpět do hor. Venkované překládají z bryček do vagonů pytle s bramborami a jablky. Křik, smích, nadávky, vůně cigaretového kouře. Koše vajec, vědra s rozpuštěným máslem, konve s mlékem. Babka v šátku prodává teplé pirožky. Kouřím s chlapy na plošině u záchodu.

* * *

Vystupuji v Lazeščině, dvě zastávky před Kvasy. Odtud vede přímá cesta do hor. Dává se do deště. Skupina turistů před nádražím. Obrovské krosny, těžké boty, teplé bundy z nepromokavé celtoviny. Navlékají si pláštěnky a vyrážejí do deště. Nikam se mi nechce. Je asi jedenáct hodin, další vlak mi jede až ve tři. Půjdu kousek po té blátivé cestě a potom se stočím na Kvasy. Přenocuji u známého hostinského. Turisty doháním před strážní budkou zapovědniku. Projdu kolem, nikdo si mě nevšímá. Přestává pršet, slunce se dere z mraků. Cesta se úží a strmě stoupá vzhůru. Odbočka na Kvasy nikde. Zalesněné kopce pode mnou jak těla oddechujících zvířat. Nad údolím se klene duha. Les končí, začíná pásmo kleče. Opuštěná salaš, seschlá tráva, kameny. Hoverla je jak dvanáctihlavá saň: zdolám jeden vršek a znovu se z mlhy nade mnou vynoří další. Konečně na vrcholu! Velký železný kříž a modrožlutá vlajka. Pod křížem krystalky zmrzlého sněhu. Mlha, ticho. Kdysi prý zde komsomolci chtěli postavit Leninovu sochu. Ta jim však spadla a roztříštila se na tisíc kusů pádem do údolí. Gory něšutjat!

Stezka vede dál po hřebeni. Někdejší československo-polská hranice. Dodnes tu stojí hraniční patníky. Podle nich se mohu přece jen jakžtakž orientovat. To už jsem v místech, kudy se před devětapadesáti lety ubíral Stanisław Vincenz se synem. V Dialozích líčí svou pouť velmi dramaticky: strašný vichr, mlha, děsivé jícny propastí... A hory, jako by mě chtěly kdovíjak potěšit, na to nezapomněly. Náhle se prudce setmělo, přihnal se silný vítr a déšť se sněhem. Vítr a déšť sílí, sněhu přibývá. Nemám jinou šanci než jít dál. Úzký, kamenitý hřeben, temné propasti z obou stran. Těsná hranice mezi pýchou a pokorou. V horách snad přebírá péči nad lidskými osudy sama příroda. Nebo je alespoň zprostředkovatelkou boží vůle. Na to ale teď nemyslím. Mumlám si cosi sám pro sebe. Něco mezi modlitbou a skřeky poraněného ptáka. Chvílemi stezka mizí pod sněhem, takže se musím vracet. Jindy odbočí z hřebene a končí na kraji strmého srázu. Tma houstne. Tak dost! Dál už ani krok! Zalézám pod jakýsi skalní převis a vsoukám se do spacáku. Sem déšť ani vítr nemohou. Noc se mi zdá být nekonečně dlouhá. Choulím se do klubíčka. Ubohý, nicotný človíček uprostřed toho ohromného prostoru, uprostřed toho moře kamení a mlh.

K ránu se vítr utišil a přestalo pršet. Konečně svítá. Kolem mlha a ticho, nikde ani živáčka. Jakési ohromné balvany bizarních tvarů. Pod jedním ležím. Vzpomínám si na Vincenzův popis cesty. Nejsou snad tohleto ty osamělé skalní útvary? A tady vpravo by měla být ta soutěska mezi skalami. Ano, je tam! Po kluzkých kamenech zvolna sestupuji dolů. Mlha se trochu rozplývá. Spíše tuším než vidím celý ten nekonečný prostor před sebou. Lesy, poloniny a zase lesy. Klikatící se stužka potoka. Kéž by to tak byl Bystriecký potok! Opět se dává do deště. Jdu podél potoka dál. Vrcholky hor zahalené v mracích zůstávají daleko za mnou. Asi po třech hodinách první lidské obydlí. Kolem se pase stádo krav a ovcí. V salaši bača pod kotlem roztápí oheň. Ptám se ho, jak daleko je do Bystriece. „Do Bystrieca?“ odpovídá. „Nědaleko, blizko, poltora kilometra...“ Těch „poltora kilometra“ se protáhlo na půldruhé hodiny. V poledne však už sedím v chalupě Vasila Běloholového u roztopené pece. Suším si mokré šaty a popíjím horký čaj.

* * *

Ráno jdu do vesnice na výzvědy. Boty mám ještě mokré, Vasil mi půjčuje svoje. V holínkách a huculském kloboučku si vykračuji blátivou cestou. Proti mně jede děda na koni. Zdravím „Slava Jezu Christu!“ A on odpovídá „Na viky vikuv!“ V kostele nikdo není. Svjaščenik bydlí ve vedlejší vesnici. Na selsovětu a ve škole také nikdo. Paní ředitelku zastihnu doma. Právě dává prasatům. Říká, že se nějaká konference měla konat, ale pak že z toho sešlo. Škoda, loučím se, ale zas tak moc zklamaný nejsem. Před obědem se vracím k Vasilovi domů.

Večer se v kuchyni schází pár sousedů. Za tři neděle Vasil žení syna. Ve skříni visí ženichova krásně vyšívaná košile a klobouk. Na svatbu přijde skoro celá vesnice, hudba bude až z Vierchoviny. Přípravy je ovšem třeba dělat už teď. Na kamnech stojí velký litinový hrnec přikrytý lavórem. Zprostřed lavóru trčí měděná trubka stočená do spirály. Trubka mizí v dalším hrnci se studenou vodou. Skuliny jsou vymazány chlebovým těstem. Někdo dělá horylku z brambor nebo z řepy, tu je třeba přepálit dvakrát. My ale děláme čistou, z cukru a kvasnic, ta se může pít hned, ještě čerstvá. Popíjíme horylku a povídáme si. Vasil měl těžký život. Hned po válce ho Sověti ještě jako kluka poslali i s matkou do lágru na Dálný východ. Brali to šmahem, celé rodiny ze samot u lesa. Aby odřízli partyzány od potravinové základny. V lágru matka zemřela a on se vrátil v osmapadesátém do zpustlé chalupy. Chalupu postavil novou, oženil se a začal hospodařit. Krom toho dělal v lese, později povýšil na hajného. Loni odešel do důchodu a hajného teď místo něho dělá jeho syn. Dvě dcery už má vdané a syna právě žení... Vzpomínáme také na starého pana Vincenze, na jeho syny a dceru Basju. Pozdravujte Andrjuchu, až ho uvidíte. Moc nás to mrzí, že už tady tak dlouho nebyl. Andrjucha je spisovatelův syn, profesor heidelberské univerzity, Andrzej Vincenz. Uvidím se s ním možná příští týden v Sandoměři. Beseda se protáhla až do půlnoci. Byl to náš malý příspěvek k mezinárodní vědecké konferenci.

* * *