Nebylo tehdy českého cestovatele, který by se nepozastavil nad množstvím Hebrejců v Polsku, Haliči a Malé Rusi; nebylo téměř jediného, který by k nim vyjádřil vřelejší sympatii. Týkalo se to jak těch, kteří vzešli z prostředí měšťanského, tak i venkovanů. ANTONÍN VLASÁK, jenž by mohl být pokládán za prototyp českého vystěhovalce na Rus, patřícího k migrační vlně šedesátých let (byl dokonce organizátorem celé vystěhovalecké kolony, zahrnující několika rodin
z Křivoklátska), psal přátelům do Čech dopisy, plné velmi syrových zjištění. „Skrze Čechy, Moravu, Slezsko ještě to ušlo, ale v Polsku - Krýste! to jsme cestovali úplných 18 dní, to byla radost! Tu bylo hladu, žízně, nečistoty a nepořádku! Hostince spíš chlívu pro prasata podobní, nežli pro lidi, vších plna krčma a vůbec takový nečistoty, že kdybych byl slabší nátury, bych musel nemoci podléhnouti jak skorem všecky naše lidi, 38 duší, ale chvála Bohu nestalo se mi ničeho, ačkoliv jsem dost vystál neb hlad a žízeň byla, ale kterak to umořit v takovéto pazdině
a smradu!“ Až do Lvova nenašel jediné „holbičky“ piva, což jej rmoutilo snad ze všeho nejvíc. Příčinu obtíží připisoval skutečnosti, že „všecky krčmy samý žid“, a
s trpkým povzdechem dodával: „židi vůbec Polskem hýbají“. (Citováno z Vlasákova dopisu Adolfu Paterovi z 10. 9. 1864.)

EDUARDA VALEČKU, autora rusofilských brožurek pro vystěhovalce, vlastníka a správce ruské výstavky a později též nakladatele (byl mj. spoluvlastníkem známé Grégrovy firmy), nemile překvapil nával židů ve vlaku při cestě z Královce. Jejich odsudek, zaznamenaný na konci dubna 1869 v dopise rodičům,však formuloval o poznání intelektuálštěji: „Ze všech tváří viděti jen kšeft a bažení po výdělku, po penězích.“ Ulevilo se mu, až když si našel kupé, do něhož se tito již od pohledu cizorodí lidé nedostali.

Pohled skrze okénko železničního vagonu byl pro české zkušenosti se středovýchodním židovstvem příznačný. Poeta VÍTĚZSLAV HÁLEK to ve fejetonu o vlastní cestě do Krakova (podnikl ji v roce 1862) nemohl popsat přesněji: „Čím dále přijíždíme do Polska, tím více vidíme židů. Vesnice se jimi hemží. A nesejí a nepředou, a přece se živí. [ ...] Jaká to mládež, majíc dlouhé šosy černých hábitů až po paty, kučery nad uchem až po bradu a na hlavách ty vyhlobené pukličky, člověk se lekne té mládeže, jež by dle obleku mohla již sedět mezi zákoníky a farizeji, kladouc záhadné a chytlavé otázky.“ JOSEF HOLEČEK ve vzpomínkách na cestu do Ruska (uskutečnil ji r. 1887) šel ve výrazových expresivech asi nejdál. Jeho hnus nad odlišnými bližními se v těchto pasážích jeví zvlášť odpudivým. „Špinaví, otrhaní, rozcuchaní, vychrtlí jako sedm hladových let, nahrblí, zkroucení, nosatí plíží se líně po každé cestě, po každé pěšině, ano i podél trati. Žádný není bez mastných pejzů při uchu a rance na zádech.“

V té chvíli, kdy se exotický houf za sklem proměnil v tělesně blízké spolucestující, český turista většinou propadal bezmeznému opovržení, hnusu či dokonce panice. „Křičí, ryčí, vřískají, vyjou, prskají, že přehlušují hluk vlaku,“ zapsal si Holeček. Při přejezdu hranice ruské říše se hrozil pláče, křiku a svíjení pašujících židů před ruským úředníkem a pečlivě si zaznamenal, kterak si celník oprášil místo, kde se ho žid, „obrovská veš, jež přetrvala potopu“, dotkl.

České národovce i vyznavače civilizované Evropy haličští židé uráželi nejen intenzitou hlasových projevů, ale i jazykem samotným. Z velké části totiž hovořili různými variantami jidiš, což českým uším - a nejen jim (nezapomínejme, že oficiálně tento jazyk neexistoval) - většinou znělo jako „zpotvořená hantýrka“ (citováno z textu V. Hálka). V případě, že užívali polštiny, vyvolávali nevoli „przněním“ gramatiky starobylého slovanského jazyka. Za terč nenávistnému opovržení pak většinou sloužily reklamní vývěsní štíty na židovských obchodech (kupř. v armádně velmi promigrovaném Przemyślu).

Židé též provokovali jinakostí tělesného zjevu a ošacení. Poslechněme opět Hálka: „Přisedli k nám tři židé v dlouhých černých hábitech, vlasy nad uchem stočené jako tesařskou třístku, jako pražský makarónek, hlavy vzadu a na temeni zcela oholené.“ Jak se dozvídáme z dopisu, který v květnu 1874 adresoval SVATOPLUK ČECH svým rodičům, za Lvovem si přisedli do vedlejšího kupé dva ortodoxní polští židé. Ihned vzbudili pozdvižení. „Oblékli [ se] do jakýchsi rochetek, nasadili na čelo jakousi dřevěnou černou kostku a modlili se, brebenčíce a klaníce se ustavičně bez nejmenšího ohledu na ostatní pasažéry.“

Leckterý český civilizovanec se štítil i pouhého dotyku nečistě vyhlížejících lidí. Svatopluk Čech užíval - v obavě před nakažlivými chorobami - desinfekci. „Kdykoli takový židák o mne svým usmoleným kaftanem zavadil, zaškrábl jsem se mimovolně v hlavě a sáhl do kufru pro lahvičku.“ Na počátku 90. let, v době, kdy na Ukrajině a jihu Ruska řádila epidemie cholery, se musel najít obecně přijatelný viník. Ti pejzatí byli první na řadě. V polovině června 1893 uprostřed tlačenice slavútského trhu zaháněl malíř FERDINAND ENGELMÜLLER chorobné zárodky tak, jak mu to tehdy doporučovaly obecně rozšířené představy. Vše si zaznamenal do deníčku: „Práce nadmíru neklidná, neboť množství lidů, vlastně židů, se kol neustále tlačí. Nemohu jinak, než někdy dost drsným způsobem je zahánět, načež ale zdají se být tu zvyklí, neboť je neurazí. Jeden dobrý muž mi pomáhal v tom, nazývaje je „cholerovými židy“. Ovšem, nutno v takové společnosti co možná nejvíc kouřit.“ PAVEL PAPÁČEK, učitel, geograf, překladatel a jeden z nejvýkonnějších redaktorů Ottovy Ruské knihovny, si - v textu vydaném v rámci pedagogické řady „Knihovna českých dětí“ - ostentativně hnusil vodku zakoupenou ve špinavé židovské kořalně a stěžoval si i na drzost „dotěravé čeládky“ židovských dohazovačů (neopomněl přitom vypodobnit jejich „jidášské obličeje“), kteří se na nádražích jeden přes druhého nabízeli za průvodce doporučujíce zaručeně dobré ubytování. Vinu za zahmyzenou hotelovou postel pak nesváděl na nikoho jiného než na ony židovské „darebáky“, kteří mu podnik doporučili, a při procházce po Podvoločisce se otřásal odporem již při pohledu na plakát s židovskými jmény (cesty na východ absolvoval v letech 1896, 1899 a 1901). Odpovídá to zážitkům J. Holečka, který si roku 1887 odnesl z Tarnopole jediný dojem, a to špínu „nechutných“ židovských krčem a hotelů.

F. K. ŠNEPP ve fejetonu pro Zlatou Prahu „varšavským jidášům“ nejen kladl za vinu, že Poláky poštívají proti Rusům, ale ošklivil si též „pomazané tváře“ židovských prostitutek a zeleninu, které se dotkly „nevábné“ ruce židovské obchodnice. Podobně bychom mohli pokračovat dál a dál.

Pejzaté zjevy provokovaly k razantním antisemitským výlevům. Ve Světozoru (roč. 1871) kladl F. ROHR do protikladu židovskou „nesmírnou hľtavosť a škodlivou úlisnou podnikavosť“ a slovanskou „dobročinnosť a líbeznou srdečnosť“. JINDRA IMLAUF, fyzicky poznamenaný literát z pražského Nového Města, užíval po pětatřiceti letech slova velmi podobná. Z knihy Za ruskou hranicí se dozvídáme, že hlavní problém Poláků nevězel v potýkání s Němci a Rusy, nýbrž s „upírovou“ židovskou rasou. „Živel židovský rozlil se celou Haličí a není
k prospěchu; okupoval všechny výhodné pozice. [ ...] Žid jest jen trpěným cizincem, nuceným žíti životem nájemníka s ohledem k domácímu pánu. Snad namítne někdo, že ze stanoviska lidskosti není jednání takové správným; snad. Ale zná ona rasa ohledy, zná zásady lidskosti? Zná jenom sebe a heslo svoje: účel světí prostředek.“

To, co v české společnosti doma pouze doutnalo a projevovalo se jen výjimečně a příležitostně, se v konfrontaci s mnohem drsnějším prostředím projevovalo přímo a bez pozlátka. Cestovatelskými ústy a pery poté proudily výlevy nanejvýš kalné. Haličské židy si ošklivili dokonce i ti, kteří vzešli z českého židovského prostředí. Ukázkovým dokladem může být zkušenost RICHARDA WIENERA. Když byl na jaře roku 1909 vyslán na vojenské cvičení do Przemyślu, hrozil se především všeobecné špíny a hluku. Obé přirozeně spojoval se židovským etnikem. V květnu 1909 své zážitky barvitě popsal v dopise rodičům: „Z prvého hotelu jsem utekl, měli tam černé prádlo. Tak jsem řekl trägrovi, aby mě vedl do křesťanského hotelu. Ale trägr byl sám žid. A vedl mě, rozumí se, zase k židům.
A pak mě dopravil do lázní, tam jsem se spíš umazal než umyl, a když jsem šel odtud, měl jsem ve vlasech veš. Ve vlaku jeden polský žid plival, že se obracel žaludek. Upozornil jsem ho, plival dál. Tož jsem jej udal.“

Filochasidské podivíny typu JIŘÍHO LANGERA (bratr mnohem proslulejšího Františka) nutno chápat jako naprosté výjimky, stvrzující zákonitost obecného pravidla. Do obdobné kategorie, ovšem mnohem bližší horizontu Středoevropana daného období, možno zařadit černovickou zkušenost filologa, překladatele a předního českého žurnalisty (působil jako vídeňský parlamentní zpravodaj) JOSEFA PENÍŽKA. V bukovinském centru jej - oproti zkušenostem všech ostatních - mile překvapila čistota (pro doklad můžeme sáhnout do knižně vydaných pamětí). Následně se jí jako mocnou zbraní oháněl v polemikách s antisemity. Vlastně tenkrát ani o polemiky nešlo. Všichni řičeli, že to je černočerné, a tak se musel najít někdo, kdo si zahartusil o běli. K jádru věci nesměřovalo ani jedno ani druhé...

Toho, co na evropském středovýchodě životem židovského společenství opravdu hýbalo, si naprostá většina českých odsuzovačů vůbec nepovšimla.
S pohrdáním hleděla na sionisty i na ty, kteří se germanizovali či polonizovali. Nezajímala se ani o kulturně asimilační snahy lvovského radního a poslance Bernarda Goldmana, ani o alternativní nazírání na svět v ortodoxních chasidských komunitách. V popisech „židovské zhouby“ se nechávala vláčet především ryze subjektivními stavy a velice snadno si je objektivizovala. Vztek nad vší uvelebenou v pěstěných kučerách pak metamorfoval do dalekosáhlých rozsudků nad úhrnnými rysy kultur a civilizací.

Čeští publicisté dokázali ve svých komentářích jednou větou odsoudit ukrutnou bídu i tzv. nenasytnou hrabivost všeho myslitelného židovstva. Čtenářům to nevadilo, právě naopak. Fráze je utvrzovaly v pohodlných myšlenkových stereotypech, a to se ostatně cenívá až dodnes.

* * *

Podědili jsme hejna otazníků. Stála za českým antisemitismem pouhá pohodlnost? Jakou úlohu v tom všem sehrával iracionální pocit ohrožení, třes nad rozšiřující se propastí v srdeční oblasti vlastní identity? Proč se tak neplodně vybíjel právě na těch vzdálených a slabých (vydávaných za blízké a silné)? Pouze ze slabosti? Nebo též ze (vcelku oprávněné) potřeby přehledných
a nezpochybnitelných sebevymezovacích znaků? Kdesi pod čárou si snad můžeme přisadit i tázání vpravdě kacířské - nezakládal se náhodou tento druh lehce manifestovatelného opovrhování na jiném, skrytém, mnohem podstatnějším
a nebezpečnějším? Na pečlivě skrývaném (však o to bezbřežejším) opovržení sebou samými?

Ať již si odpovíme jakkoliv, souhrnně lze konstatovat jediné: přesvědčit sebe i jiné o zkreslenosti obecně vládnoucích představ zvládnou pouze ti nejsilnější; jen málokdo totiž dokáže z tváře znovu a znovu stírat sliny. Především ty vlastní.

LITERATURA

Materiály z pozůstalostí českých literátů uložené v Literárním archivu PNP na Strahově a ve Starých Hradech (fondy: Ferdinand Engelmü ller, Adolf Patera, Eduard Valečka a Richard Weiner)

Vítězslav Hálek, Obrázky z cest, Praha 1958.

Josef Holeček, Zájezd na Rus I.-II., Praha 1924.

Jaromír Hrubý, Ze světa slovanského I.- II., Český Brod - Praha 1885-1887.

Jindra Imlauf, Za ruskou hranicí, Praha b.d. [ 1906] .

František Langer, Byli a bylo, Praha 1991.

Jiří Langer, Devět bran, Praha 1937.

Josef Penížek, Z mých pamětí. Z let 1878-1918 I.-III., Praha 1922-24.

F. Rohr, Život židů v Polště a Čechách, Světozor 5, 1871, s. 158-9, 171-2, 184-6.

F. K. Šnepp, Varšava, Zlatá Praha 25, 1908, s. 533.

Eugeniusz Duda, Krakowskie judaica, Warszawa 1991.

Heiko Haumann, Dějiny východních Židů, Olomouc 1997.