Polsko–Maďarsko (Souvislosti 3–4’98)

Ptaní se Hanny Krallové po světě

„Židovka s dítětem. Krásná Židovka. Dvě Židovky v Dobrech. Fredek ve stodole. Šmul v lese... Thomas Blatt začal znovu vypočítávat. Všichni jsou zde, udělal rukou kruh, ale žádné hroby. Proč židovské hroby chybějí? Proč nikomu není smutno?
Projížděli jsme Izbice, Krasnysław a Łopiennik. Zapadalo slunce. Všechno bylo ještě ošklivější a více šedivé. Možná proto, že tu obcházejí duchové. Nechtějí odejít, když se po nich nikomu nezasteskne, když nikdo pro ně nepláče. Tu šeď způsobují neoplakávaní duchové.“

1. Nitro

– Kolikátého dnes je? Nevím. Napíšu vám věnování s datem 27., protože je to mé oblíbené číslo.

Hanna Krallová píše velice čitelným písmem věnování na první stranu Podnájemnice, kterou vydalo nakladatelství Libella.

* * *

Byt: osobitě zařízená kuchyň s velkým oknem, útulný pokoj s hnědými záclonami. Zaráží pouze stolek se skleněnou deskou, ta k paní domu moc nejde. Víc by se k ní hodil oválný antický stolek s krémovým ubrusem, který stojí v rohu pokoje pod zrcadlem v masivním rámu.

Nenápadně se posadí do křesla, které s ní nejde moc dohromady, a je odhodlána chránit své soukromí.

OTÁZKA: Chtěli bychom vědět, v kterých povídkách píšete o sobě. Chtěli bychom mít o vás přehled.

S myšlenkou přehledu zjevně nepochodíme. Šetření ve věci Hanny Krallové už jednou prováděla jakási magistrantka ze Spojených států. Sledovala pečlivě osudy jejích ženských postav a snažila se v nich vypátrat jednotlivosti autorčina osudu. Reportérka však nemá její práci u sebe, ale i kdyby měla, neukáže ji. Nezašifrovává svůj životopis do literatury proto, aby to teď mohla pěkně popořádku o sobě vykládat.

OTÁZKA: Tak alespoň začátek. Můžete nám říci, co u vás bylo na počátku?

– Skutečným začátkem je u mne druhá světová válka. Mé dětství bylo smutné. Když si dnes prohlížím staré fotografie, zmocňuje se mne smutek nad sebou. Jaké jsem byla ubožátko – říkám si. Nechce se mi vyprávět o vlastním smutku a už vůbec ne v první osobě. Občas o něm vyprávím, ale ve třetí...

OTÁZKA: Méně to bolí?

– Méně. Smutek musí mít nějakou formu, rytmus. Smutek bez formy je nestydatost.

OTÁZKA: Musí mít formu i radost?

– Určitě také, ale radost není moje specializace.

2. Strach

Existuje v jejích knihách údiv? Hanna Krallová se zpočátku dokonce mírně rozčílí, protože údiv považuje za jeden ze svých nejdůležitějších pocitů. Možná jde o to, že její reportáže (povídky) jsou napsány mimo emoce? Že nepíše nic o pocitech? Hannu Krallovou to popudilo.

– Ale vždyť píšu výlučně o pocitech. Například o strachu. Copak strach není pocit?

POZNÁMKA: Možná by v podstatě šlo začít sporem o definici rozdílu mezi „emocemi“ a „pocity“. Ona však začíná vyprávět příběh Thomase Blatta (Portrét s kulkou v čelisti), kterého s jeho dvěma přáteli schovával sedlák z Izbice Lubelské.

– Sedm měsíců je skrýval, chránil, krmil, měl v úmyslu je zachránit. Ale nezvládl to a zabil je. Ze strachu.

(Thomas Blatt, kterého trefil do čelisti, zázrakem přežil.)

OTÁZKA: Vlastně ano, ale vy se nedivíte (vás nic neudivuje)?

– Asi ode mne čekáte, že tím budu pohoršena!

OTÁZKA: Možná proto, že některé věci nedokážeme dnes pochopit. Trochu jako při rozhovoru s Edelmanem. Když nás poslouchal, mávnul vždy jen rukou a řekl: „Jenom žádné vzdychání.“

– Nemávám rukou. Vyprávím. Vy jste mladý člověk, kterému to musím říci a v kterém to musí vyvolávat pocity pobouření. Vyprávím o sedlákovi, který skrýval Toma Blatta a jeho dva kolegy, uprchlíky ze Sobiboru, šestnáctiletého a osmnáctiletého chlapce. Nezvládl to, pokusil se je zabít, dva skutečně zabil a třetí z nich chodí dodnes s kulkou v čelisti. A vy musíte o tom sedlákovi z Izbice Lubelské říct: „Je to zrůda.“

OTÁZKA: A vás ta postava sedláka nepobuřuje?

(Chvíle ticha.)

– Je mi líto, že dva chlapci nepřežili.

A znovu povídka. Reportérka a zázrakem přeživší Tom Blatt navštěvují po letech TAMTU vesnici Izbice Lubelské. V sousední chalupě se setkávají se sestrou vraha. Žena je vlídně vítá a vypráví jim o matce a dceři. Poprosily o mléko. Matka jim nechala prstýnek. Vzali si ho na památku. Dcera už byla vyspělé dítě, uměla mluvit. A co říkala? Říkala: „Mami, neplač.“

– Tehdy jsem spatřila onu ženu s dítětem i sklenici mléka, prstýnek, který jim žena dává. Mohu přemýšlet o naší hostitelce a být pobouřena? Možná jsem k ní měla cítit odpor? Necítila jsem hněv. Myslela jsem na děvčátko, které umělo mluvit. S tou jsem byla. Jako by to byla částečka mne samotné.

A jaké pocity to vyvolává ve vás?

– Mě takové příběhy dusí.

Chvíle mlčení. Hanna Krallová zcela jiným, už profesionálním tónem:

– Chtěla bych, aby se to objevilo ve vašem textu.

3. Smutek

Smutek Hannu Krallovou oživuje. Sedí už stále méně nepřirozeně.

– Lidé se chrání před smutkem. Někteří spisovatelé nemají tolik čtenářů, kolik by si zasloužili, protože jejich věci jsou tak moc smutné – nedá se to vydržet.

Moje hrdinka v Podnájemnici se naučila odpoutat se od utrpení. Je to umění, které se můžeme naučit. Ale neobejde se to bez trestu. Odděluje-li se organismus od smutku, odděluje se i od radosti.

* * *

Hanna Krallová má výčitky svědomí, že stála u zrodu lásky mezi dvěma svými smutnými přáteli. Seznámila je, oba byli šťastní, ale ona potom zemřela a on je ještě smutnější.

Kdyby je nepředstavila, tak by teď netrpěl.

POZNÁMKA: Ale určitě by také nebyl tak šťastný. Jeho organismus by nepoznal smutek, ale nepoznal by ani radost. Takže to mělo nějakou cenu?

* * *

Reportérka nerada píše o lidech, kteří se vyhýbají smutku. V povídce Jenom na chviličku se distancuje od pěstěných a vyumělkovaných amerických Židovek. Jsou jí bližší trochu těžkopádné ženy s poničeným srdcem s vysokým tlakem. Ženy z východní Evropy. Tak by vypadaly jejich matky, kdyby přežily: z Kocka, Ležajska, z Izbici Lubelské.

O svém smutku si nepřeje mluvit, je to příliš intimní věc.

– Ne, opravdu nechci.

Musela bych to znovu prožívat a proč to mám prožívat ještě jednou? V Podnájemnici je psychoterapeutická scéna. Než jsem ji napsala, musela jsem ji zdokumentovat, přehrát ji na sobě. Pozvala jsem si k tomu známého psychologa. Vyprávěla jsem mu epizodu ze svého dětství a začali jsme ji přehrávat. Byl skutečně velice schopný – choval se jako někdo z oněch časů – a já se tak stala malou holčičkou. Řekla jsem: „Už chápu, to mi stačí.“

* * *

Myslím, že neprožitý smutek a utrpení si člověka najdou. Není možné před nimi utéct.

* * *

Nedávno jsem byla v USA, ve státě Iowa na spisovatelském stipendiu. Poznala jsem mnoho lidí, ale porozumět jsem si mohla pouze s těmi z našeho kraje světa. Nebo s těmi, kteří se tam narodili, a nic o našem světě nevědí – tato nevědomost vyvolává nostalgii a dojemný smutek.

Daniel Weissbort, absolvent Oxfordu a znalec anglické poezie, píše verše, že se nestihl zeptat svých rodičů na Varšavu.

OTÁZKA: Jestliže nechcete mluvit o smutku, tak nám povězte, kdy vám bylo v životě veseleji?

– To není špatná otázka. (Odmlčuje se.) Po válce bylo ještě po nějakou dobu smutno.

OTÁZKA: A ten dům z Podnájemnice?

– Vlastně ano. Ten dům.

„Úměrně tomu, jak se zprávy o domu začaly šířit, začalo přibývat hostí. Především se objevili členové komise pro zkoumání hitlerovských zločinů a těm bylo nutné hodně vyprávět. Rafalek mluvil o bedně na uhlí s dvojitým dnem, v níž proseděl válku. Anusia o hrobce, z níž ji starý hrobník pouštěl jenom v noci; když nakonec vystoupila na denní světlo, neměla vlasy.

Naši bývalou podnájemnici neukazovali nikomu: příběh osoby skrývané ve velkých prázdných bytech nemohl nikoho seriózního zajímat. Měla všechny vlasy a všechny prsty...“

OTÁZKA: Byla jste tam?

– Bylo tam jedno děvčátko, které jsem znala a které se občas objevuje v mých knížkách. Později přišlo studium novinářství na Varšavské univerzitě, které nebylo smutné, ale nudné. Po něm jsem se stala reportérkou a bylo veseleji.

4. Dospělost

Mladá praktikantka z Życia Warszawy („taková nicka, podej, přines...“) odjíždí v červnu 1956 na Poznaňský veletrh a místo toho, aby si prohlížela expozice, stráví celý den na ulici až do prvních výstřelů.

V Poznani se lidé dopoledne veselí. Mají takovou radost, že už není žádná partaj, a věří, že už nikdy žádná nebude.

– Viděla jsem samosoud vykonaný na člověku. Nevěděla jsem, kdo to je. Lidé říkali, že estébák.

Stála jsem na mostě a viděla, jak ho dav kamenuje. Chtěla jsem to vidět. Byla jsem posedlá zvědavostí. Do té doby jsem věděla jenom to, co mi vtloukli do hlavy – ve škole, na studiích, v ZMP (Svaz polské mládeže). Nikdo mne do toho ZMP nenutil vstupovat. Všechno mělo jít dobře, být spravedlivé i dobré. Ta proč jsem v to neměla věřit?

* * *

Dav hází kameny na Izdebného, který je v civilu. Mohou ho v každém okamžiku dohnat a zabít, ale oni tu scénu prodlužují. Je zbrocen krví. Padá. Zvedá se. Pobíhá pod mostem. Reportérka se pohotově přesune na druhou stranu mostu, aby lépe viděla.

– Do Poznaně jsem odjížděla s doporučením ke vstupu do strany v kapse. Napsal mi je Szczęsny Dobrowolski, ušlechtilý komunista.

Do Varšavy jsem se vrátila jako dospělý člověk.

* * *

Szczęsny, to je Werner z Podnájemnice a Kieślowského Náhody. Bor-Komorowski ho vyznamenal řádem virtuti militari za boj o YMCU v době Varšavského povstání. Nejvíce mučený politický vězeň v Rakowiecké.

– Z vězení vyšel ztýraný, s odraženými ledvinami, s vytlučenými zuby. A stále přitom věřil, že idea socialismu je skvělá, ale že se k moci dostali zločinci. Po návratu z Poznaně jsem Szczęsnému doporučení vrátila. Já blbec. Měla jsem si ho nechat na památku.

A teď se může objevit Krzysztof Kieślowski, protože jste se mě ptala, kdy bylo veseleji.

5. Stihnout to

– Krzysztof se chystal psát Náhodu a hledal ušlechtilého komunistu. Vylíčila jsem mu příběh Szczęsného a on ho ode mne „koupil“. Dal Szczęsnému jméno Werner a já ho v Podnájemnici pojmenovala stejně.

Jak se Krzysztof objevil? Přesně si to už nepamatuji. Viděla jsem v televizi jeho Personál a byla jím uhranuta. On si přečetl Stihnout to před Pánem Bohem. Poznali jsme se na setkání se studenty Lodžské filmové školy.

OTÁZKA: Setkání významných umělců?

– Nikdo tehdy nebyl významný ani slavný. To až teď se stali: Adam Boniecki (o něm později) – generálem řádu, Krzysztof Kieślowski – světovým umělcem, Marek Edelman – obecným svědomím. Tehdy měli čas, byli blíže.

To je ale dobré, že jsme byli všichni takoví začátečníci, viďte?

* * *

Psal se rok 1975 a první část Stihnout to před Pánem Bohem vyšla v nakladatelství Odra. O rok později chtěl ředitel Odry Zbigniew Kubikowski vydat celou knihu. Ale Edelman podepsal protest proti změnám v ústavě (komunisté si chtěli zakotvit vedoucí úlohu strany, pozn. překl.) (Přijelo za mnou takové prokřehlé děvče, říkal Edelman, připomínala mu jeho spojky, a tak jí usmažil vajíčka... – byla to Tereza Bogucka.) Podepsal protest, a to znamenalo, že o Marku Edelmanovi se už nesmělo psát. Cenzura odmítla Odře povolit tisk.

– Zbyšek přijel z Vratislavi do Varšavy a šel na cenzurní úřad. Čekala jsem na něj v kavárně Svazu spisovatelů. Přišel po šesti hodinách. Nechali ho čekat na chodbě a pak mu řekli, že nemají čas. Bylo mi moc líto, že s ním takhle zacházeli.

Byl jsem už otužilá. Předtím mi zničili sbírku reportáží Štěstí Marianny Glazové. Rozmetali sazbu a knížka šla do stoupy. Řekli, že je deprimující. Nemyslím, že jsem bojovala se systémem. Vůbec ne. Jenom jsem vylíčila, jak to je.

OTÁZKA: Dobře, ale co bylo s Kieślowskim?

– Ještě chviličku. Už se k němu blížíme.

* * *

Hannu Krallovou zneklidňuje, když se přerušuje její vyprávění o veselejších nebo spíše – abychom použili její terminologii – jasných letech jejího života. Jako by se probudila. Hovoří hlasitěji a zřetelněji, mnohem zřetelněji než ve chvíli, kdy měla povídat o svých začátcích. Oči se jí rozšířily a více se lesknou.

Ale možná ještě jinak. Hanna Krallová dochází k nejvážnějším věcem raději postupně. Tak tomu bylo i v případě knihy o druhé světové válce, kterou koupila ve Spojených státech. Zahlédla v ní slovo Kock, ale četla ji postupně. Nepřeskočila rovnou k tématu, které ji nejvíce zajímalo. Stránku po stránce spěla k setkání s jednou ze svých oblíbených hrdinek Apolonií Machczyńskou, obyvatelkou Kocka.

6. Adam

– Stihnout to před Pánem Bohem vyšlo díky Zbyškovi. Vytrvale chodil na cenzurní úřad, snášel ponižování. Chci, abyste o tom napsali.

Otec Adam Boniecki v Tygodniku Powszechnym zvažoval, není-li to kniha rouhačská. Zjistil, že není. Když jsem přijela do Krakova, zavolala jsem do Tygodniku a nechala jsem tam zprávu, že chci otci poděkovat.

* * *

Reportérka večeří v restauraci hotelu Francie. Vstupuje hezký mladík v černých („Mám za to, že to byly wranglerky, ale on určitě řekne, že nebyly.“) manšestrákách, v černém svetru a říká: „V Tygodniku mi vyřídili, že paní Krallová na mne čeká pozdě večer v hotelu Francouzský, tak jsem tady.“

– Tím začala naše známost a přátelství s Adamem Bonieckim. Přátelili jsme se přes rozdíly mezi námi: já z Politiky, on z Tygodniku Powszechného.

* * *

Reportérka má doma celou řadu kartiček s útržky rozhovorů, které zaznamenala včera, před deseti, dvaceti lety. Například s Adamem B. po rekolekcích:

„Já: Z čeho se ti lidé zpovídají?

– Ano, znamená to pochybovat o naději.“

7. Krzysztof

– S Kieślowskim nás spojovalo to, že jsme oba byli dokumentaristé. Oba jsme byli připoutáni k tomu, co nás obklopovalo. Kolem října 1956 se to zlepšilo, ale už o dvacet let později se všechno mračilo. Nuda a beznaděj.

Nemluvili jsme o cenzuře, režimu a podobných věcech...

To bylo jasné, že je cenzura. Svět byl takový, taková byla pravidla hry. Mluvili jsme spolu o tom, jak o světě vyprávět.

Naším oblíbeným slovem byl přebytek. Milovali jsme Formana. Lásky jedné plavovlásky. A Hrabalovy povídky Automat Svět. Myslela jsem, že je to výzva i pro nás, způsob, jak povznést tu banalitu na úroveň umění.

OTÁZKA: A v čem spočíval přebytek u Formana a Hrabala?

– Ve věčných lidských pocitech. Všechno ostatní byly jen kostýmy.

POZNÁMKA: Mezi knihami Hanny Krallové a filmy Krzysztofa Kieślovského existuje podobnost. Před Desaterem jsou spojitosti výraznější, byť i díky Wernerovi, hlavnímu hrdinovi Náhody i Podnájemnice. Ale existují i později. Reportérka a její hrdinové jsou vtaženi do dějin. Naproti tomu Kieślowski se pokouší být univerzálním tvůrcem. Své příběhy pečlivě zbavuje jakéhokoliv vnějšího kontextu a jeho hrdinové by mohli žít všude. Podobnost přesto existuje: jedny i druhé vypovídají o člověku a jeho smutku nebo utrpení.

Hanna Krallová dokáže poslouchat povzbudivě, tak, že se vám chce mluvit. Chvíli mlčí.

– Ano. Před Desaterem (dělím Krzysztofovu tvorbu na dvě období: před Desaterem a po něm), tedy před Desaterem jsou vazby mezi námi zřejmé. On má mého Wernera a já mám jeho, Krzysztofa, jako svého Oblíbeného Režiséra Paradokumentárních filmů – postava v Podnájemnici, v Hypnóze mne učí psát román pro Hollywood.

A spojitosti nezřejmé? Myslíte, že existují?

* * *

Po Nebeském napsala Krzysztofovi věnování do knihy Tanec na cizí veselce.

Napsala, že se nyní oba pohybují ve dvou různých světech. Ona mezi ošklivými, příliš drsnými a smutnými lidmi. On mezi krásnými lidmi, kteří píšou krásnou hudbu a mluví francouzsky.

Odepsal na lístku s fotografií Juliette Binocheové a s názvem Blue.

„Odepisuji, nevím, a možná vlastně vím, na korespondenčním lístku, o němž si budeš myslet Evropa, Štrasburk. Navíc tam jsou podpisy francouzsky.

Ale ještě než tě to napadne, podívej se na obálku Tance. Mladý Różewicz tam namaloval krásnou černou ženu s mimořádně zvláštníma očima. Je mnohem krásnější než Binoche. Co má být? Víš přece lépe než já, že svět se nedělí na krásné a ošklivé nebo dokonce na tlusté a hubené. V Tanci je přítomno samo utrpení a bolest a ti krásní trpí stejně silně jako ti oškliví. Dokonce možná víc, protože to považují za nespravedlivé. Co je důležité? Abychom stáli na straně těch, jimž je smutno, protože něco ztratili. Nebo také proto, že neztratili nic. V tomto ohledu myslím, že oba děláme totéž. A to nám oběma musí jako znamení společného kombinování-komponování (kompinování) [to bylo naše klíčové slovo] stačit.“

– Bylo to tedy naše společné kompinování: stáli jsme na straně smutných.

To bylo a propos toho, co se vám zdá.

8. Bůh

OTÁZKA: A jak jste na tom s Bohem, nebo spíše jak vycházíte s Velkým Scénáristou, který se objevuje v mnoha reportážích?

– Lidem z Tygodniku mám vyprávět, jak je to s Bohem?

Po natočení Desatera chtěl Krzysztof vydat scénáře jako knížku. Vozil mi je po částech, aby se připravily do tisku. Byl tam takový menší dialog mezi Bardinim a Krystynou Jandovou. Jandová se ptá: Věříte v Boha?

Bardini říká: Věřím.

Hrozně se mi to nelíbilo.

Seděli jsme před mým domkem. Je tam takový vysoký břeh řeky Narvy. Skutečně krásný.

OTÁZKA: To znám, nejkrásnější louky na světě, jak tvrdil profesor A., hrdina Oken...

Hanna Krallová se diví:

– Pane Bože, vždyť vy to všechno víte...

A na tom břehu před domkem se mě Krzysztof zeptal: „A jak bys na takovou otázku odpověděla ty?“ „Nikdo se mne neptá.“ Krysztof si sundal brýle a podíval se na mne: „Hanko, věříš v Boha?“

Skutečně se mne zeptal. Škublo to se mnou. Odpověděla jsem: „On věří ve mne, to je důležité!“

Byl to jediný můj rozhovor s Krzysztofem o Bohu.

Vám ještě řeknu, že dobrou cestou k Bohu je psaní reportáže. A když mi Bůh nebo také Velký Scénárista předkládá příběhy, které sám vytvořil, abych o nich psala, věří ve mne nejzjevněji.

* * *

Diskuse v uznávaném německém televizním programu Literární kvartet a výrok jedné z jeho účastnic: „Hanna Krallová sbírá střepy rozbitého džbánu a znovu je spojuje.“

Je tedy to všechno předem napsáno shora, je to všechno determinované?

– Nevím. Občas mívám velice silný, fyzický pocit, jako by někdy existoval úplný, celý obraz, na němž bylo všechno. Později se ten obraz rozptýlil. Takové puzzle, ale to není to správné slovo.

Čas od času nacházím částečky, které do sebe zapadají. Tehdy cítím jak radost, tak i úlek. Lekám se toho, že to tak dobře, tak překvapivě...

* * *

Ve Spojených státech zná Hanna Krallová profesora chirurgie Janusze Bardacha, který opravuje nosy, uši, rozštěpy rtů a pater. A všechno se mu povede, sroste a rozvíjí se to. Setkali se, ale nemluvil o chirurgii. Několik hodin jí povídal o Włodzimierzu Wołyńskim. A nakonec jí vyprávěl o své prabábě s židovským jménem Ludmere Mojt, což znamená Panna Włodzimierzská.

Ve třinácti letech těžce onemocněla, byla v bezvědomí. Když se uzdravila, tak se zjistilo, že zná nazpaměť Tóru a dokáže uzdravovat. Postavili jí synagogu, v níž přijímala věřící. Synagoga stojí dodnes.

Nakonec rabín řekl, že je třeba ji jako každou normální židovskou dívku provdat. Stála pod baldachýnem, ostříhali jí vlasy a na hlavu dali čepec. Když se následujícího dne probudila, nepamatovala si z Tóry ani jedno slovo. Chirurg z Iowy je její vnuk.

– Tehdy jsem zavolala rabínovi Chaskielovi Besserovi z New Yorku, který ví všechno, a zeptala se ho, jestli někdy slyšel o Ludmere Mojt. „To je mi otázka!“ odpověděl. Moje žena pochází z rodu Ludmirů a její děd byl tehdy rabínem ve Włodzimierzu.

Tak jsem v USA našla několik střípků, částeček, které zapadají do obrazu světa.

* * *

Stejně je tomu u Kieślowského. Jakési znamení, jednotlivosti, které, jak se ukazuje, se k sobě hodí.

– Existuje mezi námi podstatný rozdíl: on vymýšlí, u mne se všechno skutečně stalo. Myslím si, že není třeba moc vymýšlet. To je svatokrádež.

Jestliže si Velký Scénárista něco nepřeje, potom není možné ho pokoušet všetečnou zvědavostí. Nelze pronikat tajemství, které on chce zachovat.

Vyprávěla jsem jinému moudrému rabínovi, Dow Marmurovi v Torontu, o rozptýleném a rozpraskaném světě, jehož úlomky se snažím nalézt a spojit. „Kdyby se někomu podařilo všechno zrekonstruovat, vytvořit celek,“ říkám, „potom by se mu podařilo proniknout tajemství Boha.“ – „Nikoli,“ odpovídá rabín, „ten dotyčný by si myslel, že je sám Bůh.“

POZNÁMKA: Je možné, že se Krzysztof Kieślowski polekal, a proto přestal točit filmy. Nechtěl si o sobě myslet, že... Možná zahlédl hranici vymezenou Velkým Scénáristou.

Jedna z jeho Veronik se zříká kariéry zpěvačky, protože něco tuší. Tuší úděl té první.

9. Marek

Reportérka píše o období TAM. Nejdůležitějším obdobím v životě, které by se dalo přenést do věčnosti. Pro doktora Edelmana to byly tři týdny v ghettu. Pro jeřábnici Annu Walentynowiczovou několik minut během stávky v loděnici.

A pro Hannu Krallovou?

– Mým nejdůležitějším obdobím byly rozhovory s Markem Edelmanem před tím, než jsem začala psát Stihnout to před Pánem Bohem. Měly rozhodující vliv pro celý můj život. Profesionální i soukromý. Mým povoláním není vědět, ale NEVĚDĚT A DOZVÍDAT SE. Z filmů ani z literatury se nic nedozvídám, protože jde o přetvořený život. Všechno, co jsem se dozvěděla, přicházelo od mých hrdinů: od Marka Edelmana, od Thomase Blatta, od mecenáše Zawilského z Ležajsku, od člověka, v němž žije dybuk vlastního bratra, od stařeny, která začala znovu chodit...

10. Dybuk

Jak psát o TAMTOM, aby to bylo srozumitelné těm, kdo nikdy ani nezavadili o Final Solution? (Hanna Krallová se – vědomě? / nevědomě? – vyhýbá některým pojmům, jako kdyby tím chtěla říci, že některé věci se nedají v polštině vyslovit. Stejně jako v jedné její povídce se při obědě v Londýně nedalo říci, že v ghettu jedna stará Židovka byla z hladu ochotna jíst vepřové maso. „Porky chop“ však šlo říci bez problémů.)

– Je třeba vyprávět dějiny úměrně současné představivosti. Když se mladým lidem hovoří o Treblince, uznávají, že je to strašné, ale stalo se to už dávno někomu jinému a oni s tím nemají nic společného. Ale když jim budete vyprávět o dceři, která se dozvěděla, že její matka není její pravá matka – pochopí to?

OTÁZKA: Je v reportáži místo pro fikci? Možná že rušení hranice mezi faktem a fikcí v podstatě dává vzniknout literatuře? Proč se tedy bráníte tomu, aby vás označovali za spisovatelku? Ale možná...

– Spisovatel je někdo veliký, kdo má velikou odvahu, kdo vytváří svět, zalidňuje ho lidmi, má svou topografii, jsou tam rokle, ulice, vybavujeme si místa a lidi jako u Faulknera. Ale já nevytvářím, ale vyprávím o něčem, co vytvořil někdo jiný.

Hanna Krallová nyní vypráví o „dybuku“ (v židovské tradici je to duše zemřelého, která se usídlila v živém člověku). Hrdina tohoto vyprávění je „vysoký, hezký, s modrýma očima, širokým úsměvem a bílými zuby“, přednáší na americké college, zajímá se o Polsko a synagogy. Proč? „Kvůli Dybukovi. Rodný bratr, syn mého otce z prvního manželství, se narodil před válkou a dostal stejné jméno a nějak přišel v ghettu o život. Sedí ve mně už dávno...“

* * *

Lidé, kteří za války přišli o děti, založili po válce nové rodiny a svým novým dětem dávali jména TAMTĚCH. Nové děti žijí s břemenem jména a údělu TAMTĚCH.

Známý psycholog vysvětluje, že je to dost pravděpodobný zjev. Samozřejmě je to čistá projekce vyplývající určitě z pocitu viny. Hanna Krallová o žádných projekcích neví. Ví o člověku, který žil s dybukem v sobě. A trpěl. Nakonec se obrátil na buddhistického mnicha, který se ho dotkl, uvolnil jeho paměť a vyléčil ho. „Náhle jsem ucítil, že se ve mně něco děje. Něco se uvnitř uprostřed rozkolébalo. Křik utichl a na mém břiše se mihl stín... mnich ho musel rovněž zpozorovat, protože se k němu náhle obrátil. Odejdi odtud – pronesl mírně.“

OTÁZKA: Tak přece jenom fikce? To je přece nepravděpodobné.

„Pocítil jsem smutek. – Chceš ode mne odejít? – řekl jsem. – Zůstaň, jsi přece můj bratr.“

Hanna Krallová vypráví tento nepravděpodobný příběh klidně a přirozeně. Prostě, stalo se to. Nechápe zcela, co se stalo, a nepokouší se pochopit. Vypráví.

Předtím ujišťuje, že všechno, co popisuje, je pravda. Když hrdina Dybuka volá „Neodcházej, jsi můj bratr... Cítil jsem takovou ‚rachmones‘, lítost takovou,“ každý chápe, že to není fikce.

11. Němci

Poslední cesta Hanny Krallové po Švýcarsku a Německu. Úspěch. Nabité sály. V Německu, kam jezdí už deset let, kde jí vyšlo – kromě Polska – nejvíc knih (šest titulů, z nichž poslední, Důvody k existenci, dosáhl už třetího vydání a celkového nákladu 25 000 – což je v Polsku téměř nemožná věc). Poprvé se setkala ne s čtenáři generace 1968, s nimiž měla vždy dobrý kontakt, ale s jejich dětmi.

Kde se bere ten zájem? Hanna Krallová odpovídá a sama se tomu diví:

– Jestliže přicházejí a poslouchají, znamená to, že chtějí vědět, jak to skutečně bylo. Chtějí se něco dozvědět o svých dědech nejen od nich samotných, ale i ode mne.

Naslouchali a jejich široce otevřené, modré nordické oči mne soustředěně pozorovaly. Kladli mi otázky. A potom se jedna žena, výrazně starší, zeptala: „Omlouvám se, ale jestli mi nechce na mou otázku odpovědět, nemusíte – byl v Osvětimi Bůh?“

Odpověděla jsem podle rabína z Piaseczna Kalonima Šapiro, který ve varšavském ghettu napsal v roce 1941 knihu o chasidismu. Rabín si kladl otázku, zda Bůh trpí, a odpověděl: ano, trpí. Mnohem více než kterákoliv z obětí, protože svým utrpením zmnohonásobuje všechna stvoření.

* * *

– Otec jedné mé německé přítelkyně byl svědkem obžaloby při norimberském procesu. Její matka byla tehdy v soudní síni. Zeptala jsem se, jak vlastně proces probíhal. Řekla: „Nudně. Celé hodiny se všechno točilo kolem nějakého podpisu. Byl-li to skutečně ten podpis, ne jiný. Představte si, že americké sekretářky měly na nehtech perleťový lak. Všechny jsme si toho všimly, protože takový lak u nás tehdy ještě nebyl.“

V tu chvíli začala moje přítelkyně křičet: „Přestaň vykládat blbosti, říkáš samé blbosti, už toho nech.“ Protože ona patří k protifašistické generaci 1968. Začala však na matku křičet, aniž vyslechla do konce, co chtěla říci. Kdyby ji nechala mluvit, potom by možná za dvě za tři hodiny řekla něco důležitého o svém muži a jeho přátelích.

– Takže dnešní dědové svým dětem nic nevyprávěli, protože se báli jejich křiku a soudu. Dnes chtějí všechno ze sebe vyvrhnout, než zemřou, a nacházejí posluchače. Ve svých vnucích.

OTÁZKA: Jak jim budou ovšem odpovídat?

– Nevím. Ve stáří se člověk chce obhájit. Takže je dobré, že těm vnukům můžu vyprávět i já.

* * *

Ve Fantomu bolesti autorka nepopsala to, co se odehrávalo mezi ní a Axelem von dem Busschem: Dubno bylo důležitější.

„O několik dní později Axelovi von dem B. řekli, že se na letišti děje něco divného.

Na kraji jámy seděl s nohama spuštěnýma dolů esesák. V ruce držel automatickou pistoli.“

* * *

– Byl to první Němec z válečné generace, s nímž jsme se setkala. Zpočátku vše probíhalo... hladce. Baron. Pan Baron. Rozhovor na zámku, lunch v nedalekém Heilbronnu. Nejprve vyprávěl přesně tolik, kolik chtěl: Dubno, Hitler, Stauffebergův atentát. Nepřerušovala jsem ho. Až třetího dne, když už všechno hladce vypověděl, jsem se ho zeptala: „Pane barone, z jaké vzdálenosti jste se díval na ty nahé lidi?“ Chtěla jsem vědět, jestli mohl spatřit tváře stojících, jestli si je zapamatoval. Po mé otázce byl vstřícný přístup ten tam. „Proč se na to ptáte? To vůbec není otázka reportéra, ale vyšetřovatele.“ – „Pane barone, chci vědět, jestli jste viděl jejich tváře.“ – „Ne, ne, proto se vy neptáte. Ale máte právo na otázky, máte právo vyslýchat, protože vy jste oběť a já jsem vrah.“ – „Ale, pane barone, vy přece nejste...“ – „Dejte mi už pokoj s tím baronem! Vy se mi vysmíváte! Jste produkt marxistické teorie třídního boje! Naučili vás to!“ – „Tak jak vás mám oslovovat?“ – „Normálně – Axeli.“ – „Ale Axeli, ty přece nejsi vrah.“

OTÁZKA: A co on?

– On? On řekl: „Ale ano, jsem vrah. Všichni jsme byli vrazi. Proto s vámi nebudu mluvit. A to, co jsem vám doposud řekl, můžete zveřejnit, až zemřu.“

Konec rozhovoru.

Seděl přede mnou schýlený, viděla jsem jeho pleš a pomyslela si: „Bože můj, já musím vědět, mám přece právo se dozvědět, jak to v Dubnu skutečně bylo.“ A ještě tohle mne napadlo: „Kdyby paměť byla v mozku jako disketa a já věděla, kde je, vytrhla bych ji z něj třeba násilím.“ Zalila mne vlna čisté nenávisti. Začala jsem se pomalu zvedat a přemýšlela, jak se dostanu do Heilbronnu, toho nedalekého krásného městečka.

V tu chvíli začal mluvit. Pomalu, podrobně, aniž zvedl hlavu.

A nakonec ještě jednou zopakoval: „Až zemřu.“

Po návratu domů jsem napsala reportáž. Ale co dál? Zeptala jsem se Kapuścińského. Ten mi odpověděl: „Musíš se poradit s dobrým právníkem.“ Zeptala jsem se Edelmana. Ten mi řekl: „Ne, nesmíš to zveřejnit. Slibila jsi mu to, musíš čekat.“ Zeptala jsem se Kieślowského: „Ty nevíš, co máš udělat? Musíš ho zabít. Potom budeš moct uveřejnit svou reportáž.“ – „A ty mi budeš nosit do vězení balíčky.“ – „Kdepak. Natočím o vás film.“

Rozhodla jsem se ukázat text Axelovi. Když jsem přijela, dozvěděla jsem se, že pozval také Weizsäckera, tehdy ještě německého prezidenta, svého kolegu z fronty. Ten otevřel strojopis zrovna na straně, kde jsem popsala smrt jeho bratra Heinricha, který padl v Polsku v první den války. Zavřel rukopis. Nechtěl číst dál.

Mluvili jsme spolu. Udělal na mne dobrý dojem. Dost dlouho hovořil o válce tak, jak je třeba mluvit.

Až druhý den, po přečtení rukopisu Axel uvěřil, že nemám zlé úmysly. Mluvili jsme spolu ještě mnohokrát. Možná jsem se s ním spřátelila? Ano. Spřátelila jsem se s majorem Wehrmachtu. S baronem.

Později jsem byla ve Wiesbadenu na Dnech polské kultury, které zorganizoval Andrzej Szczypiorski a Axel mi nechal v hotelu dopis. „Drahá Hanno, na shledanou na tomto nebo na onom světě.“

Po návratu do Polska jsem obdržela zprávu, že Axel zemřel.

* * *

Reportérka si dokázala dobře porozumět s baronem von dem Bussche, s Weizsäckerem, s hraběnkou Dönhoffovou (– Setkaly jsme se v Berlíně, vypily spolu láhev francouzského vína a dlouhé hodiny jsme si povídaly.) Dospěla k závěru, že s válečnou generací si lze porozumět, protože oni vědí – způsobem sobě vlastním –, co byla válka.

OTÁZKA: Ano, ale vyprávíte o velice zvláštních Němcích...

– To je pravda. Mluvila jsem s člověkem, který chtěl zabít Hitlera, když viděl, jak jsou vražděni Židé. Kolik takových Němců bylo? Jeden. Jeden.

* * *

– V Iowě jsem objevila jednu z nejlepších knih o druhé světové válce, kterou jsem četla, Ordinary Men od Christophera Browninga. Jsou to dějiny 101. oddílu německé policie. Sloužili v něm lidé už příliš staří na to, aby mohli být odvedeni na frontu. Obyčejní obyvatelé Hamburku: dokaři, ředitelé, dělníci. Poslali je do Polska, aby se tam podíleli na vyhlazování Židů. První akci uskutečnili v Józefově na Lublinsku – a velice těžce to prožívali. Ale při každé další akci to snášeli stále lépe, až se z nich stali normální a řádní vrahouni.

Edelman říká, že v každém z nás sedí „velitel z Treblinky“. A já mám za to, že v každém s nás dříme spořádaný člověk z Hamburku.

(Právě v této knize jsem vlastně objevila další stopy příběhu Apolonie Machczyńské, obyvatelky Kocka, která se pokusila zachránit asi dvacet Židů a zahynula s nimi. Zabili ji obyčejní Němci z Hamburku, příliš staří na to, než aby mohli jít na opravdovou frontu.

A s nimi bych nechtěla hovořit.

12. Dílna

Ryszard Kapuściński píše velice pomalu. Někdy skládá celý den jedinou větu, ale objeví se na stránce už hotová, bez jakéhokoliv zkreslení. Hanna Krallová píše rychle, ale dlouho opravuje. Vyhodí, co už napsala, a píše znova. A potom zase znova přepisuje. Několikrát nebo mnohokrát. A vždycky začíná psát úplně od počátku, aby se uvolnila od předešlých slov a předchozího rytmu. Neboť rytmus je třeba ustálit dříve, než se začne psát. Klopotná práce.

A ještě jeden zvyk. Zajímavé setkání, rozhovor a hned, okamžitě po něm poznámka, i kdyby se nacházela na tom nejbizarnějším místě. Čistá, nezkresleně zaznamenaná vzpomínka. V podstatě již hotový text.

(Hanna Krallová: Bez přehánění – velmi rychle si něco zapíšu, odložím to a po čase to potom najdu.)

Když cenzura nepustila Podnájemnici v nakladatelství Znak, pokusila se vydat část v časopise Literatura a hovořila o tom s jejím šéfredaktorem Jerzym Putramentem. Potom si poznamenala:

„Putrament: ‚Byla jste v Indii? Nedovedete si představit, kolik je tam vymřelých měst. Každá provincie má svá mrtvá města. Máte před sebou velice důležitých pět let, ale chcete-li něco v literatuře dokázat, musíte si vybudovat živé město. Máte dobré oči? To je dobře. Potom musíte číst Paraguajce. Určitě si myslíte, že Paraguay je totéž co Venezuela nebo Kolumbie. Omyl, vůbec se jim nepodobá. A co dělá vaše dcera? A ten Jacek K., to je autentická postava? Aha, tohle je Jacek a tohle K. Ale Jacek Kuroń se tam taky vyskytuje, nemám pravdu? Jedu teď zrovna do Moskvy, co myslíte, že jim mám říct? Chudák naše strana, naše strana je chudák, kde má vzít tolik talentů pro ně pro všechny? Moje mrtvé město je komunismus. A ten šéf, od kterého jste odešla, se nemůže rozhodovat, je-li playboy nebo státník. V jeho věku už musí takové věci vědět. To je stejné jako moje žena, ta se nemůže rozhodnout, je-li Łukaszewiczovou hvězdou, nebo jeho obětí. Łukaszewicz měl včera operaci, otevřeli mu břicho a hned ho zase zašili. Víte, co utváří počasí v Polsku? Tři faktory: tlaková níže od Islandu, velká tlaková výše nad Azorskými ostrovy a tlaková výše ze sibiřské nížiny. Jedu teď do Moskvy zjistit, jak se tam věci mají s tou výškou, jakmile se vrátím, hned vám řeknu, jestli budu vaši knihu tisknout.‘“

Hanna Krallová:

– Takových střípků mám velice mnoho.

* * *

Všechny její příběhy jsou pravdivé. Je závislá na detailech jako na drogách. Na těch nejdrobnějších detailech. Bylo tomu tak i s křeslem babičky Miny.

– Telefonovala jsem jejímu vnukovi do Tel Avivu. „Musíš si to přece pamatovat, chodil jsi přece k babičce i dědovi, musíš si přece pamatovat barvu křesla, v němž babička seděla. Ticho. Vnuk přemýšlí. Dost drahé ticho. Tak se ptám: „Nemohlo být zelené?“ Odpověď: „No, mohlo...“

Za několik dní telefon: „Víš, bylo zelené. Vím to zcela jistě.“

* * *

– Vždycky píšeme někomu jedinému, jedné osobě. V různých obdobích jsem psala různým osobám.

OTÁZKA: A teď?

– Zatelefonovala mi dívka, kterou neznám, Bogna Pawliszová, studentka klasické filologie, a řekla, že jsme všichni z téže látky, z nostalgie po tamtom světě.

Je mi milé psát Bogně Pawliszové.

13. Mesiáš

Reportérka bude teď psát knihu, ale bez anekdotického příběhu. Ne o válce, o zabíjení, o umírání. Lidé, s nimiž se setkala v Torontu a v Iowě, mnoho vyprávěli o světě, který už neexistuje.

– Jeden pán vyprávěl o svém domku v Otvocku, jedna paní o dvorku, který měl dva vchody: jeden z Walové, druhý ze Svatojiřské ulice. Byl to nejkrásnější dvorek ve Varšavě. Byly tam krásné železné branky, které vydávaly velice pěkný zvuk. Pokusila se ten zvuk popsat.

To je příběh bez fabule. Jedinou fabulí je to, že existovali nějací lidé na dvorku, kteří už nejsou, zatímco dvorek je. Byli nějací lidé v domě, ale už nejsou, ale dům stojí.

Budu psát o tom, co je dnes, o tomto životě a světě bez tamtěch lidí.

Rmoutí mne, že ve světě, který trvá, neexistuje paměť, nikdo je nelituje.

Svět bez nich, bez lítosti nad nimi, není ani lepší, ani moudřejší,

* * *

– Viděla jsem v televizi ženu, která mluvila o sobě: odtud jsme, zde zůstaneme a zde budeme čekat na Mesiášův příchod. Zarazila mne výstižnost jejích slov: má-li Mesiáš přijít, potom skutečně pouze tady. Možná přijde do Leżajsku a možná na dvorek, který má dva vchody, od Svatojiřské a od Walové.

Židy spojují dvě pro ně svaté věci: Tóra a Holocaust. Tóra se uskutečnila v Izraeli, k Holocaustu došlo tady. A pouze tato dvě místa jsou důležitá.

14. Epilog

OTÁZKA: Kdo vám teď zůstal?

– Adam je v Římě. Kde je Krzysztof, nevím – nemůžu mu už zatelefonovat.

Měla jsem ještě Marysiu Leszczyńskou. Byla velice bystrá, inteligentní. Měla malou loutku, kterou jí otec koupil v ghettu. Ta loutka s ní byla po celou dobu v ghettu, na árijském území a potom po celý život.

Když v Jad Vašem zjistili, že má skutečnou loutku z ghetta, samozřejmě ji o ni požádali. Marysia jim loutku zavezla. Náhle se přestala cítit dobře. Říkala mi: „To je proto, že mě tu teď nikdo neochraňuje.“ Navrhla jsem jí, že zavolám do Jad Vašem, aby jí loutku půjčili, ale ona nechtěla. Šla do nemocnice na operaci mozku. Říkala: Podívej, jdu do nemocnice, ale nemám svou loutku u sebe.“ Dcera postavila na nemocniční stolek fotografii loutky.

Ale fotografie nedokázal Marysiu ochránit,

OTÁZKA: Kdo vám tedy vlastně teď zůstal?

Rozhovor, který s Hannou Kralovou vedli Katerzyna Janowska a Witold Beres, vyšel v Kontrapunktu, kulturním magazínu Tygodnika Powszechnego (Krakov 28. dubna 1996). Pro Souvislosti přeložil Josef Mlejnek.

Domovská stránka