1. ÚVOD

Naše malá Střední Evropa je jen zdánlivě příliš malá na to, aby její zájmy překročily čtyřicátou rovnoběžku směrem na jih. Pryč jsou sice ty doby, kdy naši předkové mezi Hustopečemi a Mikulovem zděšeně prchali před hrozivými záblesky korouhví ve tvaru půlměsíce, ale ten časový i místní odstup nemůže smýt pouto, které nás vzájemně váže; náš křest z nás na věky učinil spolubratry těch, kdo dnes v zemích islámu zápasí o přežití. Jejich kritickou situaci chceme nastínit na příkladě jednoho trapistického kláštera v Alžírsku a násilné smrti jeho obyvatel, od které nás dělí jediný rok.

2.1 Te Deum laudamus

Agnum stantem tamquam occisum…

Ap 5,6

Pravda, lidé dnes nemají příliš často tato slova v ústech, a už vůbec ne u příležitosti vyhlazení nevinných životů. Jenže událost, kterou si zde chceme připomenout, je jakoby nasycena slovy Evangelia „hoc est preceptum meum, ut diligatis invicem, sicut dilexi vos; maiorem hac dilectionem nemo habet, ut animam suam quis ponat pro amicis suis“ (Jan 15, 12–13). Bude řeč o mučednících, lidech dnešního bláznivého světa, se stejnými nedostatky, vrtochy a slabostmi jako my, kteří byli schopni zůstat věrni svému křtu, svému mnišskému povolání, sami sobě. Věrnost je plodem víry, jež nám byla dána, jejím vnějším vyjádřením, vyjádřením oné tajemné Přítomnosti v nás všech. Proto také budou následující řádky pojednávat tak trochu o každém z nás, které Kristus učinil svými a vytrhl tak světu v Janově slova smyslu.

Ať tomu bylo v minulosti jakkoli, křesťan by měl vést boj jen sám se sebou, ne s „nevěřícími“ nebo s pohany, pokud nechce Dobrou zvěst nadobro zneuctít a sám sobě protiřečit. Sub specie aeternitatis je násilí spáchané na jednotlivých osobách pro křesťany mnohem větší tragédií než jakýkoli geografický „ústup“ z území, kterých Církev tak pracně dosáhla. Evangelizace chápaná jako zapichování praporků na mapě generálního štábu je vším možným, jen ne hlásáním Božího slova. Na druhou stranu však ustupovat bez hájení nejzákladnějších práv církve by bylo rovněž nenaplňováním jejího poslání. Těmi nejudatnějšími vojáky Kristovými (abychom užili slovníku Otců) nejsou ti, kteří chtějí sloužit Evangeliu násilím. Opravdovými Kristovými vojáky jsou „ti druzí“, „exercitus martyrum candidatus“, „bělostné vojsko mučedníků“ z hymnu Te Deum.

2.2. Fakta

Mniši žijící mezi lidem mohou být po právu zabiti.

Prohlášení emíra GIA z 18.4.1996

V noci z 26. na 27. března 1996, kolem půl druhé ráno, nedlouho předtím, než se trapisté pravidelně odebírají k Božím chválám, vtrhla do prostor kláštera Notre-Dame de l’Atlas nedaleko města Medea v Alžírsku skupina asi dvaceti ozbrojenců, žádající od člena komunity, bratra Lukáše, lékařskou pomoc. Bratři příliš překvapeni nebyli – v posledních dobách se stávalo, že k nim byli přinášeni zranění či nemocní z nedalekého tábora povstalců. Tentokrát si však vyžádali pod pohrůžkou smrti, že bratr Lukáš musí odjet s nimi. Převor kláštera, otec Kristián, s odvozem dvaaosmdesátiletého bratra Lukáše nesouhlasil. Následně bylo zajato a odvlečeno do hor všech sedm mnichů přítomných v klášteře. Nezbylo po nich nic než kukula (svrchní bílý plášť se splývavými rukávy, oblékaný mnichy při bohoslužbách) bratra Michala, která vypadla z odjíždějícího džípu. Únosci však zapomněli na dva z bratří, kteří pro nedostatek místa přespávali v přístavku vedle kláštera. Ti se probudili až hlukem odjíždějících aut.

Policie a armáda byly zmobilizovány, své nemalé prostředky dalo do pohybu i francouzské ministerstvo zahraničí, neboť všichni unesení byli francouzské národnosti. Veřejnost Alžírska i Francie žila po několik dní pouze touto událostí. Únosci, totiž členové GIA (Groupe islamique aimé – jedna z ozbrojených fundamentalistických skupin), brzy prostřednictvím jakési marocké radiostanice kontaktovali francouzskou ambasádu. Žádné podrobnosti o probíhajícím jednání však oznamovány nebyly, neboť diskrétnost byla podmínkou případného úspěchu. Jasné je jen tolik, že mniši měli být vyměněni za jistý počet islámských teroristů (mj. pachatelů pumových útoků v pařížském metru) vězněných ve Francii. „Učinili jsme vše, co bylo v našich silách,“ nechal se slyšet francouzský ministr zahraničí.

V pozdvižení byly rovněž kláštery našeho Řádu. Mnozí z nás se s komunitou žijící v Alžírsku dlouho znali, často jsme přes různé prostředníky dostávali zprávy a pozdravy a hlavně žádosti o modlitbu za ně a za alžírské křesťany. Byli jsme a dosud jsme jednou rodinou, spojenou stejným způsobem života i tím, co je jeho plodem – onou nevystižitelnou podobou lidské existence, jež se nazývá mnišstvím.

Konec všem našim nadějím učinilo nové komuniké GIA z úterního rána 21. května: „Dne 18. 4. 1996 (…) jsme řekli: Pokud osvobodíte Abdelhaka Layadu a další, my osvobodíme mnichy. Pokud odmítnete, podřízneme je. 30. 4. jsme vyslali jednoho zástupce na francouzskou ambasádu (…) s kazetou, která dokazovala, že mniši jsou stále naživu, a s poselstvím, upřesňujícím způsob vyjednávání, pokud chtějí Francouzi zajatce živé. Nejdříve projevili jakousi dobrou vůli k vyjednávání (…), několik dní poté se však francouzský prezident a ministerstvo zahraničních věcí nechali slyšet, že s GIA nebudou vyjednávat. Přerušili tak probíhající jednání, a proto jsme, věrni svému slibu, podřízli sedmi mnichům hrdla. (…) Chvála Bohu (…) Stalo se tak dnes ráno.“

Komuniké bylo vytištěno v deníku Al Hajat, ve kterém emír GIA už v předchozím komuniké popřel tzv. aman, tj. ochranu, kterou trapistům udělil jeho předchůdce. Křesťanští mniši podle emíra neměli právo na ochranu, neboť „neustále apelovali na muslimy, aby přijali křesťanství, neustále na sebe upozorňovali svými slogany a symboly a slavnostně oslavovali své svátky. (…) Mniši, kteří žijí mezi (islámským) lidem a odvádějí jej ze stezky Boží, mohou být právem zavražděni. (…) Je třeba na ně aplikovat totéž, co na všechny nevěřící, když se stanou válečnými zajatci – zabít je nebo vyměnit za muslimské zajatce.“

Generální opat Řádu cisterciáků přísné observance Dom Bernardo se 27. 5. 1996 obrátil k celému řádu s listem: „Život a smrt našich bratří z Atlasu je svědectvím, na které bychom neměli zapomenout. Nedopustíme, aby diplomacie, politika a přízemní pohled na tyto události zbavily naše mučedníky hlasu a umlčely echo jejich výkřiku lásky a víry. Od mučednictví duchovního boje až po mučednictví prolité krve je to tentýž výkřik, vyzývající k odpuštění a k lásce k nepřátelům. Život je silnější než smrt a poslední slovo má láska.“

Ještě jsme se ani nestačili probudit z šoku, když křesťany v Alžíru zburcoval další atentát – tentokrát na alžírského arcibiskupa monsignora de Claverie, silného i moudrého pastýře a přítele atlaské komunity.

Pozůstalí bratři a Dom Bernardo měli možnost převzít ostatky zavražděných, nalezené nedaleko medejského smetiště. Dom Bernardo tuto událost popsal v listě Řádu ze dne 7. 6. 1996: „Směřujeme k pavilonu právní medicíny. Rozhodli jsme se, že pouze generální konzul, který má sepsat oficiální akt o úmrtí, lékař ambasády, Dom Armand a já se zúčastníme identifikace. Ve velkém sále bylo rozestavěno sedm rakví, prostých a diskrétních, na každé z nich červená růže. Před tím, co je nám dáno uzřít, člověk jen těžko nepomyslí na Předchůdce Ježíšova, svatého Jana Křtitele.“

Tomu, kdo by nepochopil – na smetišti byly nalezeny jen uříznuté hlavy mnichů. Bez zlatých mis.

3. ALŽÍRSKÝ KONTEXT

Pokud by se mi někdy přihodilo – a mohlo by to být hned dnes – že se stanu obětí terorismu, který, zdá se, nyní zahrnuje všechny cizince žijící v Alžírsku, byl bych rád, kdyby mé společenství, má Církev, má rodina si vzpomněli, že můj život byl DÁN Bohu a této zemi.

Duchovní závěť bratra Kristiána, 1.1. 1994

Jak již bylo řečeno – noční přepad bratry až tak příliš nepřekvapil. Byli na něj politickým děním v Alžírsku připraveni už dlouho.

Alžírsko je jednou z posledních zemí severní Afriky, která se zprostila kolonizační přítomnosti jiného státu, Francie. Od konce druhé světové války, ve vlně osamostatňování mnoha států třetího světa, docházelo k častým střetům mezi obyvatelstvem arabského původu a muslimského vyznání a „kolonizátory“. Pro mnohé z bílých obyvatel severní Afriky je přitom označení „kolonizátor“ nepřípadné, vždyť jim byla rodnou zemí často po několik generací. Mezi Araby rostla nenávist vůči všemu francouzskému – mimo jiné i vůči katolictví –, rozohněná hloupostí a neobratností tamních zástupců francouzské moci. K tomu přidejme vzrůst vlivu stoupenců islámského fundamentalismu a tudíž snahu zavést důsledně islámskou společnost a vyvázat se tak z neblahých důsledků, způsobených vlivem západní civilizace. Z dříve tak bohatého a všudypřítomného křesťanství zbývají v Alžírsku již jen prázdné baziliky a asi tisícovka věřících, všichni cizího státního občanství. Nicméně – ví se o existenci jistého počtu nově pokřtěných konvertitů arabské národnosti. Ti jsou však nuceni svou víru skrývat, často i před vlastní rodinou.

Tak jako jiné státy s muslimskou většinou, i Alžírsko se pokusilo adaptovat „západní“ model společnosti. A jako jinde (v Turecku, Sýrii, Egyptě, Libanonu aj.) tento pokus víceméně ztroskotal na nedůslednosti provádění a jen ještě více otevřel cestu fundamentalistům.

V lednu 1992 alžírská vláda zrušila volební výsledky, protože ve volbách zvítězila fundamentalistická Islámská fronta spásy (FIS). FIS vstoupila do ilegality a zformovala ozbrojené skupiny, cvičené v Afghánistánu, Íránu nebo Súdánu. Ty začaly podnikat výpady na policisty i na významné osobnosti vědy a kultury. V říjnu 1993 byli vzati jako rukojmí tři zaměstnanci francouzského konzulátu a při propouštění museli předat písemnou výzvu všem cizincům, žijícím v Alžírsku, ať se do jednoho měsíce vystěhují. Některé ambasády (Německo, Belgie, Velká Británie) se podle toho zařizují, Francie však nechce na přítomnost v Alžírsku rezignovat.

17. listopadu 1993 byl převor kláštera v Notre-Dame de l’Atlas bratr Kristián pozván do úřadu válího (prefekta), kde mu byla nabídnuta policejní ochrana. Převor ji odmítl, souhlasil však s tím, že bude nadále klášter na noc zavírat.

Po vypršení jednoměsíční lhůty začaly skutečně vraždy cizinců. Mezi jinými bylo 14. 12. podřezáno čtrnáct Chorvatů, pracovníků na jednom hydraulickém projektu, kteří bývali předtím na Vánoce a na Velikonoce hosty kláštera. A na samotné Vánoce tohoto roku několik ozbrojenců vyhrožovalo samotnému klášteru. 26. prosince se proto komunita po hlasování rozhodla pro „mírné řešení“, tj. pro postupné vyklizení kláštera s tím, že jistá základní přítomnost bude zachována dvěma či třemi bratry, kteří se budou střídat.

Situace se nicméně po čase uklidnila natolik, že důvody k setrvání převládly. Tak jako všichni mniši, byli i bratři v Notre-Dame de l’Atlas připoutáni k místu, které si zvolili jako domov, nejen sliby (mniši podle Benediktovy řehole slibují „stabilitas loci“, trvalý pobyt v jednom klášteře), ale i srdcem. Proč se vzdávat tohoto místa i těch, kteří se stali jejich přáteli a sousedy? Ze strachu? Z opatrnosti? Mnozí křesťané, žijící v podobných podmínkách mezi muslimy, možnost k vystěhování ani nemají a mniši je nehodlali opouštět.

4.1. Statut ochrany – tzv. důstojenství

Jaké místo ponechává Korán učedníkům Kristovým mezi pravověrnými uctívači Alláhovými? Jak známo, Prorok byl hned od počátku ve styku s křesťany několika denominací (odtud jisté nepřesnosti v jeho pohledu na křesťanskou nauku, zejména stopy primitivního dokétismu – podle Koránu nebyl ukřižován Ježíš, nýbrž kdosi jiný, snad Šimon z Kyrény), s Židy i s příslušníky pohanských náboženství, žijících na Arabském poloostrově. V první fázi vývoje, před tím, než jeho proroctví nabylo širokého ohlasu, byla koncepce soužití dosti tolerantní. Místy se o „lidech Knihy“ mluví uctivě, neb jsou jediní, kdo se před Prorokem hlásili k Jedinému.

Časem však Prorok pochopil, že tímto přístupem své nauce nové adepty nezíská – že jinověrci, přestože zůstávají monoteisty, se Alláhovu proroku brání a zůstávají vůči jeho slovu nepřístupní. V následném období bitev s obyvateli Mekky se proroctví proti „lidem Knihy“ přiostřilo. Tím, že odmítají Mohamedovo proroctví, se musí právem ocitnout v područí pravých věřících coby jejich služebníci („pokoření“ – saghirun, či „ponížení“ – asfalun) a eventuální konvertité k islámu. Jsou chráněni jakožto „dhimmi“, „ti, kdo platí daň z hlavy“ – za ochranu či strpění muslimů. Tento statut jim umožňuje vykonávat základní úkony jejich náboženství, ale činí z nich podružné členy společnosti – s nadějí, že se obrátí. Nejde tedy o toleranci k „jinému“, ale o péči o potenciální konvertity.

Z této doby se datuje i nauka o „umma“ (= matka, dokonce i děloha), islámském společenství náboženském i politickém, jež se stává hybnou pákou v pozdějším rozrůstání islámské komunity a tmelem v následných bojích o upevnění dobytých území. Násilí vůči „nespravedlivým“ (zalimun) a „nevědomým“ (dallun) je povýšeno na legitimní, ba nutný a sakrální prostředek k rozšíření jediného pravého učení (Korán 2, 190–193; 9, 29). Svět se rozdělil na dva tábory – na část, která je podmaněna a náleží již Alláhovi, Dar el-Islám, Země islámu, a část, kterou je ještě nutno dobýt – Dar el-Hab, Území války.

Tato nauka je stále v platnosti. Někteří francouzští biskupové (sic!) velkoryse pronajali místním islámským komunitám prostory, náležející katolické Církvi, protože byly právě nevyužity a protože bylo třeba vypomoci našim bratřím jiných náboženství. Jaké však bylo jejich překvapení, když po vypršení pronájmu, poté, co byla za naftový kapitál vystavěna nádherná modlitebna, islámská komunita odmítla prostory vrátit – protože již neodvratně patří k Dar el-Islám a není tedy možno, aby Země Alláhova byla navrácena džaurům.

4.2. Džihád

Islám není náboženstvím vykoupení.

Jan Pavel II., Překročit práh naděje

Tak jako všechny posvátné texty, i Korán může být vykládán různě. Už proto je existence Autority zcela nezbytná. Otázka džihádu, „posvátné války“, patří mezi body, na které se v minulosti i dnes nahlíželo a nahlíží různě.

Nejmírumilovnějším vysvětlením je názor, který nazvěme „spirituálním“. Ten se opírá o jistý verš Sunny (souhrnu nejstarších komentářů ke Koránu), ve kterém se praví, že po „malém džihádu“, válce, je třeba začít s „velkým džihádem“, bojem duchovním. Džihád se tím povyšuje na poklidné úsilí v doméně ekonomického a kulturního vývoje i v doméně asketické morálky a mystického hledání, boj proti zlům společnosti i neřestem lidské bytosti. K tomuto „spirituálnímu“ proudu patří představitelé intelektuální elity islámu, žijící většinou v Evropě – univerzitní profesoři, lékaři, diplomaté. Tito „osvícení“ muslimové se pohybují vlastně na hranici Dar el-Islám, plně využívají vymožeností západní civilizace. Džihád vedený opravdu zbraněmi vykládají jen jako případ jakési „spravedlivé války“ obranné, když už všechny ostatní prostředky islámské expanze selhaly.

Tradiční výklad setrvává u džihádu coby války ofenzivní. Někdy bývá dokonce řazen mezi „pilíře islámu“, vedle vyznání víry, modlitby, půstu a poutě. Džihád se nemá zastavit před ničím až do okamžiku, kdy bude z povrchu zemského smetena poslední citadela nevíry. Umírajíce pro Alláha nejsou věřící vrahy, ale mučedníky (šahíd) – K 9, 112: „Bůh skoupil od věřících jejich majetek a jejich osoby proto, aby je obdařil rájem coby odměnou; budou bojovat na stezce Boží, budou zabíjet a budou zabiti.“

Džihádem se nemyslí vždy masové přepady jako v Notre-Dame de l’Atlas ani genocidy toho typu, jaký byl užit proti Arménům roku 1915. Po ruce jsou i diskrétnější metody, jako únosy jednotlivců, zvláště osob nepohodlných, které na sebe upozornily nekonformním smýšlením nebo jen vlivem. O jejich konci se nikdo nikdy nedozví. Policie započne sice (většinou) vyšetřování, ale brzy je i končí. Každým rokem se takto „ztrácejí“ stovky osob.

Součástí džihádu bývá ale i společenský a ekonomický nátlak na jinověrce, především křesťany, aby přestoupili k islámu. Jde tedy o útok ne na život pozemský, nýbrž na život věčný – a to je pro křesťana sub specie aeternitatis mnohem vážnější.

Abychom byli konkrétní: Veškeré důležité posty jsou vyhrazeny muslimům (výjimky jsou opravdovými výjimkami); některá zaměstnání jsou křesťanům přímo zapovězena (podle Koránu křesťan nikdy nesmí být nadřízeným muslima); křesťané nesmějí vstupovat do armády, ale platí „náhradou“ zvláštní daň; křesťané nemají možnost formování kněžského dorostu, takže jim zbývá jedině pokoušet se posílat kandidáty kněžství do škol v Evropě či Americe; křesťané se nesmějí ženit s muslimkami, ale křesťanka se musí v manželství s muslimem své víry zříci; v určitých časech a místech nesmějí být vykonávány křesťanské obřady a v Saúdské Arábii je sloužení mše vůbec zakázáno.

Jedna z nejnovějších publikací k tomuto tématu nese název Život a smrt křesťanů v Orientu (Jean-Pierre Valogues: Vie et Mort des chrétiens d’Orient, Fayard 1994). A skutečně: Křesťanství v zemích islámu je na vymření.

Když se „liberálové“ pokusili v některých zemích prosadit laicitu státoprávního zřízení, stačilo namítnout, že většina občanů je islámského vyznání a že islám tudíž musí zůstat státním náboženstvím. Reakcí byl vznik politických stran jako Muslimští bratři v Egyptě nebo nadnárodní Islámská fronta spásy – a také stále větší kontrola náboženských hodnostářů nad politickou sférou, takže ponižující „statut ochrany“ fakticky přetrvává – dnes již jen pro křesťany, protože Židé se povýtce vystěhovali do Izraele nebo do USA.

Každodenní nátlak formou ponižování přináší každým rokem mnoho „obrácení“ na islám – a mnoho vystěhování křesťanů do USA, Kanady či Austrálie, kde dnes existují komunity prakticky všech staroorientálních křesťanských církví (koptů, jakobitů, chaldejců aj.). Emigrují zvláště mladí křesťané, jimž se nechce žít v ponížení, takže počet křesťanů stále klesá a současně roste jejich věkový průměr.

Pokud se světové mínění někdy ozve a dovolává se lidských práv těchto křesťanů, je to házení hrachu na zeď, neboť většina islámských států mezinárodní konvence neuznává s tím, že nejsou inspirovány Koránem, nýbrž křesťanstvím – v čemž mají ostatně pravdu.

Stalo se již téměř zvykem, že vždy, když dojde k nějakému „heroickému“ projevu džihádu, jako je například zavraždění mnichů, stoupenci „spirituálního proudu“ projevují svůj nesouhlas a protest – hlavně ovšem tehdy, žijí-li mimo země Dar el-Islám. O jejich dobré vůli nepochybujeme. Druhá strana ovšem na ony „heroické“ činy reaguje potleskem a naopak své „spirituální“ bratry ve víře obviňuje z vlažnosti, odpadlictví a zrady svaté věci. Který je tedy skutečný islám?

5. Závěr

Mimo to všechno – naše laboratoře nejsou celým světem

J. Bacot

5.1. Je soužití možné?

Na základě předchozích stran bychom měli říci jasně – Ne. Chybí k tomu předpoklady tak základní, jako je uznání práva na svobodu náboženského vyznání do všech důsledků, a tedy rovnoprávnosti, nikoliv ponižující „ochrany“ křesťanů – a také dostatečná nezávislost světského zřízení na náboženském (quae sunt Caesaris, Caesari). Avšak, jak praví motto tohoto oddílu, vše může být ještě jinak. Vždyť tato agónie křesťanů v Orientu trvá již třináct století!

Někteří sociologové, historici či religionisté často vystupují proti podobně poplašeným výkřikům, jako je náš, tím, že se křesťané ve středověku chovali k jinověrcům podobně. Někteří katolíci, ba i vysocí duchovní, si vypěstovali jakýsi komplex viny za skutky spáchané kdysi ve jménu Páně. Kdosi kdesi ad vocem ekumenismus pravil – „Dnes možná už jen katolíci nejsou hrdi na svou Církev“. Budiž, ale neupadněme do druhého z extrémů. Nesuďme pojetí a pořádky, které kdy byly uplatňovány, podle našich současných měřítek. V době, kdy v Evropě došlo k uplatnění tzv. sakrálního křesťanstva (termín Jacquesa Maritaina, užitý k popsání vztahu mezi duchovním a světským v historii křesťanské Evropy: „chrétienté sacrale“ je společností, jejíž členové jsou většinou katolíci a řídí se zákony inspirovanými Evangeliem) – a i to jen de facto, ne de iure -, žádná z ostatních kultur té doby nedosáhla takové vymoženosti, jako je nedotknutelnost lidské vůle v otázce tak základní, jakou je náboženské vyznání. V islámu tomu tak nebylo ani tehdy, ani nyní.

Co se týče křižáckých válek – první hnutí vzešlo z kruhů církevních, právem se obávajících zničení Božího hrobu, pronásledování místních křesťanů a ohrožování poutníků. Motivy politické ovšem, pravda, záhy převládly. Poznamenejme jen, že pokaždé, když se franští křižáci byli schopni nadchnout pro svatou věc, čekala je hořká porážka či Pyrrhovo vítězství – kdežto když někdo z pánů hájil své politické zájmy, podplácel, využíval rozporů mezi muslimskými potentáty, měly jeho zbraně často převahu a zisk byl trvalý.

5.2. Nepokojná dívenka Naděje

Quid habes, quod non accepisti?

1 Kor 4,76

Christi, in carne mea pro corpore eius, quod est ecclesia

Kol 1,24

Každá ze starobylých církví v Orientu se samozřejmě snaží hájit své vlastní zájmy, což boj křesťanů o přežití ještě více komplikuje. A přece jsou tito slabí a často nesnášenliví křesťané tváří v tvář hrozbě jejich vymizení schopni držet a vydržet. Pomáhá jim síla kulturních a rodinných zvyků a tradic. Dlouhými věky takové výdrže navíc nabyli jakoby šestého smyslu. (Tento šestý smysl ovšem našim zavražděným bratřím, katolickým Francouzům, chyběl – proto se nechali tak snadno chytit do pasti.) Tento talent a obezřetnost se zde dědí zároveň s křesťanskými tradicemi. K přežití napomáhá i to, že většina křesťanů v Orientu (s výjimkou Koptů v Egyptě) je stejné arabské národnosti jako jejich muslimští sousedé; spoléhání na jejich blahosklonnost se však křesťanům i mnohokrát vymstilo.

To vše by ovšem nestačilo. Přežití orientálních křesťanů, fyzické i duchovní, záleží především ostatním na jejich každodenní věrnosti Církvi, jež je po Vzkříšení a Nanebevstoupení Kristovou přítomností v čase a prostoru mezi námi a v nás. Jedině Duch Boží je schopen vyvést své věrné z bezvýchodných situací – a takovou situace křesťanů v Dar el-Islám je.

Příklad našich spolubratří by nás mohl přimět například k tomu, abych přehodnotili naše stesky nad zpohanštěním křesťanské Evropy, i našich česko-českých souvislostí. Měl by nás přivést k oné teologální ctnosti, kterou Charles Péguy nazývá maličkou dívenkou, rozpustilou a nepokojnou – k Naději.

5.3. Léon Bloy: Tím jediným neštěstím by bylo nebýt mezi svatými