NOVÉ LETNÍ PŘEMÍTÁNÍ O STARÉM TÉMATU, TOTIŽ O (NE)SMYSLU CÍRKEVNÍHO DISENTU, nové a jiné, nad knihami a postavami Eugena Drewermanna a Jacquesa Gaillota, nové a podvojné / M. C. Putna

Souhlasím, označení „církevní disent“, případně „církevní disident“ je ošklivé i nepřesné. Pro jeho užití v této stati chovám dva důvody.

První: Je obecně srozumitelné a o žádném lepším nevím. Nelze popřít poměrně častý výskyt mužů (v poslední době dokonce i žen), kteří z horoucí lásky k církvi předkládají různé recepty na očištění a zkrášlení její tváře; kteří jsou zastánci statu quo povětšinou odmítáni a z dosavadních míst v církevní správě různými způsoby vytlačováni; v jejichž vyjadřování o církvi i o světě pak pozvolna stoupá míra hořkosti; kteří se posléze ocitají na samém okraji církve. Jak jim říkat jinak, netuším.

Druhý: Je samo o sobě popisující, nikoliv jednoznačně odsuzující či glorifikující. Pro někoho je každý člověk, který se nachází v pozici disidenta, rovnou zrádcem, agentem Satana či zednářů, pro jiného nerozpoznaným Františkem z Assisi či Janem od Kříže. Sám jsem dlouho zastával druhý názor. Podrobnější studium dějin církve v moderní kultuře, které jsem podnikal pro knihu Česká katolická literatura 1848–1918 (která si Dominus dabit spatří za několik měsíců světlo tisku) však moje vyhraněné představy o černobílé polaritě ušlechtilých, svatých reformistů a zavilých restaurátorů jednak rozkolísalo, jednak doplnilo o řadu nových barevných tónů.

Pražské jaro 1997 přineslo v české církvi a kultuře dvě události, které tuto bohatou barevnost a tudíž ošidnost všech black-and-whiteových soudů umožňují nahlédnout. Česky vyšla první kniha Eugena Drewermanna a Prahu navštívil Eugen Drewermann. Česky vyšla kniha o Jacquesu Gaillotovi a Prahu navštívil Jacques Gaillot.

* * *

Eugen Drewermann (1940), „der deutsche Papst“, autor několika desítek knih, v nichž podniká odvážnou syntézu teologie s hlubinnou psychologií, je věrným čtenářům Souvislostí znám – v číslech 1/1993 a 2/1993 jsme otiskli dvě delší ukázky z jeho knihy Tiefenpsychologie und Exegese a studii o něm samém od Jana Jandourka (a v čísle 3/1993 rozhořčené reakce některých čtenářů, podle jejichž mínění je Drewermanna příliš). Český nečtenář Souvislostí zato nemusel vědět o jednom z nejslavnějších a nejkontroverznějších teologů současnosti prakticky nic. Teprve koncem roku 1996 vyšla v Brně v překladu Jana Spousty první Drewermannova kniha Co je důležité, je očím neviditelné s podtitulem Hlubinně psychologický výklad Malého prince – dílko výstižné pro předvedení Drewermannovy metody práce s texty, ne však pro obeznámení s jeho názory teologickými.

Ty vyložil Eugen Drewermann publiku, shromážděnému ve velké aule Filozofické fakulty Karlovy Univerzity, v úterý 24. června 1997. Přednášel či kázal – neboť i kněz suspendovaný je koneckonců knězem – na text z Markova evangelia o rozeslání Dvanácti: „Počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy. Přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku (…) I vyšli a volali k pokání; vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“ (Mk 6, 7–8 a 12)

Lépe už Eugen Drewermann nemohl vybrat biblický text, jímž chtěl vyložit své pochopení toho, oč v křesťanství jde: Vymítat zlé duchy a uzdravovat nemocné, to Ježíš sám činil, k tomu měl své učedníky, a to má činit i křesťan, duchovní in primis, také dnes. A to dvojí, totiž zlý duch a duševní choroba, jedno jest. K tomuto cíli slouží i mnohočetná evangelní podobenství: Ježíš podle Drewermanna nevystupoval jako kněz a teolog, ale jako básník a prorok – a tak i každý člověk má být BÁSNÍKEM SVÉHO ŽIVOTA, najít svá VLASTNÍ SLOVA, jinak žije docela zbytečně. Vlastní slova každého pak jsou skryta v jeho snech, odkud je lze, právě za pomoci obrazů a podobenství, dobývat a přivádět k řeči – a tím člověka osvobozovat.

Kdyby byl býval Drewermann skončil své vystoupení po této první polovině, kdyby byl býval setrval na konstatování, že Ježíš je TAKÉ, kromě všeho ostatního, i geniální psychoterapeut a že biblická slova v sobě TAKÉ, kromě všeho ostatního, skrývají sílu uzdravovat duševní zranění – pak by spontánní potlesk posluchačstva býval mohl znamenat: Co proti němu vlastně všichni ti jeho konzervativní odpůrci mají?

Jenomže Drewermann ve skutečnosti teprve začal. Po přestávce se nechal zasypat dotazy, všemi najednou, aby pak s nimi mohl předvést svůj proslavený mistrovský kousek: sestavit z odpovědí na ně na místě další přednášku, při níž se neomylně obrací vždy k tomu z posluchačů, na jehož dotaz právě odpovídá. Byla-li první přednáška nesena soucitem s lidmi, duševně strádajícími neláskou a nelítostností svého okolí i světa vůbec, druhou okřídlovala nenávist vůči těm, kdo toto utrpení nejsou schopni ani ochotni léčit nebo je dokonce zostřují. Byla-li první o Ježíši, tématem druhé byla církev. Vlastně v ní Drewermann neřekl nic jiného než staré známé „Jesus ja, Kirche nein“.

„Církev ne“, volal Drewermann na mnoho způsobů a podkládal svá slova vůlí – čí jinou než Ježíšovou: podobenství o milosrdném Samaritánovi prý znamená odmítnutí kněžského stavu jako takového: kněz, který v podobenství opatrně obešel zraněného, nejednal z osobní zlé vůle, nýbrž zcela podle regulí svého stavu (kněz se nesmí kulticky poskvrnit dotekem mrtvoly) – a tedy ne on, ale ony jsou špatné. Co učí kněží, horlí Drewermann, to není Bůh, nýbrž Tempelgespenst, chrámové strašidlo, které sedí v chrámu a pije krev obětních zvířat a potřebuje kněze s jejich speciální naukou, je to Freudovou terminologií „racionalizace Nadjá“ – kdežto Samaritán je opravdu Samaritán, tj. příslušník národa, který odmítal chrámový kult – a ten má být vzorem i pro dnešní křesťany, aby vyšli z chrámů. Aby vyšli z církve.

Potlesk na závěr druhé přednášky už se ozýval jen z některých lavic.

* * *

Jacques Gaillot (1935) je v názvu knihy, složené z jeho vlastních vzpomínek a výroků i z dokumentů o kauzách s ním spojených, titulován „biskup těch druhých“. Oblibu francouzské, a to i necírkevní veřejnosti si získal svým angažmá ve prospěch vězňů, imigrantů a jiných marginalizovaných skupin, podporou ekologických a mírových hnutí a dalšími aktivitami v duchu jeho milovaného incipitu druhovatikánské konstituce Gaudium et spes „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků“. Tím však, že se nerozpakoval účastnit se některých akcí po boku francouzských komunistů, že se vyjádřil „lepší prezervativ než AIDS“ a že na filmu Martina Scorseseho Poslední pokušení Ježíše Krista shledal pohoršlivým leda nepřiměřené reakce některých křesťanů, vzbudil nelibost Vatikánu a byl ze své diecéze Évreux odvolán. Českým zájemcům se představil jen několik dní po Drewermannovi, v pondělí 30. června 1997 v posluchárně Jaboku v Salmovské ulici.

I exposé Jacquesa Gaillota vycházelo z evangelního čtení – tentokrát o chromém, který leží na břehu rybníka Bethseda s léčivou vodou, ale nemůže se do něj dostat: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka“ (Jan 5,7), odpovídá chromý na otázku Ježíšovu. A tak to mezi křesťany býti nesmí. Nesmějí dopustit, aby někdo musel říkat „nemám nikoho“. Církev = Ecclesia = společenství. Církev přežije jedině jako církev malých společenství, setkávajících se jak v sociální angažovanosti, tak v modlitbě. Církev nesmí být exkluzívní a tedy exkludující, ale spojující, zahrnující do své lásky všechny potřebné.

Společenské angažmá a modlitba: Gaillotova proslulost pramení samozřejmě z prvního. Pozornému čtenáři knihy Biskup těch druhých ani účastníkovi jabockého večera však nemohlo uniknout, jak důsledně tento „rudý biskup“ připomíná nutnost vnitřního života jako nezbytnou podmínku vnější aktivity. Jeho prvním krokem po jmenování do Évreux bylo pozvání skupině řeholnic ke společnému životu, a to zvláště životu modlitebnímu, v budově biskupství. Velice ctil a ctí svatou Terezii od Dítěte Ježíše, jejíž Lisieux leží nedaleko od Évreux – za to, jakým způsobem se dokázala v modlitbě a utrpení sjednotit právě s hříšníky, právě s lidmi žijícími v temnotách.

Některé dotazy, položené na Jaboku, vyzývaly biskupa Gaillota přímo či nepřímo k ostrým formulacím, k zaujímání co nejbojovnějších stanovisek. On se tomu však se svým stálým plachým úsměvem bránil. Ne, nemá smysl vést konfrontace s církevními představenými – lépe je žít Evangelium a neplodným hádáním se pokud možno vyhýbat. Ne, nerozlišuje „Jacquesa Gaillota“ a „biskupa Gaillota“ – vše, co říká, říká jako biskup Jacques Gaillot. A když už byl tázán na to, jak přijal své odvolání, které přišlo, aniž by se mu dostalo žádané možnosti promluvit s papežem, usmál se jen o poznání smutněji, skoro soucitně, a tiše řekl: „Myslím, že takový způsob jednání není správný.“

* * *

Srovnání obou slavných evropských „disidentů“ ukazuje tomu, kdo má rozum a srdce k rozlišování, leccos. Přinejmenším to, co jsme řekli na začátku – že kategorie „disident“ je spíš Prokrústovým ložem, jemuž se živé lidské vzpírají. Dále však i to, že ji lze přirovnat rovněž k mezizákopovému „území nikoho“, karanténě, hostinci na křižovatce. V žádném takovém prostoru nelze zůstávat dlouho. Cesta vede vždy na jednou nebo na druhou stranu.

Eugen Drewermann je zřetelně na cestě „ven“. „Dvé duší, dvé ach v něm přebývá“, obě plné ohně. Jedna „stará“, totiž katolický kněz. Ten promlouval z katedry, když vyprávěl o moci evangelních obrazů i o bytostné potřebě lásky, která se skrze obrazy a sny, onu „osobní poezii“, projevuje – například v příběhu ženy, která trpěla necitlivostí a nekomunikativností svého muže, a když s ním jednou byla na procházce, řekla: „Hle, sněženky!“ – což byl její poslední pokus upozornit ho na svou potřebu něhy – a on jí odpověděl: „No co, rostou tady“ – vypovídaje tím, žel, až příliš mnoho. Kněz promlouval ještě i tehdy, když se rozhorlil nad faktem, že církev na jedné straně zdůrazňuje význam Eucharistie – a jedním dechem od ní tolik lidí tak nemilosrdně vylučuje.

Druhá, „nová“, totiž PROFESIONÁLNÍ KRITIK CÍRKVE. Ten přicházel k řeči v sugestivně podané obžalobě církve, v tezích o tom, že církevní struktura jen potlačuje sexualitu, pěstuje oidipovský komplex a udržuje lidi ve strachu; že místo království Božího, které chtěl Ježíš, máme prelátstvo; že manželky kněží nejsou žádné „hříšné Evy“, nýbrž andělé, kteří ty nebožáky vysvobodili a obdarovali láskou a tak dále a tak dále.

Nemalá protestantská část auditoria jevila při podobných výrocích uspokojení. Pro katolíka, který je na rychlé cestě stát se disidentem, ale není ještě Drewermannem, to znamená memento: pozor! Aplaudují-li vám protestanti, když kritizujete mariánský kult, papežství a celibát, není to pro sympatie k tomu, co pozitivního říkáte, nýbrž jen proto, že si na vás, katolíkovi, potvrzují svůj odpor ke katolicismu a tedy samu podstatu svého protestantismu.

Ale i samotným natěšeným protestantům chtělo by se říci: čemu a komu to tleskáte? Myslíte, že je muž před vámi „vašinec“? Že věří v to, v co – předpokládám – i vy, totiž v Ježíšovo Zmrtvýchvstání, odpuštění hříchů a Poslední soud, a to ne jako v obrazy a poetické výroky, ale jako ve fakty docela „banálně“ reálné? Že jeho Ježíš-psychoterapeut je vaším a naším Ježíšem? Zkuste to, zeptejte se ho – ne na to, čemu všemu už nevěří, ale v co sám věří jiného než v psychoterapii. Okuste a pak vizte!

A ještě jedna souvislost: Když Eugen Drewermann vyslovoval „Řím“ a „římský“, blýskalo mu v očích rozhořčením nejvíce. Povážíme-li, kolik disidentských hnutí s protiřímským ostnem vzešlo právě z německojazyčných zemí – počínaje Martinem Lutherem přes Německokatolickou církev slezského kaplana Johannese Rongeho, založenou roku 1845, starokatolicismus Ignaze Döllingera, hnutí Los von Rom počátku 20. století až k Hansu Küngovi a hitu roku 1996, peticím irchenvolksbegehren – jak nepomyslet na psychickou strukturu ještě mnohem starší, totiž na ono PROTIŘÍMSKÉ ZAUJETÍ (termín Hanse Urse von Balthasara, viz londýnské Rozmluvy 2/1984, s. 2–21). V Drewermannově protiřímském zápalu ožívá pradávná Hassliebe germánských náčelníků, kteří proti císařskému Římu bojovali a několikrát jej důkladně vyrabovali a jen díky tomu uchovali dějinám svá jména Vandalů a Vizigótů – ale zároveň mu záviděli jeho slávu a vznešenost i italskou lehkost a grácii a seč mohli, sami se pořímšťovali: jak si němečtí středověcí vládcové zakládali na titulu římských císařů, ba vůbec sídlili nejraději v Itálii (štaufský dvůr na Sicílii). Je-li tedy Němec katolíkem, je buď ultramontánem, nebo rebelem, který touží Řím rozbořit. Když psychoanalýza, tak psychoanalýza.

* * *

Jacques Gaillot zato musel všechny, kdo čekali nějaké pěkně rajcovné proticírkevní výroky, zklamat. V knize i na přednášce prokazuje své naprosté pravověří, svou biskupskou službu „chápe pouze v jednotě s (…) nástupcem Petra“ (Jacques Gaillot – biskup těch druhých, s. 103), a ačkoliv se kloní spíše k možnosti připustit z pastoračních důvodů svěcení ženatých mužů, o sobě samém říká: „Já osobně jsem hluboce zasažen celibátem pro Ježíše a evangelium. Celibát, podněcující pastorační lásku, je velkým znamením pro dnešní společnost.“ (op. cit., s. 48)

Neboli: i Jacques Gaillot je na cestě – jenomže na stále téže cestě, jako když zastával „klasický“ biskupský úřad, na cestě ke Kristu. Pro něho se nyní, kdy je biskupem „in partibus infidelium“ (jako by současná Evropa byla územím věřících…), nic nezměnilo. Tentýž den, kdy by byl znovu povolán ke správě své či jiné diecéze, by na své místo nastoupil.

* * *

A už jsme zase v černobílé, alespoň zdánlivě. „Zlý Drewermann“ a „hodný Gaillot“. Jenže tyto dva archetypy, „člověk na cestě ven“ a „člověk připravený se vrátit, jakmile mu to bude dovoleno“, se k sobě mohou vztahovat ještě i jinak. Mohou být i FÁZEMI VÝVOJE duše disidentovy.

Nesmírně poučná je v tomto ohledu historie české Katolické moderny počátku 20. století (o níž se rozepisuji podrobně v již zmíněné připravované knize Česká katolická literatura 1848–1918). Čeští radikální modernisté Josef Svozil, Ladislav Kunte a další, sdružení kolem časopisů Rozvoj, Mane a Bílý prapor, rovněž na počátku zdůvodňovali své návrhy na reformu církevní správy „gaillotovsky“, láskou k církvi. Jak je ale rakouská c. k. církev tlačila ke zdi a protimodernistické dekrety papeže Pia X. odsoudily reformní hnutí en bloc, nabývaly jejich texty stále více konfrontačního, „drewermannovského“ charakteru. Jeden po druhém pak čeští radikálové v letech 1904–1907 odkládali sutany a někteří rovnou vystupovali z církve a vstupovali do redakcí liberálních a levicových časopisů. V letech 1918–1922 se pak celá historie opakovala, s tím rozdílem, že místo ve Volné myšlence skončili mnozí z reformistů v humorné organizaci jménem Církev československá.

Leckdo, kdo začíná jako Gaillot, končí jako Drewermann. Ale i obráceně: ne každý, kdo začíná jako Gaillot, končí jako Drewermann. Když k tomu byli nesmiřitelnou polarizací doby donuceni, odložili (nebo alespoň do komůrky srdce svého ukryli) jiní reformisté téže generace raději svou touhu očistit církev než své kněžství, natož svou víru – Jindřich Šimon Baar, Xaver Dvořák, Karel Dostál Lutinov.

Proč se některý gaillot po čase promění v drewermanna a jiný ne? Záleží to na mnoha okolnostech:

Na typu osobnosti, totiž na jejím základním vyladění ke komunikaci nebo ke konfrontaci. „Oko do duše okno“ – Gaillot se očima usmívá, Drewermann hypnotizuje.

Na oblasti života církve, jíž se angažmá dotyčného týká: Gaillotovy názory na politiku, morálku a umění mohou být diskutabilní (nad jeho spoluprací s komunisty, třebas francouzskými a tedy „lepšími“, nemůže bývalý poddaný bolševického státu nepovytáhnout obočí), ale s PODSTATOU křesťanství, katolicismu, kněžské a biskupské služby se nikterak nevylučují – kdežto Drewermannovy teologické koncepty dovádějí svého autora k popření samotného smyslu kněžství i církve.

Na způsobu, jakým s potenciálním „disidentem“ církev jedná: Čím je doba otevřenější a nadějeplnější, čím vážněji bere společnost církev jako rovnoprávnou, ba i váženou partnerku, tím je i sama církev schopnější akceptovat názorovou pluralitu uvnitř sebe samé. Čím více různé vnější síly na církev útočí, tím je ona sama úzkostlivější a nedůtklivější, tím více je sklonna vidět v každém neřadově myslícím vnitřního nepřítele a neprodleně proti němu zakročovat. Příkladem posloužiž kontrast doby prvního vatikánského koncilu a druhého vatikánského koncilu, a totéž platí pro duchovní mikroklima v jednotlivých zemích a diecézích. S železnou logikou pak – čím tvrději se s „disidenty“ nakládá, tím spolehlivěji se pak sami sunou na extrémní pozice.

Na víře samotného „disidenta“: kdo věří silnou, prvobytnou vírou v sílu svátostí, za nic na světě se nezřekne možnosti se na nich podílet, natož sám je smět udílet. Pro koho jsou jen pomocným prostředkem psychoterapie – proč by neodešel jinam, kde mají třeba nějaké prostředky účinnější?

* * *

Přemítání je jen přemítání. Nemusí zahrnout a popsat všechny souvislosti a okolnosti daného problému. Nemusí vyústit v žádný dalekosáhlý závěr. Obojímu jsem rád.

Prvnímu, neboť dobře vím, že jsem pominul mnohé. Otázku oprávněnosti jednotlivých Drewermannových i Gaillotových názorů, zvláště jejich výtek na adresu církve. Problém konkrétních „protivníků“ těchto dvou i archetypálního „pronásledovatele disidentů“; hledím-li takto kriticky na disidenty, zdaž by si nezasloužili analýzu neméně nemilosrdnou ti, kdo odpovídají na návrhy řešení vnitrocírkevních problémů „žádné nejsou“ nebo „už jsme o tom definitivně rozhodli“? Odpovídám – jistě. Třeba na ni dojde, třeba ji podnikne někdo kompetentnější než autor této stati. Kéž je však vedena s (nejméně) takovým vnitřním porozuměním, jaké autor této stati chová pro disidenty – aniž by se proto s nimi musel identifikovat.

Druhému, neboť žádnou originální a údernou pointu nemám, nanejvýš dva dojmy a dva apely. Zdá se, že „disidentství“ je jev, který bude církev provázet vždy. Zdá se, že nepřináší štěstí a pokoj nikomu. Prosba těm, kdo zjišťují, že se ocitají na dráze disidentské: obraťte se, máte-li jen zlomek prostoru kolem sebe, obraťte se a vydejte se zpět. Nacházíte-li dveře „dovnitř“ zavřeny, zůstávejte stát před branou čelem k ní, tlučte a nepřestávejte doufat, přes všechnu lidskou nenaději, že vám bude otevřeno. Prosba těm, kdo o osudech jednotlivých věřících, kněží, teologů a biskupů rozhodují: obraťte se, nemáte-li srdce obavami zatvrdlé docela, obraťte se čelem k těm, kteří vám kladou ty podivné otázky, mluvte s nimi a snažte se porozumět tomu, co říkají. Nepřestávejte doufat, že přese vše nakonec, jinak a hlouběji, než si můžeme představit, „všichni jedno budou“.

P.S.: Nechtěl jsem původně skončit takhle pateticky. Ale jsou ještě i mnohem horší konce.

FROMMOVA ANATOMIE LIDSKÉ DESTRUKTIVITY / J. Jandourek

Jako humanista nesouhlasí Fromm s tezí, že člověku je vrozena destruktivita jako jakýsi nezměnitelný pud. Polemizuje s Konrádem Lorenzem a snaží se ukázat, že Lorenz sice rozuměl chování zvířat, ale nechápal chování člověka. Zvířata se sice mezi sebou zabíjejí, nečiní tak ale ze sadistických choutek. Zvíře nemůže být podle Fromma kruté, i kočka hrající si s myší to zřejmě nečiní ze sadistických choutek, ale hraje si. Stejně tak by si hrála i s neživým předmětem. Nedá se tedy říci, že by člověku byla krutost jaksi vrozena, protože ji má díky svému příbuzenství s „nižšími“ tvory. Oproti obecně rozšířeným míněním Fromm tvrdí, že ani prehistorický člověk nebyl destruktivní a byl schopen spolupráce a dělení se s druhými. Krutost přichází na scénu až se zřizováním velkých společenských celků, států, s dalším rozvojem civilizace a vznikem elit. Fromm nepopírá, že existuje taková agresivita, která člověku slouží obraně a přežití, jako je tomu i u zvířat. Provedené experimenty (např. Milgramův na universitě v Yale) zkoumající sadistické chování, které ukázaly lidské bytosti v nelichotivém světle, mohly být ovlivněny laboratorními podmínkami a Fromm nesouhlasí ani se všemi interpretacemi výzkumníků. Agresivita tedy může být dvojí, obranná, kterou člověk potřebuje, a potom maligní, která vede k destrukci. Soudí však, že až nebude mít ve společnosti nikdo pocit ohrožení, bude moci ustoupit i tato biologicky vrozená agresivita.

Maligní agrese, sadismus a nekrofilní chování (v širším chápání) tedy ve Frommově pojetí vrozeny nejsou, takže podle tohoto předpokladu by měly být odstranitelné. Fromm tuší, že tato jeho myšlenka bude pochopena jako utopická vize a nereálný sen. Brání se tím, že jeho postoj je postojem racionální víry, stejně jako je ovšem možný postoj racionální beznaděje. Obojí vychází z kritické znalosti všech faktorů. Smutné je ale to, že většina lidí nepatří ani do jednoho z těchto táborů, ale jsou lhostejní.

Skoro čtvrt století po vydání Frommovy knihy to vypadá tak, že vývoj dává za pravdu pesimistům. Komunismus se sice poměrně rychle a tiše rozložil, objevila se ale taková nová ohniska temna, že nad tím musí zbylí humanisté trnout. Jako by vládu pomalu zase získávali ti političtí nekrofilové, o kterých Fromm tak působivě píše (například v portrétech Adolfa Hitlera a Heinricha Himmlera). Škoda, že si Fromm neodpustil pokládat hrůzovládce Maa a Lenina za velké revolucionáře. To sice jistě byli, ale zasloužili by si stejně podrobnou analýzu jako Hitler a Stalin. Stín neomarxismu je zřejmě příliš dlouhý na to, aby se dal snadno překročit.

Erich Fromm, Anatomie lidské destruktivity, přeložil Bedřich Placák, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997.

DVĚ Z VYŠEHRADU / J. Jandourek

1.

Nový životopis papeže Jana XXIII. od Walberta Bühlmanna čerpá hodně ze známého Duchovního deníku Angela Roncalliho a dobových svědectví a dokumentů. Mnohé je dopřesněno podle vzpomínek osobního papežova sekretáře Lorise Capovilly. Kniha nepřináší žádná nová senzační odhalení, spíše ke známým faktům přidává některé náhledy na základě pozdější zkušenosti s koncilem. Také poopravuje běžnou a zažitou představu o „moderním“ papeži, protože Jan XXIII. byl složitější osobností, než vyplývá z populárních anekdot a z povědomí o svolavateli Druhého vatikánského koncilu. Angelo Roncalli vyšel z tradičního katolického prostředí, v jedenácti letech ho poslali do biskupského semináře v Bergamu a ve čtrnácti již přijímá tonzuru. Jeho oddanost církevní insituci byla nesmírná, ačkoli zřejmě nikoli slepá. Sám si ostatně vytrpěl své, byl dokonce obviněn ze sympatií s modernismem, ačkoli žádné obvinění nemohlo být v jeho případě absurdnější. Je možné, že italský původ a vrozený selský zdravý rozum přemohly formující vliv mocné instituce. Jan XXIII. byl ve skutečnosti člověkem, který v nejlepším případě stál na rozhraní dvou epoch církve. Jak jeho spiritualita, tak jeho teologie patří k tridentskému období církevních dějin. Jak ukazuje i tato kniha, byly to také osobní zkušenosti budoucího papeže ve východních zemích (Bulharsko, Turecko), otevřenost vůči lidem všech vrstev (když byl nunciem ve Francii a patriarchou v Benátkách) a smysl pro praxi, které ho intuitivně vedly v závěru života i při řízení celé církve.

Velikost tohoto papeže spočívá v tom, že netrval za každou cenu na svých náhledech. Také koncilu dal svobodu řídit si své vlastní záležitosti a díky tomu se stal koncil přelomovým bodem katolického života. Že se později mnoho z koncilových námětů v praxi jaksi zadrhlo, to je již námět pro jinou knihu. I kdyby se tak ale nestalo, vynořují se i jiné otázky. Jan XXIII. patří zřejmě mezi poslední křesťany, kteří ještě mohli s upřímnou jistotou přijímat tradici církve jako cosi nepochybného. Potíže s náboženským pluralismem, které budou stále více patřit k náboženskému životu moderní doby, ho ještě nemusely tolik tížit, protože na jejich počátky mohl hledět z pevně zakotvené lodičky církve. Ta se mezitím změnila v koráb poněkud porouchaný a dno, na které by bylo možno spustit kotvu, zmizelo v hlubinách. Mnozí cestující se zcela vážně ohlížejí po obzoru, jestli nenajdou nějaké bezpečnější plavidlo. (Hledají marně, všechny lodě mají problémy). Optimistická atmosféra 60. let, kterou lze vycítit z textů koncilu, anekdot o Janu XXIII. a knih tehdy angažovaných katolíků patří minulosti. Někdejší reformátoři přihlížejí, co z jejich ideálů přežilo. Něco nebylo životné samo o sobě, něco bylo udušeno. Zrodila se dokonce nostalgie po starých jistotách podávaná ve zdánlivě intelektuálním a působivě neokřižáckém balení. Duch Pia XII. nám žehná a jeho ruka vrhá stín na celou církev.

Poslední částí knihy je papežova řeč pronesená při příležitosti zahájení Druhého vatikánského koncilu v roce 1962. Půvabné je číst poznámky pod čarou, které ukazují, jak kurie vylepšila papežův originální italský text při překladu do latiny. Pokud se místo „svatý Petr“ píše „kníže apoštolů“, je to pouze úsměvné. Když však za větu vyjadřující papežovu snahu „posílit kontinuitu učitelského úřadu církve“ je jako charakteristika tohoto úřadu doplněna věta: „jenž nikdy nepochybil a trvá až do konce časů“, už to ani k smíchu není.

2.

Kniha Bernharda Häringa Moje zkušenost s církví v Africe může sloužit jako doplnění téměř současně vydaného životopisu Jana XXIII. Zkušenosti a myšlenky známého redemptoristy a morálního teologa ukazují, s jakými skutečnými problémy se církev na konci tohoto století potýká. Protože většina katolíků žije již dávno pod rovníkem, má smysl zabývat se tím, k čemu došli křesťané někdejších misijních zemí. Ačkoliv se například africké problémy zdají těm našim vzdálené, staví zásadní otázky pro celou církev, pro což lze uvést příklady. Třeba problém mnohoženství, který Evropu jako instituce netíží, vyžaduje po misionářích a místních církvích nově uvažovat o inkulturaci. Jak se pastoračně chovat k lidem, kteří chtějí být pokřtěni, mají dvě nebo více manželek a nemohou „nadbytečné“ propustit, protože by je v tamním prostředí vystavili strádání a pohrdání? Jak se má církev stavět k autoritativním režimům, ve kterých je často nucena žít? Jakým způsobem vytvářet liturgii v duchu místních tradic? Proč má domorodý kněz žít v celibátu, když svobodný muž v jeho kmeni nepožívá žádnou vážnost a nikdo ho nepovažuje za autoritu? Nemenším problémem než mentalita Afričanů je mentalita římských úředníků, neboť ti vidí věci dosti z daleka a zdají se jim jasné.

SEBEREFLEXE RENESANČNÍCH UMĚLCŮ / M. Nodl

Anglický sociální historik Peter Burke patří k nejvýznamnějším představitelům „nové historie“ (sám napsal velmi hutné a výstižné dějiny školy Annales a pro anglickou veřejnost sestavil několik výborů ze základních prací francouzských historiků), která od 60. let našeho století začala dějinám klást otázky, jejichž řešení mělo objasnit doposud velmi matné příčiny kulturních a společenských změn, k nimž v dlouhém dějinném období od středověku po přelom 19. a 20. století došlo. Metodologické přístupy, které současné historické vědě dominují, shrnul Burke na počátku 90. let v práci New Perspectives of Historical Writing (1991), u nás téměř neznámé.

První Burkeho zásadní knihou byla Italská renesance. Kultura a společnost v Itálii (1972). Burke se v ní pokusil postihnout obraz sociálního prostředí kulturních elit, které ovlivňovaly umělecký vkus dvorské společnosti. O čtyři roky později na ni navázal prací o elitách v Benátkách a v Amsterodamu v 17. století. Určitý protipól k těmto studiím, které jsou věnovány sociálně nejvyššímu prostředí, představuje pozoruhodná monografie Popular Culture in Early Modern Europe (1978), která na rozdíl od značné části prací zaobírajících se lidovou kulturou nestuduje tento problém z hlediska názorů a pohledů intelektuálů na lidovou kulturu (většinou negativních), nýbrž naopak hledá obraz kulturních projevů v chování a myšlení nejnižších sociálních vrstev. Na konci 80. let začal Burke ještě mnohem výrazněji inklinovat k sociální antropologii. Jeden z tajemných klíčů k poznání společenského chování začal spatřovat v sociálně rozrůzněném používání jazyka. Studium sociální komunikace umožňuje podle Burkeho ve zcela novém světle rozpoznat specifický obraz světa (především hodnoty, normy, rituální i každodenní význam gest) různých společenských vrstev a skupin. Jeho vidění má velmi blízko k historické sématice, kterou pro českou historiografii objevil Josef Macek. Burkeho závěry jsou však mnohem výstižnější než Mackovy rozbory izolované pouze na jeden jazyk (tj. středověkou češtinu, bez zřetele k sémantickému poli stejných pojmů středověké latiny i němčiny, které byly ve stejné době na území Čech a Moravy rovněž používány – v případě němčiny dokonce ve velmi obdobných sociálních prostředích). Většinu svých postřehů a úvah Burke shrnul do následujících sborníků a knih, kterým by se v českém prostředí, v němž dochází k velmi výraznému rozvoji zájmu o barokní češtinu 17. a 18. století (prozatím bohužel pouze z ryze lingvistického hlediska, bez užšího propojení k sociální historii, jež by však mohla být jednou z možností, jak formulovat nové, do větší hloubky směřující otázky), mělo konečně dostat pozornosti: The Social History of Language (1987), Language and Identity in Early Modern Italy (1990), Languge, Self and Society (1991), The Art of Conversation (1993), Languages and Jargons. Contributions to a Social History of Language (1995).

Poslední Burkeho prací, která zaujala jak historiky, tak kunsthistoriky, je pokus o analýzu reprezentace moci a s tím spojené politické propagandy v době Ludvíka XIV. Tato kniha představuje jedno z klasických děl moderní historiografie, v níž autorovi nejde o postižení osoby panovníka jako politického či mocenského činitele, nýbrž se naopak snaží zachytit „obraz krále a místo Ludvíka XIV. ve světě kolektivních představ“. Jak Burke v úvodu k této knize, příznačně nazvané The Fabrication of Louis XIV. (1992), sám přiznává, jeho metodologický postup má být především „příspěvkem k dějinám komunikace, produkce, cirkulace a recepce symbolických forem. Zabývá se dobovými zobrazeními Ludvíka XIV., jenž byl portrétován do kovu, bronzu, vosku i na olejomalbách. Zaobírá se také jeho „image“, tzn. obrazem krále, jak byl promítán v písemné podobě v básních, divadelních hrách a historiografii a v jiných médiích – v baletech, operách, dvorském ceremoniálu a jiných formách inscenovaných podívaných.“ I tato Burkeho kniha reprezentuje typ historické práce, která, stejně jako všechny ostatní, v českém prostředí doposud zcela chybí.

Náznaky všech těchto metodických postupů, samozřejmě v poněkud zárodečné formě, můžeme nalézt již v jeho první velké knize o italské renesanci. Burke v ní sledoval několik problémů, které stojí jakoby na pomezí mezi kunsthistorií a sociálními dějinami: vztah společnosti k umělcům, dobové názory na sociální status umělce, proměny dobového vkusu, vliv patrona nebo donátora na ikonografický a žánrový obsah díla, prosazování žánrových inovací samotnými umělci apod. Vedle nich zde řeší i problémy, které později rozpracoval v monografii o Ludvíku XIV.: umění jako propaganda, umění jako politický nástroj, umění jako měřítko dobového vkusu. Při pozorném pročítání jeho knihy zjistíme, že zde Burke vlastně „pouze“ oživil myšlenky a názory, které v životech renesančních malířů, sochařů a architektů hlásal již Giorgio Vasari či ve vlastním životopisu Benvenuto Cellini. Burke, podobně jako francouzská historiografie 60. a 70. let, v nekrystaličtější podobě Emmanuel Le Roy Ladurie v Montaillou, zde ve skutečnosti tedy novýma očima přečetl prameny, které znaly již celé generace historiků a kunsthistoriků. Základem moderní historiografie v Burkeho pojetí je nastolit na základě pramenů problém, který je posléze nahlížen z mnoha, původně netušených úhlů.

Italská renesance nepředstavuje klasické dějiny renesančního umění. Mnohem více než o jednotlivých malířských, sochařských či architektonických školách, technikách či jednotlivých osobnostech totiž vypovídá o názorech italské (římské a toskánské) společnosti na umění a umělce, o sociálních příčinách velkého a ve své době „moderního“ uměleckého vzedmutí, k němuž na apeninském poloostrově v období 14.–16. století došlo. Klasickou otázku, proč došlo ke vzniku renesančního umění právě v italském prostředí, neřeší Burke nijak nově. Na rozdíl od víceméně marxisticky laděné historiografie však nevidí příčinu této kulturní „inovace“, jež se v plné míře prosadila pouze v několika málo centrech, v ekonomické situaci těchto centrálních míst raně novověkého světa, i když i podle Burkeho hrály hospodářské a ekonomické podmínky (dostatek volného kapitálu, rozvinuté úvěrové vztahy apod.) jistě význačnou roli. Základní příčinou vzniku a prosazení se renesance na Apeninském poloostrově však podle Burkeho byl republikánský systém vlády, který ve svém důsledku poskytoval mnohem větší možnosti rozvinout talent, umělecké aktivity a inovace (což je samozřejmě teze velmi sporná a nikdy jednoznačně nedoložitelná).

Z velkého množství dílčích zjištění, soustředěných především do kapitol: Umělci a spisovatelé; Patroni a zákazníci; Využití uměleckých děl, vkus a Vidění světa, považuji za pozoruhodnější Burkeho rozbor přetrvávání „středověkých“ náboženských motivů v umění, které i v renesanční Itálii (stejně jako v gotickém i barokním uměni) dominovaly. Příčinu žánrového omezení Burke spatřuje především v malých možnostech umělců zasahovat do konvenčních představ a názorů svých patronů, což do značné míry vrhá poněkud jiné světlo na renesanční společnost, jejíž obraz bývá většinou konstruován především na základě literárních pramenů, v nich se světské motivy prosadily na úkor motivů náboženských velmi výrazně. Na druhé straně však již v 15. a 16. století v Itálii tvořilo několik svobodných umělců, kteří tlaku zadavatelů uměleckých děl nepodléhali (např. Michelangelo). Vysvětlení převahy náboženských motivů vidí Burke v dobovém pozadí patronace, která pravděpodobně nebyla něčím, co bychom dnes mohli nazvat investicí do kultury. Patronace (Burke předložil její metodologicky propracovanou klasifikaci; pro české prostředí si zaslouží pozornost klasifikace Zdeňka Hojdy, obsažená v jeho podnětných metodických úvahách, publikovaných v rámci jeho disertační práce o kulturních aktivitách pražských měšťanů 17. a 18. století – srov. Pražský sborník historický XXVI a XXVII) byla nejen osobní nebo rodovou reprezentací, ale především výrazem zbožné úcty a individuální zbožnosti objednavatelů soch a obrazů.

Peter Burke, Italská renesance. Kultura a společnost v Itálii, přeložil Jiří Kropáček, doslov Zdeněk Hojda, Mladá fronta, Praha 1996.

JAN T. V. BERGHAUER (1684–1760) / R. Lunga

Člověk si připadá jako v době prvních obrozenců. Způsobují to barokní hladovci a lačnost po všem, co s barokem souvisí. Dříve každá česky psaná modlicí knížka vzrušovala vlastence, dnes někteří hopsají radostí nad čímkoliv barokním. Tak i já.

Kniha Jan Tomáš Vojtěch Berghauer (1684–1760). Děkan královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, která je prvním svazkem Knižnice vyšehradské kapituly, vyšla v tomto roce v kostelnovyderském Karmelitánském nakladatelství. Pro kapitulu ji napsal Valentin Urfus, vedoucí katedry právních dějin na Právnické fakultě UK, který v útlém svazku shrnul dosavadní poznatky z literatury, doplnil je prameny z pražského archivního fondu Kapitula vyšehradská a nabízí nám poctivý obraz děkana Berghauera jakožto svatojanského ctitele, historika a učence, bojovníka za kapitulní práva (spor o exempci), osoby rozporné a problematické.

Ukázalo se ovšem, že autor v tradičně pojaté biografii vykreslil osobu, s níž si, jak se zdá, chvílemi nevěděl rady. Urfus se pokusil o Berghauerův značně subjektivní („Posuzováno citově, zdá se, že Berghauer byl srdcem především historikem…“, cit. ze str. 48) psychologický portrét a mentální profil. Berghauer se ale jeví jako mnohem složitější jedinec než městský synek krejčího, který se dal na církevní dráhu, časem povýšil a něco johánkovského i napsal.

Kdo byl tento muž? Narodil se v Chebu, absolvoval jezuitské gymnázium tamtéž, vystudoval v Praze teologii a práva, stal se sekretářem hradeckého biskupa Jana Adama Vratislava z Mitrovic, přes třicet let byl farářem v Řehlovicích v severních Čechách, kanovníkem a nakonec kapitulním děkanem vyšehradským. Patřil ke kněžím kariéristům (v dobrém slova smyslu), byl vrstevníkem světícího biskupa Vokouna i svatovítského kapitulního děkana, kazatele Pavla Axlara.

Do zástupu barokních historiků se zařadil zásadní historickou prací nazvanou Proto-martyr poenitentiae… divus Joannes Nepomucenus, vyšla ve dvou dílech (1736, druhý díl posmrtně 1761; oba latinsky). Vylíčil a oslavil v duchu balbínovské tradice 17. stol. české dějiny skrze osobu sv. Jana Nepomuckého a v souvislosti s ním a jeho kultem, a nashromáždil obrovské, leč neutříděné množství informací, dokladů, zázraků a údajů o literatuře.

Při hodnocení Berghauera jako historika je autor lehce bezradný. Co s tímto Němcem, který je českým (i chebským) zemským patriotem? Co s historikem, který píše paján na sv. Jana, polemizuje s Eliášem Sandrichem a odmítá jeho závěry (dva Janové jsou jedna osoba), a přitom vstoupí do Petraschovy Societatis incognitorum a stýká se s jejími členy?

A co vůbec s osmnáctým stoletím, ptá se čerstvý pochybovač. Řešení se nabízí: nebýt škatulkářem a nehodnotit podle naší doby, překročit umělé hranice stylů, žánrů, epoch i států, ale hlavně spolu mluvit, rozprávět, komunikovat.

Těšme se na další svazek vyšehradské knižnice. A nejen to. Třeba si pražská svatovítská kapitula vzpomene na dávný exempční spor, nenechá se zahanbit a vydá životopis svého světícího biskupa Vokouna. Hlubší a propracovanější.

A ještě valchářský stesk. Těžko pochopit, kde se v textu vzaly desítky pravopisných chyb. Buď neumí pravopis autor – budiž, je to jeho ostuda (ale poznámka tištěno z rukopisu by neškodila), nebo se takto na textu podepsalo nakladatelství (odpovědný redaktor neuveden, nemohu zkonkrétnit). Dějiny se opakují: my dnes přemýšlíme, proč se autoři první půle 18. století neřídili tištěnými normativními příručkami, když je znali a měli k dispozici, popřípadě prohlašujeme jejich jazyk za nestandardní, rozkolísaný. Za dvě stě let se téže věci, totiž proč v r. 1997 nepoužívali Pravidla, budou podivovat naši potomci.

Na závěr pokus o barokní hříčku. Má Berghauer něco společného s jezuitou Janem Kořínkem, který se při psaní kutnohorských dějin dokonce nechal spustit do dolů? Ano, v případě prvního je havíř historikem – u osoby Kořínkovy pak historik havířem.

Učebnice literatury z Českého spisovatele / M. Valášek

V dobách předlistopadových měl na starosti produkci učebnic jediný monopolní podnik, Státní pedagogické nakladatelství. Nabídka i poptávka byly předem dané a spolu se strikně stanovenými osnovami stavěly pedagogy, kteří si tuto hru nechali vnutit, do role deklamátorů ministerstvem stanovených pravd. Po pádu komunistického režimu se situace změnila. Vznikla nová nakladatelství, jež se snažila využít obrovských možností, které trh s učebnicemi nabízel. Všechny učebnice se totiž musely přepracovat, dějepisnými s velkoříjnovými či normalizačními mýty počínaje a matematickými, plnými příkladů o odpracovaných hodinách v akci Z, konče. Kdo tehdy chtěl – a kdo dosud chce – opravdu vydělat na vydávání knih, orientoval se pedagogickým směrem. Vydávat poezii v nákladu několika set kusů, beletrii ve dvou třech tisících je záslužné, ale spočítá-li si nakladatel, kolik takových sbírek a románů by musel vydat, aby svým ziskem mohl konkurovat desetitisícovým nákladům učebnic, jde mu z toho hlava kolem.

Ve snaze pomoci na svět novému projektu literárních učebnic a vylepšit přitom svou nepříznivou finanční situaci vypravilo se touto „učebnicovou cestou“ i nakladatelství Český spisovatel, které se pedagogické literatuře nikdy výrazně nevěnovalo. Jeho snaha o finanční zahojení se sice ukázala jako pozdní a marná, avšak i po zániku Českého spisovatele zde zůstává slibně se rozvíjející řada učebnic Česká literatura.

Obhlédneme-li dnešní situaci na trhu se středoškolskými učebnicemi, zjistíme, že spektrem nabídky zde vévodí právě učebnice češtiny, respektive české literatury, jediného předmětu, z něhož dnes musí všichni studenti povinně maturovat. Takřka každé významnější pedagogické nakladatelství proto jednu takovou sadu učebnic české literatury vydalo nebo se o ni alespoň pokusilo. Dnes si lze pořídit dvě sady literárních učebnic z SPN (jednou z nich je tzv. „Balajka“, neboli Přehledné dějiny literatury 1–3), po jedné vydala Fortuna a Trizonia, o další se pokoušela a snad i dosud pokouší Scientia, Bohumil Svozil zpracoval pro nakladatelství Brána a Knižní klub zatím první díl stručného přehledu Česká literatura ve zkratce, novou sadu učebnic literatury chystají v Atlantisu (další nepedagogické nakladatelství). Jak je vidět, nabídka rozsáhlá.

Česká literatura 1–4 z Českého spisovatele se tedy musela snažit přijít s něčím novým. Prvotním předpokladem jejího úspěchu je erudovanost autorů. První vydaný svazek, Česká literatura 4. Od roku 1945 do současnosti (2. polovina 20. století), napsal literární historik Jiří Holý, jenž připravuje k vydání i díl třetí, o první polovině dvacátého století. Autory prozatím druhého vydaného dílu, Česká literatura 1. Od počátků do raného obrození (9. století – první třetina 19. století), jsou Jan Lehár a Alexandr Stich. Přidáme-li k těmto třem autorům ještě Jaroslavu Janáčkovou, která zpracovává devatenácté století počínaje romantismem, máme tým složený z nejpřednějších literárních historiků.

Za nezpochybnitelný klad celé řady považuji uvádění bibliografických odkazů na další, podrobnější literaturu ke všemu, co muselo být pro danou potřebu zpracováno pouze rámcově nebo zjednodušeně. Čtenář (student) je tak přímo vyzván, aby opustil pohodlnou cestu učebnicové interpretace a vypravil se na vlastní, mnohem zajímavější prospektorské putování českou literaturou. To vyžaduje od studentů jistou formu aktivní spolupráce a naladění v podobné tónině, stejně tak při četbě některých pasáží, které jednak přicházejí s mnoha aktuálními a v žádné učebnici dosud nezaznamenanými poznatky z literární historie, jednak – kde je to nutné – rezignují na zjednodušující jednoznačnost, prokazujíce možnost několikerého výkladu např. genologických pojmů nebo kulturně historických epoch. Tak může student získat v prvním díle základní poučení o Kristiánově legendě, což se mu v dosavadních učebnicích nepoštěstilo, přestože se jedná o klíčové dílo, k němuž se mnohokrát česká věda v průběhu dvou posledních století několikrát vracela. Stejně tak je před ním rozestřen pestrý a složitý vějíř latinských středověkých legend, je upozorněn na multilingválnost tehdejšího kulturního prostředí, která se netýkala pouze staroslověnštiny, latiny a češtiny, jak bývá standardně vykládáno, ale i němčiny a hebrejštiny, a podobně jsou předvedeny potíže při snaze o jednoznačné vymezení pojmů jako např. středověk, renesance, baroko apod.

Součástí každého dílu je velice obsáhlá čítanka, která je rovněž nadstandardně vybavena. V málokteré z dosavadních čítanek najdeme ediční poznámku, která zde navíc obsahuje i podrobné informace o každé ukázce (název knihy, z níž byla vybraná, editor, místo a rok vydání). V úvodu k čítance prvního dílu nalezneme stručné informace o vývoji hláskoslovného a tvaroslovného systému českého jazyka, nutné pro lepší porozumění starým textům. Takto koncipovaná antologie může leckomu připomenout akademické Výbory z české literatury. (bude ještě někdy vůle k vydání alespoň humanistických a barokních svazků?)

Je zajímavé, že ačkoli je tento ediční počin prezentován jako „cyklus čtyř učebnic“, dozvídáme se o tom, že se jedná o učebnice, na jediném místě, v úvodu k prvnímu vydanému, Holého dílu. Zde se dočteme, že „učebnice je určena pro náročnější zájemce o literaturu, učitele a studenty středních škol, v první řadě pro gymnázia“. Oné zastřenosti adresáta lze tomu rozumět i tak, že nakladatelství nechtělo apriorně omezovat okruh čtenářů pouze na středoškolské studenty, ale že mělo ambice vyšší. Soudě podle dvou dosud vydaných dílů je docela možné očekávat, že by se celá tato sada mohla objevit v rodinných knihovnách jako jakési dějiny české literatury pro školu a dům, protože po Vlčkovi, Jakubcovi, A. Novákovi či tzv. akademických dějinách sáhne asi málokdo a Panorama české literatury je spíše než dějinami telefonním seznamem.

Novou řadu učebnic provázejí ohlasy velebící i zatracující. Nedávno vyšla v Literárních novinách (1997/42, s. 7) rozsáhlá kritická reakce Jaroslava Blažkeho na Holého čtvrtý díl, jejž nazývá nikoli učebnicí, ale „příručkou“, která obsahuje mnoho údajů redundantních, zatímco jiné, důležité postrádá, ve které chybí světová literatura, na středních školách rovněž vyučovaná, ve které je takové množství „nové učební látky“, že se nestihne probrat atd. Jestliže jsem o několik odstavců výše konstatoval aktuální rozsáhlou nabídku literárních učebnic, znamená to, že pedagog má dnes možnost vybrat pro své svěřence tu, již pokládá za nejlepší a za maximálně vyhovující svému pojetí výuky. Učebnice by zde měly být od toho, aby doplňovaly výklad učitele, nikoli aby jej nahrazovaly. Pokud tedy najde pedagog v učebnici bílé místo, může jej doplnit, „nezvládnutelné podrobnosti“ může naopak vypustit. Studentům naštěstí nic nebrání v tom, aby si, budou-li chtít, tyto „nezvládnutelné podrobnosti“ přečetli. Předpokládáme dále, že pedagog jde ve svém výkladu nad rámec učebnic. Koriguje je a vede žáky k poznání, že každá učebnice je při vší snaze o maximální objektivitu svým způsobem subjektivní interpretací. Nepřeříkává to, co se jeho studenti mohou v učebnicích hravě dočíst. Upozorňuje na další, rozšiřující možnosti studia, které rozmlžují onen na první pohled čirý a nekomplikovaný obraz literatury, jak jej podávají učebnice. Snaha „probrat“ celý obsah učebnic od titulu po tiráž by nás mohla dovést zase o několik let zpátky, k jednotným učebnicím, striktním osnovám a nemožnosti výběru.

Toto téma s sebou přináší další a další otázky: jsou středoškolské učebnice literatury nezbytné? Jaká by měla být jejich ideální tvář? Musí žáci skutečně znát vše, co v učebnicích naleznou, a mají být z toho zkoušeni? A tak bychom došli až k tomu, zda lze literaturu vyučovat, zda ji lze zkoušet, a pokud ano, tak jak atd.

Jaroslav Blažke volá v úvodu svého článku po „opravdové učebnici literatury“ a na následujících řádcích obratem poskytuje – na pozadí kritizované příručky Jiřího Holého –odpovědi na otázku, jak by taková „opravdová učebnice“ měla vypadat. Celý článek lze také brát jako skrytou reklamu na onu „opravdovou učebnici“. Jejím autorem nebude totiž nikdo jiný než – Jaroslav Blažke. První díl by měl na jaře vyjít v nakladatelství Atlantis. Blažkeho načrtnutá koncepce jeho vlastní učebnice je však od té z Českého spisovatele natolik rozdílná, že si navzájem minimálně konkurují a obě zcela jistě naleznou své čtenáře.

Nejen na literární učebnice, ale i na studenty a jejich učitele číhá velká neznámá v podobě chystané koncepce jednotných maturitních zkoušek. Už dnes se diskutuje o tom, jestli nepřinese zploštění a utilitární přizpůsobení středoškolské výuky požadavkům úředních vyhlášek. Opět jako by se nabízela paralela s časy minulými.

KDYBY BYL DURYCH JUNIOR BÝVAL MLČEL… / M. C. Putna

Kdyby se byl býval Václav Durych držel svého kopyta, to jest propagaci díla svého otce, nebylo by ho lze než chválit. Díky jeho intervencím vyšla po roce 1989 již slušná řádka Durychových knih, jím do dvacítky svazků sebrané a na stroji opsané Durychovo esejistické a publicistické dílo je alespoň v několika knihovnách k dispozici durychovským badatelům. Avšak, žel – Václav Durych se domnívá být i otcovým nástupcem, a to právě v onom nesnadném žánru eseje. Nakladatelství Vetus via vydalo roku 1996 Durychův esej Naděje katolictví v zemích českých z roku 1930 – ovšem „doplněné“ o esej Durycha juniora o čtyřnásobném rozsahu s názvem Naděje katolictví na konci tisíciletí.

Kéž by byl Václav Durych býval mlčel. V textu, který patrně pokládá za své životní opus a tresť svého i otcova názoru na svět, smíchal dohromady všechno – nacisty, komunisty, druhý vatikánský koncil, stranu lidovou a kdo ví co ještě. Všemu rozumí, o všem vyjadřuje definitivní a neodvolatelné soudy, jako by Durychem Jaroslavem byl. Budiž, k žánru eseje, durychovské eseje zvláště, i ona zvláštní skrumáž, i god-like-position může patřit. Jenže k němu patří, a to bezpodmínečně, také schopnost napsat text stylisticky (ať už v jakémkoliv stylu) zvládnutý a myšlenkově (při všem jiskření paradoxů a oxymór) soudržný. A obojí schopnosti se Václavu Durychovi bolestně nedostává.

Nad Nadějemi Durycha juniora bychom cítili rozpaky a trapnost a raději, z úcty k jeho skutečnému dílu, mlčeli, kdyby nebylo jednoho motivu, na němž autorovi zjevně velmi záleží a který nás ne snad pobuřuje (jak by si asi Václav Durych přál), nýbrž bolestně zraňuje.

Ultramontánní čeští katolíci florianovské a durychovské provenience se přece tak vehementně hlásili k papeži Piu X. Ale jestli tento papež učinil něco opravdu jednoznačně pozitivního, něco, zač zaslouží příjmí svatého, je to jeho povolení a horlivé doporučování častého, ano každodenního přijímání Eucharistie. A právě nad tím, že křesťané tomuto doporučení naslouchají, že si v celých zástupech i v neděli, i ve všední den chodí pro tento chléb vezdejší, panem supersubstantialem, který nám slabým, nám hříšníkům pomáhá nést ze dne na den tíhu tohoto žití – nad tím se Durych junior pohoršuje: „Za dob mého dětství a jinošství přistupovala ke svatému přijímání jen hrstka věřících, plaše, jako kdyby se omlouvali za to, že ostatní účastníky mše svaté okrádají svými soukromými záležitostmi o drahocenný čas.“ (S. 140–141) Načež počne rozvíjet úvahy o tom, jestli se ti všichni komunikanti dost často zpovídají a jestli dost dobře rozlišují lehké a těžké hříchy a jestli je pokoncilní forma zpovědi tak dobrá jako ta předkoncilní, no samozřejmě že není…

Báseň je osamělá... a je na cestě / V. Petrbok

Ludvíka Kunderu netřeba čtenáři blíže představovat. Básník, milec čaje a sauny, malíř, dramatik, překladatel, editor. A zasvěcený vykladač Halasovy poezie, poezie německých expresionistů a dadaistů, rumunských a francouzských surrealistů...

Ten, kdo lačnil po knížce Kunderových vybraných kapitol z dějin německé poezie 20. století s (nenápadným) názvem (nenápadné) Loerkovy sbírky Vůně soli (Vydavatelství Univerzity Palackého Olomouc), mohl skutečně díky pražské ignoranci a přezíravosti sůl pocítit ve chřípí, případně v podobě potu na lbi. Ač kniha nese vročení 1996, v zabedněné matičce Praze se objevila až ke konci máje roku nynějšího, a k mání byla po dobu dvou měsíců na – později nedobytné – filosofické fakultě.

Kundera nás skromně upozorňuje, že tento soubor přednášek z letního semestru 1994 netvoří souvislý celek. Jistě že netvoří. Je zřetelně určen autorovými láskami, mnohdy nejen překladatelskými a tvůrčími (ale přec! proč zcela absentuje Franz Fühmann?). Civilně pojatý Rilke s řadou velmi cenných postřehů (o rilkovské konsonanci a jejím ozvuku u Celana, o worpswedovských čili expresionistických Rilkových básních, a překvapivém dotyku Halasa a Rilka) je vystřídán Morgensternem a znamenitou interpetací sbírky Palma Kunkel, v níž Kundera vidí – podle nás po právu – vstupní akord lyriky XX. století. Přepracovaný a doplněný Trakl, poznámka o básníku velezásadním, Georgu Heymovi + tři básnické překlady (čtěme báseň Povzdech !!!). U Lasker-Schülerové prodlíme jen krátko, čeká nás nepřehlédnutelná osobnost heroického nihilisty čili tvořivého melancholika Gottfrieda Benna. Jen zdánlivě překvapí Kunderovo vyznání básníku přírodních motivů O. Loerkovi. Zdá se, že teze o mimořádném zážitku přírody u severoněmeckých básníků (nejen Loerke, ale i Bobrowski, Huchel, Dehmel, Liliencron, Storm...) a velkém zážitku jihu – ilustrovaná právě na Loerkovi “ má své opodstatnění. A překlad Loerkovy básně Topol ukazuje, jak i Loerke, zdánlivý mimoběžník horojosefovského rodokmenu nemohl (a nechtěl) být prost expresionistické smršti, ač – a to nám velmi milé – tak učinil v dokonalé klasické formě.

Komik DadArp. Pro mnohé bude zjevením furiózní J. R. Becher (vizme J. R. Becher: Bílý zázrak, přeložil J. B. Michl, recte L. Kundera, 1973). Po Gollovi-Kalistovi je na řadě uštěpačný Brecht (poučné poznámky o účinných Brechtových hrátkách s žánry), Arendt. Huchelovská kapitola je z větší části o Huchelovi pozdějším a pozdním. Postrádám větší analýzu Huchela-venkovana, jeho baladických skladeb se silným historickým vědomím. Pak teprve vynikne radikální změna poetiky Huchela let šedesátých a pozdějších. Po Eichovi, Krolowi čtěmež o básníkovi, který stále u nás čeká na své čtenáře: Johannes Bobrowski. Rozsáhlejší výbor básnických překladů z Bobrowského je závazkem české germanistiky, stávající (třicetiletý) nedostačuje. A Bobrowského povídky... představme si východopruského Urzidila s litevskými sklony!

Bludný balvan Celan. Po jeho Fuze smrti se zdá, že za hranice poezie už nelze jít. Důmyslnou intepretací tzv. klíčových slov (srdce, řeč-říkat apod.), osvědčenou již při výkladu Celanova blížence Halasa (hle! cyklus Potopa) se nám – překvapeným – poodhaluje nejeden verš či báseň, jejichž výklad je ztížen i formou – fragmentem – a metatextovými narážkami. Vůbec pak Kundera hájí tímto i jinými výklady (Arendt, Huchel) učenou poezii, vybízí k opětovnému poučenému čtení čtení. A ještě k Celanovi: dávám k úvaze, nakolik souvisí jeho pozdní básně obsahující často motiv krystalu a jeho štěpení a bílou barvu s Loerkovým dvojverším Tuším, že věčnost asi začne / vůní. Tak voní sůl. Aby mně bylo rozumět: nejde mi o žádné harmonizátorské smiřovačky.

Třemi básněmi Bachmannové, (proč jen?) črtami o Kunertovi, biografickou poznámkou o Kunzovi a výborným Kirstenem se náš průvodce začíná loučit. Milým překvapením je bibliografie překladů do češtiny a zavazující je Kunderův slib sbírku překladů rozmnožit. Přimlouváme se i za Julia Harta, za Deutschböhmen F. Janowitze, Hadwigera, kabaretiéra L. Hellera, mladého Urzidila...

Než dosti. Těšme se prozatím na výbor z G. Heyma.

V KRAJI ZA ZRCADLEM IVANA MATOUŠKA / Z. Fialová

Ego může znamenat já-hrdina, já-autor, já-čtenář, já-kdokoli. Základním prvkem románu, i dalšího literárního díla Ivana Matouška je neexistence hranice mezi skutečností a představou. Bylo by dokonce nemoudré chtít něco takového v Matouškových textech najít. V tom okamžiku bychom si ztížili možnost s napsaným splynout a „pochopit“.

Je nepodstatné přemýšlet o tom, zda je to román o vzniku románu, zda vypravěčem je autor nebo Jindřich (ústřední postava díla), zda Jindřich je autor – každá z těchto variant je možná. Je to především dobře napsaný román o lidském nitru. O jeho tajemství, neuchopitelnosti, ireálnosti. Kolísání mezi er-formou a ich-formou může znamenat smazávání hranice mezi autorem a hrdinou, ale zároveň přesně odpovídá oné dvojakosti, či rozdvojenosti lidského jedince, sklonu vnímat sebe jako někoho jiného, koho hodnotím, o koho se zajímám, koho obdivuji či kritizuji, nebo také lituji. Stejně tak naznačené „pozn. red.“ mohou sloužit oné variantě románu v románu, jako mohou být např. upozorněním, že si je autor vědom určité banality nebo obecně známé věci uvedené v textu. Ale to neznamená, že je ona banalita zlehčována, spíše naopak, banality jsou přirozenou součástí lidského života. Věty románu plynou stejně, jako plynou lidské myšlenky. „Podstatné“ a „nepodstatné“ splývá.

Ani čas románu není jasně dán. Převažuje cosi jako současnost, ale i ta splývá s minulostí i s představami o budoucnosti. Minulostí dospělého člověka je dětství, budoucností stáří. Přítomností jsou vzpomínky na dětství spojené s existující skutečností a myšlenkami na smrt.

Ivan Matoušek několikrát řekne, že Jindřich je Faust a ti, se kterými se setkává, jsou pro něj Mefistofelem (stejně tak si je však Mefistofelem i sám sobě). Je to tedy román hledání a poznání? Určitě hledání, snad poznávání, ale jistě ne poznání ve smyslu prozření, uvědomění si. Konec románu je vlastně jen dalším začátkem. Matouškův don Quijote sice jedny větrné mlýny reálně vnímá, ale v druhých zase vidí nepřátele. Přesněji jedna Dulcinea se stává reálnou ženou, ale druhá Dulcinea se zjevuje. Věčný kruh.

Jedině žena-sen, neposkvrněná, čistá bytost, láska Františka z Assisi a sv. Kláry, to je láska, kterou hledá Jindřich. Jenže ji nikdy nenachází. Je dítětem, a dítě zná jen lásku, kterou dostává. Dítě miluje jen ty, kteří je mají rádi, kteří se o ně starají a obětují se mu. Jindřich proto miluje ženy, které jsou spojeny s jeho dětstvím, matku a sestru. Matčina láska jsou něžné, ale pevné okovy – bezpečí jejího lůna. Touha nikdy se nemuset vzdát toho vlhkého a ochranného prostoru a zároveň touha dostat se ven, otevřít dokořán tu škvíru vedoucí neznámo kam. Ale možná se vrátím, možná si to rozmyslím… Útulnost ranní postele těsně před vstáváním. Do teplého doupátka pod peřinou se nedostane nic z vnějšího studeného světa povinností.

Být dítětem v šesti letech je snadné, být dítětem v sedmdesáti je už zase snadné, ale být dítětem ve třiceti je stejně těžké, jako být ve třiceti dospělým. A být jenom dítětem nebo jenom dospělým je ještě těžší, a přestat být jednou provždy dítětem – kde na to vzít dost odvahy, odhodlání, a jak to vůbec dokázat?! A proč vlastně? Vždyť stačí vědět, kdy je třeba být jenom dospělým, kdy není možné nechat za sebe mluvit ono dítě kdesi skryté. A proto mě pusť ven, uvolni to sevření. Možná zase přijdu, jednou, nevím ještě kdy, ale snad se vrátím, až budu chtít. Teď mě ale nech jít, už mě nedrž.

Matouškův román je románem o věčně se opakujícím životě, o neustálé a nikdy nenaplněné touze, o snech, které jsou skutečností, a o skutečnostech, které jsou sny, o cestě myšlenek labyrintem mozku za rájem srdce.

Ivan Matoušek, Ego, Torst, Praha 1997.

STARÝ PROROK VS. MLADÝ AUTOR / P. Mareš

První, stodevadesátistránkový román katolického kněze a publicisty Jana Jandourka V jámě lvové se v českém kontextu pokouší dát nový tvar apokryfnímu žánru; Jandourkovo dílo bude jazykově poměřováno s apokryfy na biblické příběhy Karla Čapka. Čtenář se také asi bude ptát, jaké aspirace může mít slovesné dílo aludujicí na jiné, staré příběhy v kontextu dnešní historicky pojaté literatury, v které je žánr historického vyprávění nahrazován tzv. literaturou faktu. Takový nový výtvor, jako je Jandourkův, mění ustálené poselství příběhu v novou hodnotu, která je často provokativní, a chce současníkům předvést jakési kritické zrcadlo jejich uvažování, chování, nebo třeba společenských struktur. Potom mnoho nezáleží na tom, zda sledujeme moderně pojatou adaptaci antické komedie nebo právě novou verzi umělecky výrazné součásti Bible, a pozornost upíráme více k tomu, jak se naplňuje výše zmíněný účel díla, tj. jaké a jak intenzivní prostředky inverze, ironie, úpravy a travestie autor volil, aby zaujal. Karel Čapek se v tomto pohyboval decentně a s jemným humorem. Svého novinového čtenáře upoutal rozdvojením řeči postav a promluvy vypravěče; vypravěč imituje, ba cituje kralickou předlohu, postavy promlouvají hovorovou, kolokviální češtinou, což odráží styl jejich myšlení i činu.

Mezitextové spoje románu V jámě lvové se hlásí k zřejmě nejmladší části Starého zákona, knize proroka Daniela, a k sourodým textům deuterokanonickým, shrnutým jako Přídavky k Danielovi v českém ekumenickém překladu.

Ze samotné knihy Daniel použil Jandourek pouze prvních šest kapitol, označených v ekumenickém překladu jako Ve zkouškách víry, z Přídavků jsou to příběhy o Zuzaně. Všechny tyto pasáže jsou plné dějů, často dobrodružných, tajemných a nebezpečných. Jejich funkcí je podat kolektivnímu židovskému publiku důležité dějinné události pro jejich výchovný náboženský smysl krátce po návratu z babylonského vyhnanství. Tento smysl je bezpochyby v Jandourkově díle nepřítomen.

Úplně stranou autor naopak nechal sedmou až dvanáctou kapitolu Daniela, označené jako Vidění posledních věcí. Pro jazykovou interpretaci Jandourkova díla je důležitá a logická tato absence. Dosti honosné, místy fantastické a výstřední obrazy zapříčinily, že tuto knihu, jak lze nalézt v úvodu M. Biče ke knize Daniel, díky teologické zvěsti a literárně výstřední obraznosti zařazujeme do žánru apokalyptické literatury. Jandourek v protikladu k předešlému přispívá do současné románové tvorby jazykem univerzálně neozdobným (tehdy je blízký hovorovosti ekumenického překladu; v poslední době viz např. studii J. Vintra ve sborníku Česká bible v dějinách evropské kultury), jednoznačně vysvětlitelným, při velké míře věcnosti dokáže být jeho jazyk vypravěčsky nosný.

Vzpomeňme tu na okraj na počátek devadesátých let, kdy Jandourek neváhal vést na stranách Katolického týdeníku polemiku s renomovanými lingvisty (např. s Oldřichem Uličným) o srozumitelnost, průhlednost a komunikativnost jazyka uvnitř a vně církevního společenství. Soukromě se domnívám, že tento čestně vedený spor vyhráli jazykovědci s argumenty vyjadřujícími obavu o neadekvátní hovorovost, přílišné znivelizování a ztrátu prestiže např. liturgického jazyka, avšak podnět to byl tehdy stejně jako dnes oprávněný pro jazyk coram publico. Jakoby smířen po tomto boji užil Jandourek stylově neutrálně např. teologického termínu prorocký dar vedle bezpříznakového talent nebo schopnost.

V samotné fabuli, na které je práce s předlohou nejvíce hodná pozornosti, je odrazem jazykové jasnosti snaha o věrohodnost v představení exilového života. Ústřední postavě, vypravěči Danielovi, profesionálnímu židovskému vykladači snů na babylonském dvoře, vtiskl autor střízlivé uvažování a posuzování souvislostí. První ze základních a silně doléhajících životních cílů pro cizince v Babylonii je přežití. Jak je vlastní chytrému vykladači snů, dokáže Daniel podrobit každou situaci detailní analýze. Situace jsou často bezvýchodné a hle, špatně pro Daniela, ale dobře pro Jandourka, bezútěšnost veškerých okolností se může stát zdrojem neočekávaného komična (svádění Daniela královnou, s. 47n). Čas je v románu činitelem skoro nervózní stísněnosti a omezenosti, pochybná je ale rozpolcená, pragmaticky představovaná perspektiva osobní a národní budoucnosti, rozepjatá mezi co nejrychlejším návratem z exilu domů, do zaslíbené země, a docela pohodlným životem v Babylonii, beztak stejně nebezpečným. Zůstávám při poznámce B. Blažka, který k Jandourkovým Pohanokřesťanským meditacím napsal, že si autor aforistickou zkratkou leckde usnadňuje práci.

Na stejně zkratkovitou rovinu umisťuji zpodobení dvou, v originálním textu heroických postav Zuzany a Míšaela. První je zobrazena jako antipodka ctnostné Šóšanny [= hebr. lilie], není nic víc než utajenou cizoložnicí a vykladačovou femme fatale, scéna s odhaleným Zuzaniným tělem (kap. Zlatá socha) ztělesňuje ideu protékající celým vyprávěním: také tímto způsobem za vším stojí žena. Míšael, původně jeden z mladíků v rozpálené peci, Danielův psychologický stín, protivník a protihráč, je líčen jako impulzivní, život ostatních ohrožující mladík. Míšaela, čtenářové, vnímejme tak, že pokud má vyváznout z nějaké pasti, pak je to nejspíše rozpálená pec jeho sexuální frustrace. A co omílaná označení fanatik a fundamentalista (s. 10, 11 ad) na jeho adresu?

Schopnost autorské sebeironie prokázal Jandourek hned v úvodním slově, v sentenci zvažující hodnověrnost svého příběhu.

„Nesedí ani historická fakta, ani způsob myšlení tehdejších lidí. Pokud by se tyto události měly seběhnout, jistě by se staly zcela jinak.“

Půvab skrývají některé vtipy, zvláště parodující narážky na okřídlené výroky:

„Šeol jsou ti druzí, jak říkali naši otcové. A měli pravdu.“ (s. 13)

„Raději ať zemře jeden člověk, než aby trpěli všichni.“ (s. 45)

„Od věcí viditelných přecházíte k věcem neviditelným.“ (s. 160)

Jednou je parafrázován existencialista Sartre, podruhé velekněz Kaifáš (Jan 11, 50), potřetí jezuitská metoda vedení duchovního života, v novém kontextu.

Souvisí to s výrazně zachycovaným tématem: intelektuál. Dokonce, téma intelektuála pronásleduje vypravěče stejně nezdolně, jako se mu připomíná Míšael.

Autor použil několika nevhodných termínů současné české žurnalistiky: předzvěst mocenského zemětřesení (s. 125), „Likvidace několika pronárodů však snížila bezpečné nárazníkové pásmo, ve kterém se spolu s jinými národy cítíme o něco bezpečněji.“ (s. 96) Je pravděpodobné, že to učinil ironicky, ale tomu záměru bude někdo za pár let stěží rozumět.

LISTOVÁNÍ V LISTECH FILOLOGICKÝCH / M. Valášek

Listy filologické patří mezi naše rodinné stříbro. Historie tohoto elitního a prestižního odborného časopisu sahá do první poloviny sedmdesátých let minulého století. Od té doby, přesněji od roku 1874, vycházejí až do současnosti téměř bez přerušení, což je řadí v kategorii dodnes vycházejících časopisů na druhé místo hned za Časopis Národního muzea. Od počátku se Listy filologické orientovaly na klasickou a českou filologii, literární historii a srovnávací jazykovědu, prvních dvanáct let rovněž na pedagogiku (původní název zněl Listy filologické a pedagogické). Příspěvky o českém jazyce a literatuře byly zaměřeny výhradně na nejstarší období (J. Gebauer, F. Bartoš, později E. Smetánka, V. Flajšhans), na přelomu století se sporadicky začaly objevat články o literatuře 19. století, o filologických pracích slavistů F. L. Čelakovského a J. Šafaříka, o RKZ apod. Během dalšího období se studie o české literatuře 19. a 20. století staly běžnou součástí časopisu. Velký vliv na to jistě měla i dvacetiletá přítomnost literárního historika J. Vlčka na postu vedoucího redaktora (1899–1919) a spolupráce J. Jakubce (v letech 1920–1928 rovněž vedoucí redaktor), A. Nováka či M. Hýska. Od roku 1953, kdy byly v souvislosti s ustavením ČSAV reorganizovány, připouští nová koncepce Listů filologických pro bohemistiku pouze práce o jazyce a literatuře středověké, humanistické a barokní.

Listujeme-li v Listech filologických z posledních let, nelze si nevšimnout poměrně dramatické změny, která se udála v roce 1993. Změnil se formát, změnila se redakce (v jejím čele stanul A. Stich), upravila se periodicita na dvě dvojčísla ročně, započala spolupráce s nakladatelstvím Koniasch Latin Press, ale především došlo díky novým rubrikám – vedle standardních článků – k proměně a oživení obsahového spektra časopisu, s čímž souvisí i zvýšená atraktivnost pro potenciální kupce a čtenáře.

První zaznamenáníhodnou novou rubrikou je Polemika (příp. Polemika – názory), tedy žánr, s nímž se v české odborné literatuře setkáváme spíše sporadicky. Celou řadu příspěvků této rubriky zahájil M. Svatoš rozsáhlým článkem, v němž rozvažoval nad novou knihou V. Vlnase Jan Nepomucký. Česká legenda (1993) a především nad tím, jak je v knize vykreslen a zkreslen Bohuslav Balbín (1993/1). Velmi zajímavý a na ostří nože vedený byl spor J. K. Kroupy (1994/1–2) a M. Kopeckého (reakce v 1995/1–2) o edici Bridelova Básnického díla a ve výčtu by bylo možné ještě několik řádků pokračovat.

O rok později, v roce 1994, se objevila druhá nová rubrika, Miscellanea bio-bibliographica, kterou cenným pramenným materiálem, především k dějinám české jezuitské provincie, zásobují hlavně M. Svatoš a J. K. Kroupa, čerpajíce ze svých studijních pobytů v Římském archivu Tovaryšstva Ježíšova. Česká odborná veřejnost tak má možnost dozvědět se zcela nové a přiznejme, že v mnoha případech i překvapivé údaje o známých českých jezuitech, např. o F. Bridelovi a B. Balbínovi (1993/3–4), M. V. Šteyerovi (1994/3–4), J. Kořínkovi (1995/1–2), ale i o dalších osobnostech, nejen o jezuitech a nejen ze římských archivů.

Zatím poslední číslo (1996/1–4!) je dokladem tvrzení o významu, důležitosti a „živosti“ Listů filologických. Nemůžeme a ani nechceme zde vyjmenovat všechny příspěvky, od toho je Obsah každého časopisu, rádi bychom však upozornili alespoň na některé z nich. Pro klasické filology a příznivce Sestry múzy, antologie středověké latinské světské poezie, připravila Anežka Vidmanová kritickou edici dvou latinských středověkých skladeb. Alexandr Stich zde otiskl další z řady svých motivických mikroanalýz. Mezi magnet a pelikána (Literární archív 1994/27) a rytěřování (Ars Baculum Vitae, 1996) přibyla střeva milosrdenství, propojená s významnou postavou 18. století, Josefem Bonaventurou Pitrem. O tom, že i současná literatura má co do činění s klasickými studii, se snaží přesvědčit čtenáře Martin C. Putna v článku Antika v díle Jiřího Kuběny, ve kterém dokazuje, že „ze všech českých spisovatelů druhé poloviny 20. století čerpá Jiří Kuběna z antické tradice daleko nejintenzívněji“.

Pro poznání jazyka a literatury českého 17. a 18. století učinily Listy filologické, jak už bylo řečeno, v posledních letech mnoho. Tentokrát ve velkorysé synoptické podobě otiskly Ondřejem Koupilem přeloženou latinskou předmluvu k Čechořečnosti V. J. Rosy, která je pokládána za nejvýznamnější barokní gramatiku. Jedná se o dílo zásadního významu pro celé pobělohorské období, a proto nezbývá než doufat, že jednou bude díky překladatelské zručnosti páně Koupilovy k dispozici jeho celý překlad. Když už pro nic jiného, tak třeba jen proto, abychom se vyrovnali Němcům, kteří si opatřili vydání Čechořečnosti ve formě fotoreprintu, nebo Angličanům, kteří si tuto starou českou mluvnici dokonce přeložili do angličtiny!

V rubrice Miscellanea bio-bibliographica tentokrát zaujme především edice (opět synoptická) autografů řádových slibů Fridricha Bridela a Bohuslava Balbína, které se uchovaly v Římském archivu Tovaryšstva Ježíšova. Zvlášť cenný je nález v případě Bridelově, protože jak upozorňuje Martin Svatoš, editor obou slibů, jedná se o zatím jediný známý autograf tohoto významného barokního básníka.

Celkem tři příspěvky se sešly v rubrice Polemika – názory. Nejrozsáhlejší je Svatošova zdrcující kritika knihy Jezuita Antonín Koniáš. Osobnost a doba (1996), jejímž autorem a přes všechny dosavadní výhrady mnohých recenzentů i zarputilým obhájcem je Jiří Bílý. Pokud někdo po kampani, kterou v tisku v reakci na řekněme více než zdrženlivé recenze své knihy Jiří Bílý rozpoutal, přece jen váhal, na čí straně je pravda, dozvěděl se to ve Svatošově věcném a střízlivě analytickém článku. Rubriku otevírá Eva Stehlíková, jež si bere na paškál překlad Aristotelovy Poetiky od Milana Mráze (1996), označujíc jej za plagiát překladu Julie Novákové z roku 1962. Jestliže jsem označil polemiku o Bridelově Básnickém díle mezi J. K. Kroupou a M. Kopeckým „na ostří nože“, je třetí, poslední článek této rubriky „na hranici vkusu“. Z úvodní poznámky pod čarou lze zjistit, že ani redakce Listů filologických nebyla v názoru, zda tento článek otisknout či nikoli, jednotná. Italský bohemista Giuseppe Dierna, v Česku velice dobře známý svým širokým badatelským záběrem, v něm popisuje, jak česká posrpnová emigrace zlikvidovala italskou poripelliniovskou bohemistiku. Nezasvěcený český čtenář se nestačí divit, co vše je na zahraničních bohemistikách možné. Myslím, že stejně jako daly Listy filologické prostor M. Kopeckému, aby reagoval na výhrady J. K. Kroupy, měly by – nebo snad dokonce musí – udělat totéž v případě italských bohemistů, od nichž by si ani pes po přečtení Diernova článku kůrku nevzal.

Zbývající část časopisu zaplňují standardní rubriky: Zprávy, Lidé – dílo – čas (tj. jakási společenská rubrika) a Recenze. Zde je třeba zdůraznit to, co možná tak jasně nezaznělo, totiž že Listy filologické se neomezují pouze na české jazykové prostředí, ale že tisknou i články ve světových jazycích a recenzují rovněž odborné publikace vydané v zahraničí.

Je pravda, že časopisy tohoto typu v dnešní době konjunkturu neprožívají. Pro toho, kdo Listy filologické neotevře, může být navíc zavádějící sám název. Mělo by však být v zájmu redakce, aby se alespoň v některém (nejen) pražském knihkupectví dal tento výtečný časopis koupit.

NOVODOBÉ ZŘÍCENINY / J. Linka

Ve druhém čísle sborníku Bibliotheca Strahoviensis na rok 1996 se kromě jiných zajímavých článků objevil jeden, na který je třeba zvlášť upozornit. Dr. Miloš Sládek, v současné době zaměstnanec Památníku národního písemnictví na Strahově, významný editor české barokní literatury a její popularizátor, zde uvedl zestručněné rezumé ze své mnohaleté a informačně bohaté evidence zchátralých a zbořených kostelů v Čechách. Dr. Sládek několik let objížděl všechny české kostely (pokud tomu nebránily vojenské prostory apod.) a dokumentoval jejich stav, případně dataci odsvěcení, znesvěcení či zničení, počty ukradených, zmizelých či poničených inventářů atd. Potom se několik let od roku 1991 pokoušel výsledky své dokumentace publikovat ve spolupráci s památkáři. K otištění došlo až ve sborníku Bibliotheca Strahoviensis, a jak autor podotýká, mnohé se od dob vzniku soupisu změnilo. Mnohde k lepšímu, mnohde však naopak k horšímu. Buď jak buď z jámy pamětnice se vytahují svědectví o tom, jak české etnikum za posledních padesát let nakládalo s materiálními pomůckami duchovní kultury. Listování oním seznamem je činnost neradostná. Dr. Sládek již několikrát pořádal v České křesťanské akademii za těmito „památkami“ jednodenní autobusové výjezdy. Kdo měl možnost se jich zúčastnit, může při listování soupisem pouze podotknout: ano, tak jest. Srovnání se stavem kostelních zřícenin v jiných zemích, zvláště postkomunistických, nás bohužel staví na jedno z předních míst v disciplině ničení kostelů. Podle číselných údajů z tabulek na konci soupisu to znamená 128 zbořených, 261 značně poškozených a 129 nevhodně využitých či nevyužitých kostelů v Čechách (o dvě třetiny tohoto počtu se dělí severočeský a západočeský kraj – co to znamená, není třeba rozebírat).

Jistě, nemálo osobám se nabízí otázka, zda má smysl uchovávat účelová zařízení organizace, k níž se v Čechách hlásí asi pět procent obyvatelstva. Taková sofistika ale nutně končí např. u panelových sídlišť na místech historických měst. Ukazuje se totiž, že platí: jak k Bohu, tak k lidem (a v případě území obývaných kdysi našimi německy hovořícími krajany i obráceně: jak k lidem, tak k Bohu). Tam, kde mizí jakákoli úcta k sakrálnu, „kupodivu“ mizí i úcta k člověku (a obráceně). Ostatně přečtěte si, porovnejte a produmejte sami.

JAK UMÍRAJÍ PAMÁTKY / R. Lunga

Následující upozornění na zajímavou knihu vlastně souvisí ještě se stářijovým tématem minulého čísla Souvislostí. Ta kniha je, stejně jako Sládkův soupis zbořených a polozbořených kostelů v Bibliothecae Strahoviensis 2/1996, neradostným soupisem likvidovaných památek, a to i s fotografiemi.

Její autor se jmenuje Miroslav Urban. Pochází z Olomouce, pracoval jako dělník v maringotce a od konce 70. let fotografuje a dokumentuje zanikající památkové objekty (kostely, kaple, zámky, tvrze) a funerální památky.

Ve sborníku kromě samostatných fotografických příloh zachytil abecední katalogovou formou na 60 stavebních památek, většinou kostelů a kaplí, které se nacházejí v uhelné pánvi mosteckého okresu a byly v předchozích pětačtyřiceti letech úmyslně devastovány, zbořeny nebo pobořeny. K textu se stručným popisem a datem likvidace je připojeno foto objektu. Urban knížku nazval snad trochu hrubě, leč pravdivě Do prdele šel můj kraj a vydal ji v samizdatové podobě ve 30 exemplářích v dubnu 1993 vlastním nákladem. Je to čtení smutné. Člověku je do pláče a má chuť sprostě vynadat likvidátorům, již stále žijí mezi námi.

Naskýtá se několik otázek. Uskutečnilo se již několik povedených výprav pořádaných Křesťanskou akademií, které směřovaly právě do krajů pobořených kostelů, propadlých kleneb a obnažených krovů. Na Chomutovsko, Tachovsko, do Doupovských hor. Vždy bylo plno, někteří v autobuse i stáli. Co láká lidi, bez rozdílu věku, aby putovali za těmito cíli? Sadomasochistická touha spatřit raritu: rozbořený dům, kostel, kosti rozházené po krchově? Nebo trvající romantismus konce století? Zříceniny byly a jsou oblíbenými výletními místy. Karla Hynka M. při pohledu na majestátní zbyteček chóru benešovského minoritského chrámu zbořeného husity napadalo totéž co nás v sázavském klášteře.

Rozhodnutí, zda se z živoucí, byť sesuté stavby stane neživá ruina, odkázaná napospas času, záleží na nás. To je otázka druhá: co s desítkami znehodnocených a zničených sakrálních objektů, které nemají šanci na opravu ani od církve, ani od lidí, a už vůbec ne od státu? Je několik možností: opravit (jak fantaskní) a třeba v nich bydlet; prodat na stavební materiál; nechat chátrat dál; nebo zakonzervovat, zpřístupnit a vybírat vstupné. Atrakce našeho věku – ukážeme vám staleté kostely, které jsme si sami zbořili.

Ale konkrétně a také k věci. Před několika týdny (24. října) se v Teplicích konalo sympózium věnované využití právě takovýchto objektů. Sešli se památkáři, architekti, nadšenci, převážně z Německa. Ukázalo se, že nevyužité památky nejsou jen v Čechách a že v tomto směru se můžeme od našich západních sousedů učit (malá kuriozita z východu: v Sankt Petěrburgu mají v luteránském chrámu sv. Petra a Pavla plavecký bazén).

Zajímavým způsobem dal náplň domům odsouzeným k bezpodmínečné zkáze projekt Most 81/82 (léto 1981–zima 1982; 36stránkový fotografický sborníček vydala Jazzová sekce v r. 1982). Pět umělců tehdy vyrazilo do Mostu, do zbytku města na okraji povrchového dolu. V opuštěných stavbách (nádraží, kanceláře archeologického ústavu, obytné domy) instalovali figurální plastiky, na zdi namalovali obrysy a stíny lidských postav. Do schodů stoupaly nohy, na široké prázdné ulici seděl na židli divák. Sádroví panáci koukali z oken, lezli po žebřících a padali ze zdí. Kolem chodili z ubytoven dělníci z dolů a „expozici“ navštěvovali. Nic nebylo poničeno. Zanedlouho zbyla z města jen jedna ulice. Šest oken jednoho z posledních domů bylo zaplněno sádrovými reliéfy, nohama, rukama. Smysl netřeba hledat. Most tak zanikl naplněn uměním spolu se svými obyvateli.

I mně samému připadají tyhle úvahy sentimentální a uplakané. Ale kdo spatřil svatováclavský kostel v Kalku, kde skrz propadlou klenbu je vidět do nebes, pochopí…

Úvaha o něčem trochu jiném / J. Jandourek

(Řeč Jana Jandourka při slavnostním převzetí Ceny Jiřího Ortena, 6. 11. 1997)

Deset stránek před tím, než mého proroka Daniela nechají sebrat, aby ho hodili do lví jámy, uvažuje Daniel nad svými čtenářskými zážitky.

Líčení o dějinách babylonských králů nebylo ničím jiným než snůškou nejneuvěřitelnějších lží, překrucování, spílání předchůdcům a pochlebování momentálním držitelům moci. Po nástupu nového panovníka se všechno muselo znovu přepisovat, na čemž se přiživovalo obrovské množství neskutečně prodejných grafomanů. Babylonský nepořádek byl však příslovečný. Mým koníčkem se tak stalo vyhledávat v královských archivech svitky, kde byla tatáž událost zachycena v několikerém protikladném líčení. Některé vítězné bitvy byly připisovány postupně několika králům. Horlivost koupených kronikářů byla tak neuvěřitelná, že podle nich Nabuchodonosor zvítězil v některých bojích, kdy musel podle kalendáře být ještě mimino. Nikomu to však nevadilo, protože takové věci tu stejně kromě mne nikdo nečetl. Ne že bych věřil kterékoli ze zapsaných verzí, ale někteří z těch oportunistů měli docela vytříbený sloh a já jejich texty považoval za jistý druh čtivých bájí. Sedět ve stínu zahrady pod fíkovníky šustícími listím v podvečerním vánku a bavit se tímto druhem četby bylo docela kratochvilnou idylou.

I z tohoto krátkého úryvku mnohý snadno pozná, že základní motiv neustálého přepisování historie je ukradený z Orwella. Není to ale dokonalá literární loupež, protože Daniel vidí, že se falšování nakonec nezdařilo. Les lží je hustý, ale nakonec to vždycky nějak nevyjde. Jako protiklad slavné neviditelné ruky trhu existuje i takzvaná neviditelná noha. Je to metafora pro to, co nemůžeme odhadnout, vypočítat a vzít v úvahu, protože svět je příliš složitý a paradoxní. I ten sebelepší úmysl, projekt, plán a smělý rozběh končí tím, že nám okolnosti tuto neviditelnou nohu nastaví a všechno krachne. Neviditelná noha spolupracuje s tím, co je relativně nepředvídatelné, tedy s přírodními pohromami nebo s tím, když je někdo příliš hloupý nebo příliš chytrý. Prostě to, co vyjadřuje Orwellův Winston Smith větou: „Něco vás nakonec zničí“, nebo co pronesou zamyšlení lidé nad troskami zříceného letadla nebo mrakodrapu: „Vloudila se chybička“.

I v nejdokonalejším režimu, který bdí nad psaným slovem, se občas vloudí chybička. Výsměšná poznámka pod čarou, autorův dvojsmysl, neodhalené a zrádné iniciály v tiráži, špatně zaretušovaná fotografie, přehlédnutá věta v překladu a to ani nemluvíme o zrádcích a odpadlících, kteří nakonec promluví.

Jakákoli moc nakonec klopýtne o tu největší neviditelnou nohu, jaká existuje. Tou je čas. Vzpomínám si na chvíle, kdy jsem v době temna sedával v zadním prostoru pardubického antikvariátu a četl si stejně jako můj Daniel svitky z doby nedávné. Největší rozkoš mi působily knihy jako Pohádky Pavla Kohouta, Vynalezeno v Rusku a nezapomenutlený spisek Hovořili jsme se soudruhem Stalinem. Připadalo mi úžasné, jak stačí pár let a lež začíná vyvracet samu sebe. Četl jsem o továrních komínech, které kouřily ze všech sil, aby se nenechaly zahanbit fajfkou Klementa Gottwalda, dozvěděl jsem se o prvním letadle na světě, aeroplánu na parní pohon ruského badatele Možajského, sledoval jsem soudruha Stalina, jak osobně radí při konstrukci automobilu, natáčení filmů a produkci mýdla. Mí přátelé soudili, že musím mít nějakou zvláštní úchylku, když mám zálibu v takových zvrácenostech.

Je to zmatek. Špatně napsaný text může obsahovat pravdu, dobře napsaný text může být lež. Nejde ale o to, co je na papíře. V českých zemích jsme stejně vycvičeni čekat všude nějaký více či méně rafinovaný úskok. Nad potištěnou stránkou si říkáme: „No dobře, ale co tím ten chlap chtěl říct doopravdy?“ I kdyby Stalin skutečně zkonstruoval nový typ automobilu a celá historka byla pravdivá, nebyl by to ještě dostatečný důvod k tomu, abych Josifu Visarionovičovi věřil.

Když jsem psal tento odstavec, potřeboval jsem české slovo, které by bylo protikladem lháře. Zjistil jsem, že mě žádné takové nenapadá. Nemáme žádného pravdoně nebo pravdomluva. Možná tím čeština naznačuje, že pravdomluvnost se předpokládá a nepotřebuje pro nositele zvláštní označení. Při veškerém zmatku nakonec tajemnou intuicí poznáme, kdo je lhář a kdo nikoli. Neviditelná noha času nám v tomto rozlišování pomáhá. Ptáme-li se po pravdě, nejde o abstrakci. Danielovi lže nejenom dvořanstvo, ale také krásná Zuzana. Přesto je v tom rozdíl. Heinrich Böll říká v jedné své knize, že lidi posuzuje podle toho, zda by jim chtěl padnout do rukou. To je nakonec i Danielovo hledisko. Je příjemné padnout do náručí Zuzany a nepříjemné padnout do rukou velekněze Barrubaala. Ačkoliv někdy lžou oba, není to totéž.

Jak jste už poznali, jsem relativista s konzervativními sklony, jsem zahleděný do neaktuálních problémů a směji se věcem, které snad ani k smíchu nejsou. K tomu mohu jenom říci, že se s tím nedá nic dělat.

Na závěr této nepřehlédnutelné úvahy se musím přiznat k jednomu přestupku. Když jsem nahlásil název úvahy „Co tím básník nechtěl říci“, měl jsem matné tušení, o čem to bude. Všichni víme, že když vám redaktor volá, jestli už ten článek donesete, pronášíte do telefonu nad prázdnou stránkou obvyklou lež: „Ještě to musím trochu upravit.“ I tato úvaha je nakonec o něčem trochu jiném a já uvažoval, jakým způsobem vsunu do textu něco, co by odůvodnilo jeho ukvapený název. Nic takového mě nenapadlo. Jedině že bych chtěl říci něco, co jsem původně říci nechtěl. Takovou troufalost jsem zatím v sobě nesebral. Děkuji vám.

ORFEUS MEZI GOLFISTY A LIPICÁNY / P. Borkovec

Zpráva z mezinárodního setkání spisovatelů Vilenica 97

Nalezne-li český básník či prozaik svého překladatele, bohemistu odkudkoli, který se jeho dílem nadchne, začne se trápit překladem a dovede své nadšení a muka ke knize, je to znamenitá věc. Nejen proto, že spolupráce s dobrým překladatelem vždy vyjeví autorovi originálu mnoho nového a že vytištěná kniha přináší vždy alespoň hodinu radosti, nejen proto, že překlad znamená zpravidla dobrý honorář, recenze a sliby, a vůbec ne proto, že přeložený autor je jaksi vyzdvižen nad ty nepřeložené (neboť je to, samozřejmě, vrh kostek a osud díla a jeho hloubka nejsou v propočitatelném vztahu). Znamenitost věci spočívá v tom, že přeložený spisovatel je do země jazyka překladu pozván, že tam cestuje, seznamuje se, čte a je poslouchán, diskutuje a dovídá se, dívá se a je okukován, naslouchá a je pozorován při tom, jak naslouchá. Náraz to není malý. Všechno zaběhnuté je pryč, nikoho nezná, málokdo zná jeho. Cizí jazyk, cizí prostor. Čas zmizí. A český básník, básník literatury, která byla a je jen málokdy opravdu podstatná, musí pro sebe volit nějakou strategii, vybrat si některou z možností, jak tím vším projít. Jak zůstat na svém a přitom se neobednit. Jak využít odstupu, dobré možnosti opravdu nerušeně a zdrženlivě pozorovat…

…a vidět, že autorské čtení třeba v Rakousku se naprosto nepodobá pražským poetickým konspiračním schůzkám, kdy si deset zainteresovaných zhasne a hodinu si dělá poezii. Tady má čtení dlouhou a bohatou tradici, nečte se jen u příležitosti vydání knihy, autor čte, protože píše, ne proto, že vydává. Rakouští mladí autoři stejně jako u nás nedostávají honoráře – nebo jen zanedbatelné – za časopisecky publikované práce, ale veřejná čtení pro ně mohou znamenat pravidelnější příjem. Čtení zde je mnohem věcnější než u nás, z žádné strany ani stopy po obřadu a zasvěcení: víc se mluví, ptá, sedí tu lidé, kteří si přišli prostě rozhodnout, zda si tohoto autora koupí, nebo nekoupí. Čtení je čtení, autor tu nemá strach, že slovo, které napsal a umí nahlas říct, nebude divákům stačit a nesnaží se prokládat sám sebe hudbou. Nevzniká tak, jak je obvyklé v Čechách, podivný kentaur autorského čtení a koncertního večera.

Pozorovat, jakou nálož nahlas čtené prózy vydrží uši rakouských posluchačů. Na čtení zajímavého prozaika Christopha Ransmayra v Raurisu vydrželo dvě stě lidí soustředěně poslouchat víc než dvě hodiny. Ransmayer přečetl půl románu, který se místy blíží básnické próze.

S očima rozšířenýma údivem zjistit, že za největšího českého básníka současnosti je v Itálii svorně a s jistotou pokládán Miroslav Holub a že se v souvislosti s ním hovoří o Nobelově ceně.

Nebo být při autorském čtení Jevgenije Jevtušenka, největšího literárního turisty naší planety, který během přečtení jedné své básně obejme všechny muže a zlíbá všechny ženy v sále. Tento básník končívá svá čtení sáhodlouhou ódou na místo, kde čtení probíhá a které zná sotva několik hodin. Výsledek je okamžitý – lidé šílí a pláčí a ve tři v noci stěhují kvůli Jevtušenkovi kavárny na ulici, nebot básník chce popíjet pod hvězdami.

Pozorovat, jak se lidé tváří, když jim čtete v řeči, které nerozumí, a slyšet, jak jiné je vaše vlastní čtení těm, kteří nerozumí. A říkat si: není to divné? Není to celé nějak bezcharakterní?

* * *

Příležitost k takovým pozorováním, nárazům a úvahám mají čeští autoři také na každoročním spisovatelském setkání Vilenica. Vilenica je jeskyně slovinského Krasu, dva kilometry od Lipici, kde pozvaní literáti spí a snídají. Místo je to vybrané pěkně a pečlivě. Slovinský Kras byl a je bohatý na básníky a verše největšího z nich, Srečko Kosovela (1904 – 1926), mohou být dobrou průpravou pro tento prostor. Bílé zdi kostelů, neustálé neslyšné blýskání, bílé cesty nebo povrzávající vinné tyče (slovinsky latniki) v mírné kopcovité krajině – to všechno tu lze vidět, to nezmizelo. Sama Lipica je neméně zajímavá. Byla založena rakouským arcivévodou Karlem II. roku 1580 a až do roku 1918 patřila vídeňskému dvoru. Proslula a dodnes sluje coby chovná stanice lipicánů – teplokrevných koní lehčího typu, dobrých jízdních i tažných vlastností, vyšlechtěných jemným křížením starošpanělských, staroitalských a arabských koní. Dnes je Lipica shluk několika majestátních, na bývalou Jugoslávii upomínajících hotelů (spisovatelé jsou ubytovaní ve dvou z nich – Klub a Maestoso) obklopených nekonečnými golfovými hřišti a lipicánskými výběhy s trochu zvláštními nevysokými duby, olistěnými až k zemi. V hotelu hraje hudba, ozývají se hlasy – připomíná to exotické scény z českých detektivek osmdesátých let. Hotelové schodiště lemují obrazy koní. Pokoje, pokojské, hotelová netečnost.

Mezinárodní setkání spisovatelů Vilenica se poprvé uskutečnilo v roce 1986. Tehdy byla také Sdružením slovinských spisovatelů, organizátorem celé akce, prvně udělena stejnojmenná cena, která si za dvanáct let existence získala nemalý věhlas a respekt. Tuto cenu uděluje jury složená ze slovinských spisovatelů, překladatelů a pedagogů. Ta má k ruce třicítku konzultantů ze všech možných evropských zemí – z Čechů se každoročně konzultuje s Františkem Benhartem, Vladimírem Novotným a A. J. Liehmem. Vyjmenujme si všechny dosavadní laureáty, neboť je to galerie skutečně mistrovská a napoví, jak velké dluhy v překládání současné literatury máme: prvním laureátem byl italský básník Fulvio Tomizza, následovali Peter Handke, Péter Esterházy, Jan Skácel, litevský básník Tomas Venclova (to, že dosud nemáme ani výbor z jeho básní je neuvěřitelné), Zbigniew Herbert, Milan Kundera, Libuše Moníková, Josip Osti, Švýcar Adolf Muschg a loňský Adam Zagajewski. Tedy tři Češi. Zajímavá jména se za těch dvanáct let objevila i mezi neoceněnými účastníky: za všechny Wislawa Szymborska, Bohumil Hrabal, Ilma Rakusa, H. C. Artmann, Antonio Tabucchi, Dževad Karahasan nebo Dezsö Tandori. Celkově na Vilenici četlo své práce už dvacet dva českých autorů.

Program bývá obdobný: tři velká společná čtení v Lipici a přilehlých krasových vesnicích jménem Lokev a Štanjel. Z Čechů letos četl Ewald Murrer svou povídku s názvem Pokušení (slovinsky Skušnjava), a byl tedy k tématu. Přítomen byl ještě básník Marek Toman, který bohužel nečetl, a olomoucký Pavel Šaradín, šéfredaktor časopisu Scriptum, s manželkou, kteří oba umějí slovinsky a Slovinskem se zabývají. Básníci a prozaici jdou – trochu zběsile, pravda – jeden za druhým, jsou představeni a čtou povětšinou pouze ve svém rodném jazyce. Všichni posluchači mají na kolenou výpravný sborník, v němž jsou čtené texty přeloženy do slovinštiny a některého světového jazyka. Pokud stíhají a umí jazyky, vědí alespoň částečně, oč běží. Kdo nestíhá, neumí nebo nechce, pozoruje a poslouchá – vidět estonskou básnířku Doris Karevu v červených saténových šatech po kotníky je nevšední zážitek, stejně jako poslouchat melodii předlouhých novořeckých veršů nebo vypíchávané konsonanty krátké ságy islandského básníka. Sborník je důležitý i z jiného důvodu. Jury každý rok oceňuje nejlepší příspěvek sborníku – říká se tomu Krystal Vilenica. Ten, kdo je vybrán prožije menší slávu a odveze si, domnívám se, vybroušený plátek krasového krystalu. Dále se zde pravidelně koná disput na předem dané téma, v loňském roce znělo Svoboda imaginace – imaginace svobody, letos Démon pokušení a jeho mottem byla Rilkova báseň Orfeus, Eurydika, Hermes. Diskusi stejně jako v loňském roce uváděl i u nás známý básník Aleš Debeljak. Disput se, myslím, vydařil lépe než loni, snad díky zajímavějšímu a obecnosti lépe vzdorujícímu tématu. Esej chorvatského esejisty Slobodana Šnajdera o orfeovském mýtu a o melancholii a nostalgii oné Rilkovy básně se snad objeví v některém z příštích čísel revue Souvislosti. Mezi tím se konají různé koncerty a zpěvy, vystavují se slovinské knihy, které vyšly v cizině (na duchovní evropanství této akce, a tím i Slovinska, je kladen až úzkostlivý důraz, pochopitelně). Laureát předešlého ročníku představuje slovinské překlady, které během roku vyšly. Letos uváděl své práce loňský vítěz Adam Zagajewski, polský básník, který v roce 1982 odešel do Paříže. Je členem redakce velice kvalitních Literárních sešitů, píše eseje a hlavně, pokud mohu z toho mála, co jsem četl, soudit, jemnou, zvláštně zaraženou, jakoby vlekle nemocnou poezii, v níž plátno obrazu může být také rubášem.

Celá Vilenica vrcholí v krasové jeskyni, kde je po posledním nejslavnostnějším čtení, k němuž se vydává zvláštní sborník, udělena cena. V letošním roce ji od slovinského básníka a překladatele Veno Taufera – generální persony posledních Vilenic – převzal slovenský prozaik Pavel Vilikovský. Byla mu dána přednost před tak věhlasnými spisovateli, jako je například Claudio Magris. Pavel Vilikovský, který vydal osm knih próz (některé povídky vyšly loni také v českém překladu pod názvem Krajní osamělost) a jenž přeložil z angličtiny například W. Faulknera, J. Conrada, J. Aldridge nebo V. Woolfovou, řekl, že Vilenica je jediné mezinárodní ocenění slovenské literatury za poslední léta a že pro slovenskou literaturu znamená mnoho.

A to je všechno. Když jsem se vrátil z Lipice do Prahy, pročítal jsem Vilikovského texty uveřejněné ve vilenickém sborníku. V povídce-eseji Všetko, čo viem o stredoeurópanstve jsem nalezl dvě místa, která tak či onak s Vilenicí a s literárními výjezdy vůbec souvisí. První napsal sám Vilikovský, druhé je z Alberta Camuse:

V cizím jazyce je člověk schopen vyslovit věci, které by v mateřském jazyce ze sebe nikdy nedostal; cizím jazykem promlouvá cizí člověk, za kterého nepociťujete žádnou odpovědnost či stud. Je to jako omalovánka, o všem důležitém je předem rozhodnuto a vám stačí dávat pozor, abyste barvičku nepřetáhli. Taková svoboda!

A pár stránek nato: Zajisté, dnes je celkem přirozené, že lidi pracují od rána do večera a potom se snaží zabít čas, který jim zůstává pro život, v kartách, kavárnách nebo tlacháním do větru. Jsou však města i země, kde lidi občas tuší, že jsou i jiné věci. Obyčejně to však nemění jejich život. Ale jednou tušili, a to vždy něco znamená.

Zkrácenou verzi tohoto textu otiskly LN 20. září 1997.

Výtvarník Juraj Horváth

Juraj Horváth se narodil 25. prosince 1974 v Bratislavě. Absolvoval SUPŠ sklářskou v Kamenickém Šenově. Studuje ilustraci a grafiku

u prof. Šalamouna na VŠUP v Praze.

Výstavy: České centrum v Bratislavě – Staré kresby a grafiky (1994)

Literární čajovna Suzanne Renaud v Havlíčkově Brodě – Fotografické ilustrace (K. Čapek, H. Pourrat), 1996

Ilustroval knihy: Peter Pišťanek – Rivers of Babylon 2. (1993), Peter Pišťanek – Skazky o Vladovi (1995), Karel Poláček – Bylo nás pět (vyjde 1998)

Vydává sérii pohlednic „Syn karty poštovej“. Spolupracuje s listem Babylon & Synové.

Kresby a grafiky v čísle:

Ornamenty, 1993, série tušových kreseb na balících papírech

Sešit z Antwerp, 1995, kresby modrým inkoustem a černou tuší v nalezeném diáři

Velké pexeso, kaleidoskop léta 1993, všehochuť pro zasvěcené hráče, 110 krát 110 cm