Je poněkud překvapující, že tento typ duchovnosti se rozvinul právě na půdě toho náboženství, podle nějž v Kristu přebývá všechna plnost Božství tělesně (Kol 2,9), resp. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14). Čekali bychom obnovení důvěry v tělesnost, je-li proniknuta božstvím. V křesťanství jsou teoreticky všechna přikázání výrazem lásky k Bohu a bližním a jsou stejně významná. Přitom ale např. otázka odpovědnosti člověka za ostatní živé tvory je snad nejméně propracovanou částí křesťanské etiky. Ve zpovědní, kazatelské a učitelské aktivitě církve se prakticky vše točí kolem šestého přikázání, přičemž se četným karatelům mravů zdá být jádrem provinění to, že člověk opustí duchovní výšiny a věnuje se nízké „zvířecí“ tělesnosti. S tím také souvisí představa, že manželství není stav vhodný pro kněze, nebo představa, že mladý kandidát řeholního stavu se má po krátké a nedostatečné průpravě definitivně zříci mimo jiné budoucí možnosti manželství.

Nutno říci, že křesťanský odvrat od přírody kolem nás a přírody v nás není náhodný. Vnější vlivy, např. řecké myšlení a zejména platonismus, mohly tuto tendenci pouze posílit. Vše to zřejmě začíná již monoteistickým vztahem k přírodě. Lze říci, že náboženství vyznávající jediného Boha svrchovaně vyvýšeného nad tvorstvo odkouzlilo přírodu, která se do té doby zdála být plná bohů, nebyla-li sama božská. Mohly k tomu být dobré důvody, ale nakonec vztah k přírodě degeneroval v představu, že vše kolem nás je nám vydáno do rukou. Dobře jsme si zapamatovali Boží pokyn, že máme podmanit zemi a panovat nad tvorstvem (Gen 1,28), a přeslechli, že o zahradu, do níž nás Hospodin Bůh postavil, máme pečovat (Gen 2, 15).

Důsledky chladného, užitkového vztahu k přírodě nenechaly na sebe dlouho čekat. Za praktické výhody plynoucí z využívání přírodních látek, procesů a energií se platila a platí čím dál tím vyšší cena a zdá se, že neobnovitelné zdroje jsou nebo brzy budou vyčerpány a u ostatních je narušena rovnováha přírodních procesů. Bezohledná exploatace neohrožuje jen různé živé bytosti a pozemskou přírodu jako celek, osudové rány začínají dopadat i na toho, komu mělo ovládnutí tvorstva prospět.

V jistém počtu jedinců se tváří v tvář potížím vznikajícím ze špatného soužití lidí s jejich okolím probudila odpovědnost. Ke slovu přišla ekologie. Dnes už si málokdo pamatuje, že to původně byl biologický obor. Dnes pod tímto názvem rozumíme všemožné úvahy a aktivity věnované životnímu prostředí. Vedle striktně přírodovědného přístupu se hlásí se svými příspěvky cosi jako ekologicky orientovaná filosofie, zvaná někdy „ekosofie“ nebo „hlubinná ekologie“. Vyskytuje se i cosi jako ekologicky orientované náboženství.

Domovem mnoha aktivit zaměřených na zapomenutou a zneuctěnou přírodu se stalo obdivované a proklínané hnutí Nového věku. Napřed je třeba ujasnit, že nejde o organizaci se závaznou doktrinou. Říci, že New Age tvrdí to či ono, znamená pouze, že tam nějaké mínění převládá. Je také těžké přesně určit, co k hnutí patří a co ne. Charakteristické pro celou jeho pestrou paletu je kritické zaměření vůči tradičním přístupům. Racionální, ekonomický a technický přístup k přírodě zajištěný separací Tvůrce od tvorstva a ducha od hmoty se zdál být definitivní. Avšak moderní člověk míní a postmoderní kulturní a duchovní síly mění. Zdá se, že pro nápravu poměrů je potřebná hluboká revize náhledů.

Sympatie k významným mimokřesťanským náboženským soustavám mají v západní civilizaci za sebou již nedlouhé, ale bohaté dějiny. Teprve postmoderní mentalita otevírá dveře dalším překvapivým inspiracím. Jejím novým objevem jsou neliterární náboženství, zvaná též náboženství přírodních národů. V Severní Americe někteří intelektuálové ocenili spiritualitu tamních Indiánů v souvislosti s vyvrcholením boje o jejich plnou náboženskou svobodu v polovině sedmdesátých let. Výrazem zájmu o středoamerické Indiány (na pomezí USA a Mexika) je proslavený cyklus desíti spisů Carlose Castanedy, jejichž protagonistou je vedle autora indiánský čaroděj, medicinman a učitel duchovního života Don Juan. Z indiánských praktik převzali někteří psychoterapeuti používání psychotropních látek, např. meskalinu. Domnívají se, že jejich vnímání tím není zkresleno, nýbrž zbaveno omezení. Své vize země, rostlin, živočichů, své obměněné vnímání času a prostoru popsali a jejich popisy jsou široce přijímány. Patří k jakémusi kánonu hnutí. Vše prostoupené vším, vše naplněné životem a produchovnělé popisuje Aldous Huxley v kultovní knize Ameriky padesátých let nazvané Brány vnímání. Bohatším jazykem a se silnějším meditativním zázemím popisuje transpersonální zkušenost Alan W. Watts ve svém spisku Radostná kosmologie. V hnutí New Age přišel ke slovu šamanismus. Sám výraz „šaman“ se kdysi ujal mezi původními obyvateli Sibiře, ale dnes se ho užívá pro označení analogické sociální role, ať se vyskytuje kdekoli. Na tomto základě se dokonce utvořil neošamanismus či městský šamanismus. Západní člověk také obrátil zájem na vlastní předkřesťanské duchovní kořeny, nakolik jsou dostupné. Spíše rekonstrukcí než obnovou jsou různé pokusy praktikovat keltskou spiritualitu a snahy oživit v organizované a teoreticky podložené podobě lidové čarodějnictví, které snad bylo v naší části světa po staletí stopou předkřesťanských tradic. Zejména v anglosaských zemích je rozšířeno hnutí Wicca.

Oživené kulty zaměřené na přírodu zdůrazňují spojení všeho živého do jedné sítě vzájemné závislosti, přičemž hranice mezi živým a neživým jsou nezřetelné. Úcta k životu může u stoupenců nových duchovních směrů mít podobu vegetariánství, ale připomíná se i realističtější pojetí Indiánů, kteří lovili pouze pro obživu a před lovem požádali příslušného ducha zvířat o poskytnutí úlovku. Sbratření všech obyvatel naší planety se v kruzích New Age oslavuje obřadem. Příroda je jedinečnou učitelkou moudrosti. Její bedlivé pozorování naučí člověka mnohé také o něm samém.

Od počátku hráli v nové západní spiritualitě roli převzaté fragmenty orientálních náboženských a filosofických škol. Z kulturní tradice čínského původu si největší popularitu získal taoismus. Jeho Bezejmenné je počátkem nebe a země, plodí, ale nevlastní. Je to Tao, které je prázdné, ale ve svém působení nevyčerpatelné. Jemu je blízká voda, protože prospívá bezpočtu tvorů, ale sama nezápolí (Tao-te-ťing). Taoistický duchovní život nevyděluje člověka z kosmických souvislostí. Duch a příroda, řečeno kategoriemi našeho myšlení, nejsou v něm protipóly. Mluvívá se dokonce o čínském kosmocentrismu v protikladu k evropskému antropocentrismu.

Buddhova Dharma téměř nevypadá jako náboženství, zejména když se posuzuje podle zběžné znalosti kanonických textů. Důkladnější znalost toto mínění modifikuje. Pokud ji tedy budeme ochotni za náboženství pokládat, musíme konstatovat, že se na buddhismu snad nejvíce ze všech směrů projevila změna náboženského paradigmatu, k níž v různých částech světa došlo v údajné axiální epoše, tedy kolem 6. století před Kristem. Absolutno ustoupilo, stalo se nesamozřejmým, radikálně neuchopitelným a nezvládnutelným. Veškerá pozornost se soustředila na člověka. Středem zájmu je jeho úděl. Buddha vlastně pojednává o cestě, na níž člověk dospěje k dokonalému prozření a osvobození. Přesto, že jde o náboženství v tomto smyslu antropocentrické, nevyděluje člověka z celku jsoucna. Člověk je jednou z bytostí uprostřed světů. Jako minimální zásada platí nenásilí vůči cítícím bytostem. Navíc vůči každé bytosti má meditující v sobě kultivovat soucítění a laskavé přátelství. V mahájáně má každá bytost buddhovskou přirozenost, je tedy potenciálním Buddhou. Když se buddhismus pokusil uplatnit tyto své základní intuice v moderních souvislostech, stal se náboženstvím angažovaným mimo jiné ve prospěch nenásilné péče o všechny tvory a tím i o životní prostředí. Tyto aspekty jsou v hnutích Nového věku silně zastoupeny.

V hinduismu příroda může být nazírána jako závoj zahalující Brahmovu tvář. To však je spíše intelektuální spekulace upanišád a védanty. V běžné náboženské praxi hrají pořád významnou roli různá božstva třeba opičí (Hanuman) nebo sloní (Ganéša). Kráva je pořád ctěnou mateřskou a tak trochu božskou bytostí. Lze snad říci, že přírodní fenomény jsou velkou teofanií.

Nová západní spiritualita se neobrací jen k prehistorickým šamanským kořenům a na Východ. Předkřesťanské náboženské motivy v naší části světa nebyly nikdy zcela vytlačeny. Christianizace Evropy nebyla tak důkladná, jak by se zdálo. Má-li rok 529 symbolizovat definitivní opuštění antické duchovní tradice (uzavřením platonské akademie v Athénách), znamená renesance nový nástup předkřesťanských a mimokřesťanských sil. A zdaleka ne jen v čistě literárním nebo výtvarném smyslu. Tehdejší přírodní filosofie a obnovený hermetismus, k nimž se záhy připojily takové discipliny jako astrologie, alchymie, magie a takzvaně křesťanská kabbala, jsou toho svědectvím. Tato údajně esoterní tradice má své mučedníky a slaví stále nové triumfy. Dnes tvoří její širší zázemí právě hnutí New Age, i když je nutno říci, že intelektuálně náročné a subtilní hermetiky tento nový duchovní domov moc netěší. Přáli by si vidět v hnutí Nového věku naivní popularizaci náročného západního esoterismu.

V naukách, o nichž je právě řeč, se zdůrazňuje duchovní dimenze přírody. Lze to ukázat na současné alchymii. Ano, i dnes hoří pece v alchymických dílnách v hlubokém soukromí badatelů. Nicméně podle současných reprezentativních představitelů oboru, jakými jsou Fulcanelli a R. Alleau, nejde a nechce jít o naivní Goldmacherei. Alchymická laboratoř je zároveň oratoří. Mluví se o spirituální alchymii. Jde o to, že procesy, jež probíhají v dílně královského umění, jsou promítnutím meditativní cesty lidského ducha do materie. Veškerá hmota je naplněna duchovním smyslem a může být pomocnicí duchovní transmutace. Vnější a vnitřní souvisí a podporuje se.

Podobně astrologie, již máme v této souvislosti na mysli, není ani zdaleka pouťovým hvězdopravectvím. Přejme úspěch obchodníkům s příznivým a nepříznivým vlivem hvězd, pokud nechají lidem trochu svobody a nezahltí je strachem z nezvratného osudu. V humanistické a transpersonální astrologii jde o něco podstatnějšího. Výpočet vlastního horoskopu či „kosmogramu“ je okrajovou záležitostí a svěřuje se počítači. Důležitá je interpretace kruhového symbolu rozložení vnějších a zároveň vnitřních sil a tendencí. Odhaluje se mezi nimi korespondence podle staré hermetické zásady jak nahoře, tak dole. Hvězdy i síly nitra jsou podle dávné tradice také vždy nějak – alespoň relativně – božské. Křesťansky zaměření astrologové to tlumí tvrzením, že konstelace vyjadřují gramatiku Boží vůle. Z hlediska našich úvah je důležité, že naše pozemské místo uprostřed (subjektivně viděných) útvarů nebeské báně není zdaleka záležitostí geometrie a fyziky. Lze souhrnně říci, že Země i vesmír mají svou duchovnost, patří nějak k našemu nitru. Je to náš svět.

Převládající tendence západního esoterismu se snaží svým způsobem léčit charakteristickou duchovní nemoc západního člověka, rozpad osobnosti na tělo a duši, chce odstranit nepřátelství mezi hmotou a duchem, snaží se zcelovat přírodu a dějiny, fakta a smysl. Celé novodobé dějiny těchto snah provází sen o tajuplném bratrstvu kříže s růží. Vezmeme-li vážně rosikruciánské manifesty ze začátku sedmnáctého století, zjistíme, že se v nich královské umění prezentuje jako souhra spirituální discipliny, vědy a umění, např. umění léčebného. Dědici tohoto raného rosikruciánství se rádi odvolávají na postavu, která má tuto kombinaci dotvrdit, na Theofrasta Paracelsa von Hohenheim.

Ve století pořád ještě našem navázala na esoterní tradici antroposofie. Přírodní svět je v jejím imaginativním pohledu bohatě vrstevnatý. Spolu s minerální říší tvoří svět člověka říše životních sil a svět astrální. Do toho všeho je vsazena duchovní bytost, lidské já, které se mnoha vtěleními zdokonaluje a přitom zduchovňuje schrány, v nichž přebývá, až k budoucí spiritualizaci fyzického těla člověka a celého vesmíru. Člověk je kosmos v malém a zase naopak kosmogonické a evoluční procesy v univerzu jsou vlastně zráním lidské bytosti. Vše je navíc proniknuto přepestrou hierarchií nehmotných bytostí různé úrovně, které spoluutvářejí nejen bezprostředně lidskou sféru, ale i to, co člověka obklopuje.

Hnutí New Age se někdy interpretuje jako síť. Na stejné úrovni, bez hierarchické podřízenosti a nadřízenosti k ní patří různá centra. Nikoho obeznámeného už dnes nepřekvapí, že tam patří časopisy a knižní edice, meditační a terapeutická střediska, galerie a výstavy, produkce meditativní, relaxační, léčivé a etnické hudby. Zde musíme dodat, že existuje i věda ve stylu New Age, řekněme alternativní přírodověda, a prosazuje nové vědecké paradigma, systémový, holistický a procesuální pohled na realitu, příčné (laterální) myšlení, interdisciplinární a transdisciplinární oborové vazby. Do blízkosti hnutí se řadí takzvaní mystičtí fyzikové, nositelé Nobelových cen za fyziku ze čtyřicátých a padesátých let, kteří vedle odborných pojednání psali filosofující texty. Do téže souvislosti se klade tzv. princetonská neognóze. Za lodivody alternativní vědy se pokládají fyzik Fritjof Capra (významné dílo Tao fyziky) a biolog Rupert Sheldrake (zejm. teorie morfických resonancí).

Oblíbenými konverzačními tématy, ale i cihličkami nového pohledu na člověka, zemi a vesmír jsou výsledky kvantové a relativistické fyziky, resp. některé jejich interpretace. Za velmi uspokojující se pokládá, že se definitivně skoncovalo s newtonovským paradigmatem. Objevují a vykládají se interakce mikročástic, při nichž jako by mizela nebo vznikala hmota, ukazuje se, že tyto částice se vždy nejeví jako hmotné objekty určitých rozměrů, které se právě nacházejí na určitém místě. Horlivě se přijímá výklad, že částice nějak nese informaci o celku. Capra tlumočí teoretické fyzikální poznání metaforami. Vesmír je pak tancem vířivých energií. Uprostřed chaosu matematika objevuje formotvorné procesy. Snad nebude trestuhodným zjednodušením, když shrneme, že se stírají hranice mezi hmotou, energií a duchem.

Země jako živá bytost nemá být jen znovuprožitým dávným snem. James Lovelock podnikl pokus vědecky podepřít souhrn tvrzení, jemuž se dostalo názvu hypotéza Gaia. Uvádí zejména autoregulační procesy v biosféře, ale i ve vodstvu a v ovzduší. I když nelze Zemi jako celku připsat známou biologickou strukturu, jsou takové děje pokládány za příznak života. Sheldrakeova teorie přispěchala s návrhem, že by Země podobně jako lidé, živočichové, rostliny a krystaly mohla mít vlastní morfogenetické pole. V tom by sice zůstalo mnoho nedovysvětleného, ale představa, že Matka Země je ověřenou skutečností, je lákavá.

Mateřská a pečující Země by neposkytla bezpečné útočiště, kdyby se vznášela v chladném, cizím vesmíru. Staré spory o místo Země ve sluneční soustavě nejsou tak banální, jak by se zdálo. Není to také jen rozprava o tom, jak úsporně a elegantně vyložit výsledky pozorování a měření. Země uprostřed je lidským obydlím a znázorňuje se tím, že kvůli nám a pro nás bylo všechno stvořeno. Už na samém počátku Bůh stvořil nebe a zemi (Gen 1,1) a podle druhého vyprávění o stvoření v Bibli (Gen 2,4 a d.) dokonce vše začíná člověkem. V kabbale se vše tvoří podle prvotního člověka, Adama Kadmona. Někteří lidé by vítali, kdyby myšlenky o vesmíru přátelsky naladěném vůči člověku nebyly „pouhým“ mýtem a byly odjinud potvrzeny. Takový vesmír pak byl obyvatelnější i pro ty, kteří nechápou Bibli jako doslovný popis. Něco takového nabízí antropický princip v současné fyzikální kosmologii. Jeho slabá verze pouze říká, že počáteční náhodné „nastavení“ různých fyzikálních konstant vedlo ke vzniku sluncí a planet a umožnilo na planetách život. Silná verze, alespoň ve svém populárním výkladu, chce přírodovědeckými metodami prokázat, že vše od začátku směřovalo k Zemi a k lidstvu.

Vynést soud o hodnotě různých vybraných a seskupených psychedelických, transpersonálních, orientálních, hermetických a alternativních obrazů světa je nesnadné. Je možno namítat, že jde o eklektické směšování čehokoli s čímkoli, ale zdá se, že to je programem postmoderní kultury a duchovnosti. Vyčítat hnutí New Age, že není dost rozumové, také znamená potvrzovat, co ono samo o sobě říká. Tradiční racionalitu totiž pokládá za svěrací kazajku, z níž je třeba se vymanit. Rozdíl mezi starou známou iracionalitou a transracionalitou, o níž ráda mluví tato hnutí, zřejmě nebude tak zásadní. Dnes už nejsme tak opojeni vědou, že bychom považovali za mravní imperativ demaskovat a smést protirozumové útoky. Jsme trochu skromnější. Klasické vědě bychom přáli, aby směla říkat to, o čem je přesvědčena, že ověřitelně zjistila nebo co ověření předkládá. Až pak můžeme uvažovat o jejím obohacení, doplnění a rozvinutí. Je třeba dbát o to, aby alternativní věda nebyla alternativou vědy. Přinejmenším mají různé pohledy právo na stejné místečko na výsluní naší přízně.

Doporučení vnímat okolí celistvě a procesuálně ani výzvy k hlubinné proměně vztahu k životnímu prostředí bychom neměli přeslechnout. Na druhé straně ale sotva budeme ochotni se vnořit do rytmů přírody a stát se jejich polovědomou součástí. Nemusíme se životních dějů štítit ani bát, ale domníváme se, že z neživé i živé přírody přece jen vyčníváme a přejeme si zachovat vůči ní svobodu. Naše suverenita nám nedovoluje uzurpovat bezohlednou moc nade vším a právo využívat všeho pro uspokojení stále nových potřeb. Péče o duši by měla být vyvažována péčí o přírodu. Naši partneři v dialogu v nás probouzejí starost o blaho země a jejích obyvatel. Můžeme jim za to být vděčni, i když od nich nepřevezmeme všechno. Tuto starost ale už nemáme jen kvůli sobě, nýbrž proto, že život v jakékoli podobě si zaslouží úctu.