BOHUSLAV BLAŽEK / ZOBECNĚNÁ TEOLOGIE OSVOBOZENÍ: KOSMICKÁ DIMENZE

Nejčastější reakce křesťanů na ekologické myšlení bývají: odmítnutí „nového pohanství“; oddělení „zrna od plev“, tedy toho, co má být pro křesťana přijatelné a co ne; výklad Písma tak, aby se ukázalo, že vše (nebo „to správné“), co ekologie říká, není pro křesťany nic nového, neboť to dávno stojí v Písmu; připuštění, že ekologie přináší náměty, které vedou k oživujícímu pohledu na křesťanskou zvěst; doznání, že v Písmu jsou motivy, které byly křesťany vykládány tak, že z nich de facto udělaly ohrozitele přírody, a ochota kát se a začít se lépe chovat k rostlinám a zvířatům.

Pouze u tzv. ekofeministek jsem se setkal s nahlédnutím, že pohled feminismu stejně jako ekologie by měl vést k radikálnímu zamyšlení nad deformacemi ve vztazích člověka k jiným lidem, k přírodě a k Bohu, které provázejí křesťanství od počátku do dneška.

Leonardo Boff jde ještě dál. Vstřícný pohyb člověka vůči pravdě u něj nekončí sepsáním Písma. Pokud jde o začátek tohoto pohybu, stopuje jej hluboce před příchod člověka na Zemi. Bůh podle něj jedná v celé kosmogenezi a evoluci, která nepřestala a má takříkajíc to nejlepší teprve před sebou. V tomto jednání má Bůh člověka jako svého nezastupitelného spoluhledajícího partnera.

Aby mohl zodpovědně domýšlet, co z tohoto konceptu vyplývá pro křesťana, který nechce být ideologickým odpůrcem vědy a filozofie jen proto, že mu nezapadá do jeho myšlenkových klišé, Boff mapuje a prosévá obrovské pole vědecké a filozofické literatury, která leží mezi pracemi pro něj tak přelomového Teilharda de Chardin a dneškem. Autorovi zjevně velice záleží na tom, aby jeho přemosťující práce nemohla být přírodovědně vzdělanými čtenáři odmítnuta jako nelegitimní na základě výtky, že autor nezná výsledky přírodních věd a jejich filozofické interpretace. Jde mu o překonání zdánlivých rozporů, které pramení ze vzájemné neznalosti a z dějinné mimoběžnosti dvou diskursů, ale rozhodně ne o sofistický důkaz, že žádné rozpory mezi vědou a náboženstvím „vlastně“ neexistují.

Stručný průvodce knihou

Přes veškerou filozoficky projasňující a syntetizující práci zůstává kniha s rozpoznatelnými švy mezi několika diskursy. Jednotlivé části nejsou logicky nekompatibilní, nicméně v různé míře osloví čtenáře s různou zkušeností a průpravou. Některé z hlav knihy budou pro jedny jakýmsi přepečlivým (ale také trochu nudným) repetitoriem z oboru jim blízkého, pro jiné nezvládnutelně náročnou rešerší z literatury, jakou nikdy nečetli a asi nikdy číst nebudou. Pokusím se každou hlavu heslovitě charakterizovat (a), pojmenovat její diskurs (b) a odhadnout, kým a jak by mohla být přijímána (c).

I. Ekologická současnost: zpět ke společné zemi otců a matek

(a) Pojetí ekologie nikoli jako speciální disciplíny, ale jako vědy o vzájemných souvislostech. Ekologické terapie, které se musejí vzájemně doplňovat: měkká cesta ekotechnologie, ekopolitika (zatím ale „se radikálně nesáhlo na paradigma lineárně rostoucího rozvoje“), humánní a sociální ekologie (a ne jen „nálepka, aby to staré dál fungovalo“), ekologická etika, hlubinná ekologie. Krize starého paradigmatu a rodící se nové („Úkol zní: vše, co konáme a myslíme, ekologizovat, uzavřené pojmy hodit přes palubu, nedůvěřovat údajně jednorozměrným příčinám a ve střetu s uzavřenou myslí myslet otevřeně…“). Koncept Země jako superorganismu – hypotéza Gaia. Potřebnost složitější – dialogické – logiky pro porozumění (teologický koncept perichoreze). Význam ekofeminismu. Nejdůležitější rysy nového paradigmatu („Bůh se svým dílem ještě není hotov…“), mj. interdependence, komplementarita a kreativita.

(b) V této kapitole se autor pohybuje v rovině ekologické filozofie a jejích prvních doteků s teologií.

(c) Boffova ekofilozofie není pouhou eklektickou syntézou. Propojuje motivy, které mnozí hlásají bez vědomí, že uplatněny samy o sobě mohou být až zavádějící. I pro zběhlého čtenáře ekofilozofie představuje tedy tento text kus intelektuální práce, kterou by jinak měl před sebou.

II. Ekologické porozumění světu: epos přítomnosti

(a) Tři kosmologické modely: hra, tanec, aréna. „Příroda není jen vně člověka, ale i uvnitř něj.“ Výklad stadií kosmogeneze. Zrod života („neuspořádanost je znamením nové uspořádanosti, která si razí cestu. Chaos je generativní.“). Člověk je spolutvůrcem kosmu. Princip neurčitosti: „Teprve na základě dialogu s pozorovaným se ustavuje naše skutečnost.“ „Vesmír je participativní.“

(b) K teologické interpretaci se dovádějí poznatky a koncepty kosmogeneze, biogeneze a filozofie vědy.

(c) Propojení člověka s celou „historií přírody“ se Boffovi daří podat tak mnohostranně a zároveň sugestivně, že se s ním jen trochu souznívající čtenář od roviny odborných poznatků povznáší až k jisté kosmické extázi, jak ji dokázal vyjádřit Goethe, Emerson nebo Březina.

III. Ekologická krize: ztráta zpětné vazby

(a) Žádné výčty alarmujících fakt a dat, ale hledání kořenů krize a nabídka „mechanismů omluvy“. K nadějím vkládaným do technologie: „Virus, který nás napadl, nás nemůže také vyléčit.“ Členění společností na vyvinuté, málo vyvinuté a zaostalé se děje podle čtyři sta let platného mýtu o neomezeném pokroku a růstu. V této perspektivě je formulován ideál udržitelného rozvoje: je kašírováním paradigmatu, které sdílejí soudobý kapitalismus a socialismus. Bída a ekologické pustošení jsou plody takto pojatého rozvoje. „Záměr dosáhnout světového panství vězí hluboce v kolektivním nevědomí západních kultur, které dnes udávají tón, ať se to děje ve jménu Boha nebo křesťanské kultury, osvíceného rozumu nebo vědy a techniky, společnosti založené na poznání nebo na demokracii.“ „Moc se stala samoúčelem.“

Antiekologickými motivy v křesťanství byly podle Boffa patriarchát, monoteismus a jeho projekce do života společnosti (desakralizace přírody, struktura absolutní moci), antropocentrismus a etnocentrismus. Pavlův koncepot MATAIOTES (Řím 8,20) neznamená jen „marnost“, ale i „proces zrání“. „Člověk je nástrojem k osvobozování nebo brzdění procesu evoluce.“

(b) Boffovi se zde daří přesvědčivě propojit diskurs přírodovědných disciplín nejvíce překračujících do filozofie (otázky kosmogeneze, biogeneze a antropogeneze) s diskursem soudobé teologie.

(c) Myšlenky teologie osvobození, dlouho vázané na dějinnou situaci vykořisťovaných etnik, tu radikálně překračují geopolitiku a otevírají se evolučním a kosmickým souvislostem. Šokováni budou nejenom do svého náboženství uzamčení křesťané, ale i mnozí naši ekologičtí fundamentalisté, protože se jim tu sahá na dogma udržitelného rozvoje.

IV. Suma všech ekologických hříchů: Amazonie

(a) Případová studie. Zasvěcená kritika polopravd o úloze a současném stavu této oblasti a „spásných“ projektů pro ni určených.

(b) Systémová kritika společnosti, s níž se Boff řadí mezi Ivana Illiche, Alvina Tofflera, Frederica Vestera nebo Amory B. Lovinse.

(c) Zkusme si představit, jak užitečné by bylo, kdyby někdo u nás dokázal tímto způsobem radikálně zreflektovat léta totalitárního režimu i následující roky návratů k demokracii.

V. Teologie osvobození a ekologie: alternativa, konfrontace nebo komplementarita?

(a) Sténání chudých po životě, svobodě a slávě Boží i stejný hlas přírody (srovnej Ex 3,7 a Řím 8,22–23) pojí teologii osvobození s ekologií. Ta ovšem nemůže zůstat u ekologie životního prostředí, ale musí postoupit k ekologii sociální a mentální. Touha po osvobození už nemůže být vázána na nějaký obor, výseč tužeb nebo region. Chudí ovšem musejí být sami nositeli svého osvobození. To se odehrává ve čtyřech krocích: vidění, usuzování, jednání a slavení. Chudí jsou nejvíc ohroženým přírodním druhem. Teologie osvobození „začíná sociální ekologií“, pak je teprve možná (bio)ekologická spravedlnost. Platí ale: „Člověk byl stvořen pro vesmír, nikoli naopak.“ Toto jsou předpoklady pro reálné mosty mezi Severem a Jihem.

(b) Poté, co byla prozkoumána východiska přírodovědná i teologická, pokouší se zde Boff o nový diskurs, ve kterém se tyto pohledy už nedají oddělit.

(c) Tento text by byl bez předchozí přípravy blouznivým esejismem. Takto je možné jej přijmout jako promýšlení spojitostí skrytých v samých základech lidského bytí.

VI. Země musí znovu získat svou důstojnost!

(a) Autor zde připomíná některé zdroje poznání a inspirace pro naplnění nesnadných výzev. Je tu příklad světců i poučení, která je možné získávat od tzv. primitivních civilizací. Je třeba utřídit si nabízející se scénáře pro globalizaci – neoliberalistický scénář se nezajímá o drama chudých; reformistický se snaží minimalizovat pomocí šetrné techniky nežádoucí účinky, aby udržel kontinuitu v podobě jakéhosi ekokapitalismu (Boff připomíná, že tuto logiku demaskovali Lewis Mumford, Ivan Illich a Ernst F. Schumacher); ve scénáři osvobození hraje klíčovou roli koncept participace a dal by se charakterizovat jako „ekologicko sociálně planetární demokracie“. Jonasův princip zodpovědnosti je třeba doplnit principem bezhraničného soucítění. Ekologie ducha (vnitřní ekologie, hlubinná ekologie) navazuje na schopnosti šamanů a umožňuje člověku vstupovat do dialogu s energiemi působícími po patnáct miliard let.

(b) Stejný „přemosťující“ diskurs jako v předchozí hlavě.

(c) Oproti eklektikům, kteří sbírají všechno exotické a jedno po druhém zkoušejí, zda by je to zázračně neuzdravilo, odhaluje Boff, proč se ty či ony duchovní ingredience mohou projevit jako léčivé.

VII. Vše v Bohu, Bůh ve všem: teofanie

(a) „To hlavní není hovořit o Bohu. Hlavní je, abychom nezamlčovali tajemství světa.“ „Kategorie Boha se bude stále znovuzrozovat.“ Už na úrovni elementárních částic jde o společenství. V kosmogenezi Boff navazuje na procesuální teologii (A. N. Whitehead a jeho pokračovatelé). „Vše, co se ve světě děje, se nějak dotýká Boha a vše, co se děje v Bohu, se nějak dotýká světa.“ Toto propojení nazývá perichoretický kruh. Pro porozumění postupu od velkého třesku přes kosmogenezi a biologickou evoluci k dějinám nabízí radikální eschatologickou perspektivu: „kosmos je velkolepý, ale neúplný, jeho harmonie je omamující, v žádném případě však definitivní.“ Předcházeje nabízející se výtce panteismu definuje svou pozici jako panenteismus (autorem pojmu je Karl Christian Freidrich Krause /1781–1832/), „vše v Bohu“. V tomto duchu rozvíjí Boff své pojetí trinitarismu.

(b) V této hlavě se ocitáme v takřka čistě teologickém diskursu. Na rozdíl od tolika radikálních teologů našeho století, v mnohém duchovně příbuzných (Drewermann, Küng, Metz), tu Leonardo Boff dává před „vlastním“ konceptem a terminologií přednost vyběravému navazování na motivy tematizované jinými.

(c) Pro ortodoxní věřící, kteří možná coby fyzici nebo biologové toto vše mají v malíku, ale ani je nenapadlo se pokusit o dotyk svého oboru s teologií, to bude velká hereze.

VIII. „Bůh spí v kameni…“ – Duch pobývá v kosmu

(a) Tato hlava je vlastně jakousi ekologickou pneumatologií. Boff se obrací k prazřídlům kdysi univerzálního animismu, upozorňuje, že hebrejské slovo pro ducha – ruach – je ženského rodu, porovnává rysy ducha kosmického, lidského a Božího. Rozhodně opouští metafyziku založenou na konceptu Boha jako summum ens a nehybného hybatele. Svatost nechápe primárně eticky, ale ontologicky. Prohlubuje trinitarismus důrazem na vzájemnou participaci tří božských osob. „Řecká teologie má sklon k monarchismu (…), kdežto latinské myšlení tenduje k christomonismu (…). Tím je ale jak řecký, tak latinský přístup teologií bez Ducha – a tedy řečeno cum grano salis teologií lineární, autoritářskou a nepřející svobodě.“ V návaznosti na myšlenkové sondy feminismu ukazuje Boff na propojení Marie se Svatým Duchem v Matoušově a Lukášově evangeliu.

(b) Tak jako v úvodních hlavách postupoval Boff od přírodovědného a filozofického diskursu na pokraj teologie, zde teologický diskurs dovádí k dotyku s ekofilozofií.

(c) Zděšený český katolík by měl mít především možnost číst tuto knihu v dobrém překladu. Pak by měl ale v sobě najít prostor a čas pro to, aby domyslel Boffem naskicovanou vnitřní spojitost struktur, které k sobě přibližuje a jež máme v mysli uloženy v bezpečných vzdálenostech od sebe, a nezastavit se nad tím, že mu ta či ona věta v mysli rudě svítí jako SKANDALON.

IX. „Rozsekněte dřevo… jsem tu“ – kosmický Kristus

(a) Pokus zbavit christologii jejího antropocentrismu – a to tím, že se nahlédne jako christogeneze, která je posledním krokem ve sledu kosmogeneze – biogeneze – noogeneze. „Ježíš je jedna verze struktury vesmíru.“ „'Kristus' není substantivum, ale participium s adjektivní funkcí.“ Svou inkarnací Bůh vystoupil ze sebe a vytvořil „druhé“ – není proto šťastné ji odvozovat od lidského hříchu.

(b) Ekologové i ekofilozofové nedotčení teologií asi přestávají tušit, o co v tomto interně teologickém diskursu jde. Ani jim nepřijde, že podobná slova byla před dějinně nepříliš dávnou dobou schopna zvedat ničivé vlny náboženských válek, křížových tažení a konfliktů světových impérií.

(c) Jedno téma, kterému zejména evropští myslitelé, Boffovi v mnohém blízcí, věnovali nemálo sil, je distinkce mezi evolucí a dějinami – a tedy i mezi Ježíšem mytologickým (nebo teistickým) a historickým (Benz, Dibelius, Guitton, Rahner, Tresmontant, Trilling…). To je zrovna místo, kde ve střeše Boffovy katedrály chybí i krov.

X. Ekospiritualita: cítit, milovat a myslet jako země

(a) Nová spiritualita, která by v sobě dokázala integrovat všechny naše zkušenosti, se teprve hledá. Na poli náboženství vznikne obdoba „vědeckých revolucí“ – zvratů, které vznikly následkem nových fenoménů. Citát ze sv. Tomáše Akvinského: „Omyl v pohledu na stvoření vede k falešné ideji Boha.“ K ekumenismu říká Boff: „Náboženství jsou kulturním výrazem toho, jak lidé zkoušejí setkání s Božím tajemstvím.“ Samozřejmě i náboženství zůstává v této perspektivě radikálně otevřené: „Spiritualita je par excellence polem pro tvořivost. Z tohoto důvodu mají institucionalizovaná náboženství vždy obavu před lidmi spirituálními a mystickými.“ Jedním z vodítek na této cestě jsou modely hry a tance. K ekologicky příznivému životnímu stylu patří především jednoduchý život, spolupráce a „pozorné zacházení se vším, co potřebujeme“.

(b) Proporce teologického a ekofilozofického diskursu se začíná vyrovnávat.

(c) Vědecké revoluce nebyly vyvolány jen tím, že se vynořily nové fenomény, ale také tím, že člověk mnohé z těchto fenoménů vytvořil, že je začal vidět díky vynalezeným přístrojům a metodám a že po nových fenoménech vznikla poptávka. Boff někdy sklouzává do jakési bezděčné apologetiky – zde se zřejmě podvědomě snažil odvrátit možnou výtku subjektivismu.

XI. Suma všech ekologických kardinálních ctností: František z Assisi

(a) Závěrečný exkurz, v kompozici knihy protiváha k výkladu o Amazonii. Sv. František je charakterizován svým bláznovstvím, pojatým jako radikálně nové paradigma křesťana, který se konečně přestal uzavírat před krásami světa. Až žonglérská hra s kategoriemi (sesterskost, EROS/AGAPE, člověk romantický/archetypický, vnitřní/vnější ekologie…) je vyvážena detailní znalostí rozsáhlé legendistické i historiografické literatury.

(b) Učenost se zde snoubí s inspirovaností básníka. Exaltovaný diskurs soudobé hermeneutiky.

(c) Tato hlava najde zalíbení u našich lovců ve vodách jungovských, ricoeurovských nebo bachelardovských, přírodovědec však knihu asi zaklapne.

XII. Závěr

(a) Slovo dostává pověstný indiánský náčelník Seattle.

(b) Jeho řeč je charakterizována jako střet archaického paradigmatu zpětné vazby s novodobým paradigmatem rozvázání vazeb.

(c) Indiáni se stali jakýmsi nosičem ekologické mystiky, který je poměrně přijatelný i pro ekologické fundamentalisty.

Na závěr ještě něco výhrad

V těch hlavách knihy, které se pokoušejí promlouvat novým, přemosťujícím diskursem, se Boff někdy dopouští básnivých zkratů. Když řekne „Člověk je jediná bytost schopná zešílet a ztratit vyladěnost zvířat a rostlin“ (str. 191), rozumíme mu, ale zároveň víme, že se zoopsychologům podařilo navodit experimentální psychózy u živočichů pomocí podobných podnětů, jaké narušují i lidskou psychiku. Váháme, zda na chvíli nepodlehl odcházejícímu, ale přitom stále ještě mocně vládnoucímu paradigmatu, když v úvaze o globalizaci náhle řekne: „Svět stále naléhavěji potřebuje ústřední vládu, aby se tak mohlo pracovat na základě konvergujícího konsensu v pluralitě na otázkách, jež se dotýkají celého lidstva“ (str. 212).

Boff miluje výčty kategorií. Naštěstí není posedlý trojkou ani žádným jiným malým celým číslem, a tak jeho kategoriální systémy, na kterých je rozpoznatelné do poslední chvíle experimentující hledání filozofovo, mívají rozsah od dvou do deseti prvků.

Některé z milovaných kategorií Boff prostě do textu musel dostat, ale nevyšly mu tak centrální, jak je asi cítí. Nejspíš proto je zmiňuje opakovaně (hra a tanec v hlavě II a X).

Autorů schopných filozofické syntézy soudobého stavu přírodních a společenských věd se najde malé stádečko: Bateson, Capra, Illich, Jacob, László, Lovelock, Prigogine nebo Sheldrake patří k těm, kdo se dokázali povznést nad úroveň pouhých popularizátorů a encyklopedických pansofiků. Až na posledního se však tito lidé teologické dimenzi vyhýbají. Boff se pokusil obsáhnout a zkonfrontovat vše, co do svého díla zahrnuli takovíto „mimonáboženští“ myslitelé, a v konfrontaci s touto vrstvou zkušenosti lidstva – tedy sekulární vědy a filozofie – zkoumat, „co zbude z teologie“. Neochudil ji, ale naopak mu v rukou rozkvetla. Bylo by ubohé vyčítat staviteli takovéto katedrály ducha, že do jeho stavby místy prší a že z jedné lodi do jiné se musí přeskakovat menší propast.

Spíše by se dalo říci, že je to dobré znamení. Boffovi se naštěstí nepodařilo vyvolat dojem plně prokomponovaného celku, ale vytvořil vnitřně dynamické, otevřené, radikálně nedokončené dílo, které zve další k práci, jíž vždy bude zbývat mnohem víc, než bylo dosud vykonáno.

Ani Bůh přece podle Boffa své dílo nedokončil.

Leonardo Boff se narodil v roce 1938 v Concórdii v Brazílii. Teologii studoval v Curitibě, Petrópolisu a v Mnichově, kde promoval v roce 1970. Je profesorem systematické teologie na Filozoficko-teologické vysoké škole františkánů v Petrópolisu. Působí jako poradce Národní biskupské konference Brazílie a je spolupracovníkem nakladatelství Vozes. Patří mezi přední zástupce tzv. teologie osvobození.

Kniha Náš dům Země. Slyšet křik utlačovaných vyšla portugalsky v Brazílii v roce 1995. Německý překlad (Unser Haus Erde. Den Schrei der Unterdrückten hören. Patmos Verlag, Düsseldorf 1996; 351 str.) pořídil Horst Goldstein, autorův dlouholetý spolupracovník, který je překladatelem i všech ostatních z dlouhé řady Boffových v Německu vydaných titulů. U tohoto svazku je Goldstein uveden zároveň jako autor úpravy pro německou verzi (ze které cituji).


Kruh kolem Souvislostí se vždy – bez ohledu na četné změny konstelace – vyznačoval jistou mírou kriticismu vůči církvi, stavu křesťanství u nás a vůbec současné duchovní situaci. V tomto postoji jsme se neopírali jen o sebe navzájem, ale vycházeli jsme z jakési svědecké sítě, která ani za totalitárního režimu nekončila u státních hranic. Bylo nešťastné, že jsme si tyto hlasy i po otevření hranic většinou nechávali pro sebe.
V nové rubrice nazvané Před zrcadlem za zrcadlem to chceme napravit a čtenáře postupně seznamovat s knihami, časopisy, hnutími a osobnostmi tohoto kritického zaměření. Nebude to výběr těch, s nimiž se beze zbytku ztotožňujeme, pouze zpřístupnění hlasů, jaké se u nás navzdory otevření světu dosud publikují jen výjimečně. Na jednotlivých autorech recenzí, přehledových statí, rozhovorů apod. bude, nakolik budou jen informovat a nakolik sami vstoupí do polemiky.


Zpátky na obsah | Kontakt na redakci

Typo (c) Lacerta, 1999