Studium těchto dvou problémů z hlediska dějin idejí a dějin náboženství patří již po léta k nejlákavějším. I po vzniku mnoha zásadních prací však zůstává zcela otevřená otázka, kdy se tolerance jako svébytný přístup k náboženským odlišnostem začíná jako princip uplatňovat poprvé. Do moderních diskusí kupodivu velice často zasáhla i historiografie česká, což je zcela nepochybně způsobeno skutečností, že díky husitské reformaci a nutnosti řešit každodenní náboženský život v království dvojího lidu se přístupy, jež lze nejlépe nazvat tolerancí z nutnosti, začínají možná vůbec poprvé objevovat právě v českém království druhé poloviny 15. století.

Velice zajímavými příspěvky do soudobého diskursu o toleranci jsou dvě knihy vydané nakladatelstvím CDK. První z nich, soubor studií francouzské historika náboženství Bernarda Plongerona, se problematice tolerance věnuje ve dvou podnětných statích. Poprvé roku 1990 publikovaná studie Od reformace k osvícenství: Tolerance a svoboda je jakousi pozdní polemikou s dodnes základní dvoudílnou prací Josepha Leclera Histoire de la tolérance au sičcle de la Réforme (1955) – mimochodem, i když je Lecler dodnes považován za nejhutnější a pramenně nejpodloženější syntézu „dějin tolerance“, přesto zde nenajdeme ani jediné slovo o tolerantních přístupech husitské reformace či o kutnohorském náboženském míru z roku 1485 (nejnovější západoevropské práce tento český fenomén již respektují a zahrnují ho do kontextu proměn tolerance v dějinách církve – srov. např. heslo „Toleranz“, autoři Klaus Schreiner, Gerhard Bessier, ve slovníku Geschichtliche Grundbegriffe, díl 6, Stuttgart 1990, s. 445–605). Na rozdíl od většiny kritiků, kteří zpochybňovali Leclerovu práci především z hlediska jejího teritoriálního záběru, Plongeron nastoluje otázku, zda lze téměř bez rozlišení – jak to podle něho činil Lecler – pracovat s pojmy tolerance a náboženská svoboda. Na základě celé řady příkladů pak celkem přesvědčivě dokládá, že v praktickém životě tolerance ve významu „pasivní snášení“ téměř nikdy nevystupovala jako hlasatelka náboženské svobody. Tolerance, lhostejno zda v 16. či naopak v 18. století, vždy předpokládala existenci autority, většinou v podobě státu (často absolutistického), která přesně vymezovala meze tolerance, či naopak intolerance. Prostřednictvím převedení pojmu tolerance z náboženského prostředí do světa politiky a mocenských struktur pak podle Plongerona dokonce došlo k tomu, že tolerance se stále více stávala jakýmsi protikladem k faktické svobodě. Jestliže tedy reformace 16. století přispěla k širokému uplatnění náboženské tolerance v mnoha evropských prostředích (katolických i protestantských), pak 17. a 18. století tuto dynamiku rané reformace poněkud utlumila a dala jí nový rozměr. Ani pod vlivem francouzského osvícenství totiž nenastala doba úplné náboženské svobody – vždy se v praxi uplatňovala pouze tolerance určitých náboženských skupin z nutnosti: příkladem může být jak toleranční patent Josefa II. z roku 1781, tak i toleranční edikt Ludvíka XVI. z roku 1787.

/soukromé. Z textologického hlediska má jistě pravdu, avšak při hodnocení je třeba uplatňovat i hlediska jiná. Především musíme brát zřetel na dopad těchto patentů na každodenní náboženskou praxi. Zde se ukazuje, že z pojmově-textologickým rozborem nevystačíme, neboť oba patenty skutečně nastolily do té doby nepraktikovanou náboženskou toleranci, jež zásadně měnila svobodu-toleranci náboženského vyznání. I když tato svoboda-tolerance byla striktně vymezená a reglementovaná státem, přesto to byla ve srovnání s dobou před vydáním patentů svoboda-tolerance na kvalitativně mnohem vyšší úrovni. V habsburské monarchii určitá míra náboženské svobody platila pro jednotlivce již před vydáním patentu, více méně jako výjimka z jinak striktního řádu. Po vydání patentu se však vztahovala na celou nekatolickou křesťanskou náboženskou obec. Mimo jakoukoli diskusi přitom samozřejmě zůstává, že míra náboženské svobody byla nadále velice malá a že přihlášení se k povoleným nekatolickým vyznáním bylo všemožně znesnadňováno. Plongeron se ovšem specializuje především na francouzské náboženské dějiny, a proto věnuje značnou pozornost předrevolučním a revolučním diskusím na téma tolerance – i zde však uvádí celou řadu příkladů rozporů mezi svobodou a tolerancí. Ve stejném duchu je pak vedena i jeho drobná studie Zrození republikánského křesťanství (1789 až 1801) Abbé Grégoire, věnovaná osobě konstitučního biskupa Grégoira, zakladatele Společnosti pro křesťanskou filozofii, jednoho ze spoluautorů „republikánského křesťanství“, hlasatele židovské emancipace (především v politickém a více méně asimilačním slova smyslu) a především autora zákona o zrušení otroctví bez náhrady. V Plongeronových očích je však právě Grégoire jedním z mála myslitelů, kteří dokázali formulovat podobu nedespotické tolerance. Pozoruhodné však je, že jeho míra tolerance a uplatňování svobody se smrskává na minimum v případě civilních rozvodů a kněžských sňatků revolucí modernisticky prosazených.

Tím se dostáváme k druhé knize připravené velice plodným a dnes již jasně vyhraněným společenstvím politologů, historiků a sociologů sdružených v brněnském Centru pro studium demokracie. Dějiny celibátu z pera bamberského profesora Georga Denzlera řadu českých konzervativních katolíků rozhodně nepotěší, neboť systematickým způsobem a s jistým soudobým církevně-politickým podtextem pojednávají o jednom z nejflagrantnějších případů intolerance v rámci církve. Hned na začátku budiž zdůrazněno, že Denzler je jedním z mnoha zastánců zrušení celibátu katolických kněží, příslušníkem dnes velice silného proudu především v německém, nizozemském a jihoamerickém prostředí, jenž se několik posledních desetiletí pokouší vyprovokovat seriózní diskusi o možnosti oprostit se od tohoto stěžejního církevního zákona. Pro svůj výklad si autor zvolil historickou argumentaci, a to nikoli náhodou, neboť dějiny této „instituce“ nastolují i pro současnost celou řadu zásadních a jistě velmi provokativních otázek.

Dějiny celibátu lze celkem jednoznačně označit jako studii právně--historickou. Každodenní život v celibátu autor nezkoumá a jednotlivé příklady pojímá pouze jako materiál, jenž má ilustrovat nefunkčnost celibátu v církevní praxi. I těchto několik málo pohledů do nitra celibátu však celkem přesvědčivě ukazuje, že normotvorný přístup církve (od krachu konciliarismu téměř výhradně v podobě papežství) vůbec nereagoval na jeho uplatňování v životě duchovních. Tradice zkrátka zvítězila nad vnímáním proměn okolního světa i církve samotné. Z Denzlerova líčení se dokonce zdá, že mimoběžnost tradice a každodenního života dosahuje svého vrcholu v současnosti, přičemž autoritou, která vystupuje vůči odpůrcům nuceného celibátu, je jednoznačně papežství, které neslyší a nechce slyšet hlasy z mnoha údů církevního těla.

Za velice přínosnou lze v Denzlerově knize považovat nejrozsáhlejší pasáž věnovanou rozboru vnitřních a vnějších důvodů pro uzákonění celibátu. Autor uvádí šest základní důvodů (kultická čistota; asketická čistota; společenská prestiž; ekonomický zájem; snaha o získání moci; teologické argumenty – dar od Boha, spojení s Kristem, apoštolské působení na království Boží, panenství a Maria, život rovný andělům), přičemž velmi citlivě sleduje, kdy a za jakých okolností hrály jednotlivé důvody rozhodující roli. S důrazem na situaci zachycenou novozákonními texty pak dochází ke zcela jednoznačnému zjištění, že ustavení celibátu nevychází z biblické zvěsti, nýbrž je zcela výhradně výrazem církevní tradice a mocenské institucionalizace církve v období středověku – nutno podotknout, že ani dnešní kurie tuto skutečnost nepopírá. I přesto však klade velice těžké překážky nejenom zrušení celibátu, ale i laicizaci kněží, kteří celibát poruší a uzavřou světské manželství. Denzlerovu knihu lze tedy především chápat jako jeden z mnoha apelů na rozpoutání celocírkevní diskuse o celibátu a reformě soudobé katolické církve. Prostřednictvím historických argumentů se pokusil ukázat nejenom teologickou neukotvenost uzákonění celibátu, ale zároveň i jeho dlouhodobou nefunkčnost v rámci církve. Z hlediska historiografie je jeho knihu třeba hodnotit jako velmi solidní, základní a syntetizující přehled dané problematiky (celý problém by bylo možné prostřednictvím velice bohatých pramenů církevní provenience, které velice podrobně zachycují uchylování se od požadované normy, pojmout mnohem šířeji a detailněji), jenž se primárně nesnaží přinést nové objevy. Její přínos je tedy někde jinde – v kritické snaze poukázat na jeden z příkladů netolerantních postojů uvnitř katolické církve a na její občas přímo fundamentalistické lpění na věcech vnějších.

Martin Nodl

Bernard Plongeron, Zrození republikánského křesťanství. Brno, CDK 2000. Přeložili Jiří Stejskal a Eva Modrá.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku