Svět v představách přírodních národů – mám na mysli národů, které se nevydělily ze svého přirozeného prostředí a u nichž se kultura nestaví do opozice vůči přírodě takovou měrou jako v civilizaci – jsou kameny, skály, hory, les, poušť, řeky atd. živé bytosti, jež mají duši. Některé fragmenty tohoto uceleného systému představ můžeme dosud najít i v civilizaci, a to v podobě pověr. Schopnost vidět (a tím také chápat) věci skryté, svým charakterem a podstatou náležející do těchto světů – paralelních se světem běžně vnímaným –, symbolizovalo právě oko (např. u severoamerických indiánů se tato způsobilost, která byla zároveň darem bohů, nazývala „lesní moudrostí“). Tyto tradiční způsoby vnímání se více či méně udržely dodnes v prostředí pralesních indiánů Jižní Ameriky, u australských domorodců, v hlubinách Afriky i u některých současných asijských kočovníků.

V pojetí sibiřských národů oko symbolizovalo moudrost, schopnost jasnozření a vhledu, „vidění“ pod povrch věcí a jevů, a bývalo zobrazováno na některých rekvizitách, užívaných šamanem při rituálech, kdy léčil nebo věštil budoucnost. Lidé, kteří byli takovými schopnostmi obdařeni, dokázali vstupovat do mysli druhých a podle potřeby ovládat jejich osudy. Hovořilo se pak o „síle jejich pohledu“, jímž mohli určitého člověka jak uzdravit a pomoci mu, tak i očarovat, uhranout a přinést mu neštěstí. Také u nás se říká: Oko do duše okno. Podobně adept, který se stává šamanem, zažívá vstup jakéhosi „světla“, jež mu umožňuje „vidění“. Podle tohoto „světla“, odrážejícího se v jeho v očích, pak šaman rozpoznává svého nástupce.

Svět, v němž se tito šamani, čarodějové a zřeci pohybují, je zvláštním způsobem strukturován a oni mohou ve změněném stavu vědomí veškerými jeho vrstvami prostupovat a nahlížet do světů, jež jsou běžnému oku cizí.

Podle představ sibiřských národů je svět tvořen třemi úrovněmi, které bychom mohli nazvat střední zemí, dolním světem a světem horním. Střední zemi obývají lidé a duchové přírody, tajgy, tundry…, dolní svět „stíny“ zemřelých a původci nemocí, jimž vládne bůh podsvětí. Horní svět je světem bohů, často duchů ochránců, ale obývají jej i „duše“ silných šamanů. Je to místo, odkud ze zdroje života pramení životní síla. Např. u Tunguzů-Oročů je tato síla nazývána Main (Život) a v podobě jakési šňůry (taktéž „main“) prochází hlavou a páteří lidí a jejich těla životem napájí. Dojde-li k porušení šňůry, člověk umírá. Šňůru může znovu navázat jen velmi silný šaman.

Vstup či vhled šamana do těchto světů je symbolicky znázorňován na bubnu, paličce a malém koberci, na němž sedí šaman při „kamu“ (obřadním vystoupení, které v sobě zahrnuje bubnování, zpěv až po samotnou extázi – tzv. „let šamana“ – a návrat). Koberec je rozdělen na tři části, pole – světy, kterými šamanův „dvojník“ (míněno „duchovní dvojník“, tedy dvojník těla fyzického) prostupuje. Uprostřed koberce je kruh rozdělený na čtyři výseče, čtyři světové strany. Nachází se v poli představujícím střední zemi. Světy dolní a horní jsou v sousedství střední země. V těchto částech – světech horním a dolním – jsou vyšity „oči“ v podobě velkých kruhů se zřítelnicemi, které tvoří korálky nebo jakási mozaika z kousků různobarevných kůží. Protože je šamanův pohled při „kamu“ silnější, než bývá za běžného vědomí, má oči zakryté hustými střapci či třásněmi, připevněnými na tzv. šamanské koruně nebo čepici. Někteří šamani jsou však silní tolik, že tyto třásně nesnímají nikdy, aby svým pohledem obyčejného člověka neuhranuli. Dodnes se na Sibiři říká: „Šaman jej uhranul, očaroval…“

Zobrazení očí, které symbolizují „pohled“ či „vhled“ do dvou světů, podsvětí a nadsvětí, nacházejících se podle představ původních národů Sibiře paralelně se světem obývaným lidmi, nebylo na předmětech denní potřeby běžné, týkalo se spíše předmětů rituálních. Oko představovalo „otvor, jímž se na svět dívala ,duše’“, podobně jako byl nosní otvor považován za místo, jímž do těla vstupoval projev života – „duše dýchání“ (proto také lovci uřezávali a sušili čenichy ulovených zvířat, aby se „duše dýchání“ nemohla do jejich těla vrátit, a zvířata tak znovu neobživla). Poznamenávám, že pojem „duše“ je pouze pomocný a významově nijak nesouvisí s křesťanskou terminologií.

S okem souvisí také pozoruhodný vztah těchto národů k figurkám, dětským hračkám. Hračky, panenky vyráběné z prstních článků sobích kostí, oblečené do kousků kůže, nikdy oči neměly. Existovalo dokonce tabu, které zakazovalo oči znázorňovat. Ve chvíli, kdy by hračky „prohlédly“, přestaly by být hračkami a přitáhly by k sobě zlé duchy a staly by se „místem“ pro jejich vtělení (v oblastech, kam dosáhla pravoslavná víra v ďábla). „Oči figurce nedělej, škodila by,“ zaslechla jsem evenkskou stařenku Nonnak, jak radí mladé dívce, která do tajgy přijela z vesnice.

Taktéž u sousedních Něnců a Jakutů se věří, že oči na figurkách proměňují obyčejnou dětskou hračku v idol. Obdobnou zkušenost zažila u Selkupů etnografka E. D. Prokofjevová, která v roce 1954 pobývala v jamalo-něneckém národnostním okruhu na řece Pur. Tehdy se dozvěděla, že byl stižen šamanskou nemocí N. A. Agičev, původem Selkup. Žil o samotě – žena jej opustila – v ústraní. Lovil na jezeře Vynga-Pur, vyráběl pro kolchoz loďky a sáně. Nedaleko od svého stanu, který si vytvořil z desek, rozestavěl pod vysokým modřínem celou sérii figurek, které vyřezal ze dřeva a které měly zobrazovat duchy, již ho trýznili. Na to místo je chodil denně krmit a „přemlouvat“, aby ho přestali týrat. Později se vedle dřevěných idolů objevily i přivezené panenky koupené v obchodě, jež se také staly „místem“ pro vtělení duchů. Pokaždé, když odjížděl do vesnice Tarke-Sale nebo Charampur, bral je s sebou. Panenky průmyslově vyrobené se tak staly idoly, neboť měly na rozdíl od hraček, které pro své děti vyráběly jejich rodiče či prarodiče, oči.

V očích se odráží vnitřní svět každého člověka, proto jsou také symbolem „vnitřní krajiny“. Tuto krajinu – oblast, v níž duše přebývá –, tvoří představy, skrze něž je pak okolní svět vnímán a interpretován. Na základě těchto „vnitřně čtených“ obsahů vznikají mýty, které si lidé vyprávějí, aby neztratili povědomí o tom, kdo jsou a proč žijí. A mýty potom jsou jako zrcadla, v nichž se odráží přítomnost, minulost a budoucnost. Je to obřad, jenž vznikl proto, aby nikdy neskončil.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku