OKO • Souvislosti 2/2001


Giovanni Battista Manni / Trápení zraku neb vidění

Jedna z nejtěžších muk, které zatracenci v pekle míti budou, jest trápení zraku; protože čerti berou na sebe rozličné, velmi potvorné a strašlivé tvářnosti, na kteréž nelze bez hrozného strachu a zděšení patřiti. Svatá Kateřina Senenská jednou spatřila jednoho ďábla, který se jí tak hrozný zdál býti, že se v to Pánu Bohu uvolila, že do soudného dne radějí bude choditi po cestě řeřavým uhlím postlané, nežli by tu pekelnou příšeru toliko ještě jednou chtěla spatřiti. A vpravdě jak bychom se měli hrubě báti toho trápení, poznává se z příkladu teď položeného. Vypravuje se v knize Speculorum Exemplorum řečené (z kteréžto skůro všichni jiní příkladové v této knížce vypsaní se přivozují), kterak nějaký, sice dosti pobožný řeholník, přiblíživ se k konci svého života, byl jako u vytržení a začal hrozně křičeti, takže se všickni přistojící zděsili. Křičelť pak takto: „Budiž zlořečená hodina, v kterou sem se dal do duchovního řádu!“ A vtom umlkl. Po nedlouhé pak chvíli, změniv svou řeč, s veselejším obličejem zvolal: „Nebuď zlořečená, ale požehnaná ta hodina, v kterou sem se dal do duchovního řádu! A budiž požehnaná matka Boží, kterouž sem vždycky miloval!“ A nato opět umlkl. Řeholníci, kteříž tu byli, uslyšavše to jeho volání, s pláčem se zaň Pánu Bohu modlili, aby mu ráčil milostiv býti. Potom asi po dvou hodinách obrátiv se nemocný k tomu, kdo jej hlídal, řekl: „Medle, zavolej ke mně všech bratří, neboť Bůh jejich modlitby, které za mne konali, vyslyšeti ráčil.“ Když pak se oni sešli, mluvil k nim v tato slova: „Moji milí bratří, vím, že ste se velmi zkormoutili, když ste mne slyšeli truchlivě naříkati a žádati, aby zlořečena byla hodina, v kterou sem řeholníkem zůstal. Než máte věděti, že příčina mého křiku byli dva šerední ďáblové, kteříž se mi byli tehdáž ukázali, chtíce mou duši do pekla vzíti, jichžto sem se tak hrubě ulekl, že pro veliký strach byl sem jako bez sebe a dal sem se do tak hrozného zlořečení. Abyste pak poznali, jak by hrozná věc byla na ďábly patřiti, toť vám zajisto pravím, že kdyby tu bylo ohnivé jezero smíšené s rozpuštěným olovem a s hořící sirou, kteréž by od této hodiny trvalo až do skonání světa, a kdyby mi dáno bylo na vůli, abych anebo se v tom jezeru potopil, anebo ještě jednou ty čerty v tom způsobu, v jakém se mi prvé ukázali, spatřil, vyvolil bych raději do toho ohnivého jezera vjíti nežli se na ty tak strášlivé příšery dívati. Mámť pak věčné díky vzdávati nejsvětější Panně Marii matce Boží za to, že tehdáž ke mně přijíti a ty příšery ode mne zahnati ráčila. Kterou jakž jsem uzřel, hned jsem nabyl tak veliké náděje a potěšení, že jsem se zasmál radostí a dobrořečil jsem tomu dni, v kterém mne Bůh do duchovního řádu povolati ráčil.“ Což když odmluvil, tíše usnul v pánu.

Pověz nyní, hříšný člověče, poněvadž tak těžká, ano nesnesitedlná věc jest, za tak malou chvílku jako za okamžení toliko dva ďábly spatřiti, co učiníš, budeš-li (čehož, Bože, rač uchovati) zatracen, když v horoucím pekle budeš před očima ustavičně míti ne již dva ďábly, ale nesčíslný počet přešeredných ďáblů, kteříž tě ne na krátkou chvíli, ale na věky věků přehroznými a potvornými obličeji svými bez přestání budou děsiti a tobě, co nejhoršího a nejstrašlivějšího může vymyšleno býti, budou ukazovati, jen aby ti tím většího strachu nahnali a tě více trápili? Ach! bídný, proč nyní na to ustavičně nemyslíš a nehledíš tak dobře živ býti na světě, abys nikdý do pekla nepřišel a jich nikdý neviděl? Abys pak nějakou podobiznu měl jejich mrzkosti, přečti nasledující příklad.

Když svatý Tomáš Apoštol v Indii pohanům, kteříž ďábla za Boha ctili, křesťanskou víru rozhlašoval, ukázal jim jednoho ďábla v tomto způsobu: hlava jeho byla svrchu špičatá, čelo rohaté, převeliká tlama, dlouhé fousy, vlasy stočené na způsob hadů, nohy a ruce s hroznými pazoury, oči červené a jako oheň a ocas zatočený. Z jeho pak rozšklebené tlamy vycházel dejm s takovým plamenem, jaký bývá, když hoří sira. Aby však z vidění tak hrozné potvory někdo přílišným zděšením neumřel, požehnal jich svatý Tomáš znamením svatého kříže, bez něhož nebyli by se mohli na tak hrozné strašidlo dívati.

Ó, nejdobrotivější Pane Bože, náš Stvořiteli, jenž jsi nás proto stvořiti ráčil, abychom tobě zde na světě sloužili, tebe milovali a ctili a po tomto životě v nebeském království na tvou tvář patřili a z toho věčně blahoslavení byli, prosím tebe, vzhlédni na tvář tvého nejmilejšího syna, Pána našeho Ježíše Krista, a pro jeho přehořkou smrt, též pro zásluhy jeho nejsvětější matky Panenky Marie rač se nade mnou smilovati a mne chrániti, abych se nedostal do pekla, kdež bych musil hleděti na šeredné ďábly, ale do nebe, kdež bych na tvou blahoslavenou tvář se všemi vyvolenými tvými patřil na věky věků.

Italský jezuita Giovanni Battista Manni (Modena 1606 – Řím nebo Bologna 1682) je v českém prostředí znám díky svému řádovému kolegovi Matěji Václavu Šteyerovi (1630–1692) , který roku 1676 přeložil do češtiny Manniho dílo La prigione eterna dell’ inferno pod názvem Věčný pekelný žalář. Pro tehdejší „překladatelskou“ praxi je charakteristické, že česká verze je mnohem rozsáhlejší než její italská předloha. Kniha popisuje v jednotlivých kapitolách, provázených ilustrací, mnohá utrpení a mučení (Trápení sluchu; Trápení od smradu; Trápení koštu; Trápení nehejbání se z místa; Trápení chlipných; Trápení lakomců; Nesmyslnost těch, kteří peklo za báseň mají aj.), jimž budou vystaveni hříšníci v „onom přehrozném místě, kteréž jest země tmavá, přikryta mrákotou smrti“. Věčný pekelný žalář byl vydán česky několikrát (1676, 1679, 1680?, 1701), jednou slovakizovanou češtinou (1701). Českou literární historií 19. a počátku 20. století byl traktován jako pars pro toto doby „temna“, jako „nejhroznější ze všech knih českých“ (J. Jungmann). Nově a jinak ho přečetl až ve 30. letech 20. století Josef Vašica. Kniha vyjde příští rok, 301 let od posledního vydání, v ediční řadě Thesaurus absconditus v nakladatelství Atlantis.

Pro potřeby této časopisecké edice jsme současných Pravidlům přizpůsobili interpunkci, majuskule, psaní s/z, psaní spřežek, zavedli jsme odstavce, rozepsali zkratky; naopak jsme ponechali původní kvantitu a kolísaní prézentních tvarů slovesa být (sem/jsem).


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku