I. JAZYKOVÉ ÚPRAVY

Týkají se především interpunkce (hlavně čárek), psaní spřežek, předpon a předložek s, z, kvantity, psaní přejatých slov a velkých písmen. V Solném sloupu pak také nesystematických úprav, které nejsem schopen rozlišit od opomenutí. U všech uvedených jevů je Weinerův způsob psaní silně individuální a často výrazně archaizující. Archaismy se objevují v různých rovinách jeho jazyka a jsou součástí jeho osobitého jazykového stylu. Mnohde je obtížné rozlišit, zda jde jen o nepodstatný projev dobové jazykové normy nebo o neredukovatelnou složku Weinerova jazyka. Při charakterizaci jeho pravopisu však nestačí pouze tvrdit, že Weiner byl konzervativní, tj. že by při volbě mezi dvěma variantami dával přednost té archaičtější. Jeho přístup k jazyku (zvláště patrné je to u slov) je osobní. Jde u něj opravdu o slova-kvality, u nichž záleží na grafice, zvuku, barvě atd. (jak píše na několika místech Lazebníka), nejsou pro něj závažné jen ty jazykové rysy, které rozlišuje jazykověda jako nástroj textologie, ale potenciálně je důležitou kvalitou téměř cokoli (zde je třeba rozlišovat v jednotlivých případech). Mimoto má posun vůči pravidlům nebo odchylka od úzu často svou funkci v textu (v interpunkci, psaní s, z, řidčeji i v kvantitě).

Interpunkce. Ediční oznámky ve Spisech 1 charakterizují úpravy interpunkce takto: „Interpunkci (kladení čárek) doplňujeme jenom v případech syntakticky nutných, nadbytečné užívání čárek respektujeme, jestliže je ve vztahu k intonaci nebo frázování věty“ (s. 452); v Solném sloupu takhle: „Interpunkce je opravena jen v případech syntakticky nezbytných a tam, kde je užita odchylně od autorova obvyklého způsobu (nakolik jej lze ovšem posoudit); vzhledem ke svébytné povaze textů je však převážně považována za stylotvornou, a užívání čárek /.../ je proto většinou ponecháno...“ (s. 347–348). V příručce Textologie, teorie a ediční praxe (UK, Praha 1993) se o úpravách interpunkce dočteme: „Interpunkce se opravuje tam, kde je to syntakticky nutné – tj. doplňují se čárky u vedlejších vět, vokativů;... Omezuje se i čárka před spojovacím a, pakliže není spojena s nějakou funkcí (členění, moment překvapení, důsledkový, odporovací vztah atp.). Důležitým kritériem je vlastní autorův vztah k interpunkci (laxní, osobitý, respektuje pravidla atp)“ (s. 154). Weinerův vztah k interpunkci bezesporu osobitý je. Svědčí o tom už to, že ji na několika místech tematizuje (v Lazebníkovi a Hře doopravdy). V jednom případě tematizuje dokonce nenormativní práci s interpunkcí:

Bude se tedy hlasovat aklamací. Je kdosi kdo kandiduje na místo předsedy kladu tedy kandidaturu vlastní. – (Doporučujeme povšimnout si interpunkce respektive nedostatku interpunkce v poslední větě: vyjádřuje, že nebylo lze, aby kdo kandidoval proti kandidatuře páně Novákově.) (Lazebník, s. 190).

Nejde tedy pouze o frázování a intonační členění nebo stylotvornost interpunkce, ale o významové členění textu. Lazebník sice patří do pozdějšího období Weinerovy tvorby, v prózách, které shrnuje první svazek Spisů, interpunkce tematizována není, ale neznamená to, že by ji Weiner nepoužíval obdobným způsobem, anebo k tomu nesměřoval. Řadu míst, kde obě vydání upravují, lze interpretovat ve smyslu tohoto citátu a ve Weinerově kladení čárek, při vší rozkolísanosti a nedůslednosti, lze sledovat určitý systém, který nepracuje s Pravidly jako závaznou normou, ale spíše jako s prostředkem – jak dodržení, tak odchylka stojí na stejné rovině, na pozadí kodifikovaného užívání interpunkce. Weiner nepíše čárku často tam, kde má být (např. při oddělování vět v neslučovacích souvětích), což lze vykládat jako chybu, ale také jako oslabení členicí funkce čárky – norma tu je, porušení se odehrává na jejím pozadí. Zásadně nepíše čárku současně s pomlčkou – ta je mu zřejmě dostatečným znakem členění. Na druhé straně členicí funkci interpunkce posiluje – často používá středníky nebo odděluje tečkou tam, kde by mohla být čárka, a píše čárky tam, kde být nemají. Nadbytečné čárky jsou časté (a také často předmětem úprav) před slučovacími spojkami (zejm. a), před nevětným jako (zvl. při rozvitém přirovnání) a před nerozvitými přechodníky (Weiner je nejednou umisťuje na konec věty). Zde je možné tvrdit, že Weiner čárkou posiluje členění, které je signalizováno jinými prostředky než interpunkcí. Analogie s vypuštěním čárky je zřejmá, dalším podpůrným argumentem je hojné používání středníku místo čárky.

Obě vydání upravují interpunkci striktně. V povídkách Netečný divák a Rovnováha jsem neobjevil ani jedno místo, kde by úprava interpunkce byla „nutná“ a v těchto edicích nebyla provedena – tj. podle mého zjištění je tzv. nutnost základním a bezvýjimečným kriteriem úprav psaní čárek. Úpravy čárek v Solném sloupu i v prvním svazku Spisů se v zásadě shodují (pokud počítám dobře, je v povídce Rovnováha v Solném sloupu upraveno psaní čárek ve 24 a ve Spisech 1 v 21 případech, přičemž shodných úprav je 13), tam, kde se odlišují, jde většinou o chyby nebo nesystematičnost výboru Solný sloup: například sedmkrát je zde vynechána čárka před volným přívlastkem (což je úprava proti pravidlům a s autorovým územ nemá nic společného), v některých případech Solný sloup podržuje oproti Spisům Weinerovo psaní (ale vždy lze najít analogické případy, kdy upravuje). V Edičních poznámkách Spisů 2 je interpunkce oproti prvnímu svazku brána více jako problém než jako objekt paušálních úprav (viz Spisy 2, s. 416–417), přesto lze polemizovat i s doplňováním čárek, které probíhá zde. Osobně se domnívám, že zvláště v případě poezie není otázkou, kde všude je možné úpravy provádět, ale zda je takový zásah korektní.

Spřežky. V úpravě spřežek se obě vydání shodují ve striktnosti (Spisy 1: „generální pravopisné úpravy...“, s. 451). Weiner píše spřežky rozděleně poměrně důsledně, mnohdy zřejmě i proti tehdejšímu úzu. Obě edice upravují opravdu generálně, a i tam, kde by bylo možno nechat (např. Spisy 1 s. 201, ř. 10 zdola zvnitřka místo z vnitřka; a s. 25 dvakrát přestože místo přes to, že bez ohledu na intonační členění). Psaní spřežek je u Weinera diferencováno případ od případu, tuto tendenci lze spojovat s „individualizací“ slov a členěním pomocí interpunkce. K psaní spřežek existuje konkrétní doklad – v dopise Otokaru Fischerovi z 25. června 1932 (uloženém v pozůstalosti O. F. v LA PNP) Weiner píše: Já jakožto stařec už trochu zdětinštělý, trvám na zvycích nabytých v mládí, i mám stran Pravidel hlavně tři přání: abych směl psát „musejí“, a „poprvé“ a „kvůli“ jako jedno slovo. Jde opravdu o jednotlivosti (tři přání), nevztahuje se to na spřežky „generálně“, v tomtéž dopise Weiner píše: n. př.; leda že byste; po případě; proto, že; to se divíte, odkud že. I v tomto případě není při eventuálních úpravách adekvátní paušální přístup.

Na psaní předložek a předpon s, z, se, ze se opět vztahují „generální úpravy“ obou vydání, a to i v poezii. Weiner píše s často významotvorně, a mohu-li soudit, i proti dobovému úzu. Typické je např. slovo sešílet, které najdeme i v jiných textech (než je Rovnováha), několikrát slovo sřítit se. Vedle toho píše z- tam, kde se dnes obvykle píše s-: zcelit, ztrávit (obdobně jako Pravidla z r. 1924 rozlišuje Weiner významy: strávit potravu – ztrávit čas), ztrhaný, zchytaný, zklenout, ztrnulá. Relevanci psaní s, z potvrzuje Weinerova poezie. Výmluvné jsou už názvy básní Sřícení dne, Snebevzetí slova Mezopotamie, Ústa blahem skulacená. V prvních dvou případech je důležitý významový aspekt (členění prostoru) a u Snebevzetí navíc úprava mění zvukovou podobu. Nadto úpravy předpon a předložek s, z porušují (ničí nebo uměle vytvářejí) časté Weinerovy aliterace, založené v těchto případech nejen na shodě s – s, z – z ale i na střídání. Např. aliterační chiasmus v Mnoha nocích (opět s prostorovými konotacemi):

Odkud? – Z propastí. – Odkud? – S hvězd.

Tedy nikoli z – z, z – z, jak je ve Spisech 2 (s. 249). Řada případů tohoto druhu je v básni Rodička neštěstí – s. 296 (Spisy 2): má být a zchytaným jasem ztráven nikoli schytaným... stráven; sršící koule záludně zavádí vzpomínky k stržím a sháší jim nikoli zháší; chechot boha, jenž stvořiv sešílel a ne zešílel; s. 297: Dýny, že kutaly v sypku svém shrouceny a ne zhrouceny; Ona však, ztrnulá posud, zvedá nyní/ zvolna rámě a ne strnulá. Tento zásah je hrubý, a to hlavně v posledních třech Weinerových básnických sbírkách, kde jsou jak aliterace, tak zvuková stránka zřetelné i při letmém čtení.

Kvantitu přizpůsobuje Solný sloup zřetelně více než Spisy. Kvantita je jednak součástí archaizujícího Weinerova stylu (viz řadu příkladů v Ed. pozn. Spisů 2, s. 414), ojediněle je možné ukázat záměrné psaní kvantity: lýry tón (Spisy 2, s. 244) oproti nad osmi lyrami (s. 247), kde jednou jde o ironizovaný obrozenský poetismus, podruhé o součást evokace antikizující atmosféry (obojí ve sb. Mnoho nocí).

Psaní přejatých slov. Úpravy jsou zde dvojího druhu. Vedle psaní dnes pociťovaného jako zastaralé nebo atypické (koefficient > koeficient, tramway > tramvaj) je to nahrazování s > z ve slovech jako filosofie, iluse, i kurs, kde dnešní Pravidla dovolují obojí psaní. Ve Spisech 1 jsou dokonce zavedeny tvary Pravidlům odporující (intenzivní s. 17, 199, magneziový s. 201). Přípustné je buď intensivní (jak píše Weiner), nebo intenzívní. Dochází pak také k neorganickým spojením jako filozofie ex cathedra (Spisy 1, s. 19), kterých by se Weiner pravděpodobně nedopustil. Solný sloup upravuje navíc ještě slova materielní, konvencionelní na materiální, konvencionální a slovo Kioto píše Kjóto; Spisy zde ponechávají.

Chyby a jednotlivé úpravy. Spisy jsou podstatně přesnější, ale první svazek (bohužel) chybou začíná, na s. 9, ř. 3 má být nejnepředvídanější a nikoli nejpředvídanější, což plyne jasně i ze smyslu textu. V Solném sloupu, mimo „úpravy“ již zmíněné, je toho víc. V rozsahu povídky Rovnováha je sedmkrát změněn tvar přivlastňovacího zájmena (v genitivu fem. mojí na mé, v instrumentálu fem. mojí, svojí na mou, svou). Na s. 24 se tu píše komický německý profesor místo původního hubený německý profesor. A hned nato: profesor, jenž po dezertu pil z bowle s citrónovou vodou, podaného mu vrchním číšníkem místo bolu... podaného. V angličtině se píše bowl, bez e na konci, a není tedy důvod upravovat zakončení -u na -e (podle následující shody předpokládám, že jde o maskulinum) oproti původnímu textu. Pokud jde o femininum (bowle jak uvádí SSJČ) není upravena shoda. Ostatně nechápu, čím je tato úprava vůbec motivována. Dále Solný sloup upravuje v strojnictví na ve strojnictví (s. 25) a sebéře na sebere (s. 26).

Je možno shrnout: jednotlivé probírané jevy, které obě vydání upravují, autor mnohde záměrně využívá, a ne-li to, pak je zjevný přinejmenším určitý systém odchylek od normy, což je součástí Weinerova jazykového stylu. Ten je vcelku výrazně archaizující, nikoli však dogmaticky, ale s častým využitím v textu. K jazykovým jevům se Weiner nevztahuje podle jazykovědných zobecnění, podstatné jsou pro něj kvality jazyka a slov jednotlivě. Neméně důležitý je také vliv francouzštiny. Při úpravách je nutné rozlišovat případ od případu a neupravovat jednotlivé jevy paušálně (k čemuž obě edice směřují). Není tak jednoduché určit přesnou hranici oddělující pouze dobovou normu a součást individuálního jazykového stylu, tato hranice prochází i pravopisem.

Weinerův vztah k jazyku: mluvil jsem již o „slovech“, k nimž se vztahuje řada míst v Lazebníkovi i Hře doopravdy. Weiner se ale vyjadřoval k jazyku velmi jasně i mimo umělecké texty, a právě k otázkám pravopisu. Ironicky se otírá o vrátné, totiž strážce češtiny: Mluva bývá hlídána tu tlustokožci, kteří prodávají řeč fosilní (jinak tradiční), tu malíři pokojů, provádějícími podomní obchod se seriemi podle patron. Mesi (sic!) Scylou tradice a Charybdou podskaláčtiny nezbude svobodným lidem jiné volby – ačli nechtí utonout v stylistickém hulvátství – než dopouštět se schválných solecismů (Lazebník, s. 40; v Solném sloupu s. 107). Na svůj jazyk byl Weiner citlivý: v roce 1932 vyšel v Naší řeči článek Jaroslava Dvořáčka Nejčastější galicismy v novočeské skladbě, [4] který si často bral Weinera za příklad, a Weiner na něj podrážděně a ironicky reagoval. [5] V hodnocení jazyka se Weiner pohybuje mezi dvěma póly. Na jedné straně ho popuzuje samoúčelný historizující purismus (Dvořáček), na druhé mu vadí „vulgarizace“, což vyčítá (v rámci ocenění jeho jazyka) např. K. Čapkovi. V recenzi Povídek z jedné kapsy: Kdyby se byl Čapek aspoň trochu vyvaroval svých vulgarismů kterými (tuší to?) své postavy mnohem spíše svádí na společného jmenovatele než že by je charakteristicky různil, ... (Lidové noviny, 18. 4. 1929). A v dopise sestře 4. 10. 1928, o téže knize: Ale ten fotrovský Čapkův styl, ten hospodský slovník, který je tu en passe stát se standardním vzorem českoslovenštiny „libomluvné“, to je kapitola pro sebe, škandál pro sebe.

Celý problém spočívá v ediční praxi a v tom, co nazývat kritickým zpracováním textu (jak je charakterizováno pojetí Spisů). Do vymezení podle příruček [6] se Spisy vejdou velmi přesně (výbor Solný sloup v tomto bodě nestojí za vážnější pozornost), pokud příručky na text aplikujeme jako pravidla. Méně už tam, kde příručky upozorňují na nutnost dbát autorovy osobitosti (např. Textologie s. 154 – o interpunkci, s. 157). Potíž je ale už ve výchozích tezích těchto příruček. Text se má upravovat vzhledem k současné normě, má vycházet vstříc součanému čtenáři (s. 152), principem je fonetická realizace textu. V případě kodifikovaných variant má se dát přednost té progresivnější (s. 157, pro spřežky). Osobitý pravopis je pro text primárně irelevantní (podle těchto příruček), případnou relevanci je nutno teprve dokazovat. Tuto tezi ale příručky nezdůvodňují, neprokazují, že čtenářská situace opravdu odpovídá takovému pojetí. Diskuse kolem posledních Pravidel a stále širší spektrum kodifikovaných variant svědčí o jiném stavu jazyka, než jaký upřednostňují textologické příručky. Řada čtenářů, a zvláště kultivovanějších, a tedy těch, kteří především Weinera čtou, se nehlásí výhradně („generálně“) k progresivním variantám. A to ještě nevypovídá o jejich vztahu k úpravám – i ten, kdo progresivní varianty sám užívá, může dát přednost autentickému jazyku autora, zvlášť je-li v textu relevantní. Progresivní varianty nelze upřednostňovat apriori (což Spisy dělají a upravují i tam, kde se Weiner do Pravidel vejde). Dále je tu praktický problém zachycení skutečného stavu dobové jazykové normy. Není vždy zcela jisté, zda příslušné příručky (Pravidla, slovníky) zachycují normu, jaká opravdu byla (a zda je to vůbec jejich cílem), anebo normu, jaká by měla být podle představ jazykovědců. [7] Některé Weinerovy pravopisné odchylky je těžké najít v jakémkoli slovníku češtiny, ačkoli jsou u Weinera poměrně časté, a lze je také objevit v dobových textech nebo u obrozenských básníků (častého Weinerova zdroje). Klasifikace jednotlivých jevů je tím leckde ztížená.

Úpravy textu samozřejmě zůstávají otázkou, někdy asi je třeba upravovat. Výchozí kriterium aplikované na Weinera (tj. v zásadě upravovat, a neupravovat jen tam, kde to je pro editora prokazatelně proti záměru autora nebo smyslu textu), a aplikované mnohdy hrubě, zdá se mi však neudržitelné. Při tendenci zvyšovat počet variant kodifikovaných Pravidly, vzhledem k místy problematické (pro účely textologie) fixaci dobové normy, vzhledem k obtížnému rozlišování toho, co je pro text důležité a co ne, zůstává jediným pevným bodem autorův text (v případě Weinera většinou bez problémů text poslední ruky). Od něj by se mělo vycházet a případné úpravy provádět tam, kde je editor schopen prokázat, že zásahy nejdou proti textu. (Za vydání v podobném pojetí, soudě z letmého nahlédnutí do edičních poznámek, lze považovat vydání Velkého romanu L. Klímy v Torstu nebo vydání Durychových Služebníků neužitečných v Argu.) Čili opak toho, co se děje ve Spisech, kdy se neupravuje pouze tam, kde je editorce zřejmé, že daný jev je relevantní. V této souvislosti stojí za zmínku rozkolísaná ediční praxe nakladatelství Torst – vedle velkorysého vydání Klímy toto vydání Weinera. A dokonce u autorů pozdějších než Weiner, bezesporu méně archaizujících než on, najdeme jevy, které jsou u Weinera upraveny (např. psaní s, z v Básních Zbyňka Hejdy, Torst 1996).

II. EDIČNÍ POZNÁMKY

Zabývám se edičními poznámkami pouze u Spisů. Vedle popisu úprav (kterého jsem se dotkl výše) podávají poznámky informace o variantách textů a jejich vydáních. V tomto ohledu je tu několik faktických nedostatků. Ediční poznámky Spisů 1 se podrobně zabývají nerealizovanými vydáními Weinera, neuvádějí však, že ve svazku Lazebník – Hra doopravdy, který nakonec jediný v Odeonu vyšel (1974), byl v úvodní próze Lazebníka vynechán odstavec (v Solném sloupu tomu odpovídá odstavec „Fonografické kotouče... kam vepsány.“ na s. 126–127). Píše o tom francouzská překladatelka Lazebníka v předmluvě svého vydání. [8] Důvod vypuštění je snad pochopitelný, nepochybuji o tom, že příslušný svazek Spisů by na tuto věc upozornil, tento fakt měl ale být uveden při nejbližší příležitosti, protože jde o nejdostupnější vydání Lazebníka, ze kterého se běžně cituje.

Dále je třeba doplnit dataci povídky Netečný divák: Praha 15. X. 1915 a v důsledku toho posunout v doslovu dataci celé sbírky (Spisy 1, s. 457).

Ve druhém svazku Spisů (a nechápu proč, varianty uložené v LA PNP k tomu žádný důvod neposkytují) chybí několik údajů v popisu variant (omezuji se na poslední tři sbírky, přičemž popis Mnoha nocí je v pořádku). Chybějící datace – Snová balada o snu a spáči 9. I. 1929, Mrtví ptáci 25. II. 1929. Původní název básně Ve dvou polohách je Balada ve dvou polohách, báseň Mrtví ptáci má původně podtitul (První námět), Denní zpráva na hrací hodiny... má původní název Denní zpráva, odbíjená hracími hodinami, a s vložkami pro harfu. Báseň Snebevzetí slova Mezopotamie má ve skutečnosti o jednu variantu víc (držíme-li se jako Spisy popisu fyzických textů), ta je sešita společně s variantou, která je zde označena jako druhá a datovaná shodně s variantou první 29. VI. 1929.

III. VÝBOR A SPISY

U Solného sloupu mi chybí přesnější kriterium výběru – zdá se, že editorka se snažila maximálně odlišit od Spisů a současně přinést to nejdůležitější. Přínosné je otištění Srbských hor, u raných textů (Vodotrysk, Psaní marně psaná) je výběr problematický – bylo by možné vybrat texty pro celkový pohled na Weinera závažnější, je to ale věc editora. Nekorektní je vedle toho otištění strojopisné verze Lazebníka. Jde o pracovní verzi, kterou jednak autor zjevně nepovažoval za definitivní, jednak je nedefinitivní z hlediska textu. Neliší se od výsledného textu příliš, jedinou závažnější odchylkou je, myslím, pouze psaní Philippe Soupault místo pozdějšího P. S. A zde je v intencích textu hra s tím, že čtenář neví, co P. S. znamená. Tato verze má smysl jen jako různočtení definitivní verze Lazebníka, takto jde o nepromyšlený zásah do textu. Mimoto je důležitý vývoj textu Lazebníka, pro něj je závažný jeho rukopis a jemu zřejmě předcházející, přibližně jednostránková pasáž v rukopisu Long is the way to Tipperary. Rukopis Lazebníka je ovšem k edičnímu zpracování nepoměrně obtížnější než relativně přehledný strojopis. Nemluvě o tom, že celá sbírka Lazebník má svou koncepci, není to jen soubor jednotlivých próz, a lze-li dělat výbor ze starších Weinerových povídek, v případě Lazebníka tím text ztrácí.

Všechno, co Weiner napsal a je dostupné, lze rozdělit, na knižní a časopisecká vydání prózy a poezie, publicistiku, kterou je třeba dále rozčlenit, a korespondenci. U řady textů existuje několik verzí – rukopis, časopisecký otisk, knižní vydání, u jiných pouze rukopis nebo pouze časopisecký otisk. Rukopisné a strojopisné verze textů, i nevydaných, spolu s korespondencí, obsáhlým výstřižkovým archivem Weinerových časopiseckých a novinářských prací a textů týkajících se Weinera jsou uloženy v Památníku písemnictví.

U Weinera je možné poměrně jasně rozlišit několik období, (a to na základě přímých a nepřímých datací, písma, použitého papíru, inkoustu a typu psacího stroje), i když je nelze vždy zcela přesně časově vymezit. Nejstarší datace textů je z roku 1899, z doby Weinerova studia na píseckém gymnáziu, další vrstva spadá zřejmě do období studií vysokoškolských (datovatelné nepřímo; z tohoto období otiskl Weiner několik básní v časopise Rozvoj pod pseudonymem Štěpán Golev). Následující texty jsou z roku 1908, kdy Weiner absolvoval vojenskou službu a poté pracoval v pardubickém lihovaru. Období od roku 1911, ve kterém Weiner vydal první knihy, zahajuje povídka Poslední den Petra Bernáše, datovaná Allach 7. V. 1911. Z této doby se dochovalo poměrně velké množství netištěných básní (část z nich vyšla v Souvislostech 1995 č. 3 (25)), próz i publicistických prací. Z posledního Weinerova tvůrčího období, zahájeného po několikaletém odmlčení sbírkou Mnoho nocí (1928), obsahuje pozůstalost rukopisné a strojopisné verze (ovšem v různých fázích vzhledem k výslednému textu) ke všemu, co Weiner vydal knižně (mimo dvou próz ze Zátiší... a jedné básně z Mnoha nocí), a částečně také k publicistice. Na rozdíl od předchozího období se nedochovala žádná nevydaná próza a pouze dvě knižně netištěné básně (Hraničářská a Skromnost; o nich viz ed. pozn. ve Spisech 2), [10] i když Weiner alespoň básně pravděpodobně ještě psal (jak naznačuje zmínka v citovaném dopise Ot. Fischerovi). [11] Rukopisné verze jsou zato rozsáhlé a komplikované. Ukázku z nich, výběr z varint Hry na čtvrcení, přináší vydání Hry doopravdy Věry Linhartové (MF 1967 – je zde ale poměrně dost nepřesností a v jednom případě jsou bez upozornění smíšeny dvě varianty. Bylo by dobré, kdyby na to vydání ve Weinerových Spisech upozornilo).

Není bez důležitosti, že už od raných pokusů píše Weiner ve shodném žánrovém spektru jako později – próza, poezie, překlady i texty blížící se pozdějším fejetonům a umělecké kritice.

Nutný je výbor u publicistiky (ten chystají Spisy), protože Weiner se jako novinář živil a psal velké množství běžných novinových článků (zejména politických). Výbor je problematičtější ve fejetonech, kulturní a společenské publicistice a kritice.

U fejetonů by bylo dobré otisknout všechno do začátku dvacátých let (první Weinerovo tvůrčí období), zejména fejetony z doby před první světovou válkou, zachovat uspořádání Weinerem připravované knihy fejetonů Clichy – Odéon a restituovat původní chronologii Třásniček, která byla bez Weinerova vědomí narušena. U pozdějších fejetonů a příbuzných žánrů (kurzíva, sloupek, causerie) je snad možný výběr – ale texty mají svou hodnotu jako celek, zachycují řadu prvků, které se objevují v prózách a poezii, a tyto přesuny nejsou bez důležitosti pro Weinerovu poetiku.

U kulturní publicistiky a kritiky lze výbor omezit např. na rozsáhlejší časopisecké práce, ale pozoruhodná je i kritika v Lidových novinách a ve dvacátých a třicátých letech jsou texty z Lidových novin jádrem Weinerovy publicistiky, mimo ně již v takovém rozsahu jako do r. 1919 nepublikoval (nelze ale pominout studie v časopise Přítomnost a články v Rozpravách Aventina). Platí tu totéž co u fejetonistiky – je důležitá souvislost, a nikoli jen dokumentární, s prózou a poezií, zvláště pozoruhodná je kumulace klíčových motivů v roce 1926 a 1927, které hned nato dostávají zpracování v textech druhého období (počínaje Mnoha nocemi). Weinerova kritika je také celkem sama o sobě. Zvláště od dvacátých let je především soustavná. Texty J. Chalupeckého mi vyznívají v tom smyslu, že Weiner věnoval jako první u nás pozornost několika význačným umělcům (častým příkladem je Artaud), to je jen část pravdy. Jeho „objevy“ nejsou nijak náhodné. Weiner systematicky referoval o současné francouzské literatuře (nejčastěji v přehledové rubrice Z francouzského knižního trhu) a divadle (Z pařížských divadel) a nesoustavně, ale poměrně často o výtvarném umění a filmu (tvrzení J. Mourkové o Weinerově odporu k filmu – Spisy 2, s. 435 – je možno považovat za omyl – sr. např. článek Pařížské Ciné, Rozpravy Aventina 1927/28). Mezi prvními u nás psal mimo jiné o dadaistech, surrealistech, Proustovi, Michauxovi, Bunuelovi. Forma přehledových článků byla v té době i v LN obvyklá, neobvyklá byla zřejmě soustavnost a zasvěcenost informací o francouzském kulturním dění; recenzí jednotlivých knih psal Weiner relativně méně, i když ani ty nebyly výjimečné. Na tom, že informuje jako první, a na své soustavnosti si Weiner zakládal:

Nicméně: vzbouzí-li v nás článek jako onen Stupkův závist, vzbouzí také trochu onoho kronikářova dostiučinění, o němž jsme se zmínili svrchu: ten Jouhandeau, jenž se nyní překládá do češtiny, o němž se píší studie a který snad konečně zaujme v překladové naší literatuře místo, jež mu už dávno patřilo, byl také naším hříbětem. Toť satisfakce drobná, ale couriérista se spokojuje málem (LN, 5. 11. 1930).

V kritikách není vždy důležitý prostor, který autorovi věnuje, ale také výraz, jakým hodnotí, a fakt, že autora zmiňuje nebo se k němu vrací. Důležité jsou články věnované Proustovi (zvl. rozsáhlá studie v Přítomnosti), jsou v těsné souvislosti s Weinerovou poetikou (sr. narážky na Prousta v Lazebníkovi). V blízkosti textů o Proustovi jsou místa, kde se Weiner dotýká moderního francouzského románu (např. recenze Gideových Penězokazů v LN), a z jiné strany články věnované francouzské katolické literatuře (časté recenze a studie v Přítomnosti). Pro Weinerovy kritiky, pokud vyjdou ve výboru, je nepostradatelná bibliografie a jmenný rejstřík, jak k bibliografii, tak k výboru, s odlišením, o kterých autorech Weiner referuje a které jen zmiňuje. Dále by měl výbor publicistiky přinést seznam a chronologii pseudonymů a zkratek.

IV. POZNÁMKY K DOSLOVŮM

Chyb je málo. V prvním svazku Spisů – vedle datace Netečného diváka – ještě jméno Weinerova bratra není Gustav, ale Kamil (s. 453). V Solném sloupu je pak chybně uvedeno datum Weinerova návratu do Čech – z korespondence a některých článků v LN jasně plyne, že Weiner přicestoval do Prahy počátkem roku 1936, nikoli v roce 1935.

Druhá věc je pojetí doslovů. V Solném sloupu je opravdu na místě psát „...místo doslovu“ – problematické koncepci chybí celkové pojetí Weinera, které by výbor zdůvodnilo a méně známé texty konkrétně uvedlo. Místo toho jsou tu formulace vágní, někdy nepřesné a celý doslov jde do ztracena.

Slušné Spisy by mohly vedle bibliografie otisknout i biografický přehled, abychom v každém doslovu a kdejakém textu o Weinerovi nemuseli opakovaně narážet na židovskou rodinu v Písku a továrnu na sladové přípravky v Allachu, a dostalo se také na pozdější údaje, ve kterých není tak jasno – zmíněný návrat do Čech, ale i zařazení styků se simplisty (Chalupecký a Linhartová se v tom neshodují, údaje z francouzské literatury o skupině Le Grand Jeu i texty jejích členů zatím, pokud vím, v tomto bodě nikdo soustavně neprošel).

Další věcí je interpretace. Jarmila Mourková (i J. Chalupecký) má sklon k vysvětlování textů životem (a není daleko od vysvětlování života texty). To je neadekvátní. Tak Weinerova homosexualita (o níž se téměř nikdo neopomene zmínit) možná vedla Weinera k psaní, možná prohlubovala jeho osamění, ale pro to, co napsal, tyto hypotézy nemají žádný smysl, jsou to jednoduše drby. Mimo zájem naopak většinou zůstává to, že homosexualita se projevuje v textech a že je v nich soustavně zpracovávána. A když už se zabrousí do Weinerova soukromí, nemělo by se zkreslovat – vedle osamělého a ostýchavého Weinera je Weiner společenský a důvěřivý, rozjařený i výtržnický, zvědavý a ponižující se. Vedle jemného člověka je sarkastický ironik. A to současně, ne v jednom období to a v jiném ono. Např. vztahy k simplistům včetně Šímy jsou rozkolísané – v korespondenci se dochovaly projevy přátelství i hrubé výrazy na jejich adresu. A třeba s Vaillandem se Weiner v jednom období několikrát přímo fackoval a zase usmiřoval. To všechno jsou ale vnější fakta.

Problémem je také Weiner a expresionismus. U Chalupeckého i Mourkové je to spíše klasifikační nálepka. Nejde o „objev“, Weiner byl už za svého života i těsně po smrti s expresionismem spojován (a vždy spíše méně těsně, jako autor stojící primárně mimo; u M. Hennerové, Fr. Götze, A. Nováka). Svou distanci od expresionistů i expresionismu, byť nepřímo, také vyjádřil (fejeton Dvě arcikacířstva, LN, 15. 5. 1916; Volné směry r. 17, 1913). Což jsou opět pouze vnější fakta. Důležitější je, že pojem expresionismu v těchto výkladech neotevírá nijak Weinera, ani Weiner nijak neposouvá pojem expresionismu.

Mnohokrát a v různých obdobích píše Weiner o odstupu od všech skupin, přímo říká, že v „Umění“ platí jen osobnost (Život 1936/37, s. 134). A k pojímání Weinera jako autora mimo všechny směry a skupiny především motivují jeho texty, tvoří celek, který je svébytný a vůči vnějšku relativně uzavřený. Vnější prvky do něj vstupují zprostředkovaně a jde především o to, jak se v něm transformují, jak tu fungují, nikoli o to, odkud pocházejí a s čím navenek souvisejí. Což sice není celý Weiner, a není to výsada pouze jeho díla, ale tento rys relativní uzavřenosti a celkovosti je u něj velmi výrazný, a řekl bych, že neopominutelný. Na dlouhé strany by vydal popis leitmotivů táhnoucích se od raných textů až téměř do poslední chvíle Weinerova psaní a variujících v tomto celku. Je to východisko nebo alespoň bod, se kterým se každá slušná interpretace Weinera musí nějak vyrovnat. Na tomto prostoru to samozřejmě neukážu, podám jen jeden důležitý příklad. J. Mourková píše o Františkovi z Mezopotamie jako o „zčásti básnickém symbolu“ a „zčásti Weinerově autobiografické sebeprojekci“ (Spisy 2, s. 437; nestačila by jen „projekce“?). Jednak je o symbolu u Weinera třeba hovořit ve velmi specifickém smyslu, nikoli takto vágně, jednak František není žádná autobiografická projekce. Stačí si přečíst povídku Poslední den Petra Bernáše, kde se vedle titulní postavy objevuje mladík Prošek, o kterém hrdina na jednom místě říká: Musil jsi to býti právě ty, jenž jsi pomohl sraziti mě? Musilo to být tvých osmnáct let, která zrazovala? A srovnat s mottem Mezopotamie. V rovině zápletky je předmětem sporu obou postav dívka, do které si Petr Bernáš promítá své sny a kterou mu Prošek „přebere“. Text sám ale věnuje dívce málo pozornosti, většinou je v centru Bernáš, prostředí podané jeho perspektivou a Prošek. Už popisu mladíka Proška je věnováno mnohem více prostoru než vzhledu dívky. Autobiografické rysy tu zřetelně nese Petr Bernáš – jak věkem, tak postavením (inženýr v chemické továrně). Mezi touto povídkou a Mezopotamií, texty časově z opačných konců Weinerova díla, se pak táhne souvislá linie motivu jinochů (toto slovo Weiner používal synonymně s osmnáctiletým; a to v próze, poezii i publicistice), která se často dotýká linie dvojníka (např. mladý v Long is the way to Tipperary). A vždy je dvojník bližší jinochovi a odlišuje se od ústřední postavy, která často vystupuje v první osobě. V některých textech pak Weiner mluví o tom druhém. „Autobiografickou sebeprojekci“ je tedy nutné brát s rezervou.

Při podrobnějším čtení, při čtení na pozadí celku, dávají Weinerovy texty hodně jiný obraz, než předkládají doslovy Spisů. Interpretace mohou být samozřejmě velmi různé, ne ale libovolné. Weinerovi po této stránce ti, kdo se jím zabývají, ještě hodně dluží. A abych se vrátil k východisku tohoto textu, důkladná interpretace by měla být také podkladem solidních vydání Weinera. Ušetřily by se zbytečné nedostatky a chyby.

1. R. W., Netečný divák a jiné prózy, Lítice, Škleb (Spisy 1), R. W. Básně (Spisy 2), Torst, Praha 1996

a 1997, k vydání připravila a ediční poznámky napsala Zina Trochová, doslovy Jarmila Mourková; R. W., Solný sloup. Výbor z próz. Aurora, Praha 1996, výběr, příprava textu, ediční poznámka

a doslov Jitka Pelikánová.

2. Rovnováha, in: Netečný divák a jiné prosy, Fr. Borový, Praha 1917, s. 278–295, Netečný divák, tamtéž, s. 9–39, Rodička neštěstí, in: Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami, Aventinum, Praha 1929, s. 35–42. Citáty z dalších Weinerových knih podle prvních vydání: Lazebník, Aventinum, Praha 1929, Mnoho nocí Aventinum, Praha 1928. Texty Richarda Weinera cituji bez úprav, zejména u interpunkce. V citátech zdůrazňuji podtržením.

3. Z korespondence Richarda Weinera. Paní Heleně P., Život 35, 1936/37, s. 185.

4. J. Dvořáček, Nejčastější galicismy v novočeské skladbě. Naše řeč 16, 1932, č. 3–6. Autorovi je Weiner nejčastějším zdrojem příkladů do systematického přehledu galicismů. Text má svou informační hodnotu, i když přístupem k jazyku Weinerovi není práv.

5. Trampoty akademické mluvnice, Lidové noviny, 16. 6. 1932; a v citovaném dopise Ot. Fischerovi

z 25. 6. 1932.

6. Editor a text, Československý spisovatel, Praha 1971; Textologie, teorie a ediční praxe, UK, Praha 1993.

7. O vztahu jazykovědců k jazyku sr.: Zd. Starý, Ve jménu funkce a intervence, UK, Praha 1995;

o intervenčním přístupu k jazyku mj. kapitolu Teorie vs. doktrína aneb mezi proudy, s. 116–126.

8. R. W. Le Barbier, Édition de la Différence, překlad a úvod E. Abrams, o odeonském vydání Lazebníka s. 7.

9. Poslední den Petra Bernáše, Lumír 40, 1911/12, č. 9;, Rodina, Lumír 41, 1912/13, č. 1–3.

10. Upozorňuji na posmrtné vydání Skromnosti: Kvart 4, 1945, č. 6, s. 322–323.

11. Otokaru Fischerovi z Paříže 25. června 1932: Lid. Nov. mi kdysi říkávaly, abych jim dal tu tam básničku. Tak jsem jim před čtvrt rokem poslal dvě, neboť spadl mi dávno hřebínek (Mezopotamie vlastním nákladem, a „román“ sekvestrovaný u Kvasničky a Hampla, a ne a ne ho dostat ven – bon!). Toť se ví, že L. N. ty básničky neotiskly. Přesně jejich důvod neznám, neboť mezi námi, je možné, že jsou dva, jeden či druhý, po případě oba zároveň: možná že je neotiskly proto, že jsou špatné, možná proto, že v jedné z nich stojí „....abysem umřel mlád“. Evidemment, obyčejně se říká „abych umřel“. Ale pepíci! Neříkají pepíci „abysem“?

12. Několikrát z ní byly vydány ukázky, nejdůležitější je poměrně rozsáhlý výbor z let 1911–1914 s úvodem a podrobným komentářem J. Mourkové: První pobyt Richarda Weinera v Paříži,

1911–1914, Literární archív, 1967, sv. 2.