(Erasmus Rotterdamský, Chvála bláznovství)

Moderní historické bádání se začalo problematikou stáří soustavněji zaobírat až v posledních desetiletích. Většina výzkumů a publikovaných studií se doposud soustředila na sledování loci comunes, která se opakovaně vyskytují ve středověké literatuře. Stereotypní středověk, který ctil názory autorit, upíral svůj zrak k minulosti a na budoucnost patřil v eschatologické perspektivě, čerpal ve svých názorech z antických tradic. Na rozdíl antiky však středověké pojetí stáří nikdy nedospělo k představě, kterou prosazoval Cicero ve svém slavném dialogu Kato starší o stáří.

Cicero se v tomto fiktivním rozhovoru mezi M. Porciem Catonem, který se dožil osmdesáti pěti let, a C. Laeliem a P. Corneliem Scipionem Aemilianem pokusil popřít dobové představy o nesnesitelnosti a nešťastnosti stáří, které měly čtyři základní důvody: stáří odvrací od veřejné činnosti, oslabuje tělo a paměť, odnímá tělesné radosti i rozkoše a není příliš daleko od smrti. Šťastný stařec Kato tyto domnělé chyby a nedostatky stáří popírá, nebo se alespoň pokouší vysvětlit, že jejich ztráta (tělesné rozkoše, smyslnosti) spíše prospívá rozvážnosti a konání dobrých skutků. „Avšak korunou stáří je jeho autorita," která „má daleko větší cenu než všechny smyslné požitky mládí." [...] „Ani šedivé vlasy, ani vrásky nemohou naráz někomu získat úctu a vážnost, poněvadž ty jim toliko získává jako vrcholné své plody čestně prožitý dřívější život." [...] „Jsou však i starci nevrlí, úzkostliví, popudliví, netrpěliví a svéhlaví. A pátráme-li dále, dokonce též hamižní. Ale to jsou vady povahy, nikoli stáří." [...] „Staří lidé se totiž domnívají, že je přehlížíme, že si jich nevážíme, ano, že se jim i posmíváme. K tomu přistupuje ještě také to, že při vetchém těle se člověka bolestně dotýká každá nešetrnost." Jediným, skutečným problémem stáří je blízkost smrti. Kato však hlásá nutnost pohrdat smrtí, čímž pocit nebezpečí a blízkosti smrti ve stáří potlačuje. Zároveň upozorňuje na nebezpečí mládí, v němž bývá „mnohem více případů úmrtí". V tomto ohledu se jeho soud samozřejmě zcela shodoval s názory glosátorů života středověké společnosti.

BÝT STARÝ – KATEGORIE STŘEDOVĚKÉHO SVĚTA

Podle sv. Augustina existuje v dějinách lidstva šest věků, které odpovídají jednotlivým obdobím lidského života: infantia od Adama po Noea, pueritia od Noea po Abrahama, adolescentia od Abrahama po Davida, juventus od Davida po útěk do Babylonie, gravitas od útěku do Babylonie do příchodu Ježíše Krista a senectus od příchodu Ježíše až do konce věků. Stáří tedy bylo časem, kdy člověk začal pomýšlet na odpočinek, kdy se již blížil ke konci svého života. Latinské slovo senex užívali středověcí autoři nejednotně. Podle některých byl starcem již muž sotva čtyřicetiletý, podle Isidora Sevillského, který teoretické úvahy o délce lidského života ovlivňoval ze všech teologů nejvíce, se starcem stával až v padesáti. Ve věkové hierarchii jiných filozofů a teologů byl však za starce považován až člověk, který se dožil šedesáti či sedmdesáti let. V kronikách a zábavné středověké literatuře bylo používání tohoto slova ještě mnohem volnější. Naopak v lékařských příručkách, v tzv. regimina senum, bývá za stáří vcelku jednotně považováno údobí od padesáti a více let. K celkovému úbytku sil, který vede ke smrti, však dochází až v sedmdesáti letech.

Velice často představovalo slovo stáří nebo stařec jako pouhý protipól vůči slovu mládí a mladost. Pokud se stáří a mládí objevily hned vedle sebe, pokoušeli se středověcí autoři touto antitezí pojmout soudobou křesťanskou obec jako celek. Takovéto používání slova starý nebo staří je v českém středověkém prostředí charakteristické především jak pro světské básně a písně, tak i pro stejné žánry s náboženskou tematikou (Píseň o Pravdě; Narozený od věčnosti; Dietky mladé i staré; Křesťané, z hřiechóv povstaňme; Dobroděnie pamatujme; Dietky, Bohu zpievajme apod.)

Základním problémem studia stáří ve středověku je otázka, zda si lidé pamatovali svůj věk a zda či jak ho byli schopni určovat. V roce 1373 proběhla na území českého království vizitace johanitských komend. Mezi otázkami, které vizitátoři kladli johanitských rytířům a jiným příslušníkům jednotlivých klášterních domů, bylo i zjišťování věku vypovídajících a stáří spolubratří. Dotazovaní udávali svůj věk většinou přesně. Naopak věk svých spolubratří často zaokrouhlovali nebo ho dokonce neznali vůbec. Pokud o věku jedné a též osoby vypovídalo několik osob najednou, jejich výpovědi se většinou lišily, někdy i o desítky let. Tušený věk se však často značně lišil od reality. Především u starších osob se odhady od skutečného stavu liší o celá desetiletí. Fyziognomický stav, šediny, propadlé tváře, nebo naopak mladistvý zjev spolubratry poněkud mátly. Čím starší člověk byl, tím se v myslích jeho přátel a druhů, kteří se s ním den co den stýkali, trhala a rozplývala reálná představa o jeho skutečném věku. Mohl být klidně stár padesát, šedesát, sedmdesát i osmdesát let. S věkem slábla nejenom schopnost rozlišovat stáří svého okolí, s věkem však slábla i paměť. Děravá paměť však nebyla pouze výsadou starců. Bývalí němečtí univerzitní studenti v Praze si po více než roce nepamatovali, v kterém dni či dokonce v kterém měsíci se konala poslední pražská výroční disputace – kvodlibet.

Svět středověku se od našeho světa v rozdílnosti lidských typů a schopností tak málo liší, že nás někdy až zamrazí. I středověk však znal starce, nositele kolektivní paměti nejvyšších stupňů scholastické učenosti, kterým až do sklonku života mohli jejich mladší posluchači závidět encyklopedické a asociativně se vybavující znalosti, jimiž podporovali a zhodnověrňovali své po paměti psané texty.

Znalost vlastního věku, schopnost zachytit ho s co největší přesností, se lišila i z hlediska sociálního postavení. Tento předpoklad potvrdil rozbor florentského katastru z roku 1427, který prokázal, že relativně přesněji udávali svůj věk muži než ženy, měšťané než vesničané, bohatší než chudší měšťané a vesničané. I v Toskánsku se zároveň setkáváme se zaokrouhlováním věku na desítky let. K obdobným závěrům dospělo i několik analýz svědků při kanonizačních procesech, kteří byli rovněž dotazováni na svůj věk.

Veškeré uvažování nad stářím ve středověku by postrádalo smysl, pokud bychom si nevytvořili alespoň rámcovou představu o tom, jakého věku se lidé v této době dožívali a jak velkou část populace starci ve středověku tvořili. Základním demografickým ukazatelem, který nás zde zajímá, je tzv. naděje na dožití. Při našich úvahách jsme odkázáni na historické analýzy anglických šlechtických rodin. Naděje na dožití v jednom roce života byla v tomto jistě sociálně specifickém prostředí 39 let (tzn. každý, kdo přežil první nebezpečný rok svého života – nezemřel jako kojenec, měl v průměru naději dožít se čtyřiceti let). Ve dvaceti letech se naděje na dožití pohybovala kolem 29 let (každý se mohl dožít průměrně 49 let), ve třiceti letech dokonce 24 let (každý se mohl dožít průměrně 54 let). Podobná situace panovala i mezi toskánskými měšťany. Kolem roku 1300 naděje na dožití při narození dosahovala až čtyřiceti let. V době cyklicky se navracejících morových epidemií sice při narození klesla na dvacet, v průběhu 15. století se však vrátila na úroveň začátku 13. století.

Toskánský katastr nám ze všech středověkých pramenů nejlépe zprostředkovává data o počtu starých lidí v městské a venkovské populaci. Osob starších 60 let žilo v Toskánsku téměř 15 %. Osoby starší 65 let tvořily 10 % veškeré populace. Když si v souvislosti s počtem starých osob v městské populaci uvědomíme, že děti mladší 15 let, tedy osoby, které se teprve blížily k produktivnímu věku, zahrnovaly v Toskánsku více než 35 % procent, zjistíme překvapivou skutečnost. Lidé v produktivním věku – 15 až 59 let – tvořili méně než polovinu celé populace. Z výzkumů florentského katastru zároveň víme, že dětská úmrtnost byla v období moru mnohem vyšší než úmrtnost dospělých osob, které si patrně v průběhu předchozích epidemií vybudovaly imunitní systém, jenž je alespoň částečně ve stáří ochraňoval. Jedinečný florentský materiál nám rovněž ukazuje, že ve vyšším věku ve Florencii žilo více mužů než žen. Ne že by mužský organismus byl ve stáří odolnější než ženský, ale na převaze mužské části populace se promítala vysoká ženská úmrtnost při porodech, při morových epidemiích a také specificky ženská migrace – za sňatkem, za službou apod.

V českém středověkém prostředí bohužel nemůžeme naději na dožití sledovat téměř vůbec. Podobné problémy máme i se stanovením počtu starých lidí v městské nebo venkovské populaci. O první pokus prolomit hráz mlčení jsem se pokusil analýzou populace malého západočeského královského města Stříbra. Na základě stříbrského berního materiálu můžeme zjistit, jak dlouho stříbrští měšťané přebývali během svého života ve městě. Jejich skutečný věk samozřejmě neznáme, ale přesto si o počtu starých lidí ve stříbrské populaci můžeme učinit alespoň rámcovou představu. V roce 1418 žilo ve Stříbře 272 berních poplatníků, nepočítáme-li osoby, které se mezi poplatníky objevily teprve v roce 1418. Z těchto 272 osob platilo berni třicet let (tj. od roku 1388) 40 poplatníku, tzn. téměř 15 % celé berní populace. Třicet devět let (tj. od roku 1380, kdy máme poprvé dochovány berní rejstříky) berni platilo pouze 23 osob, tzn. 8,5 % celé berní populace. Budeme-li předpokládat, že se berní poplatník v berních rejstřících poprvé objevuje po dosažení dospělosti (cca ve dvaceti letech), potom můžeme na základě těchto údajů tvrdit, že nejmémě 15 % všech berních poplatníků, tzn. povětšinou hlav domácností, bylo ve Stříbře starších více než padesát let. Ve skutečnosti však bylo starších osob, mužů i žen, ve Stříbře mnohem více, neboť naše zjištění zachycují pouze minimální a nejnižší možný stav.

CTNOSTI STÁŘÍ A „DLÚHOVĚČNOST"

Křesťanský středověk vycházel ve svých představách a názorech na stáří ze starozákonní a novozákonní tradice. Úctou ke stáří jsou naplněny především knihy Starého zákona. Ve třetí knize Mojžišově (Lv 19, 32) se např. říká: „Před šedinami povstaň a starci vzdej úctu." V čele židovského lidu stojí starší, jejichž základní vlastností je moudrost a smysl pro spravedlnost. Tuto představu správy obce převzala i raná křesťanská církev, jak o tom svědčí Pavlův list Timoteovi (Tm 5, 17–25). I Boží dvůr, o němž mluví Apokalypsa, představuje dvacet čtyři starců „oděných bělostným rouchem, na hlavách koruny ze zlata" (Zj 4, 4).

Starozákonní tradice (Gn 5, 1–32) však středověkým lidem zprostředkovávala i představu o dlouhověčnosti, jíž požívali první lidé. Podle první knihy Mojžišovy zemřel Adam ve věku 930 let, jeho syn Šét skonal, když mu bylo 920 let, Adamův vnuk Énoš umírá v 905 letech. Énošův syn Kénan zemřel ve věku 910 let, jeho syn Mahalalel v 895 letech, jeho syn Jered v 962 letech, jeho syn Henoch v 365 letech, jeho syn Metúšelach (Metuzalem) v 969 letech, jeho syn Lámech v 777 letech a jeho syn Noe v 950 letech. I po potopě světa, kterou přečkal pouze Noe se svými potomky, žili členové Noeho rodu ještě relativně dlouho. Ve srovnání s prvními lidmi před potopou se však již dožívali mnohem nižšího věku (Gn 11, 10–32). Čím více svět stárnul, tím se lidský věk zkracoval – Abraham se podle první knihy Mojžíšovy dožil pouhých 175 let, Izák 180 let, Jákob 147 a Josef již pouhých 110 let. Středověk se nad věkem prvních lidí nepozastavoval. Zkracování délky života pokládal za důsledek Božího hněvu, za trest, který Bůh seslat na lid, jenž se obrátil k hříchu a podlehl modloslužbě. I člověk 15. století však nadále toužil dožít se co nejdelšího věku. Ani Hus nepokládal tuto touhu za něco nepatřičného, naopak, podle jeho soudu měl člověk o co nejdelší život, ať již pozemský nebo posmrtný, usilovat: „Protož dlúhověčnost, jenž jest dlúhé bytie života i zdejšieho i budúcieho, jest každému člověku z přirozenie v žádosti." Satiricky uvažující autor staročeské Písně o ženách by však k tomu dodal, že každý, kdo se chce dožít dlouhého věku, by se měl vyvarovat žen: „žádá-li mieti dlúhý věk, varuj sě ženské chytrosti".

Staří lidé požívali ve středověku vážnosti především pro své zkušenosti. Jak v šlechtickém nebo v městském, tak i ve venkovském prostředí byli starci-kmeti nositeli právní kontinuity a právní paměti. Pokud došlo k nějaké sporu, většinou majetkové povahy, byli jako svědci povoláváni především starci, jejichž výpověď získávala při absenci psaných dokumentů na důležitosti.

Středověký člověk byl ve své podstatě konzervativní. Úzkostlivě se bránil zavádění všech novot, ať již v technologii jednotlivých řemesel, tak i v případě ošacení, stravy, forem zábavy a v neposlední řadě i při odvolávání se na teologické nebo filozofické autority. V českém prostředí proslul touto kritikou anonymní autor Dalimilovy kroniky, který ve svých názorech jistě vyjadřoval určitý generační pocit. Podobně se proti módním výstřelkům stavěl i Petr Žitavský, který poznamenal, že novotám v oblékání „staří a rozumní lidé se diví a smějí". S ostrou kritikou vytěsňování starců z politických rozhodování vystoupil proti králi Jiřímu z Poděbrad ve svém polemickém spise Správovna M. Pavel Žídek. „Vaše Jasnost, jakož snad i dnes opustivši radu spravedlivú starých lidí, kteří mohú viece jazykem upokojiti, a dobrotu nežli Vaše Jasnost s mnoha tisíci mládci do uffánie své v hřmotu oděnie majíce, kteří radíc Vašie Jasnosti násilé násilím otehnati. [...] Takovými lidmi osazená radda jest králi velmi poctivá, a nemuož býti zlá, neb to jsú múdří lidé, od kterých má řádná radda žádána býti. To jsú staří lidé. By pak mladí byli, tiť jsú přátelé každému a zvláště spravedlivosti."

I když se i ve středověkém světě objevily názory, které líčí stáří ve velmi temných barvách – jednoznačně tento přístup prokázal R. Sprandel rozborem pařížské exegetické literatury vrcholného a pozdního středověku –, zůstává úcta ke stáří základním pilířem středověkého intelektuálního myšlení. V pozdním středověku, v němž se počet starých lidí v populaci v důsledku častým demografických krizí, které zasahovaly především děti a nedospělé jedince, neustále zvětšoval, dokonce ještě došlo k zvýšení úcty a významu stáří.

Hlasatelem klasické středověké úcty k mravním hodnotám stáří byl v českém prostředí autor Zbraslavské kroniky Petr Žitavský. Význam a váhu starců ve společnosti vystihl ve sporu mezi Václavem II. a sedleckým opatem Heidenreichem při vybírání mnichů do nově založeného zbraslavského kláštera: „Byl mezi ostatními jeden mnich pokročilého věku, jménem Jan, muž opravdu zralý mravy a podivuhodně zbožný; když byv vyvolán jménem měl poslechnouti, opětovně uvažuje v duchu o letech svého stáří, vstal a zapěl ono prorocké slovo – a všichni to slyšeli – a pravil: ‚Toť bude obydlí mé až na věky, tuť přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil.' A když ho král viděl vstávat, obrátil se na opata se slovy: ‚Co bude dělati v mém klášteře tento mnich, který stářím sešlý brzy zemře a už nyní sám o sobě schází?' A opat mu odpověděl: ‚Do nových klášterů se vhodně vysílají takoví mužové, neboť pohledem na jejich vyspělost jsou ostatní podle jejich mravů vždy povzbuzováni k dobrým skutkům; vždyť dobrými příklady starších nejednou dostupují vrcholu ctností mysli mladších. My zkrátka, když pečlivě zkoumáme všechny dobré skutky starších, směřujíce k výšinám ctnosti zřejmě máme prospěch z jejich napodobení.'" Když chtěl Petr Žitavský vyjádřit ušlechtilost a dokonalost nějakého panovníka nebo jeho skutku, používal přirovnání se starcem. Mladý Jan Lucemburský byl ve chvíli, kdy přijel do Čech, „stařecky prozíravý". Petr ho dokonce nazývá „stařičký jinoch". Janův syn Karel, pozdější císař Karel IV., ač mu bylo osmnáct let, měl podle Petra „mrav stáří".

K zásadní proměně hodnoty stáří dochází až v období rozmachu humanistického myšlení a způsobu chování. Stařec přestává být zástupcem Boha na zemi, správcem a tradiční, všemi uznávanou autoritou. Konflikty mezi otcem a synem se stávají mnohem častější a ztráta autority vede k zásadním nedorozuměním. Položí-li si na počátku 16. století Hans Sachs otázku: „Jaké zvíře je na celém světě nejbídnější?", shledává velmi snadnou odpověď: „Starý, chudý muž." Sachs, který srovnával celý lidský věk s dvanácti měsíci v roce, tvrdil, že podzim života nastává ve čtyřiceti devíti letech, neboť tehdy začíná být muž líný a nevrlý a svým okolím je zahrnován posměchem a nenávistí. Jeho život však začíná být zbytečný až tehdy, když překročí šedesátku. Trpce přitom dodal, že v tomoto věku již člověk není hoden svého majetku, nýbrž pouze smrti, na niž se těší především jeho děti, protože zdědí otcův majetek. Proti těmto změnám chování v moralistní rovině vystupovala jak luterská, tak i kalvinská reformace, které se pokoušely obnovit a upevnit svět tradičních hodnot. Luther soudí, že „otec – to znamená ‚Bůh', pán, soudce a učitel dětí". Podobně oceňuje význam otce i Kalvin, který tvrdil, že svých otců si máme vážit, protože na nich spočívá něco božského.

Husitští reformátoři sice přikládali stáří velký význam, avšak ani v jejich soudech nezůstali bezbožně žijící starci uchráněni kritiky. „Ale pohříchu nynější starci málo dbají na své spasení," žehral při kázání Jan Rokycana. Podobně i Hus spojuje úctu ke stáří pouze s mravnými starci, kteří žijí bohabojným životem. Uctívat starce, kteří žijí v hříchu a chovají se jako děti, by byla pošetilost, neboť takovíto lidé, ač jsou sebestarší, si úctu nezaslouží. „Protož jedne ta starost jest počestná před bohem, o níž Šalamún die: ‚Počestná starost.' A zdá mi sě, že kdy pán buoh řekl jest: ‚Před šedivú hlavú povstaň a osobu starého vždy cti,' že miení šedivého a starého, v dobrých obyčejích dokonalého; jinak by buoh nezlořečil dietěte stoletého řka: ‚Zlořečené dietě stoleté,' to jest starý na letech člověk a nestatečný v skutciech."

Zároveň se však teologové a kazatelé stavěli vůči starcům s jistou shovívavostí. Jestliže člověk zestárnul a jeho stáří mu již nedovolovalo plnit všechna přikázání, která na něj středověká církev kladla, mohl jich být před Bohem sprostěn. Nemusel dodržovat přísné posty, mohl jíst v pátek masité pokrmy, nemusel se vydávat na kajícné pouti, neboť, jak pravil Jan Hus: „Pak starost nemocná; neb starostí poraženým a nemocným, že nemohú břemen zákona snésti jako silní."

POŠETILOST STÁŘÍ

Ještě zábavnější podívaná se naskytne tomu, kdo by si blíže povšiml starých ženských. Jsou už někdy tak životu odumřelé a sešlé, že vypadají, jako by se vrátily z říše mrtvých – a přece mají stále plná ústa sladkého života, stále jsou jako feny, a jak říkávají Řekové, ‚chtějí kančit'; proto si za drahé peníze najmou nějakého Faóna, vytrvale si malují líce, ani na krok se nehnou od zrcadla, mýtí les na stydkém místě, vystavují na odiv své zvadlé a skleslé poprsí, třaslavým kňouráním se snaží rozdmychat svou hasnoucí vášeň, holdují vínu, chodí tancovat mezi mladé dívky a skládají zamilovaná psaníčka. To všechno je všem lidem pro smích, poněvadž je to vskutku nesmírně bláznivé. Ony však samy v sobě nalézají zalíbení a občas jsou rozkoší bez sebe, rozplývají se v sladké blaženosti a jsou šťastné – zřejmě mou zásluhou."

Erasmus Rotterdamský, který je autorem těchto satirických vět, však ve svém soudu o bláznovství starých lidí nebyl nijak originální. Vědomě navázal na několik století starou tradici, jejímiž nositeli byli především asketicky uvažující duchovní a intelektuálové. Antropologickou povahu měly především dva kritické soudy častých zvyklostí – muž, toužící po sňatku s mladou a krásnou ženou, zapomínaje na své stáří, a stará žena, pokoušející se pomocí líčidel a odvážného oblečení zastřít svůj věk a vzbudit žádostivost v mladících, plných mužné síly. Všední příběh, kterých se v pozdním středověku odehrály stovky, zobecnil v Mlynářově povídce autor Canteburských povídek, G. Chaucer. Stařec, který si mladým studentem a svou ženou nechá namluvit, že přijde nová potopa světa, je zde přímo za svými zády podveden, a nakonec ještě sklidí všeobecný posměch svého okolí za svou pošetilou důvěřivost.

Obraz pošetilých starců nevyprchal ani v 16. století. Podváděný stařec měl své pevné místo v komedii dell'arte. Klasickou postavou tohoto divadelní žánru, rozšířeného především v Itálii a ve Francii, byl pantalon, zestárlý benátský obchodník, který se zamiloval do mladé dívky nebo který si ji již dříve vzal za ženu. Stařec-pantalon komedie dell'arte byl bohatý, často ještě při síle. Jeho největší nectností byla slepá, vášnivá láska, která ho doháněla k zžíravé žárlivosti – na jeho obranu musíme říci, že nikoli bezdůvodně. Stařec byl klamán, podváděn, často ve vlastním domě a dokonce i před vlastníma očima. V očích tehdejších diváků budil okázalý posměch, neboť si své zneuctění podle jejich soudu plně zasloužil. Pantalon komedie dell'arte se zkrátka choval jako dítě, které si neuvědomuje svou směšnost. V jeho postavě stále znovu a znovu ožíval obraz starce, který se zrodil ve středověku a přetrval dodneška.

NEROVNÁ MANŽELSTVÍ

Čeští předhusitští reformátoři si velice cenili vdovského stavu. Žena se podle jejich názoru mohla zaslíbit Bohu jako vdova – čímž se zavázala k tomu, že neuzavře nový sňatek. Zároveň tím i slíbila věčnou pohlavní zdženlivost. Podle Štítného však v předhusitské společnosti nepanovala příliš velká úcta k vdovskému stavu. Představy teologů a kazatelů o vhodnosti vdovství, o jeho duchovních přednostech před uzavíráním nového manželství, nepronikly do mentálního světa tehdejších měšťanů a vesničanů. Štítný se při svých úvahách dokonce odvolával na názor své „báby, jež jest byla předobrá žena v počestné sprostnosti", od ní „ještě za mladu" slýchal, že nechápe, proč by měly mít vdovy za svůj stav větší odplatu než ženy, které žijí v manželství. „A čím máme lepšie bydlo a pokojnějšie než v manželství!", říkala na obhajobu manželství jeho „bába". Štítný naopak tvrdil, že zná řadu vdov, které se dokážou postarat o své děti a o své zboží lépe, než když žili jejich manželé. Zároveň zná i hodně vdov, které se vdaly podruhé a dnes svého sňatku litují. Nejpádnějším argumentem proti uzavírání druhých sňatků je však podle něj skutečnost, že muž, který se žení podruhé nebo který si vezme vdovu, nemůže se již stát knězem. Z tohoto ustavení rovněž vyplývá, že kněží nemají druhým sňatkům žehnat stejně okázale jako prvním, protože podle jeho soudu v druhém manželství „nenie též znamenie, jakož manželská svátosť znamenává". Nešvarem manželství s vdovou zároveň bylo, že: „Mnozí vdovy pojímají ne z pravé milosti, ale jich sboží chtiec, řkúc: ‚Umřeť baba, aneb uslekneť kmet, a já budu mieti sbožie.'"

Problematice nerovnosti mezi manžely věnoval Štítný ve svých úvahách takový prostor, že se na základě jeho a jemu podobných názorů musíme domnívat, že uzavírání sňatku mezi starým mužem a mladou dívkou, resp. starou ženou a mladým mužem, bylo v předhusitské společnosti velmi rozšířeným jevem. „Jest-li mladý, střez se starého. [...] Pojme-li starý mladého, vždy se vzstýchá, zda-li ho snad mladý nemiluje; a tak, boje se za to sám, plné k němu milosti nemá; neb kdež jest zlé domněnie, tu nemóž býti plná milost. A takéj' to, že se mladých vášně starým nerady líbie, a starých mladým; jakoj' byl ktos řekl, a pravú pravdu: ‚Když běch mlad, staří mi se nelíběchu; a již jsem stár, opět mi se nelíbie mladí.' A byť mladú ženu starý muž nemrzal, že by snad tak dobrá byla; ale klamóvť zlých lidí nebude prázdna ano se zle přimlúvají škodným klamem, řkúc: ‚I i kak máš muže starého, anť se k ničemuž nehodí, a ty se sním nemóžeš shřieti!' A tak zlí lidé, svú vóli pasúc, i piesni o nich zpievati budú, ano jich črt ponúká k tomu, chtě zkaziti dobrú ženu, ješto by se nedomyslila toho k mysli připustiti, aby se z toho roztúžila. A mladému muži s starú ženú právěť jest též; anoť dějí nejednú jemu, klamajíc jim: ‚Toť tvá pěknička! toť tvá matka!' Pakli bude jeden děti jmieti a druhý nic, opět z toho hotov kramol, a najviec v obecných lidech. By onen přál jeho dietěti, tento nevěří; a tento mní, by druhý před ním kradl pro své děti. A protož pro vše, ktož chtie v manželstvo, hodné jest rovného hledati tovařiše; neb pro tu nesvornosť mnoho se zlého přiházie: tu čáry, tu cizoložstvo, ústavný kramol, a druhdy vražda, až sám na se někdy člověk smrti vzprosí; a druhdy se rozejdú leckaks, i duši i sbožie ztratiec." Ze Štítného úvah jednoznačně plyne, že si tento mravokárný hloubal uvědomoval nebezpečí sociálních a generačních napětí, které z těchto svazků plynuly. Jejich základní problém však jako vždy spatřoval v možnosti upadnutí do smrtelného hříchu a ve ztrátě naděje na život věčný.

Nerovná manželství trápila i Jana Husa, který ve svém moralistním vidění spatřoval hlavní příčinu uzavírání těchto nerovných svazků v ďábelské hříšnosti žen. Hus však nebyl ani příznivcem manželství, do něhož vstupoval starý muž a mladá žena. Nebezpečí tohoto nerovného spojení spočívalo především v tom, že žena, která měla starého muže, snadno podléhala smilným myšlenkám. Pokud při těchto svých smilstvech, která se děla i v jejím vlastním domě, když svému muži namluvila, že je nemocná a raději by dnes večer spala sama (v Husově vyprávění se mimoděk odráží fabule příběhu, jehož nespočet zpracování lze nalézt v Boccacciově Decameronu nebo v komedii dell'arte), otěhotní, nedělá ji nejmenší problém namluvit svému starému muži, že konečně otěhotněla s ním. Starci potom nezbývá nic jiného než se o „vlastní" dítě postarat a vychovat ho. Smilná hříšnost byla podle Husa i běžnou vlastností vdov, které před svým okolím okázale předstírají svou ctnost a čistotu. „Pakli jest vdova, ta jedne, aby nepočala, sě bojí; muže nemá, aby bránil, hledá nápoje, aby nepočala, počne-li, hledá, aby umořila v životě; pakli sě již urodí a na máteř kvielí, již na ni křikem žaluje, ihned leknúci sě a zlostí jsúc popadena novú, zadáví dietě, obrátiec jinam oči; umře dietě, a mléka jejieho neokuse."

NATURALISTMUS ZOBRAZOVÁNÍ STÁŘÍ

Raně a vrcholně středověké umění se vyznačuje tím, že nezachycuje věk. Člověk na oltářních obrazech, na tympanonech nebo na reliéfních náhrobcích nemá žádný věk, není ani mladý ani starý, jeho tvář představuje člověka žijícího mimo čas. Snad jen vousy tvoří jakýsi ikonografický předěl mezi mládím a stářím. Protože však postavy světců, andělů či raně středověkých králů postrádají jakoukoli individualitu, nelze z jejich tváří vyčíst nic o vztahu tehdejší společnosti ke starcům. K zásadní proměně zobrazování stáří středověkých lidí dochází právě až s nástupem individua do pojmového slovníku středověké společnosti.

Antropologicky výstižné portréty starců a stařen, které naturalisticky zachycují fyzickou a tělesnou sešlost, se objevují až ve 14. a 15. století. Starce charakterizují propadlé tváře, vrásčité čelo, kosti vystouplé na rukou i na krku. Typickým příkladem zobrazení stáří je např. Dürerův portrét jeho matky (1514) nebo Portrét Francesca Sassettiho s vnukem (kolem 1490) od Domenica Ghirlandaia či portrét kanovníka van der Paele na obrazu Madona kanovníka van der Paele (1434–1436) od Jana van Eycka. Sugestivní obrazy starců nalezneme v českém prostředí např. na vyobrazeních Ambraského náčrtníku, který vznikl někdy kolem roku 1410. Tento náčrtník obsahuje celkem 56 stříbrnou tužkou malovaných kreseb, které povětšinou představují portréty světců. Z hlediska stáří nejrealističtěji působí obraz staré ženy. Její propadlá tvář je vrásčitá, zamračená, unavená životem. Jejím protějškem je vyobrazení duchovního s vyholenou tonsurou. Kostnatý krk s vystouplými žilami a přísný pohled vyjadřují nejenom jeho asktetický život, ale i dlouhý a vyčerpávající život. Starce v Ambraském náčrtníku můžeme tušit i v několikrát opakované postavě muže s čapkou. Naopak většina „portrétů" ctnostných světců zachycuje stáří, které ztratilo svou individuální podobu a je vyjádřeno spíše symbolicky – dlouhý a majestátně působící vous.

Naturalismus však nebyl vlastní pouze malířským pokusům o vykreslení stáří. Dokonce ještě výstižnější a drsnější „popisy" nalezneme ve středověké literatuře 14. a 15. století. V roce 1472 vzniklo v Augsburgu anonymní Naučení o tom, jak má mladý člověk zůstat počestný a mravný. V tomto pojednání se vyjmenovávají i nedostatky stáří: „Starý člověk je plný stesků a prost přátel. Jeho hlava chřadne a rozum umdlévá, paměť se ztrácí a srdce churaví, v prsou mu rachotí, jeho šíje se ohýbá a co do výšky se zmenšuje, jeho obličej tmavne, jeho dech páchne, oči mu tečou a z nosu mu kape, zuby se vyklají a uši mu natékají, jazyk se zajíká, ruce se mu třesou a nohy pletou."

Výstižný obraz staré ženy podává i F. Villon v Nářku někdejší sličné zbrojmistrové:

a moje zahrádka – no fuj!"

S nejdrsnějším naturalismem zachytil stáří autor staročeské Řeči kmetě starého, která představuje jakýsi protipól vůči Řeči jinocha mladého, kde je mládí zobrazeno jako bezstarostný čas plný zábav, zpěvů a veselosti. Naopak stáří je dobou, kdy již člověk nemyslí na zábavu a na hry. Jediné, na co by měl dbát, je smrt a věčný život. Dominantním jevem, který podle anonymního básníka charakterizuje stáří, je celkové chátrání těla.

shrbiv sě, v zemi hledím.

[...]

kolena sě sklesují."

PRODLOUŽENÍ ŽIVOTA

Na počátku 15. století bylo do češtiny přeloženo několik lékařských příruček, v nichž se čtenářům dostaly do rukou rady, jak dosáhnout prodloužení svého života. Do širšího povědomí tak v Čechách začaly pronikat představy, jimiž se ve středověku zabývala celá řada lékařů či filosofů. Avicenna, který vycházel z Galenových názorů, soudil, že na délku života mělo vliv klima, způsob oblékání, přijímaná potrava a nápoje. Podobné názory hlásal na přelomu 12. a 13. století i jeden z největších středověkých znalců medicíny, Arnold z Villanova. Nejzajímavější spis o prodloužení zdraví však napsal františkán, jeden z nejkritičtějších duchů scholastiky, Roger Bacon: O léčení stáří a zachování mládí; O tajných dílech umění a přírody a nicotnosti magie; O omeškání stáří. Bacon vycházel z představy, že člověk je od přirozenosti nesmrtelný, a tudíž lze jeho věk prodloužit. Svět stárne a člověk stárne s ním, avšak zdravým způsobem života lze dosáhnout i u stárnoucího člověka navrácení jeho dřívějšího zdraví.

Teoretické hledání receptu na dlouhověkost přineslo středověkému člověku až překvapivě snadný klíč k oddálení nevyhnutelné smrti: „S boží pomocí ktož chce dlúho živ býti, takto učiň, jako tento mistr Agvin tak řečený etc. Praví zajisté, že když člověk šesteru věc činí, že bude s boží pomocí dlúho živ a zdráv. Prvá, dobrého povětřie hledati a zlého se varovati. Druhá jest skrovnosť napití a najedení, aby to byl čisté a zdravé. Třetie, od otpočívánie ložnieho a múdrého hýbánie a tvým životem oblovánie. Čtvrté, v hod spáti a v hod bdieti. Páté, aby se choval, aby nebyl tvrd v životě, ani velmi měkek. Šesté, aby se choval přielišného veselé. Toť jest těch šest věcí; ktož je má na paměti, bude dlúho zdráv."

Základem dlouhého života a stáří bez rozličných nemocí a jiných neduhů však přece jen zůstávala strava. Rady lékařských příruček směřovaly především k sociálně výše postaveným osobám, které se mohly snadněji rozhodovat, co budou a co nebudou požívat. V sociálně nižším prostředí naopak převládala velmi jednostranně zaměřená strava – pro manuálně pracujícího středověkého člověka bylo rozhodující dosyta se najíst a netrpět hladem. Často se objevující hladomory, které byly důsledkem nejistých klimatických podmínek, krátkodobého uskladnění potravin a především stylu hospodaření bez dlouhodobých zásob, postihovaly především tyto sociálně nejníže postavené skupiny společnosti.

Na středověkých lékařských doporučeních nás nejvíce překvapí jejich modernost, důraz na vyváženost stravy, na střídmost apod. Zároveň si však musíme uvědomit, že účinnost těchto rad byla velmi malá – nedostatek a neznalost patřičných léků, neschopnost rozpoznat původ nemocí, epidemický ráz onemocnění a mnoho jiných příčin vedly k tomu, že rychlost a všudypřítomnost smrti přemáhala všechna lékařství. Jistý účinek však lékařské předpisy, jejichž množství a dopad prostřednictvím knihtisku během 15. století rostly, nepochybně měly, neboť podle demografických zjištění se naděje na dožití v jednotlivých věkových kategorií právě v 15. století prodlužovala. „Každý člověk, jenž chce ostati při dlúhém zdraví, zpósob sobě krmě požitedlné podlé svého přirozenie a stavu i věku, tak aby člověk horkého přirozenie, a zvláště robotný, požíval hrubých krmí a tiem hojnějie, a člověk studeného přirozenie lehkých tiem skrovnějie aby požíval, a zvláště člověk prázdný od diela i chodby. Druhé, aby člověk měl určený čas svému jiedlu i pití, i v svém spaní. Třetie, aby to, což má jiesti, bylo dobře uvařené i upečené; neb z nedovařeného stává se žáha a parnosť hrubá, jenž vstupuje v hlavu a v ní bolest rozličnú činí, a oči zatemnie se, uši zapeklita se, a ve všem životu škodu vezme. Čtvrté, aby rozličných krmí na jedné večeři anebo na obědě nepožíval. [...] Páté, aby krmě i nápoj byl čistý a v své přirozené váze neporušený; neb porušený pokrm i nápoj porušenú krev i tělo zarozuje. Šesté, kdež muož člověk, ryb aby se vystřiehal jiesti, a zvláště suchých a nasolených tunných, a nad to bahenných, které nemají lupin. Sedmé, aby se měl skrovně v jiedlu a v pití, neb to jest svrchované všech lékařství. Osmé, aby před jedením vždy se potúlal aneb projel se na koni aneb na voze, neb tiem člověk připraví teřich svuoj k vyprázdění požitých krmí dřieve přijatých, a zbudí v něm horkosť přirozenú a žádost k jedení. Po jiedlu skrovně má pochoditi, aby krmě polehla a na dno žalúdka postúpila, aby tiem snáze požita mohla býti. Deváté, smutku a žalosti a zvláště hněvu se vystřiehati, jakožto od vraha svého života. [...] Desáté, aby člověk přielišného horka a studena se vystřiehal."

STÁŘÍ A VŠUDYPŘÍTOMNOST SMRTI

Středověk je doba plná paradoxů. Opakující se morové epidemie, které periodicky dopadaly na města i vesnice na evropském kontinentě od poloviny 14. až do 18. století, stíraly rozdíly mezi mládím a stářím. V nebezpečí smrti, která mohla člověka navštívit v kterémkoli čase, si byli mladí a staří rovni. Bezčasí smrtelného nebezpečí nejbarvitěji a zároveň i nejdrastičtěji zachycují cykly tanců smrti, v nichž smrt kosí lidi každého věku bez rozdílu povolání nebo sociální postavení ve společnosti. Smrt byla neustále nablízku a stárnout sice znamenalo ztrácet tělesnou i duševní sílu, avšak čím byl člověk starší, tím více nekráčel smrti v ústrety, jak to v moderním světě vnímá většina z nás. Život byl stejně nejistý ve dvaceti jako v šedesáti. Proto kazatelé soustavně nabádali své posluchače, aby svá pokání neodkládali na budoucí časy, na staří, kdy již tělo není s to táhnout k hříchu, ale aby se obrátili již nyní, neboť nikdo „nezná dne ani hodiny".

Všemocnost smrti, která nedělá rozdíl mezi starcem a mladíkem, vnímal prostý vesničan, vzdělaný teolog i v hojnosti a přebytku žijící aristokrat nebo patricij. Bytostně si lidskou bezmocnost před tváří smrti uvědomoval i Francesco Petrarca:

čas účty skládat přijde na člověka."

Podobné postřehy můžeme nalézt např. i u Jana Husa: „A také, ďáble, vizi, že mladí tak obecně mrú jako staří a že tak mnoho prodávají koží telecích jako volových neb kravích." Snad ještě výstižněji postihnul ustavičnost smrti Tomáš ze Štítného, který o ní napsal: „Nenie jí mrzek starý, a nad mladým se také neslituje: né, pravdu řkúc, velim jich viece potře dřéve, než dojdú starosti, nežli dá dojíti plného věku."

Laické představy o smrti, vládkyni všech lidí, rovněž zachycuje staročeská báseň O nebezpečném času smrti.

múdrému ni sprostnému."

Ne všichni lidé však ve středověku umírali náhle, přepadeni smrtí, neschopni se připravit jak na Boží soud, tak na rozžehnání se s pozemským světem. Řada historiků tvrdí, že středověký člověk neměl vztah k minulosti a k budoucnosti. Jistě, k dějinám bitev, králů a císařů byli lidé jistě lhostejní. V žádném případě však nesmíme tento způsob myšlení zaměňovat s rezignováním na minulost a budoucnost vlastní rodiny, sousedů a přátel. Značná část stárnoucích lidí, kteří cítili, že smrt může být již blízko, se pokoušeli uspořádat „rodinné dějiny" prostřednictvím právně závazných testamentů, sepsaných „při dobré paměti a při plném zdraví". Velmi často si však v testamentech vyhrazovali svobodné nakládání s vlastním majetkem až do své smrti, popřípadě si do konce života smluvně a právně zabezpečovali alespoň minimální finanční příjmy, které by jim umožňovaly dostatečné přežití. Manželé zároveň ustanovovali svým manželkám, které je přežily, vdovské příjmy, jež je měly chránit před hamižností vlastních dětí. S takovouto právní praxí se setkáváme ve středověku výhradně v městském a šlechtickém prostředí. Testament zůstával dlouho do 16. století sociální výsadou těchto společenských skupin, včetně duchovních, kteří však směli disponovat s majetkem pouze v omezené míře – pokud ho vůbec mohli vlastnit. Aniverzární praxe pozdního středověku zároveň prodlužovala paměť na zesnulé starce, i když její primární funkce byla čistě eschatologická – vykupovat vlastní pozemské hříchy i po fyzické smrti.

STÁŘÍ JAKO SOCIÁLNÍ PROBLÉM

Ve středověku neexistovala organizovaná péče o staré lidi. V určitých sociálních prostředích však přece jen elementární péče fungovala. O staré mnichy bylo postaráno v jejich mateřských klášterech. Ve stáří vstupovalo do kláštera i mnoho laických duchovních, kteří zde nalézali jednak místo klidného a zabezpečeného způsobu života, zároveň sem však i odcházeli s úmyslem uniknout pozemskému světu, oddat se kontemplaci a spřádat zde úvahy o stárnutí a úpadku světa. Staré ženy ve městech měly možnost uchýlit se do domů bekyň. Pokud mohl člověk pracovat, nehrozilo mu nebezpečí smrti hladem. Pokud však zestárl, aniž by se během svého života dostatečně finančně zabezpečil do budoucnosti, zůstával odkázán na pomoc svého okolí. Systém městských špitálů, které se začaly v západní Evropě masově rozvíjet až během 14. století, sloužil především nemocným, fyzicky nebo duševně postiženým lidem. M. Pavel Žídek se domníval, že v nich má být postaráno o chudé a o sirotky „starých, zchudlých měšťanuov". V některých špitálech na území Říše bylo sice při zbožných fundacích rovněž pamatováno na starce, přesto však bylo fungování špitálu jako starobince v pozdním středověku spíše výjimkou. Starci, žijící v nedostatku, byli tudíž nakonec odkázáni pouze na almužnu u kostelních vrat. Výstižně tento způsob „zabezpečení ve stáří" zachytil arcibiskup Rokycana: „Však to jest na oko viděti: uzříš tam v zimě, anoť ty babky chudé, kmetikové ihned raníčko tlukú se u kostela, třesúce se zimú."

Obraz starých lidí, kteří již očekávají pouze brzkou smrt, závidíce mládí, několikrát načrtl na příkladu starých prostitutek stojících na okraji společnosti F. Villon, především v Nářku někdejší sličné zbrojmistrové a v Baladě sličné zbrojmistrové nevěstkám, kde výstižně napsal: „neb stáří, to je bídná měna".

tak jako mince, kterou stáhli.

[...]

tak jako mince, kterou stáhli."

Pokud děti přežily své rodiče, měly se o ně ve stáří postarat především ony. Součástí kazatelských výkladů čtvrtého přikázání byly i úvahy o dětské vděčnosti a o jejich zadostiučinění vůči vlastním rodičům. Jan Hus se domníval, že děti se mají o své rodiče starat stejně, jako se oni o své děti starali v mládí. „Neb praví svatý Ambrož, že čáp mladý, když otec jeho peřie starostí zbude a nemóž létati, nosí jemu jiesti a svým nosem povzdihuje jemu křídl i jeho všeho. Protož Římené nazývají čápa ptáka lítostivého neb milostivého pro tak znamenitú a velikú dobrotu. Ó, čím viece my, majíce rozum a majíce pravú ctností býti odieni, máme nuznému otci a nuzné mateři milostivi a pomocni býti, jimž z větčieho dobroděnstvie než čáp svému otci neb mateři a z božieho přikázanie jsme velicě zavázáni." Při tomto výkladu však Hus zároveň scholasticky nabádal děti, že větší úctu mají prokazovat otcům než matkám. „Pak otec tělesný má býti viece ctěn než mátě. Prvé pro to, že muž z přirozenie jest dóstojnější než žena. Druhé pro to, že otec viece dá svého k urození dietěte než mátě; a to přesahá všecky prácě mateřiny, kteréž má s dietětem. Pak mrtvého otcě a mátěř máme z dluhu ctíti, prosiec za ně boha, jsú-li v očistci, aby ráčil je vysvoboditi; také dáti almužnu a postiti sě za ně; neb oni druhdy ostavili sú zbožie a druhdy pro nás byli sú lačni." Pokud však je matka zbožnější než otec, mají ji děti ctít více než otce. Rozhodující v projevování úcty k rodičům tudíž podle jeho názoru byla jejich víra a nikoliv pouze jejich rodičovský stav. Děti se o své rodiče měly postarat i po smrti. Měly jim vypravit pohřeb, modlit za spásu jejich duší a ustanovit za účelem jejich vykoupení z očistce zádušní mše. Nutnost řádného pohřbení rodičů zdůrazňoval ve svých výkladech pro neučené laiky Jan Hus: „Třetie příčina: že bóh zřiedil jest, aby otcové byli první a dali byt synóm, protož mají otcové a matky jakožto dóstojnější ctěni býti; a tak aby jim synové, hlediec na řád ot boha ustavený, čest dali a života, jakož mohú, k prodlení pochovali."

Na rozdíl od Husa kladl Tomáš ze Štítného na pohřby mnohem menší důraz. Štítný soudil, že pohřeb je „viece k útěše živým, nežli mrtvým ku polehčení". Aby však nebyl nařčen z toho, že se staví proti pohřbům, které vypravují pozůstalí, rychle dodává: „Ala však já nehyzdím, ktož své starosty pochovají počestně; aneb ač by starší, chtě umřieti, naučil mlazšie, ješto by ovšem veliká nebyla špatnosť ani hrdosť. A ktož tiem úmyslem volí pohřeb, kdež se naděje, že jeho známí budú bývati, aby zaň Boha prosili, tiem pamětlivějie jej vzpomínajíc, dobrý jest úmysl; aneb když vida kde krásnú službu boží, neb šlechetné zákonníky, neb že se lidé sbierají tu ve jmě boží, i volí pohřeb, žádaje té služby i obecné modlitby účásten býti, ještoj' za ty, kteříš tu hřbie, také volí dobře." Sám Štítný však po svých dvou dětech, Anežce a Janovi, žádal, aby ho pochovali křesťanským obyčejem tam, kde uznají za vhodné. Za spásu své duše neustanovil věčný plat, pouze děti prosil, aby za něj pravidelně nechávaly sloužit zádušní mše. Přitom je však nabádal, že mu bude milejší „by tu, kdež za mú duši měla by býti oběť na svaté mši těla a krve pána a vykupitele našeho, byli vy také, nežli by miesto vás kterého viece několik mší bylo." Ve Štítného projevech se neustále střetávaly a prolínaly přísná církevní nařízení a představa o živé, niterně prožívané zbožnosti.

Ve všech domácnostech však jistě nebyly vztahy mezi rodiči a dětmi tak bezproblémové, jako tomu bylo v šlechtické rodině vdovce Tomáše ze Štítného. Vztah dětí k rodičům kritizoval např. autor satirického spisu Desatero kázanie Božie, který pranýřoval hříšnost synů a dcer, kterým jejich rodiče poskytli prostředky pro založení vlastní domácnosti, a tyto nevděčné děti jim v případě nouze nijak nepomáhají:

o nich velmi málo tbají.

Pro skutečné poznání sociálních dějin stáří v pozdním středověku jsou velice důležité výsledky demografických výzkumů městských populací. Protože však nemáme pro období do konce 16. století dostatečná, statisticky využitelná data, pomocí nichž bychom mohli sledovat základní demografické ukazatele, musíme si vystačit s pouhými odhady. Již na začátku naší úvahy jsme si ukázali, že počet starých lidí byl ve středověké populaci relativně velmi vysoký. Jedním z klíčů k poznání sociálního rozměru péče o staré lidi a vztahu dětí a jejich rodičů je výše sňatkového věku partnerů při uzavření prvního sňatku. Demografické výzkumy pozdního středověku ukázaly, že se muži ženili mnohem později než ženy, přičemž sňatkový věk byl ovlivněn i sociálním postavením (na venkově klesal). Ve Florencii se v roce 1427 muži poprvé ženili průměrně ve třiceti letech, naopak ženy se vdávaly v průměru o deset let mladší. Pozdní sňatkový věk mužů způsoboval, že věkové rozdíly mezi rodiči a dětmi byly velmi vysoké. Ve florentské populaci rozdíl mezi věkem otce a dítěte dosahoval čtyřiceti let. Jeho výše byla ovlivněna především vysokou dětskou úmrtností. Srovnáním tohoto údaje s nadějí na dožití a s počtem osob starších šedesáti let dospíváme ke zjištění, že pouze ve velmi malém počtu domácností se děti v produktivním věku dožívaly stáří svých rodičů.

Tomuto zjištění odpovídají i výzkumy velikosti a skladby středověké domácnosti (především na území Říše). Pro poznání sociálních dějin stáří ve středověku jsou důležité dva základní jevy. Klasická domácnost pozdního středověku byla dvougenerační – žili v ní společně rodiče a nedospělé a nezaopatřené děti. Třígenerační rodina, v níž by vedle těchto dvou skupin žili ještě prarodiče, se v městském prostředí vyskytuje poměrně zřídka. Naopak velmi častým jevem městského středověkého života byly jednogenerační domácnosti, které tvořily buď svobodné ženy (mnohem méně muži), nebo osamělé vdovy a vdovci. Absence prarodičů v městských domácnostech vlastních dětí se projevuje i v naučné literatuře – příručkách o vedení domácnosti, které se objevují s rozvojem knihtisku koncem 15. století. Jejich autoři v nich sice radí, jak se zabezpečit v případě nemoci, ovdovění, zdražování apod., ale o zaopatřování starých rodičů dětmi v produktivním věku nemluví téměř vůbec.

Na základě těchto překvapivých zjištění, která mají pro středověké sociální dějiny pouze relativní platnost, se zdá, že zaopatření ve stáří bylo pro většinu lidí individuální záležitostí, v níž se nemohli na pomoc svých dětí příliš spoléhat. Z velkých rozdílů mezi věkem rodičů a dětí pramenila neochota a váhavost rodičů s předáváním venkovských gruntů nebo řemeslnických živností, snaha udržet si postavení hlavy domácnosti do nejdéle. Pouze touto cestou mohl člověk dosáhnout klidného s spokojeného stáří bez velkých sociálních otřesů – ztráty společenské prestiže, nutnosti uskromnit se v úrovni bydlení, stravy a oblečení. I přesto se však většina středověkých lidí nedokázala zbavit pocitu „nebezpečí" stáří a s ustavičným strachem se snažila soupeřit se životem naplněným prací až do posledních dní svého života. Spokojené stáří, odchod na odpočinek byl vyhrazen pouze velmi malé, sociálně úzce vymezené skupině středověkých duchovních, šlechticů a měšťanů. K materiálnímu zabezpečení starých lidí středověká společnost nikdy nedospěla – tento jev, jehož sociální důsledky a problémy pociťuje na konci 20. století většina z nás, se stal vlastní až moderní společnosti konce 18. a v masové míře až 19. či dokonce počátku 20. století.

Arigs Philippe, Geschichte des Todes, München–Wien 19802.

Boockmann Hartmut, Leben und Sterben in einer spätmittelalterlichen Stadt, Göttingen 1983.

Borscheid Peter, Geschichte des Alters. Vom Spätmittelalter zum 18. Jahrhundert, München 1989.

Borst Arno, Alpine Mentalität und europäischer Horizont im Mittelalter, in: Arno Borst, Barbaren, Ketzer und Artisten. Welten des Mittelalters, München-Zürich 19902, s. 472–527.

Braudel Fernand, Sozialgeschichte des 15.–18. Jahrhundert, München 1985.

Burrow, J. A., The Ages of Man. A Study in Medieval Writing and Thought, Oxford 1986.

Dirlmeier Ulf, Untersuchungen zu Einkommensverhältnissen und Lebenshaltungskosten in oberdeutschen Städten des Spätmittelalters, Heidelberg 1978.

Dyer Christopher, Standards of living in the later Middle Ages. Social change in England c. 1200–1520, Cambridge 1994.

Ehlert Trude, Die Rolle von „Hausherr" und „Hausfrau" in der spätmittelalterlichen volkssprachigen Ökonomik, in: Haushalt und Familie in Mittelalter und frühen Neuzeit, hrsg. von Trude Ehlert, Sigmaringen 1990, s. 153–166.

Ennen Edith, Frauen im Mittelalter, München 19945.

Esch Arnold, Die Zeugenaussagen im Heiligsprechungsverfahren für s. Francesca Romana als Quelle zur Sozialgeschichte Roms im frühen Quattrocento, Quellen und Forschungen 53/1973, s. 93–136.

Fischer Thomas, Armut in der Geschichte, Göttingen 1982.

Fischer Thomas, Städtische Armut und Armenfürsorge im 15. und 16. Jahrhundert, Göttingen 1979.

Gilbert C., When Did a Man in the Renaissance Grow Old, Studies in the Renaissance 14/1967, s. 7–32.

Goetz Hans-Werner, Leben im Mittelalter vom 7. bis zum 13. Jahrhundert, München 19945.

Goodich M., From Birth to Old Age. The Human Life Cycle in Medieval Thought, Lanham 1989.

Graus František, Goldenes Zeitalter, Zeitschelte und Lob der guten alten Zeit. Zu nostalgischen Strömungen im Spätmittelalter, in: Idee, Gestalt, Geschichte, hrsg.von G. W. Weber, Odense 1987, s. 187–222.

Händler-Lachmann Barbara, Die Berufstätigkeit der Frau in den deutschen Städten des Spätmittelalters und der beginnenden Neuzeit, Hessisches Jahrbuch für Landesgeschichte 30/1980, s. 131–163.

Herlihy David, Klapisch-Zuber Christine, Tuscans and their Families. A Study of the Florentine Catastro of 1427, New Haven 1985.

Herlihy David, Medieval Households, Cambridge 1985.

Hofmeister A., Puer, iuvenis, senex. Zum Verständnis der mittelalterlichen Altersbezeichnungen, in: Papsttum und Kaisertum. Paul Kehr zum 65. Geburtstag dargebracht, hrsg. von A. Brackmann, München 1926, s. 287–316.

Horská Pavla, Kučera Milan, Maur Eduard, Stloukal Milan, Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy, Praha 1990.

Irsigler Franz, Der Alltag einer hansischen Kaufmannsfamilie im Spiegel der Veckinchusen-Briefe, Hansische Geschichtsblätter 103/1985, s. 75–99.

Le Roy Ladurie Emmanuel, Montaillou. Ein Dorf vor dem Inquisitor 1294 bis 1324, Berlin–Frankfurt am Main 1993.

Maier Johann, Die Wertung des Alters in der jüdischen Überlieferung des Spätmittelalters, Saeculum 30/1979, s. 353–364.

Maschke Erich, Die Familie in der deutschen Stadt des späten Mittelalters, Heidelberg 1980,

Minois Georges, Histoire de la vieillesse. De l'Antiquitéa la Renaissance, Paris 1987.

Mitterauer Michael, Arbeitsorganisation und Altenversorgung seit dem Mittelalter, Beiträge zur Historischen Sozialkunde 5/1975, s. 4–10.

Mitterauer Michael, Problemfelder einer Sozialgeschichte des Alters, in: Der alter Mensch in der Geschichte, hrsg. von Helmut Konrad, Wien 1982, s. 9–62.

Mollat Michael, Die Armen im Mittlelater, München 1986.

Ohler Norbert, Sterben und Tod im Mittelalter, München 1990.

Razi Zvi, Life, Marriage and Death in a Medieval Parish. Economy, Society and Demography in Halesowen 1270–1400, Cambridge 1980.

Rosenmayr Leopold (hrsg. von), Die menschlichen Lebensalter, München-Zürich 1978.

Sheehan Michael M. (ed.), Aging and the Ages in Medieval Europe, Toronto 1990.

Schipperges Heinrich, Die Kranken im Mittelalter, München 19933.

Schulz Knut, Handwerksgesellen und Lohnarbeiter: Untersuchung zur oberrheinischen und oberdeutschen Stadtgeschichte des 14.–17. Jahrhunderts, Sigmaringen 1985.

Sprandel Rolf, Altersicksal znd Altersmoral. Die Geschichte des Einstellungen zum Altern nach der Pariser Bibelexegese des 12.–16. Jahrhunder, Stuttgart 1981.

Šmahel František, Záhady dvou Žižků a Žižkova věku, Husitský Tábor 3/1980, s. 5–50.

Van Dülmen Richard, Kultur und Alltag in der Frühen Neuzeit. 1. Band: Das Haus und seine Menschen 16.–18. Jahrhundert, München 1990.

Wensky Margret, Die Stellung der Frau in der stadtkölnischen Wirtschaft im Spätmittelalter, Köln–Wien 1980.

Wunder Heide, „Er ist die Sonn', sie ist der Mond." Frauen in der Frühen Neuzeit, München 1992.