Přítomným tematickým blokem jsme se pokusili vytvořit písemný rezervoár, v němž by mezi výživou a duchovní stravou zase jednou panovala určitá nerozborná jednota, z níž ostatně druhdy vzešly. Pochopitelně jsme se snažili přenést důraz z jídla na přináležející okolitosti. Nepřehlédnutelné zahledění bloku do vzdálené minulosti může se leckomu jevit problematickým. Ale kdo může tvrdit, že pohled tam, kde panuje významné ticho, není důležitý?

V rámci osvědčené pedagogické praktiky začneme něčím jednodušším, jakkoli příspěvek umístěný do čela bloku může navzdory svojí nesložitosti přece jen působit jisté obtíže. Náročnou přípravu laponské medvědí hostiny popisovanou švédským knězem totiž charakterizuje takové množství zákazů a doporučení, že se v příslušných loveckých rituálech samotné „stolování“ téměř ztrácí. Při řekách babylonských pak načerpáme kultivační, sociální a politické aspekty hodovního rámce spolu s výčtem možných důvodů konání významnějších akcí. Antickou tradici postihuje studie umisťující Platonovo Symposion do soudobých reálií a zachycující následnou proměnu v klasický dialogický žánr, jeho christianizaci i renesanční pokus o vzkříšení. Římské období prezentuje rozsáhle komentovaná ukázka z nového překladu Petroniova Satirikonu, jehož text je formován jak netradičními postupy, tak zvláštní grafickou úpravou. V čele následujícího germánského minibloku stojí studie sledující topos hostiny v anglosaské kultuře, a to na srovnání hrdinského eposu Béowulf a rytířského románu Pan Gawain a Zelený rytíř. Tuto stať pak doprovázejí ještě tři tematické ukázky z Béowulfa doplněné úvodem a podrobným komentářem. Za oddychový předěl k dalšímu tématu slouží dvě ukázky z proslulého anglosaského souboru Riddles: hádanky, v nichž nalezneme „osobité“ poetické krédo dvou věcí, bez nichž je řádná hodovní pitka nemyslitelná: picího rohu a medoviny. Úsek o germánských hostinách uzavírá pojednání o hodování severském, které sleduje zejména odvrácenou stránku hodů, tj. nebezpečí kontroverze. V tomto příspěvku se tak plně ozřejmuje, že hostina začasté není jen harmonickým obrazem světa, jakým by měl být, ale daleko spíše prostorem nebezpečných svárů a intrik, jež mohou ovlivnit svět přede dveřmi hodovní síně více než hodně. Rozsáhlejší profil staroirské hostiny si bere za cíl postihnout některé odstíny v tradiční irské kultuře, a to jak rozborem pohostinnosti obecně, tak i nástinem metafyzické stránky jídel, nápojů a nádobí. Snaha neopominout látku slovanskou nás zavedla k našim severním sousedům, odkud se čtenářům dostane prostřednictvím významného polského medievalisty rozboru tří typů hostin středověkého Polska, jež jsou ovšem autorovi zároveň záminkou k širší komparaci s příbuznými materiály neslovanskými. Poslední dva příspěvky hlavní části pak prezentují témata, pro která je tradiční hostina spíše východiskem, neboť se časem produchovnila natolik, že se v nich z pachu jídla či cinkotu nádobí uchovalo jen velmi málo, téměř výhradně v symbolické rovině. První stať se věnuje kulturnímu pozadí Poslední večeře ve smyslu spolustolování na přátelských hostinách a následné významové proměně pojmu eucharistie. Druhým příspěvkem je ukázka z úvodní části středověkého rytířského románu Putování za svatým Grálem. Tento text nechť se stane příkladem, z jak ušlechtilých důvodů se někdy vstává od (kruhového) stolu a jak se hodovní síň, v tomto případě již spíše sněmovní, opouští. Důvodem rozchodu stolovníků je tu pochopitelně nádoba zvaná svatý Grál, jež sice nepatří k zase tak vzácnému nádobí, ale málokdo ji používá.

Jelikož původní představa, že jídlo bude jemně odsunuto na vedlejší kolej, se ukázala z důvodu zemité lidské přirozenosti přece jen neúnosnou, následuje za hlavní, hostinnou částí ještě výchovný dodatek o správném stolování od barokního autora Jana Ignáce Libertina a labužnická příloha vybraná z minoritské kuchařky Angela Františka Jeřábka.

Komu by se zdálo, že jsme se při výstavbě hlavního bloku poněkud odchýlili od tématu, že asi nebylo nejlepší začít zemitou medvědí hostinou s loveckým akcentem a skončit u kruhového stolu a duchovního poháru, z nějž pijí nemnozí, tomu je třeba připomenout, že každé řádné hostině předchází neodmyslitelná důkladná příprava a uzavírá ji vstávání a rozptýlení hodovníků od stolu. Oba příspěvky, první i poslední, je tedy třeba brát jako detailní rozbory těchto dvou témat, které konec konců obsahují i jisté odkazy k příspěvkům ostatním. Navíc, jistá shoda se nabízí i v postavě patrona obou „hostin“. Jelikož kořenem Artušova britského jména (Arthur) je slovo art, které znamená medvěd, možná tu nejde o tak velký tematický rozptyl, jak by se na první pohled zdálo. Z tohoto hlediska jsou totiž oba „krajní“ příspěvky náležitou sponou celého souboru.

A o co nám vlastně šlo? To není těžké. Připomenout něco ze zapomenutých, nikoli však zatuchlých zásob evropské spižírny, jemně nakřápnout přízemní pojetí hostiny, oškrábat případné okoralé názory, řádně promísit témata a vše posmažit na jemném plameni čtenářovy představivosti. Nezbývá než popřát dobrou chuť.