— Nejen o nich. U nich je to jenom nejviditelnější, z jejich skomírání, které trvá určitě už od první půlky devadesátých let, přece jasně vysvítá, že to takhle dál nemůže jít. A kupodivu to takhle jde rok za rokem. Odevzdaně a zaslepeně se valí ven další a další texty, aniž to cokoliv změní, posune… Nedostane se to nikomu ani do rukou, natož do povědomí. Pokud mně něco vytisknou v literárním časopise, beru to jako docela slušně udělanej sazební podklad, kterej ale musím prohnat kopírkou, zalepit do obálek a rozeslat poštou, abych vůbec mohl začít věřit, že si to třeba někdo někdy přečte. V tom není rozdíl mezi takzvaně celostátním literárním časopisem a nějakým malonákladovým samizdatem. Už dlouho mě sice těší tisknout spíš v těch druhých, ale ani když mi něco vyjde v Revolver Revui nebo v Hostu, nedovolím si nikoho uvést do rozpaků otázkou, jestli to třeba náhodou někde nezahlídnul.

— V dnešní informační konkurenci se nedá vyčítat nikomu nic. Ale literární časopisy možná až příliš živí nezájem svých čtenářů. Skoro nikomu, a to ani z literárních kruhů, se tím nechce prosekávat. Wenig lohnend, pokud to můžu vyjádřit jedním slovem, které mi čeština nenabízí. Prostě se to nevyplatí. Čtením dnešních literárních časopisů si tak navodíš leda pocit bezvýchodnosti a omrzelosti a zmaru, což se ti zrovna nechce podstupovat opakovaně.

— Podívej, já jako autor se po přečtení literárního časopisu především musím znovu ujistit, že „takhle to není“, jinak bych asi vůbec nemohl dál psát. Kolikrát mě to na delší dobu úplně ochromilo. Pro text je potřeba vytvořit určité prostředí, aby vůbec mohl vyznít. Pokud jsou tvoje texty jen součástí těžko zpracovatelnýho každoměsíčního objemu informací, pokud kolem nich nevzniká nic, co by je otevíralo, pak by snad bylo lepší, kdyby ani nebyly. Nemysli, že se mi to říká lehce – v redakcích těch časopisů pracují i někteří moji dobří přátelé, takže vím, jak jejich chod mnohdy udržují s nasazením všech sil. Moje výroky je určitě zamrzí, vždyť to dělají mimo jiné proto, aby měl kde tisknout pan Typlt.

— Vezmu to trochu oklikou. Nemám nic proti skupinové fotografii, ale sám uznáš, že na většinu hromadných fotek z různých setkání a srazů se nedá dívat. Nikdo na nich sice nechybí, ale co se o kom dovíš? Všichni tam jsou stejně bezvýrazní a banální a zploštění bleskem. Fotograf to přitom neudělal o zlé vůli, naopak. Jenže zůstal u povrchní evidence, jaký je tu cvrkot a kdo tu s náma všechno je. Dobrý fotografický dokument by měl mít spíš kvality divadelní fotografie – schopnost vystihnout to, o čem se hraje a ve kterým okamžiku je to nejviditelnější, jak se do vztahu postav promítá prostředí apod. Na takové fotce klidně budu jen rozmazanej stín v pozadí, protože budu mít důvod věřit, že je to moje místo.

— Blížíme se tomu, pojmenovat problém. Můžu pro to, co mi vadí, použít slovo nepozornost? Začíná to tím, že se nepozorně, bez hlubšího důvodu spojuje dohromady všechno, co shodou okolností zrovna došlo na redakční stůl. Končí to čtenářem, kterému ze všech těch informací jen drnčí hlava. Pozornost, naproti tomu, je intenzivně prožívaný vztah k tomu, co se děje. Co se týče „novinek ve světě“, neměl by to být přehled, ale spíš vhled. Jestli se před vhledem do textů začíná upřednostňovat už jen potřeba mít přehled o textech, popřípadě přehled o přehledech, každopádně pouhá informace – potom informace o mně, ujišťuju předem, bude stručná a banální: jsem ten a ten a mluvím do zdi, protože jsem ztratil rozhodující spolutvůrce svého díla. Říkalo se jim redaktor, kritik, čtenář.

— …a neexistuje často ani minimální shoda, jak to s ním vlastně je: přesně to, co jedni oceňují, druhé znechucuje. A těch jedněch je vždycky příliš málo, než aby to nepřipomínalo pouhou zájmovou skupinu, nebo dokonce pouhou ozvěnu autorova vlastního sebehodnocení. Absolutního, pochopitelně. Ale jeho protějškem je naprostá lhostejnost, hluché a nepřístupné nic. Pozornost, zájem, paměť, souznění, dokonce i konkrétní nesouhlas a rozdíl názorů – to vše najednou zůstalo za zrcadlovým sklem, kde se už autorovi neukazuje nic, čeho by se mohl chytit. Jen jeho vlastní obraz. Vede to skoro k zoufalství, ale ne nutně jen k němu. Otevírá se totiž prostor tomu, co se zdá nemožné. Nevnímavost a roztříštěnost dnešního literárního prostředí se zákonitě musí odrazit na všem, co teď vzniká, zvláště pak na prvotinách, ale nikdo nemůže vyloučit, že by to mohla být i netušená šance.

— Jenže já jsem původně vůbec netušil, že je tam takový rozestup! Zdálo se mi nemožný, že by někoho mohlo otravovat, co mě tak strhuje! Když dneska u někoho vidím v ruce Ztracené peklo, předem ho lituju, protože si představuju, jak ho to asi umoří. Ale kdysi jsem měl za to, že se to nedá číst bez vzrušení. A ono opravdu asi nedá… V té době jsem si dělal o čtenáři dost iluze, kladl jsem na něj naprosto přemrštěný nároky. Chudák, nemohl by dělat vlastně nic jiného, než se dnem i nocí věnovat dešifrování mých zmotanin. Jestli jsem se zalekl čtenáře, jak říkáš, pak to bylo právě ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že ho otravuju! Tenhle pocit mě zděsil.

— Moment zaskočení. Moment zraněného narcismu. Reakce ukřivděného dítěte, které si řekne: vám se nelíběj moje hračky, tak já si s tím zalezu do kouta. Já myslím, že bylo jasně vidět, jak jsem se v tom plácal. Asi se mi to všechno stalo nějak moc brzo. Moc brzo mě poslouchali, moc brzo mě brali vážně – a moc brzo mi dali za krk.

— A co s takovou touhou, když kontextem dnes vznikajícího literárního díla je nezájem a otrávenost? Moje začátky spadají do doby, kdy poezie ještě dohrávala úlohu média, od kterého se něco očekává. Konec osmdesátých let, někde v podzemí to bouří, netušené barvy a netušená sdělení a netušená jména se tlačí k povrchu… Poezie bylo, co teprve přijde. A tohle je lepší mít před sebou než za sebou. Vlastně se s tím pořád pokouším vyrovnat, že už to není. Řešením by bylo vybudovat si jakousi umělou atmosféru, kde si budeš pěstovat svoje, i když venku k tomu dávno nejsou podmínky. V takovejch sklenících ale bejvá děsivě nedýchatelno. Tak si vyber.

— Souhlasím, že jsem v těch letech zacházel dál, než je slušné. Za leccos se stydím… no ale prožít svou literární pubertu v padesátejch letech, dopadlo by to asi hůř. Jestli jsem se naučil na něco dávat pozor, pak je to právě ta závislost textu na dodatečném vysvětlování. Dílo by určitě mělo být zajímavější, i přitažlivější než cokoliv, co se o něm dá říct. Jenže to neznamená, že vůbec nic nepotřebuje. Pořád je tady ta analogie s rostlinou – když víš, že v určitém prostředí skoro jistě zajde, prostě ji tam nevysadíš.

— Nebo třeba abstinencí? Nebo třeba abdikací? (smích)

— Tak především, já psát nepřestal. Jedná se tedy ne o absenci tvorby, ale o absenci publikace. Prostě jedno moje ne úplně promyšlené prohlášení, že „na pár let zmizím z dohledu“, asi zaznělo až příliš hlasitě. Možná i byla taková doba, tolik citlivá na gesta. Dost nešťastně se do toho připletlo, že jsem se zrovna pokoušel odejít od poezie jako žánru. Když se ale podíváš kolem, právě tohle je jedno z nejoblíbenějších gest mladých českých básníků. Každou chvíli to někdo ohlašuje. Myslím, že je to podvědomej pokus nějak se vyprostit z nechtěnýho úpisu té „zamřelé“ instituci, kterou česká poezie dnes představuje. Když vydáváš svou první sbírku, většinou nemáš ani tušení, co z toho vyplývá. A pak je zase už pozdě, ať uděláš cokoliv. Viděl jsem to na těch výhostech z básnění, které šly jakoby bezprostředně za mnou: třeba u Pavla Ctibora. Asi dva roky po mně v rozhovoru prohlásil, že se stává válečníkem na straně těla a poezie nechává. Jako úplná karikatura mi pak připadlo, když se vzápětí o „vyčerpání svých možností v poezii“ nechal slyšet i Patrik Šimon.

— Doufám, že co nejmíň. Sem tam to někomu přišlo jako obdobná poetika, což mě docela provokovalo, a zároveň i varovalo, na co si zvlášť dávat pozor. Tam co báseň, to háček k nějakýmu osvědčenýmu velkýmu jménu nebo obrazu. Jakub Synecký tomuhle přístupu říkal „kulturní kramářství“. Šimon mi už od první sbírky připadal jako epigon, který se veze na konci vlny. A když pak sám najednou mává na rozloučenou, co to znamená? Buď že z vlny spadl, nebo se smekl stranou, anebo několik sáhů před ním ta vlna vyschla. Viděl jsem to na tu třetí možnost. Že to „naše“ skončilo a přichází něco „jiného“.

— Abych o tom mohl mluvit, asi bych se nejdřív musel zbavit předpojatosti, žárlivosti a závisti, a vlastně i tý znavený rozmrzelosti, která mě na českém prostředí štve snad nejvíc. Jenže mám skoro tu samou genetickou výbavu jako ostatní! Celé to období jsem vnímal s intenzivním pocitem „děje se to mimo mě, jde to mimo mě“. A to přece nemůžu nikomu vyčítat. Dobře mi tak. Zdaleka se to netýká jen poezie, zažil jsem to třeba i v muzice: od rozpadu Dunaje je pro mě na české scéně vzduchoprázdno. Jednotlivě zazářily třeba Pluto, Narajama nebo Sledě, živé sledě, ale ten pocit, že se přes nás valí silnej živej proud, je pryč.

— Nechat se do nějaký doby zavařit jako do kompotu, to může konvenovat tak leda regálům ve spižírně. Usvědčuje tě to, že jsi sdílel iluze času, do kterýho jsi shodou okolností vstoupil, ale nebyl jsi s to s nimi nic udělat. Když jsem se kvůli práci na diplomce prohrabával časopisama v archivech a měl najednou před očima, kolik takových mladých generací prošlo před námi – se všemi těmi „vizemi“, s totálním nadšením i totálním vyhasnutím… To pak vidíš, že oproti všem těm Studentským časopisům a Mladým archům jsme měli jenom tu nezaslouženou výhodu, že jsme si ztroskotali vlastním přičiněním, a nikoliv „s pomocí“ čerstvě nastolenejch režimů.

— Vybavuje se mi Martin C. Putna. Někdy po prvním Bítovu se nechal slyšet, že nechává literární kritiky. Putna – toto ztělesnění literárního kritika první půle devadesátých let! Literatury skutečně nechal a šel za lepším bydlem, k filmu a k médiím.

— Řekl jsem „lepší bydlo“, ale hned slyším, že hezky to zrovna nezní. O co jde: je-li současná literatura hrobem pro autory, jak jsem o tom mluvil na začátku, pak kritik to má vlastně ještě horší. Bere za svá úplně cizí díla, investuje do nich své schopnosti, myšlenky, energii, a nakonec to vychází nazmar, protože to nikoho nezajímá. A rozhodně to není pevná půda pod nohama. Když se dostaneš do úzkejch a potřeboval by ses o to nějak opřít, zaručeně zůstaneš v prázdnu. Nedá se nikomu vyčítat, že nehodlá takhle pro nic za nic hazardovat se životem. Posun funkcí kritiky bych v tom ale nehledal.

— Přeryv to nebyl. Prostě se skoro neviditelně něco změnilo, přehouplo, a bylo to najednou jinak. Někdy mezi roky devadesát pět devadesát šest. Na jaře devadesát pět skončilo Vokno. Jestli mám nějakou událost označit za „konec éry“, pak je to zánik tohohle časopisu. Vokno mi skutečně chybí. Nedávno jsme se s jedním známým shodli, že ty nejaktuálnější články, který zrovna potřebujeme číst, kupodivu nacházíme ve starejch číslech Vokna. Přitom Vokno žádnou mladou českou literaturu moc nepěstovalo, byly jiné rostliny… A co hlavně, literaturu vůbec ani nešlo vydělit z vizionářskýho propletence hudby, filozofie, ekologie, grafiky, magie a nevím čeho ještě. To mělo hrot, to někam mířilo!

— Nejsme, Lubomír je o dva roky mladší. Dohromady jsme čtyři bráchové, ale zrovna s ním jsme si vzhledově hodně podobní. Dokonce jsem měl dojem, že čím víc jsme se začali odlišovat povahou, tím byla ta podobnost větší.

— Právě že ne. V posledních letech už jen stěží nacházíme společnou řeč. Pořád toho ještě na jeho obrazech spoustu rozeznávám: opravdu obdivuju, jak dokázal dodat až mytickou velikost věcem, mezi kterými jsme oba vyrostli – ty jeho káry, černý stoly, kropice a kostry kol, to jsou úplně konkrétní krámy, o který u nás dodnes zakopneš. A takhle zrána, když mrholí a zima ti leze za kůži, jsou to opravdu tak studený, oprýskaný, nevývratný přízraky, jako na některých těch malbách. Moc mě pobavilo, když ve Špálovce zahajující kunsthistorik hned několikrát zopakoval obrat „na Typltovic dvorku“, protože původně pro nás nic nebylo světu umění vzdálenějšího než tenhle dvorek. To byla realita, zápřah, práce, kterou bylo potřeba udělat. A vida, stalo se. Zároveň mi však Lubomírovy obrazy něčím připadají dost cizí. Jejich gesto jako by mířilo k někomu, komu nerozumím.

***zbytek rozsáhlého rozhovoru najdete v tištěných Souvislostech***