Antologie je „výbor z literárních děl různých autorů“; může být čítankou daného období či autorského seskupení, sebráním nejkrásnějších básní, pokusem o bilanci či aranžmá výkladní skříně, pobídkou k definování či kanonizaci určitých poetik, ale též podnětem k inspiraci, polemikou s ustáleným obrazem, manifestací personálního vkusu a objevným průhledem, odkrytím neznámého segmentu národní či zahraniční literatury. Antologie vypovídají o svých pořadatelích, o stavu vnímání a reflektování písemnictví, o zjevném a ještě důsažněji o skrytém dění v nitru literárního organismu, o rovnoběžkách i různoběžkách vývoje, dynamice vztahů. Dobrá antologie představuje sama o sobě daleko více než pouhý součet příspěvků, především se stává atlasem odkazů a souvislostí, linií spřízněností a souznění, křivek odpuzování a protichůdností. Pro českou poezii znamenaly nedocenitelný impuls tři soubory přeložených textů, Čapkova Francouzská poezie nové doby (1918), Američtí básníci Arnošta Vaněčka (1929) a Zpěvy staré Číny Bohumila Mathesia (1939). Pomineme-li antologie věnované skupinám a směrům (např. Pešatův a Chvatíkův Poetismus z roku 1966) a čtenářsky populární výbory milostné lyriky, postavení zvlášť vydařených získávají výběry zaměřené na básníky opomenuté a přehlížené, jak je v historické perspektivě uvádějí Slavíkova edice Zpívající labutě (1971) a monumentální Wernischův svazek Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (2001).

Zesilující význam měly antologie usilující postihnout komplexně českou moderní poezii posledního století. Bizarní roli zde zaujímá Blahynkova pseudoreprezentativní Česká poezie XX. století (1980), která měla direktivně hierarchizovat rozložení hodnot v českém básnictví socialistickým řetězcem Neumann – Taufer – Skála – Pilař – Rybák – Šajner – Florian a zároveň poukazovala na doplňkový okruh autorů, jež bylo možno chápat jako přípustné a neškodné; na Parnas se tu podařilo proniknout i kreaturám jako Pavel Bojar či Václav Hons. Pro nejvýznamnější počin se musíme vrátit do roku 1963, kdy se objevuje dnes už legendární kniha A co básník, sestavená trojicí Jiří Brabec, Karel Šiktanc a Jiří Šotola. Její nedostatky se kryly s dobovými limity: až na jednu výjimku ignorovala poezii emigrantskou, podcenila notu dekadentní, opatrně zacházela s linií rurální a hlavně existenciální a spirituální (i když ji zcela neopomenula), zařadila blok básní o Leninovi (dokumentárně zajímavý), ale přirozeně nikoli o Masarykovi atd. Klady a přínosy však byly podstatné – šlo o vydařenou čítanku české lyriky, zachycující její vrcholné (ale i notoricky známé) básně, odrážela v zásadě přesně základní vývojové tendence, přinášela miniantologie jednotlivých osobností, vtipně je konfrontovala, představovala v různých polohách, i v těch méně obvyklých a nevážných, tematické a motivické bloky byly dobře komponovány, sladěny a gradovány. Dlouhá léta si proto udržovala nimbus nedostižnosti. Až v posledním čase se s ní poměřují dva ediční počiny: objemný svazek Ryby katedrál, sestavený Odillo Stradickým ze Strdic, a Pegasovo poučení, editoři P. A. Bílek, Miroslav Huptych, Jan Macháček a Vladimír Pistorius.

Posuzovatel jakékoli antologie zpravidla uvede množství jmen, která chybí či přebývají. Tomu se ani my nevyhneme, ale nejprve je třeba prověřit, z jakých pozic edice přistupuje k materiálu, s jakým přichází záměrem (a je-li schopná jej dodržet), jakou novou skutečnost vytváří. Stradický prohlašuje, že zvolil „100 básníků, jejichž tvorba podle mého názoru nejvíce ovlivnila vývoj české poezie“ (Poznámky editora, nestr.), aniž by upřesnil, má-li na mysli vývoj pouze pozitivní. Můžeme tedy předpokládat, že českou poezii adekvátně ovlivnila tvorba nejvíce vydávaná, čtená, recitovaná, vykládaná, diskutovaná, napodobovaná, signifikantně odmítaná či pohoršující atd. Z tohoto hlediska zde však schází dlouhá řada básníků, kteří ať už způsobem dílčím či dlouhodobým do atmosféry české poezie výrazně zasáhli: namátkou S. K. Neumann, Josef Hora, Milan Kundera, ale třeba i Kamil Bednář či Josef Hanzlík, nemluvě o Pavlu Kohoutovi či Jiřím Žáčkovi – a při opravdu důsledné logice by se muselo dostat i na Jana Nedvěda. Naproti tomu jména Milana Děžinského, Petra Chvojky, J. J. Rovenského nebo Ondřeje Slabého říkají málo i odborníkům. Stradický nevpustil přes bránu desítky významných básníků – odkazuji na zevrubnou, jasnozřivou a přesvědčivou recenzi Jana Štolby (Zdráhám se o tom psát…, Host 7/2002, s. 12–16), ale zařadil nemálo jmen, jejichž vliv na českou poezii je neprokazatelný. Programově vyřadil celé uskupení výrazných debutantů poslední dekády (Borkovec, Doležal, Kolmačka, Petr, Rudčenková), kteří nevyhověli jeho kritériím – místo nich postavil dílo vlastní, Markétu Horákovou, France Francese aj. Oč méně ublížil výše jmenovaným, o to více trapnosti způsobil jejich žalostným náhradníkům, kteří proti nim působí jak tristní diletanti z poetického koutku závodního časopisu. Editorova vůle vtáhnout do středu mimoběžce, solitéry, marginalizované originály, básníky nedoceněné či tajné (např. D. Ž. Bor, T. R. Field, J. Frič, J. Kameník, J. Karásek ze Lvovic, J. Křesadlo, H. Lilia, R. Matys, M. Medek, J. Opolský, J. Váchal) vzbuzuje sympatie, ale jejich ledabyle nesourodé kombinování s klasiky, nahodilým průměrem, vlastními objevy, spřízněnci a kamarády vytváří z knihy rozplizlou, nevyrovnanou a místy i šedivě nevýraznou směsku. Při volbě samotných čísel prokazuje Stradický pramalý cit pro míru a proporce; od každého z abecedně řazených autorů vybírá tři básně, „aby vytýčili střed a nejkrajnější polohy jeho díla“ (Poznámky editora, nestr.), ale mnohdy spíš s výsledným dojmem jakési bibliomancie, trojího náhodného otevření básníkových sbírek. Z 550 stran knihy více než dvě stovky věnoval autorským blokům – biografickým údajům traktovaným v cimrmanovskoí jako neochotně vydávaný přívažek k předchozímu profilu. Recesismus se prolíná s nabubřelostí a bezostyšností, s níž prezentuje vlastní texty na mnohonásobně rozsáhlejší ploše, než vyhradil např. Holanovi. Ke skutečnosti, že ke svému jménu uvedl Stradický i datum úmrtí (26. 12. 2006 v Sezimově Ústí), lze pouze upozornit: opravdové osobnosti na rouhání doplácejí, hlupákům prochází. Tedy snad brzy autor shledá, do které skupiny patří. V titulu takovéto antologie by mělo stát jméno jejího pořadatele a garanta – to by však v tomto případě bylo z reklamního pohledu asi kontraproduktivní. Ostatně název je na Stradického knize asi to nejpovedenější.

Autoři alternativního výběru zužují exploatované období na léta 1945 až 2000. V předmluvě nezastírají inspiraci dílem A co básník a snaží se přinést „základní témata a motivy i výrazné poetiky, které českou poezii tohoto období formovaly, zachytit či rekonstruovat stopu, již posledních pět desetiletí v české poezii zanechalo“. Ačkoli v tomto případě mají původci daleko k okázalému excentrismu, zpupnosti a ignoranci knihy předchozí, přece ani jejich produktu nemůžeme přiznat úspěch. V osmi tematických blocích přinášejí verše šedesáti básníků – sami v předmluvě uvádějí chybně 58 –, většinou očekávaných jistot (Diviš, Halas, Holan, Kolář, Mikulášek, Seifert, Šiktanc…), autorů edičně zvýrazněných v posledních letech (Havlíček, Hynek, Šebek) a několika „divokých karet“ (Antošová, Huptych, S. Fischerová, Rulf, Šimon).

Práce s tematickými a motivickými trsy revokuje svůj přiznávaný vzor, ale chybí švih a nápaditost. Stačí se podívat na geniální entrée výboru A co básník – začíná Bieblovou básní Děti, pokračuje nejznámějšími čísly poezie pro děti, přechází k „maminkovským“ reminiscencím Halase a Seiferta a ústí v Nezvalovu Matku Naději a mateřskou pasáž z Holanovy Noci s Hamletem. Jakkoli takové skládání vypadá jednoduše, je nesnadné ho napodobit. Okruhy Pegasova poučení nejsou transparentní, mnohé básně by se daly přesunout do jiné části, většina by se jich dala nahradit. Dějinného
a společensko-politického rozměru v jeho neúprosně zjevné, vnější podobě se editoři vzdali, a nechali tedy stranou všechny Květny, Únory, Srpny, Gottwalda, Stalina, ale i Palacha. Bez prožitku bolestně hořkosměšných chutí však těžko mluvit o „poučení“. Konfrontace oficiálního a odvráceného či podzemního se přímo nabízí u padesátých či sedmdesátých let. I to je však pouze jedna z možností – nabízejí se mnohé další průřezy posledním půlstoletím. Česká poezie měla jazyky a rozměry spirituální (do antologie nezařazeni mj. Bochořák, Deml, Kalista, Křepelka, Kuběna, Lazecký, F. D. Merth, Slavík, Preisner, Renč, Rotrekl, Josef Suchý, Vladimír Vokolek, ale i Vladislav a Miloš Vodička), konkrétní a experimentální (L. Novák, starší Juliš, Hiršal – Grögerová, V. Havel), undergroundové (netvořenou pouze Krchovským a Jirousem), hravé, nonsensové a parodické (Frynta, Field, Pick, Brikcius, Jamek, Vodňanský), ženské (i s Haukovou, Štroblovou, V. Fischerovou, ale též Linhartovou a Richterovou), exilové (I. Jelínek, Fischl, J. Lederer, Listopad, Kovtun), zpívané (alespoň s Mertou a Janotou), i ty věčně outsiderské (Marysků, Zlínů a Zedníčků). Předložený záběr české poezie inklinuje místy k ponuré tragice, jednostrunné monotónnosti a splývavosti. Některé zásahy jsou mimořádně přesné – jako vynikající básník vystupuje z pozadí Jiří Pištora, naopak byl vybírán slabý Šotola, kýčovitý Skácel, plačtivý Seifert atd.

Výbor Pegasovo poučení doprovází rozsáhle a solidně zpracovaná ediční poznámka s podrobnými textologickými údaji; avšak stejně jako předchozí knize i této chybí souhrnná studie či esej. Snad to hovoří o pokoře autorů a nevůli vnucovat svoje názory, snad o obecné nejistotě a bezradnosti. Ale cožpak pro poezii minulého století nic neznamenal komentář, výklad, reflexe, rozlišení, hodnocení, soud? Už jenom dovedná koláž citátů by vypověděla dost o dobách, v níž a z níž poezie vznikala a rostla. Nadměrné ambice však záměr autorů skutečně nezatížily.

Smysl obou antologií spočívá i v tom, vybídnout k výraznějším, plastičtějším či osobitějším replikám – nejlepším podnícením k práci bude právě nespokojenost s předkládaným obrazem moderní české poezie.

Pegasovo poučení. Antologie české poezie 1945–2000. Praha, Paseka 2002.
Ryby katedrál. Antologie české poesie XX. století v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Brno, Petrov 2001.