POD ČAROU • Souvislosti 3–4/2000


Martin Gaži / Weiner z pasti

Marie Langrová, Weiner. Brno, Host 2000.


Ještě donedávna Weinerovo dílo strašilo českou literárněvědnou bohemistiku jakožto jeden z nejpalčivějších dluhů. Přesto bylo po několikanásobném pokusu Jindřicha Chalupeckého – dodnes bývá Weiner vnímán především jeho očima – sepsáno několik důkladných studií. Nejpodstatnější z nich je – dle mého názoru – rozsáhle komentovaná edice Weinerovy rodinné korespondence z let 1912–1914 od Jarmily Mourkové a diplomová práce Josefa Hrdličky, s níž souvisí i text otištěný v Souvislostech 2/1997 (nezmiňuji se o tom ze solidarity k periodiku, které držíte v rukou, ale recenzovaná kniha ke své škodě Hrdličkovy práce v seznamu použité literatury neuvádí). Básník, prozatér a novinář Weiner je pomalu, ale pevně a na stálo usazován na místo, jež mu náleží, tj. mezi to nejpodstatnější, co kdy z české literatury vzešlo.

Součástí tohoto weinerovského „boomu“ je i publikace Marie Langerové prostě nazvaná Weiner, již vydalo brněnské nakladatelství Host jako čtvrtý svazek řady Studium. Portrét Weinerova života i tvorby podává na překvapivě úzkém prostoru (samotného textu necelých sto stran). Studie je rozčleněna do šesti větších kapitol, sledem svých názvů (Hledání bez cíle, Výtvarná perspektiva, Deníky a rané dílo, Válka a Rozcestí, Noci a dny, Obrázky z cest) evokujících chronologický rozvrh s důrazem na výklad díla. Jejich náplň je však mnohem složitější a chronologické řazení faktů je na mnoha místech velice výrazně překračováno. Každá kapitola má ambici samostatného eseje, zahrnujícího odkazy na všechny ostatní Weinerovy životní i tvůrčí etapy a snaží se tak uchopit jeho svět v co nejširší celosti. Záměr nemalý.

Základní problém není ve zvoleném přístupu, vězí v tom, že autorka namísto zamýšlených esejů čtenáři předkládá poctivě rozpracované, ale do adekvátního tvaru nedotažené přípravy k  nim. Svůj skrojek badatelského chleba sice poctivě namáčí do všech pekáčů Weinerovy životní i tvůrčí kuchyně, chuti jí však splývají. Ke čtenáři se dostává – zdá se, že zcela programově – právě toto splývání. Ač (nebo spíše právě proto, že) jsem si schopen představit, proč to autorka dělá, nejsem si jist, že to je cesta, která Weinera přiblíží i ostatním. Celek netvoří ani studii literární (tj. metodicky si všímající literárních imanencí), ani v pravém slova smyslu povahopisnou, spíše jakýsi konglomerát obého. Není to ani literární věda, ani literární historie, je to – jak to říci nejvýstižněji? – ... hrouda. To je to pravé slovo. Text jako by neměl začátek ani konec, jeho stavbu sice lze po intenzivnějším úsilí poodhalit, ale víc autorka nedovolí. Pocit, který ve mně četba knihy vyvolala, mi napovídá, že do značné míry záměrně. Přimýšlím si, že se autorce Weiner stal natolik zvnitřnělou záležitostí a kýžené badatelské rozvírání Weinerova světa ji samotnou rozkolísalo natolik, že víc svým čtenářům dát nemohla. To lze pochopit. Weinerovo dílo má tolik sugestivně vnitřních not, že lehce vchází do snů, nebo – s odkazem na Chalupeckého náhledy – do onoho nebezpečného stavu, kdy se člověk pohybuje na nezřetelném rozhraní snu a bdění. A s tím si není radno zahrávat.

Langerová vešla do typicky weinerovské pasti, do vize světa, v němž se dělicí linky nacházejí všude, a proto na nich nezáleží tolik jako na (zdánlivých) podružnostech, „rýsovacích hřebíčcích“. Weiner v celém svém díle na tuto vpravdě ďábelskou výzvu (přesněji řečeno kletbu) reagoval, vzpíral se jí a občas i podléhal, právě skrze ni do svého života přijal „sluncem svrženého soka“. Langerová se pod tímto vlivem snaží Weinerův svět probádat jaksi zevnitř, a tak jí uplývají kýžené základní tvary. Dokonce ani v podkapitole věnované Weinerovi očima Jindřicha Chalupeckého se o tomto velice specifickém zorném úhlu příliš nedozvíme. Chybí těžiště. Takto se s jejím postojem nedá polemizovat, protože vlastně žádný není. S tím také souvisí skutečnost, že autorka až příliš často nepřiznává, co převzala od ostatních interpretů Weinerova díla. Musela by se totiž vůči nim vymezovat, a to jde „v pasti“ jen velice těžko.

Ať se to experimentátorům líbí nebo ne, stále existuje pouze jediný recept vedoucí ke sdělnosti: Postupovat od věcí jednodušších ke složitějším, od známých k neznámým. To Langerová nezvládla.

Přesto je možno v knížce nalézt bystré postřehy, kvůli nimž je dobře, že spatřila světlo světa. Velice přesné je kupř. vystižení Weinerovy novinařiny jakožto vytváření mnohavrstevného „deníku“ i dovození ztráty žánrové intimnosti. Inspirativní je též odlišení podstat Weinerových posledních sbírek a próz, vůbec nejlepší pasáže tak najdeme v druhé polovině knihy.

Některým částem textu, kladoucím téměř bez komentáře vedle sebe výňatky z Weinerových děl i osobní korespondence, ovšem rozumí pouze autorka sama. Nemá nedostatek faktografických znalostí, na mnoha místech probleskává, že kromě té – v poměru ke krátkosti textu – přehršle výpisků, kterou v knize prezentuje, zná o dost více. Co je to však platné, když tak často chybí nejen základní vysvětlení skutečností, na něž ony citace narážejí, ale i samo opodstatnění, proč jsou zařazeny tam, kde jsou. (Pars pro toto: Obsáhlá citace z Weinerova vyznání o židovském globe-trotterství na s. 33–34 zcela opomíjí kontext hořkosti a tíhy, s nímž Weiner ona slova psal.) Fakta, o něž by měl být výklad opřen, se čtenář dozvídá jaksi mimoděk. Proč se autorka zdráhá vyjasňovat jednotlivé duchovní i životněstylové komponenty Weinerova díla, mi není úplně jasné. Snad proto, že objasňované vždy zákonitě ztrácí onen původní (s odkazem na Nietzscheho „dionýský“) pel mnohoznačnosti a tím se v jistém slova smyslu zplošťuje. S tím se ale nedá nic dělat. Každá interpretace je svého druhu zploštěním, neboť nutně zahrnuje interpretův zorný úhel. A právě v onom úhlu spočívá raison d´être literární vědy a kritiky. Co uviděla a prožila Marie Langerová při svém setkání s Richardem Weinerem se dozvídáme jen velmi maličko. Co pocítila, je znát především z neosvětlených zákoutí jejího textu.

Knížka to není jednoznačně špatná, spíše uspěchaná, měla mnohem déle zrát. Takto je důležitým svědectvím o slepé cestě.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku