POD ČAROU • Souvislosti 3–4/2000
Ohlasy k tématu Duchovní hudba
Michal Rataj – muzikolog, hudební dramaturg ČRo 3 – Vltava
Je dobré, že se na otevřené platformě, jakou Souvislosti nesporně jsou, objevuje snaha o kritické přehlédnutí stavu liturgické hudby v našich zemích – ne na každé z dnešních křesťanských platforem by to takto bylo možné. Je nesporné, že se jedná o problém více než naléhavý a značně citlivý. Zdá se mně však, že tím více je potřeba jeho pojednání věnovat množství citu, taktu a zejména společného úsilí. Rád bych se tak podělil o několik poznámek, které mě po přečtení řady článků (a anketních odpovědí) v minulém čísle napadly.
1) Přítomnost slov „Duchovní hudba...“ v titulku ankety je poněkud zavádějící. Máme-li diskutovat o hudbě provozované při liturgii – ostatně zejména tento problém je v anketě i dalších článcích pojednáván –, mělo by být v tomto smyslu v zadání jasno. Jak rovněž dále vyplývá z jednotlivých odpovědí, těžko lze v tomto směru odečíst jasnější terminologický konsensus, který by ovšem předešel celé řadě nedorozumění, k nimž stále na různých úrovních dochází. Vyjdeme-li z Dokumentů II. vatikánského koncilu, budeme nadále hovořit o hudbě liturgické, nikoliv duchovní (Konstituce Sacrosanctum concilium (dále SC), kap. 6 s názvem „Liturgická hudba“).
2) Zveřejněná anketa je anketou mezi odborně zainteresovanými lidmi, anketou, která velmi jasně zrcadlí řadu specifických problémů spjatých s působením a zaměřením té které z oslovených osobností (skladatelů, sbormistrů, instrumentalistů, varhanářů...). Výsledek každé ankety je však determinován výběrem spektra respondentů. Asi nejsem jediný, kdo se ptá po klíči tohoto výběru. Za ne příliš taktní krok považuji fakt, že do ankety nebyly zahrnuty odpovědi různého spektra duchovních (salesián by odpověděl jistě jinak než benediktýn či premonstrát). Jak známo (a vyplývá to i z osobních zkušeností respondentů), kněz se značnou měrou podílí na formování podoby liturgické hudby ve své farnosti. Má-li být diskuse o liturgické hudbě plodná, neobejde se – myslím – bez těsného kontaktu s církevní hierarchií (zde nechápu arogantně generalizující výrok B. Korejse o propasti mezi klérem a laiky „...čím má kněz blíže k hierarchii, tím se obyčejně propast zvětšuje...“ či několik dalších nelichotivých poznámek k představitelům hierarchie, kterými může vzniknout zbytečné a nikterak plodné pnutí).
3) Celkové vyznění ankety může myslím u mnoha lidí budit dojem určitého fundamentalistického oparu. Vůbec ne proto, že otevřeně kritizuje dnes tak častou (a popravdě nezřídka hudební nervy drásající) „kytarovou liturgii“ ve prospěch „artificiální liturgické hudby“. Zejména však proto, že se pod celou řadou konkrétně artikulovaných problémů vytrácí to největší, nejsilnější a nejdůležitější, co přinesl II. vatikánský koncil do prostředí liturgie – liturgické společenství, princip „obecného kněžství“ (zejm. SC, odst. 26ff) – nikoliv již „tady sbor, tam kněz a někde na konci věřící“, ale společná oslava liturgického mystéria. Odtud se myslím odvíjejí klíčové problémy stavu liturgické hudby (nejenom však) v našich zemích.
4) Při veškeré apologii znovuzapojování tradiční liturgické hudby (zejména pak polyfonních mší) do bohoslužby se ptám, zda-li je rovněž myslitelná realizace aktivní účasti věřících na zpěvu. Umím si představit, že při chrámech budou na dobré úrovni aktivně působit pěvecké sbory, neumím si však již představit, že sbormistr bude schopen naučit relativně náročné party věřící lid. V předchozích obdobích nebyl požadavek účasti věřících na katolické liturgii nastolen, dnes tomu však tak je. Nové vnímání liturgie tak apeluje v tomto směru zejména na skladatele, kteří by byli schopni přinášet novou liturgickou hudbu v duchu liturgické obnovy II. vatikánského koncilu.
5) Řada invektiv směrem ke „kytarovým“ mším (byť tak často nevalných hudebních kvalit) se mně zdá příliš dlouhá. Dávno nežijeme v esteticky jednoznačně kanonizované době a nezdá se mi vhodné někomu diktovat, jakým způsobem má artikulovat svou oslavu Boha.
Hovořit o kytarách a dalších nástrojích používaných v populární hudbě jako o nepřípustných pro užití v liturgickém prostoru, je snad příliš silné. Řada nařízení a vizitačních zápisů z dob minulých svědčí o tom, že nejrůznější formy lidové (populární) hudby běžně pronikaly do chrámového prostoru – jistě přirozeně, přinášeli ji tam lidé, kteří si ji zpívali doma, s přáteli atd. –, kolik světských textů proniklo do výsostně liturgické středověké či renesanční polyfonie...
Byl jsem svědkem toho, jak se chrám po nově ustanovené nedělní bohoslužbě pro mladé (a díky zpěvům s kytarami) během krátké doby zcela naplnil – nezřídka novými tvářemi (na malém městě se to pozná...). Znám řadu případů skutečného evangelizačního impulsu, který tato forma liturgie měla (těžko pak popřít vanutí Ducha). Zdá se mně, že je úkolem každého příslušného kněze, aby kytarové soubory mladých lidí příslušně instruoval a zformoval do příslušných (a přijatelných) liturgických mantinelů. A vlastně – můžeme vůbec jako vnější pozorovatelé farizejsky soudit o jakékoliv živoucí liturgické oslavě, zda je skutečně liturgickou, či nikoliv? Nebylo by jednodušší, aby se vzdělaný hudebník „snížil“ k obohacení tříakordové kytarové harmonie, a onen hudebník-amatér byl otevřený novým impulsům světa doposud nepoznaného?
Závěrem – Díky všem, kteří mají možnost svým vlivem otevřít takovouto diskusi. Jenom tak je možné věci nově společně nahlížet, nově ohledávat, analyzovat a dobírat se společných stanovisek. Myslím, že je však také potřeba hledat prst Boží, který bývá často tolik zamaskován. Věřím však, že se vždy v pravou chvíli objeví. Budu se jej snažit hledat.