Pokračuji v Bishopové

Dole při okraji vody, v místech,

kde se vytahují čluny, po dlouhé rampě,

klesající šikmo ke dnu, tenké stříbrné

kmeny leží vodorovně

přes šedé kameny, pořád dolů,

dva tři metry od sebe.

Jako by se už nikdy neměl pohnout,

sevřený plynoucí vodou, nalevo

stojí, s čárou ponoru zarostlou větvemi

a zlomky prken, na kterých se chytil plevel,

těžební člun, žlutý nátěr

se pomalu propadá do rzi.

Nad zaprášenou přídí, nad kuželem

hladkých kamenů, z něhož trčí,

na opačném konci jak pověšená ve vzduchu, plošina

s gumovým pásem, se zdvíhá

členité rameno s pootočenou lžící,

v které se leskne, jak olej, dešťová voda.

Pěšina, vypražená do tvrdosti cihel,

běží k pile uprostřed pole, rovná,

tam se otáčí a obchází ji

ve čtyřech zaoblených úhlech

a táhne se dál přes pole,

udusaná, rovná a přesná.

Na protějším břehu, kde z řeky,

svislá a hladká jak zeď, stoupá skála,

borovice malátně zaklání větve

a mezi nimi, v širokých průzorech,

se rozvírají jiné borovice,

ty o něco výš, na travnatém temeni.

Ruka, nebe, schod

Nekonečné střídání oken a dřezů,

zlatých oken a stříbrných dřezů,

očí na skle, rukou pod vodou.

Střechy tu nemají nepřítele;

teď večer, kdy v pruzích slunce

lenivě tráví odpolední lov,

portály, okna, římsy, schodiště

vydechnou, vyrazí po své myší práci,

hbitě a přesně zachovávají svůj rod.

A poštolky dokola zkoušejí dvojhlasy,

přes první sloku se nedostanou.

Ruka v horké vodě

otéká a měkne,

tak jako nebe chvíli nato.

* * *

Havrani vystřelují nad vinice,

hluboko za kopcem

nehybný objem hejna.

Pár posledních výměn na řece,

opakující se lesk.

Pak už se nic neobnoví.

Jen stehy nábřežních laviček.

Člun se vrací k těžební lodi,

zhasnou nepotřebná světla.

Tři věci: lepkavá hmota horizontu

v místě, kde řeka mizí,

mrak kopce,

nepozorované vybublávání

havraního hejna.

* * *

Straka koupající se ve svrchní větvi,

klidná jak oko, které pozoruje hřmění.

To měsíc stoupal a nic neviděl,

žlutý jak stránka, s nocí po ruce.

A do krajiny zapřažená řeka

záblesky odháněla ptáky,

trpělivě z nejspodnějších pater

vraceli se s posilami zpět.

Okno

Podjezerní vlaštovky. Posloupnost zeleně.

A naráz bouřka jak z jiné epochy.

Vyražený dech barev.

Sklo blesku. Kyt blankytu.

Řezničina

Boj zelených objemů.

Hrom propadá patry.

Drobné druhy zvuků prchají

do svých nor. Na hraně dveří

zprohýbaný list syčí jako had.

Z trávy se vysmekají bílé můry,

miniatury ptačích koster.

Prozatím stojíme v kruhu přirovnání,

hlídáme jeden druhého.

V noci sen o trhání plevele:

chlupatých plechů. Pářu látku,

rvu čalounění plné vody.

* * *

Terče strak nad zlatým deštěm,

honička poslů s rozzářeným bělmem.

V oku vážky

V oku vážky tvary oblékají

šedomodré opleskané bundy,

pestrá těžká věc

podobá se větvi borovice.

Rozkymácená barva, vějíř hrany.

Sebekratší pohyb, zaváhání, nádech

zaznamená ale černí na běli:

tušové písmeno, napuštěná nit

prosakují papírový vítr.

Judolia, Strangalia

Pod spodním patrem větví

tkáň komárů a muchnic, hlasů, horizontu,

oko roháče, zkoumající sloupek plotu,

květní tesaříci, na krovkách posmrtné masky,

v rovnoměrném světle se zažehují ohně,

které nevábí a nezrazují.

Ve světlých lesích

Ve světlých lesích a polích

jsou hlavy pasažérů z hladkého skla,

kouřové vázy s mou tváří

a očima, ve kterých

káně nízko nad sklizeným plochou,

naprosto stejné odstíny hnědi,

bažant v polehlých krajních keřích,

dvě šedé volavky, v otáčce,

v zákrytu, straka, liška, dvě srny

smutně pozorující pod náspem.

Nevím, co je za oknem vlaku

ve světlých lesích.

* * *

Na polích za městem byl sníh, a není,

a přesto chybí pocit rozuzlení,

chuť, pachuť změny, ani ta ne,

když pozoruješ prázdné pláně,

vzdálené, blízké, jako na dlani.

Nad polní zemí letí havrani

jak černá deska, jak stín vzducholodě,

jak jednotvárné vlečné lodě,

táhnoucí po jediné trase

hladinu, která zavírá se,

říční most a dno, říční ostrov, přívoz,

říční břeh, říční mávající život.

Jak černé kopce navršené hřměním

dálnice, jako vnitrozemské změny

počasí, povrchů a světel

na odpočívadlech a v benzinových světech,

tam, kde si stíny zapínají stín,

a reflektory loví fresky propasti.

Jak pohled, který zavřou lesní zdi,

jako les, který průsek odhodí,

jak průsek, který strhne lesní tma,

jak les, jenž pole odrovná,

tak matní jako hloučky laní v poli,

dravec na kraji čehokoli

a oko za sklem obrácené za ním.

Básník a překladatel poezie PETR BORKOVEC se narodil roku 1970 v Louňovicích pod Blaníkem. Letos vydal překlad ruské poezie Vladimira Nabokova (Triáda), překlad Aischylovy tragédie Oresteia (s Matyášem Havrdou, ND) a dvanáct básní pod názvem A.B.A.F. (Opus). Některé zde otištěné texty jsou zařazeny do souboru Needle-Book (básně 1997–2002), který vydává nakladatelství Paseka ve výběrové řadě Klubu přátel poezie na jaře 2003.