Trugschluß m. klamný, mylný závěr(ek), soud, úsudek, sofisma n., paralogismus m.

Pobyl jsem týden na jednotce intenzivní péče v jedné pražské nemocnici a pak dva týdny ve stejné nemocnici na stanici intermediární péče. Tento esej není deníkem ani reportáží, ale pokusem o rekonstrukci toho, co se mi tam začalo naléhavě jevit jako něco, čemu se ve filosofii říká eidos: ne tedy náhodné seskupení, ale „podstatný tvar“, nový organický druh, ve kterém má každá rozlišitelná součást svou roli a je propojená s ostatními. Mé úvahy se opírají především o to, co jsem zažil tam, v nemocničním světě, a o čem přináším svědectví. Během psaní tohoto eseje jsem cítil povinnost uchovat si jakýsi vnitřní kontakt se skutečnostmi, s nimiž jsem se tam setkal, a nezradit je tím, že bych si vytvořil vůči nim citový a intelektuální odstup. Proto jádrem tohoto sdělení musí zůstat příběh, proto se odvolávám jen na literaturu, kterou jsem četl tam (i tato četba byla součástí příběhu).

Nejnezbytnější vysvětlení, jak a proč jsem se dostal na jednotku intenzivní péče, podá introdukce, Příjem. Hned poté vstoupíme doprostřed dění: představím nejprve čtyři hlavní Aktéry jednotky, kteří obklopují pacienta a rozhodují o jeho přežití, a to Personál, Přístroje, Domov a Spolupacienty. Toto pořadí není náhodné: v prvních hodinách, kdy se bojuje o přežití, jsem je považoval za sled od nejbližšího horizontu ke vzdálenějším. Jak se člověk vzpamatovává, začíná si všímat i toho, jaké jsou mezi těmito čtyřmi aktéry Vztahy. Čtyři podle mě nejdůležitější z nich byly Zákroky (mezi Personálem a Přístroji), Hrůzy (mezi Přístroji a Domovem), Příběhy (mezi Domovem a Spolupacienty) a Vzpoury (mezi Spolupacienty a Personálem) – ty popíšu ve druhém okruhu kolem jádra dění. Do třetice ke každému z těchto vztahů doplním v posledním okruhu jejich Přesahy, které znamenají průhled z nemocniční izolace do dění venku a do jisté míry i pokus o pohled na smysl tohoto dění zvenčí – Iatropatogenie (k Zákrokům), Veřejnost (k Hrůzám), Dějiny (k Příběhům) a Zázraky (ke Vzpourám). K odstupu dal příležitost už pobyt na Stanici intermediární péče, což je i název kody.

Schéma tří rozšiřujících se kruhů kolem Jednotky intenzivní péče by se dalo zakreslit takto:

Příjem

Když člověk projde vírem událostí, ve kterých šlo o zdraví nebo dokonce o život – ať už vlastní nebo někoho blízkého –, stále se vrací zpět a zkoumá, co by se stalo, kdyby. Zabránil bych dalšímu neblahému vývoji, kdybych byl býval v první nemocnici, kam mě dovezla sanitka s podvrtnutým kolenem, trval při prvé kontrole v ambulanci po necelém týdnu od úrazu na tom, že se chirurg musí podívat na lahvičku s močí růžovou od krve, a nebyl bych se býval dal odbýt, že mu ji nemusím ani ukazovat, protože je to „z kolena“? Odvrátil bych katastrofu, kdybych byl u dalších dvou ošetřujících lékařů dal najevo, že se nehodlám jen tak smířit s již měsíc trvající zvýšenou teplotou a posléze vysokou sedimentací? A co kdybych byl dal na svou ženu, která se jako jediná znepokojovala hned po úraze krví v moči a ke konci prvního měsíce kašlem a popadáním dechu, což jí připomnělo plicní embolii? Opačné znaménko se zdá mít kondicionál: co kdyby žena bývala uspěla a dovolala se lékaře na nejbližší noční pohotovosti, který by mě nejspíš jen poslal o dům dál, takže by profesionální úsilí o můj návrat do života nezačalo krátce po telefonátu příjezdem rychlé sanitky (kde jsem dostal kapačku do žíly ihned po ulehnutí na lehátko), ale zřejmě daleko později?

Působilo to tak, že evidentně dramatický stav pětapadesátníka bílého jako stěna a lapajícího po dechu patřil k těm silným podnětům, o nichž se říká, že prý nastartují uvnitř našeho zdravotnického systému jakýsi mimořádný – bleskový a dokonale sehraný – režim. Aby začalo uzdravování, musel jsem se nejdřív propadnout až k vitálnímu ohrožení. Možná ale, že něco podobného nastalo i v obráceném směru: teprve dramatický vstup celé posádky sanitky do bytu mě vyburcoval z jakési letargie, protože jsem si musel přiznat, že jde o život.

Krásná sestra s modrošedýma očima – ta, která mi v autě ještě před odjezdem zavedla kanylu a propojila mě s životodárným obsahem kapačky –, mě celou cestu sanitkou držela za ruku. Kdykoli jsem na ni pohlédl, zjistil jsem, že mi hledí do očí. Usmál jsem se a ona měla potřebu se za to omluvit, že je to její povinnost.

Na příjmu mě ochranný doprovod oranžových brouků opustil. Byl jsem až druhý na řadě – přede mnou byl sebevrah. Sestra s pobaveným údivem poznamenala, že si sám vypláchl žaludek. Obrovitý muž se na mne náhle otočil, upřel na mě nepřítomné buličí oči a s pokleslým dolním rtem si mě chvíli prohlížel jako divnou věc. Do přijímajícího lékaře neustále hučel jeho kolega, který mu s badatelskou vášní vysvětloval, jaké postupy musí zvolit, aby z analýzy krve dostal co nejvíc zjištění. Měl jsem pocit, že mě jeho vědecké extempore hrozivě zdržuje, ale začínal jsem tušit, že jde o mou krev. Snad právě díky této disputaci jsem se stal případem, pro který se přijímajícímu lékaři podařilo vyžádat místo na jednotce intenzivní péče, kde ještě před krátkým časem bylo plno. Na echu – ultrazvukovém vyšetření srdce – si na chvíli pustili i zvuk, takže jsem uslyšel ono podivné rytmické čvachtání, nějak málo důstojné na to, jaký má význam: vždyť kdyby tenhle bicí nástroj umlkl, všechny ty úkony by přestaly mít smysl. Ještě se mnou zajeli pod rentgen – vždy mi předem řekli, kam se jede – a pak už jsem se blížil k oddělení, kde lidi vytahují z nejhoršího.

Jednotka intenzivní péče

První okruh: Aktéři

Tomu, že doktor K. slouží od pátku do pondělního rána, mohu vděčit za to, že je při mém příjmu i v tuto zvláštní dobu, v neděli v noci. Smím se ještě vsedě sám svléknout z domácích kalhot, košile a slipů. Jsem na prostřední ze tří postelí. Na první jsem při vjezdu zahlédl podivně veliký mužský obličej, spánkem jako zbavený nejméně půli ducha. Dostávám andělíčka, který se navléká zepředu jako svěrací kazajka, vzadu je uvázán na krku sestrou a dole je vždycky krátký. Jako kdyby si chtěli pojistit, že když v tomto úboru vyjdu z lůžka, bude mi jak v trapném snu. Od té chvíle existuji pouze vleže a jsem veskrze obsluhován. Do nosu mi okamžitě zavedou kyslík, jeho přívod naléhavě hučí někde hned za hlavou. Pomocí nalepovacích elektrod a kabelů jsem napojen na měření tepu, rytmu srdce a dechu, které se zobrazuje na malou zelenou obrazovku vysoko na zdi nad mou hlavou. Nabídnou mi možnost zavolat si z přenosného telefonu domů. Slyším svou ženu ze vzdálené země zdravých a dojat tím propojením dvou světů podávám jí první zprávu, co tu se mnou dělají.

Zhasíná se. Příchody sester ke mně nebo k druhým jsou tiché vpády do blouznivého polospánku. Nejméně dvakrát během noci mi odebírají krev, jednou z ruky, podruhé z třísel. Na levou ruku dostávám pásku, která se na pokyn automatu co chvíli nafoukne a tím ztuha stáhne, aby mi změřila krevní tlak (říkám jí škrtič). Sestry si v našem pokoji svítí většinou jen tak, že nechají pootevřené dveře ze sesterny, která je s námi spojena dlouhým oknem, na němž jsou trvale staženy žaluzie, mezi jejichž mezerami vzniká obraz, který se dá rekonstruovat do celku. Někdy hluboko v noci mi jedna ze sester navlékne bílé pružné punčochy sahající až nad kolena. Co chvíli se ozve dvojí cinknutí a na mé obrazovce naskočí sdělení, že na tom a tom čísle je alarm. Teprve za dlouho uslyším slabý vzdech ze třetí postele, kde je za zataženou plentou stará paní. Několikrát za noc se na ni přiběhnou podívat. Ačkoli máme každý u sebe zvonek, ona nikdy nezazvoní. Je absolutně pokorná. Žasnu nad něhou, s jakou s ní jednají. Žádné „babi“: oslovují ji jménem a mluví o jejích zádíčkách.

Nemusím závidět. Všichni tu máme těla složená ze zdrobnělin. Nožičky a ručičky. Říkají to i někteří lékaři. Stávají se tím z nás děti, tak malé, že mají právo na to, aby byly bez pocitu studu a výčitek obsluhovány. Když se nám konečně podaří – prý to někdy bývá až po týdnu – si vleže ulevit do mísy, utřou nám zadeček. Sedět přitom nesmíme, ani na gramofonu – židli s mísou –, dokud nebudeme déčka. Prvních pět dní nejsem ani céčko, které smí sedět na posteli s nohama spuštěnýma dolů. Písmena dávají tomu zoufalému stavu důstojnost objektivity, abecední pořadí vyznačuje směr touhy. Žasnu nad těmito sociolingvistickými vynálezy. Zdrobněliny ulehčují situaci obsluhování jak personálu, tak pacientům. Na vzpurného pacienta je možné zvednout hlas jako na zlobivé dítě, ale zdrobněliny sestře také umožní – jako matce – jakési smazání účtu a okamžité odpuštění.

Ráno tu začíná za tmy, někdy i před půl šestou, ale po tíživé noci je úlevou. Rozsvítí se stropní světla, sestry pomocí kliky v nohou postele zvednou podhlavníky, na stolek nad postel dají umyvadélko a mycí potřeby. Kdo může, umyje se sám žínkou do půli těla. Od druhého dne jsem si vymínil, že se budu holit žiletkou. Okamžitě se stává respektovaným rituálem, že mi sundavají se zdi sesterny velké zrcadlo. Překlopí nás na levý a pravý bok a přitom vymění prostěradlo a převléknou ložní prádlo. Vše se děje v tempu nočního poplachu. Měří se teplota, odebírá se krev, přijíždí stolek s EKG. Do třičtvrtě hodiny je po poplachu a do osmi, kdy se přiváží snídaně, se klimbá. Absurdní rytmus, daný jistě střídáním směn, v neprospěch pacientů a ve prospěch představy posttotalitárního zaměstnance o tom, jak mít pro sebe co nejdelší zbytek dne poté, co se trochu prospí po návratu z noční. I toto strukturální násilí je však provedeno laskavě, s dokonalou úsporností optimální pohybové koordinace a zaobaleno do zdrobnělin.

Po celou noc někdo v sesterně bdí a na zvuková znamení okamžitě vybíhá. Do půlnoci je slyšet televize, ale jen tak slabě, že není rozumět slovům. Sestry si mají stále co vyprávět, smějí se i dlouho po půlnoci. Přijde za nimi noční návštěva dvou manželů a ve stoje probíhá jakýsi rozchechtaný mezirodinný piknik. Pokorný pacient je rád, že sestry mají čas dobít energii a obnovit si svou hbitou a vstřícnou vyrovnanost.

V jedné noci bolesti, když se k plicní embolii připojil zápal plic, slyším hluboce po půlnoci ženský zpěv. Je to nekonečná variace na několik málo tónů, a to v moll. Šílená stařena? Vrchní sestra ráno naznačí, že by to mohla být nějaká sestřička. Když pak o veselém živočichu, kterému se říká Žába, padne zmínka, že zpívá ve sboru, přizná se k této improvizaci. Jako by to bylo sdělené tajemství, odhodila část ostychu: za dveřmi naší jednotky počká na druhou stejně mladou sestru, která vnáší dovnitř oběd, a vybafne na ni. Polévka vyšplouchne a jedno sousto pleskne na podlahu. Sestra otře pobryndnutou plastovou krabici, ve které nese pacientovi jídlo, ale podlahu už ne. Saji z toho uličnického výjevu život jako vampýr.

Den tu není dlouhý pro toho, kdo cítí, jak moc je ještě třeba vykonat, aby vůbec vystoupil z hloubi bezprostředního ohrožení. Je také stále co pozorovat a o čem přemýšlet. Vše, co se tu děje, je vzájemně sladěno a nasměrováno k úzdravě. Začínám chápat, že je to systém – do detailu prokomponovaný jako mnohohlasá fuga – umožňující personálu, jak to vydržet, aby se v malém počtu lidí dalo čtyřiadvacet hodin non stop bdít, intenzivně pečovat a neztratit lidskost. I ti nejbližší Ježíšovi apoštolové opakovaně usínuli, když se modlil v smrtelných úzkostech. Bohočlověk tím byl zraňován, ale věděl, že to musí lidem prominout. Zde se podařilo souhrou všech komponent vytvořit až jakoby nadlidskou situaci, že zdraví lidé zůstávají nepřetržitě bdělí kvůli jiným jim cizím, leč na životu ohroženým lidem.

Vrchní sestra se samozřejmě pozná podle toho, že je přísnější, ale když se odnášejí bažanty nebo utírá zadeček, ničemu z toho se nevyhne. Ošetřující lékaři si přinášejí do sesterny svůj oblak respektu, ale zjevně rádi se dlouze baví se sestrami. Neexistuje tu jednotné oblečení. Sestry mají fragmenty uniformy kombinované s tričky a svetry, primář zajde přes den na oddělení v šedém saku a tmavých kalhotách. Tento „nepořádek“ v nepodstatném je pozoruhodně kompenzován čistotou, kterou v mikrosvětě pacientova lůžka sestry denně obstarávají ještě navíc k úklidu. Podléhat vnějšímu řádu a mrzačit tím skutečný řád je těžkou sociální chorobou, proti které zde našli lék.

Civilkové – chlapci na náhradní vojenské službě, většinou s neobvyklým sestřihem vlasů – jsou trvalým zdrojem potěšení pro nejstarší pacientky, které na ně v jejich přítomnosti pějí hlasité chvály. Sestry je vlídně zaučují do svého řemesla. Pod nimi v hierarchii už jsou jen uklízečky. Hierarchie tu neznamená jen, kdo komu velí. Čím je kdo výš, tím je jistější, že při vstupu do pokoje pozdraví – i několikrát denně. Primář v čele velké vizity zaklepe na dveře pokoje. Před vizitou nepanuje hysterie, sestry neuklízejí věci pacientů se stolků, a kdo už chodí, nemusí být předem v posteli.

Civilkové vozí pacienty na diagnostické úkony, které se nedají provést na pokoji (na jednotku ale přijede i malý rentgen). Na jedno z vyšetření si mě doktor K. veze sám – to už jsem déčko na židli –, protože službu konající civilka zrovna není po ruce. Cení si svého i mého času víc než kastovních symbolů.

Druhou neděli nemá doktor K. službu, ale přesto se tu objeví s holčičkou, se kterou byl vyslán na procházku.

Doktor K. se na mě často zajde podívat. Mlčí, hledí mi do očí a s lehce ironickým šklebem přemýšlí. Pak obvykle sáhne do přístrojů a něco pozmění. Když zaslechne z mého vyprávění sousedovi, že jsem měl krev v moči, zpozorní. Nechá si to zopakovat – jako bych to od začátku neměl v „papírech“ – a vyvodí z toho hypotézu. To mě bude stát nejdrastičtější diagnostický zákrok mého života.

2. Přístroje

Od druhého dne ke mně vedlo celkem sedm kabelů nebo hadiček. Prvních šest, to byl kyslík, jakési brejličky za uši, které místo na oči míří do nosu, přívod vzduchu na měření krevního tlaku, tři elektrody na prsou, které se hlavně v noci odtrhávaly a sestřičky vybíhaly ujistit se, že rovná čára na monitoru není exitus, ale jenom odlepený knoflík, a přívod z kapačky, na kterou byl ještě napojen přístroj regulující dávku heparinu – rozřeďovače krve – určovanou podle toho, jak dopadl poslední test srážlivosti. Sedmou se stal katetr srdcem do plic. Doktor K. mi postupně vyložil, jaká to bude pro mě výhoda: jednak budou znát krevní tlak v plicnici, jednak budou přivádět heparin přímo do středu dění, kromě toho mohou stejnou rourkou provádět i krevní odběry bez dalšího píchání. Kdo by tolika lákadlům odolal? Nebo spíš: kdo by dokázal říci doktoru K. ne?

Aby bylo z čeho hodnoty tlaku v plicích odečítat, byl jsem přestěhován na krajní lůžko, kde byl výkonnější a taky větší monitor. Velkými číslicemi se tu napisovaly teď už jen po hodinách zjišťované hodnoty krevního tlaku a trvale měřeného tepu a vykreslovaly se křivky srdečního rytmu a dechu. Pamatuji si, že tlak v plicnici byl třikrát větší než normální. Když trochu vyzvídáte, prozradí vám, kolik je norma a jak se od ní lišíte. Ušetří vás ale toho podstatného: vysvětlení, jak závažná je vaše odchylka. To se dá vytušit nepřímo, z dramatizujících epitet. Od počáteční „poměrně lehké“ plicní embolie se v charakteristikách mého stavu přecházelo přes „středně těžkou“ k embolii „v horním pásmu závažnosti“. Dodnes mi ale není jasné, zda tento posun znamenal, že jsem se skutečně zhoršoval, že se prohlubovalo jejich poznání nebo že mě zpočátku víc šetřili.

Jakmile byla některému z pacientů elektronickými čidly naměřena nebezpečná hodnota kteréhokoli ze sledovaných parametrů, můj záznam se uctivě smrskl na horní okraj obrazovky a se dvěma cinknutími naskočil přes její zbytek ALARM se jménem pacienta, doplňkem BAD – zlý – a číslem známkujícím, jak moc je to zlé – od 1 do 5. Když mi vsouvali do srdce onen katetr, nikdo kolem zrovna neplašil, takže jsem tam mohl ve velkých číslicích sledovat vzestup a nakonec i zklidnění svého tepu.

V nočním polobdění jsem se stával jakousi chimérickou ústřednou celé jednotky. Z čísel lůžek připojených k alarmům mi došlo, že na protilehlou stranu od sesterny je pokoj s druhou trojicí. Děsilo mě, jak poryvy arytmií spolupacientů v naší místnosti záludně přicházely ve chvílích, kdy zrovna klidně oddychovali. Zelené světlo obrazovky ve tmě zářilo. Také dvojice cinknutí nabyla v nočním tichu na síle a hrozivosti. Na ty nejtěžší alarmy sestry vybíhaly zjišťovat situaci.

Celou jednu noc se mi táhl horečnatý sen o jakémsi metasystému, který jsem si zapsal takto: „Jsme všichni propojeni. Každý popsán nikoli nesčetnými, ale rozumně vybranými parametry. Mezi námi se otevírá možnost komunikace. Kdo ji ale umožňuje, vytváří – to přece musí být logicky řízená náročná funkce. Nikdo takový není vidět, i když jako bych s ním mluvil. To není zápis snu, ale logifikující rekonstrukce.“

Kdo to je? Jsem to já? Je to Bůh? Je to Bůh a my s ním ve spolupráci?

Přístroje, které nás sledují, pomáhají vytvořit a prohloubit ono až nadpřirozené a jinak neúnosné a nenaplnitelné permanentní bdění personálu. Počítače vyhodnocují nejenom překročení absolutní výše parametru, ale i nepravidelnosti v jeho změnách. Zvykl jsem si na ně jako na absolutně skromné, dokonalé strážce, zesilovače vnímání personálu a povzbuzovače jeho pozornosti. Technika patřící bezprostředně k jednotce mi přišla pozoruhodně přiměřená a vůči pacientům šetrná. Ne tak už diagnostické procedury mimo pokoj, za kterými jsme byli vysíláni na lůžku, pojízdné židli nebo dokonce sanitkou. Ještě jako céčko, co si nesmí ani dojít na záchod, ocitl jsem se v sanitce, která mě vezla přes půl Prahy do nemocnice na scintigrafii. Měl jsem ten skvělý nápad, aby má žena, která za mnou byla zrovna na návštěvě, požádala o dovolení jet se mnou – čekává se tam prý i několik hodin, strávíme je tedy spolu. Sanitka náhle – uprostřed cesty – zastavila před jinou nemocnicí, v K.-ově ulici. Tady umřeli oba mí rodiče za okolností, které se blížily horroru. Máma potřebovala dodat krev – ale přivezli ji sem, kde ji dostat nemohla, a převozu do jiné nemocnice se už živa nedočkala. Pro tátu bylo v den příjmu místo jen na chodbě. Ne, nebudou chtít, abych tu vystoupil a šel tam také umřít. Přistoupil bělovlasý pán, který jako kdyby přišel z první republiky. Během několika dalších hodin jsme spolu zmapovali všechny soukromé krámy, jež kdysi žily mezi naším a jeho bytem, na pomezí Žižkova a Vinohrad.

Na scinti čekalo kolem dvacítky lidí, většinou stařenek. Jedna tu byla prý již od desíti hodin dopoledne a odcházela v osm večer. Kdo neměl svou kolečkovou židli sebou, musel na lavici, protože pro další pacienty přivážené sanitkami tu byla k dispozici místní pojízdná židle jenom jediná. Když jedna z osob obsluhujících přístroj odkudsi přinesla konvici čaje a misku piškotů, bylo to od ní laskavé gesto, od její instituce ale vlastně výsměch. Dehydratovaní, vyhládlí, vyčerpaní a vyplašení pacienti povětšinou v županech naslouchali v maličké čekárně několika krákorajícím dominantním osobnostem, které se střídavě chápaly slova. Arogance monopolního veleaparátu: mezi mraky personálu není vyčleněno čtvrt síly, která by dokázala pacienty realisticky objednávat a na místě si pak všímat jejich tělesného i duševního stavu. Tady je jinak organizovaný prostor, do něhož jemně sehraný systém jednotky intenzivní péče nedosahuje. Leda že by to byla léčba šokem, abychom se tam „domů“ ještě rádi vraceli.

Procedura měla dvě fáze. Nejprve na papouškovitě pestré obrazovce zazářila díky vstřiknutým izotopům všechna místa mých plic zasažená vmetky. Když jsme všichni prošli touto fází, začalo druhé kolo, při kterém se zhluboka dýchalo do trubice. Dalšího dne večer se mi znovu rozhořel zápal plic – byl jsem pevně přesvědčen, že ho rozdmychalo dýchání do přístroje – a zase jsem mohl spát jen v jediné poloze na zádech. Vyskočila mi horečka a v mé paměti se vytvořila ještě v nemocnici záhada. Ačkoli jsem se ze scinti už nevrátil na jednotku intenzivní péče, měl jsem dojem bdělého zážitku, jak nad sebou na monitoru vidím jakési srdeční arytmie s mým jménem. Doktor J. mi pak ale řekl, že na záznamu, který si zpětně pustil, nic mimořádného nebylo. Byl to zřejmě živý sen, který jsem podobně jako moji blouznící staříci zakomponoval do bdělých vzpomínek.

Nejtvrdší konfrontaci s přístroji jsem ale zažil hned druhý den pobytu na jednotce. Doktor K. povzbuzen tím, jak snadno mě získal pro katetr srdcem do plic, začal mě lákat nejprve na rentgen „duté žíly“, kde podle své hypotézy najde místo, odkud byl vmetek vypuštěn. Pak připustil, že tam nahlédnou i katetrem. Nakonec dodal, že když už tam budou, podívají se i na plíce a srdce. Uvědomil jsem si, že tenhle příběh znám. Vyprávěl mi jej přítel Zdeněk po své první mozkové operaci (druhou nepřežil). K chirurgickému zákroku neříkal nic, zato tuto diagnostickou techniku považoval za to nejhorší, čeho se na něm kdy medicína dopustila. Jako bonus navíc přidával doktor K., že se zákroku účastní i primář rentgenu.

Nedokázal jsem odmítnout. Byl jsem tak vděčný za již druhý den vydobytého života, že jsem vnitřně připustil, že za to musím svému zachránci nabídnout možnost, aby mě případně v dobrém úmyslu připravil o život. Tato ochota jít společně vstříc nejvyššímu ohrožení je jakýmsi děsivým poutem lékaře a pacienta. Operační sál je oltářem, na kterém se v ležícím Izákovi, nad nímž se zvedá Abrahamův nůž, rodí víra, která léčí.

Tato pokora mě samotného vlastně překvapila. V „civilu“ považuji za svou občanskou povinnost se nedat manipulovat a bývám ve svém vzdoru až impulzivní. Zde jsem se podrobil zřejmě zcela jiné síle než zvůli byrokracie, síle, jež má kořeny ještě hluboko před Starým zákonem: mytickému archetypu účasti na oběti, která se koná zástupně za celý kmen. Odmítnutí znamená oslabení tohoto velekněze, který slouží i jiným. I on tu nevystupuje sám za sebe a i on doufá, že oběť nebude nutná.

Pokryli mě až k hlavě zelenými rouškami a ponechali odkryté jen místečko na stehně, které místně umrtvili. Rentgenový primář mi položil otázku, co že se mi to vlastně stalo, a já se zmínil o tom, že tramvaj, která se mnou smýkla tak, že mě srazila, mě vezla na Pražský hrad na schůzku programového výboru Fora 2000, které svolává Václav Havel a Elie Wiesel a jež se má zabývat budoucností naší planety. Zatímco do mě vsouvali metr třicet dlouhý katetr, bavil jsem je líčením, jak kníže S. podpořil mou ideu studentského workshopu a okamžitě nato zase usnul. Primář se vyptával na prezidenta a všichni probírali jeho výroky o medicíně těsně po operaci plic. Doktor K. se jen tak mezi řečí primáři omlouval, že tu krev na podlaze pak hned utřou.

Na exkurzi do srdce byl katetr příliš krátký. Vrchní sestra byla proto vyslána o patro výš, že tam mají jeden o délce metr pětačtyřicet. „Co to tam plandá?“ zeptal se uprostřed svého mistrně vedeného interview upřímně zděšený primář, když stopětačtyřicítka dorazila až do mého srdce. „To nic, to je druhý katetr do srdce shora,“ uklidnil ho doktor K. Most rentgenu jsem měl těsně nad hlavou, jako gilotinu, jindy trochu chladná vrchní sestra mě vískala ve zpocených vlasech a až do hrdla mi dusivě stoupl poryv horka způsobený druhou, snad ještě silnější dávkou kontrastní kapaliny. Pak doktor K. vytáhl katetr z mého těla tak rychle, jako když tasí meč, a do třísel mi položili velký bílý pytel naplněný mořským pískem. „Panebože, děkuju, že jsem to směl přežít,“ řekl jsem si.

V krutě kritické knize Ivana Illiche Nemesis medicíny (z roku 1976), kterou jsem si dal přinést do nemocnice jako protilék k tendenci promítat do tohoto světa příliš idealizované významy, jsem se za několik dní dočetl o této diagnostické metodě: „Katetrizace srdce použitá k tomu, aby se zjistilo, že pacient trpí kardiomyopatií – což se nedělá rutinně – stojí 350 dolarů a zabíjí jednoho pacienta z padesáti.“

Jednou moje žena málem nepřišla a chtěla poslat místo sebe jen omluvný dopis – ten den ji příliš zmáhala tíže života. Nakonec ale o něco později přece jen dorazila. Naštěstí jsou – alespoň v této nemocnici – daleko za námi doby, kdy se návštěvy omezovaly na neděli a případně středu a personál si ještě dával záležet na jejich včasném vyhnání. Na jednotce intenzivní péče dobře vědí, že domov pro jejich pacienta byl a ve šťastném případě zase bude tou podstatnou skutečností a že i pro toho nejohroženějšího nemocničního pacienta je lékem.

Závěsy mezi postelemi se zatahovaly při třech příležitostech: když pacient dostal mísu, když se na lůžku odehrával lékařský zákrok a když někomu přišla návštěva. Jsou to tři druhy intimity, tři způsoby, jimiž se člověk stává bezmocný, ale také tři způsoby, jak se mu může dostat velké úlevy.

Snad nejvíc jsem z návštěv své ženy miloval způsob, jakým mi vyprávěla, co je nového v politice. Dění na naší politické scéně mi po celou dobu v nemocnici připadalo jako něco cizího a zbytečného a vyhýbal jsem se médiím jako jakémusi znesvěcení mé klauzury, kterou jsem pociťoval jako očistu. V jejím podání však tyto marnosti byly dešifrovány a nabývaly skutečných proporcí: nízké bylo odhalováno jako nízké, malé jako malé, hrozivé se ukazovalo jako hrozivé, směšné jako směšné.

Samozřejmě jsem rád uviděl v nemocnici na návštěvě oba syny. Ten starší přišel podruhé i se svou dívkou a já se poctivě snažil podat svůj příběh jako anekdotu. Bránil jsem se však návštěvám pracovním a kolegiálním. Cítil jsem, že teprve tady mi dochází nevyčerpatelná a nedocenitelná síla a metafyzická hloubka domova a že ji nejlépe pochopím skrze svou ženu. Hanbil jsem se při pomyšlení, že tady vlastně spolu mluvíme daleko víc než předtím doma.

Říkal jsem si, že ještě než odtud vyjdu, musím se snažit promyslet, proč na mě mé vlastní tělo vystřelilo smrtící embolii. Bylo to zřejmě varování, týkalo se mého selhání vůči těm, které nejvíc miluju.

Blízkost smrti mě vedla k úvahám o životě, který mi snad zbývá. Domov se odtud nejevil jen jako azyl, kam lze utéci před největšími tvrdostmi života, ale jako ostrov, který nabízí možnost pravdivého společného promýšlení života. A také procítění. Když jsem ležel pod rentgenovou gilotinou, city jsem měl jako vypnuty. Postoj naprosto oddané pokory mě činil statečným – nebo otupělým – až k bezcitnosti. Hned druhý den jsem o těchto drsných zážitcích dokázal vyprávět s humorným nadhledem. Nezvládnutelně naměkko jsem ale byl, když jsem naopak chtěl sdělit něco velmi příznivého, počínaje tím, jak mě ona modrooká sestra v sanitce celou dobu držela za ruku a pohledem do očí kontrolovala, zda ještě žiju.

Úlohu domova jsem lépe pochopil, když jsem sledoval, co se děje s mými spolupacienty v době návštěv. Zkroušený důchodce pan A., kterého přivezli na jednotku po infarktu a jehož monology se zpočátku neustále jakoby vyčítavě vracely k tomu, o které drobné radosti svého života teď asi přijde, si úžasně ulevil, když se ujistil, že jeho „mladí“ za něho do detailu převzali jeho každodenní péči o ženu schizofreničku a dohlížejí na to, které léky v kterou denní dobu má brát. Teprve teď jako by se zbavil stresu, jenž byl jistě jednou z příčin jeho choroby, a přestoupil do režimu léčení založeného na oddanosti a důvěře.

Jiný spolupacient, pan B., upadal zejména v noci do paranoidních obav, co se děje s jeho domem, panovačně přivolával sestry oslovuje je křestním jménem své ženy a nechtěl se přitom dát přesvědčit, že není doma ale v nemocnici. Když jeho žena přišla na návštěvu, pohasla jeho zloba a on se náhle vracel do reality. Pouhá přítomnost jejího laskavého klidu byla o tolik účinnější než všechny přesvědčovací snahy sester nebo mé.

Dárky přinášené pacientům – jakkoli příjemné nebo užitečné – jsou samozřejmě především symbolické. Jsou prodloužením přítomnosti zástupce domova, jako by v nich část jeho osoby zůstávala. Tato přítomnost a viditelné stopy po ní jsou tím nejcennějším. To, co bylo dříve – před pobytem v nemocnici – čímsi nejsamozřejmějším, a proto nedoceněným, se stává jednak vzácností, jednak příslibem, že se to zase obnoví v plné šíři.

Dokud bojujete o přežití, vašimi nejbližšími protějšky jsou bolest nebo její ústup, stav mezi bděním a sněním nebo úlevný spánek. Spolupacienti zůstávají jako za mlžným oparem, skrze který k vám proniknou tváře personálu nebo návštěv. Na jednotce intenzivní péče tepe pravidelný rytmus každodenních úkonů, na jehož pozadí je ale o to čitelnější, zda pacientův čas je vzestupem nebo poklesem. Pacient se tu ocitl proto, že klesal, jakmile se podaří přepólovat znaménko a jeho povlovný vzestup se stabilizuje, musí uvolnit místo dalším. Jeho zájem o spolupacienty není ještě známkou vzestupu, ale ukazuje, že se sevření v jeho zápasu s vlastním tělem uvolnilo a už má na to, aby se porozhlédl.

Můj pobyt na jednotce mi připadal o to dramatičtější, že má křivka se vícekrát zvlnila. Po první úlevě ze stavu, který byl z hlediska lékařské vědy zřejmě nejvážnější, ale já jsem jej zažíval v jakémsi ochranném obluzení, zaskočila mě fáze s bolestmi a teplotami, zápal plic – pro lékaře naopak očekávaný důsledek. Když už jsem se z něj dostával, zeptal jsem se jednoho z lékařů, co mě může čekat za další zvrat. „Ještě na to může nasadit infekce,“ řekl s chlácholivým úsměvem. Jako by to předpověděl: snad den nato přišla rýma, které na závažnosti přidalo lékařské označení „viróza“. Nemoc to jistě není hrozivá, ale v té chvíli odsouvala vytoužený den propuštění, oslabovala před jakýmkoli dalším možným atakem a hlavně naznačovala, že zvratům nebude hned tak konec.

Kolikrát jsem se vlastně cítil „za vodou“, počínaje příchodem oranžové ekipy ze sanitky! Další komplikace mě zase vrhla zpět do stavu, kdy smrt nebyla skryta daleko za horizontem, ale stala se čímsi až makavě přítomným. Na koncertu – dávno po skončení úřední nemocnosti – jsem si při poslechu jedné minimalistické skladby uvědomil, že jedním ze stavebních principů této hudby jsou časté klamné závěry, a to na rozdíl od klasicismu ne až před koncem skladby, ale v celém jejím průběhu, jako by konec byl možný kdykoli. V té chvíli jsem věděl, že jsem našel název svého eseje. Každý můj závěr, že nemoc už došla k závěru, byl klamný. Ještě klamnější bylo myslet si, že se to někdy změní: klamným závěrem bylo samo vytěsňování smrti, tohoto neklamného závěru.

Pokusy o sbližování se spolupacienty jsem činil vždy ve fázi vzestupu. Poklesy mě vracely do boje s tělesností, pro který jsem potřeboval ticho a soustředění.

Nebyl jsem sám, kdo byl v tomto vzájemném ohledávání obezřelý. Konverzaci začínal ten, kterému bylo zrovna líp. Každý jsme měli vymezené zóny, ve kterých jsme sdělní a naopak kam si cizí nepustíme. Pokud jsem byl jen trochu při síle, měl jsem potřebu se představit a tím nastolit cosi jako modus civilní zdvořilosti. Cítil jsem, že se tím oba o krůček posouváme zpět mezi zdravé. Tady jsem se stal mnohem lepším posluchačem než v „civilu“: když měla druhá strana potřebu se vypovídat, neoplácel jsem jí stejnými monology, ale počkal jsem si, až mi položí osobní otázku.

Sestry zjevně stály o to, abychom se takto umírněně oživovali. Když závěs mezi lůžky z nějakého už neplatného důvodu zůstával zatažen, roztáhly jej. Na druhé straně dělaly jemné kroky proti tomu, aby se někdo z pacientů na úkor druhých ujal moci – třeba jen akustické. Když jednomu ze sousedů příbuzní přinesli rádio, vrchní sestra pronesla letmou poznámku: „Viděla bych radši ty sluchátka.“ Pochopil jsem, že delikátní míra vzájemné komunikace v takové míře a tehdy, když nám prospívá, je součástí jakéhosi terapeutického stylu jednotky.

Dveře na chodbu byly přes den většinou otevřené, takže jsme jimi mohli vidět pacienty, kteří již chodili. Mé lůžko s největším monitorem bylo proti dveřím do sesterny, z níž na druhé straně symetricky vedly dveře ke druhé trojici lůžek. Ráno při mytí jsem proto někdy průzorem uviděl polonahou pacientku – vždy pokročilého věku. Vůbec jak se mi takto rozšiřovaly obzory, bylo stále zjevnější, že jsem tu se svými necelými pětapadesáti široko daleko nejmladší pacient. Byl to tak trochu exkurs do starobince.

V tomto věkovém pásmu se postoje spolupacientů daly rozdělit do dvou pólů: naprostá většina byla tichá až mlčenlivá, slušné zacházení přijímala s vděkem a lékařské zákroky s naprostou pokorou, nepatrná menšina byli naopak buřiči, kteří si svou nespokojenost vybíjeli na sestrách. Od počátku jsem patřil k těm pokorným, ale zároveň jsem se snažil co možná nevtíravým způsobem si získat pozornost a sympatie personálu vtípky, pochvalou za jejich ochotu, projevem zájmu o jejich starosti nebo i tím, že jsem umravňoval vzbouřence. Připadal jsem si jako postava z trestaneckého tábora podle Franze Kafky, ale zjevná nespravedlnost vzbouřencova sekýrování jako by mi dávala za pravdu.

Ke své hanbě jsem zjistil, že sestry jsou k němu trpělivější než já. Byla to pro ně součást známé symptomatiky. Vzpurný soused pan B. odmítal svou situaci natolik, že nechtěl připustit, že je v nemocnici. Když jsem se ho snažil přiblížit k realitě – připadalo mi to jako součást léčby, k níž takto mohu přispět –, jedna ze sester mi s úsměvem řekla polohlasem, že je to zbytečné – je to stařecká hypoxie mozku, která přestane, jakmile bude pán na obyčejném oddělení nebo doma, protože bude mít pohyb, který mu prokrví mozek.

Nešlo ale jen o pohyb, šlo především o lidský kontakt. Zájem o druhého, osobní otázky, nepatrné projevy péče – to vše pomáhalo podobně jako návštěva, a tedy to vše bylo součástí systému.

5. Zákroky (Personál /1/ vs. Přístroje /2/)

Personál neměl rád, když pacient projevoval přílišný zájem o přístroje. Ty, co byly přímo u lůžka, byly proto většinou za hlavou, aby na ně snadno neviděl. Je pravda, že čísla a křivky na obrazovce mohly laika zpanikařit a zhypochondrizovat. Umožňovaly však také účast na dramatu, ve kterém měli pacienti spolu s personálem stejného nepřítele i shodné cíle. Vrchní sestra mi jednou dokonce zhasla obrazovku, na kterou jsem byl zavěšen očima, ale zase ji hned rozsvítila, když jsem jí řekl, že je to pro mě něco, jako když v cele věznice jednou za den přeběhne po podlaze myš.

Dr. K. miloval přístroje a jejich tvořivé využívání. Bavilo ho ověřit si, zda mi katetr měří přesně vnitroplicní tlak, tím, že přepočítal výšku odpovídajícího sloupce rtuti na sloupec vody, tu nalil do průhledné hadičky napojené na celý systém – a ono to vyšlo podle výpočtu. Věděl, že mě tato hra také baví, takže to patřilo k jeho strategii, jak mě získat i pro drastičtější zákrok. Personál se vlastně pacienta výslovně neptal, zda bude s nějakým zákrokem souhlasit, ale na druhé straně nelze říci, že by někoho postavil před hotovou věc nebo dokonce nutil. Přípravné kroky byly jemnější a navíc šity na – odhadnutou – míru pacienta.

Přetrpělivá stará paní za plentou se prostě dozvěděla, že jí dají drátek, který dočasně povede k srdci, aby svými impulsy obnovil jeho rytmus. Má žena byla zrovna na návštěvě a z tohoto laskavě vyřčeného ortelu se jí podlomila kolena. Paní K.-ovou zanedlouho kamsi odvezli, pak zase přivezli – a od té doby začala klidněji dýchat a občas i promlouvat. Za pár dní jí drátek vyndali a nakonec se dostala domů dřív než já. Úspěch světí prostředky? Byla to ekonomka s inženýrským titulem. Nebylo by bývalo přiměřenější říci jí méně infantilním jazykem, čemu se má podrobit?

Soused – také s akademickým titulem a pro změnu s profesí statistika – byl několika jako stranou pronesenými větami připravován na to, že by bylo dobře pokusit se elektrickým šokem, aby mu naskočil pravidelný srdeční rytmus. Dal nejprve troufale najevo, že asi nebude pro, a položil pár otázek. Vypadalo to, že rozhodnutí padne v horizontu několika dnů. Trochu jsme to spolu probírali. Náhle ještě před polednem obstoupili jeho postel, v rukou cosi jako dvě malé žehličky. Dr. P. váhavě souhlasil. Přes nedotaženou plentu jsem viděl, jak přiložili elektrody k jeho hrudi a jak se jeho mohutné tělo pozvedlo do oblouku. Zachroptěl a pak už klidně spal. Dr. K. se chvíli skepticky díval na jeho monitor. „Podařilo se?“, zeptal jsem se. „Vypadá to, že moc ne,“ řekl. Pacient se nicméně k polednímu probudil s pocitem zlepšení a druhý den mu to vizita potvrdila.

Chtěl jsem takovýmto přepadům zabránit. Po celý život jsem se snažil řídit se zásadou, na které staví celá humanistická psychoterapie, že nepříjemné pravdy se nemají vytěsňovat. Ve snaze ne zaimponovat nebo si vylepšit situaci, ale dosáhnout stavu jakési kolegiality ve sdělování, požádal jsem krátce po příchodu do nemocnice jednu sestru, ať mi zapíší do statusu titul Mgr. Jediný Dr. K. na tuto hru přistoupil a několikrát tohoto komického postbolševického titulu použil. Jinak to ale dopadlo stejně jako už tolikrát: kdosi to špatně přečetl a stal jsem se – panem inženýrem.

O zákrocích, které probíhaly na pokoji nebo alespoň uvnitř nemocnice, tedy personál s pacienty trochu smlouval. Zato ty zákroky, na které se odváželo sanitkou jinam, byly prezentovány jako objektivní nutnost podle Hegela: sděloval se jen slangový název metody a jméno nemocnice. Už jsem popisoval svůj výlet na scinti poslední den pobytu na jednotce. O zařízení, které přesahuje vybavení nemocnice, se mlčky předpokládá, že jeho přínos je jaksi mimo diskusi. Úctu vyvolává i to, že se na takový přístroj často musí dlouho čekat. Pak se zase čeká na výsledky – a do té doby se odkládají sdělení o stavu a výhledech pacienta.

Protože den předtím neřekli jeho paní o výletu na CT, přišel vlastně o její návštěvu, která by ho byla dokázala láskyplně stáhnout zpátky do skutečnosti.

Když konečně přišly výsledky, ukázalo se, že na CT opravdu něco našli. „Cé á štítné žlázy,“ řekl primář polohlasem při vizitě, správně předpokládaje, že starý pán nezná zkratku pro karcinom.

Jaká byla užitečnost této nákladné a superpřesné diagnostické metody? Pana K. propustili z nemocnice tuším o dva dny přede mnou. Protože mu od bolestí ulevovala elektroléčba, probíral jsem s jeho paní možnost získat k ní přístup ihned po návratu domů. Podařilo se mi propojit ji se známou, která bydlela nedaleko od nich a měla kontakt na sociální a zdravotnické služby. Ta by jí mohla zjistit, zda je v okolí takový přístroj. Vymýšlel jsem variantu, že by nějaké firmičce zaplatili polovinu ceny přístroje a za to měli smluvně třeba na rok léčbu předplacenu. Byl to pocit, který miluju: ač takřka bezmocný zařizuji někomu jinému na dálku pomoc.

Byl to ode mne hodně klamný závěr. Lékaři ale věděli o „životním očekávání“ pana K. své a jako jediný lék mu dali na doma zmíněné morfium. Pět dní po mém návratu z nemocnice nám paní volala, že její manžel zemřel. Transport pana K. na kovové lůžko superpřístroje stejně jako všechny jeho útrapy s tím spojené byly obětinou na oltář tohoto elektronického molocha.

6. Hrůzy (Přístroje /2/ vs. Domov /3/)

Některé záběry z nemocnice, jakými televize „ilustruje“ každou zprávu o zdravotnictví, kupodivu neztrácejí opakováním příliš na síle. Pacient, do kterého hadičkou stále něco teče z lahve na stojanu a jehož bez ustání měří přístroje, divákům z jejich perspektivy zdravých připadá jako někdo, kdo je těmito přístroji vězněn, mučen a ohrožován. Bezděky si představujeme, jak se prudčeji pohneme a hadičky se nám začnou vytrhávat z těla.

Nejeden filmový horor také tuto situaci zešílevšího pacienta rozehrál. Ještě mocněji na nás zdravé působí, když přijdeme na návštěvu do nemocnice a tam vidíme ty připoutané oběti in natura.

Jsou to obrazy, které v sobě uchováváme, a tím, jak se jich jaksi apriorně děsíme, jim jen dodáváme na síle. Protože nevznikly osobním setkáním, ale letmým pozorováním nebo vysloveně zprostředkovaně, jsou neosobní, a to tak, že se blíží stereotypům. Máme je v sobě (skoro) všichni a představují naši společnou podobu strachu – strachu, který z nás činí masy.

Možná, že díky těmto rekvizitám pacienti na jednotce intenzivní péče získají od svých nejbližších i nějaké to politování navíc. Není však tak úplně na místě. Představa „trvalé“ kanyly do žíly na mě působila hrůzostrašně jen tak dlouho, dokud jsem jí nezačal být vděčen za to, kolika vpichů mě ušetřila. Když mi navlékli na druhou paži nafukovací pás, aby mi automaticky každou hodinu měřil krevní tlak, nevěřil jsem, že by mě v noci neprobudil. Činil tak možná ještě druhou bezesnou noc, ale pak už jsem byl naopak nočního buzení ušetřen.

Příbuzenstvo a obecněji návštěvnictvo a diváctvo je tedy přecitlivělé na techniku, která je bezprostředně vidět, ale jež je přitom neinvazivní a pacienta šetří – na druhé straně sdílí mýtus o mocných superpřístrojích a nákladných diagnostických metodách, jimž stojí zato se podrobit. O riziku s nimi spojeném se u nás nepíše ani nemluví. Leckdo zná z vyprávění rituál nekonečného čekání před zákrokem a poté ještě horšího čekání na výsledky po zákroku, ale to se bere jako samozřejmá daň za to, že přístroj je tak vzácný a nákladný. Mýtus o zázračném superpřístroji tak nemá čím být korigován.

Výsledný paradox pak uniká příbuzným, pacientovi i personálu. Na jedné straně je nesmírně pečlivé sledování jemných výkyvů zdravotního stavu pacienta na jednotce intenzivní péče, ze kterého se exaktně odvozuje, co všechno v dané situaci smí a nesmí dělat. Je pod lupou a díky pozornosti zesílené pomocí přístrojů je mu k dispozici odborná pomoc ihned po každé varovné změně jeho stavu. Přitom se technických pomůcek této vlídné ochranné clony domov leká, protože jsou viditelné a protože je má ve svém zásobníku strachů.

Na druhé straně jsou diagnostické superspřístroje a invazivní diagnostické postupy, které pacienta vytrhují z detailního sledování, navozují mu dlouhodobé stresové stavy a jsou často spojeny s bolestivými úkony a někdy nemalým rizikem. Tyto přístroje a zákroky domov ale většinou nezná přímo nýbrž jen z médií, kde jsou předmětem uctívání, takže po nich mnozí pro svého blízkého touží jako po zásahu vyšší moci.

Domov se tak vlastně proti svému nemocnému členu spikává – a to ne s personálem, ale s horší stránkou medicinské techniky a jejího způsobu provozu u nás. Je to do značné míry proto, že nejenom mezi laiky, ale ani mezi profesionály není samozřejmostí zásada, kterou bychom mohli nazvat princip přiměřenosti zákroku. Aplikovat jej znamená položit si včas před zákrokem otázku: Je v daném případě tak přesné měření potřebné natolik, aby to opravňovalo na jedné straně náklady a na druhé straně útrapy a rizika s tím spojené? Zdálo by se, že na tuto otázku může odpovědět jen profesionál. To je ovšem naprosto mylná perspektiva, neboť jak útrapy tak rizika nese na svých bedrech především pacient, tedy povětšinou laik. Lékař riskuje leda prestiž (soud u nás zatím takřka nikdy), pacient riskuje zdraví a případně život.

Slogan „přetechnizovaná medicína“ je tedy zavádějící. Na jednom konci škály je technika, která je přátelská vůči pacientovi i vůči personálu a fenomenálním způsobem zdokonaluje jejich vzájemné propojení do jakéhosi ad hoc systému, jehož cílem je být spolu co nejkratší dobu, dokud pacient nedosáhne radikálního zlepšení svého stavu. Na opačném konci škály je technika, která přináší personálu často nevyužitelně přesná data o pacientovi za cenu jeho útrap a/nebo vysokého rizika a/nebo vysokých nákladů (zatím ještě na pacienta bezprostředně nedolehnuvších).

Tato technika bývá vyčleněná do samostatných provozních útvarů, kde pacienta vlastně neznají. Ani ony samy se mu nepředstaví – neřeknou svůj plný název a tím méně vysvětlí svou funkci a rizika s ní spojená. Provádějí na pacientovi jeho lékaři vyžádaný speciální zákrok. Na ten se plně soustředí a přitom zanedbají ostatní stránky: respektování jeho momentálního zdravotního stavu, jeho stres a mnohdy i jeho lidskou důstojnost. Často platí, že oč více pro něj z biomedicinského hlediska udělají, o to hrubší bývá necitlivost psychosociální.

Příznačné je, že v početném personálu kolem superpřístroje nemá nikdo na starosti organizovat, aby k němu byli pacienti zváni a dováženi v rozumných intervalech a aby se ihned po vstupu do čekárny respektoval jejich momentální stav. Podobnou situaci můžeme u nás pozorovat i v nemocničních ambulancích, kam docházejí ti pacienti, kteří buď nemocenskou péči ještě nepotřebují, nebo jí nedávno prošli. Zde je čas těchto před chvílí ještě plnoprávných občanů náhle zbaven jakékoli hodnoty. Ambulantní oddělení se tak chová jako držitel monopolních léčebných a diagnostických prostředků, které si jako by samy diktují provozní podmínky. I zde jsou nicméně v pozadí lékaři, vážení specialisté, kteří jednají bezprostředně vzato v neprospěch pacienta, v dlouhodobém a hlubším pohledu však i v neprospěch svůj, neboť tyto stresory působí proti úspěchu léčby. Toto srovnání naznačuje, že na vině není sama technika, ale monopol specializované znalosti, který se touto technikou posiluje a legitimizuje.

To, že se pacientovi neříká, co ho čeká, zcela samočinně, ale jen když on nebo jeho příbuzní hodně naléhají, a i tak jen kuse, beze snahy vyvolat z jeho strany ochotu ke spolupráci založené na porozumění, je součástí tohoto komunikačního monopolu.

Když je pacient v těžkém stavu na jednotce intenzivní péče infantilně oslovován zdrobnělinami, je to něco srovnatelného s narkózou: je to pomůcka, která je v té chvíli na místě. Odebírat však dospělým pacientům, kteří se vrátili do stavu umožňujícího zodpovědné rozhodování – a tím spíš jejich příbuzným – možnost spolupracovat s lékaři a do procesu léčení zapojit hojivou potenci jednak vlastní životní zralosti a intelektu, jednak sociální sítě domova, to jde proti smyslu celé léčby.

7. Příběhy (Domov /3/ vs. Spolupacienti /4/)

Jakmile se pacienti na jednotce proberou z nejhoršího, začínají ve chvílích ztišení denního provozu vystrkovat tykadla směrem ke svým spolupacientům. Člověk oblečený do andělíčka a hadiček postrádá identifikační znaky své profese i sociálního postavení. Někdy můžete pozorovat jen spolupacientův profil, jindy ani to ne. O to větší informační hodnotu pak má jeho hlas, jeho sklon k monologům nebo jeho zájem o vás, jeho ochota rozlišovat, kdy máte chuť ho poslouchat a kdy ne.

Dříve nebo později dojde na příběhy. Příběhem nevyprávíte pouze o sobě, ale i o okolnostech, které vás přesahují. Ze svého života volíte to, co se „dá“ vyprávět, tedy co má společné rysy s jinými příběhy, které „se daly“ poslouchat. Úvodním příběhem může být průběh vašeho onemocnění, ale vzápětí se pohled přenáší tam, kde nevládne nemoc a kde jsou lidé při síle. Spolupacienti si vyprávějí o světě, ze kterého vypadli, a přitom si uvědomují, že se tu sešli jen proto, aby se do něj zase mohli co nejdříve vrátit. Tento zdroj jakési imunity vůči nemocnici je potřebný. Jednotka působí totiž jako intenzifikace nejenom péče, ale vůbec života, takže nedostupný venkovní svět bledne, derealizuje se a mění se v chiméru. Příběhy obnovují toto zesláblé pouto na skutečnou skutečnost a oslabují magickou sílu jednotky, na niž se pacient upíná jako na svou spásu. Jsou soustavou neviditelných hadiček, kterými se napojujete na úplně jiná čidla a úplně jiné kapačky: jste poměřováni kritérii každodenního boje o život a nalévá se vám do žil chuť být v tom venkovním zápase zase co nejdřív.

Spolupacienti na jednotce si jako lidé, kteří spolu po krátký čas sdíleli situaci na pokraji života, říkají zcela jiné věci než spolucestující, spoluzaměstnanci nebo sousedé v městském domě. Ačkoli se znají jen hodiny nebo dny, míra důvěrnosti se blíží spíše vztahu spoluvojínů nebo spoluvězňů, ne-li milenců krátce před vzplanutím jejich vztahu. Kdoví, kolik let už jste si neřekli něco tak důvěrného a závažného s někým mimo vaši rodinu, a možná ani tam ne. Je to vyznání a často i doznání. Heroizace sebe sama se pozoruhodně vyvažuje s deheroizací.

Když pak za vámi přijdou z domova vaši, vypovíte jim sice asi nejdřív poslední kapitolku ze svých vlastních nemocničních příběhů, ale hned po ní i největší bomby z příběhů svých spolupacientů. Plenty mezi lůžky jsou v té chvíli na jednotce zataženy, komunikační styl vzájemné ohleduplnosti velí mluvit polohlasem – můžete tedy toho využít a povědět svým, co ten pán vedle zažil. Máte i potřebu ho rodině představit, neboť v té chvíli máte dojem, že byste se po návratu z nemocnice neměli od sebe úplně oddělit.

Váš domov ty příhody vítá. Jednak příjemně odlehčují vaše stesky, jednak jim váš zájem o druhé naznačuje, že se vracíte zase do života. Možná zjistíte, že příhody vašich spolupacientů převypravovali i těm, kdo s nimi zavedli řeč na vás. Jak v čase vyvětrává vzpomínka na trápení, z nemocničního pobytu někdy s odstupem zbudou právě tyhle příhody.

Paní inženýrka K.-ová zůstala mezi námi muži uzavřena do své tichosti, do které jsem se dvakrát vlámal jenom pozdravem. Hovorný pan A. se opájel nostalgickými vzpomínkami na krásné chvíle se dvěma kamarády z hospůdky. Pracoval mnoho let v zákulisí kamenného divadla a v duchu mediální mytologie rád vyprávěl o tom, jak byl kamarádem všech herců a zpěváků, které tam potkal. Naproti tomu pan B. svou minulost utajoval, a to tím víc, čím víc byl při smyslech (že asi je co tajit, se ukázalo, když jednou v nočním obluzení trval na tom, aby ho sestry kvůli ochraně jeho majetku okamžitě spojily s velitelem pražské posádky). Přátelský podplukovník H. svou kriminalistickou minulost neskrýval, ale zřejmě díky své vyšetřovatelské praxi uměl ve své řeči zůstat u obecnin. Mým velkým potěšením se stal nejstarší ze všech mých spolupacientů, pan K., spolubydlící na dvoulůžkovém pokoji stanice intermediární péče.

Čím je vyprávějící spolupacient starší, tím hlouběji sahá ve svých příbězích do minulosti. Jeho osobní příběh nabývá na významnosti, když je spojen s nějakou obecně známou osobností nebo dějinnou událostí. Mladšímu posluchači zázračně ožívají doby a osoby, které zná jen jako historické konstrukty. A tak se sdílení příběhů stává sdílením společného národního osudu půlstoletí zpětně. Zpočátku jsem se své exkurze do starobince děsil, příběhy však způsobily, že jsem byl za toto sblížení ob několik generací vděčen.

Panu B. jsem v duchu říkal Mr. Bean po třiceti letech. Na jednotku intenzivní péče se dostal kvůli třem ďábelsky se vzájemně posilujícím poruchám: škytání, kašli a srdeční arytmii. Kromě toho měl pestrou symptomatiku neurologickou: chvílemi obtížně hledal slova, špatně se mu zvedala levá ruka. Ve chvílích úlevy to obojí vysvětlil: před lety měl mozkovou mrtvici. Nedokázal proto číst, a to ani z ciferníku, kolik je hodin. Pro okolí však jeho největším problémem – který samotnému panu B. vůbec nevadil – byla jeho koncentrovaná protivnost. Byl to génius egocentrismu, podobně jako jeho anglický příbuzný.

Na svých dvaasedmdesát let měl neuvěřitelně hladkou a hebkou kůži. Dával to také všem najevo, neboť přes všechny poznámky sester, že by se měl přikrýt, soustavně odhaloval svou dolní část, andělíčka přitom vysoce vyhrnutého.

Pokud neškytal a nekašlal, mluvil. To ale za chvíli vyvolávalo – přes všechny prášky a injekce – další záchvat kašle. Pokusil jsem se ho utlumit logikou: že kdyby přestal na chvíli mluvit, ulevil by si. Souhlasil se mnou – dlouhou tirádou, kterou přerušil až další záchvat kašle. Když konečně pod náporem tlumivých farmak usnul, jeho tok řeči nepřestal. Mluvil ze spaní. Obořoval se na lidi ze svého privátního světa s intonací člověka, který je trvale pohoršen tím, jak ho jeho okolí málo poslouchá.

S přicházející nocí panu B. přibývalo symptomatiky psychiatrické. Byl nevývratně přesvědčen, že je doma – a zlobilo ho, že když velitelsky volá na svou ženu, ta nepřichází. Jejím křestním jménem a stejným tónem přivolával i sestry. Ty kvůli němu mnohokrát za tu noc vběhly do našeho pokoje ze dvou důvodů: jednak mu dělalo potíže trefit se do bažanta, jednak se postupně odhodlával jít uvést problémy ve svém domě do pořádku sám, takže ač s lékařským zákazem byť i jen spusit nohy s postele se zvedal, všechny hadičky se napínaly a hrozilo, že si vytrhne i kanylu.

V takové chvíli jsem zvonil na sestry a zároveň se ho snažil přesvědčit, že je v nemocnici a že takhle jen ohrožuje sebe a obtěžuje sestry. Jednou mě brilantně odrazil řka: „Vy jste tady ňákej revizor!“ Sestry mu postupně vyhrožovaly plenkami, pak cévkou – a on jim odpovídal stále tvrdšími protiútoky. Na jejich zvýšené hlasy se ohrazoval, ať na něj nekřičí, sténal, že ho bolí ruka s kanylou, a spirálu agrese paradoxně vyhrotil tím, že si přivolal sestru, a když se zeptala, co potřebuje, řekl jí s úsměvem hodným Mr. Beana: „Já peníze – a co vy?“

Jak se tak dral z nemocnice domů a já ho vlastně jako útěkáře zvonkem udával personálu, před kterým jsem ho pak ještě káral, uvědomil jsem si náhle i zcela opačnou perspektivu, kterou nám ostatním otevíral: my nevzpurní jsme tu němě přijali poslušnost až k smrti a zradili domov venku jako to místo, kvůli kterému stojí zato žít – kdežto on je tu jediný buřič, který nám svým jednáním připomíná tuto přirozenou hierarchii hodnot, chce domů děj se co děj a odmítá kolaborovat s dohližiteli.

O psychiatrické stránce pacientovy symptomatiky se při vizitách nemluvilo. Na druhé straně nebyla ani represivní tendence tyto projevy nějakými farmaky okamžitě odstranit. Sestry sice měly pravdu v tom, že jakmile vzpurní pacienti získali možnost pohybu po místnosti, postupně se zklidňovali. Podstatnější mi však připadá, že i uprostřed svých raptů náhle utichali a začínali s ostatními sdílet stejnou skutečnost vždy, když jim přišla návštěva. Byli asi hodně egocentričtí, ale to, po čem jejich ego toužilo, bylo všelidské: blízkost někoho, kdo o ně má zájem. Probíral jsem tento problém s hematologem, který se náhodně ocitl u mého příjmu, poté dodatečně zjistil, že mě vlastně zná, a podvakrát zašel za mnou na pokoj pohovořit. (Mimochodem: celou dobu rozhovoru u mé postele stál – mimo nemocnici by to znamenalo projev úcty, zde si tím udržoval dekorum lékaře na večerní vizitě, který nenarušil hranici mezi rolí lékaře a pacienta.) Dr. H. vyprávěl o anglických nemocnicích, kde se kromě lékařů a sester věnuje pacientům během dne řada dalších profesí. Není to jenom psycholog, ale také medicínští laici, kteří jsou placeni za to, aby pacienti neupadali do všeho toho, co v nich vyvolává nemocniční prostředí a čemu se souhrnně říká hospitalizace.

Naprostá tolerance k návštěvám od časného odpoledne do večera, jaká panovala na této jednotce (ale zdaleka ne ve všech našich nemocnicích, a to i na odděleních podstatně méně dramatických), nesporně byla vhodnějším prostředkem proti psychiatrickým symptomům než farmaka nebo přesun na psychiatrii. K tomu se zde pojila i ochota lékařů odpovídat příbuzným na otázky po stavu pacienta kdykoli, když se jim někoho z lékařů podařilo odchytnout. Odpovědi to však byly kusé, zcenzurované, co možná neurčité až vyhýbavé. Celá dimenze tzv. intervence, kdy se problém zdánlivě jen pacientův pomocí rozhovorů lékaře s postavami pacientova světa (ne nutně jen úzké rodiny) postupně společně rozmotává a redefinuje, zůstává tak u nás uzavřena. Na tomto prameni zdraví sedí hned tři tlusté žáby: somatické pojetí medicíny, tabu na sdělování pravdy o stavu pacienta a autoritářský vztah k laikovi-nelékaři.

Pacienti na jednotce jsou nejen v převážné většině na pólu pokory, ale ve svém nitru cítí potřebu začít po návratu domů nový život. Je to doba předsevzetí, od diety přes rehabilitační cvičení po rodinné vztahy. Lidé by si rádi pohovořili s někým, kdo je pro ně autoritou, o tom, v čem a proč by se měli změnit. Kdyby jim a jejich příbuzným lékaři stručně, ale výstižně popsali, co by jim prospělo za změny v jejich životním stylu a do jisté míry i v duchovní orientaci, byla by to velmi účinná osvěta. Možná nikdy předtím nebyl a nikdy potom nebude pacient – a spolu s ním kruh jeho nejbližších – ochoten vážně promýšlet zásadní proměnu svého života.

Pan K. de facto několik dní před svou smrtí nahlas uvažoval o tom, jak si koupí horské kolo a bude na něm jezdit. Rozměr naděje zůstával otevřený. Uvědomil jsem si ale, jak v jeho rodině zřejmě chybí povědomí o tom, které poživatiny spíše projímají a které spíše staví, a vlastně jsem ho doléčoval tím, že jsem mu rozmlouval pít na těžký průjem přeslazenou limonádu a naopak doporučoval jíst pouze banány. Lékaři – opírajíce se o ortel diagnostického superpřístroje – věděli své a doporučení panu K. pro pobyt doma omezili na zmíněnou krabičku s morfiem.

Třetí okruh: Přesahy

Totéž zdravotnictví, které mi zřejmě zachránilo život, se zároveň podílelo na aktivitách, které můj život ohrožovaly. Nebylo to tak jednoduše přehledné, že by zachránci byli z jednotky intenzivní péče a ohrožovatelé pocházeli z jiných oddělení téže nemocnice, z jiných nemocnic nebo z obsluhy složitých technických zařízení. Linie mezi těmito dvěma neslučitelnými, vzájemně se paralyzujícími tendencemi vedla často nitrem jednoho a téhož člověka, a to nejen z řad personálu, ale i nás pacientů a našich nejbližších.

Pro životy nesmírného množství pacientů, pro štěstí mnohonásobně většího počtu jejich blízkých a v neposlední řadě pro čisté svědomí všech, kdo se medicínou živí, je zásadně důležité zkoumat, kudy tato linie vede, a snažit se stanovit symptomatiku varující, že se udělal krok přesahující do pásma ohrožení. Takovouto zásadní změnu vidění celého jednoho oboru jistě není možné uskutečnit v jediné stati: je nutné o tom zahájit veřejnou diskusi, které se naše zdravotnictví už osmý rok vyhýbá křečovitými pokusy o reformování té či oné stránky své čistě povrchové struktury.

Není možné se smířit s blábolivým cynismem, jenž by v paradoxu, že zdravotnictví zároveň léčí i hubí, spatřoval nějakou fatální „dialektiku“, kterou je pouze nutno vzít na vědomí. Tiché a ničím nekontrolované soupeření těchto dvou hlubinných systémových tendencí znamená nepředstavitelné hýření nejenom materiálními prostředky zdravotnictví, ale především lidskými zdroji: je tu znehodnocováno mimořádné nasazení personálu a hraje se tu nebezpečná hra s životy pacientů a s důvěrou celé naší veřejnosti v lékařský stav.

Mohlo by se říci, že se mi potvrdil častý postřeh, že náš zdravotní systém se uvede do stavu pohotovosti, vysoké profesionality a výkonnosti a nadosobní služby lidskosti, je-li konfrontován s akutním ohrožením života člověka jakožto biologické bytosti. Hlubší zájem o pacienta však neopadá jen s tím, jak se snižuje naléhavost jeho příznaků. Jakmile má zdravotnictví vzít v úvahu vevázanost tohoto člověka do jeho sociální sítě, naslouchat jeho momentálně zdravým blízkým a vést s nimi dialog o jeho budoucnosti po návratu do života, ztrácí půdu pod nohama a začíná se chovat na základě materialistických a autoritářských schémat medicíny někdy z přelomu století. O to více je neschopno přiznat ohroženému pacientovi právo spolurozhodovat o způsobu léčby na základě otevřeného a partnerského rozhovoru s ním o rizicích a možných důsledcích různých variant postupu. Snad nejhorším pokušením zdravotního systému pak je tendence, která vypadá jako ustupování před normativním diktátem superpřístrojů, ale jež je spíše využíváním mýtů o těchto přístrojích pro legalizaci takovéhoto chování. Jejich kritéria přesnosti, jejich optimální provozní podmínky, jejich pravidla hry pak vítězí nad tradičním, po tisíciletí se formujícím citem lékařského stavu pro službu zdraví a smysluplnému životu.

Když přichází zodpovědná zdravotní sestra s injekční stříkačkou k ležícímu pacientovi, aby mu odebrala krev pro laboratorní vyšetření, dohaduje se s ním, z které ruky to bude. Nenajde-li viditelnou žílu na jedné ruce, sama hledá na druhé. Když se nedaří v úžlabí paže, sestra zkusí žílu například na hřbetu ruky. Pokud pacient ví, že na jedné ruce už má „modro“ a druhá je méně narušená, nabídne tu zdravější a ví, že to sestra neodmítne jako „fušování do řemesla“: nechce totiž, aby si vystavovala takovými stopami na jeho těle nedobré vysvědčení. Sestry žádají pacienta, aby si po odebrání krve sám chvíli tiskl polštářek se sterilní vatou na ranku, protože se tím zabrání podlitinám. Někdy vysvětlí, že určité místo pro vpich nechtějí, „aby nepraskla žíla“. Celý úkon není zrovna příjemný ani jedné ze zúčastněných stran, nicméně to nemusí vést k napětí, nýbrž k oboustranně výhodné dohodě. Spolupracující pacient tu není odkázán do role bezmyšlenkovitě a bez odmluv poslušného. Když ponechá bez kritického komentáře výjimečný nezdar sestry a za dokonalé provedení ji naopak pochválí, vytváří si tím vlastně možnost ji pozitivně motivovat.

A teď si porovnejte tuto situaci s panujícím přístupem k drastickým diagnostickým metodám nebo k polodenním výpravám za superpřístroji. Jak relativně malá je bolest a jak malé riziko při odběrech krve – a přece o co větší je tu možnost volby a prostor pro postupné obousměrné vylaďování. Námitka, že odběry krve se provádějí jednomu pacientovi i několikrát za den, neobstojí: právě výjimečné, mimořádně drastické, z hlediska terapie obzvlášť závažné a v neposlední řadě i vysoce nákladné úkony by měly být s pacientem předem probrány a měly by se opírat o co nejlepší vzájemnou souhru.

Je poněkud romantickou, spíše apriorní než na pozorování založenou námitkou, že soudobá medicína podléhá kultu nebo fetiši techniky nebo že technikou nahrazuje lidský kontakt. Takto schematicky dehumanizace medicíny technikou neprobíhá.

V diagnostice nehrozí, že by lékaři přestali myslet a stanovení diagnózy přenechali diagnostickému programu na počítači, který by vycházel z automatického měření dat o pacientovi. Měření na jednotce intenzivní péče je vlastně vystupňováno na nejvyšší míru, ale není nelidské, neboť jeho účelem je vlastně překonávat přirozené lidské slabosti personálu. Problém bych viděl spíše v tom, že přibývá diagnostických metod, které získávají data o poruše za cenu, že samy mohou způsobit nebo dokonce nevyhnutelně způsobují poruchu jinou.

To není jen potíž současné medicíny, ale každého vědeckého výzkumu. Na konci dvacátých let se podařilo prokázat, že to není otázka nedokonalosti metod nebo subjektivity vědců, která by se s pokrokem vědy dala odstranit, ale že i v jedné z nejexaktnějších věd, atomové fyzice, nelze dospět k libovolně přesnému výsledku měření. Je tomu tak proto, že mezi makroskopickým přístrojem a mikroobjektem, který se měří, dochází k ne zcela kontrolovatelné interakci díky tomu, že i tento přístroj má svou mikrostrukturu. Werner Heisenberg tuto zákonitost nazval princip neurčitosti. Niels Bohr formuloval princip komplementarity, podle něhož tento vztah platí i při sebepozorování nebo pozorování jiných lidí.

Medicinská podoba tohoto principu se dá demonstrovat na známém rentgenování. Záření, které umožňuje pohled dovnitř těla, je ve větších (resp. dlouhodobě opakovaných menších) dávkách karcinogenní. Pro každého je tu tedy latentní dilema: dávat se často snímkovat, aby se zachytilo počínající rakovinné bujení včas, znamená zvyšovat riziko, že samo toto snímkování se stane příčinou bujení. Současné diskuse o preventivním snímkování prsů – mammografii – ukazují, že tento paradox se stal mnoha ženám osudným.

Tento princip se ale v medicině neomezuje na diagnostiku a platí i o každém operativním zákroku, o každém léku a v neposlední řadě i o každém kontaktu lékaře s pacientem, který se může hypochondrizovat a stávat se na medicině závislým. Hranice mezi léčením a poškozováním léčbou se v této souvislosti zdá být dána schopností najít správnou míru.

Mohlo by se zdát, že se tato míra dá vyjádřit kvantitativně: tolik a tolik dávek je ještě neškodných. Povinná kapitolka na popisech léků přiložených ke každému balení nazvaná kontraindikace však každému laikovi naznačuje, že norma platí se spoustou výjimek. Představme si, že by před každým nasazením nějakého léku podrobil lékař pacienta všem vyšetřením potřebným ke zjištění, že se na něho všechny známé kontraindikace nevztahují. To se naštěstí nedělá – na to, zda pacientka není v jiném stavu nebo nemá cukrovku, se jí lékař zeptá.

Iatropatogenní krize medicíny začíná za situace, kdy lékař dává jednoznačně přednost „objektivním“ metodám před rozhovorem s pacientem. Ponechme stranou případy, kdy motivem této preference je se strany lékaře štítivost, ztráta lidského zájmu nebo vyhaslost, a zůstaňme u motivace, která vypadá legitimně: pacient je laik. Nezná názvy a tím méně fyziologické mechanismy mnoha chorob. Z různých důvodů má sklon tu přehánět, tu „zatloukat“. Nelze mu důvěřovat, protože vlastně „tomu“ nerozumí.

Jakmile medicína vychází z předpokladu, že laický pacient „tomu“ nerozumí, a začne proto rozhodovat za něj, stává se nejenom iatropatogenní, ale přímo nelidskou. Neboť ono „tomu“ znamená sobě samému.

Lékař zaškrtne na objednávce pro laboratoř obrovské množství analýz, které mu mají provést se vzorkem pacientovy moči nebo krve. Vrátí se mu papír, kde jsou vyznačovačem zdůrazněny jen ty hodnoty, které se odchýlily od normy. Který lékař specialista je ale schopen posoudit, co každá z odchylek znamená právě pro tohoto pacienta? Co když jeho organismus s nimi umí žít, ať už od narození nebo že se to během života naučil? Tento screening zejména u starších lidí, kteří v životě takřka nezastonali, často znamená, že najednou „začnou chodit po doktorech“. Lékař si může blahopřát, jak je svědomitý a co všechno jeho vysoce rozvinutý obor umí. Jeden specialista za druhým opakuje vyšetření a ještě přidává další. Hromádka léků na nočním stolku roste.

To není otázka míry – tedy kolik vyšetření ještě ano a kolik už ne –, ale otázka obrazu člověka, ze kterého se vychází. Tento obraz je většinou neuvědomovaný a lékař jakožto představitel vědy se o něm nebaví ani se svými kolegy, natož s pacientem.

Diskuse implicitního obrazu člověka, která se musí v našem zdravotnictví otevřít, nemá-li být ohroženo postupnou ztrátou lidskosti, se netýká jenom lékařů, ale právě tak i pacientů. Proto nemůže zůstat omezena pouze na odborníky.

10. Veřejnost (k tématu 6. Hrůzy)

Dalo by se namítnout, že od prvních dnů počínající politické svobody se zdravotnictví stalo předmětem veřejných diskusí a také neustálých úředních reforem. Ty se však bohužel týkaly jen povrchových jevů na úrovni symptomů. Naprostá většina otázek, které dosud byly vzneseny, se ptala pouze po kvantitativních údajích: kolik haléřů má být za bod, kolik má lékař vydělávat, kolik má být pacientů na jednoho lékaře, kolik má být lůžek, kolik nemocnic, kolik pojišťoven, kolik stojí léky, kolik návštěv u lékaře ročně má pacient povinně absolvovat…

Bohužel stranou veřejné diskuse zůstávají podstatné otázky, bez nichž další a další měření nemocného zdravotnictví tohoto superpacienta jen stále více ohrožuje. Tyto otázky se nesmějí zaměřovat na zdravotnictví samo, jako kdyby to byl izolovaně stojící mechanismus, který je sám sobě účelem a až se opraví, zase poběží, ale na zdravotnictví a jeho klienty v jejich vzájemném vztahu.

Připomeňme si ještě jednou konec životního příběhu mého skoro osmdesátiletého spolubydlícího na pokoji, pana K. Pouhý týden před svou smrtí musel z nemocničního lůžka putovat před soudnou stolici superpřístroje. Asi ne proto, že by existovalo lobby mezi prodejci přístrojů a lékaři, ale spíš proto, že ani lékaři, ani on a jeho rodina neměli jasno v otázce, jak vypadá člověka důstojné umírání. Rodina dostala při jeho propuštění do ruky z hlediska lékaře výmluvný symbol, krabičku s morfiem, ale o blízkosti smrti nepadlo mezi nimi ani slovo. Tomuto tématu se vyhýbaly všechny zúčastněné strany. Lokalizace jeho nádoru byla jistě určena na milimetr přesně, ale za tu cenu, že starý pán byl krátce před smrtí vytržen z rodinného zázemí a propadal se do úzkostných bludů. Díky lidské zralosti personálu právě na tomto oddělení nebyl naštěstí podrobován kvantitativním měřením až do svého nejzazšího konce a směl alespoň umřít doma.

Dr. H., jemuž jsem při jeho druhé návštěvě u mě na pokoji o útrapách pana K. vyprávěl, se přiznal, že trpí podobným dilematem ve své vlastní rodině. Svého otce, o málo mladšího než pana K., za pomoci výdobytků medicinské vědy a triků balancujících na hranici ekonomické legality vlastně uměle udržuje při životě-neživotě. Magický strach hovořit o smrti, abychom ji tím nepřivolali, vede ke strachu hovořit o životě. Proto unikáme do pseudotázek a ptáme se jen „Kolik?“.

My laičtí pacienti však v této krizi nejsme jen bezmocnými obětmi negativních stránek zdravotnického systému. Medicinský personál právě v tom, co se mu dá při radikálnějším zamyšlení vytknout, do značné míry vychází vstříc společenské objednávce, tedy nám pacientům a těm, kdo například v parlamentu vystupují jako představitelé našich zájmů. Pokud přijmeme závěr, že medicína, ve které by převažovala iatropatogenie nad léčením, se stává zrůdnou, musíme z toho vyvodit závěry pro sebe a dát lékařům najevo, co po nich chceme, co ne a proč. Pro každého – a tedy i pro lékaře – je těžké nepůsobit zlo, když je lidé kolem vyžadují jako dobro. Ještě těžší je dělat dobro, když je okolím odmítáno jako zlo. Pacienti mají vůči lékařům povinnost nastavovat zrcadlo jejich selháním a zároveň jim být posilou v konání dobra.

Je velmi nesnadné ozvat se s kritikou instituce a jejích pracovníků jako jednotlivec, který za sebou nemá kriticky naladěné veřejné mínění, ba ani ne osobnosti vlivných kritiků, možná vnímané jako extrémní, nicméně veřejností respektované (nemáme naši obdobu Ivana Illiche). Ostatně veřejnost jakožto sociální subjekt u nás takřka neexistuje, protože je němá. Spisovatelé jako po dlouhou dobu její přirození mluvčí v poslední velké příležitosti k dramatické roli na sklonku roku 1989 ztratili dech. Na jejich místo nastoupili herci, ale ti se rychle stačili zesměšnit – vlastní myšlení nelze dlouho nahrazovat parafrázemi hereckých výstupů. Studenti jako by přišli o hlas ještě dřív, hned v prvních týdnech po zvratu. Vyrostli sice hojní politici, ale ti se povětšinou stali mluvčími sebe samých. Zbývá mluvčí sice mnohomluvný, leč proradný, média.

Veřejná rozprava o tom, jakým obrazem člověka se řídíme a jakou roli v něm hraje nemoc a léčení, by mohla ozdravit nejen medicínu ale i média. Nicméně: jsou média opravdu tou poslední možností dorozumění mezi veřejností a institucí, která by tu měla být zcela jednoznačně k jejímu prospěchu?

Jako problém, na kterém mají svůj podíl, jsou ochotni vnímat zdravotnictví především ti, kdo jsou bezprostředně v jeho silovém poli. Ti, kdo od něj čekají úzdravu nebo záchranu života, podobně jako ti, kdo se jím cítí ohrožováni, mohou mít motivaci je změnit. Sociální subjekt v podobě svéprávných klientů se však u nás nevytvořil. Svépomocné skupiny hájí zájmy lidí s určitou diagnózou, ale jejich hlas nepronikl k širší veřejnosti.

Stejně je na tom ale například i školství: rodiče a děti zůstávají anonymní, a proto bezmocní (Sdružení rodičů a přátel školy je její převodová páka). Podobně je tomu v našich církvích: kromě několika bouřliváků tu proti kléru stojí rozpačitá masa věřících. V každé sféře, kde malý počet odborníků (funkcionářů, profesionálů) rozhoduje o většině, zjišťujeme u nás tristní vakuum na straně laiků. Široké vrstvy se potřebují naučit účinně se bránit tlaku nepočetných mocných, kteří jsou u pokušení měnit je v masy.

V nemocnici jsem zažil, že tato obrana je možná i ve chvílích nejtěžších – ba snad právě v nich – a bez odcizujícího zprostředkování přes masmédia. Jedním z takovýchto přemostění může být skromné, ale odvěké a stále živé médium, jímž jsou dějinotvorné příběhy.

11. Dějiny (k tématu 7. Příběhy)

Když dějiny, tak z původních zápisků. Vybral jsem ty, ve kterých jsem si zaznamenal příběhy svého souseda pana K., nejprve z doby bezprostředně po druhé světové válce:

„Účastnil jsem se letmo tří poprav: K. H. Franka, ta byla veřejná na Náměstí Míru, Igora Moravce, syna Emanuela Moravce, který se po válce skrýval na statku u příbuzných a byl popraven za to, že zastřelil dva policisty – to byla poprava na lístky, na lístky byla i třetí, manželů-udavačů, kdy z paní málem strhali šaty, jak se bránila popravě. Od tohoto zážitku, ač měl od příbuzného vstupenky, můj soused už na žádné popravy nechodil.“

To, co si tu říkáme, je způsob, jímž vzniká dějinné podání. Američané nepřestali být „voňaví kluci“, jak je líčila žena mého souseda, ani v době, kdy to ideologii rozzuřovalo. Německý důstojník, který mého souseda přistihl, jak přepichuje vlaječky na válečné mapě, odvolal ostatní pryč, mého souseda se zeptal, odkud to ví, a když zjistil, že z cizího rozhlasu, požádal ho, aby mu to také chodil říkat. Byly tu jistě také stereotypy, ale neoficiální, do značné míry shodné s autentickými zážitky a dodávající jim jen akcentaci.

„Nemělo by se zapomenout, že nemocnice jsou významným místem setkávání generací, profesí, sociálních vrstev. V tomto smyslu mají logiku dionýsského svátku – karnevalu, kdy padají zábrany. Je to Totentanz, kde jsou si před tváří smrti všichni rovni.“

Jeho vzpomínky se den nato přesunuly o něco zpět, do let totálního nasazení v Berlíně a pravidelných amerických náletů, a pak přeskočily zase do doby těsně po válce. Začínal jsem tušit, že téma války má v této situaci pro něj zvláštní aktuálnost. Přežil nejvyšší ohrožení, a to důstojným způsobem.

„Můj soused si uměl, alespoň podle svého vyprávění, získávat spontánní dobrodince. Jeden z nich mu při bězích do krytů dával přes rameno deku a v osudovou noc, kdy vítr zavál padáky se světlicemi od výrobních hal k ubytovnám Čechů, měl geniální intuici běžet s ním do lépe vybudovaných krytů Poláků. Hned po válce si ho povšiml jiný totálně nasazený, během tří dnů mu zařídil rozšíření řidičáku o náklaďák a vzal ho na Pražský hrad. Jako šofér padl do oka generálu Samcovi, vojenskému prokurátorovi. Zda by prý nechtěl jezdit s osobními auty. ,Ne, nechci jim otvírat dvířka.’ A tak si ho oblíbil, zdravotně vyreklamoval a po tři roky nechal u sebe. V autě mu směl říkat ,Pane doktore.’ Když ho navrhl na odměnu, upozornil ho, že to bude nutné vykoupit povstáním a zvoláním ,Sloužím lidu!’ Můj soused odmítl a generál to vyřešil tak, že ho uprostřed schůze odeslal kamsi s dopisem. Pak mu dal už jen podepsat převzetí odměny. Za to můj soused s úsměvem poděkoval: ,Sloužím lidu.’ Nakonec mu ještě sehnal místo u ČSAD, kde pak pracoval většinu života jako zásobovač.“

A ještě o dva dny později:

„Tušil jsem to, ale za otázku to stálo: ženě německého důstojníka, které chodil oficiálně pomáhat s dětmi do sklepa při náletu a od jejíhož domu měl pak klíč, pomáhal i v jiném jejím trápení. Proto když si ho důstojník po návratu domů dal zavolat, hrklo v něm. Ten mu ale jen vyslovil poděkování. Ještě asi tři Češi měli přiděleny podobné role – ale klíč u sebe asi neměli. ,Byl jsem tehdy svobodnej, pani jsem ještě neznal,’ řekl jako na omluvu.“

Těmto válečným historkám se dá věřit, nejsou znetvořeny v ideologii.

Když jsem byl v polovině 60. let začínajícím redaktorem v Literárních novinách, vytvořil jsem si v nich postupně svou roli interviewera. Kromě postav, k nimž mi rozhovor k mé potěše umožnil přístup, byly jiné, které jsem vyfasoval za úkol a s nimiž jsem se vyrovnával drobnými poťouchlostmi. Arnošta Lustiga, jehož prózy z války se vyznačovaly exaltovanou hysterií, jsem vyhecoval, že vyprávěl o koncentráku z pozice svého frajerského mládí. Okamžitě se na něj za to sesypala pohoršená lavina. V dalším čísle se čtenářům dlouze omluvil, nicméně kus dějin viděných „zdola“ byl venku a fasáda dostala trhlinku.

Je strašné, když oficiální dějepisectví – posilováno umělci – zkonstruuje totalitární obraz údobí pro určitý národ rozhodujících, se kterým je každý skutečně zažitý příběh neslučitelný. Vyprávění zkušeností obyčejného člověka se pak stává čímsi mezi herezí, velezradou a disentem. Paměť národa je překryta oficiální fikcí a je snaha ji vytěsnit. Ideologie války jako triumfálního vítězství Zachránců Lidstva nad Nepřáteli Lidstva je obdobná ideologii medicíny pojímající se jako vítězný boj superpřístrojů s chorobami. Povzbudivé ale je, že ač vypuzena z psané dokumentace, historická paměť nedotčena ideologií žije dál v prapůvodní orální podobě. Musejí ovšem být k dispozici vhodná místa a situace, kdy se tyto příběhy dávají dál.

Hovory od lůžka k lůžku – tedy ve chvíli, kdy zrovna nehrozí smrt, ale je jasné, že číhá kousek za rohem – vzdáleně připomínají chvíle, za jakých si lidé vyprávěli například o Ježíšových kouscích. Třeba jak vyzrál nad farizeji, když mu dali minci a chtěli ho vyprovokovat k velezradě. Starozákonní obdobou je příběh o maličkém Davidovi, jak přelstil Goliáše. I my pacienti na svých postelích bojujeme svůj lstivý boj malých se zlým obrem iatropatogenní Medicíny.

Nemocnice ruší ideologický patos Velkých Osobností Dějin a rozmazává ostré hranice mezi Našimi a Nepřítelem. Jediné, co tu platí, je autentická výpověď. Tvar, který má počátek a konec, jí dodá vypravěčské schema anekdoty, jež je nikoli pokleslou, ale naopak prapůvodní formou mýtu.

Příběhy z národních dějin vznášející se mezi nemocničními lůžky nejsou jen zveřejňováním „fakt“, jimiž by bylo záhodno oficiální dějinný obraz poopravit a doplnit. Jsou tím nejpůvodnějším způsobem, jímž se beztvaré dění ztvárňuje v dějiny, a vzácnou chvílí, kdy si občané uvědomují svou národní identitu. Vyprávět tyto příběhy a naslouchat jim jsou dvě komplementární funkce, které jsou obě stejně závažné i závazné. Vypravěči se ostatně střídají, takže ten, kdo vypráví, se stává obdobou kněze pro ostatní naslouchající laiky jen po dobu svého sóla, aby je pak předal dalšímu. Takto v dialogu se uskutečňuje světská analogie univerzálního kněžství.

Příběhy z války vyprávěly o situaci obecného ohrožení, za níž docházelo k ohrožení osoby vypravěče. Příběhy o nemoci a léčení jen zdánlivě nemají přesah do obecného ohrožení. Jsou to příběhy z války, kterou s námi vede nelidská stránka naší civilizace: hrozba iatropatogenního zdravotnictví se sápe po nás všech. Tato vyprávění nejsou proto jen odreagováním hypochondrů ani jen výměnou praktických zkušeností, triků a fíglů. Jsou zdrojem obnovování společenství a lidské solidarity, tak jako svátky. Při nich se uvolňuje obrovský hojivý potenciál sociální posily. Lékaři by měli stát o tyto směšnohrdinské příběhy, naslouchat jim – a také doznávat svou slabost a vkládat do rituálu vyprávění/naslouchání svá vlastní vyznání a přiznání. Dr. H., který za mnou přicházel o večerech a rozpačitě postával u mého lůžka, projevil odvahu k tomuto kroku – tak neslučitelnému s dosud převažujícím autoritářským sebepojímáním profese.

Je přirovnání situace v nemocnici k náboženskému zážitku blasfemií, neutrální sociologickou ilustrací nebo nahlédnutím hlubšího smyslu pobytu v nemocnici? Má se teologická interpretace rezervovat pouze pro církvemi vymezenou sféru religiozního života? Není tomu spíše tak, že není-li Bůh stále s námi a nejsilněji ve chvílích nejvážnějších, pak je marné ho hledat ve svatostáncích, které jsme mu vyhradili?

Mezi vyprávěním z války, příběhy o nemoci a léčení a velikonočním příběhem z Golgoty jsou strukturální analogie, které nám umožňují účast na osudech druhých, od totálně nasazeného přes spolupacienta po Božího Syna. Ve všech těchto příbězích nejde o krásu fikce, ale o pravdu svědectví. Vydávat si navzájem svědectví je komunikační situace, ve které se ustavuje a obnovuje lidské společenství. Komu nic neříká svatost chvil obyčejného lidského sbližování prostřednictvím příběhů pnoucích se jako lávka od lůžka k lůžku, neporozuměl ani smyslu příběhu o ukřižování. Taková do symbolů se uzavírající víra je jen institucionalizovaný náboženský kult, který souvisí s celkem života a jeho smyslem leda negativně, tím, že brání životodárnému doteku mezi každodenností a jejím přesažným smyslem.

Příběhy vyprávějí o něčem, co se stalo a u čeho už přinejmenším vypravěč ví, jak to dopadlo: vidíme přece, že svůj příběh přežil. Jednotka intenzivní péče však je místem, ve kterém je dění víc než kde jinde ohroženo tím, že je možná nebude mít kdo vyprávět. Není to děj jednotlivce, ale mnohohlas pacientů, personálu, příbuzných a dokonce i všech do hry zapojených přístrojů. Právě proto, že pacient je na jednotku intenzivní péče přivezen bezmocný a na pokraji svých sil, má příležitost pochopit, jak jsou v jeho příběhu důležití všichni tito ostatní aktéři: pokud přežije, pak do značné míry díky nim.

Píle, vůle, schopnost rozehrávat kontakty a vymýšlet strategie, všechny doposud úspěšné zbraně vašeho života teď ztrácejí na účinnosti. Spolubojovníci v boji za váš život od vás potřebují úplně jiné rysy k tomu, abyste jim byl partnerem: důvěru, statečnost a odevzdanost. Jsou to vlastně jakési nemocniční podoby tří teologických ctností: víry, naděje a lásky. Chcete dát ještě mnohem víc, ba všechno, protože si uvědomujete, že tentokrát vám jde opravdu o vše, a tak začínáte osudu nabízet zálohu v podobě slibů: když se uzdravím, budu jednat tak, jako kdyby tento poměr sil nadále trval. Jste ochotni se natrvalo sblížit se všemi aktéry této své proměny a spojit s nimi svůj život. Navázat přátelské vztahy s personálem i spolupacienty, přístrojům se odvděčit alespoň tím, že vezmete vážně výzvy medicíny k prevenci a zdravému životnímu způsobu, a především se proměnit ve vztahu ke své rodině: splatit jí celoživotní dluh, zbavit se své sebestřednosti. Začínáte vidět ve svém lůžku místo, kde jste dostali šanci k pokání a – pokud přežijete – k zásadnímu obratu ve svém životě.

Tento prožitek absolutní významnosti chvíle je probouzen a posilován jak zevnitř, tak zvenčí. Zevnitř se vám dostává hlasu svědomí a zážitku, že jste Bohu blíž než kdy jindy. Této změně vědomí napomáhá bolest, horečka, farmaka, samota, upoutání do vodorovné polohy, pohledy do prázdné bílé plochy…, tedy podněty podobné těm, které navozují stavy senzorické deprivace, ve kterých se do vnímání promítají potlačené vnitřní obsahy s takovou vehemencí, že si je můžete uvědomit: vaše doposud uzavřené nitro – nevědomí – tak dostává šanci dostat se ven a vaše vědomí s ním může navázat kontakt.

Tato niterná proměna – otevření dovnitř – vás činí otevřenějšími i vůči dosud skrytému smyslu dění okolo vás. Skoro týden po propuštění na stanici intermediární péče – tedy už jakoby mimo akutní nebezpečí – jsem si do modrého školního sešitu zaznamenal:

„V noci jsem se probudil s pocitem, že se léčebný proces zpomalil. V horečnatém snovém modelu to bylo jakési vyskládávání struktury z malých ,tenisových raket’ – Poláků, rozuměj panů Poláků.“

Bylo mi divné, proč bych měl být nějaký cizí pan Polák. Tu jsem uviděl šedou jmenovku bez nápisu a hlas řekl: ,Ježíš Kristus má výročí.’ Rozumělo se: smrti. Začal jsem honem pátrat v paměti, kdy budou velikonoce, protože se vnucoval význam, že k tomu datu budu obětován. Zvolal jsem: ,Ježíš nechce oběti!’ (myslel jsem tím oběti ve starozákonním duchu). Tu se se mnou začalo smlouvat. Mé plíce nemají cíl, pro který by se měly rychleji uzdravovat. Sice jsem cosi přislíbil, ale mělo by to být určitější.

Nebudu se snažit stát se militantní hlavou kritických křesťanů, ale budu se snažit ukazovat dnešní přítomnost Ježíše ve světě. Budu dělat kritiku společnosti z křesťanských pozic.

„To bylo přijato. V plicích se konečně rozejel jakýsi zápas, zapotil jsem se, usnul jsem.“

Tento můj slib nebyl blouzněním, jak by se mohlo někomu zdát, ale přicházel s řešením stísňující situace, ve které jsem byl před odvozem na jednotku intenzivní péče. Zveřejnil jsem Výzvu křesťanů ke křesťanům, která pobízela k zahájení kritického dialogu uvnitř církve, mezi církvemi a církví s ostatním světem. Přikrčenost křesťanů, směšný počet podpisů petice, naprostá pasivita podepsavších a k tomu všemu projevy ochoty katolické církve, která mě najednou jako potenciálně nebezpečného začala brát vážně, mě skličovaly a hnaly do radikalismu obracejícího se proti církvi. Přítel Wolfgang z bývalé NDR mi vysvětlil, že dvoumilionová petice v Německu a Rakousku se opírá o zcela jiné pojetí kritického křesťana: nevede zápas se svou církví, ale je to člověk kritický v první řadě k celku společnosti z křesťanských pozic a svou církev kritizuje za to, jakou roli v této společnosti sehrává.

Na den, který shodou okolností byl první po mém propuštění z nemocnice domů, jsem měl původně sjednánu schůzku v Drážďanech s představiteli německého petičního hnutí My jsme církev. Schůzku jsem na poslední chvíli odvolal nejenom pro svou nemoc, ale i proto, že přátelé křesťané, které jsem z naší strany zval, buď o německé aktivitě skoro nic nevěděli, nebo z kontaktu s ní měli jisté obavy. A tak ve chvíli, kdy to konečně vypadalo, že přehrada mezi rozvířenými křesťanskými proudy na Západ od nás a našimi stojatými vodami se začne protrhávat, se mi jen trpce potvrdil dojem jakési fatální nereformovatelnosti našeho institucionálního křesťanství.

Je ještě třeba dodat, že už několik let sledujeme se ženou iniciativní a vynalézavé projevy prosociálního jednání, které je evidentně nesené láskou k bližnímu, ale nehlásí se ke křesťanství ani k žádnému jinému náboženství. Setkali jsme se s ním kupříkladu při problémovém šetření ve svépomocných skupinách. Jsou to skupiny lidí se stejným problémem – nejčastěji nějakou těžkou diagnózou –, kteří si vzájemně pomáhají, aniž přitom upadají do skupinového etnocentrismu.

Jednotka intenzivní péče nejedná křesťansky jenom tím, že láskyplně pečuje o trpící, ale i tím, jak vyvolává puzení klást si základní životní otázky a jak zprůhledňuje naše klamné závěry. K obratu není přiváděn jen pacient, ale i jeho blízcí. Na rozdíl od obvyklého přístupu křesťanů se tu neapeluje na možnost individuální spásy, ale jako subjekt je oslovován celý jeho malý svět.

„Lékařské procedury se mění v černou magii, když místo aby mobilizovaly jeho sebeléčivé síly, promění nemocného v ochablého a mystifikovaného voyeura jeho vlastní léčby. Lékařské procedury se mění v nemocné náboženství, když se provádějí jako rituály, které zaměřují celé očekávání nemocného na vědu a její funkcionáře“ (Illich, str. 114).

Tím, jak jsme se každé ráno měli sami omýt, jak jsme si o cokoli mohli říci, ale každé osamostatnění třeba v napití nebo stolování bylo vítáno (jídlo vleže na lůžku –– jídlo vsedě na lůžku), tím nám byl jasně vyznačen směr: ze závislého přechodného dětství co nejrychleji do nezávislé dospělosti.

Chtěl bych popsat ten div medicíny, kdy opět propojila fyzickou péči o nejzuboženějšího se špičkovou technikou, dokázala zapojit příbuzné a všech těchto Božích darů využívá jako podílu – talentu – jí svěřeného. Vždyť přece i technika je hřivna. Vyhnout se jí je romantické gesto (k němuž Illich trochu tenduje – samozřejmě vím, že odlišuje nástroje konviviální a nekonviviální).

Stanice intermediární péče

Světský zázrak se (zase jednou) podařil. Komplikace ve vlnách ustupují. Hladina emocí klesá. Jsem stále méně obsluhován, ale také stále méně kontrolován. Více zdraví znamená více svobody.

Mezi terapeutickými a diagnostickými úkony přibývá volného času, nezabraného bolestmi a obavami. Otevírá se možnost prvního odstupu k prožitému, ale také prvního odvolávání „ukvapených“ slibů. Z žitého otevřeného dramatu se stává uzavírající se příběh, z otevřené rány jizva. Rozhodujícím mezníkem na obzoru dnů je odchod domů. Nahlíží se do novin, jak moc se venku proměnily kulisy, a rekapitulují se pracovní nedodělky.

Počínající odstup znamená také vymazávání paměti, ztrátu pocitu naléhavosti, slábnoucí vědomí závazku. Vrací se vláda klamných závěrů.

Skončí obrat dřív, než započal?