V českých zemích je nemálo Maďarů, kteří zažili následující situaci: v určité společnosti vyjde najevo národní identita dotyčného, načež zazní otázka, z kterépak části Maďarska je? Když pak náš typický „český Maďar“ (či lépe: Maďar z Česka) odpoví, že je Maďar ze Slovenska, nejednou se dočká konstatování, že je tedy vlastně Slovák. Bylo tomu tak před listopadem 1989 a je tomu tak bohužel dodnes. V učebnicích dějepisu, občanské výchovy a možná i literatury se patrně žák i před rokem 1989 mohl dozvědět o existenci početné maďarské menšiny v Československu, resp. na Slovensku, o její eventuální přítomnosti v druhé části tehdejší republiky však už téměř vůbec. Důvodem bylo jednak to, že maďarská menšina neměla do zániku Československa – až na krátké období, o kterém ještě bude řeč – možnost se organizovat, jednak to, že takříkajíc spadala do agendy slovenských státních orgánů. Vnitřní migrace uvnitř Československa neměla takové rozměry, že by hrála významnější roli v životě občanů, a o poválečném odsunu Maďarů ze Slovenska většinou do vysídlených „sudetských oblastí“ se z „pochopitelných“ důvodů nemluvilo. Ti starší samozřejmě věděli své: existovala tu i určitá analogie či chcete-li národní stereotyp, že „Maďaři znamenají pro Slováky totéž jako Němci pro Čechy“, a argumenty pro takový stereotyp nebylo bohužel třeba obtížně hledat: silná maďarizace v Uhrách od 70. let minulého století nebo účast Maďarska ve dvou světových válkách patří k nejtemnějším stránkám maďarské historie a snadno se mohly stát zdrojem antipatie. Byly tu však i takové důležité rozdíly, kvůli kterým vlastně v roce 1918 vznikla a po roce 1945 se zachovala maďarská menšina v Československu.

Základní historická fakta jsou následující: po rozpadu Rakousko-uherské monarchie vzniká Československo, které vedle nejpočetnější německé menšiny dostává do vínku i početnou menšinu maďarskou. (1) Rozdělení Uher hluboce zasáhlo Maďarsko nejen ekonomicky, ale
i etnicky, neboť se po odtržení významné části národa od mateřského státu ocitl každý třetí Maďar na území jiného státu, a to převážně v oblastech, které jsou etnicky homogenně obývané právě Maďary (krom Československa jsou to státy Rumunska, Jugoslávie, Sovětského svazu /Ukrajiny/). Pocit „historické křivdy“ nepochybně napomáhá meziválečné maďarské politice prosazovat v zemi nacionální, iredentistické nálady a sama tato politika se po militantním nástupu Hitlera z krátkozrakých, ekonomických i jinak pragmatických důvodů předhání s okolními státy o přízeň Vůdce. Maďarsku se nepodaří v poslední chvíli vystoupit z války a ze spojenectví s nacistickým Německem. Po válce jsou v zásadě potvrzeny maďarské hranice z roku 1920 a záhy začínají jiné maďarské dějiny, tentokrát pod taktovkou Sovětského svazu, pod níž se – až na Rakousko – ocitnou všechny nástupnické státy bývalé Monarchie. Pod touto taktovkou se o minulosti nemluví, respektive jen unisono, podle přání Velkého dirigenta. Nové generace jsou vykořeněny a své státní i národní identity budují na mýtech. Bují historický a právní nihilismus. Není divu, že poválečná generace už nemá tušení o versailleské smlouvě, která nejen vymezila nové hranice Evropy, ale zavázala též nástupnické státy zajistit základní menšinová práva jejich vlastních menšin na svých územích. Po roce 1989 všechny tyto potlačené frustrace vyplavou na povrch, v ekonomicky i společensky zaostalejších oblastech Evropy vznikají regionální války, ale i ve vyspělejších zemích sílí nacionalismus, rozděluje se Československo. První maďarská demokraticky zvolená vláda koketuje se stíny minulosti, oživuje nacionalismus, část nejsilnější vládní strany se odděluje od mateřské strany, a jako krajní pravice na maďarské politické scéně oživuje antisemitismus i myšlenku iredentismu.

Ani Československo nezůstalo tohoto vývoje ušetřeno, ačkoli zde byla situace – především po první světové válce – mnohem příznivější než kdekoli jinde ve středoevropských nástupnických státech. Meziválečné Československo bylo ekonomicky bohatým státem s nadějnou demokracií, který vysoce převyšoval všechny okolní země a snažila se posílit historickou státní identitu, především v návaznosti na dobu předbělohorskou. Maďaři, kteří se zde ocitli, se poměrně úspěšně identifikovali se zdejšími poměry, a netvořili žádnou „pátou kolonu velkomaďarských ambicí“. Jejich základní práva na užívání mateřského jazyka, na sebevzdělávání apod. byla v zásadě dodržována jak v meziválečné, tak i poválečné době. O jejich loajalitě svědčí mimo jiné i fakt, že ani připravovaný poválečný transfer či výměna nenašly u zdejší početné menšiny na Slovensku hlubší odezvu. V českých zemích, kam Maďaři začínají brzy po vzniku Československa migrovat (za prací, na studia či z jiných osobních a rodinných důvodů), pak byla situace ještě příznivější: vědomá změna bydliště znamenala zřeknutí se kompaktního menšinového společenství a adaptaci na jiné poměry, se vším všudy a z vlastní vůle.

Úhrnem tedy lze říci, že náš typický Maďar v Čechách, pokud je dříve narozen, mohl být v uplynulých desetiletích občanem několika států, aniž kdy překročil hranice (kterékoli) své vlasti či aniž by si přál jakoukoli změnu hranic. Postavení maďarské menšiny v Česku je pak specifické i v tom smyslu, že na rozdíl od bezprostředních sousedů Maďarska zde maďarská menšina nikde netvoří kompaktní celek, je neautochtonním společenstvím a na rozdíl od početných maďarských menšin v západní Evropě či v zámoří není ani emigrantskou menšinou, složenou většinou z emigrantů opouštějících Maďarsko v několika vlnách vždy po historických otřesech. Její vlastní dějiny z ní činí mobilní, adaptabilní společenství, kterému je dnes nacionalismus zcela cizí. Není zde nucena uchylovat kvůli represím či jakékoli diktatuře k národní segregaci. Na rozdíl od západní emigrace si především mladší generace uchovala – v důsledku nepoměrně liberálnějšího kádárovského Maďarska, než jakým bylo Husákovo rigidní Československo – poněkud větší iluze o svém národě než ti, kteří se v minulosti rozhodli Maďarsko opustit.

II.

Až budou jednou komplexněji sepsány dějiny Maďarů v Čechách, (2) nepochybně se v nich najdou četné zajímavosti od dob nejstarších až dodnes. Nebude zde chybět cesta sv. Vojtěcha do Uher v roce 995, maďarští studenti na Karlově univerzitě, Tomáš a Valentýn, kteří inspirováni husitským učením překládali Písmo svaté do maďarštiny, cesty českých humanistů na budínský královský dvůr, kde Matyáš Korvín vybudoval významné kulturní centrum tehdejší Evropy, vztah Jana Ámose Komenského k Maďarům a postoj reformované církve maďarské, která po Tolerančním patentu pomáhala tuto církev v Čechách znovu vybudovat. Nemůže chybět ani spojenec českých stavů Gábor Bethlen či Ferenc Rákóczi II., který delší dobu pobýval v Praze i
v Jindřichově Hradci atd., abych vyjmenoval alespoň ty nejznámější skutečnosti. Všechny jmenované osobnosti i s nimi související události však můžeme na tomto místě ponechat historikům či badatelům kontaktologie; jakkoli jsou totiž pro pozdější utváření vztahů maďarské menšiny k Čechům, resp. k českým zemím důležité, v těchto případech nelze mluvit o existenci maďarské menšiny v Čechách. Není snad od věci právě na tomto místě důrazněji připomenout, že národ jako státotvorný pojem začal hrát mimořádně důležitou roli až koncem 18. a začátkem 19. století. Promítat naše dnešní chápání státnosti, národní svébytnosti či občanské a politické příslušnosti do dob dávných by tedy bylo nejen úsměvnou naivitou, ale i nebezpečným politickým hazardem. O zárodcích přítomnosti maďarské menšiny v Česku – jak už bylo výše zmíněno – lze proto mluvit teprve od období vzniku Československé republiky, kdy nově vzniklý stát dostal do vínku zhruba 700 tisíc Maďarů se vším, co je s tím přirozeně spojeno, tj. s výhodami, které z pokojné koexistence kultur vyplývají, ale i s riziky, která kupříkladu právě v Československu vedla až k Mnichovu.

Je nepochybné, že s problémem maďarské menšiny se ve své každodenní politické či společenské praxi po celou dobu existence Československa setkávala především slovenská část republiky, pravda je však i to, že stát v podstatě unitární (ba později totalitární) nesl za osud svých menšin odpovědnost nedělitelnou. Maďaři se poměrně záhy po vzniku Československa objevili i v českých zemích a především v Praze. Lákalo je sem nejen to, že šlo o centrum politického a duchovního života (maďarští poslanci v parlamentu i maďarští intelektuálové, kteří se podíleli na vydávání maďarských časopisů v Praze, tvořili spolu s organizovanými vysokoškolskými studenty vynikající podhoubí pro vznik svěžího duchovního klimatu), ale vedly je i důvody existenční, ba někteří ve zdejších nepochybně demokratičtějších podmínkách (než jaké panovaly třeba právě v tehdejším Maďarsku) dokonce našli na nějakou dobu útočiště. (3) A tak statistika ze sčítání lidu v roce 1921 uvádí v Čechách na 7049 Maďarů, v roce 1930 je to již 11 427. (4) Pro názornost uveďme alespoň hnutí mladé maďarské levicové inteligence Sarló (Srp) v letech 1928-1934, jehož předchůdcem byl vysokoškolský skautský kroužek Sv. Jiří (Szent György kör), založený v roce 1925 právě v Praze. Mezi vedoucí představitele tohoto spolku patřili takové osobnosti jako Edgár Balogh (1906), László Dobossy (1910), Rezső Peéry (1910), Rezső Szalatnai (1904) a další, kteří – i když jejich osudy nebyly svázány s československým občanstvím (Balogh byl činný v Rumunsku, Dobossy a Szalatnai působí či působili v Maďarsku, Peéry v západní emigraci) – zůstali duchem věrni tomuto období a významnou část svého života věnovali bohemistické či slovakistické práci. (5) Činnosti této mladé inteligence a život maďarské menšiny vůbec pozorně sledoval i prezident Masaryk, o čemž svědčí jeho osobní milionový dar pro založení Maďarské vědecké, literární a umělecké společnosti v Československu (Csehszlovákiai Magyar Tudományos, Irodalmi és Művészeti Társaság), nazývané též Masarykovou akademií, která zde působila od r. 1931 a v letech 1933-35 vydávala časopis Magyar Figyelő. Z četných časopiseckých pokusů té doby se zmiňme alespoň o pravicovém opozičním deníku Prágai Magyar Hírlap (Pražské maďarské noviny), vycházejícím v letech 1922-1938.

Po druhé světové válce měl být problém maďarské menšiny vyřešen spolu s problémem německým, a to obdobnými způsoby, tento záměr však neschválily ani postupimská (1945), ani pařížská (1946) konference. Tzv. vnitřním transferem se přesto v letech 1945 a 1946 podařilo přesídlit do pohraničí (do vysídlených sudetoněmeckých oblastí) asi 44 129 Maďarů. (6)

Významná změna v životě Maďarů v Česku nastala po únorovém převratu 1948, kdy jim byl umožněn návrat do někdejších domovů na Slovensku. A tak v roce 1950 statistiky vykazují už jen 13 201 (7) československých občanů maďarské národnosti, ba v některých větších, ale i menších českých městech (Karlovy Vary, Chodov, Loket, Ostrava apod.) vznikají i základní organizace CSEMADOKu (tj. Kulturního svazu maďarských pracujících v Československu), které byly – z důvodů dosud neznámých – v krátké době zrušeny.

K významnějšímu nárůstu počtu Maďarů v Čechách dochází především v letech 1961–70 (z 15 152 na 18 472). Podle publikace Maďaři v České republice – Magyarok a Cseh Köztársaságban 1918-1992 (Praha, 1993) i na základě osobních zkušeností mnohých zde žijících Maďarů je možno konstatovat, že k této i k pozdější poválečné migraci (novější statistiky vykazují 19 676 v roce 1980, a poslední pak 19 932 Maďarů v roce 1991) „docházelo v tomto období zejména z důvodů lepších pracovních příležitostí v českých zemích“. Až do roku 1990, tj. do doby vzniku Svazu Maďarů žijících v Českých zemích, se však organizovanost Maďarů omezila na činnost sice významného, avšak víceméně polooficiálního (a koncem 70. a v 80. letech Státní bezpečností i bedlivě sledovaného) Studentského kruhu Endre Adyho, který rozvíjel nezanedbatelný spolkový život a nemalou měrou přispíval i k plynulejší adaptaci mladých maďarských studentů přicházejících ze Slovenska na zdejší prostředí. Obdobnou studentskou organizací byl – a dosud je – Studentský kroužek Ference Kazinczyho v Brně.

Praha (ale i další města) měla významné postavení i jako univerzitní město, kam přijížděli četní maďarští studenti ze Slovenska. Specifickou roli pak sehrál obor maďarštiny, existující s menšími přestávkami na univerzitě již více než sto let, a také teologové a vysokoškolští učitelé reformované křesťanské církve působící na Komenského fakultě v Praze. Z pedagogů těchto pracovišť zmiňme alespoň hungaristu a turkologa Jozefa Blaskovics a profesora Petra Rákose, mezinárodně uznávaného hungaristu, literárního vědce, bývalého předsedu Mezinárodního svazu pro maďarskou filologii a od roku 1998 jednoho z prvních zahraničních členů Maďarské akademie věd, kteří jakožto českoslovenští či posléze čeští občané působili na oboru hungaristiky FF UK, (8) z teologů pak Lajose Csémyho, který svým bádáním významně přispěl ke zpracování dějin maďarské reformované církve v českých zemích. Všichni tito badatelé znamenali a znamenají díky své vědecké, editorské či překladatelské práci významný přínos pro českou společnost v poznávání maďarské kultury; vahou svých autorit stáli i v dobách nesvobody zcela neformálně a neoficiálně v čele komunity nejen maďarských studentů v českých zemí, ale i širší maďarské menšiny.

Tento text byl původně psán pro sborník Praha a národnosti, který vydal pražský magistrát na podzim loňského roku. Zde redakčně kráceno a upraveno.

1/ Podle údajů ze sčítání lidu v roce 1921 žilo v Československu 657 646 občanů maďarské národnosti. S čísly je však třeba zacházet nesmírně obezřetně. Např. maďarský historik Gyula Popély ve své knize Népfogyatkozás. A csehszlovákiai magyarság a népszámlálások tükrében (Úbytek obyvatelstva. Maďaři v Československu v zrcadle sčítání lidu, Budapest, Regio, 1991) uvádí údaje podle různých československých i maďarských či uherských statistik resp. sčítání lidu z let 1910, 1919 a 1921. Ze značných výkyvů v údajích vyplývá, že zde vždy existovala závislost na aktuálních politických zájmech.

2/ Pochopitelně existují četné historické studie i publikace o různých etapách soužití Maďarů a Čechů (některé z nich uvádíme i níže). Ucelená publikace, která by systematicky a chronologicky zaznamenala všechny nejzávaznější události česko-maďarských styků však dosud neexistuje.

3/ Uveďme zde alespoň Mihálye Károlyiho (1875-1955), prvního ministerského předsedy a později i prezidenta první Maďarské republiky po říjnové demokratické revoluci roku 1918, který po nástupu Miklóse Horthyho opustil svou vlast, a pobýval v emigraci mj. i v českých zemích (v Praze, v Poděbradech i jinde) a udržoval přátelské kontakty např. s rodinou Masaryků, jak se dočítáme v jeho memoárech Hit, illúziók nélkül (Víra, bez iluzí, Bratislava, 1982).

4/ Demografická příručka, Praha 1982 s. 46-51

5/ L. Dobossy, literární historik, bohemista a romanista, byl studentem na Sorbonně a na pražské Karlově univerzitě, kde se stal nadšeným posluchačem F. X. Šaldy. Je autorem mj. akademického Maďarsko-českého slovníku, významným haškologem a čapkologem, četné jeho studie z meziválečného Československa publikoval mimo jiné v knižkách s příznačnými názvy Két haza között (Mezi dvěma vlastmi, Budapešť, 1981) a Előitéletek ellen (Proti předsudkům, Budapešť, 1985). Až do svého odchodu do důchodu vedl bohemistiku na budapšťské univerzitě Loránda Eötvöse.

R. Szalanai, literární kritik, literární historik, překladatel a publicista vykonal záslužnou práci především na poli česko-slovensko-maďarských literárních vztahů. Je iniciátorem a redaktorem četných antologií, i autorem mj. dvou literárních historií vydaných v maďarštině, A cseh irodalom története (Dějiny české literatury, Budapešť, 1964), A szlovák irodalom trténete (Dějiny slovenské literatury, Budapešť, 1964).

6/ Toto číslo uvádí kniha K. Kaplana: Pravda o Československu 1945-1948 (Praha, 1990) a najdeme je i v knize Józsefa Gyönyöra: Mi lesz velünk magyarokkal (Co bude s námi Maďary?, Bratislava, 1990) s odvoláním na dílo Juraja Zvary: Maďarská menšina na Slovensku po roku 1945 (Bratislava, 1969) i na Archiv ÚV KSS (fond Osídľovacieho úradu). Shodné číslo ("asi 44 tisíc osob") najdeme i v publikaci Gabriely Sokolové a kol.: Soudobé tendence vývoje národností v ČSSR (Praha 1987). Maďarský historik na Slovensku Gyula Popély ve své knize Népfogyatkozás. A csehszlovákiai magyarság a népszámlálások tükrében (Úbytek obyvatelstva. Maďaři v Československu v zrcadle sčítání lidu, Budapest, 1991) hovoří o zhruba 50 000 vysídlených, historik Július Baláž ve své studii Deportáltak levelei (Dopisy deportovaných, Prágai Tükör 1993/4) uvádí dokonce číslo 55 000 osob.

7/ Demografická příručka, tamtéž