Isl醡 / Sv靦y (Souvislosti 3𣮳8)


MARTIN C. PUTNA / MISION霖I POU奣, to jest RAYMUNDUS LULLUS, ERNEST PSICHARI, CHARLES DE FOUCAULD, ANTOINE DE SAINT-EXUP蒖Y, SESTRA MARIE OD UK豂嶰VAN蒆O A TI DRUZ 鑙li ROM罭SK V軵RAVY DO AFRIKY A JEJICH 菶SK OHLAS

Kdy se ob鑑s doslechneme, 瀍 Francie p鴌 鷙ah醕h o roz歩鴒v醤 Evropsk unie neust醠e zapom韓 na sv靦ast鴈dnou d鵯e瀒tost na氻 st鴈doevropsk trojice, zato v歛k upozor騯je na nutnost nezapom韓at na severoafrick zem, vrt韛醡e hlavou. Francie je v歛k (a neskr齰 ani sv z醞my zcela pragmatick) z hlediska evropsk PAM蘐I mnohem evrop歵靔氻 ne my, kte se sami zveme tak hrd St鴈doevropany. Oswald Spengler ve sv閙 鑑se upozornil, 瀍 antika nijak zvl釟 nerozli歰vala mezi severn韒, v齝hodn韒 a ji瀗韒 pob鴈烅m St鴈dozemn韍o mo鴈. Tam v歶de se rozkl醖ala 刼ikumen閾, n釟 spole鑞 d鵰, a St鴈dozemn mo鴈 bylo vskutku jeho st鴈dem, 刡az閚em impluviem uprost鴈d 剆al髇u msk閔o patricijsk閔o atria.

K鴈s漚n tento kulturn a duchovn zem靝is zcela p鴌rozen p鴌jali. Nebylo d鵹odu c韙it vz醞emnou cizost mezi biskupy, teology a v禅韈韒i jen proto, 瀍 jedni 瀒li, modlili se a um韗ali v 仨m 鑙 Soluni, druz v Efesu 鑙 v Antiochii, t鴈t v Alexandrii 鑙 Karth醙u. Vedla-li jak kulturn d靗韈 栳ra, pak mezi c韗kv z醦adn latinskojazy鑞ou a v齝hodn 鴈ckojazy鑞ou, p鴌鑕m v Africe 栳ra proch醶ela zhruba v polovin dne歯 Libye. Kdybychom v歛k p鴈ce jen cht靗i c韗kev d靗it podle 刱ontinent鶕, mo瀗 瀍 bychom nejv靦氻 po鑕t k鴈s漚nsk齝h h閞簌 瀒vota, ducha i smrti na歭i pr醰 v Africe. Jm閚a Kl閙ens Alexandrijsk, 觬igen閟, Athanasios, Anton韓 Poustevn韐, Pavel z Th閎, Cyprianus, Tertullianus a Augustin slu瀟e za v歟chny.

Arabsk invaze v 7. a 8. stolet zm靚ila v歟. Z trojjedin anticko-k鴈s漚nsk oikumen odzla dv 栳sti, asijskou a africkou. K鴈s漚nsk Evropa si nalezla chabou n醜radu v postupu na sever, do smutn齝h a nehostinn齝h kon鑙n, kter si dnes kaj Evropa St鴈dn a dokonce i V齝hodn. Nikdy v歛k docela nezapomn靗a, 瀍 je ve sv sou鑑sn podob torzem, a 鑑s od 鑑su se pokusila m韘ta sob tak drah, m韘ta, kde se k鴈s漚nstvo zrodilo a vyr鵶talo, znovu z韘kat. Nejmohutn靔氻 pokus dob齮 ona m韘ta silou, slavn k瀘v v齪ravy, ztroskotal. Na ot醶ku, pro byli k鴌炨ci ze Svat Zem znovu vytla鑕ni, lze odpov靌靦 ra鑤e si p鴈桧st Jeremi釟e, Ezechiele a ostatn proroky, kte vysv靦luj Izraeli, pro od n靔 Hospodin odt醜l pravici a nechal padnout Jeruzal閙. Ti staroz醟onn p醤ov to kaj staroz醟onn kv靦nat, ale j醖rem v齪ov靌i je prost konstatov醤: To pro va歟 hchy.

Po krachu croissad p鴌ch醶eli s k瀍m na jih u jen jednotlivci. Ti, kdo byli uchv醕eni touto odcizenou, v hlubin pam靦i a srdce v歛k zn醡ou a bl韟kou krajinou, touto skute鑞ou JI嶯 A V軨HODN EVROPOU, a rozhodli se v靚ovat j sv鵭 瀒vot. Rozhodli se st醫 se MISION霖I POU奣.

Ka瀌 z nich je osamocen. Ka瀌 z nich se vydal na CESTU K JIHU s醡, ale v歩chni spole鑞 tvo dlouhou, nep鴈tr瀒tou 鴄du mnich, mision狲, poustevn韐, b醩n韐 a mystik, kte se OB蘐OVALI africk a p鴈doasijsk 栳sti oikumeny, africk a p鴈doasijsk pou歵i. 豠da vych醶 ji od zakladatel k鴈s漚nsk閔o mni歴tv Anton韓a Poustevn韐a a Pavla z Th閎 a jde a do na歩ch dn.

N靕do nam韙ne, 瀍 starok鴈s漚n歵 poustevn韈i odch醶eli na pou殱 bojovat s d閙ony neviditeln齧i, inkarnovan齧i leda ve zl齝h sklonech jejich vlastn韍o srdce, kde瀟o ti, kdo p鴌ch醶eli ze severu do Afriky a p鴈dn Asie u arabsk, se setk醰ali p鴈dev氻m s protivn韐em vn靔氻m, toti s isl醡em. V nejhlub氻 podstat v歛k jde o jeden a tent秊 boj o BOJ SE ZLEM jako takov. Z醦as-li mnich skryt v ml鑕n pou歵 s d閙ony, co t韒 neovliv騯je sm龤len a skutky mnoh齝h? Zv靤tuje-li mision狲 Evangelium muslim鵰 a z醦as s nimi slovem, co to nen z醨ove boj duchovn, boj neviditeln? Kone鑞, ne a tak m醠okte pochopili, 瀍 jedn韒 z nejinn靔氻ch zp鵶ob (ne-li nejinn靔氻m v鵥ec) evangelizace je uch齦it se do 鷖tran a tam neust醰at volat k Hospodinu. 巈 mo瀗 jedin zp鵶ob, jak b齮 mision狲i v zem韈h dnes napln靚齝h isl醡sk齧i kleriky, isl醡sk齧i chr醡y a isl醡sk齧i zbran靘i je b齮 MISION霖I POU奣: A vyzn v韗u sama pou殱, vyznaj ji i obyvatel m靤t na pob鴈烅 a v o醶醕h. Pak bude k鴈s漚nsk Evropa zase scelena.

Z dlouh linie k鴈s漚nsk齝h mision狲 pou歵 chceme zde ve stru鑞osti p鴌pomenout jen n靕olik postav, a to je歵 jen z jednoho 鷋lu pohledu: Skrze stopu, kterou zanechali u n醩, v zemi, kter se sama hrd naz齰釁 ale to u jsme kali.

* * *

Z mision狲 vrcholn閔o st鴈dov靕u, kte se po ztroskot醤 croissad 刵a vlastn p靤t vyd醰ali do isl醡sk閔o sv靦a, se svou originalitou a mnohostrannost vyd靗uje blahoslaven Mallor鑑n Ram髇 Llull, zn醡靔氻 pod polatin歵靗齧 jm閚em RAYMUNDUS LULLUS (asi 12351315). Jeho 瀒vot a d韑o, kter s醡 popsal v autobiografick齝h d韑ech, se skl醖 z tolika poloh, obrat a faset, jako by ani nemohlo j韙 o jednoho 鑜ov靕a. H歯 ml醖 v hlavn韒 m靤t Mallorky Palma skon鑙lo proslul齧 dramatick齧 obr醕en韒.

Sc閚a, kdy Raymund posedl v釟n vj頌d za tou瀍nou d醡ou na koni do kostela, ona vzk鴌kne 凾ak dob鴈!, rozhal hru, Raymund spat prsy roze瀝an rakovinou a skrze tento hr鵽n pohled na klamnost a pom韏ivost dojde k radik醠n vnit鴑 konverzi, je asi nejzn醡靔氻 epizodou jeho 瀒vota. 巌vot vpravd nap韓av a dobrodru瀗 v歛k za桧n teprve po n 瀒vot vypln靚 cestami i studiemi, pobyty v cisterci醕k齝h kl釟terech i na Sorbonn, h醖醤韒 s kac眸i v歟ho druhu, psan韒 d靗 mystick齝h, teologick齝h i alchymistick齝h (u nich se o Raymundov autorstv pochybuje; S. Bou歬a pokl醖 Lulla alchymistu za zcela jinou osobu). Nikoliv posledn m韘to maj v Raymundov 瀒vot misijn cesty do Palestiny i do Afriky a h醖醤 s tamn韒i 刱ac眸i, tedy isl醡sk齧i duchovn韒i. Posledn cesta st醠a Raymunda 瀒vot byl v Africe, patrn v B鷇瀒 v Tunisku, rozzu鴈n齧i Sarac閚y ukamenov醤. Sv醫ek blahoslaven閔o Raymunda p鴌pad na 29. b鴈zna.

Dnes je Raymundus Lullus v 萫ch醕h t閙禅 zcela zapomenut. Na p鴈lomu 19. a 20. stolet v歛k vzbuzovala jeho postava velk z醞em v kruz韈h symbolistick齝h, dekadentn韈h a (filo)katolick齝h snad pr醰 pro ono prol韓醤 smyslnosti a mysti鑞osti, katolick閔o pravov禅 a okultn韈h z醞m, co 鑕sk閙u fin de si阠lu velmi lahodilo.

Prvn se nechal Raymundem Lullem inspirovat Jan K鴗itel 鑕sk閔o symbolismu Julius Zeyer. Roku 1882 napsal asonovan齧 ver歟m 歱an靗sk齝h romanc rozs醜lou b醩e Ramondo Lullo. I jeho, jak jinak, zaujala sc閚a Raymundova obr醕en. Cudn Zeyer ji ov歟m podstatn zm韗騯je: U n靐o kr醩n Ambrosie de Castello p鴈m鶠e Raymundovu v釟e pouhou svou m韗nost a 鑙stotou. Motiv roze瀝an齝h prs se zde v鵥ec nevyskytne.

I 瀒votu, b醖醤 a snah醡 obr醕en閔o Raymunda d醰 Zeyer odli歯 smysl: Lullus se ve v歟ch sv齝h 鑙nnostech utk醰 s probl閙em smrti. Jako alchymista ji chce p鴈moci vynalezen韒 elix韗u 瀒vota pro sebe a pro Ambrosii, kterou nep鴈stal, jakkoliv o鑙歵靚, milovat. On elix韗u po瀒je ona v歛k odm韙 zbavit se smrti a poru歩t tak z醟ony dan Bohem. Raymund nyn bude nesmrteln ale 瀒vot se mu stane sp須 tr齴n. Smrt, kterou cht靗 p鴈konat, bude nyn jeho nejv靦氻 touhou. Pokou氻 se zemt v歟mo瀗齧i zp鵶oby, ale nem鶠e. I do Afriky se vyd k醶at Bo烅 slovo v podstat proto, aby zde kone鑞 smrt na歟l a teprve pot, kamenovan閙u, v ag髇ii poh鴅en閙u, znovu o瀒v氻mu a na rodnou Mallorku n醡o鴑韐y p鴈vezen閙u, d醰 B鵫 milost smrti.

Jestli瀍 pro Zeyera byl Raymundus Lullus jen jedn韒 ze stovek 刼bnoven齝h obraz鶕, protagonista Katolick moderny Sigismund Bou歬a se j韒 zab齰al dlouhodob a systematicky. M靗 k tomu dvoj d鵹od: L醟al jej Lullus jako瀟o jeden z praotc katal醤sk literatury, z n頌 Bou歬a p鴈kl醖al novodob autory (zejm閚a b醩n韐a kn靭e Jacinta Verdaguera) i jako瀟o mystik. V okruhu Katolick moderny se prvn zm韓ka o Lullovi, drobn informativn studie p鴈lo瀍n ze 歱an靗歵iny, vyskytla v des醫閙 ro鑞韐u Nov閔o 瀒vota roku 1905; tu ov歟m nep鴈lo瀒l Bou歬a, n齜r Josef Florian. Do prvn韍o ro鑞韐u Meditac, revue na Nov 瀒vot navazuj韈, p鴈lo瀒l Bou歬a roku 1908 Lullovu b醩e Ho鴈. Za sv鵭 hlavn lullovsk 鷎ol v歛k pokl醖al p鴈klad 鷖t鴈dn韍o d韑a Lullovy mystiky, Knihy o pteli a mil徼ku. Bou歬ova korespondence s Otokarem B鴈zinou dosv靌鑥je, 瀍 se t韒to d韑em zaob韗al nejm閚 od roku 1906. V Dohnalov revui Nov obzor (dal氻 z filiac Nov閔o 瀒vota) otiskl roku 1911 studii o autorovi a knize, ke kni瀗韒u vyd醤 p鴈kladu (snad dokon鑕n閔o) v歛k z d鵹od n醡 nezn醡齝h nedo歭o.

Po Bou歬ovi u se Lullovi nikdo tak systematicky nev靚oval. M韘to p鴈klad a seri髗n韍o studia se 鑕sk閙u publiku dostalo op靦 jen beletristick閔o zpracov醤, tentokr醫 z pera Jiho Kar醩ka ze Lvovic. Roku 1913 v Modern revui a roku 1919 kni瀗 otiskl novelu Obr醕en Raymunda Lulla. Katolizuj韈韍o dekadenta samoz鴈jm nemohlo nevzru歩t t閙a odvr瀍n t靗esn l醩ky ne pro askezi, ale pro l醩ku vy殮: M韘to rakovinov milenky, s n頌 dopv Kar醩ek Raymundovi v釟niv soulo瀒t a teprve r醤o d靤u a hnusu propadnout, nach醶 ohniv Katal醤ec nov objekt l醩ky Milovan閔o, Krista. To Jeho hled po cel閙 sv靦, o N靘 a o sob p須e Knihu o Pteli a Mil徼kovi, s N韒 se definitivn spojuje v Africe, v okam瀒ku smrti v de歵i mohamed醤sk齝h kamen.

U vzpom韓ky na Kar醩kovu b醩e Hnus 瀍ny ze sb韗ky Sexus necans nelze nelu歵it celou historii jako pat鴌鑞 mytizovan a mystizovan obr醕en od t靗esnosti= =norm醠n l醩ky heterosexu醠n k duchovn l醩ce, neboli k plat髇sky sublimovan homoerotice. Kdy Raymunda Tunisan kamenuj a on um韗, 則靗o jeho bylo jen 歛tem, v n靔 se od靗, kdy vy歟l na pou za sv齧 Milovan齧. P鴌歟l 鑑s, kdy jej svl閗ali z n靐o bi鴌cov jako Krista z roucha. Byl te nah p鴈d sv齧 Milovan齧. (op. cit., Praha 1919, S. 4041)

Kar醩ek se vr醫il k Lullovi kr醫ce je歵 jednou. Kdy roku 1920 p鴈vzal katolickou revui T齨, jmenoval ho mezi nejv齴namn靔氻mi um靗ci a mystiky, jejich texty maj od nyn靔歬a tvo鴌t p醫e 鑑sopisu a Kar醩k鵹 T齨 skute鑞 n靕olik men氻ch p鴈klad p鴌nesl. Kar醩ek s醡 ov歟m T齨 po dokon鑕n jedin閔o ro鑞韐u opustil.

S Kar醩kem minul i v靕 katolizuj韈韈h dekadent, kter mohl Raymundus Lullus zaj韒at. Z鵶tali tu, pravda, populariz醫o鴌 a p鴈kladatel mystiky v nov generaci p鴈dev氻m dominik醤 Silvestr Maria Braito, redaktor 剅evue pro vnit鴑 瀒vot Na hlubinu, a jezuita Jaroslav Ove鑛a, p鴈kladatel svat閔o Jana od K瀍. T靘to 剉靌eck齧 teoretik鵰 mystiky v歛k z鴈jm p鴌padal Raymundus Lullus pli histri髇sk, pli nevyzpytateln, pli podez鴈l, ne aby jej ve sv 鷝kostliv snaze o mystiku pravov靣nou uznali za hodna p鴈dlo瀍n sv齧 ove鑛醡.

Jedin ppad p鴌pomenut Lullovy postavy z nejnov靔氻 doby, o n靘 v韒e, je legend醨n Gesamtkunstwerk Ale歟 Role鑛a Pocta Anton韓u Koni釟ovi, konan v Pardubic韈h na podzim 1994. Z Lullova 瀒vota bylo jako瀟o exemplum ztv醨n靚o jak jinak jeho obr醕en, tentokr醫 sp須e 刾o kar醩kovsku, s centr醠n pozornost up鴈nou na ony pslove鑞 prsy, vyveden v barv 瀕ut, zelen a fialov. Text, doprov醶ej韈 exemplum, byl p鴈jat z barokn postily:

凴aymundus Lullus b韉nou sv靦sk l醩ky slepotou om醡en, i s kon靘 do kostela k pozdraven sv milenky vjel. Ona pak prsa sv rakem naka瀍n a jizliv齧 hnisem zohaven jemu uk醶ala, 鴎ouce: Pova, k jak閙u smradu srdce a l醩ku svou naklo騯je.

Ml醖enec poznaje marnost a ohavnost rozko氻 sv靦sk齝h, ode v氻 ne鑙stoty mysl svou zcela odvr醫il, a t靗esnou l醩ku ve vroucn milov醤 P醤a Je烅歟 prom靚il, tak 瀍 i mnoho pohansk閔o n醨odu pozn醤 a vyzn醤 Jm閚a Kristov閔o p鴌vedl, an i udatn齧 vylit韒 krv sv a slavn齧 mu鑕dlnictv韒 svou 鑙stou k Kristu P醤u l醩ku potvrdil.

* * *

Sp須 jako parodii na croissady ne jako jejich d鵶tojn obnoven lze hodnotit francouzsk a britsk (v men氻 m眸e i italsk a 歱an靗sk) ovl醖nut b齰al oikumen od Maroko a po S齬ii, k n靘u do歭o koncem 19. a po栳tkem 20. stolet. Nebo ne?

Na prvn pohled se to tak jev. P鴈va瀠j韈 motiv t靋hto podnik byl samoz鴈jm politick a hospod狲sk. Nicm閚, i mezi t靘ito dobyvateli, dokonce pmo mezi koloni醠n韒i voj醟y, se na歭i tac, kte se z Bo烅 v鵯e a sv閔o souhlasu metamorfovali ve voj醟y ducha. Do 鑕sk閔o pov靌om vstoupili z nich alespo okrajkem dva Ernest Psichari a Charles de Foucauld.

Pro ERNESTA PSICHARIHO (18831914) byl vstup do francouzsk arm醖y pokusem o v齝hodisko z mladistv閔o rozerv醤 a n醶orov閔o zmatku. L閠a, str醰en ve zbrani v Mauret醤ii, z釣itek nesm韗n閔o ml鑕n pou歵, ho p鴌vedla k sob sam閙u a ke konverzi. Siln impuls pro n靐o znamenala, ostudo pro k鴈s漚ny, v韗a Mour, z nich jeden mu 鴈kl: 刅y Francouzov m醫e kr醠ovstv zem, ale my Mourov m醡e kr醠ovstv nebesk. (cit. in: J. Kresn: Ernest Psichari, 巌vot 5/1923, 5.6)

Psichariho katolicismus je katolicismem nacionalisty a voj醟a. V禅it v Boha znamen slou瀒t Mu, slou瀒t Bohu znamen slou瀒t vlasti, mysticky vz齰an Francii a slu瀊a vojensk je pro Psichariho slu瀊ou v齭ostnou. Liter醨n d韑o Ernesta Psichariho m trojjedin t閙a pou殱 a skrze ni uv靌omov醤 刯edin閔o podstatn閔o a znovuobjevov醤 mu瀗齝h, tvrd齝h, 刾ou歵n韈h, vojensk齝h ctnost. Z evangeln韈h postav proto Psichari nejv韈e miluje onoho setrika z Kofornoum, o n靘 Je烅 pravil: 凾akov v韗y jsem v Izraeli nenalezl (Mt 8.10). Sv閙u kr閐u Psichari dost醠 do hrdla a statku: Padl hned na po栳tku prvn sv靦ov v醠ky.

Jestli瀍 Psichari se z pou歵 vr醫il jako konvertita do Francie, aby zde zku歟nost pou歵 produchovnil vojenstv, vikomt CHARLES DE FOUCAULD (18581916) za瀒l konverzi doma ve Francii a do Orientu se vr醫il, aby produchovnil pou殱. Pou殱 mu nebyla nezn醡a, nebo zde str醰il n靕olik let sv閔o ml醖, zprvu jako arm醖n d鵶tojn韐, pot jako soukrom cestovatel (putuj韈 v p鴈vle鑕n za rusk閔o 瀒da) po Maroku. Po konverzi, kterou jeho 瀒votopisci traduj jako pb靐 m醠em anekdotick (Foucauld p鴌stoupil ke zpov靌nici a 鴈kl kn靭i: Nev禅韒, co m醡 d靗at? Kn靭 odpov靌靗: Vyzpov韉ejte se a ono to p鵭de. A tak se i stalo.), vstoupil roku 1889 ke trapist鵰, reformovan v靦vi starobyl閔o du cisterci醟, jako by tak cht靗 nav醶at na osud Raymunda Lulla. Po sedmi letech se mu v歛k i trapistick prost鴈d zd醠o pli sv靦sk齧, zahlcen齧 hluky a v釟n靘i, pli vzd醠en齧 od Boha. Ode歟l tedy nejdve do Svat zem, kde byl v Nazaret posluhou v kl釟te鴈 klarisek, posl閦e pak (po kr醫kodob閙 pobytu ve Francii, kdy byl vysv靋en na kn靭e) s po瀍hn醤韒 trapistick齝h spolubrat na Saharu. Misie otce Foucaulda se od tradi鑞韈h zp鵶ob, jak jsme vid靗i u Raymunda Lulla, z醩adn li歩la. Nikoho pl醤ovit neobracel. Usadil se daleko od civilizace v pou歵i a zde 瀒l po zp鵶obu starok鴈s漚nsk齝h otc pou歵 v modlitb a v ml鑕n. Aby v歛k byl p鴌praven promluvit o Bohu, kdyby bylo zapot鴈b, a proto瀍 v kraji 瀒li ko鑟vn Tuaregov, nau鑙l se jejich jazyku a sestavil dokonce tuare瀞ko-francouzsk slovn韐 a mluvnici tuare灇tiny.

Soukol politick齝h z醞m nicm閚 semlelo i toho, kdo mu doufal zcela uniknout: Roku 1916 vyprovokovali N靘ci protifrancouzsk povst醤 Tuareg, ti pak p鴈padli Foucauldovu poustevnu a toho, jemu dve sami p鴈zd靗i 刴arabu, 剆vat mu灀, prvn韍o prosince 1916 bez okolk zast鴈lili.

Z Foucauldovy my歭enky vznikl pozd靔i d Mal齝h brat a sester Je烅歰v齝h, kte usiluj 烅t 剆piritualitu pou歵鞊 a u na pou歵i p韘e鑞 nebo na nikoli m閚 d靤iv pou歵i velkom靤ta.

* * *

Dlouh stalet vzd醠en閔o a v p鵹odn韈h textech pram醠o zn醡閔o Raymunda Lulla si mohli 鑕歵 auto鴌 p鴈lomu stolet vykl醖at na nejfantasti鑤靔氻 zp鵶oby a tak to, jak jsme vid靗i, s gustem 鑙nili. Poselstv pou歵n韈h Francouz bylo naopak pli bl韟k v 鑑se a pli jednozna鑞 ve v齴namu, ne aby se jim u n醩 v靚ovali jin ne ti, kter bezprost鴈dn oslovovalo.

Jm閚o Ernesta Psichariho vyslovovali v 萫ch醕h po prvn sv靦ov v醠ce pslu歯韈i 刪lavn韍o proudu katolick literatury a publicistiky, vytryskl閔o ze Star 仨歟, orientovan na Francii a na jej katolicismus ultramont醤n, bojovn a nacionalistick. Popularita Psichariho nicm閚 v瀌y pokulh醰ala za sl醰ou L閛na Bloy, Paula Claudela i Charlese P間uyho. Psichari b齰al citov醤 pr醰 a v souvislosti s P間uym jako瀟o mu podobn閔o n醶orov閔o obratu (p鴈dkonvertitsk ml醖 v mystick閙 socialismu) i osudu (smrt hned v prvn韈h dnech v醠ky). Nejv韈e t鞖ila na歟 meziv醠e鑞 katol韐y skute鑞ost, 瀍 Psichari byl vnuk Ernesta Renana a 瀍 svou konverz od鑙nil hchy bezbo瀗閔o d靌ka, jeho 巌vot Je烅汏v strkali 鑕歵 antiklerik醠ov 鑕sk齧 katol韐鵰 pod nos dosti dlouho, u od 60. let 19. stolet. V靦氻mu roz氻鴈n Psichariho kultu v歛k patrn br醤ila i Psichariho jednozna鑞 glorifikace v醠ky. Co se zd醠o tak romantick a vzru歶j韈 na po栳tku stolet, u vyhl頌elo po hr鵽醕h sv靦ov v醠ky, kter o鑙vidn 炨dn 刴u瀗 ctnosti neprobudila, problematick a po druh sv靦ov v醠ce u o tom bylo mo瀗o jen ml鑕t.

Jen jedin okruh se dovol醰al Psichariho 鑑st靔i okruh kolem revue 巌vot, kter cht靗a v 萫ch醕h hnut podobn francouzsk齧 nacionalistick齧 organizac韒, ppadn spolk鵰 ran閔o italsk閔o fa歩smu, probudit. Protagonista 巌vota Josef Krl韓 tiskl uk醶ky z Psichariho knihy Hlasy volaj韈 na pou歵i v letech 1923 a 1926 a p鴌d醰al k nim i sv nad歟n koment狲e. Psichariho pak u鑙nil jednou z kmenov齝h figur sv閔o N醰ratu vzd靗anc (19301931), d靔in evropsk閔o katolick閔o konvertitstv.

V posledn dob vzpom韓 Psichariho jeden z posledn韈h nositel kulturn orientace p鴈dv醠e鑞閔o 鑕sk閔o katolicismu Ivan Slav韐. A zase jen jako ozv靚u jm閚a Charlese P間uyho.

Rovn鞛 o Charlesovi de Foucauld se 鑕sk 鑤en狲 dozv靌靗 poprv z 鑑sopisu 巌vot, z kr醫k a velmi nep鴈sn studie Karla Vr醫n閔o v ro鑞韐u 6/1924. O 鑤y鴌 roky pozd靔i vy歭a v p鴈kladu t閔o Karla Vr醫n閔o kniha d醤sk閔o konvertity Johannese J鰎gensena Cesta do Svat zem, v n頌 je v靚ov醤a Foucauldovi pochopiteln s d鵵azem na palestinskou etapu jeho 瀒vota jedna kapitola.

Mezi 鑕sk齧i katol韐y nalezl Foucauld jedin閔o vyhran靚閔o ctitele a dokonce n醩ledovn韐a. Byl j韒 Franti歟k Mast韐 alias Jet鴌ch Lipansk, tajemn figura meziv醠e鑞 katolick literatury, mu dob鴈 zn醡 Jakubu Demlovi, Otokaru B鴈zinovi, Josefu Florianovi, Bohuslavu Reynkovi, Jimu Kar醩kovi ze Lvovic, Silvestru Marii Braitovi, kte jeho jm閚o (a u v ob鑑nsk nebo liter醨n podob) tu i onde zmi騯j, vydavatel kni瀗 edice Izmael a v letech 19301933 剅evue en miniature Gedeon, p鴌sp靨atel 鑕tn齝h 鑑sopis a autor nevydan齝h b醩nick齝h sb韗ek a p鴈ce dokonale unikl pozornosti liter醨n韈h historik.

Jet鴌ch Lipansk se c韙il Foucauldovi velmi bl韟ek. Poprv t韒, 瀍 si rovn鞛 zamiloval ztracen 栳sti b齰al oikumen. O sv齝h pout韈h po n vydal ne m閚 ne t鴌 svazky (o pas釣韈h, t齥aj韈韈h se n醰歵靨y Svat Hory Athos, u jsme referovali v Souvislostech 1/28/1996) a revui Gedeon p鴌dal ve t鴈t韒 ro鑞韐u podtitul 刾ro ptele Palestiny a v posledn韒 鑤vrt閙 ro鑞韐u dokonce 刾ro ptele Orientu. Podruh t韒, 瀍 rovn鞛 c韙il modern sv靦 jako bizarn a povrchn chaos, z n靐o vede jedin v齝hodisko cesta do hlubiny, do pou歵, a u je jej konkr閠n podobou cokoliv.

Ozna鑙li jsme Lipansk閔o za Foucauldova ctitele a n醩ledovn韐a. To prvn prok醶al t韒, 瀍 pro svou edici Izmael nejprve p鴈lo瀒l do 鑕歵iny z醟ladn d韑o o Foucauldovi, monografii Ren閔o Bazina a pro Braitovu edici V韙靭ov s醡 napsal stru鑞 n徼rt Foucauldova 瀒vota s podtitulem Z d鵶tojn韐a saharsk齧 poustevn韐em. To druh t韒, 瀍 na sklonku 30. let vstoupil do benediktinsk閔o du a p鴌jal jm閚o Chrysostom a po druh sv靦ov v醠ce odjel nav瀌y z vlasti pry, na misie. M韘to p韘ku se stal jeho pou歵 prales, m韘to Sahary Chile a Peru.

* * *

P鴌ch醶 鴄da na ANTOINA DE SAINT-EXUP蒖YHO (19001944). Tento mu se nepokl醖al za k鴈s漚na, nato za mision狲e. A p鴈ce pr醰 v n靘 鴄da vrchol. On to je, kdo si po Psicharim a Foucauldovi zamiluje saharskou pou殱. Kdo skrze pou殱 vyzdvihne op靦 ony 刴u瀗 ctnosti, na prvn韒 m韘t ptelstv mu烓, jen 瀍 bez oslavy v醠ky jako takov. Kdo skrze pou殱 pro瀒je cosi, co se tolik podob n醔o瀍nsk konverzi, jen 瀍 se to 鷝kostliv vyh齜 c韗kevn konkretizaci. Kdo v靚uje pou歵i v靦歩nu sv閔o liter醨n韍o d韑a. Kdo je mision狲em pou歵 jaksi v obr醕en閙 smyslu: Lullus a Foucauld zv靤tovali 別vropsk閔o k鴈s漚nsk閔o Boha pou歵i, kde瀟o Saint-Exup閞y zv靤tuje Boha v pou歵i objeven閔o Evrop a tedy k鴈s漚n鵰.

Cel Exup閞yho d韑o m眸 k textu nejmision狲歵靔氻mu, k posmrtn vydan Citadele, voln閙u sledu meditac 刾ou歵n韍o vl醖ce o tom, co je v 瀒vot podstatn horoucnost, pr醕e, modlitba a ticho. Nejen 鑜ov靕 pou歵, i B鵫 pou歵 je tich a jeho bo瀞tv se projevuje pr醰 v tom, 瀍 na modlitby neodpov韉: 凬ap須i hymnus na ticho. () Nebo je dobr, kdy nal閦釟 Boha, Boha, kter je tichem v扈nosti. () Bl醶en, kdo 鑕k od Boha odpov祜. Jestli瀍 T B鵫 p鴌jme, jestli瀍 T uzdrav, pak jedin tak, 瀍 sma瀍 svou rukou tv ot醶ky, jako by odstranil hore鑛u. (Citadela, Praha 1984, S. 8990)

Saint-Exup閞y se nestal mnichem v tradi鑞 katolick podob, ale mni歴tv, a to mni歴tv ne ledajak, ale prvobytn, pou歵n, trapistick, bylo pro n靐o v瀌y v齴vou a synonymem absolutn韍o nasazen, absolutn vydanosti: Hrdinov jeho knih si 刾oslu歯i sv齝h neodolateln齝h sklon z vlastn v鵯e zvolili pou殱 nebo leteckou linku, jako by jin zvolili kl釟ter (Zem lid, in A. d. S.-E., No鑞 let, Praha 1988, S. 169); jsou 刵ep鴈dstaviteln chud. Jen v韙r, p韘ek, hv靭dy. Podm韓ky tvrd i pro trapisty. (op. cit., S. 86) S醡 o sob prohla歰val: 凨dybych byl v禅韈, pak jedin, co bych snesl, by byl ur鑙t kl釟ter v Solesmes [slavn opatstv benediktinsk閉 (cit. in Pierre Chevrier, Saint-Exup閞y, Praha 1986, S. 166) a ptel to potvrzovali: 凱鴌padal mi v 瀒vot v瀌ycky tak nah jako opravdov mnich. (op. cit., S. 104)

凧ako opravdov mnich: Ale v瀌y n醩ledovn韈i Charlese de Foucaulda sv齧 瀒votem bez tradi鑞韈h vn靔氻ch znak, jako je h醔it, i 瀒votem prost鴈d 刾ou歵 velkom靤ta, nazna鑥j, 瀍 mni歴tv v t閠o stra歭iv dob, dob (podle 歷閐sk閔o karmelit醤a Wilfrida Stinissena) 則emn noci lidstva, mo瀗 m鶠e vypadat i takto.

凨dybych byl v禅韈頁: O Saint-Exup閞yho v韗u se vedly spory. Faktem je, 瀍 skrze jeho Citadelu mno瀞tv lid v韗y, v韗y t鴈bas pr醰 takto pou歵n a ml鑕nliv, nabylo. Kter闉to konstatov醤 posta鑙 m韘to rozs醜l kapitoly o ohlasu Exup閞yho v 萫ch醕h.

* * *

Exup閞yovsk齧 obr醕en韒 misie zp靦 na sever nen ov歟m zru歟n probl閙, kter齧 jsme za鑑li 鷎ol duchovn韍o znovusjednocen k鴈s漚nsk oikumeny. Exup閞yovsk齧 (a vlastn ji foucauldovsk齧) mni歴tv韒 bez kuten nen do propadli歵 d靔in odsunuto mni歴tv tradi鑞. I dnes se v Africe modl k鴈s漚n歵 mni歩. Ve鴈jnost se ov歟m o nich dozv靌靗a a pot, co bylo jedno mni歴k spole鑕nstv, toti TRAPIST Z NOTRE-DAME DE L扐TLAS, v Al烅rsku roku 1996 barbarsky povra瀌靚o, jak o tom v t靋hto Souvislostech referuje jejich bratr v 鴈holi Eli釟. Linie tedy pokra鑥je Afrika se br醤: Smrt do鑑sn閔o cisterci醟a Raymunda Lulla, smrt b齰al閔o trapisty (a tedy rovn鞛 cisterci醟a) Charlese de Foucaulda, sedmin醩obn smrt trapistick齝h mnich z Notre-Dame de l扐tlas. Ti, kdo hl醩ali 刴u瀗 ctnosti pou歵, Psichari a Exup閞y, zahynuli v boji. Ti, kdo hl醩ali pou歵i pokoj, Foucauld a trapist, zahynuli bez boje.

K鴈s漚nsk tradice pova瀠je krev mu鑕dn韐 za semeno, z n靐o vzejde nov duchovn 鷕oda. Sou鑑sn ji瀗 a v齝hodn 栳st prap鵹odn Evropy nevypad, 瀍 by se cht靗a zazelenat. B鵫 pou歵n, exup閞yovsky ml桧. Co jin閔o by m靗 鑙nit v t閠o, podruh ji se Stinissenem jmenujme, 則emn noci lidstva.

A p鴈ce ne docela. D醰, rukama c韗kve, jist sign醠: Roku 1983 prohl醩il pape Jan Pavel II. za blahoslavenou SESTRU MARII OD UK豂嶰VAN蒆O JE幫奅 (18461878). Byla to karmelitka, jedna z t靋h b醞e鑞齝h mlad齝h 瀍n z rodu Terezie z Lisieux a Al瀊靦y od Trojice, kter z kl釟tern klauzury pohnuly modern韒 sv靦em. Marie od Uk鴌瀘van閔o, vlastn韒 jm閚em Mariam Bauardy, byla rodem Arabka ze Svat zem. P鴈s Alexandrii se dostala do Francie, kde vstoupila na Karmel, odtud se v歛k po n靕olika letech vr醫ila do sv vlasti, aby zde zalo瀒la Karmely v Betl閙 a v Nazaret. A hle pro jej svatost, v鑕tn z醶rak a uzdravov醤, pojali k Marii od Uk鴌瀘van閔o 鷆tu jak palestin歵 k鴈s漚n, tak m韘tn muslimov. Co je v鵥ec z醶rakem nejv靦氻m.

Znamen to, 瀍 misii na p鵹odn韒 jihu a v齝hod Evropy budou moci uskute鑞it jen ti, kdo odtud sami poch醶ej? 萯 snad dokonce, 瀍 to mohou b齮 pouze nebo v p鴈dn 鴄d 瀍ny? Pro by tak nemohlo b齮, v t閠o, do t鴈tice se Stinissenem, TEMN NOCI LIDSTVA?

A u 萫chy i nad醠e setrvaj v ignorantsk閙 剆t鴈doevropsk閙 izolacionismu 鑙 a budou globalizac a isl醡skou 刴isi頁 do Evropy k z醞mu o pou殱 africkou donuceny, jedno je jist: Temnota pou歵 pozdn靋iviliza鑞韈h velkom靤t n醩 bu k hled靚 sv靦la probud a nebo zahub.

 

Literatura

Ren Bazin: Karel Foucauld, Vesel b. d.

Sigismund Bou歬a: Ram髇a Lulla Kniha o Pteli a Mil徼ku, Nov obzor 1/1911, S. 112116, 154158, 203207, 312315, 371374, 418422, 470473, 542561

Eugen Drewermann: Co je d鵯e瀒t, je o桧m neviditeln, Brno 1996

Pierre Chevrier: Saint-Exup閞y, Praha 1986

Johannes J鰎gensen: Pou do Svat zem, Praha 1928

Josef Kren: Ernest Psichari, 巌vot 5/1923, S. 28

Josef Krl韓: N醰rat vzd靗anc, Praha 19301931

Jet鴌ch Lipansk: Karel Foucauld, Olomouc 1938

Menendez y Pelayo: Rajmund Lullus, Nov 瀒vot 10/1905, S. 4649, 166169

Hans Rossi: Duha nad Svatou zem, Kosteln Vyd 1993

Jean-Francous Six: 巌vot Karla de Foucaulda, 6. d., 6. m. v. (Francie)

Ivan Slav韐: Kdo byl Chrysostom Mastik?, Box 3/1993, S. 130131

Wilfrid Stinissen: Noc je m齧 sv靦lem, Kosteln Vyd 1997

F. X. 奱lda: Slovo k v醠e鑞 literatu鴈 francouzsk, 奱ld鵹 z醦isn韐 4/193132, S. 217243

Vl韉n setk醤. Vz醞emn korespondence Otokara B鴈ziny a Sigismunda Bou歬y, Olomouc 1997

Karel Vr醫n: Charles de Foucauld, 巌vot 6/1924, S. 141146

Domovsk str醤ka