Archiv článků z let 1990–1995


ANKETA: PATŘÍ UMĚNÍ DO KOSTELA?


1. Patří umění do sakrálního prostoru? Co, podle Vás, musí umělecké dílo, vřazené do sakrálního prostoru, splňovat? Kdy je integrujícím prvkem, kdy ruší?

2. Jak by mělo vypadat sakrální umění v současnosti?

MILIVOJ HUSÁK, výtvarník

1. Ovšem. Kdekoli jinde lze úlohu umění zpochybnit, ale zde ne. Od prvopočátku je jeho určením vytváření mostů mezi člověkem a Tajemstvím. Je jeho specifikem, že vyžaduje člověka celého, všechny jeho „mohutnosti“, které jsou vedeny touhou po transcendenci a touhou učinit tvarem nehmotné skutečnosti Ducha. Umění vřazené do sakrálního prostoru by mělo být vždy opravdové. Samotná zbožnost v tomto případě nestačí. Nemělo by být od věci umisťovat v sakrálním prostoru i díla, která nemají viditelně daný sakrální námět či která nevytvořili věřící umělci, ale která jsou reflexemi nejhlubších lidských zkušeností, což jsou vždy zkušenosti s Bohem.

Integrujícím prvkem je umění tehdy, jestliže je do něj vložen silný náboj, který vyzařuje a napomáhá spojení přítomných k cíli, ke kterému se sešli: k prožití liturgie jako účasti na Kristově mystickém těle. Umění umožňuje chválu. Chválí ten, kdo se integruje, kdo reálně vidí svou pozici ve Stvoření. Šance pro duchovně orientované umění je v tom, že může být impulsem k integraci, k postoji chvály, že může proměňovat samotného tvůrce a ty, kterým je určeno. V ještě lepším případě ukazuje někdy i záblesky z jiného světa, střípky Ráje.

Ruší asi tehdy, kdy neporozumí svému účelu, kdy tvůrce exhibuje sebe sama, kdy nenaznačuje Tajemství, kdy lže, kdy je jen zbožnou vyprávěnkou.

2. Mělo by být především inspirované, mělo by přihlížet k současnému stavu vědomí člověka (kosmický rozměr), mělo by být autenticky mystické, mělo' by se pokoušet o syntézu, mělo by se pokoušet o katedrálu-

To, že vypadá tak, jak vypadá, je věrným zrcadlem duchovního stavu nás samých. V obecné krizi zobrazování se musí především zamyslet nad hlubokým obsahem tohoto slova a s tím, jaký má v této době smysl.

P. STANISLAV ZÁPOTOCKÝ, katolický kněz

Umění do sakrálního prostoru určité patří, ale co se týče dalších vámi položených otázek, netroufám si na ně nějak všeobecně odpovědět. Nejsem odborník a potřebuji-li vyřešit nějaký konkrétní problém v sakrálním prostoru, raději si k tomu nějakého odborníka přizvu.

Bůh vám žehnej!

SVATOPLUK HAVELKA, hudební skladatel

1. Stalo se to ještě před listopadem 89. Studenti hudební skladby se ptali svého učitele (mého přítele a bratra), co považuje dnes za moderní. Dostalo se jim této odpovědi: „Evangelium!“

2. Jen ne žádné estetické apriorismy! („Kde je Duch Boží, tam je svoboda.“) Příklady z hudby 20. století: Igor Stravinskij: „Žalmová symfonie“, všechny skladby Oliviera Massiaena, „Bláznovská zvěst“ od našeho Ivana Kurze.

PETR BARAN, výtvarník

1. Umění vytváří sakrální prostor. Jen jej zdobit bylo vždy v jeho neprospěch. Sakrální prostor není muzeum. Je místem setkávání, živým ve vztahu k „venkovnímu vnějšku“. A věci nesouvěrné se vyřazují samy. Třeba i po dvou stech letech.

2. Současné sakrální umění je podle mne nešťastně volený výraz pro současnou duchovní tvorbu. Této se pochopitelně také týkají všechny ty vnější i vnitřní okolnosti, které u „avantgardně“ orientovaných umělců vedou ke krizi (tzv. postmodernismus). Nezávazné hry končí na jedné straně zamořením životního prostoru země, v umění na straně druhé přiznáním bezradnosti. Věřím, že končí bláznivá tendence za každou cenu zaujmout sám sebou. Nastal čas duchovní renesance. V této době bude znamenat slovo služba hloubku skromnosti, dobrodružství meditace. Mimo jiné významy pochopitelně. Nebude však ponížením. Naléhavost ticha zpytování sebe jako fenoménu částečky všehomíra přehluší sportovní křeče vizí úniku. Jen trvalé zůstává. Zbytky po-zametají a vy třídí znalci umělecké historie. Nicméně chrám nesmí být jen místem cílené zakázky. Je to životní postoj, hledání často i nezávislé na strukturách církví. Je to slavné místo všedního dne vnitřního duchovního života. A umění by mělo také tak vypadat, byť by bylo nesakrální.

P. JIŘÍ REINSBERG, katolický kněz

Prosím o upřesnění obou otázek. Tak jak jsou napsány, mi připadají přinejmenším „podlé“. – „PADLÉ“.

PETR PAYNE, evangelický kněz a výtvarník

Archaický kněz rozlišoval mezi čistým a nečistým. Byl to nekonečný úkol, hledání oné neviditelné hranice mezi posvátným a profánním. Toto dělení začínalo u vyhrazení sakrálního prostoru, u oddělení samotného kněze k jeho službě a končilo až u rozdělování jednotlivých vnitřností obětiny pomocí nožů k tomu uzpůsobených. Svatosti není ovšem definitivně dosaženo. Jednak musí být při svátcích obnovována, jednak je třeba stále detailněji pronikat v předmětném světě k tomu, co je svaté. Ve starém Izraeli se tím nejsvětějším stane krev; kontakt s krví v rámci kultu očišťuje (samotného kněze, oltář a jiné kultické předměty, nakonec i obětníka).

Umění, které zčásti přebírá Úlohu kultu – vedle soudu a práva – musí též rozlišovat, oddělovat, vymezovat. To je podstata tvoření. Nemůže též dojít definitivního cíle, nemůže se zmocnit svatosti. V tomto smyslu není sakrálního umění, i když umění se sakralitou souvisí. Postavení umění je však problematičtější, neboť umělec ani kritik umění nemají kněžskou profesionální vzdělanost, která by je uschopňovala k vymezení posvátna vcelku. Hledání předělu mezi svatým a nesvatým je v umění transformováno v hledání rozdílu jednak mezi krásným a ošklivým, jednak mezi pravdivým a nepravdivým. V těchto dvou polohách je umění ustaveno, v rovině estetické a etické, nemůže si však nárokovat rovinu ontickou na rozdíl od pojmu svatosti, který v sobě zahrnuje všechny dimenze.

Ježíš Kristus znamená revoluci v pojetí svatosti. Krev obětovaného mimo sakrální oblast, za hranicemi posvátného okrsku, má být symbolicky přijímána. Svaté prostupuje v profánní a naopak. O to vnitřněji je třeba oddělovat, rozlišovat. Fronta nevede mimo člověka, ale právě uprostřed –jeho srdcem. Existence sakrálních prostor a sakrálního umění je zpochybněna, obojí, byť desakralizované, má však jakousi obraznou, předběžnou, ale nezastupitelnou roli v našem životě.

Na otázky tedy odpovídám takto:

1. Umění k prostorám, kterým říkáme i dnes sakrální, ze své podstaty patří; chrám je určitou architekturou, umění a sakrální prostor tvoří vždy celek.

2. Umění, které chce být sakrální, musí víc než kterékoli jiné umění usilovat o pravdivost. Není-li tomu tak, jsme ohroženi modlářstvím. Kýč v náboženských souvislostech se stává modlou.

JAROSLAV ŠERÝCH, výtvarník

Většina lidí, vzdělance nevyjímaje, je naprosto bez představivosti. Není divu, neboť masmediální, propagační agrese světa tento psychický fenomén postupně vytěsňuje a zvrhá individuální bohatství člověka do podprůměrné pasivity krnění mysli.

Do sakrálního prostoru, do chrámu, který je určen naprosto jinému prožitku, než jsou všechny ostatní prožitky na této planetě, samozřejmě patří něco, co příchozího připoutá, co vede jeho momentální stav vnímání, co ozřejmuje jeho „patření“ do prostoru jiných dimenzí. Může to být zajisté pouze velmi duchovní dílo, evokující usebrání mysli. (Ostatně citliví lidé jsou uvyklí vnímat takováto díla i v domovském prostředí, aby se odpoutali od čiré všednosti.)

Bude-li výtvarné dílo vytvořeno duchovním a profesionálním umělcem, což z letité zkušenosti pokládám za nekompromisní předpoklad, bude schopné příchozímu navodit základní stigmata usebrání, aby byl posléze schopen soustředit se buď k něčemu tak duchovně intimnímu, jako je modlitba, anebo vnímat průběh mše svaté, která není, jak víte, divadelní představení. Je-li výtvarné dílo dobré, duchovní plným obsahem, bude nám schopno zde na světě existenci Boží, tuto nezaměnitelnou skutečnost, velmi citlivým způsobem evokovat. Pak bude naprosto integrujícím posunem k nitru člověka i v novém sakrálním prostoru, v chrámu katolickém a v dnešní době i evangelickém.

Není úsporné řešení, když se celého počinu ujme pouze architekt. Většinou otevře frontální stěnu presbytáře pohledu do přírody, před to zavěsí pouze kříž (který tam ostatně musí být) a vsune tak věřícího do situace, kdy i v okamžicích, které patří největšímu usebrání mysli, soustředění při proměňování, v ponoru do „jiného prostoru“, odehrávají se mu před očima děje přírody, vítr, sníh nebo déšť. Taková řešení lze použít leda v tendencích panteismu.

V určitém zklamání cítí mnozí z mé generace již markantně, že hluboký prostor k duchovnímu usebrání se nepodařil vyřešit ani architektu Le Corbusieurovi v Ronchamp, i když v době vzniku kaple byl jeho počin velkolepý a pro chápání nového prostoru velmi důležitý. Tím víc je patrno, jak je v současnosti, ve světě morálně nejistém, složité vytvořit prostor k výjimečnému soustředění víry, k modlitbě, k adoraci Boha. Je, a musí být, naprosto samozřejmé, že architekt, malíř a sochař musejí být naplněni pokorným přesvědčením o existenci Toho, pro něhož se pokoušejí vytvořit místo, kde by i nevědomý nevěřící ztišil hrdopyšnou bouři své malé, útlé a ponejvíce strachuplné dušičky. Třeba mít na paměti, že stavba chrámu není stavbou stadionu, kina, obchodního centra, nýbrž prostoru, který souvisí nejen s naším dočasným krátkým životem, ale přesahuje do existence v dimenzi věčnosti. Jestliže architekt promítne do svých plánů pouze výpočty a parametry shromaždiště lidí, může nakreslit velkolepě klenutý prostor, ale není to prostor k modlitbě, která má být základním principem naší existence, díkůvzdání Stvořiteli, života v úžasu našeho stvoření „z ducha a vody“.

Druhá otázka je velmi paušální. Výtvarné umění je umění vizuální: verbální popis a výklad díla, určeného oku, které je smyslem velmi aktivním, je vždy poněkud zavádějící. Nerad bych vynucenou stručností odpovědi sklouznul do klišé, ale velmi rád podám, bude-li prostor, základní úvahu.

P.S. Domníváte se, že „sakrálno“ je tvar slova vhodný pro pojem, o kterém chcete vést diskusi? Mně zní jako necitlivý vulgarismus.

P. PAVEL AMBROS, katolický kněz

a) Umění jako ohlašování evangelia

Umělci a teologově meditovali tajemství Boží lidské tváře a pokoušeli se jí dát výraz.]) „Lidská tvář Slova je paradoxně dokonalým vyjádřením osoby Slova“2) Umění v sakrálním prostoru, tedy kde se slavila liturgie, mělo stejnou funkci jako Slovo Boží: hlásat evangelium, zprostředkovat ortodoxii. Dogma, které se věřilo, bylo vyhlášeno, slavilo se a umělecky vyjádřilo3). Proto pro posvátné malířství platily kanonické předpisy jako pro liturgii nebo nauku církve4). Křesťanská symbolika, noční bdění, architektura chrámů, obrazy v apsidách, v oknech, na podlaze, ve slovech, ale i gesta a roucha „se obrací na člověka v jeho totalitě, na celého člověka… Skutečnost víry je přijímána v liturgii také očima, ušima a rukama věřících“.5) Je to jeden ze způsobů vztahu mezi lex orandi a lex credendi.

b) Hodnověrnost umění a hodnověrná spiritualita

První zásada „nemůžeme dělat něco, co nejsme schopni alespoň nějakým způsobem si představit a nebo vzít do úvahy“6)a druhá zásada „hodnověrný život ukazuje hodnověrnou vizi skutečnosti“7)se vzájemně doplňují a dotýkají se podstatně vztahu umění v sakrálním prostoru. Když budu volně citovat slova papeže v pražské katedrále, řekl, že hlásání evangelia je dokončeno, až když najde své kulturní a umělecké vyjádření.

„Prostřednictvím ikonografického zobrazení vidíme našima tělesnýma očima jeho samého, který je neviditelný… prostřednictvím tohoto vidění se naše mysl zapálí touhou a božskou láskou, úcta věnovaná ikoně se přenáší na toho, koho znázorňuje… a tato země se stává osvětlená a proniknutá světlem Ducha sv.“8)

c) Umění jako cesta spirituality

Moje poznání Boží vnímané druhými lidmi ve mně je láskou věcí vnímaných. A láska viděná objektivně – třetím člověkem – v druhém je krása. To, co pro subjekt poznání je pravda, pro objekt poznání je láska, je pro toho, kdo nazírá poznání (objektu ze strany subjektu), krásou. Pravda, dobro a krása: tato metafyzická trojice je jedinou zásadou, je jediným duchovním životem zkoumaným pod různými aspekty. Duchovní život, pokud vychází z Já a má v Já opěrný bod, je pravdou; vnímaný jako bezprostřední činnost druhého je dobrem; kontemplovaný objektivně třetím člověkem jako vyzařování navenek je krásou“9). Sakrální umění je místem, kde se promítá duchovní zápas současné doby o povahu člověka, o komunikaci s člověkem dneškal0), o osvobození člověka z ideologií. Sakrální umění je především anticipovanou „eschatologickou proměnou světa v jeho celku…, která začíná neviditelně a viditelně praxí křesťanského života jako reflexe slávy Kristovy… Duchovní člověk, obraz uskutečněné jednoty v lásce, je vtělenou láskou, podle oné myšlenky, podle které je hoden existence, podle obrazu Božího, Ježíše Krista“11. V umění je dokončena proměna hmoty, která začala vtělením a v umění se stává tato proměna zrejmoul2). Sakrální se nechápe již jako tabu, ale jako divinizace. Krása má proto vždy charakter kristologický13).

d) Posvátné umění a učitelský úřad

Posvátné umění je krásné a pravé tehdy, když svojí formou odpovídá povolání, které je mu vlastní: probouzet a oslavovat ve víře a v adoraci přesahující Tajemství Boží, znamenitou Krásu Pravdy a Lásky, zjevenou v Kristu, který je „odlesk božské slávy a výrazná podoba jeho podstatyft (Žid. 1,3), v kterém „přebývá celá plnost Božství tělesně“ (Kol 2,9), duchovní krásu, která se odráží na nejsvětější Panně Matce Boží, andělech a svatých. Autentické posvátné umění vede člověka k adoraci, k modlitbě a lásce Boha Stvořitele a Spasitele, Svatého a Posvětitele.

Proto biskupové, osobně nebo prostřednictvím svých zástupců, musí pečovat o rozvoj posvátného umění, starobylého i moderního, ve všech jeho podobách, a se stejným zápalem odstranit z liturgie a kultovních budov vše, co se neshoduje s pravdou víry a s autentickou krásou posvátného umění“l4)

Chtěl bych na závěr připomenout, že snad na místě je nejen polemika na „ožehavé“ téma, ale i obyčejné zpytování. K tomu navrhuji tyto tři okruhy otázek:

1. Pro hierarchickou část církve:

Do jaké míry je zápas o posvátné umění v životě církve evangelizací světa a vstupem do duchovního zápasu o Krásu, která má pouze jedinou inspiraci – krásu lásky Boží, která zachrání svět?

Je život církve ve světě v posvátném umění začátkem života světa v církvi? Nese nyní v sobě společenství církve tuto proměňující moc nebo poukazuje na ni?

2. Pro teology a zainteresované publicisty:

V teologii světa nacházíme možnost, jak v posvátném umění vidět spojení a pronikání dějin, eschatologie a parusie?

Není spor o povahu a místo posvátného umění spíše někdy polem teologické diferenciace?

Nerezignuje teologie na svou roli interpretovat krizi současného umění a kultury nejen jazykem kulturní antropologie či sociologie právě proto, že oslabila pouto mezi lex orandi a lex credendi?

Je sama teologie nesena tím, co žádá od posvátného umění, to je základním křesťanským posláním křesťana ve světě (spojit stvořené s nestvořenou silou vtělené Boží lásky, která činí svět božským)?

3. Pro umělce:

Kdy se stává umělecká inspirace službou zvěstování Pravdy a Krásy?

Jaké místo má modlitba, půst, odříkání a svatost v přípravě vnést do uměleckého díla přítomnost Boží? Postačí posvátnému umění niternost, nebo má zapotřebí Světla z Ducha svatého?

Poznámky:

1} Schónborn, Ch., L icona di Cristo. Fondamenti teologici (Milano 1988) 5.

2) Tamtéž, 35.

3) „Kněz, který zpřítomňuje tělo Kristovo v liturgické slavnosti v síle Pánova slova…malíř prostřednictvím obrazů“, /péčí T. Bolšakova/ (Moskva 1903).

4) Denz. 600–603, 653–656.

5) Truhlař V., I concenti fondamnetali della teologia spirituále (1981) 127.

6) Navone, J., Tellers of the Word (New York 1981) 76.

7) Tamtéž.

8) Josef Volokolamsk, v AA. V V., L arte e liturgia (Milano 1993) 502

9) Florenskij P., La colonna e il fondamento della veritó (Milano 1974) 116.

10) Wright R.C., La comunicazione di massa (Róma 1965).

11) Tenace M., La beauté unioté spirituelle dans les écrits eshétiques de V. Soloviev (Troyes 1993) 180.

12) Srv. Špidlík T., L idée russe. Une autre vision de ITiomme (Troyes 1994) 91–92.

13) Solovjev V., Les fondaments spirituels de la vie, in Sočinénija III., 376.

14) Katechismus katolické církve 2502–3.

MARTINA PACHMANOVÁ, teoretická umění

1. Odmítnout sounáležitost umění a sakrálního prostoru by znamenalo rouhat se proti historii a vývoji výtvarného umění vůbec. Umění lze dokonce nazírat jako jeden ze znaků označujících sakrální či posvátné. Subjektivismus, individualismus a v neposlední řadě i programový antiestetismus moderního umění sice na jedné straně zatlačil do pozadí náboženskou funkci umění, na straně druhé ovšem značně rozšířil dosah religiozity o symbolickou, podvědomou i kosmologickou významovou strukturu díla. Významové a formální rozpětí moderních výtvarných projevů tedy chápu nikoli jako prvek omezující duchovní intenzitu sakrálních prostor, nýbrž jako prvek, jenž ji dokáže obohatit a prohloubit. Určující přitom není totožnost uměleckého díla s existujícím sakrálním prostředím. Je to spíše jeho úsilí umocnit novým způsobem účinek a komunikovatelnost takového místa. Podobně rozumím také integritě jako vztahu založenému nikoli na podřizování, nýbrž na živém a třeba i vzájemně provokujícím dialogu.

2. Umělecká autenticita a přesvědčivost předpokládá naprostou tvůrčí svobodu. Neexistuje přitom rozdíl mezi sakrálním a nesakrálním uměním, stejně jako neexistuje rozdílná míra odpovědnosti například v projevech abstraktních a figurativních. Plnohodnotná umělecká reflexe náboženství, bible, Boha a duchovna by v současnosti kromě pokory, která je spíše lidským než uměleckým znakem, neměla být závislá na žádných omezujících a apriorně definujících kritériích. Jestli se současné výtvarné umění často zabývá chaosem, jenž je odrazem světu vládnoucího pluralismu, věřím, že aby mohlo současné sakrální umění plnit své duchovní poslání, mělo by být vedeno naopak hledáním kosmu a řádu, jež umožňují zastavení a kontemplaci.

PAVEL ŠLEGL, výtvarník

1. Umění do sakrálního prostoru patří. Tato teze je ověřena tisíciletími a koneckonců obrazoborectvím či orientální ornamentalikou. Splňovat však musí kvalitu díla, která vyzařuje z Pravdy. Pravda je v Bohu a díla či umělec toužící po Bohu nesou punc zbožnosti. Vnitřní touha může být vědomou nebo nevědomou, kvalita však překonávající věky. Věřím, že taková kvalita je jediná v gotice i ve dvacátém století, povstává z Ducha, který vane kde chce a má v obou táborech své vyvolené i ty, kterým není shůry dáno. Kvalita pak má znamení hlubin Ducha, dvojbřitého meče, kamene, o který se klopýtá, mívá atributy vytržení ducha, kde neklid i spočinutí jsou v jednotě a může o ní vydat svědectví pouze Duch. Kvalita bývá integrující pro bytosti Bohu otevřené a čistého srdce, neboť oni uzří Boha.

2. Především jako umění. Umění, které lze porovnat s uměním profánním a které má ještě něco navíc.

N. Ř., katolicky kněz

Umění patří nezastupitelně k životu člověka, tedy i k životu věřících. Z toho důvodu patří i do sakrálního prostoru. Je fundamentalistickým omylem, nazývat sakrální umění „modlářským“. Vždyť Bible sama líčí na několika místech barvitým způsobem své obrazy… Nechápu, proč jistý sbor odmítl vyzdobit svůj interiér malbou sedmiramenného svícnu, dvěma čarami kříže a holubicí – symboly Nejsvětější Trojice. Vždyť umění má pomáhat i smyslům. Ale nejenom jim.

Umění v posvátném prostoru má člověka připravit, vést k meditaci, posouvat ho do tajemství. Proto to musí být umění současné, ne kopírovaná minulost. Mám za to, že plastika sv.Anežky, nedávno umístěná ve Sv.Vítu, není umění konce 20.století, snad konce 19.století. Umění ruší, pokud chybí jednotící myšlenka, pokud se nerespektuje účel liturgického prostoru. Dobrým příkladem je spolupráce kněze a skupiny umělců v Senetářově a Jedovnicích u Blanska. Tento kněz uměl prostým venkovským lidem vysvětlit i abstraktní umění v jejich kostelech. Kdyby to bylo i jinde, nemuseli by věřící pohrdat nádhernou křížovou cestou J. Šerých a spěchat k manýrismu minulého století, umístěnému jinde v blízkosti.

Odcizení umění a církve navzájem je velká škoda. Umění se oddálilo církvi: 1. Přestalo být tvořeno pro věřící, 2. začalo zobrazovat zlo bez naděje, 3. začalo provokovat za každou cenu, až se stalo pauměním. Církev se vzdálila umění: l. Umění se nezdálo dost „duchovní“, 2. rozhodují jednotlivci z titulu své funkce, ale bez kulturního rozhledu. Krásná moderní socha paní Zdislavy odmítnuta objednavatelem jako příliš moderní – nyní v její síni v Českém Dubu. Mohla však zdobit její kostel. 3. Nerozlišuje se kýč od umění, porno od krásy Stvoření (kauza časopisu Anno Domini XII/93!) 4. Někdy vadí soukromý život umělce: Je to náš člověk? 5. Malované evangelium provokuje, proto odpor např. vůči Vokolkovým malbám v Rozhovicích, Stráži pod Ralskem a jinde.

Místo odpovědi na druhou otázku, jak by mělo vypadat sakrální umění v současnosti, poukážu na díla umělců, která jsem zhlédl. Chagall, Rouault, Reynek, Šerých, Jandová, Mědílek, Mojmír Preclík, Medek, Brodská, Kolek, Zrzavý, v hudbě Eben – co jsem se v rychlosti rozpomenul…

MICHAL ARNETTI, student teologie

Umění do kostela nepatří. Jsem jakžtakž ochoten smířit se se starým uměním, ale to, co se předkládá jako moderní sakrální umění, je nesrozumitelné, působící jako pěst na oko a truc svých tvůrců. „Udělat to jinak, moderně…“ Výsledky jsou velmi problematické. Proč se nikdo neodváží říci, že král je nahý, že pochvalování si abstraktních křížových cest a všelijakých vykroucených křížů a černých strašidel je čirý snobismus? – Ale to staré v podstatě spíš ruší, ruší v kontemplaci. Přeplácané zlatem a štukem barokní kostely jsou oslavou mocné a bohaté církevní organizace, ale Boha ani náhodou. Že ikonoklastické hnutí tehdy v Byzanci nezvítězilo trvale, je tragédií dějin. S vítězstvím ikonodulů nad ikonoklasty zvítězilo lidské nad božským, snaha „nějak si Boha zpřítomnit, zlidštit, udělat viditelným a pochopitelným“ nad věrností Bohu radikálně jinému, radikálně transcendentnímu. Svatý Bernard z Clairvaux dobře věděl, proč nařizoval ve svých řádových pravidlech takovou strohost: Chtěl, aby mnichy nic nerušilo při modlitbě a přemítání o Jediném – a ani on neuspěl. Z kostelů se staly galerie, a tak není divu, že se pak na galerie pohlíží jako na kostely. Nechci vzít štětku jako kalvinisti v Amsterodamu a jinde a kostely prostě vybílit, ale aspoň nové chrámy by se mohly stavět jako Boží domy a ne jako umělecké artefakty. „Neuděláš sobě obrazu“, praví Písmo a říká to docela jasně. Já vím – dnes, když někdo bere Písmo vážně, dostane nálepku „fundamentalista“. Tak asi jsem.

P. JAN JANDOUREK, kněz

Existuje něco jako posvátno? Můžeme ho nějak zachytit pomocí věci viditelných? Můžeme se s ním setkat na určitém místě? Takové otázky si klade unavený intelektuál po několikátém pivu, ve stavu střízlivém pak tehdy, je-li za to placen. Já jsem si je však kladl zcela spontánně, bez nároků si tím vydělat přijatelný peníz nebo ohromit slečny ve společnosti.

Stalo se to na posvátném vrchu Hostýn, kde jsem mohl strávit jeden rok svého nedlouhého života. Dlouhé podzimní, zimní a jarní večery mi skýtaly k takovým úvahám dostatek času. Kopec byl většinou zahalen v mlhy, z lesa se ozývaly sovy a jiné živé tvorstvo a vše obklopoval starý keltský val. Kromě zmíněného jsem však sousedil s jednou posvátnou studánkou, sochou plačící madony (nikoli Madonny) a zázračnými sloupy. U sloupů bych se pozastavil.

Baldachýn v bazilice je nesen několika mohutnými sloupy, kolem kterých se – především o nedělích a dnech svátečních – vine had (poutníků). Lidé natahují ruce třímající kapesníčky, otírají jimi sloupy a pak tyto hadříky přikládají na různá místa svých těl. Posvátno v praxi. Je to však přesně to posvátno, kterým jsem se zabýval ve svých večerních úvahách?

Po několika měsících v mraku (skutečném, duchovním i poutníků) jsem toužil po něčem viditelném, co by mé ochořelé duši dodalo síly. Usuzoval jsem asi takto: Je-li skutečně nějaký rozdíl mezi posvátným a profánním, má smysl i všechno ostatní. Má smysl dělení na klérus a lid obecný, chléb proměněný a obyčejný, prostor obyčejný a posvátný. Má duše byla napjata mezi Baziliku (minor, jeden angličan ji však označil za „horrible“, ještě jsem si nenašel co je to za titul) a pana Tillicha, jehož kniha nebyla obecné náboženskosti nakloněna.

Spor jsem do dnešního dne dovedl k bodu, ve kterém pokládám posvátno za jistou záležitost. Snad je to tím, že žiji v Praze a tam se o takových věcech lépe uvažuje. Usoudil jsem, zeje zcela jedno, zda posvátné a profánní existuje pouze v mé mysli či „ve skutečnosti“. Mám své vlastní pojetí skutečnosti, ale o tom snad při jiné příležitosti. Jsem přesvědčen také o posvátnu, které se nepřímo může projevit způsobem viditelným, jak se tomu děje třeba v umění. Nejsem si pouze jist tím, zda kostely a církev jsou již tím jediným místem, kde tomu tak je.

Kousek nad Velehradem jsem objevil kostelík z doby předmetodějské. Bylo to jenom pár kamenů a písek. Považoval jsem to však zcela samozřejmě za posvátný prostor. Totéž se mi stalo mezi několika kameny na Budči a občas na jiných místech, kde není po zbytcích stavby ani památky. Nestalo se mi to ještě nikdy v kostele Božského srdce v Hradci Králové. Nemohu zato, prostě jsem tam o sakrálno nějak nezavadil. Umění má na posvátném místě domovské právo. Toto právo se však nepřiděluje rozhodnutím lidské moci, ani farní rady, diecézní komise nebo takzvaných umělců. Nechce-li se nechat vyhnat, nenechá se a pomůže si třeba mocí císařskou. Umění je na těchto místech doma a bude tam přebývat tak dlouho, dokud se tam cítit dobře a svobodně. Mohlo by se však stát, že se rozhodne změnit bydliště a odstěhuje se jinam. Pokud ale umění zruší v církvi trvalý pobyt, bude to konec.

MICHAL ALTRICHTER, kněz

Výrazu prostor rozumím šířeji. Znamená spíše „místo setkání“, než třeba „chrámový limit“. Vyjděme nejdříve ze sedmi „platónských“ opisů „KRÁSY“:

a) krása je putující život k jednotě

Výrazy: putování, život, jednota ukazují na dynamiku nevlastnitelnosti, na svobodu v odkázanosti na „odkud“ a „kam“, na „antiskomíravost“ a proto na rebundanci, na ujednocovací askezi ducha;

b) krása je umění neotročit lacinosti

Krása se nemůže diskvalifikovat kýčem; problém je přenést aprioritu tvrzení do osobního zakoušení; pojítkem může být důvěrná formace ducha;

c) krása je výronem božstva a participací na něm

Je darům (člověk nedává smysl, ale odhaluje jej); čím intenzivněji spolunahlížíme do krásy, tím bohatěji vnímáme puls božskosti v nás; krása se netvoří, ale odhaluje;

d) krása je sepětí – je dialogická, ne monologická

Není zůstavena pro sebe, prahne se sdělovat; není neosobní apriorní, izolovanou daností; razatní tvrzení: čím méně je zprostituovatelnější dostředivým holedbačstvím autora, který si takto vybírá už svou odměnu (zrelativnéní), tím mysteriozněji transcenduje tvůrčí rozmach – infikuje personální imitací (např. anonymita gregoriánského chorálu, velehradské lavice… – dílo přečkalo věky, protože nemá „autorský podpis“);

e) krása je nekonečně neodhalitelná

Nelze ji definovat, limitovat, stěsnat do lidského postřehu. Je vůbec možné uhájit spor „scotistů a tomistů“ o povaze „pulchrum“? Cožpak naše představa o „objektivaci“ je „realitou o sobě“?

f) krása je osobní

Tangenciální žhavost komunikace čeká na připravenost adresáta;

g) krása je líbání dobra a pravdy

To, co všem je skutečnou hodnotou (ontologická „agatologie“) ve stálém dotazování na pravdu, je dýcháním intimity; univerzalita („být pro všechny“) není masový kolektivismus.

a) podívat se na formaci toho, kdo „krásu odhaluje'4 – umělce, aby krása vyrůstala z původní jednoty jeho nitra; tzn. požadavek: být přítomný sám sobě, věrný sám sobě, existence = být identický sám sobě, vědomě při sobě; odtud „exsistere“ – vyvstávat k něčemu, popř. k Někomu, k transcendentnu, k přesahu, které znamená (pro existenci) Úplnost, celek. Postmoderní frustrace se hemží u nás hypersymbolikou, módním kramařením se spirituálními tématy, která není podložena svobodou sebe sama; přebujelost vnějších znaků nekoresponduje s transcendentální intencionalitou, zacíleností lidského desideria (po jednotě, spočinutí);

b) podívat se na formaci adresáta: harmonie mezi náročností a nasloucháním, mezi kultivovaností a sdělitelností zakoušení;

c) střet mezi neospravedlnitelností vnějších tvůrců gest (homo externus, kde je však pozitivní implicitní hlad po nitru a spočinutí) a mezi nekvalifikovanou artikulovaností religiózního buď kverulanta nebo indiferentního (homo simplex, u něhož je však pozitivní přirozená tendence odlehčit, odpsychologizovat) je jeden problém; druhý: ztráta kontinuálnosti v zakoušení krásy, v umění předávat, nechat se formovat, být formujícím.


>Na obsah