Archiv článků z let 1990–1995


JOSEF FLORIAN / O KNIHÁCH, O LIDECH, O UMĚNÍ


Malý výbor z kritik a úvah „in margine“ z pera Josefa Floriana sestavil Josef Hradec.

Znám spisovatele tak schopné, že už na
dvaceti až třiceti stránkách dovedou popsat to,
co já stihnu na dvou řádcích.
Julian Tuwim

***

Dne 29. prosince 1991 uplynulo padesát let od smrti Josefa Floriana ze Staré Říše na Moravě, kritického pořadatele Hory Studia a vydavatele Dobrého díla. Je zbytečné dodávat, že toto výročí proběhlo prakticky bez povšimnuti. Chceme-li Josefa Floriana připomenout, není to z piety nebo pouhé povinnosti, ale proto, že v jeho tvořivém odkazuje na co navazovat. Dnes bychom v tomto smyslu rádi uctili památku obnovitele křesťanské vzdělanosti v Čechách a na Moravě výborem z jeho orientačních kritických miniatur, v některém z nejbližších čísel se budeme věnovat jeho přátelství s francouzským spisovatelem Léonem Bloy, přátelství, o němž se traduji většinou nesmyslné legendy; čím jsou nesmyslnější, o to mají tužší život. Nemá valný smysl s nimi polemizovat, nejlepší odpovědí je vždy odkaz na pramennou skutečnost.

Florianovy kritické soudy o knihách a lidech jsme čerpali především z orientačních lístků Pramenů i z jeho delších úvah, jež vydával při jednotlivých svazcích Nova et Vetera, Kursech nebo Arších v „redakční zadině“, přikládané pod různými názvy (Spicilegia, Z agendy J.F., Ruměje, atd.) vždy na konec. V tomto výboru nejde o shromážděni všech dostupných Florianových výroků k uvedeným tématům nebo osobám, ale o postiženi celého spektra jeho soudů v jejich rozmanitosti a jadrné bezprostřednosti. Místo dalšího výkladu bude nejlépe ocitovat názor samotného Josefa Floriana na literární a uměleckou kritiku, o jejíž potřebnosti a nepostradatelnosti pro studium nepochyboval:

Příliš dlouhé kritiky strhuji na sebe všechnu pozornost i čas a Čtenář pro jejich délku neví si rady, zvláště když je tolik kritiků, co novin a stran, kdy vlastně dostat se k četbě děl posuzovaných. Může tedy dobře býti soud pronesen méně slovy, jen když soudce je spravedlivý. A čím déle se čtenáři osvědčuje, tím kratší vyřčeni soudu stačí, aby mu bylo uvěřeno.“

„Kdo nepokouši se o uměleckou tvorbu, nemusí už proto být jalový nebo vyprahlý. Ted škola duše příliš drchá a zmáhá, zasazujíc se o to, aby kdekdo spisoval. Ale myslíme, zeje velkou ctností, když kdo neuměje neplete se umělcům do díla. Poněvadž však všechno duchovni oblékání podle Sartora Resarta závisí na vkusu, míře a výběru jednotlivcových, musí se Studia chopiti každý, kdo nechce jako divoši běhat nahý. Jak praví svatě Tomáš ze Štítného: 'V domích svých, a když kvasíte spolu, a jsouliť dnové krátcí, alespoň v noci některou chvíli máte čisti Písmo svaté, abyste v svých srdcích duchovni pšenici shromáždili, a z písma abyste duchovní perly u pokladích srdce svého schovali, abychom, když v soudný den před stolici toho mocného soudce přijdem, jakožto svatý Pavel dí, ne nazí, ale odíni se ukázali.'

[…] Všichni nemůžeme být básníky, ale všichni máme slyšet Moudrost, jež 'volá na výšinách a na nejvyšších vrších u cesty, uprostřed stezek stojíc: Spravedlivé jsou všecky řeči mé, přímé jsou rozumějícím a pravé těm, kteříž nalézají Uměni'“

-jh-

***

E. BURROUGHS: Tarzan. Román o 7 dílech. Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství (A. Svěcený) v Praze.

Návody pro athlety, tělocvikáře a jiné sportovce, z nichž možno se naučit, že veliké síly těla nabude, kdo se dá odkojit opicí v džunglích. Ale divíme se, že toho Tarzana nedal tvůrce ještě vědečtěji zplodit orangutanem z nějaké moderní amazonky, jichž se teď tolik prohání po nynějším povrchu zemském. Při tom opice mohla být také kojnou. Neboť pouhé odkojení opicí se nám zdá přece jen málo vlivným na všechny ty kumšty tělesné síly Tarzanovy. Vyzráli na to, autor i vydavatelé, svěcení i nesvěcení, kudy na dělnické kapsy! Až dobrý historik-psycholog bude bádat po staletích v aktech dnešní doby, snadno usoudí z takovýchto dokumentů, v nichž to slintá žádostí po tělesné zdatnosti: jaké to bylo tehdy mrzácké plemeno, jací zbabělci, když se duše hnojily v takovýchto „tělesných“ žádostech. Jen ještě někoho, kdo by uzavřel tuto epopeji Tarzanovu osmým svazkem (stačil by i menší než těchto sedm „dílů“ nekonečné tasemnice) s nadpisem: Jak se nakonec Tarzan namohl, a jak k stáru (podle Juvenala) léhával po boku své ženy s kýlou mnohoviselnou, opatrněji urovnávaje…

***

Thomas CARLYLE: Minulost a přítomnost

Laichter, Otázky a názory, 1916.

Pro některé lžiproroky a slaměné hrdiny, jež Carlyle též mezi pravými uctívá, ať nikdo nezavrhuje díla tohoto mastodonta, jenž se zachránil z Potopy hlubokým svým dechem o délce celých věků. Je to dobrý strom rozlehlé koruny, vzácný ani ne tak ovocem, jež jest v přirozených ctnostech, ale pro libý stín a chládek starých dnů v dnešních poledních vedrech Časů. Je to Homér „Minulosti“, sice též slepý (buďte shovívaví k takové slepotě, neboť jeho příliš lidské oči nesnesly oslňujícího světla milosti!), ale zůstávající spravedlivým člověkem „před Kristem“, v šerých limbech starozákonního patriaršství, odhodlán čekat s Židy, až Kristus bude nikoli trpící, ale slavný král králů, který jedině může takovým slepcům zrak otevřít.

Jsme vděční překladateli i vydavatelstvu za tento velevítaný kus roboty, za toto první přeorání lada tak tvrdého, jež vydá jistě svou úrodu (o to ať pisatel naivní předmluvy jest bez starosti). Překlad tento bude dobrou makulaturou pro ušlechtilejší vydání, jež si národ jistě brzy pořídí.

***

L. A. CARSKÁ: Džavachovské hnízdo. Z ruš. přel. Lad. Ryšavý.

Humanitní snahy evropských dam štípené na Kavkaz, by krásy jeho přírody a jeho lidu přikryly hubenost idejí a nuzotu umění autorky. V sirotčinci přisluhují svorně knězi Alláhovi i pravoslavní, aby bylo vidět, že humanita směstná ve svém srdci všechny bohy a že náboženství, ať seberozmanitější, nikterak neodporují rozvoji ženských osvětových prací ani na Kavkazu. Plamenům!

***

Jakub DEML

Jakuba Demla Šlépěje. V Jinošově na Moravě 1917.

V knížce této paradují dva národní mazli: český Šalda a moravský Jakub Deml. Slovem „mazli“ nemíním to, že jsou miláčci národa, ale rád bych tím vystihl podstatnou jejich vlastnost: mazlit se se sebou a s těmi, kdož mají k tomu náchylnost a ochotu. Jest to jakési duchovní měkounství lásky, jež se prozrazuje v takové moudrosti: „Obličej lásky nikdy není přísný“, tvrdí kněz Jakub Deml v opak pravdy, neboť obličej lásky bývá velmi často přísný. Takovými větami se knížka jen hemží. Jsou zde též otištěny posudky jeho děl, nejvíce od ženských; vidíme, že tato škola mazlů se rozhojňuje v národě, topícím se v sentimentalismu literárním i politickém.

***

Zvláštní sen, živý, v němž se probouzím: Bývalý P. Jakub Deml, s vyhrnutými rukávy nad lokty a kalhotami nad kolena, všecek umazán hlinou a plevami, pěchuje základy a nabíjí „vepřovicemi“ z tohoto materiálu základy „roubené“ chaty. Jasné slyším – až do probuzení – úsměšná jeho slova, vysvětlující tuto jeho práci přístojícímu divákovi, jenž mu vyslovil podiv, že on, kdysi kněz, takové věci dělá: „Stavím do toho nízko při zemi příbytek pro sebe a hned vedle budou chlévky a kurníky. A zdá se mi to všechno stejné. Toť veliký život samotářů.“ Co se všechno ve snách naplete. (1919)

***

Umiňovali jsme si, že nebudeme Jakuba Demla vyrušovat v jeho pilném spisování, tím méně pak popouzet k nějakým nekalým projevům. Ale jemu to nedá. Hle, co nám předkládají naši zásobovatelé aktualitami. Prý to má na konci sbírky svých básní a zní to doslovně: „…ano, tento třináctý verš tohoto Prvního sonetu je přesunutelný, normální rok má 365 dní a za čtyři roky, jak mne právě poučuje Marie Rosa Junova, je jeden přestupný, nuže tento třináctý verš tohoto Prvního sonetu je jaksi i nepřestupný, možnoť v něm stoupnout z nohy na nohu, staroříšský pan Josef Florian se zarazil a téměř červenal, když jsem mu řekl, že kráva před telením přešlapuje z nohy na nohu, Josef Florian není zemědělec, on je ve vlastním významu písmák, s takovými lidmi vůbec není řeč, to jsou berani a paličáci, jim jest kalvínský beran a Žid z Prager Tagblattu mnohem bližší než katolický kaplan bez peněz, proto jsme řekli, že tento třináctý verš tohoto Prvního mého sonetu je ve vlastním smyslu přechodníkem, a poněvadž tyto verše jsou české, tedy přechodník český.“ – Nelze se z toho dopátrat, proč vlastně katolický kněz píše takové nicotné hlupoty. Na první pohled je patrno, že je to mluveno „s cesty“, snad i v notné opici. Ale prokukuje z toho obyčejná snaha Demlova blejsknout se nějakým kabrňáctvím. Nevím, zda jsem se také červenal v Novo-Jičínském vězení, jež bylo do nedávná koncentrační sběrnou ostravských chacharů, když jeden z nich, jednooký, pobroukával si písničku: „Šla podojit krávu / trefila na býka / co to za bestiju / že nedává mlyka;“ a to s refrénem: „a já du alajne / kobzole su fajne, a já du alajne / kobzole su fajne“ – neboť se to opakuje, upozorňujeme s důkladností sběratele folklóru. Celkem se nám však zdá, že tohle čtyřverší s refrénem svým kabrňáctvím přetrumfne kabrňáctví Jakuba Demla. (1939)

***

Karel DOSTÁL-LUTINOV: Osud

Karla Dostála-Lutinova Osud, jak sám si jej zbásnil, v červnu 1914: „Do větru žití všedního já nesu kahan umělce. A se všech stran ho lidé shášejí, že nestačím jej chránit dlaněmi. A nucen jsem meč třímat pravicí, pod paždím svírat kalich, matriky, a světlo moje větrem blikotá! Kdo chápe moje těžké poslání?…“ My chápeme, milý básníce! Zvláštní peklo: Do větrů nosit kahan a dbáti, by nezhasí: předně, čím ho nésti? Dlaněmi (kolik jen dlaní třeba na tolik větrů a takový plamínek?) mnoho se neuchrání, když se všech stran lidé foukají, a pravicí přece nutno třímati meč! A ten kalich pod paždím! Maně se mi vynořuje z blahých dob mládí obrázek v kalendáři „Poutníku“ od Stýblu v Praze, kde mistr Potěh právě tak pod paždím svíral symbol svého úsilí, botu, když vyskakoval z verpánku na nepodárka učně, na dopal mistrovi hrajícího na zouvák před kanárkovou klecí. A ke všemu ty matriky! Jak snadno se věří, že světlo mu blikotá.- Dosti však vtipů. Fakta Lutinovská více mluví než náš slabý um.

* * *

Hans DRIESCH: Základní problémy psychologie. Vydal Melantrich a. s. v Praze v květnu 1933.

Psycholog, jenž ze sutě těch bývalých psychologií, jež řádily na školách v mých „studijních“ letech, dobývá duši, která tam úpěla tak hluboko, že se zdálo, že už ani není. Tady jest. A protože svět bojuje stále proti duši, nemá Driesch velkého ohlasu ani ve své vlasti. Ale my si ho vážíme jako znamenitého vědce; zařazuje každý problém na jeho místo v celku dobře uspořádaném, což jest, jak sám praví v úvodě, velmi důležité, neboť všechna „věda“ jest konec konců částí logiky v nejširším slova smyslu, t.j. nauky o rádu. – Prazbytečnou předmluvu J. B. Kozáka, jenž prý je profesorem, mohlo si vydavatelstvo odpustit. „Problematikami“ se „vědecký“ tisk hemží, nepotřebujeme jich od profesorů, zvlášť ne od takového pana

„Všelijak“.

***

Viktor DYK: Zápas Jiřího Macků. 1916.

Ti naši básníci! Zmarnivše v sobě hlubiny náboženské, pozbývají za trest i hloubky psychologické a tak i dobrý básník jako Viktor Dýk, nelituje svého vzácného básnického materiálu, dovede pustit do světa tak špatné dílo jako tento Zápas Jiřího Macků. Škoda jednotlivých krásných míst této povídky! A ta morálka moderního sentimentalismu! Když se odvrhne dekalog a přijme se kategorický imperativ pruského pedanta, jenž teď řádí ve světě, jest jen jediný únik ze všech mrzutostí a svízelů: sebevražda. Když ne vždy „poetická“, jest to aspoň pohodlné rozuzlení zápletek životních, a ač ve všem požaduje se rozmanitosti, toto jest přijato jako ševcovské kopyto, na něž se všechny boty stejné narážejí. Již v Hackenschmiedově konci, jak by bylo bývalo účinno, jak kruté a krásné, kdyby byl svého reka v oné venkovské hospodě prosté zůstavil bez sebevražedné rány, by více a déle duše krvácela ze svých žil než tak hrubě ze žil tělesných, jak jest zákonem moderním autorům. A tento sedlák, jak krásně mohl končit bolestným rozjímáním podstaty svého poblouzení s bujarou Marinou a trestat se pozvolným srkáním šťáv tohoto vnadného ocúnu svých podzimních dnů, než napít se naráz vína míchaného s nějakým banálním arsenikem nebo strychninem. Cosi se neumí, a cosi se nechce uměti.

A tak i jinde místo psychologického prohloubení jen běžné povídkářské naivity (rozhodnutí na radu staré lípy) a odpykávám neobměkčeného srdce, ale změklého mozku (rozhodnutí našeho sedláka vrátit Marině její mladá léta odklizením sebe). Ach, jak se to statečné sedlačisko a s ním celá báseň sesouvá ve skrovnou prachu hromádku!

***

Claude FARRČRE: Vrah. (L'Homme qui assassina). Román. Přeložil Jan Marek. Qaude Farrčre jde ve šlépějích Lotiho, k čemuž se v tomto díle přiznává s jakousi honosivostí. Lotiho dva svazky jsme již vyhodili, Farrčre poletí za ním. Opravdu, u jistých autorů jako by umění nemělo žádné moci a záleží i u „umělců“ na duchu autorově. Proto rozeznání ducha bylo velikému apoštolu Pavlovi prvním úkolem, měl-li stanoviti něčí hodnotu v nauce a v umění. Jak daleko jsme od bratří Tharaudů, opravdových poetů patriarchálnosti židovské, arabské, turecké, jihoslovanské, patriarchálnosti vůbec! V tomto díle ješitnost, sebeobírání, sebesmilství čili zkráceně „smilstvo“ autorovo potápí v sobě minarety Stambulu a zavaluje všechny krásy Východu, takže právem možno říci, že przní musulmanství. Hrozný to paradox v ústech křesťanských, ale jen tak možno vystihnouti ducha těchto špatných autorů, kteří zpronevěřivše se základům života, zbřídili nakonec i umělecké dary.

***

Léonce de GRANDMAISON: Ježíš v Dějinách. Z franštiny přeložil Jaroslav Zaorálek. Ve Staré Říši na Mor. V dubnu 1925.

Toto není obyčejná školská apologetika. Léonce de Grandmaison jest arci nesporný a k tomu důkladný vědec, ale pod vrstvou vědeckého klidu doutná hluboká láska k pravdě, že se u jeho díla můžete dlouho hřeti jako u dobrého milíře, jak je za stará „pálili“ uhlíři na svých osamělých stanovištích. Po něm opravdu za nic nechce piplat se s odpůrci základní historické jestoty, nevábí vás ani Strauss, ani Renan, ani Couchoud…, neboť jistota Víry tolik se snoubí s jistotou Vědy, že „záhada Ježíšova“ jest už jen ve strašné Jeho Trpělivosti, že ještě nesestupuje ze svého Kříže. To asi učiní, až už se vůbec nikdo nebude ani – rouhati.

***

Marc-Adolphe GUÉGAN: L’Invitation ŕ la Fęte Primitive. (Pozvání na Slavnost primitivní.) Paris 1921.

Návody k „šťastnému životu“ obmezenců. Nahé tělo, nahá duše, primitivní život těla i duše, do něhož se vynasnažují uvolnit buržoové, když je blahobytem svrbí kůže. Že jest to však obluzení ducha špatnou filosofií nízkého pragmatismu, toho tito liliputám nevidí. Když to s námahou dočtete jen do poloviny, máte dojem, že jste prošli močálovitou krajinou, kde se mihotají a bzučí hejna mušek a típlic v slunečních paprscích. Nynější zbídačelost světa se nevyléčí, odhodí-li se veškerá, tisíciletými pracemi nastřádaná Moudrost, a naprosto-li se zamítne Zjevení a začne se žít po indiánsku. Jinak jest to dobře rytmováno a rýmováno, a koho by to bavilo a kdo by si chtěl některé kousky převádět z oblasti smyslových do sfér duchovnějších, může šije vybrat. Ale celý tlustý svazek schovávat, zbytečná přítěž! Vráceno.

* * *

Francis JAMMES: Růženec ve slunci. Vyd. Družstvo Přátel Studia v Praze.

Toto není Francis Jammes prvotní! Jest to pobožné, echt pobožné říkání, uplakané. „Pracuje se tu dobročinně“ (str. 148) jako parou o několika koňských silách. Zrovna jako teď p. Tichý, jenž píše z Paříže, že „závodí v dobročinění“. Mlíční náboženská výroba. Z tohohle semena, nemajícího potřebných křemičitých látek, vyjde nějaký potěr dobročinění, pokolení bez kostí a zubů, arci zavčas-li vše ne-zmetá. Vzpomínám jednoho slova Březinova: „Dobře jest psáti až hodně pozdě, až člověk vykyše ze sentimentálních hlenů, ale lépe ještě pamatovati času, kdy třeba přestati.“ Na tohle Francis Jammes nepamatuje; zestárl, vyvětral a přece stále píše, ba více než v mládí. Neboť „konvertoval“ a už asi nechodí na hony; tož spisuje. Místy jest až stydno, naše křesťanství se v nás rdí a divíme se jasnovidnosti Leona Bloy, jenž nám kdysi psal, a to tehdy, kdy to nebylo ještě tak patrno, o „dětinství“ tohoto autora. Jedna věc však jest jista: naši křesťané, kteří pyšně nebo slepě pominuli krásného „polního kvítí“ jeho prvotní tvorby, jara jeho básnické činnosti, na tomhle si smlsnou. Řekl to pěkně Jerome Klapka Jerome: „Tato kniha se jim

bude líbit. Zamlasknou si nad ní, jako když štěně líže leštidlo na boty.“ – Vracím.

***

Jiří KARÁSEK ze Lvovic: Meditace v kapli svatováclavské. Moderní revue, březen 1918.

Jiří Karásek není básník, nýbrž toliko literát. Kdyby se vážné obíral studiem a byl schopen autokritiky, a kdyby se poněkud káznil v umělecké marnivosti, jíž jest posedlý, poznal by, že se svým fondem spisovatelským stačil by asi jen na naše orientační lístky, tu a tam snad i na článek do Nova et Vetera. Ale takto „více činil než mohl, protož zahyne“ (Jerem. 48, 36). V této meditaci na známé téma, ohnušené až do omrzení („Sedm mečů křižování zříš v prsou Dolorosy-Vlasti tkvět“), jemuž nevím vhodnějšího jména než národní skytání do kapesníku, nedím-li národní brečení, končí to jako zelklá ryba.

Mše u Panny Marie Vítězné, Moderní Revue, duben 1918.

Když p. Jiří Karásek nehudlaří v rouhání neb v prasečinách („nehudlaří“, poněvadž se neumí pořádné ani rouhat, ani prasečit), dělá takovéto pólo nábožné, pólo vlastenecké básně, jež zajisté ocení ministerstvo kultu a zařadí je do čítanek měšťanských a slovesnosti středních škol, by se jim mládež učila na paměť, aby tak i básník „vzal odměnu svou“.

***

Sóren KIERKEGAARD: In vino veritas. Z dánštiny přeložil Hugo Kosterka. Symposion 37. Knihy nové doby. 1923.

Poněvadž autor je génius, zmítající se v bodlivém chrastu protestantského a k tomu dánského moralismu, předepsal svému dílu německou větu z Lichtenberga jako na omluvu, že píše o takových nenábožných věcech, jakými se mu jeví erotismus a vztah muže k ženě vůbec: „Taková díla jsou zrcadla: když do nich nahlédne opice, nevyzří z nich apoštol.“ Jest zde mnoho věcí, a hlubokých a krásných, odvážných, katolických, úporných, že jest se jen diviti, jak možno něco takového vytvořiti v lutheránské tmě. Ano, jen z odboje, ze vzpoury, neboť Kierkegaard mezi spořádanými tamějšími „věřícimi“ jest prašivou ovcí asi jako Leon Bloy u spořádaných křesťanů francouzských a našich. V některých svých dílech hádá se s protestantskými pastory a „biskupy“, a jak už bývá v takových polemikách, přestřeluje v jiné bludy, než proti kterým bojuje. Ale zde, jako i v Deníku svůdcově, jest ryzím umělcem a tomu, kdo jest schopen jeho kmitavě klikatého letu postihovati, nemůžeme než vřele knihu doporučit.

L. [Ladislav Klima]: Svět jako vědomí a nic.

Jiného nápisu to nemá. Ani autor, ani vydavatel nejsou uvedeni. Asi je to tak schválně záhadně, neboť kdo tak myslí, jak tady to myslí, rád se obklopuje tajemném. Spisovatel této brožury předem ví, že není pravdy, protože není „první příčiny“, že „vše je zároveň pravdou a lží“, „že mimo naše vědomí nic pro nás neexistuje“. Že něco kladného má, co by bylo hodno slova, to přes všechno blábolení cítíte. Ale jazyk se mu válí v ústech jako příliš horká knedla, a k vašemu sluchu nedostanou se leč monstruozity všemožných sofismat a nadčlověckých kotrmelců podle atletického receptu: chytit se rukama za chodidla, postavit se nohama vzhůru a tak nebo jinak přičinit se, aby těmito imaginárními klaunskými procedurami vznikl z člověka nějaký nový druh. Ač nazval školy „továrnami na výrobu idiotů“, přece nese na sobě stopy mnohých škol; platí o něm, co sám (na str. 60) praví o Evropě: „Zdravé tělo nestrpí mnoha parazitů: proto jest Evropa svými napolo sežrána.“ Jeho myslící korpus též. Nejvíce přičiňuje se o to, by žádná maxima nebyla prostě rozumná, nýbrž „geniální“. Hlásným nástrojem oblíbil si plechovou troubu, domnívaje se, že ta jediná vyhoví „širokému dechu“. Že však možno přílišným náporem na takový nástroj uhnati si spíše mudy než vylouditi něco příjemného pro druhého, na to nepomyslil.

***

Jiří MAHEN: Knížka o čtení praktickém. Brno, Kočí 1924.

Třetí vydání! Jest opravdu úzko, pomyslíme-li, že tato teylorisace četby, toto pachtění se po chimérické a zvláště prostřední vzdělanosti se ujímá! „President Masaryk se vyjádřil…“ Vůbec četba stává se „sociálním problémem“ a zde jsou methody, jak si to zaříditi, abychom ve změti všelijakých těch poznatků ztratili poslední krápět soudnosti a jednotnosti rozumu. Vzorem je Amerika a vůbec. Čas jsou peníze. Cist to stránku za stránkou, ne, to prosím vás ode mne nežádejte. Ať začnu kdekoliv, nemohu z místa – nudou a všedností tématu. „Jen zevšednět mi nedej, Bože“, modlím se s bázní s Hálkem, probíraje se těmito camraninami. Přes to však též něco pro zasmání, na str. 125: „Anglický humor musí být naším ideálem, poněvadž je to prostě věc velkolepá. Anglický humor ovládá polovinu světa. (Nepřeložený Mauriacův román z války o plukovníku Bramblovi – skvělý doklad!)“ Myslíme, že by i p. Mahen mohl vědět, že Plukovník Bramble jest nikoliv od Mauriaca, nýbrž od Mauroise, že Mauriac i Maurois jsou spisovatelé francouzští a ne angličtí, a že Mlčení plukovníka Brambla do češtiny přeloženo je. Arci vědět, že vyšlo ve Staré Říši, kde je vydavatelstvo Dobrého díla, Kursů a Pramenů, to už by bylo příliš mnoho na českého spisovatele! Vráceno.

***

Gustav MEYRINK: Golem. Topičových dobrých knih přeložených svazek 6. Praha 1917.

Proměněný Golem, obraz židovstva nevěrného, mizí v sutinách starých židovských čtvrtí a vstává v nového člověka, když zatím ještě ne podle milosti, aspoň v zevnější rovnoprávnost s „lidmi“. Tento historický fakt jest zde věrně, krásně a mohutně zobrazen. Tak jsem si poznamenal po prvním přečtení běžného překladu Prusíkova. Ale člověk míní, a bohové mění: Hle, co stojí psáno v zákoně: „…Nedávno dopomohl své literární chatrnosti 'Golemu' takto k jakési vnějškové zajímavosti p. Meyrink (také že přeloženo do češtiny!)…“ Když jsem tuto větu Šaldovu přečetl ve Venkově z 2. února 1918, zalekl jsem se. Neboť mně se Golem Meyrinkův velmi líbil. Abych neprohloupil a neschovával nějakého potměšilého židovského neřádu, čtu je znova. A zase: jako když mi čaroděj hodí kouzelnou ohlávku: jsem zajat v přímračnost par tohoto podzimního vinohradu, s lisy pod šírým nebem; v opojnosti tohoto nekřtěného vína sním nad zbořením židovské čtvrti pražské jako nad zbořeným Jeruzalémem „na ruby“: dokonává se éra vyhnanství národa prokletého a nastoluje se zjevné, okázalé spoluobčanství s národy křesťanskými, jimž asi nezbude než pokorně přijati místo „podruhů“ ve stanech Sémových. Ne, pane Šaldo, tvým smrknutím ne vy střízliví m. A díky orientální obraznosti Meyrinkově, že mocí symbolů otevírá mi průhledy na možnost „salutis exitům“.

***

O.-W. de L.-MILOSZ: La Confession de Lemuel. Paris 1922.

Jako jasně znějící loutna, zavěšená na větvích vrby, srdce O.-W. de L.-Milosze zvučí ke všem vánkům prostoru. Přijímá bolest, lkáni, muky: sní méně o tom, kterak potěšiti, více však o tom, kterak posilniti, oživiti. Odkrývá pokorné prameny lásky; z nich pije, trhá na jejich okraji květy opuštěných koutů země, jejichž krása se třese v jeho očích, a vzpomínáním jich vyspívá k velikosti, o níž Gobineau v závěrečném výjevu Renesance praví, že Bůh stvořil k obrazu svému ne člověka, nýbrž jen velkého člověka. Jsou zde podivuhodné básně hluboce sněné, soustředěné a teplé barvy, mocně rytmující do jednoty s teorií Einsteinovou: jakoby překládaly do vyšší polohy Valéryho Úvod k metodě Leonarda dá Vinciho, zvoucí k ustavičné ušlechtilé a vznešené očišťující činnosti.

***

Stanislav K. NEUMANN: Sen o zástupu zoufajících. Vydal Otokar Štorch-Marien (Aventinum) 1921.

Teď a u nás naříkat na bídu „zástupu“, když se na národa roli dědičné kde kdo pase, a dobře pase? Směšné fráze! U p. N. vždy trapně, bolestné dojímá ta jeho upřímnost. Z každé řádky jest zřejmo, že tomu, co píše, všemu věří a vše vždy bere vážně. Tato rytířská povaha, běda! jest zasvěcena prašpatné při. Odtud to „bolestně dojímá“: neumí se rouhat jako Gellner, nemá k tomu jaksi potřebné mužné vyspělosti ducha. Jest v něm cosi, co Bloy určuje u Napoleona ve věcech lásky, jmenuje ho kadetem, lyceistou. Nám se tak jeví p. N. se svými snahami komunistickými. Nemůže pochopiti, že komunismus jest odjakživa dvojí jako věkové: před Kristem a po Kristu. „Před Kristem“ jest možný jen v armádě, tam jest život na porce. Ten „po Kristu“ byl v Skutcích Apoštolských po Seslání Ducha Svatého, a není jinak možný než v náplni lásky. Všechno ostatní v oboru tom jest a bude vždy jen hudlařením, hrdlořezstvím atd., zkrátka zbytečným pachtěním.

***

NIETZSCHE, Friedrich Wilhelm: Antikrist.

Nietzsche jest přiznaným nepřítelem tajemství z vlasti Kantů, Schopenhauerů a jiných pedagogů. Kdyby byl býval obdařen větší nosností mozku a kdyby se ze svých hyperborejských snah nepomátl, byl by se dobře hodil i se svým podivným prozřetelnostním jménem k funkci onoho doktora, jenž má dle Apokalypsy provázeti jako rádce Syna Zlořečení a byl by s ním dobře spolupůsobil v cirku Historie k naplnění Písem.

Takto však jeho dílo zmetalo a práce jeho nedošla takového ocenění. Tam nahoře by bylo záhodno použíti blesku nebo sirného jezera neb i jiné vznešené pomůcky k jeho zahubení. Stačilo, že se dočkal na této zemi ubožáků nejevidentnější ztráty rozumu a že to ani k nějakému surogátu Proměnění svého člověctví k želanému nadčlověctví na hoře Tábor dopracovati nemohl.

Možná ostatně, kdyby jeho traktáty více bavily a kdyby nuda dovolila dílo jeho vyslechnout důkladně až do konce, že bychom častěji připustili zajímavou tuto individualitu, by nám o svých naukách přednášela. Rovněž nemyslíme, že onen tajemný doktor – ta druhá šelma – zvěstovaný Zjevením Janovým, smí být tak nepokrytým a vrchovatým kbelíkem upřímnosti: že by směl vyslovit tak zřejmě své sympatie podagrovitému Pilátovi a prozradit tak okaté svůj odpor ke Kristu jako tento pružný kejklíř německých atributů svými kotrmelci po čistých blánách svatého Evangelia.

Ten apokalyptický – takové je naše skrovninké mínění — musí pracovat subtilněji.

***

Jaroslav SEIFERT: Ruce Venušiny. Vytiskl a vydal v dubnu 1936 Melantrich a. s. v Praze.

Když v začátcích vzduchoplavby chtěli se letci povznésti, shazovali pytle písku. Jakmile p. Seifert upustil v básnické činnosti, své vlastní rodné činnosti, od pustých ideologií běžné módy, hle, jak se vznesl. Podle titulu čekali byste (s obavami), že ruce Venušiny sotva budou hnísti těsto jako ruce biblické dobré a statečné hospodyně, jež obchází v noci se svítilnou a moudře spravuje dům. Ruce Venušiny jsou zde jen záminkou, vábidlem, Venuše sama jest antické torso v mramoru, stojící jen na ozdobu opodál vlastního života, ať už tento život trpí „v pozadí barikád“ nebo „lidskými stíny v temné kathedrále“; a básník se už ničeho nezříká: „S přílbou a znakem meče náhrobek drtí kosti, spánek těžký pocestný vleče do věcnosti.“

***

G. B. SHAW: Pekelník. Hra o třech dějstvích. Světové knihovny čís. 520-522.

P. překladatel se zmiňuje o prvním dojmu z této hry: „Neobsahuje na první pohled pranic nápadné originálního… přihlíží se jí s týmž klidem a chladností, s jakým se prohlíží jídelní lístek v restaurantu.“ Tomuto prvnímu dojmu třeba jest uvěřiti. Třeba to, na jakých dětinstvích zakládá „hrdinství“ svého nadčlověka! Jaká to bída světa, když přijímá takové reumatické proroky, pokroucené jako kleče a mluvící prkenně jako Čapkovi roboti. Ano, jest to robota, čísti Shawa. V našem studiu jest mu vyhrazen jen lístek modrý, na označení odpykání sumičky, která byla za svazek tak zbůhdarma vyhozena.

***

Antonín SOVA: Zápasy a osudy. U Hejdy a Tučka v Praze 1918.

Chtějíce jíti s dobou a uznamenavše, že vše se oddává vření citů vlasteneckých, vzali jsme po doporučení kteréhosi kritika tyto Zápasy a osudy od Antonína Sovy. Uměním knížka velmi nestejná. Některé kousky se snad zachovají. Ale myšlenkově ani tušení jsem neměl, čeho všeho tento spisovatel neví. Sova jest pták moudrosti, ale sem jí málo snesla: „Toť doba, kdy Církev své hlásala triumfy zjevnou mstou, skrytou a znemravnění svých Sodomu papežskou autoritou…“ V takovýchto národních starobylých hlupotách si básník velmi libuje. Pokročilejší a modernější pitominou jest fráze na konci Rhapsodie o Lípě: „Jen z pochyb rostou silní věnci…“ Ba možno říci, že tato oslovinka je ryze sovovská, původního vynálezu. A jak blbě spojuje nejvyšší pojmy teologické! „Ku vymření brak ten je určen Prozřetelností věčnou, v což doufejme katolickou pokorou nekonečnou…“; a jinde: „tu dušička klerikální se modlila, pokání pěla.“ Jaký to úpadek rouhačného umění od dob Havlíčkových! Zrovna jako by polemizoval s nějakou svíčkovou bábou.

***

František Xaver ŠALDA

V „Šaldově zápisníku“ (září 1931) čteme: Nalezl jsem v starém Spinozovi toto vznešené slovo: „Pax est fortitudo animae.“ „Mír je statečnost duše.“ Jaká božská přímo definice! Jaký svět krásy a pravdy! Jakou žhavou jistotou dýše to slovo! Statečnosti duše jest třeba dnešním pacifistům. Ne akademického řečňování, ne chiliastického blouznění. A statečná je jen duše dělná, která má odvahu k činnosti, která se neomezuje na horlení proti válce, nýbrž jde na kořeny tohoto zla. A nalézá, že jsou v denních křivdách, v nespravedlnostech den co den páchaných a léta a léta kupených. Poslední náraz přivozuje pak již jen překypění číše; a to je právě válka, čeliti nespravedlnostem a křivdám všedního života, den co den, hodinu co hodinu, hle, to je jediná cesta, jak udupávat válku v jejích prvních plamíncích. Ale to ovšem není možné bez celospolečenské reformy a přestavby a nejopravdovější vůle k nim a práce pro ně. Kdo nemá míru a pokoje sám ve svém nitru, nemůže jich dáti druhým. To platí nejen pro jednotlivce, nýbrž i pro země a státy. Válka není nic jiného než všechna ta nespokojenost vnitřní, všechen ten rozklad a všechna ta slabost a bída a zbabělost a podlost vnitřní, léta a léta skládaná a kupená, která jednoho dne vybuchne šílenstvím na vnějšek. Vnitrospolečenská musí být nejprve práce opravdových pacifistů, vnitrospolečenská v plné důslednosti a závažnosti tohoto slova. Musí lučavkovitě rozkládat staré slepence obludných představ, symbolů a institucí společenských a od celly, ab ovo, budovat nové, lepší.“ Potud F.X. Šalda.

Celé to horlení s mnohými braitovskými „musí“ bazíruje na Spinozově větě: Pax est fortitudo animae. P. Šálek si na ní velmi pochutnává. Jenže z překladu a výkladu zdá se nám, že jí stejně nerozumíme. Přece každému, kdo nechce takovou „uvolněnou myšlenkou“ dokázat něco tak odlehlého od myšlení Spinozova jako Šalda, kdo prostým okem, totiž ti, kdo „hodují v přesnicích upřímnosti“, přihlédnou blíže k vlastnímu jejímu smyslu, naráz v ní uvidí sentenci z obyčejných filozofických a křesťanských morálních návodů: totiž upokojiti vření vášní, aby duše nabyla morální síly. Což ostatně jest elementární pravda katechismu v části, kde se pojednává o žádostech. Překlad Šaldu v kluzkým se stává slovem statečnost, již nelze tak snadno uvést v rovnici s mírem. V sdruženích kasařů a jiných lupičů bývá hodně statečnosti, a jistě se tam toto slovo často slyší, jistě se tam pobízejí k zmužilosti, udatnosti, a netřeba v morálních stavbách sváděti tyto hodnoty na pouhý odstín smělosti, – a přece k míru to nevede; ba naopak. Co si pan Šalda představuje slovy „celospolečenské reformy a přestavby“, pak co chce tou „vnitrospolečenskou prací“, která musí to a to dělat, tomu arci nerozumíme, a, jak už jsme založeni, nedoufáme, že to kdy pochopíme. Už ta zatrolená slova „celospolečenské“, „vnitrospolečenské“: Voštiny v hrdle. Jak děkuju Pánu svému Zaměstnavateli, že nemusím dělat oficielní kritiky, a že tomu přes všechna „musí“ smím nerozumět.

***

Fráňa ŠRÁMEK: Sláva života. První Prosy od Fráni Šrámka. Vydal Borový v Praze 1919.

Od srdce až k rozkroku.

Na obálce obrázek: žena má nad hlavou sepjaté ruce, v póze „rukama lomila“, s nepěknou tváří Baudelairovy „vieille catine“, s obnaženou hrudí: k jednomu prsu přiklání hlavu muž, jemuž nevidíte do tváře,*) a druhý prs spočívá na rameni mužově, takže kdyby muž rameno odsunul, bude viset, jako visívají (jinde na obrázcích) cece starých cikánek. Muž jednou rukou buď podpírá ono vzpjaté gesto rukou nebo je chce sundat a vložit si je kolem krku, neboť k hlavě tak oddané přilnuté k olezlému tělu jest třeba „sladkého jha“. Vzadu čmoudí moderní průmysl a po stranách skomírají dva hanbou se svíjející stromkové. Nakreslil to V. H. Bruner, jak obyčejně věrně přihlížeje k textu. Neboť jsou to povídky – jak bych to řekl – fyziologické: svrbění pokožky, svrbění sliznic „míst tejných“ a z toho vyplývající šimrání a „nimrání se s city“. (Slovo Gellnerovo). Erasmus Roterdamský v Chvále bláznovství jadrné o jistých lidech praví, že jejich myšlení chodí „od srdce až k rozkroku“. To jest ta všechna sláva života mithridátské mládeže.

* „Žena která ráda a muž, který nerad si dávají patřit do tváře, jsou vždy podezřelí“, řekl kterýsi francouzský homme ďesprit. Uvádíme to ani ne tak pro obrázek, ale pro osoby této Slávy života.

***

Ladislav ŠVARC: Výtvarné projevy dítěte. V Praze 1918.

Kniha psaná s pravou odbornou vášní učitele i znalce umění. „Papírovou školu“, školní lavice, jimž říká monstra, rozvrhy hodin, ředitele, školské úřady a ostatní vynálezy ďáblovy, nalíčené na hubení dětí, nenávidí z celého srdce a ze vší mysli své. Rád by místo učitelského byrokratismu nastolil učitelské umění, jež „dnes je možné jen mimo úřední hodiny, mimo školní starost“. „Učitel (nynější) rozrušuje a ničí klíčící rostlinu, odnaučuje děti užívat vlastních sil, násilně jim strká berle do rukou“ – poněvadž jest to „zaslepenec, který nepochopil smysl dětství, který nezná jeho vnitrních ohňů, šlape a ničí hrubými tlapami svěží pažit dětského umění“. Citátům by nebylo konce. Lépe knihu míti a častěji čisti. – Kéž by ještě pochopil milý a vzácný tento člověk, že na nynější škole nelze nic opravovati: tam „že mamo vše, že nevzroste nic, že nic nevzeplá“ a že všechno úsilí o zlepšování toho neb onoho umění, té neb oné vědy v těchto duchomornách, jest záplatováním zvetšelých měchů, jest házením svatého psům a metáním perel před svině, jak učí Evangelium.

***

Jérome et Jean THARAUD: L'an prochain ŕ Jerusalem! (Napřesrok v Jeruzalémě), Paříž, Plon 1924.

Dobré čtení o židech má vždy svou zajímavost pro křesťany. Toto jest nejen velmi dobré čtení, ale i dobré dílo, plné poezie „dnů starodávných“, jichž se vzpomíná na Hromnice. „Příští rok v Jeruzalémě“, toť staré volání naděje, jež rok jak rok od zboření Chrámu opakuje lid „vyvolený“ a „odvržený“ večer o Velikonocích na všech místech globu, kam jej osud zahnal. Na tento pozdrav bratří Tharaudové snovají své bohaté zkušenosti o židech nynějších, roztříštěných v mnoho sekt a nenalézajících k svému sjednocení než tento slib do budoucnosti. Kdo naváže rozjímání těchto fakt na Bloyovu Spásu skrze Židy, nevyjde z četby s prázdnou. V úradcích Božích jest opravdu tento národ držen ve zvláštním opatrovnictví pro příští děje světové, což patrno již z nynějšího postavení mezi národy. U nás zatím jedno jest jisto: řekli bychom tomu „požidovštění“ národa křesťanského, kdyby se nemohli právem proti takovému užití jejich jména ozvati ti nábožní chudí Židé, kteří sice, jako malé děti, zaspaly Východ Slunce Spravedlnosti, ale přece v šílené víře a naději pláčí ve špinavé a úzké uličce u Zdi Nářků, aby i nad nimi „Bůh v dokonalé kráse zaskvěl se“. Kapitola o této zdi jest z celé knihy nejkrásnější, po Vereščaginovi druhá malba, hodná „lkajících, kteří – ale sám Pán Bůh ví, kdy – též potěšeni budou.“

***

František ZAVŘEL: Boleslav Ukrutný. Tragedie o třech dějstvích. Minařík 1919. Velikášská kniha. Jako by autor hrál v nejvyšších tónech, ale hra za kobylkou, a skřípe mu to a vrže až hrůza. Jest zde potupena svatost, zpackána historie, zfalšována psychologie. „Chceš být měkčí a láskyplnější nežli jest Příroda?“ ptá se Drahomíra Václava. A on odpovídá: „Chci.“ (str. 12). Proč si tito moderní mrzáci vybrali právě svatého Václava, obra tělem, obra duchem, za terč svých náporů? Kromě toho svatý Václav tohle „hmatá“. Václav: „Skutečnost, nejhlubší a nejžhavější skutečnost, a nikoli sen je to, co hmatám. Všechny světy jsou jedno.Všechny duše jsou jedno. Hrozivá jednota hltá všechny bytosti a všechny děje. Ona jest život. Ona jest nutnost. Ona jest bůh“ atd. (str. 12)

Další strany 23., 29., 56., 66., 73. jsou pěkné hromádky nadčlověckého směšná. Na konec Boleslav řeční jako Klofáč a tak se scéna zavře. Svatý Václav v celém kuse jest pojednáván jako těsto, které dlužno přehnísti. „Nikdo není tvárnější než on“ (str.23.). Křesťanství jest zde pojato jako sladká zavařenina, nedaleká zkysání. Hned na titulním obrázku jest všechno. V pozadí bohy i kříž s lkaním a gesty zoufalými odnášejí jakési staročeské manesovské děvušky. Uprostřed jde Boleslav jako nějaký Goliáš mávaje mečem v oblacích. Jeho tvář, zvraštělá v obočí „nad-člověckým“ úsilím, vyjadřuje velmi uměle filistinského ohrnďouru, v jakého se v rukou autorových zvrhla důležitá osobnost českých dějin, důležitá svou symbolickou hodnotou prorocké paraboly Kaina, jenž byl oráč, když Václav byl pastýř. – To bychom schovávali pěkný záprtek nadčlověckého mrzáctví! Vracíme, totiž do Prahy knihkupci, by bylo s dostatek exemplářů, až se bude hrát v Národním divadle.


>Na obsah