Archiv článků z let 1990–1995


BEDŘICH FUČÍK / MALÝ PRŮVODCE K VELKÉMU PŘÁTELSTVÍ


Vzájemný poměr dvou básníků bývá podmíněn přerůznými okolnostmi, souladnými nebo rozpornými, stejně jako u ostatních lidských kategorií a profesí; jenže u básníků bývá citlivější, vyhrocenější, dráždivější, k čisté lidským shodám a nesrovnalostem přistupuje zde ještě rozměr umělecké individuálnosti a zacílení, který se může ukázat rozhodující a přehluší snadno všechny složky ostatní, světonázorové nebo povahové. Mezi poetickými partnery se v té či oné oblasti vytváří vztah oboustranného porozumění, souladu či dokonce přátelství, které dokáže být stejně tak kritické jako obdivné slepé. Na druhé straně se nezřídka mezi dvěma básnickými individualitami vyskytuje vztah nevrlého a dráždivého rivalství, jen s námahou maskovaného společenskou rutinou či chladem; krátce –ani jeden případ není stejný, všechny nesou znaky jedinečnosti. Nádherné temperovaný charakterový i umělecký soulad mezi Vrchlickým a Sládkem, který nikdy nepominul, kontrastuje příkře s ohnivějším vztahem Vrchlického se Zeyerem –kamarádsky zhýčkaný Julius klopýtne o bezvýznamnou bagatelu, urazí se a zanevře na Vrchlického mučivým nepřátelstvím a do smrti je nepřemůže. Tragického „přátelství“ mezi F. X. Šaldou a Růženou Svobodovou, která celá desítiletí zneužívá důvěry samotářského kritika ke svým literárním a společenským pletichám, aniž ten co tuší, je lépe ani nevzpomínat.

Podivuhodný přátelský vztah, trvající víc než třicet let, vznikl mezi Otokarem Březinou a Jakubem Demlem, o pouhých deset let mladším. Přes nepochybný citový obsah vzájemné odezvy nikdy nedošel k důvěrnému „ty“ a uvízl v „mistrovské“ nadřazenosti z jedné strany a naprosté uctivosti na straně druhé.

V generaci dvacátých let se vytváří několik různé laděných přátelství. Například Nezval – Teige, Seifert – Teige atd. Přímo vzorové jsou vztahy Čep –Závada, Čep – Zahradníček, Čep – Halas. Zvláště poslední se vyznačuje laskavou intimitou i vzájemnou úctou, a to přes značné názorové odlišnosti rázu myšlenkového a leckdy i uměleckého zaměření. Velmi zvláštně se utvářel poměr Vítězslava Nezvala k Františku Halasovi a naopak. Mezi oběma – ač stáli na jedné straně „politické barikády“ a ač každý byl vyznavač zcela odlišných uměleckých snah, které takřka vylučovaly jakoukoli „konkurenční možnost“ – se neustále zvedala vlna sžíravé žárlivosti jen stěží navenek skrývané. Zvláště ten silnější, úspěšnější a výbojnější Vítězslav ji nedovedl vždy udržet na uzdě, ale trpěl jí asi stejně jako Halas. Odkud se nítila? Podněcovaly ji rozdílné temperamenty? Možná – třebaže Halas býval napořád laskavý, smířlivý a jakékoli roztržky ho bolely. Záviděl snad podvědomé Nezval Halasovi jeho přebohaté zkušenosti proletářského mládí, o nichž sám neměl tušení, ač revolučně bouřil mnohem hlučněji než jeho cudný a o to silnější protějšek? Byl si Nezval vědom ošidnosti svých krátkodechých –ismů střídaných lehce jako v módě širokých či úzkých nohavic, zatímco Halas se zatvrzele držel svého poznání a prazážitků života tísněného Smrtí? – Tato imponderabilia zůstanou asi nezodpovězena, i obraťme list k světlejším stránkám neskončitelné knihy o přátelství a nepřátelství mezi básníky.

Například k Šaldovi, který, obrátiv se zády k někdejším uměleckým druhům, od nichž už neočekával integraci života a umění podle svého kritického snu, a veškerou naději – nikoli módní zálibu, z níž byl podezříván – vkládal do příchozích talentů a miloval je láskou a obdivem nesobecké samoty; miloval je a své zaujetí prozrazoval i přísnými soudy, kterými je snad víc než chválou zahrnoval, když neodpovídali jeho absolutistické představě nového života a poezie z něho vyrážející. Podobně tomu bylo u Josefa Palivce, který se dostával k lidem přes svou nadšenou zálibu v básni, laskavé a s pozornou pohostinností přijímaje její tvůrce u sebe, především Halase, Horu, Seiferta, Čepa i Zahradníčka, Holana, Hrubína a řadu dalších.

Všechny tyto lásky přesahovaly hranice generační. Jeden z nejpodivuhodnějších květů tohoto rodu přátelství vyšlehl mezi Jakubem Demlem a Vítězslavem Nezvalem, o dvaadvacet let mladším než tasovský poeta, takříkajíc na první dotyk. V roce 1919 se oktavánovi Nezvalovi, tisknoucímu své první verše v třebíčském Svítání, dostal do ruky útlý svazeček Demlových Mých přátel, které zapůsobily na mladého Vítězslava jako zjevení, jako hvězdy první velikosti a světelnosti. Rázem Nezval zapomněl na všechny své studentsky uctívané svaté, Machara, Hlaváčka a jiné, a v pravém slova smyslu zhltal všechno, co bylo tehdy z Demla na dosah. Jeho nadšení při jeho výbušném temperamentu neznalo mezí. Kudy chodil, tudy recitoval jednotlivé básně Přátel, které znal zpaměti jako násobilku; krátce, Deml svým viděním a slovem mu otevřel dokořán brány básnického vesmíru, rozjitřil jeho imaginaci, ukázal smysl poezie, pro něho od té chvíle jednu z tajemných výšin života, ozvěnu ráje a zázračnost lidského bytí.

Nechť se později dělo co dělo, Nezval na tento veliký „třesk“ a srážku tvorby Demlovy s vlastním tušeným snem nikdy nezapomněl a cítil se jím zavázán až do smrti.

Ovšemže se tehdy neodvážil vyznávat se svému zasvětiteli ani na dálku, a tím méně se pokoušel o setkání osobní. K tomu došlo až po třech čtyřech letech u Saldy, kde je svedla náhoda. I další osobní styky byly příležitostné řídké a vzácné, ale vždycky tak samozřejmě přátelské a důvěřivé, jako by se potkali a znali už před narozením. A to i přes to, že Nezval se nestal pokračovatelem a dědicem básnických lánů demlovských, že na Demla vlastní tvorbou zapomněl, či že jej dokonce popřel, když nedlouho po prvním setkání v oblasti veršové našel nový vzor v Rimbaudovi, Apollinairovi a po letech v Aragonovi a Bretonovi, jimž se stal pak stejné „nevěrný“ jako Demlovi.

Nemohl jinak. Nemohl jinak než po zákonu vlastního rytmu životního, duchovní perspektivy a smyslového nutkání, které bylo lehce unášeno charakterovou těkavostí, nestálostí a žádostivostí; zvichřená představivost přeletovala od předmětu k předmětu, od děje k ději, které vytvářely řetězce plné dobrodružství. Čas při tomto úprku nestačil na setkanou se všemi mnohotvárnými a mnohoznačnými svody tvoření, nezbývalo než se jich jen letmo dotýkat a spěchat ve vířivém chvatu k dalším oslněním, která nebrala konce a která nebylo kdy strávit; žízeň po nových smyslových a duševních senzacích se spíš stupňovala, než umenšovala a srdce i duše přitom zůstávaly začasté neuspokojeny a verš nezřídka zazněl do prázdna.

Zcela jiné, ač blízce příbuzné básnické ustrojení pracovalo u Demla. I u něho chtivost zabrat veškeren svět naráz brala na sebe podobu posedlosti štvané nadějí na lidskou nesmrtelnost už zde, na zemi, plodící v nepřetržitém proudu a přeměnách nové a nové životy a hltající je stejně bujaře. Deml pokoušel nesmrtelnost postupy obrácenými a jinak než Nezval, třebaže se stejnou touhou zmocnit se světa a vymámit z něho samu jeho duši. Tam, kde Nezval sečítal mnohosti stvoření, Deml se nořil do jeho jádra, do jejich výpovědí, dešifrovaných v jejich smyslu pro život; tam, kde Nezval těkal, Deml utkvíval; tam, kde Nezval se věcí jen dotýkal, Deml je objímal v šíleném sevření; tam, kde první z věcí a dějů čerpal smyslové senzace a hédonické opojení, druhý lisoval radostné závratě z tajemství bytí; první řičel rozkoší, druhý úpěl láskou.

Přes všechny rozpornosti cest, které je spíš pojily než rozdvojovaly, je sbratřovala ohnivost jejich imaginace v pohledu na osud člověka uprostřed mnohotvárné skutečnosti. A nejen to. Ač tak rozdílní, tíhli k sobě především a hlavně vysokým ponětím o smyslu a poslání poezie, nejvyšší z umění daných lidskému pokolení, „poezie, jediné pravdy ve smyslu našem“.

Nezval nikdy neskrýval svůj obdiv k Demlovu dílu, i když tak činil namnoze jen soukromé, neslušeloť se členu Devětsilu a programátoru poetismu a surrealismu, aby manifestoval ve svých vyznáních vděk k svému prvnímu zasvětiteli. Ale využil první příležitosti, aby jej projevil i veřejné, když v roce 1934, v době, kdy byl Deml takřka celou kulturní obcí odsouzen pro své Svědectví o Otokaru Březinovi a Zapomenuté světlo, proslovil v cyklu přednášek pořádaných v Třebíči o krajových básnících (Miloš Dvořák o Březinovi, Bedřich Fučík o Nezvalovi a Zahradníčkovi) studii o Rodném kraji v díle Demlově, potom už nikde nepublikovanou a objevenou až v jeho pozůstalosti. Tehdy, v závětří okresního města, však se přihlásil k Demlovi tak nadšené a naplno jako nikdo jiný – nikdo totiž se Demlovi necítil tak zavázán a nebyl tak „brutální“, to jest upřímný, jako on. Čtěme tedy, co říkal:

„Jakub Deml, geniální básník, jeden z největších monarchů obrazotvornosti a básnické intuice, je, co se týče jeho poměru k praktickému a sociálnímu bytí vůbec, jedním z nejbezbrannějších lidí.“ – – „Kdyby Deml projevil v knize, jako je například jeho Svědectví o Otokaru Březinovi, tolik občanských ctností, kolik se jich od něho žádá, kdyby byl opatrnický, loajální, polopravdivý, ohleduplný, mírný, co bychom mohli žádat od jeho básnického díla? Padavky. S těmito občanskými ctnostmi se neobejde žádný vidoucí básník, jsou taktak dobré pro epigony a pro lidi desátého řádu.“

A o kousek dál Nezval praví: Deml Je z rodu mála básníků, kteří již dávno před vznikem nadrealismu byli nadrealisty.“ Hle, Nezval přiznává, že ho Deml uvedl nejen do poezie, ale přímo do surrealismu: jaký zmatek, jaká degradace pro Aragona et cons. A pro Teiga!

Nezval sice odsoudí Demla jako občana pro údajný fašismus, antisemitismus a nepřátelství k Sovětskému svazu, ale činí to z povinné pozice ideologické, aby vzápětí pokračoval znova jako básník, „…jsa si dobře vědom, co říkám, tvrdím, že Jakub Deml bude pro ty, kdož pochopili jeho génia, ospravedlněn ve všem, ve všech svých činech minulých i budoucích, a zároveň říkám, že géniové druhu Jakuba Demla se rodí jednou za století a že pardon, který si vynucují jeho činy, nebude dán dějinami jen tak leckomu – a řekněme: nikomu jinému.“

Takto soudil Vítězslav Nezval roku 1934. Že jeho obdiv a vděčnost nebyly jen chvilkové vzplanutí, ukáže doba poválečná.

K jedné z prvních cest Nezvalových do Tasova, ne-li vůbec k první, došlo v prosinci 1947. „Váš tasovský advent“, list Demlův z 19. února 1948, přepokládající dopis Nezvalův a nacházející pokračování v listé z 15. března téhož roku, kdy Deml, „už jednou nohou v hrobě“, Nezvalovi slibuje, že na něho nezapomene ani po smrti: „Máme víc společného, než by se zdálo a než se smí říci.“ To jsou slova svou důvěrností zřetelné předpokládající styk dávný a těsný, i když neosobní. Únor neúnor, staré přátelství se všemu navzdory znova rozehřívá a přes všechny možné délivé ideologie, které do umění nemají co mluvit a zůstávají hluboko pod ním, nachází takováhle oslovení: dilectissime poeta, arnice probatissime, aby si pak bujaře a kamarádsky postěžoval na své všední těžkosti zabarvení revolučního a nových pořádků, mravů a zmatků obecných.

Ministerstvo informací, v němž filmový úsek šéfuje Nezval, Demlovi oznamuje, že mu nadále bude posílat Kčs 5000,- měsíční podpory. Ví tasovský zadluženec a žebrák, že za tou velkorysostí je Nezval? Přijímá v bláhovém předpokladu, že to znamená uznání jeho dosavadní práce a výpomoc v jeho nouzi.

20. srpna 1948 měl Jakub Deml sedmdesátiny. Sjelo se nás do Tasova několik z mladší generace a dvacet třicet mladých lidí zblízka i z dálky a slavili jsme je slavné a hlučné s ním. Uprostřed časné večeře, k níž jsme usedli jako na selské svatbě, se objevil Vítězslav Nezval s listem papíru v ruce, sledován svou sestrou s kyticí gladiol v náručí a dvěma novými kulturtrégry z Brna, a protlačiv se taktak kolem židlí postavených těsné u stěny, vervně přečetl svou báseň k sedmdesátinám tasovského poety:

PROKLETÉMU BÁSNÍKOVI

Jakubu Demlovi,

který nikdy nerozlišoval

viditelné a neviditelné,

mému úchvatnému Mistru

k sedmdesátinám

Dvě cesty vedou z hlavní silnice

k domu rosniček

Dvě cesty vedou z hlavní silnice

k domu kde bydlívala světice

Konvalinkový lesíček

Dvě cesty vedou k domu ve stráni

kde proklet křišťálový básník žije

Dvě cesty vedou k domu ve stráni

rosnička vyzvání tu klekání

Navštěvuje ho svatá Terezie

Dnes si vzal básník pluviál

Je deštivo

Dnes si vzal básník pluviál

nad skalkou bez narcisů bez fial

ó kopřivo!

A všecky květy z celé Vysočiny

rozrazil máta peprná

a všecky květy z celé Vysočiny

otvírají mu svoje klíny

ó panno neopatrná

Dnes večer drahý básníku

nad Vaší knihou jež mé léta chrání

dnes večer drahý básníku

v tom srpnu hvězd a morušovníků

prosím Vás o Vaše požehnání!

Oslava sedmdesátin trvala do pozdní noci. Deml se s námi všemi, zřejmé dojat, hlučné rozloučil a o něco tklivěji poděkoval, ale hned druhý den usedá a píše děkovací melancholický dopis Nezvalovi (21. srpna 1948): „Nemluvím s Vámi, Vítězslave, ani ponejprv, ani naposled. Už nikdy s Vámi mluvit nepřestanu. –Mezi námi, Vítězslave, je veliký dar Tajemství. Ač by se nezdálo (tomuto světu), jsme zatracené cudní. Až trnu, když si pomyslím, jak důvěrné Vás znám a jak důvěrně znáte Vy mne.“ A ač mu v prvém dopise nabízí jako průvodce do Tasova svého „přítele neznaboha“, jako náznakem, že v určitých vyšších rovinách neplatí mezi lidmi ideologické rozdíly naprosto nic, zde samozřejmé předpokládá, že jsou oba podřízeni Synu člověka, jim právě v oblasti umění společného, ať chtějí nebo nechtějí. Hle, dialektika, hle, poetika skutečného básníka, který si s básníkem druhým tyká přes všechny propasti je dělící…

Když Deml přijímal Nezvalův jubilejní salut, nebyl si vědom, že mu už trčí dýka v zádech: zatímco Deml s ostatními hosty dovečeříval, stačila mé Rosa Junova informovat o tom, že den předtím přišla jubilantovi z okresního soudu žaloba na velezradu. „Říďa“ a švec Kudrna, kteří těžce nesli, že jejich obvinění z Demlova kolaborantství podle takzvaného malého dekretu byla v roce 1945 odmrštěna, se chopili možnosti, které jim dával vítězný únor – zdvojená lidovláda v nové, hierarchicky ještě nezkušené mocenské struktuře byla jiného mínění než „složky vyšší“. Neváhal jsem zasvětit Nezvala do další demlovské šlamastiky. „To zarazím,“ prohlásil Nezval s razancí jemu vlastní.

Nezarazil, úřední mašinérii jednou rozjetou je těžké zabrzdit. I musil Nezval, ač nezván jako svědek k soudu, přesvědčovat tři soudce z lidu o tom, že veliký básník nemůže zradit vlastní zemi, zeje to prosté mimo jeho vůli a síly. Nechť si Nezval soud přesvědčil či nikoli, Deml byl zproštěn viny, a Nezval si pak v sekretariátu strany v Meziříčí vypil, co si navařil. Ale šlo mu to k duhu na další cestu. Vymohl totiž na ministerstvu informací tentokrát ne podporu, nýbrž „čestnou penzi“ ve výši, o níž byla už řeč před rokem.

Deml kvituje v dopise z 5. 10. 1949 Nezvalovu dosavadní pomoc a děkuje: „mimoto Vás mám rád, a nejen za to, co jste vloni pro mne udělal, nýbrž za to, že jste opravdu takový, abyste to udělal../4 A penzi odmítá jako spisovatel a jako římskokatolický kněz, kteří oba podle zákona mají právo na práci, a uvádí důvody tohoto rozhodnutí, které bylo první toho druhu u nás a může taky dnes sloužit za příklad levým i pravým, oficiálním i zavrženým, přijímajícím přebohaté anebo zbytkové mísy čočovice, a všem paxistům, kteří si pokořili hřbety za prémiový přídavek, „almužnu koncesovanou, při níž nejdůležitější je kvitance“.

Ale Nezval neslyší, nedbá, není k zadržení. Čtyři dny poté se objevuje v Tasově v doprovodu ředitele filmu Macháčka, právě ve chvíli, kdy nám, Zahradníčkovi, mé ženě a mně, kteří jsme se cestou z Brna zastavili v tasovském zátiší, Deml sděluje obsah vzkazu ministru Kopeckému. Nestačí to už dopovědět a uvádí hosty do vedlejší místnosti. A za čtvrt hodiny přichází na radu, co dělat – ředitel Macháček mu nabízí Kčs 50 000,- zcela gratis. Není-li to Kopecký a není-li tento dar pohotové připravený v obálce, přesné podle návodu uvedeného v Demlové dopise, nechť peníze přijme, radím mu, Deml je totiž na samém dně, spisy nesmějí vycházet, mé vyhodili z nakladatelství a jiní přátelé jsou na tom namnoze stejné. Ale po půl hodince nám Deml po odchodu Nezvalové zvěstuje, že dar nepřijal, „néni dnešní“, aby nevěděl, že jsou to právě ty peníze, které odmítl jako čestnou penzi z milosti Václava Kopeckého. „Svinstvo jako svinstvo.“ Všechna přátelská snaha a dobrá vůle jednoho se rozbíjí o zásadové stanovisko druhého. Jde-li o základní otázky morálky, nelze handlovat. Oba přátele dělí nepřekročitelný proud s dvěma břehy nikdy se nesetkávajícími.

Přátelství trvá, ale třepí se, vydáno napospas nevlídným nárazům, trvá a šetří slovy. Nezval se však nevzdává naděje, že starci-příteli pomůže v jeho bídě a zahořklosti. Po čtyřech letech mu nabízí vydání antologie z díla. Autor přátelsky kvituje laskavou ochotu, ale stroze odmítá. „Jsem s Vámi v dobrém i zlém,“ píše po čtyřech letech, jako by shrnoval všechen svůj srdečný vztah k mladšímu partnerovi, ale zároveň říká: zde stojím a nemohu jinak. A o něco později protestuje proti pokusu o vydání Mých přátel v roce 1957, za nímž stojí zase Nezval. Deml prosté nemůže slevit ze své pravdy, která je pravdou obecnou.

A rok poté ten o dvaadvacet let mladší umírá, čtyři roky před smrtí Demlovou…

Bylo to příkladné přátelství. Do konkrétní podoby se rozhořelo poměrné poz4é, ale odolalo pak všem nástrahám, číhajícím hlavně na Nezvala v podobě „nového člověčenství“; vztah o to podivuhodnější, že ani jeden ani druhý zpravidla nejednali s dušemi jim blízkými zrovna v rukavičkách – těch srázných a bolestných rozchodů bylo u obou příliš mnoho! Toto«přátelství přetrvalo snad proto, že plálo tak dlouho v mlčení, proto, že potřebovalo dozrát v poznání na dálku a skrze umělecké dílo, které oba „kontrahenty“ ve vysokém pojetí jeho smyslu a rodu svazovalo spřízněneckými pouty takřka absolutního bratrství a sounáležitosti, povznesené nad všechen všední kal života.

Bylo to přátelství vzájemné úcty a radosti, prýštící z jednoho k druhému bohaté na vděčnost. Mladší se skláněl před starším v hlubokém pochopení jeho propastných temných hloubek a utrpení na jedné straně a dobytého jasu na straně druhé, a dekoval, stále děkoval, o to víc, že mu jejich pravda, ač ji poznával, pro vlastní vznášivé smršťovou lehkost zůstala odepřena. Starší v něm zase viděl jednoho z dědiců a nešetřil díky za jeho přínos k dílu navždy společnému; nešetřil díky pravé ve chvílích, v nichž se jejich vidění antiteticky křížilo a kdy nemohl dobrou vůli a lásku honorovat jinak.

Bylo to jedno z nejkrásnějších přátelství, uzavřených mezi dvěma českými umělci; podílníci v něm plýtvali svými ctnostmi lidskými i básnickými podle výbušnosti srdce a žáru ducha oběma společných; splývali ve vzájemné nesobeckosti, ba obětavosti.

Přesto to bylo přátelství tragické; pro oba; pro Nezvala dokonce mnohem dramatičtější; jeho láska a vděčnost byla svírána okovy, které na sebe dobrovolné vzal a které statečné trhal, ale nikdy nerozbil zcela – viz závěrečné strany jeho pamětí Z mého života, věděl to a jeho obětavost zaznívala proto leckdy přízvukem zoufalství. Chtěl se vším všudy tam, kde byl jeho protějšek, ale na to neměl dost mravní vůle a odhodlání, neměl v sobě samém dost odvěkého zákona, který nelze překročit, má-li člověk, a tedy i umělec, dojít štěstí a vnitřní svobody, kterou sálal jako vzor. Ten hned na počátku obecného poklesu veškeré „mravní normy“ zůstal na svém místě, zvoliv na celý život žebráckou hůl.

Úhrnné ponaučení z celého tohoto nádherného přátelství dvou básníků se nabízí samo. Vztah Demla k Nezvalovi a naopak zůstal v podstatě neznám, ač by byl mohl sloužit jako exemplum pro všechny spisovatele v dobách hitlerovských i po nich. Zde byl načrtnut vzorec pro to, co dělat a čeho nechat v pohnutých časech „železa a ohně“, jak označuje Salda už v roce 1936 tehdejší i dnešní přítomnost: „…já vidím…v poslušnosti velké myšlenky nebo i velkého člověka stále víc a víc něco, co není k necti člověku. Tím nepravím, že se máme klanět modlám, byť byly celé pozlacené nebo železnými krunýři opásané nebo až do oblak sálající; ne, máme se klanět a máme být poslušní Boha, pravého Boha, a nikoho a ničeho jiného … Je dobře, že se neklaníme modjám; ale máme a musíme se klanět Bohu. To je ještě důležitější než to první. Činíme to?“

Deml se o to snažil až do sebezničení. Nejen jako člověk, ale také jako básník, to jest svědek Boží skutečnosti, o níž má vypovídat pravdu a nic než pravdu, nechť se mocným tohoto světa líbí nebo nelíbí. I podle množství této pravdy se poznává velikost a spasitelnost poezie.

(Setkávání a míjení, 3. svazek Díla B. Fučíka, Rukopisy VBF, 1988)

DEDIKACE JAKUBA DEMLA VÍTĚZSLAVU NEZVALOVI

[bez data]

Jenže ta Altera Pars má 365 x 24 hodinových částí jako občanský rok a 7997 chutí a antipatií a idiosynkrasií jak těhotná žena.

To se ovšem říci nedá

například o jitrnicích;

kdo nás chce najít, marně hledá

v Moravských Budějovicích.

(Audiatur et altera pars, Tasov, červen 1928)

-----------------------------

listopad 1934

O mně tedy tvrdí státní zástupce čsl., že se posmívám víře katolické. Co tomu říkáte, pane Vítězslave Nezvale? Já říkám jen tolik, že divoký vepř žere žaludy, ale neumí hrát mariáš (mariage, chcete-li).

Jakub Deml

(Slovo k Otčenáši Františka Bílka, 2. vyd., Tasov 1931)

-----------------------------

v Praze 10. XI 1934

Také já, Vítězslave Nezvale, „mám hrůzu z modlitby, jež páchne operou“'- vždyť tím trpím přes 40 let!

Jakub Deml

(Solitudo, Tasov 1934)

-----------------------------

14. XI 1934

Vítězslavu Nezvalovi – Vita somnium brevis, povídá Boecklin a svatý Pavel doplňuje: Je na čase, abychom již ze sna povstali. Nám je to lehké, když nás píchají kravskými vidlicemi do zad.

Jakub Deml

(Katolický sen, Tasov 1932)

-----------------------------

V noci 14. XI. 1934

Co zmohou proroci proti Tomu, který je poslal? A co my zmůžeme proti prorokům? Mnoho zmůžeme: myje můžeme – zabit. Ba víc: myje můžeme ignorovat. Nic lepšího oni si nepřeji, proto nevěřme jejich skřekům! Pes také vyje do noci: má to smysl? Nanejvýš tak jako

Jakub Deml

(Proroctví Joelovo, Tasov, únor 1931)

-----------------------------

V Tasové v noci 14. XI. 1934

Pane Vítězslave Nezvale, člověk takové hlouposti nemá říkat, ale já si myslím, že se rána nedočkám. Je to tím hloupější, že se vůbec (ganz und gar) nemám čeho dočkat. A čeho bych se mohl dočkat, na to seru.

Jakub Deml

(Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi, Tasov, leden 1933)

-----------------------------

V noci 14. XI. 1934

Komu jsme my nevěřili?

Co jsme zbožně nelízali?

Kde se člověk ocitá?

Střehnu vše se koryta,

máme všeho dosyta.

Zpívej, žábo, zpěv tvůj milý

zrýmuje Nám i verš druhý:

kde se vzaly, tu se vzaly

naše hříchy, naše dluhy:

nadarmo jsme nelízali!

Vítězslavu Nezvalovi

Jakub Deml

(Šlépěje IX, Tasov 1925)

-----------------------------

V Praze 19. XI. 1934

Vítězslavu Nezvalovi, jenž ví, že život já vidím mnohem zatraceněji, než je dovoleno říci v rozhlase kteréhokoliv národa a státu!

Jakub Deml

(Život jak já jej vidím, Tasov 1934)

-----------------------------

U Kumanova 22. XI. 1934

Vítězslavu Nezvalovi – bratrsky se raduji, pane Vítězslave, že slavíte vítězství, poněvadž, jak říká Březina: všichni ti, kteří umírali, pro nás umírali…

Jakub Deml

(Mé svědectví o Otokaru Březinovi, Plejáda, sv. 12, R. Škerík, Praha 1931 )

-----------------------------

22. XI. 1934

Vítězslave Nezvale, Vy máte nesprávné jméno, Vy jste básník, tedy Vítězslav ZVAL-ZVEBUDEZVÁT- nezávidím Vám, proto tím více Vás mám rád – v Kumanově se těžko vyznává láska, a jak vidíte, ještě hůř se píše.

Jakub Deml

(Miriam, 4. vyd., O. Štorch-Marien, Aventinum sv. 34, 1921)

-----------------------------

V Praze ve třetí výroční den

smrti biskupa Dr. Ant. Podlahy,

t.j. I4.II. 1935

Drahý Vítězslave NEZVALE, nebyl byste mým přítelem, kdybyste nevěděl, že jediná tragika mé smrti (chci říci důvod) je Světlo zapomenuté…

Jakub Deml

(První světla, 3. vydání, Tasov 1931)

-----------------------------

V Praze 14. II. 1935

Příteli Vítězslave Nezvale, Pavlu Kyt lícovou viděl jste u F. X. Saldy v roce 1920: F. X. Salda setkal se s ní mnohokrát v Praze, v Topolčiankách a v Tasově a jestliže ji uvidět, tak brzo zapomněl – ale Bůh se nad ním smiluje za to, že s Pavlou Kyt lícovou seznámil VÁS, který jste NEZAPOMNĚL…

Jakub Deml

(Jak jsme se potkali, Tasov, červenec 1935)

-----------------------------

V Praze 14. II. 1935

Vítězslavu Nezvalovi, básníku, z lásky, ano, z toho citu, který byl ve mně nejvíc urážen, aby – po třech dnech vstal z mrtvých…

Jakub Deml

(Česno, Tasov 1924)

-----------------------------

V Praze 21. II. 1935

Vítězslavu Nezvalovi za Neviditelnou Moskvu Neviditelný Tasov bratrsky, jak svatá Anežka na prkýnku tu ovečku, podává

Jakub Deml

(Princezna, Tasov, leden 1935)

-----------------------------

V Tasové 20. VIII. 1935

Vítězslave Nezvale, My všechny počestné lidi zvali, ale pro spřežení Volů nepřišli, i zvali jsme dál, až jsme přišli se svým srdcem na rozcestí a za ploty, ale přesvědčili jsme se, že o tyto Ubožáky je dokonaleji postaráno než o profesory – / zvali jsme ty, kteří se za 100 let narodí- ale Nás, Nás nikdo, nikdo nepozval, leda k – Borovému!

Jakub Deml

(Píseň vojína šílence, Tasov, červen 1935)

-----------------------------

21. XII. 1935

Vítězslav Nezval – kde bloudi a zpívá koledy ? Škoda, že už na světě nejsou betlémský osel a vůl, ti by koukali, jak daleko to dotáhl jejich druh v ministerstvu národní osvěty a v Akademii!

Jakub Deml

(Moji přátelé, 5. vyd., Tasov, prosinec 1935)

-----------------------------

V Tasově 16. III. 1948

Drahý Vítězslave Nezvale, pro větší orientaci posílám Vám tohoto Průvodce po Tasově. Najdete v něm i katastrální mapu mých latifundii (kdybych řekl svých, nebylo by to ve stylu mého přeznámého Egocentrismu) a obor s vysokou i černou zvěři. Zvu Vás na parforsní hon…

Váš Jakub Deml

(Moji přátelé, Tasov 1947)

-----------------------------

V Tasově 16. III. 1948

Vítězslave Nezvale, zlatým hřebem programu na jedné mé příbuzenské svatbě byla píseň dvanáctiletého kluka: [.“Nám už je všecko jedno: my peníze nemáme…“'] Tak daleko jsem nebyl, abych kazil jazyk, proto jsem se tajně styděl za to Jedno“, snad i z atavismu (dědoušek byl Němec) a tak – přeskočím dvacet členů tohoto sylogismu – alles gleich vše rovno…

Celou váhou svého srdce Váš Jakub Deml

(Proč bychom se netěšili – Šlépěje XXIV., Tasov, říjen 1939)

-----------------------------

V Tasově 24. Úl. 1948

Příteli Vítězslavu Nezvalovi ve vigilii smrti Otokara Březiny – tedy 24. března 1948 –tuto velkonoční výslužku se všemi pozdravy, jakých je schopen všeho schopný a leda-čeho neschopný básník –

Jakub Deml

(Šlépěje XXVI, Tasov, březen 1941)

-----------------------------

DOPISY JAKUBA DEMLA VÍTĚZSLAVU NEZVALOVI

4. VI. 1948

Drahý Vítězslave Nezvale,

tuto sobotu a neděli také nebudeme doma, vrátíme se z cest až v pondělí večer, nebo až v úterý. Bolelo by mne, kdybyste nás nezastihl doma. Rovněž příští sobotu a neděli, 12. a 13. června nebudeme doma.

Váš Jakub Deml

P. S. Říďa celému Tasovu vítězoslavně hlásil, že Jakub Deml nesmí volit… Bojujte proti hovnu!

-----------------------------

V Tasově4. VI. 1948

Dilectissime Poeta, arnice probatissime,

tyto tituly platí za všecko, co dobrého jste udělal pro lid (dříve se říkalo Národ) a také – tedy! pro mne, ba i přímo pro mne, neb jsem slyšel, jak jste se v Syndikáte za mé barvy bil. Pavla Kytlicová Vám to nezapomene! Spoléhejte ve všem a vždycky na ni.

Týden před volbami přišli ke mně dva tasovští komunisti (vil hodin v noci), abych podepsal svůj souhlas s jednotnou kandidátkou. Já i Rosa Junova jsme ten souhlas podepsali bezevšeho a oba pány soudruhy jsme uctili Titovou pravou rakijí. Potom před lidmi řekl ten soudruh, obvodní montér Zemky: „ Tak pěkně nás nepřijali nikde, u pátera Demla jsme k tomu podpisu dostali ještě štamprlata!“

A v sobotu, tedy těsně před volbami, přišlo z Velkého Meziříčí úřední hlášení, že já volební právo nemám. Týž volební zákaz dostali v Tasověještě občané: Rous (každým coulem charakterní, poctivý, řádný muž), bývalý starosta Jaroslav Krejčí (vůdce tasovských agrárníků kdysi, bezcharakterní, ale chytrý chlap), paní X. Y., těžká kolaborantka, dala se za protektorátu i k Němcům, a těžká veřejná kurva, a Jakub Deml.

Napsal jsem Místnímu národnímu výboru v Tasově, z jakých důvodů mne zbavili i tentokrát volebního práva.

Včera mne potkal pan řídící Zeman a povídá: „Poslal jste Nám ten dotaz, ale ono to přišlo z Okresního národního výboru a je tam uveden i ten paragraf – má to švec Kudrna…“ Já: „Tedy k němu půjdu a vyzvednu si to.“ Pan řídící: „Nechoďte tam, už to má policajt a on Vám to donese!“

Policajt nepřišel, i šel jsem dnes k tomu ševcovi Kudrnovi, aby mně ten připiš Okresního národního výboru dal. A milý Kudrna praví: „Já jsem to spálil, protože dnes už to nemá významu!“

Ten řídící Zeman, vulgo Říďa, má 77 let, bere penzi a je tajemníkem (placeným) obce za všech režimů. Byl za Rakouska černožlutým špiclem a úplatkářem, za první republiky i za protektorátu špiclem a úplatkářem (mně sám řekl: tři roky jsem nepil a tak jsem dceři ušetřil osmdesát tisíc na věno), se starostou obragrárníkem Krejčím velkolepé „obhospodařovali“ republiku i Protektorát – a po 23. únoru se dal ke komunistům, on i jeho žena, a když měl legitimaci strany komunistické, coram populo se chlubil (má pěknou drštku, prý sní na posezení celou husu sám): „Je Národní výbor, máme i Akční výbor, a všecko je to dohromady pořád jen ten starej Říďa!“

Komunisté tasovští zuřivě se chystali, že ho smetou, kam patří, ale – ani nemukají a pečou teď s ním, protože „on v tom už umí chodit a my žádného nemáme“.

Tak to je, milý Vítězslave, na venkove. Na tohoto Říďu se zeptejte mladého Konstantina Juna, byl při tom, co mně Říďa provedl 1945…

Proč tedy jsem byl zbaven volebního práva, jsem se nedověděl, poněvadž předseda volební komise „to spálil“.

Jeden den jsem podepsal delegátům KSČS, že s jed notnou kandidátkou souhlasím, a druhý nebo třetí den nato dostal jsem z kabinetu ministra informací (č. j. 2100, 24. VI. 1948) připiš, jímž se mi poukazuje měsíčně 5000 Kč podpora. Jak se to všecko rýmuje? Na každý způsob Vás prosím, abyste mým jménem p. ministru informací poděkoval za takovou blahovůli a přízeň a pomoc. Kabinetu ministrovu poděkuju sám.

Že mne pronásledovali za Rakouska, to se dá vysvětlit, že proti m ně zuřili za první republiky (starosta Krejčí a spol. přišli ke mně jménem mocipánů agrárníků, abych jim podepsal jakési prohlášení a já jim odepřel, ba podepsal jsem protiprohlášení drobných zemědělců a animoval je), to je také pochopitelné, starosta Krejčí na mne udal u berní správy, že mám jistě J00.000 Kč ročních příjmů – za Protektorátu tyto metody a veliká špína tekly docela potichu a já byl „přirozeně“ zase odstaven, až přišel Převrat 1948 a hlučně se vplulo do starého smradlavého řečiště…

Inspektor Miroslav Vyčítal z ministerstva školství by Vám mohl o tom mnoho říci, on to zde zná – Ale sátis. Ústně někdy více, hnusí se mi to psát. Nejzuřivější komunista a oponent Řídě je krotký jak beránek, protože prý dostává 30.000 Kč měsíčně za svůj dozor nad cihelnami etc. Zednický mistr. Nechci tomu věřit –

Jak se za takových okolnosti mohu odvážit do ulice Vratislavovy? Vždyť vidím, že jedna stoletá lípa nic neznamená v průtrži mračen a v povodni. Snad se udrží, ale nemůže zabránit, aby lijavec nebral pole, obilí, brambory, chlívky a kolébky… Udržíte se? Byl by to zázrak!

Dosud jsem nedostal z „Vyšehradu“ ani jedinou korekturu své „Mohyly“. Prý Dr. Fučík povolení už má, ale nemá prý na těch 3000 exemplářů papír. A Vy jste mi řekl, že tento náklad je malý. Bude asi čím dál menší, neboť Říďa tomu „chce“.

Až pojedete zase na Moravu, stavte se u nás, prosím. 12. a 13. června nebudeme doma, odevzdáme za Olomoucem Mudrcovo štěně. Pozdravy Vám i Vaší milé paní!

Váš Jakub Deml

V Tasově 21. VIII. 1948

Myslím na Vás, Vítězslave. Daroval jste mi mnoho k tomu, čemu říkají sedmdesátka. Já tomu neříkám nijak, a jistě by se mi mnoho ulevilo, kdybych věděl, co je čas. Takhle to mám mnohem těžší, zato však radostnější. „Břímě mé je lehké.“

Nemluvím s Vámi, Vítězslave, ani ponejprv, ani naposled. Už ni kdy s Vámi mluvit nepřestanu. Protože navěky nepřestanu mluvit s Pavlou Kytlicovou, která ručí za Vás, a protože už nežije v čase, její ručení váží víc, než my oba tomu rozumíme. Ale my rozumíme víc, než s i tisíc lidí myslí. Je to docela prosté: protože věříme. Nejsme tak domýšlivi, abychom si mysleli, že věříme Bohu, ale my věříme Pavle Kytlicové a snad jenom my dva víme, proč. My věříme v Boha, který se nám zjevil a zjevuje skrze lásku, m posledně také skrze Pavlu Kytlicovou. Mezi náma, Vítězslave, je veliký dar tajemství. Ač by se nezdálo (tomuto světu), jsme zatraceně cudní. Až trnu, když si pomyslím, jak důvěrně Vás znám a jak důvěrně znáte Vy mne. Josef Florian by tomu dobře rozuměl, ale z nějakého důvodu „čistě osobního“ by to zapřel. Jej jmenuji za ty ostatní. Ale – „co je nám do toho!“

Kdybych trpěl jen tolik a tak, jak tomu rozumí kdekdo, nemluvil bych já s Vámi a Vy byste nemel příčiny, abyste mluvil se mnou. Kdo by netrpěl? Ano! Trpí řezník, profesor, katecheta, ředitel, kovodělník, šofér, generál, pes, holub, červ, nevěsta, které matka surově odpírá své požehnání, „všecko stvoření lká a k porodu pracuje“, a Sociální Péče i Zákonodárství jak Sbory hasičské toto utrpení všelijak zmírňuje, ba i odstraňuje (sláva Humanitě! Bohu ke cti a bližnímu ku pomoci! Je to pěkné a veselé)-jen Básník celou svou plochou a celou svou váhou je odkázán na Irracionálno jak by tomu řekla Slušná Společnost a její Deputace, nesouc k našemu Jubileu“ pozlacený vavřín. Naše Irracionálno je naprosto nelidské pro každou dobu: je to Syn člověka, má docela určitý obličej, oči té a té barvy, tu a tu výšku postavy, ten a ten rytmus kroku a řeči, tu a tu matku ode všech prokletou, ač nikdo ji neznal – Vítězslave, jakou to žijeme samotu, a jak je osamocen Bůh, protože je tak vysoko! Syn člověka, tak pokorný, že se zjevuje skrze nás, protože nic nižšího na světě nenašel, a On miluje nížiny, protože Jeho moudrost svou tíhou se nemůže udržet ve výši –anebo proč? Protože láska, čím horoucnější a moudřejší, tím více si libuje skrytost. Nenosí šortky, také se neonduluje a nebarví si rty. Z krve je živa a křičí touhou po slunci, což je drzost nesociální a také se to mstí- proč nemlčím? Lid je při nás, kdyby byl při sobě; lid nás živí a ctí, aleje mu to zakázáno, a my – ani muk! Skrytost –hanba, naše čest. Jediná sláva. Jsme spojeni s Ukřižováním, protože nesmíme prozradit své tajemství, tak jako dobrá matka je pochopena, až už tady není. Na čas jako by tady nebyla, ale až umře, zjeví se.

Opíjíme se a hulákáme, také se rouháme, Bohu ne-a někdy jsme si toužebně přáli, zuřivě přáli, abychom zešíleli a aby nás odvezli do blázince… Ano… Ale Bůh to nechtěl. A tak děláme všecko, také píšeme… Vítězslave, díky za všecko, co jste pro „mne“ udělal, díky také za Vaše slovo ve verších, já je čtu a vidím, odkud, kudy akám ukazují –je to celý můj život – má bída, mé nenapravitelné (díky Bohu!) utrpení, mé „poslání“ (pěkný, zasraný posel, ale až do zblbnutí věrný, nepodplatný) – Vítězslave, děkuji Vám za Vaše verše, a Vaši kytici, tu kytici rudých gladiolů – mám je rád, protože je milovala Pavla Kyt lícová – ano, rozdělil jsem je: většina z nich hoří na mém oltáři a ten zbytek na hrobě Pavly Kytlicové, která Vás zná a kterou tak synovsky se mnou (díky Bohu! jaký to pro mne dar! díky Vám!) tak důvěrně znáte Vy –jaká to milost od Boha! Ano, den co den od svého prokletého oltáře Vám dávám své kněžské požehnání. Jsme synové Pavly Kytlicové, protože trpíme pro slovo. Nebojte se: nejsme a nebudeme opuštěni.

Jakub Deml

V Tasově28. XI. 1948

Drahý pane Vítězslave,

měl jsem teď dosti času na Vás. Byl jsem deset dní v třebíčské nemocnici a teď už čtrnáct dní se dostonávám doma. Zahlédl jsem v nemocnici lístek se svým jménem a bylo na něm angína péct oři s. Trochu jsem se zarazil, neb na to zemřel Oto kar Březina. Ale tuto sobotu mne zas navštívil p. primář a řekl, že Je to dobrý“. Už prý nemusím ležet, ba mám prý pomalu chodit i ven, po rovině (u nás! v „krabatině“ –) –Ještě prý asi 14 dni prý se mám držet na té naší stráni a potom prý by pro to mé srdce bylo prospěšné změnit vzduch, kde bych měl klid. Lázně mi neradí, to není na slabé srdce.

Už dávno měl vyjít druhý svazek mých Sebraných spisů a dosud jsem nedostal ani zprávičku, natož korekturu! Je to „Můj očistec“, ten druhý svazek. Nemohu to pochopit. Marně bych se ptal Dr.Fučíka, mluví jak Pythia. Jsou to „věci“!

Včera jsem četl Vaši báseň na Klementa Gottwalda. On už nebude a tato báseň ještě bude, nikdo ho víc a lépe neuctil. Ví to? Pán Bůh dej!

Váš Jakub Deml

V Tasově 5.X. J949

Milý Vítězslave,

do té Prahy tentokrát nemohu s Vámi jet: byl jsem včera u lékařské prohlídky (tak se to myslím říká), a doktor mi řekl, že se musím podrobit operaci. Než na tuto operaci odjedu, chci si uspořádat jisté záležitosti, což potrvá asi tak čtrnáct dní. Jsme-li totiž už pod nožem, ani chirurg nemůže pokaždé vědět, jak to dopadne. Je tedy dobře udělat aspoň ten hlavní testament, poslední vůli aspoň v hlavních rysech. A prosím, nedejte se mýlit tím, že budu stručný /tempus breve est/, bude to aspoň jasnější, ale nemá to nic společného se soudní a mentorskou úsečností – nejsme už i0ké dost mladina takové afektace; mimoto Vás mám rád, a nejen za to, co jste vloni pro mne udělal, nýbrž za to, že jste opravdu takový, abyste to udělal…Tedy k věci:

Tu čestnou pensi per 5000 Kčs měsíčně, kterou mi pan ministr Kopecký přiřkl se zpáteční platností od Nového roku, nepřijímám a přijat nemohu:

l) jako spisovatel a 2) jako římskokatolický kněz.

1) Jako spisovatel; neboť mé knihy nesmějí vycházet, jsem tedy z české literatury vyřazen, jsem tedy spisovatel špatný, ne-li škodlivý, a jako takový nejsem podpory hoden.

2) Jako římskokatolický kněz; neboť nemohu přijmout podporu a pomoc tam, kde mohu, ba musím předpokládat, že to není bez záludnosti, poněvadž je to od člověka vysoce postaveného, který vede vojnu proti římskokatolické Církvi prostředky tak primitivními, že jsme právem na rozpacích zahrát si s ním whist. Nemá to nic společného s kulturou i sebevýchodnější, tím méně s Chestertonem…

Vy, příteli, doufám víte, že když neposlouchám rádio a nečtu noviny, přece jen něco vím z toho, co se děje. Tisíce let nebylo rádio a nebylo novin, a přece bylo vždy několik lidí, kteří všecko věděli. Já zase jsem se dosti dověděl z brožury „Zrada Vatikánu a biskupů“, anebo z řeči p. ministra Kopeckého, kterou na IX. sjezdu KSČS v Praze „pronesl“ o římskokatolické Církvi; také jsem četl a tudíž viděl „Katolické noviny“ a „Věstník katolického duchovenstva“, tištěný v „Orbisu“. A i když jsem Vám todosud neřekl (a proč bych říkal, co přece musíte vědět sám), velmi dobře a bezpečněji a jistě vím, jakou cenu před Bohem i před lidmi má takový Plojhar nebo Unger a těch Ostatních Deset, a ještě lépe a bezpečněji ajistěji vím, jakou cenu před týmiž instancemi a před zdravým rozumem má takový arcibiskup primas Dr. Josef Beran…

Řeknu-li, že tady nemluví jen Jakub Deml, nýbrž i Otokar Březina, musel bych jen doplňovat „Mé Svědectví“, ale pro Vás sotva je potřeba takových pleonasmů. Jste Moravan jako já, téměř krajan a Vaše rodná vesnice, jak jsme před týdnem na vlastní éči viděli, Vám říká věci mnohem přiléhavější a utěšenější než Kominterna. Vy nemůžete skončit špatně, leda bych já zelhal. Vy nezemřete v Babylóně. Dnes obzvláště jsem na Vás myslil, při četbě z Knihy Makabejské; Et respondit Matathias et dixit magna voce: Et si omnes gentes regi Antiocho obediunt, ut discedat unusquisque a servitute legis patrum suorum et consentiat mandatis ejus, ego et filii mei et fratres mei

obediemus legi patrum nostrorum. Propitius šit nobis Deus, non est nobis utile relin-quere legem eíjustitias Dei: non audiemus verba regis Antiochi nec sacrificabimus, transxredientes legis nostrae mandata, ut eamus altera via! Ne, touto druhou cestou nikdy nepůjdeme, sice bychom zapřeli, vykradli, oloupili, zradili a zklamali i Vítězslava Nezvala!

Básník je divný tvor, často musíme zavřít oči, zvláště když se rouhá, ba v tomto případě musíme nad ním oči otevřít, a řekne-li e. g. že papež je plesnivý, má pravdu, neboť i v želetavské mlékárně, když jsem se tam jednou stavil na cestě k Josefu Florianovi, mne odborně poučili, že do toho nejdelikátnějšího sýra plesnivinu schválně, uměle vpravují – ano, ze všech sýrů nejvíc miluji gorgonzolu, a uherský salám, ten oplesnivělý, neméně –je to plesnivina, která nekazí a je zárukou – stáří a kvalita –kvalita, proto i stáří – nač tedy pamflet?

Kdyby mně pan ministr Kopecký poslal těch 50 tisíc tak, aby nevěděla levice, co dělá pravice, abych nemohl vědět, že je to od něho, např. aby mně někdo docela neznámý dal 50 tisíc v zalepené obálce, že mně to dává na mši svatou a ihned se ztratil – to by bylo křesťanské; ale já nepřijímám, protože neschvaluji almužnu koncesovanou, při níž nejdůležitějším aktem je kvitance. To už není almužna, to už je politicum, byť jen pro státní statistiku – a co je Nám do toho?

Jest ještě třetí důvod, proč dobrodiní p. ministra Kopeckého odmítám, a to ten, že Strana s fanfárami hlásí

právo na práci –

a mně, spisovateli, toto právo nepřiznává a odsuzuje mne k nečinnosti. Když mně to udělal Hitler, byl to Antioch, Němec, kterému šlo o zničení nejen naší kultury, nýbrž i národa, co tedy říci o vládě, anebo o režimu, který je v rukách českých a českou kulturu tak brutálně potírá a znásilňuje. Nevěřím a nemohu věřit, že je ještě v rukách českých!

Ještě toto: Pan ministr Kopecký přiřkl mi tu apanáž úředně, pod tím a tím číslem a datem, jsem tedy povinen – tuším – odpovědět mu rovněž úředně; proto Vás prosím, Vítězslave, jak to mám udělat. Buď mu dáte číst tento můj dopis (nic proti tomu nemám), anebo stačí ten, který jsem napsal před několika měsíci p. gen. řediteli Macháčkovi – anebo, prostřednictvím p. gen. řed. Macháčka mu pošlu dopis nový, třeba i přímo p. ministrovi; víte, oč běží, rozhodněte sám.

Pořád ještě Váš

Jakub Deml

P.S.

Při této příležitosti“, jak by řekl raubíř, když pocestnému odebral všecky peníze a chtěl, aby se mu svlíkl i ze šatů, prosím pana gen. ředitele Macháčka, aby mně laskavě udal tu brněnskou firmu, kde bychom dostali ta elektrická kamna, neboť zde máme opravdu bídu o dřevo palivové (příděl je l w3 na rok a my už pálíme kdejaký klacek).

Včera jsem se ucházel o půjčku deseti tisíc na směnku v medřické spořitelně (na ta kamna) a tam mně řekli, že to dnes není věc tak jednoduchá, že to jde přes jakousi okresní cenzuru, jestli to schválí, a schválí prý to jen tenkrát, když je to na léčení nebo na bytovou instalaci, jako jsou ta kamna a pod. Také ovšem je potřeba ručitele. Toho ručitele jsem v Tasově našel, ale řekl mi, drbaje se za uchem, že letos ručil uzná 25.000 kováři Drápelovi, a pokud vím, de fakto tomu pánovi ze sekretariátu, který by l zavřen pro defraudaci a když nahradil prý těch 75.000, byl propuštěn z vězení, aniž byl postaven před soud jako já vloni (a ten „pán“ nejvíc před rokem usiloval o mé uvěznění…), a když po tom svém osvobození podal „přirozeně“ Straně žádost 0 propuštění z placené funkce ve Straně, tato žádost byla zamítnuta, ba byla mu zaplacena i gáže za ty týdny, co byl v kriminále…Taková je morálka Strany – a Vám j& příteli, zdá, že toto jsou porodní bolesti rajské budoucnosti… Mně se to nezdá ani dost málo, to je prostě morálka dialektického materialismu, který je dogmatem, & jaké dogma, taková morálka. Nevím, jak dalece jste spřátelen s p. ministrem výše řečeným, ale chcete-li ho rozveselit a seznámit s Jakubem Demlem, řekněte mu, že docela nic nemám proti tomu, když mně podepíše směnku jako ručitel! Jenom dar od něho nechci, vždyť pro nic za nic obyčejně člověk nedostane ani po čuni!

V Tasově na Štědrý den 1953

Milý Vítězslave,

po Vašem odchodu uvažoval jsem o Vašem přátelském návrhu a dospěl jsem k tomu pevnému rozhodnutí, že nabídku „Českého spisovatele“ na vydání anthologie z mého díla přijati nemohu.

Nějaké další jednání a vysvětlování v té věci bylo by docela zbytečné.

S přátelským pozdravem Váš

Jakub Deml

V Tasově dne 5. srpna 1957

Milý Vítězslave,

dověděl jsem se, že „Československý spisovatel“ chystá na příští rok vydání Mých přátel s Vaším doslovem; dali to dokonce uzdo tištěného seznamu novinek – a přitom se mne vůbec nezeptali, zdali jim k tomu dám svolení, áčko l i jsou tím povinni i podle Nového autorského zákona. Jak je to možné? Nechci si myslit, že jste o tom věděl a dal l k tomu souhlas přes všechno, co jsem Vám o tom řekl. Buď jak budí, opakuji Vám to teď ještě důrazněji:

Nesvolím, aby mé dílo bylo vydáno jinak než v té podobě, jak jsem je přepracoval a uspořádal se svým spolupracovníkem Timotheem Vodičkou. Jak víte, první svazek tohoto mého souborného Díla vyšel už před deseti lety ve Vyšehradu. Do tohoto Díla jsou zařazeny jako třetí svazek texty, které k nim vnitřní souvislostí náleží; toto uspořádání pokládám za definitivní podobu nejlépe vyjadřující to, co jsem chtěl říci, & mám právo jako umělec žádat, aby mé dílo bylo vydáváno v té úpravě, kterou já Uznám za konečnou, a ne aby se z mého díla jednostranně vybíraly jen některé věci jako hrozinky z bábovky a ostatní odhazovalo jako podřadné. Udělal byste špatnou u, kdy by sté svým doslovem nebo jakýmkoli jiným způsobem dával sankci urážlivému a nezákonnému jednání „Československého spisovatele“. Bud jak buď, já svou uměleckou činnost hájit budu, navzdory všem těm, kteří mi tvrdí, ze „spisovatel dnes o svém díle nerozhoduje“!

S pozdravem

Jakub Deml

***

Poznámka

Dedikace a výběr z dopisů Jakuba Demla Vítězslavu Nezvalovi připravil k publikování Vladimír Binar. Texty byly jazykové a pravopisné upraveny jen tak, aby byla zachována jejich dokumentární podoba.

Studie Bedřicha Fučíka Malý průvodce k velkému přátelství & dedikace a dopisy Jakuba Demla Vítězslavu Nezvalovi jsou první částí souboru Trialog (1986). V některém z příštích čísel Souvislosti uvedeme jeho další části, především korespondenci Jakuba Demla s Vladimírem Holanem.


>Na obsah