Archiv článků z let 1990–1995


M. C. Putna / O JEDNOM SOUČASNÉM ATEISMU (Zamyšlení nad texty J. Nohavici)


Nuž, bratři mrtví, zdvihněte se z már
a z otomanů vyvalte se, spící!
Chci sděliti vám vět ne několik, jen pár
- chci načrtnout jen malý kousek skici.
Psát písně, to je prosím shůry dar,
to nestačí jen míti pod čepicí.
Hle, cos mne nutí psát o písních Jar-
-omíra ostravského Nohavici!

Na české kulturní pustině počátku let osmdesátých byly zjevy osamělých písničkářů fenoménem, srovnatelným co do významu s artézskými studněmi, z nichž tryskají pramínky vody živé, v kontextu okolního suchopáru zvláště osvěžující. Budiž jim za to vzdána chvála veliká a nehynoucí. Každý z nich byl tolik vzácný, že jsme si jaksi ani nedovolovali vztáhnouti po nich svatokrádežné ruce. Stačilo, že dotyčný byl „proti“, že si „répnul“, a byl náš, byl milý, byl prostě jednička. Než české království konce let osmdesátých vypadá přece jen poněkud zavlaženěji a přišel snad tedy čas k pokusům o zhodnocení kritické.

Jaromír Nohavica byl z těchto bardů lidem snad nejmilovanějším, a lze-li soudit z ohlasů letošní porty, ještě i zůstal. Odhalit příčiny této popularity není příliš těžké: svůdná jednoduchost a líbeznost melodií, stavba písní podle vzoru procesí (předzpěvák – sbor), zpívání „o životě“ nepři-krášleném – životě panelákových rodin, mikroklimatu hospod, o systematicky demytologizované historii, střídání patetických výzev, vysockovské „námahy bytí“ a ovšem, nezbytného přisprostlého vtípku. Jistě, to vše lze najít i u jiných: Janouškovo truchlivé sídliště, Dobešovy hospody a ostravské fabriky, responsorní lidovky Jardy Hutky. Právě Nohavica však dokázal pochytat a skloubit vše typické a podstatné, zabarvit to svým neopakovatelným, rumově znějícím hlasem a vytvořit tak celek, vyhovující svou vícerozměrností ne-li všem, tedy určitě většině běžných posluchačů. Z této vícerozměrnosti chceme zde vytáhnouti jednu stránku, nečiníce si nároků vysvětlovati CELÉHO Nohavicu pouze z tohoto zorného úhlu. Jde nám ostatně stejně tak o Nohavicu samého, jako o postižení určitého jevu, podivuhodně vyznačujícího konec 20. století, jevu, jehož je Nohavica nechtěným důkazem. O křesťanské obrodě netřeba ztráceti slov: její existenci přiznávají již i učitelé „vědeckého komunismu“, a je tedy jen zákonité, že zasáhla i české písničkáře, reprezentující vše „peredovoje v obščestvě“. Z těch dnes již jen polozahraničních jmenujme Ch. Soukupa, S. Karáska, K. Kryla, V. Veita, ze zde žijících J. Nedvěda a jeho druhy, I. Hoffmana, P. Lutku, D. Andrtovou a jiné, které jmenovat nechceme či neumíme. Témata, křesťanství se tak či onak dotýkající, najdeme však i u mnohých jiných, neboť se znovu stala aktuálními, palčivými a přemnohým blízkými. Jak už tomu žel bývá u témat nejžhavějších, došlo i k jisté hyperúrodě textů Pánem Bohem se ohánějících. Promiňte, ale když i takový Huberťák Kučera, jehož zajisté z mystických hlubin nikdo podezírat nebude, si neodpustí výlev:

snad se chtěl modlit.

Vím, trestat je lidské, ale odpouštět je božské.

(in Tři kříže),

zní to velmi podivně.

Vraťme se však k našemu ostravskému bardovi. Ve srovnání s vlnou textů křesťanských i pseudokřesťanských odlišuje se Jaromír Nohavica nejen jejich naprostou absencí, ale ještě více: několika texty, v nichž s náboženstvím velmi ostře polemizuje. Na albu Darmoděj (Panton, jaro 1989) najdeme z nich dva. V písni Zítra ráno v pět praví ústy odsouzence:

Až zítra ráno v pět přijde ke mně kněz, řeknu mu, že se splet, 'že mně se nechce do nebes, že žil jsem, jak jsem žil, a stejně tak i dožiju a, co jsem si nadrobil, to si i vypiju.

A podobně- i ve své životní zpovědi, v písni „Možná se mýlím“:

„Pan farář nabízel mi věčný život, říkal Musíš přece, chlapče, v něco věřit a já si dal na lačno jedno pivo a spatřil anděly, jimž pelichá peří,

jsem tedy na světě, dokud nevyprší můj čas. „

Teď však musím rozvážiti

s jakou chci se vyjádřiti na tomto papíru.

Mám snad na něj za to dštíti plameny a síru, že si troufl hanobiti naši svatou víru?

Ani nápad! Nohavicova „protivěčnostní“ výpověďje příliš cenným svědectvím, než aby ji bylo lze vyřídit pouhým konstatováním, zeje to „halt ateismus“. O jaký ateismus se jedná? Zdánlivě jde o ateismus substanciální, o postoj člověka BEZvěrce, který slovy Evy Kantůrkové „probírá na dlani zrnka hodnot světových kultur, zda mezi nimi neobjeví…“ – a to je právě ta otázka, co chce a co je připraven objevit. Nedejme se však zmýlit. Pro člověka vskutku myslícího není náboženství jakousi „součástí kulturního dědictví“ (pojem dědictví sám naznačujeme původní vlastník je mrtev), ale existenciální otázkou, na niž nelze NĚJAK neodpovědět. Nohavica je člověk myslící a odpovídá vědomě a odpovědně NE. Je to NE závažné a zavazující, neboť tady nejde o vyrovnávání se s chimérou „pověry“ či „klerikalismu“, proti němuž lze skutečně snadno bojovat a dokáže to i tupá červená brožura, ale spor s protivníkem vysoko hodnoceným a dobře známým:

Jsou prý věci mezi nebem a zemí, já o nich nevím a možná měl bych vědět, já nikdy nikomu jak Ježíš nohy nemyl, já nechtěl nikdy na trůnu sedět.“

(in Možná se mýlím)

Nohavica dobře ví, o čem mluví a CO odmítá. Nejlépe to snad dokazuje píseň, již žel nemáme k dispozici, ve které se pochybuje slovy: „… a nevím, jestli nějaký Kristus vůbec JE“. Slyšme dobře: nikoliv BYL, ale JE. Kristus jako historická postava, jako jeden z řady bojovníků za lidskost, je ovšem u Nohavici rovněž přítomen:

Otrhaný Ježíš stojí opodál,

dav se mu směje zblízka,

jak je to dál?

Dál se háže kamení a píská.

Kříže se nemění, jen příjmení a jména,

když letí kamení, jde kolem huby pěna.

(In Ve městě jménem Jeruzalém)

- ale to není živý partner, to je jen exemplum a symbol. Skutečny partner v pomyslném dialogu je ten, který JEST, a Nohavica ví, že MUŽE BÝT. Kdepak pyšný, pohrdavý a nevědomý ateismus. Toto je ateismus, který počítá s alternativou pravdy druhé strany:

Možná, že se mýlím

snad mi to dojde léty,

mám na to jenom chvíli

dojít od startu k cíli,

a tak si dávám do trumpety.'

(in Možná se mýlím)

Tím jsme se dotkli i otázky, jakou tedy alternativu Nohavica nabízí. Poměrné logickou – proti věčnosti okamžik, proti absolutnu poměrnost, proti křesťanství, chápanému jako vysoké a aristokratické, bojovné plebejství – Jedno pivo nalačno“. Protože pivo nalačno je vskutku málo, přidává se i cosi silnějšího:

Měli jsme na sobě jen flaušový šál a já jsem křičel, že láska je zásah „

(ibidem),

přičemž posluchači poněkud jedovatému by mohla v paměti vytanout Irenka Budweiserová, hulákající s viditelným potěšením neapolskou:

To nejsou vojáci, to jsou kanonýři, ach, mně srdce vykrvácí,

jak oni přesně míří.“

Proti perspektivě nebe se tu nabízí hmatatelné, setsakramentsky hmatatelné zemsko. Není zde prostoru ani kompetence rozsuzovat míru láka-vosti obou alternativ. Spíše stojí za zmínku jiná věc: mezi představami, které Nohavica – prorok svým potenciálním následovníkům předkládá, tj. v podstatě pivo, radosti pod flaušovým šálem a vědomí, že

dokud se zpívá, ještě se neumřelo“,

naprosto absentují tradiční lákadla militantního osvícenskobolševického ateismu, jako je nekonečný pokrok lidstva a různé formy ráje na zemi. Z těchto iluzí, simulujících amputovanou věčnost, Nohavica zcela vyrostl a pochybuji, že by jimi kdy vůbec trpěl. Jeho odmítnutí věčnosti není tedy zároveň přijetím věčnosti falešné a druhotné –je to filosofický krok vskutku důsledný.

Dále je snad vhodno podotknout, že věčnost (v konkrétním křesťanském významu) je jedinou alternativou, s níž cítí Nohavica POTŘEBU se vyrovnat. Bolševismus pro něj smysluplnou alternativou není: Nohavica má proň jen jedovatou a velmi účinnou satiru, nikoliv polemiku tak zaangažovanou, jakou vede s křesťanstvím. Tedy – abychom byli přesní: jistou úctu před protivníkem, již zachovává, přerušuje nemilosrdně, pokud se mu ten či onen náboženský symbol hodí jako metafora, jako podobenství

pro úplně jiné lidi, děje a instituce. Takto bez skrupulí byl použit svatý Václav:

Václav, český kníže,

k nebi zdvíhá dlaň

ve znamení kříže

Němcům platí daň“

(in Svatý Václav),

přičemž posluchač historie znalý by mohl namítnout, že toto je stará osvícenská koncepce, prezentovaná Tylem a Vrchlickým, a že od dob Pekařových víme, že vše je jinak – a pan Nohavica by zase namítl, že jednak nikdo neví, jak to vlastně bylo, a hlavně, že mu o to ani nešlo, a bude mít po svém pravdu. Když pak zapěje:

Andělé na kůru, haleluja,

v nebeském mundůru, haleluja,

hrají na šalmaje, haleluja,

že bránou do ráje neprojdu já.

Nebeská honorace, haleluja,

má totiž svoje informace, haleluja,

co chtějí, vědí o člověku, haleluja,

mají na to kartotéku a v ní sujá“

(in Andělé na kůru),

mohl by se třeba ohradit svatý Petr, jemuž je přiřčeno „vedení osobního oddělení“, proč pan Nohavica pro své nad slunce jasnější politické satiry nezvolí jiný příměr, ale jsa světcem, vidí velmi dobře, zeje tu sice přítomno leccos, od knížek na indexu až k propadnutí sexu, jen zlá vůle nikoliv. A to je podstatné. Nohavica s tím jaksi i počítá:

O svátcích slunovratu hrál jsem co hrál

a boží jméno nadarmo do úst jsem bral

a on se na mě dívá

a vidí, co nevidím ani já.“ (in Od rána zvoní u mě telefon).

Pokoušíme-li se kreslit Nohavicův duchovní profil, nemůže tu nezaznít jméno Vladimír Vysockij. Právě on je Nohavicovým celoživotním vzorem: řadu písní od Vysockého převzal – Šla pravda světem, Váňa a Zina, Líto mi je (píseň Metro zpívá dokonce rusky) a jiné. Na smrt Vysockého vznikla Já viděl divoké koně, jedna z Nohavicových nejpůsobivějších, a vlastně téměř celá jeho tvorba je tak trochu stylizací „pod Vysockogo“, včetně Vysockého pyšného vyznání

nevěřím v Buddhu, Alláha či Krista“.

Od Vysockého převzal a přeložil Nohavica ještě jednu píseň, jíž se tu dotkneme – píseň Na jedné lodi plujem. Její výpověď rovněž patří jako důležitý komponent k tomuto současnému, specifickému typu ateismu:

Pirátskou vlajku vzhůru, a do zubů nože, žralokům žrádlo, ať mají něco k jídlu, a bodnout do azuru, sídlíš-li tam, Bože, pro tebe padla, teď my jdeme ke kormidlu.“

Bůh sám není sice brán „do spolku“, ale topos „svět bez Boha“ je vždy symbolem světa zároveň odlidštěného, světa braného do rukou samozvaných spasitelů a vládců, Zdeňkem Neubauerem geniálně nazývaných LUCIFERIÁNY. O tomto světě Nohavica i Vysockij, stejně jako např. jiný filosofický nekřesťan, písničkář kníže Merta v písni Konec experimentu:

Chvíli jsme tiší a chvíli řveme na ty venku, na Boha, na sebe. Metoda stará jako lidstvo samo: Vědecký názor, cukr a bič“,

vědí velmi dobře, že mu cosi podstatného schází, že už to není svět— kosmos, svět-zdoba, zeje to svět, kde nic není svaté a vseje dovoleno, neboť… (Ivan Karamazov!), neboť „dějiny jsou brány do rukou“:

V břevnovském klášteře jde dým, knihy se válí,

ve jménu kalicha oltáře rozsekali.

Dobrý muž schovaný za portál

křičí: To ďábel spískal!

Jak je to dál? (in Ve městě jménem Jeruzalém)

- a my už víme, že dál se háže kamení a píská.

Končíce zvolna procházku Nohavicovým světem můžeme shrnout, že se tu setkáváme s relativně vyhraněnou filosofickou koncepcí, s ateismem svobodné volby, který je bezvěrectvím, leč ne už zcela bezbožectvím, a v žádném případě není satanismem. S ateismem, který odmítá perspektivu věčnosti jako příliš lacinou a pokládá za cennější vyrovnat se s časností:

Bláznivá Markéta ať nám zapěje,

že až sejdeme ze světa – čáry máry fuk –

nic se neděje

(in Možná se mýlím)

ale není si tím ve své upřímnosti zcela jist:

O smrti, se kterou smířit nejde se,

o lásce, o zradě, o světě

bude to písnička o nás

a kometě.“

(in Spatřil jsem kometu)

Zcela jist je si však tím, že chce svět jako zdobu, svět jako řád – a v tomto požadavku je již jakási transcendence implicite obsažena.

S Nohavicovým postojem lze nesouhlasit, lze mu leccos vytýkat, zvláště občasnou nekoncíznost a příliš povrchní přehoupnutí se přes složitou problematiku, teoreticky ne zcela zvládnutou; lze prohlásit s vysokým procentem pravděpodobnosti, že přijde do pekla. Přes to vseje třeba ocenit odvahu k samostatnému myšlenkovému gestu, odvahu s rizikem, že se „možná mýlí“.

Pragae 24. 10. 1989


>Na obsah