BLOK | JUSTYNA BARGIELSKA • Souvislosti 1/2012


„Vyhlížím každý verš“ (Rozhovor s Justynou Bargielskou o smrti a lásce, psaní románu a čtyřiatřiceti básních) (připravila Lucie Zakopalová)


"Vyhlížím každý verš"

(Rozhovor s Justynou Bargielskou o smrti a lásce, psaní románu a čtyřiatřiceti básních)

V jednom rozhovoru říkáte, že "básně přicházejí samy od sebe, není v nich moje práce". Byla to provokace, nebo je to skutečně pravda?

Provokace určitě ne, i když to neznamená, že napsat báseň je jednoduché. Znamená to spíš, že nemám vliv na to, kdy se objeví. Básně opravdu přicházejí samy od sebe. Dobrý příklad je situace, kterou jsem nedávno zažila: musela jsem psát básně na objednávku, a to je pro mě něco nesplnitelného. Rozhodla jsem se totiž, že mi chybí ještě tři básně, abych dokončila svou poslední sbírku, protože jsem chtěla, aby obsahovala čtyřiatřicet básní, přesně tolik, kolik je mi let. Měla jsem zrovna volný večer a řekla jsem si: otevřu si láhev vína a zbývající básně napíšu. V hlavě se mi honily nějaké nápady, dala jsem dohromady různé poznámky, protože když mě něco zaujme, třeba na ulici, hned si to zapisuji. Ale samozřejmě se to nemohlo povést. Vypila jsem víno a šla si lehnout. Není jednoduché napsat báseň v okamžiku, kdy se pro to rozhodnu, musím čekat, někdy hodně dlouho, na určitý moment, a pak už se napíše sama. Nechtěla jsem to slovo nejdříve použít, ale je to jakési vnuknutí. Předchází mu dlouhé období hledání, naslouchání, sbírání poznámek na papírcích, a pak se v jednom okamžiku posadím a báseň napíšu. Ale nesmíme zapomínat na práci s téměř hotovým textem - škrtání, přepisování, upravování.

Inspirují vás věty a spojení zaslechnutá na ulici, ve vašich básních je ale výrazná také inspirace dětským jazykem, jeho poetickou ne-logikou. Nakolik jste ovlivněna jazykem svých dětí?

Nějakou dobu jsem neměla na výběr, s dětským jazykem jsem se zkrátka setkávala nejčastěji. Byl to jazyk mé každodennosti, slyšela jsem ho doma, na pískovišti, od jiných dětí. Navíc dětská řeč je neuvěřitelně vděčná, děti říkají věci, které bychom nikdy nevymysleli, i kdybychom se snažili sebevíc. Přistupují k jazyku s mnohem větší hravostí, ale i vážností. Mluví jednoduše, bezprostředně. Diví se. Udivenou a bezelstnou otázku "Co to je?" už dospělý nepoloží. Dětská řeč je naivní a - krásná.

Kdy jste si sama začala "hrát" se slovy, psát básně? Už ve "věku nevinnosti", nebo až později?

Psala jsem od dětství, ale samozřejmě jsem si nepředstavovala, že budu spisovatelkou. Básně jsem zkoušela psát už ve školce, mámě a tátovi k narozeninám jsem tvořila celé básnické sbírky. Šestnáct stránek - tolik jich bylo v mém sešitě - s ilustracemi. Ale to byla pořád hra. Vážně jsem o poezii začala přemýšlet asi v prvním ročníku gymnázia, poprvé jsem také své básně ukázala někomu jinému. Tehdy ještě žila básnířka Danuta Wawiłowová, která se "píšící mládeži" věnovala. Poslala jsem jí své texty a ona mě pozvala k sobě na setkání s jinými mladými autory, ale mě nikdy nebavilo něco dělat ve skupině, takže jsem začala zase psát jen sama pro sebe, samozřejmě i prózu, povídky, deník. A když mi bylo něco přes dvacet, objevil se v mém životě internet. Zjistila jsem, že tam lze básně uveřejnit a ostatní je můžou hodnotit. Bavilo mě to, chtěla jsem slyšet strašnou pravdu o svých textech, komentovat jiné básně, diskutovat o poezii. Zjistila jsem, že literatura není jen to, co si půjčím v knihovně nebo koupím v knihkupectví, ale může to být dialog nebo flirt. Zanedlouho jsem vydala první sbírku, to mi bylo asi dvacet šest.

Mluvila jste o tom, že nerada tvoříte ve skupině. Existují podle vás v současné polské poezii nějaká výrazná básnická uskupení?

Nemyslím si, že by se taková uskupení profilovala společnou poetikou, spíše se vymezují společensky, soustřeďují se kolem jednotlivých časopisů a nakladatelství. Jsou to lidé, kteří se mají rádi a rádi se setkávají, ale nespojuje je stejný jazyk nebo přístup k poezii a její formě.

Jedním z hlavních témat vašich básní je smrt: nikoli temná, bezvýchodná, ale smrt jako součást života, smrt spojená s láskou, která je ve vašich básních též silně přítomná...

Můj debut, Dating sessions, to byla čistá milostná poezie. Tedy nejen láska mezi lidmi, ale v nejširším slova smyslu i láska ke světu, který můžu popsat, zachytit ve slovech. Psala jsem tu sbírku velmi mladá a byla jsem plná nadšení, emocí a velmi silných zážitků. Další sbírka, China shipping, to je téměř erotická sbírka, její nedílnou součástí jsou také fotografie a obrázky. Tahle kniha bohužel vyšla v malém nákladu, takže se k mnoha čtenářům nedostala, ale nedávno jsem zjistila, že je možné ji stáhnout na internetu a od té doby to všem doporučuji. Poslední jsou Dva fiaty, v nichž jsem se více vyrovnávala se smrtí, předtím se objevovala jen v náznacích. Zjistila jsem, že spojení smrti a lásky je velmi silné. Moje předchozí chápání a vnímání bylo neúplné. Pokud se nesmíříme s tím, že něco lze ztratit, nemůžeme milovat. Stejnému tématu se věnuje i sbírka, která teprve vyjde. Až dopíšu poslední tři básně.

Charakteristickým rysem vaší poezie je jazyk - vychýlené vazby, nezvyklá spojení, novotvary, zvláštní rytmus. Do jaké míry se necháváte vést zvukem jazyka, souhrou slov a jejich vnitřním rytmem?

Když jsem teď nechávala různé lidi číst svou novou sbírku, řekl mi jeden můj známý, básník, že se mu líbí, ale myslí si, že je škoda, že svůj jazyk "čistím". Ale já jsem nikdy neměla pocit, že bych jazyk záměrně "špinila"! Nehledala jsem nikdy zvláštní a netypická spojení, která by čtenáře schválně šokovala. Přijde mi, že zapisuji to, co slyším. Ale samozřejmě, že to projde mou hlavou, báseň má svá pravidla - to je určitá nevysvětlitelná magie vzniku poezie. Zpětně vidím, že ve Dvou fiatech se obě tendence střetávají. Je tam hodně "jazyka Bargielské", který kritici pokládají za typický, ale objevuje se už i snaha zjednodušovat, přibližovat se každodenní řeči. Díky reakci svého známého jsem si uvědomila, že má nejnovější sbírka může řadu lidí rozčarovat, nejsou tam žádné jazykové ohňostroje, šílená, fantasmagorická spojení slov. Ale nemám na to vliv, nedokážu psát jinak, než cítím, že musím.

Možná to souvisí i s tím, že se v současné době věnujete víc psaní prózy. Jak se ve vašem díle poezie a próza prolínají a ovlivňují? A proč jste prózu vůbec začala psát?

Pragmaticky řečeno, próza má mnohem širší okruh čtenářů, její psaní mě trochu jinak motivuje, je v jistém slova smyslu prestižní. Ale jsou to dva zcela odlišné přístupy k tvorbě. Poezie je na mně nezávislá, musím čekat, naslouchat, věnovat pozornost jednotlivým slovům, být trpělivá. Vyhlížím každý verš. V próze jsem paradoxně svobodnější, protože není tak zahuštěná, kondenzovaná, v poezii nese každé slovo důležitý význam, v próze to tak většinou není. Přesto se pokouším psát prózu podobným způsobem, pamatovat na to, že každé slovo něco znamená. Nechci, aby v próze byla vata, v textu by měla zůstat jen slova, která tam nezbytně musejí být.

Proto jste vymyslela novou formu - "obsoletku"? A byla to právě vaše prozaická prvotina, sbírka krátkých textů Obsoletky, která se objevila v nejužší nominaci na literární cenu Nike.

Kritici Obsoletky většinou označovali za cyklus miniatur, velmi krátké povídky, dokonce jsem někde četla, že to je zvláštní typ románu. Obsoletky vznikaly přirozeně a postupně utvářely určitý smysluplný celek. Je to forma pro kojící matky - zapíšeš jen tolik, kolik stačíš. Teď ale trochu přeháním. Při psaní mě částečně inspiroval žánr flash fiction, u nás málo známý, ačkoli jeho tradice vyrůstá z Hemingwaye. V roce 1992 vyšla v angličtině celá antologie těchto krátkých textů, kondenzovaných povídek. Proč tedy neužít formu, kterou už někdo stvořil? Nevýhodou flash fiction je ale to, že se všem zdá jednoduchá. Proto je strašně nepovedených flash fiction. Ale ty nejlepší mají sílu básně a zároveň jsou zábavné, strhující jako próza.

Kritici často zdůrazňují osobní rovinu Obsoletek, snahu pochopit ztrátu dítěte, vyrovnat se s ní.

S problémem potratu jsem se snažila vyrovnat především ve Dvou fiatech, to byl skutečný dialog se sebou o smrti. U Obsoletek je to trochu jinak, nakonec začínají narozením, ne smrtí. Nejprve jsem psala o životě a přes jiná témata, třeba smrt našeho kocoura, jsem se dostala zase zpátky k umírání, zániku. Zážitek potratu v sobě skrývá neuvěřitelně dramatický potenciál, velmi tragický i komický zároveň. Dva fiaty byly vážné, teprve v Obsoletkách jsem objevila ten osvobozující prvek humoru. Všechno můžeme vnímat tragicky nebo komicky, ideální podle mého názoru je, když se tyto přístupy spojí. Pro mě byly Obsoletky zjevením, že o svém životě dokážu mluvit tímhle způsobem. Prostřednictvím prózy se na stejné věci dívám jinak, otvírají se jiné otázky. Potřebuji se na svůj život dívat z různých úhlů pohledu a některá témata se v poezii neobjeví.

Krátké prózy a básně k sobě mohou mít blízko, rytmus řeči je podobný, dokonce i s jazykem lze do jisté míry pracovat podobně. V současné době ale píšete román, kde je nutné rozvíjet zápletku, pracovat s postavami...

Román je pro mě prestižní záležitost. Pustila jsem do něj trochu i z touhy dokázat, že si dokážu poradit s rozsáhlejší formou. Dlouho jsem psala, ale pořád jsem měla pocit, že to není to pravé. A nakonec jsem pro sebe znovuobjevila formu mise en abyme, v níž se do sebe skládají různé příběhy, jako například v Rukopise nalezeném v Zaragoze. Na začátku jsem se román pokoušela psát stejným jazykem jako poezii, bylo tam spousta hříček, nápadů, ale najednou jsem si uvědomila, že nemůžu používat jenom svůj hlas. Teprve když jsem začala promlouvat různými hlasy postav, začal příběh fungovat. Přepsala jsem všechno, od začátku do konce. Když člověk píše román, je to jako řehole: vypravím děti do školky, sedám si k počítači a píšu, než se ze školky vrátí, je to kontinuální psaní, musím v hlavě neustále držet představu celku, uvědomovat si celou strukturu. Nejdříve jsem ji tisíckrát měnila, diskutovala jsem s různými lidmi, na jejichž názoru mi záleželo. V určité chvíli jsem pochopila, že nezbývá než psát, koncept byl hotový, pevný - vznikla kostra, kterou je potřeba vyplnit.

V určitém smyslu je to tedy stejné jako při psaní básní - formuje se myšlenka, je syrová, nehotová a pak přichází moment, kdy je nutné ji zapsat.

Je to trochu podobné, ale u prózy nemůžu čekat - jako v poezii - na moment "milosti", zjevení. Potom bych si zapsala větu denně. Chvíli jsem tak pracovala, zapisovala si věty, které přicházely, ale pak jsem zjistila, že to není možné. Román vyžaduje mnohem více disciplíny.

Ve vaší poezii se určité motivy, příběhy a postavy vracejí, opakují se také v Obsoletkách. Funguje to podobně i s románem? Popisovala jste podobné věci, jen jiným způsobem?

Mám pocit, že Obsoletky uzavřely určitou fázi - vracela jsem se v nich k tématům, která se dříve objevovala v mé poezii, ale teď už je vnímám jako minulá, zapsaná, prožitá. Je ovšem možné, že nová sbírka a román spolu povedou stejný dialog. Moje próza a poezie se doplňují, nejsou oddělené. Nevidím nic divného na tom, že si někdo vybere můj román a jiný člověk zase sáhne po sbírce poezie. Mluvím jinou formou o stejných věcech, o tom, co v daném okamžiku cítím, prožívám, zakouším, co je pro mě důležité a zasahuje do mého života. Rozdíl je jen v tom, že básně přicházejí samy, objevují se. Teď jsem měla neuvěřitelné období, celá poslední kniha vznikla během měsíce, kdy jsem každý den napsala jednu báseň, byl to takový "měsíc autorského psaní", ale teď mi chybí tři texty... Když tedy opravdu dovedu do krajnosti svou utkvělou myšlenku, že by ve sbírce mělo být čtyřiatřicet básní. Bez ohledu na to mám ale po tom měsíci intenzivního psaní - v různých městech, při různých příležitostech - pocit, že celku ještě něco chybí. Možná je to ale jen problém pořadí básní, protože sbírka vypráví příběh milostného vztahu, který má samozřejmě určitý začátek a konec. Najednou mi ale přišlo, že musím pořadí změnit, použít metodu běžnější pro filmy a romány než poezii, tedy retrospektivu. A začít poslední básní. Při téhle představě se mi sbírka najednou uzavřela - příběh získal úplně jiný rozměr. Takže je možné, že už žádné další texty nevzniknou. Kompozici sbírek promýšlím. Nejvýraznější je to myslím ve Dvou fiatech, kde lze opravdu vysledovat určitý příběh. A teď, když jsem poslední báseň dala na začátek, vidím, že ten příběh je strhující, metafyzický. Ale dokud rukopis neodevzdám, může se ještě hodně změnit.

Připravila Lucie Zakopalová.

Justyna Bargielska (1977), básnířka a prozaička, laureátka jednoho z nejprestižnějších polských ocenění - Literární ceny Gdynia (2010). Vydala básnické sbírky Dating Sessions (2003), China Shipping (2005) a Dwa fiaty (Dva fiaty, 2009), naposledy soubor poetických próz Obsoletki (Obsoletky, 2010), nominovaný na literární cenu Nike. Obsoletky psala po potratu jako pokus vyrovnat se s nenahraditelnou ztrátou dítěte.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1298