Martin Nodl

Bajky, legendy a podpohádky

Vánoční

"Myslíš, že opravdu přijdou?"

Hafan sebou cuknul.

"Určitě, říkali to ovčáci."

"Ej, sám víš, kolik toho ti chlapi napovídají. Celý den se toulají po kopcích, nadýchají se nejrůznějších bylin, a pak mají příliš bujnou fantazii."

"Ale ne, tentokrát je to určitě pravda."

"Nepovídej, jak to můžeš vědět."

"Prý viděli na nebi hvězdu."

"Já jich vidím stovky, když nemohu spát," pousmál se oslík.

"Ale tamta prý byla jiná."

"Jak jiná?"

"Jasná jak studánka v předjaří."

"To se jim jenom zdálo, všechny hvězdy jsou stejné. Mámí nás, celou noc, a pak si ráno prostě zhasnou."

"Ale tahle nezhasla, alespoň to říkali ovčáci."

"Hvězda denní? Stejně se mi tomu nechce věřit. Proč by šli zrovna k nám, do Betléma."

"A proč by ne. I na konci světa je stejně dobře jako na začátku."

"A co ještě říkali ti ovčáci."

"Prý budou dva. On je už starý a ona ještě panna."

"To se mi nechce věřit, takoví po světě nechodí."

"I chodí. Musíš mi aspoň trošku důvěřovat."

"Já věřím jenom tomu, co vidím. A co se kde povídá, to je jako voda v potoce. Zašumí a uteče. A co po ní zůstane? Jen studené kameny, na nichž snadno uklouzneš."

"Ale oslíku. Poběžím se podívat, zda už nejdou."

"Běž si, běž, já se zatím natáhnu. Stejně nikdo nepřijde."

A byla tma, v níž je všechno vidět.

"Co se to děje, kdo to tady pláče? Jé, vždyť to je dítě. A jaké maličké. Jeho máma si usnula a nedala mu snad ani napít. Vždyť mu musí být zima."

Oslík udělal dva tři kroky, kleknul si na přední nohy, přitisknul se k děťátku a třel mu studené ručičky. Za chvíli děcko přestalo plakat. Dívalo se do těch obyčejných očí a mělo pocit, že takhle vypadá ráj. Oslík nepřestával dýchat. Přitom měl strach, aby se moc nepohnul, protože chlapeček začínal usínat. Přicházel jeho první sen. Kéž by tak oslík mohl vědět, o čem bude. Na chvíli zaklimbal i on. Zdálo se mu, že vidí toho chlapce, jak jede na oslátku. Je smutný, i když lidé kolem něj se usmívají. Jako by věděl, že to je jeho poslední cesta. Po chvilce se oslík probudil. Polila ho úzkost.

"Ano, je to tak. Ale musí to tak být, oslíku. Dnes na to ale nemysli. Víme to jenom my dva. Ostatním to řekneme, až přijde čas."

Oslík se zastyděl. Ale jen na okamžik. A přitom ho tolik mrzelo, že to nikomu nemůže říct. Býval chlubílek. Podíval se na nebe. Všude bylo ticho, jen oni dva. Náhle však začala klesat níž a níž veliká hvězda, až nakonec vklouzla do chléva a schovala se v chlapečkových dlaních.

"Tady to je, pojďte sem."

Ovčáci, celí udýchaní, vtrhli do chléva.

"Potichu," řekla ospale Marie.

"My jsme mysleli, že to je král."

"A není snad?"

"Skutečný král, s korunou, žezlem a kopím."

"Tohle je jenom dítě. Umazané od krve a poškrábané od slámy."

V tu chvíli chlapec vztáhnul ruce a všude kolem něj se rozlila záře.

Hlasy uvízly v hrdlech.

"Bože."

"Odveďte pryč toho osla, vždyť ho zašlápne."

Oslík se vzpínal, ale oni ho vytáhli před chlév a uvázali u pláňky. Vzteky se celý třásl.

"To já, to já jsem ho zahřál, když jste ještě bloudili."

Nikdo ho ale nechtěl slyšet. Všichni se dívali jen na chlapce a netušili, že bez oslíků nebylo by nikdy spásy.

Svatý Jan

Nevidíme ani vlastní stín.

Měsíc zahalený v mracích, hvězdy ukryté v nekonečnu.

Chytáš mne za ruku. Nahmatat nemůžeš.

Třeseš se.

"Slyšíš mě. Jsem vedle tebe."

"Tvůj hlas zní z takové dálky."

Praskání větví postříkaných z kaluží.

"Tma je černější, než jsem si myslela. Ještě že nešpiní. To bychom nikdy nesmyli."

Černé ruce, černé tváře, černé oči.

Nedíváme se, není kam.

Konečně jsi nahmatala moji dlaň.

"Tati, myslela jsem si, že už tě nikdy nenajdu."

"Ale ne. Vždyť tě hladil můj dech."

"Jako malá jsem věřila, že tma má ostré zuby, ukusuje světlo a polyká ho. Nikdy jsem nechtěla, abys zhasnul. Bála jsem se vlézt pod peřinu, protože tma bydlela právě tam."

"Tak proto ses pořád odkopávala. A já tě hlupák přikrýval."

"Víš, už jsem si myslela, že se tmy nebojím. Ale ona zase přišla. Temnější než kdy dřív. Hustší než kouř, co pálí do očí. Nejde ji rozkrájet. Nejde ji zlomit. Nejde ji přeskočit. Nejde ji ani odehnat."

"Nejpevněji jsi mne držela, když jsi jako malá usínala. Nechtěla jsi mne pustit, ani když jsi už oddychovala. Bál jsem se jen pohnout. Spala jsi tak tence, jako když se motýl otře o květinu."

Svírám tě stále pevněji, až mne ruka bolí.

"Byl jsem tvé světlo."

Snažím se trochu uvolnit tvoji dlaň, ale nedáš se.

"Když jsi začala usínat sama, svítila sis pod polštář. Četla sis a malovala kruhy rozzářenou baterkou. Tmě navzdory, aby k tobě nemohla přijít až na dotek."

"Tati, nemůžu se vůbec rozkoukat. Určitě bloudíme, tam a zase nazpátek."

"Ne, ještě ne, netrap se. I ve tmě umím najít cestu. Tma není zlá. Jen sama v sobě skrývá vše krásné. Víš, nutí nás, i když se bojíme, abychom se dívali zevnitř."

"Když já jsem ještě malá. Chci, aby ses díval za mě."

Stiskl jsem tě pevněji. Za tu důvěru.

"Kdykoli budeš chtít, budu se dívat za tebe. Ale teď dávej pozor, aby se nám větve jako polednice nevpletly do vlasů."

Ve tmě je všechno stokrát silnější.

"Tati, kdybychom tak měli svíčky. Rozsvěcovali bychom jednu za druhou a na ty, co by šli za námi, by tma už nemohla."

Na chvilku si sedneme.

"Cítíš ty pokácené stromy?"

Všude kolem poletovala sladkost jehličí.

Stromy popálené mozoly dřevorubců, co jim brali duši, ale ukrást jim ji nikdy nemohli.

"Svatý Jan chystá vatry, aby mohl letět k nebi."

"Tati, poletíme s ním?

"Budeme šplhat po jiskřičkách, až se dotkneme hvězd."

"Už se nebojím. Ani maličko. Když zavřu oči, vidím plát ohně a vidím taky kluky, jak přes ně skáčou."

Ten nejhbitější se vznese až do oblak.

Taky jsem zavřel oči.

Pořád jsem tě držel za ruku.

Rozběhli jsme se.

Před vatrou jsme na chviličku zaváhali.

Mít respekt se občas vyplácí.

Pak jsme skočili.

Jiskry nás zvedly.

Stoupali jsme výš a výš, až k nebesům.

Když jsme otevřeli oči, tma byla pořád kolem nás.

Ale jiná, dočista jiná.

Oba jsme se třpytili.

Sami v sobě.

A právě v ten čas, kdy tma ztratila svou sílu, svatý Jan uprostřed noci nebe světlem rozpáral.

Kámen

Vždyť je to jenom kámen.

Mrtvý a bez duše.

"Proč bych ho měla mít ráda? Plete se mi do cesty. Hodím ho do pole, tam už nebude nikomu okopávat boty."

"Podívej jaké má v sobě žilky."

"Netepou. Jen studí."

"Copak necítíš, jak vypráví?"

"Jak by mohl vyprávět, je přece němý."

Zvedl jsem ten kámen. Kolik už asi zažil dešťů, kolikrát si s ním mráz krutě hrál. Kolikrát prach mu všechny póry zalátal.

Zvedl jsem ho a přitiskl ti ho na tvář.

"Tati, slyším kupce, co si povídají o bájných krajinách, kde rostou stromy listy do země, kde čas plyne pozpátku, kde ptáci nosí křídla pod paží."

Vtisknul jsem ti ten kámen do dlaně.

"Cítím kopyta koní, jež uhánějí za nevěstou, kola kočárů, co jedou vstříc netušeným osudům. Chvěje se ve mně dětský smích, tajemství neprozrazeného."

Přehazuješ si ten kámen z ruky do ruky.

Chytáš ho bradou pod krkem a vidíš v něm tisíc nezbedníků.

Kutálíš si ho po stehnech a sníš, jak se přes něj valí voda.

Prý mrtvý kámen.

"Kde ses tu vzal, kamínku?" šeptáš a hladíš ho, jako by vypadl z hnízda.

"Neskutálel jsi se z potoka? Neseděl jsi na žabí hrázi, abys chránil prameny? Nečekal jsi na kameníka, aby ti vzal srdce a dal ti na oplátku svoje?"

"Jakpak se jmenuješ, kamínku?"

Ťukáš mu na dveře, ale nikdo neotvírá.

"Halo, halo, jste doma pane kámen?"

"Jenom dva prstíčky," žadoníš u jeho oken.

"Kamínku, kamínku, kdo v tobě přebývá?"

Vtom vrzly dveře, panty se rozkývaly a v zámku zarachotil klíč.

"Pojď dál. Čekal jsem na tebe celou věčnost."

Váháš.

"Můžu, tati, opravdu můžu?"

"Jen běž, já tě nedržím. Jen vedle tebe bdím, abys nezabloudila."

Jedna židle, jeden stůl a na něm váza s květinou.

"Tati, ty kytky se mění. V každém okamžení mají jinou tvář."

Čas běží a v kameni se zrcadlí tisíce let, všechny ty roky, co kámen ležel na cestě.

Na cokoli se ho zeptáš, vždycky ti odpoví.

Zná toho víc než my dva dohromady.

Stačí mu umět naslouchat.

Stmívá se.

"Kamínku, můžu zase někdy k tobě?"

"Kdykoli zaťukáš, otevřu své okno."

"Tak vidíš, prý mrtvý kámen, a tys ho chtěla hodit do pole."

"Tati, necháme ho tady na cestě. Víš, je mnoho těch, co by ho rádi našli. Mnoho těch, co se chtějí zeptat, a nemají koho. Mnoho těch, co už všechny ztratili."

Dáváš kámen na zem.

Zlehýnka, jako panenku do postýlky.

"Potkáme se ještě někdy," šeptáš, abych to neslyšel.

A šeptáš to pořád, i když jsme už na míle daleko.

Určitě!

Vždyť to byl kámen, co ti spadl ze srdce.

Kámen, co nám všem padá ze srdce, abychom dokázali být šťastní.

Martin Nodl (1968), historik (Centrum medievistických studií AV ČR), redaktor (nakladatelství Argo). Zabývá se dějinami pozdního středověku a dějinami historiografie, je autorem několika knih: Tři studie o době Karla IV. (2006), Dějepisectví mezi vědou a politikou (2007), Dekret kutnohorský (2012).