Martin Nodl

Glosy historické XLVI

Náměstí Krasnoarmějců 2

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy a normalizace. Už jenom vzpomínka na dobu vzdálenou více než dvacet svírá mnohým z nás žaludek. Autoři Náměstí Krasnoarmějců 2 ale píší bez vzpomínek, bez osobních prožitků, bez antropologického vstoupení do nitra dění. Nepatřím k těm, kdo si myslí, že právě to je výhoda. Onen odstup, ona nepřítomnost dění, dává autorům jisté limity, které nebudou s to nikdy překonat. Píší o době a píší o fakultě, jež v mnohých z nás zanechala těžké brázdy, jichž se jen stěží zbavíme, avšak píší tak, že jsme jejich knihu přece jen schopni číst.

Každý z pamětníků, když knihu otevře, vrhne se po rejstříku. Přeletí známá jména a nalistuje si je v textu. Trochu zklamán se pak vrátí zpátky a diví se, kolik jmen tam nenašel. Inu, nejsou to dějiny normalizace v univerzitním prostředí, nejsou to dějiny normalizace na filozofické fakultě UK, jak sami autoři v předmluvě připomínají. Jsou to naopak parciální sondy do fakultního dění v letech 1968-1989, se zaměřením na činnost KSČ na fakultě, na vliv StB na každodenní život fakulty, na dílčí analýzy ovlivňování přijímacího řízení, život na kolejích či působení SSM jako dohlížitelské a trestající instituce, složené z drobných buněk, jejichž jedinečnost, stejně jako jedinečnost buněk stranických, má cenu právě jen pro "pamětníky". Autoři knihy, či spíše sborníku, sice mnohdy vycházejí z jedinečných, dle jejich soudu reprezentativních příkladů, avšak ve skutečnosti tíhnou k zobecnění. V mnoha případech však ono zobecnění sklouzává k až přílišné popisnosti (především v kapitolách Jakuba Bachtíka o KSČ na fakultě, Jakuba Jareše o přijímacím řízení, Marty Edithy Holečkové a Kláry Pinerové o studentském životě či Adama Horského o životě na kolejích), v níž se jedinečnost osudů spíše ztrácí, nemluvě o tom, že autoři někdy píší především pro své vrstevníky, neboť popisují věci z hlediska "pamětníků" dosti banální.

Onomu až přílišnému zobecnění, chtělo by se nadneseně říci až bourdieuvskému, se vymykají dvě nejzávaznější stati knihy: Katky Volné o fakultě v moci StB a Jakuba Jareše o Rostislavu Novém. Volná sice v duchu předmluvy k celé knize opět uvádí, že nechtěla psát dějiny StB v budově, jíž při vstupu dávala okázalý "řád" věcí Leninova socha, ve skutečnosti se jí ale podařilo vliv státní bezpečnosti na chod fakulty jako takové vcelku objektivně a pramenně podloženě rozkrýt. Autorka přitom rozhodně nešetří příklady, i když někdy bychom rádi o konkrétních osobách četli více, bez toho, aby Volná "obhajovala" jejich spolupráci s StB vysokou odbornou činností a oceněním badatelských úspěchů v zahraničí. Za nejvýznamnější považuji autorčinu interpretaci, že si "nakonec míru aktivity v přístupu k StB každý volil sám", i když to byla volba nesnadná, bez možnosti být si vědom všech možných důsledků. Volná se pokouší utkat síť agentů a vlivových agentur, jakýchsi chapadel, jež se pokoušela mocensky fakultu ovládnout. Jejímu přístupu by ale možná ještě více prospělo, kdyby onu síť propojila se sítí mocensky nejvlivnějších straníků, kteří s StB spolupracovat nepotřebovali, neboť stáli nad ní, samozřejmě s vědomím, že během let se pozice jednotlivých hráčů výrazně proměňovala, mnohdy pod vlivem přeskupování se mocenských klik, a to jak uvnitř fakulty, tak i pod vlivem přátel a kamarádíčků na nejvyšších stranických místech v Praze i ve státě. Chápu však, že tím by musela napsat vskutku komplexní dějiny moci na FF UK, a na to je možná ještě brzy.

Naopak kapitola Jakuba Jareše, nazvaná Fakultní biografie: Rostislav Nový, budí velké rozpaky a její zařazení do knihy celý ambiciózní projekt poněkud sráží. Nejde ani tak o autorovo hodnocení Rostislava Nového, v němž se snoubí rádoby objektivní kriticismus, vyjádřený autorovým ostrým hodnocením Nového dvojí spolupráce se státní bezpečností na straně jedné a na straně druhé snaha o vyvážení spolupráce zdůrazňováním Nového pedagogické činnosti, jeho zájmem o studenty a podle Jarešova soudu vysokou kvalitou Nového odborných prací. Ve všem je totiž výrazně ovlivněn výpověďmi pamětníků, kritiků Nového či naopak jeho byť dnes již opatrnějších žáků, kteří léta o jeho spolupráci pochybovali a kteří k němu chovali skutečnou úctu, podmíněnou především oním pedagogickým zájmem o adepty historických věd, jenž mnoha apatickým učitelům na filozofické fakultě z nejrůznějších důvodů (osobní naturel, strach z udání z řad studentů, rezignace na vlastní obor a na úroveň vědecké práce apod.) vskutku scházel. (Ostatně práce s výpověďmi pamětníků je jedním z limitů celého projektů, podmíněným však úrovní orálních dějin u nás obecně.) Hlavní problém Jarešovy "biografie" totiž spočívá ve skutečnosti, že kniha obsahuje pouze tuto jedinou příkladovou studii, jediný exemplarizovaný případ. Obezlička, že dochovaný materiál na další, plánované biografie nedostačoval, je lichá. Na jedné straně tak fakticky v knize stojí objektivizující studie Kateřiny Volné a na straně druhé "biografie" Rostislava Nového, jehož mocenské postavení na fakultě bylo i přes jeho dlouholetou spolupráci s StB přece jen minoritní. Pokud měli autoři v úmyslu vskutku detailně rozkrýt činnost a vliv StB na fakultě, měli předložit mnohem více biografických sond, příkladových studií, a to jak z řad spolupracovníků se státní bezpečností, tak i z řad špiček KSČ na fakultě, bez nadbytečných hodnoceních jejich vědecké práce, protože Náměstí Krasnoarmějců 2 rozhodně ani v nejmenším nezkoumá úroveň vědy pěstované v letech 1968-1989 v jednotlivých oborech (a nemělo to ani v plánu). To, že se tak nestalo, že široké spektrum osobnostních sond nahradila jedna jediná "fakultní biografie", je po mém soudu hlavním deficitem projektu, jenž jinak zřetelně ukazuje, jak je dnes nejmladší generace historiků schopná psát o nedávné minulosti, jaké si je schopná klást otázky a k jakým odpovědím je prozatím s to dospět.

Jakub Jareš, Matěj Spurný, Katka Volná a kol., Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti Filozofické fakulty UK v období normalizace. Praha, Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta a vydavatelství Togga 2012.

Proces s protektorátní vládou

Česká společnost zažila ve 20. století několik dějinných zlomů, jež zásadním způsobem zasáhly její sociální a politickou strukturu. Každý dějinný zlom nastoloval nový režim, jehož jedním ze zakladatelských aktů se mělo stát vyrovnávání se s minulostí. Po roce 1918 měla být společnost odstřižena od habsburské monarchie, po roce 1939 od prvorepublikové tradice, po roce 1945 od protektorátní a okupační reality, po roce 1948 od veškerých nekomunistických a neproletářských tradic, po roce 1968 od revizionistických a kontrarevolučních idejí šedesátých let, především pak samotného Pražského jara, a po roce 1989 od totality ve všech jejich dějinných podobách.

V extrémních případech sahala společnost k vyrovnávání se s minulostí právní cestou. Tak tomu bylo především v případě období po roce 1945, kdy právní odsouzení politických a morálních činů, spáchaných v období protektorátu, mělo v prvé řadě legitimizovat nastolení nového režimu a nového politického systému, jenž se v principech rozcházel s prvorepublikovou demokracií. Zároveň mělo ono vyrovnání se s minulostí legitimizovat postoje nových politických reprezentací vůči Němcům, včetně s nimi kolaborujících Čechů. Zároveň ale v očích veřejnosti mělo vytěsnit i paměť na politická konání před mnichovskou kapitulací a vytyčit v paměti ostrý řez mezi dobou před Mnichovem a po Mnichovu. Jedním z nejvýznamnějších prvků oné delegitimizace a ve svém důsledku i kriminalizace a morálního odsouzení kolaborantského konání v protektorátním období se měl stát soudní proces s protektorátní vládou. Díky právničce Evě Janečkové se tomuto procesu poprvé dostalo monografického zpracování.

Autorka, jejíž přístup je historický až ve druhé rovině, si vytkla především za cíl prozkoumat, zda proces s protektorátní vládou proběhl jako nezávislý soud a zda není ve své podstatě srovnatelný s politickými procesy padesátých let. Na základě dobových pramenů vcelku přesvědčivě prokázala, že proces byl od samého počátku politicky ovlivňován, a to jak ze strany KSČ, tak i ze strany jiných politických stran. Na pokladě tohoto společenského tlaku převážila idea ministra Drtiny, podle níž měl být prostřednictvím tohoto procesu odsouzen protektorátní režim jako takový. Jeho přední reprezentanti zastoupení protektorátní vládou (státní prezident Emil Hácha by byl jistě rovněž postaven před národní soud, kdyby nebyl jeho zdravotní stav tak vážný a kdyby koncem května 1945 nezemřel ve vězení) měli být souzeni jako zosobnění protektorátního režimu, přičemž jejich odsouzení mělo sloužit k legitimizaci eliminování veškerého, byť jen potencionálního vlivu protektorátních politiků (autorka do knihy začlenila biogramy Jaroslava Krejčího, Josefa Kalfuse, Adolfa Hrubého, Jindřicha Kamenického a Richarda Bienerta) na společnost nového, pokvětnového režimu.

Vědoma si svých východisek Janečková analyzovala jak právní podklady, na jejichž základě měl být protektorátní režim společensky a občansky delegitimizován, tak i samotnou podobu Národního soudu, jehož postavení bylo z hlediska československé poválečné justice mimořádné a z hlediska platného práva de facto anomální. To samo o sobě podle jejího soudu zavdalo příčiny k tomu, že celá obžaloba, pro niž bylo obtížné získat relevantní důkazy, směřovala k politickému odsouzení obžalovaných, přičemž během procesu byla v prvé řadě a zcela vědomě posuzována morálka obžalovaných, a nikoli jejich trestní odpovědnost. Na rozdíl od procesně-právních, hutných a nesnadno čitelných kapitol si největší pozornost v knize zaslouží pasáže věnované dobovým reakcím na proces i na samotný rozsudek. Autorka v těchto reakcích opět rozkrývá politické motivace, jež svědčí o výrazné polarizaci poválečné české společnosti záhy po německé kapitulaci. Na jedné straně vykresluje postoje reprezentantů a příznivců KSČ, kteří považovali rozsudky za příliš mírné, a na straně druhé reakce osob, které odmítaly nejen výši uložených trestů a poněkud sporný průběh procesu, v němž vedení důkazů ustupovalo moralistním soudům, ale mnohdy odmítaly i soud samotný, neboť podle jejich názoru protektorátní ministři neměli být před soud vůbec postaveni, a to právě pro jeho jednoznačnou političnost.

Ať už ale byly reakce jakékoli, pro československé politiky, kteří jak v exilu, tak doma spřádali ještě během války představy o potrestání politicky aktivních kolaborantů, reprezentovaných Háchou a protektorátní vládou, onen exemplární Národní soud splnil svůj účel, neboť přinejmenším z morálního hlediska dal protektorátnímu režimu punc nelegitimnosti. To také ve svém důsledku vedlo k prosazení se principu právní retroaktivity, užitému později v  procesu norimberském. Jistým dějinným paradoxem však zůstává, že obdobný proces byl ve vyrovnávání se s minulostí užit pouze v tomto případě. K ničemu obdobnému totiž nedošlo ani po roce 1948, ani po roce 1968, nemluvě o roku 1989, jenž byl z hlediska právního přístupu k minulosti přístupem nejméně delegitimizujícím a jenž jakoukoli, byť sebemenší právní retroaktivitu ani v nejmenším nepřipustil. Jak ale ukazuje ona zkušenost z let 1945-1946, právní odsouzení minulosti ke skutečnému vyrovnání se s minulostí vede jen velmi obtížně, neboť soudci se stávají vítězové, kteří se prostřednictvím soudu snaží zrelativizovat morálku poražených, aniž by jakýmkoli způsobem reflektovali svá dřívější či naopak současná konání. Odsouzení federálních či republikových vlád po roce 1989 by v očích veřejnosti možná uspokojilo antikomunisticky naladěné veřejné mínění, k vyrovnání se s minulostí by však patrně přispělo stejně málo, jako onen "sametový" způsob všeobecného smíření, s výraznými prvky kontinuity, jenž byl po listopadu 89 zvolen. Jakékoli vyrovnání se s minulostí, ať již soudní, či jinou cestou, je totiž obtížným, a možná dokonce téměř nemožným procesem, v němž sice mají morální hodnocení své významné místo, avšak vždy jsou vědomě ovlivňována politickými tlaky, jak tomu jednoznačně bylo v rámci Národního soudu s protektorátní vládou.

Eva Janečková, Proces s protektorátní vládou. Praha, Libri 2012.