POD čAROU • Souvislosti 1/2013


Petr Fantys / Příběh trpící sebestředné celebrity, bojující za dobrou věc (Josepha Antona/Salmana Rushdieho Vzpomínky)


Petr Fantys

Příběh trpící sebestředné celebrity, bojující za dobrou věc

Onou sebestřednou celebritou není nikdo jiný než Joseph Anton, alter ego Salmana Rushdieho, spisovatele odsouzeného k smrti za vydání románu, jenž pobouřil část komunity vyznávající velké světové náboženství. Joseph Anton (pro Rushdieho bodyguardy prostě "Joe") je krycí jméno, které si Rushdie zvolil v době, kdy měl zmizet pod křídly britských bezpečnostních služeb a kdy byl nucen skrývat se po rozličných domech a bytech po celé Británii. Je to rovněž jméno "literární" - složenina jmen dvou Rushdieho oblíbených autorů, Josepha Conrada a Antona Pavloviče Čechova. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že máme před sebou text, v němž se literární fiktivnost prolíná s podobně "fiktivní" skutečností, neboť to, že spisovatel, britský občan, může být na příkaz muslimského duchovního vůdce kdykoli zabit za svou knihu, se před třiceti lety nutně jevilo jako cosi téměř "románového" - jako realita, jejíž "smyšlenost" překračuje možnosti samotné literární fikce (parafrázujeme-li známý výrok Philipa Rotha).

Zkušenost s islámským fundamentalismem se do reality západního světa už dávno vryla a to, co v osmdesátých letech možná vypadalo jako pouhý exces, se stalo jedním z nejpalčivějších problémů současnosti. Přesto, nebo právě proto, memoáry spisovatele - původem indického (sekulárního) muslima, jenž po vydání skvělých Dětí půlnoci zažívá literární slávu a uznání a jehož život je brutálně okleštěn Chomejního fatwou proto, že si v Satanských verších dovolí "románově" pohrát s islámem - nutně vzbuzují velká očekávání. Rushdieho nezáviděníhodný osud z něj okamžitě učinil celosvětovou celebritu a zároveň žijící symbol, který vyvolal důležitou otázku týkající se základních evropských hodnot: má absolutní právo na svobodu projevu přednost před úctou a politickou korektností vůči jiným kulturám, které se mohou cítit dotčeny? Fatwa zároveň vrátila do kurzu "problém literatury", její síly, hodnoty a dosahu. Satanské verše se veřejně pálily na ulicích britských měst, zemřela kvůli nim spousta lidí (kromě demonstrantů v islámských zemích umírali či byli v ohrožení i nakladatelé a překladatelé románu). Pro Rushdieho - který se už před vydáním inkriminovaného díla jasně stavěl za svobodu imaginace, za právo "příběhu" přetvářet, měnit a fabulovat až za hranice blasfémie - byla literatura vždycky politická už tím, že vypráví jinak a svobodněji, čímž se staví do protikladu velkým ideologickým systémům, které v jeho pojetí reprezentuje především náboženství. Všechny tyto skutečnosti - spolu s "existenciální" situací svobody zbaveného člověka a možnou lehkou příchutí špionážně-románového vzrušení spojeného s jeho ochránci z bezpečnostních a tajných služeb - mohly být příslibem, že "Rushdieho zpověď" bude velkou literární událostí.

Bohužel se tak nestalo. Přestože memoáry Josepha Antona "probírají" všechna zmiňovaná témata a mají některé velmi silné momenty připomínající Rushdieho pověstnou vypravěčskou bravuru, jako celek selhávají. Po slibném začátku následují stovky stran, které čtenáře zaplavují monotónními vlnami líčení "stavu případu Rushdie" - autor se setkává s rozličnými celebritami a politiky, jedná s vydavateli, opakovaně se stěhuje z místa na místo, zdůrazňuje své úspěchy, útočí na různé osoby, popisuje své vztahy se ženami a tak dále a tak podobně. Rushdie překvapuje svou nemohoucností zajímavě vyprávět a veškeré záblesky jiskřivých momentů i náznaků určité literární struktury spolehlivě dusí - pro čtenáře jeho románů rovněž poněkud překvapivou - sebestředností. Alter ego - Joseph Anton - bylo v těchto memoárech naprosto převálcováno rozbujelým egem Salmana Rushdieho.

Buďme k autorovi spravedlivější než někteří britští a američtí recenzenti, kteří mu vyčítají nabubřelost, neboť své vzpomínky napsal ve třetí osobě stejně jako třeba Julius Caesar či Charles de Gaulle. Er-forma má v textu rozhodně opodstatnění. Naznačuje totiž jednak určitý odstup, který si chce vypravěč udržet od svého já, jež celé martýrium následující po fatwě prožívalo; jednak poukazuje na jisté odcizení dané tlakem neuvěřitelné situace, v níž dochází téměř k románové proměně - ze soukromé osoby jménem Salman se stává (veřejný případ) Rushdie a z Rushdieho zase "psanec" Joseph Anton. Připusťme rovněž, že ona rozvleklost a časté útoky na rozličné osoby, které s ním nejsou zajedno, případně se v jeho věci" dostatečně neangažují, souvisí s upřímností, s touhou po prožitém traumatu "říct úplně všechno", bez ohledu na to, jak se to všechno bude jevit - Rushdie přiznává i svá selhání, ať už ve svém životě, či ve svém případu, a zbabělost (již jako zbabělost my ostatní těžko můžeme soudit), když se na krátkou dobu znovu přihlásí před britskými imámy k islámu, aby se zbavil obrovské tíhy pronásledování. Přiznejme mu konečně i ty silné až brilantní momenty - třeba ono rushdieovsky svižné a barvité líčení vztahu s otcem na samém počátku, navracející se motiv smrti (spousta jeho blízkých a známých umírá na infarkt či rakovinu, zatímco umřít má přece on), některé fiktivní dopisy psané rozličným lidem, nebo jeho odvážnou analýzu současného islámu, který se podle něj odchýlil od svých "historických kořenů" a nyní chce násilně ovládat kulturu a tradici. Tu a tam se objevují další oslnivé záblesky: tragikomická scénka, v níž na veřejnosti dojde k okamžitému odhalení Salmana v paruce, již si nasadil na radu svých policejních ochránců; některé další črty a charakteristiky osobností (kupříkladu "roztomilé" setkání s Margaret Thatcherovou). Působivé jsou však především náznaky bezmocnosti muže, který se pro miliony muslimů (a ostatně i část britské veřejnosti) mění v pouhý vyprázdněný obraz zlosyna - což je ostatně další důvod vypravěčova odstupu od svého vlastního já coby pouhé fiktivní hříčky mediálně vybuzeného veřejného mínění.

Zdá se, že právě tato bezmoc a ponížení zavádí Rushdieho k onomu opačnému pólu, totiž k pocitu vlastní důležitosti coby bojovníka za svobodu slova a za literární hodnoty, které byly v jeho případě překrouceny a zneužity k ideologickým účelům. V Rushdiem - podle jeho vlastních slov - je hluboce zakořeněna muslimská kultura hanby a cti, která se velmi liší od křesťanského pojetí viny a vykoupení. Musí-li se skrývat v podřepu v tajném bytě, když do něho neočekávaně vstoupí nezvaný host, zažívá takový pocit hanby, že by raději zemřel. A tento pocit (Hanbě kdysi věnoval stejnojmenný román o Pákistánu) možná vyvolává hypertrofované vědomí vlastního já a touhu po očištění a znovunabytí cti (kromě pochopitelné touhy po osobní svobodě). Výsledkem je bohužel poněkud jednotvárný, černobílý pohled na svět, kterému chybí velkorysost, nadhled a alespoň minimální snaha o odpuštění.

Lidé, kteří vyzývají k něčí vraždě jen proto, že dotyčný napsal knihu, si samozřejmě nezaslouží nic jiného než příkrý odsudek (a lze pochopit rozjitření z toho, že po fatwě - v rámci "svobody slova" - byl těmto lidem poskytnut v britských médiích prostor). Jenže Rushdie nakonec hází do jednoho pytle všechny, kteří s ním byť sebeméně nesouhlasí. Znamená to totiž, že nesouhlasí s jím ztělesněným Principem, jenž by měl být pro Západ "svatý" (připomeňme si jeho esej Cožpak není nic svatého?, kde na otázku položenou v samotném názvu odpovídá jednoznačným "ne"). Zbytečně příkrých a poměrně zlých soudů se dostává od Rushdieho jeho spisovatelským kolegům, kteří si dovolili hranice svobody vytýčit jinak, ať už jde o Johna le Carrého, Arundhati Royovou, Roalda Dahla či Louise de Berničrese, kterému má dokonce chuť dát jednu do nosu, protože si v jeho přítomnosti dovolil drobnou obecnou úvahu o islámu. Ušetřeni nejsou ani někteří nakladatelé, kteří se jednoduše bojí (čímž zbaběle ignorují Princip) ani politici či bezpečnostní složky, které o něj pečují od samého počátku fatwy (lehkou studenou sprchu dostává paradoxně i Tony Blair, jehož vláda v případu Rushdie učinila poměrně dost). S nenapadnutelným principem narůstá i již zmiňované autorovo ego, které až nápadně staví na odiv, s kým že slavným se to setkalo, kdo proslulý se s ním přátelí, jaké ocenění kde získalo, jaké že to skvělé romány píše - čímž se staví bok po boku všem velkým anglosaským spisovatelům. Za nevhodné chování na jedné z četných večeří a večírků zpeskuje třeba takového Harolda Pintera, který se potom před ním kaje. Salman Rushdie nakonec stane se svým přítelem Bonem v záři reflektorů před tisícihlavým davem a ten pocit se mu víc než zamlouvá.

Ne že by Salman Rushdie/Joseph Anton o sobě nikdy nezapochyboval. Zvlášť v osobním životě tomu tak někdy bývá, nicméně i v těchto situacích ze všeho nakonec vychází jako vítěz. Celkově tedy máme před sebou memoáry osoby, která si od sebe a jiných "postav" sotva zachovává ironický či sebekritický odstup, jak by naznačovala volba vypravěče ve třetí osobě (a jak před jejich vydáním avizoval sám autor). Výsledkem je zdlouhavé a do značné míry nezáživné čtení, v němž se hlavní postava paradoxně přibližuje svým fundamentalistickým odpůrcům: Proč tak útočí na ostatní jen proto, že si dovolili vyjádřit jiný názor? Proč se jimi autor cítí tak uražen, když přece hlásá právo urážet. Čtenář se navíc nedokáže zbavit pocitu jisté účelovosti: Rushdie se v pamětech výslovně pasuje do role obránce "čisté" literatury a chybou těch, kdo se cítili Satanskými verši dotčeni, je to, že román jako čistou literaturu nedokázali přečíst. Jak tato teze souvisí s jeho již zmiňovaným dřívějším přesvědčením, že literatura je vždycky politická?

Učiňme tedy autorovi zadost. Zapomeňme na chvíli na lidský rozměr utrpení, jímž Salman Rushdie bezpochyby prošel, i na nezpochybnitelnou etickou oprávněnost boje proti vražedným projevům fundamentalismu a čtěme Josepha Antonačistě jako literaturu. Zůstane nám bohužel především ono velké "já" vypravěče a pocit, že Joseph Anton není literárně příliš věrohodná postava, neboť - jak nanejvýš trefně ve své recenzi poznamenal britský spisovatel A. N. Wilson - Rushdie zjevně postrádá Čechovův dar stručnosti a výstižnosti a Conradův smysl pro morální ironii.

Joseph Anton/Salman Rushdie, Vzpomínky. Praha, Paseka 2012. Přeložili Barbora Punge Puchalská, Lukáš Nový.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1464