KONTEXT • Souvislosti 2/2014


Simon Leys / Anatomie jedné post-totalitní diktatury (přeložil Bohuslav Smil)


Simon Leys

Anatomie jedné posttotalitní diktatury

(Liu Xiaoboovy eseje o současné Číně)

Lepší než uznání davu:

rozhořčení jediného muže cti!

Sima Qian (145-90 př. Kr.)

Pravda vás vysvobodí.

Janovo evangelium, VIII, 32

Současný ekonomický rozmach Číny tvoří jistě jedno z hlavních témat v oblasti mezinárodních vztahů. Podle expertů a politologů se tato země stane v roce 2019 "první světovou ekonomickou mocností". Znalci z jisté nadnárodní finanční instituce předpokládají, že to bude ještě dříve, snad během roku 2016. Tato velmi rychlá proměna, jejíž nejrůznější aspekty již nějakou dobu pozorujeme, byla nepochybně právem označena za "čínský zázrak". Veřejné mínění, čínské i zahraniční, se povětšinou shoduje na tom, že "21. století bude stoletím Číny". Pekingem se táhne nekonečné procesí zahraničních státníků, zatímco kapitáni průmyslu z nejvyspělejších zemí podnikají útoky na Šanghaj a další vnitrozemská velkoměsta s vidinou kolosálních obchodních kontraktů, Evropa už dokonce prosí Čínu, aby jí pomohla ozdravit její churavějící měnu. Na světě se ovšem najdou i lidé, ti přemýšliví, kteří touží přijít věcem na kloub. Co je základním hybatelem této zázračné metamorfózy? Do jaké míry je stabilní, hodná důvěry? Kam míří? K ukojení zvědavosti je určena literární produkce nejrůznějšího druhu - analýzy, paměti, svědectví, průvodci, životopisy, průřezy historií, dokumenty, pokusy o interpretaci, diagnózy a prognostiky - Čína je nahlížena ze všech úhlů, avšak je zřejmě jen málo osob na Zemi, pár akademiků, profesionálních pozorovatelů, kteří si těmito haldami tištěného papíru dokážou razit smysluplnou cestu. Z oné záplavy ovšem trčí jedna kniha,1 jež by se měla stát, hic et nunc, povinnou četbou nejen pro specializované badatele, ale i pro každého "muže cti" toužícího po autentickém pochopení dané problematiky. Touto knihou je soubor esejů čínského myslitele jménem Liu Xiaobo [česká transkripce Liou Siao-po, pozn. překl.], soubor uvedený a přeložený sinology s dlouholetou "čínskou zkušeností" a důvěrnou znalostí autora.

Když byla Liu Xiaoboovi v roce 2010 udělena Nobelova cena za mír, dostal se do povědomí veřejnosti po celém světě. V Číně samotné se již dlouho před tím těšil váženému jménu neohroženého intelektuála, jehož nonkonformní, hluboké komentáře si dokázaly získat široký okruh čtenářů. Samy komunistické špičky - ačkoliv nechtěně - nejednou potvrdily pádnost jeho postřehů: od masakru na náměstí Tian...anmen (4. června 1989) byl za projev svého názoru mnohokrát zatčen a vězněn, ostatně i v tuto chvíli si v nejtvrdším režimu, navzdory slabému zdraví, odpykává jedenáctiletý trest za podněcování k rozvratu státní moci.2 Jak říkal sám Blaise Pascal: "Věřím svědectví těch, které vedou na porážku." Zde se nacházíme v přítomnosti svědka velmi způsobilého, nejen svými zkušenostmi, ale i inteligencí, informovaností, výmluvností a morální integritou.

Liu, narozen v roce 1955 v severovýchodní Číně, patří k oné generaci "dětí Předsedy Maa", jenž, aniž by to chudák tušil, zplodil celou řadu velmi odvážných odpůrců, srdnatých inspirátorů hnutí za demokracii - nesmíme zapomenout na Wei Jing...shenga, jednoho z předních hrdinů období tzv. Zdi demokracie (Peking, 1978

až 1979).3 Liu Xiaobo těmto předchůdcům vzdává často hold, už proto, že jeho samého se tzv. kulturní revoluce dotkla coby dítěte. Toto období totálního chaosu na něj mělo, velmi paradoxně, příznivý vliv. Jeho rodiče, učitelé, byli jako většina intelektuálů té doby přemístěni do venkovské komuny. Malý Liu tím pádem přichází o povinnost konvenční, stádovité školní výchovy. Sám o té době ostatně prohlašuje, že mu tyto "pro školu ztracené roky ve skutečnosti přinesly svobodu". Nejen že unikl výplachu mozku maoistických pedagogů, ale hlavně se pustil do nikým nekontrolované četby všeho, co mu přišlo pod ruku. Při té příležitosti, tedy poměrně záhy, objevil sám pro sebe princip, který ho povede celou intelektuální dráhou: člověk má myslet za sebe.

Po Maově smrti (1976) došlo konečně k znovuotevření vysokých škol, Liu byl přijat v první vlně nových studentů (1977), nejdříve na univerzitu v rodné provincii a později na Pedagogický institut v Pekingu. Úspěšně zakončil studium čínské literatury, získal doktorát a spolu s ním nabídku vyučovat na katedře. Originalita přístupu, široký záběr a řečnický talent ho předurčovaly k brilantní univerzitní kariéře, jeho posluchačstvo se ovšem nerekrutovalo pouze z řad studentů, Liu Xiaobo byl velmi záhy vnímán jako enfant terriblečínských literárních kruhů. Jeho neotřelé názory zbavené dogmatismu a školometství se v debatách jevily jako něco osvěžujícího. V této první fázi se politických otázek dotýká jen okrajově, teprve rok 1989, masakr na Náměstí nebeského klidu a jeho následky znamenají v jeho životě zásadní obrat myšlenkový a osobní.

Pověst originálního kritika a myslitele mu nedlouho před tím přinesla pozvání na několik evropských a poté amerických univerzit. Protestní hnutí za demokratické reformy zatím nabíralo na rychlosti a šíři, zástupy studentů s podporou bohaté škály sympatizantů se scházely na náměstí Tiananmen, v samém srdci hlavního města, kde se nakonec utábořily. Liu Xiaobo v tu chvíli přilétal do New Yorku, na univerzitu Columbia. I on se, tak jako mnoho čínských intelektuálů před ním, intenzivně zamýšlel nad budoucností Číny, neodkladnou potřebou politických reforem a i on měl v tomto ohledu dosti zkreslené, zidealizované představy o Západu a jeho demokratickém systému. Během svého pobytu v Evropě a Spojených státech naštěstí prozřel: stalo se tak při návštěvě v newyorském Metropolitním muzeu, kde došlo k jakési spontánní krystalizaci doposud chaotických myšlenek, které se mu v té době honily hlavou. Uvědomil si nejen povrchnost svých znalostí velkých historických civilizací, ale i hlubokou neadekvátnost západního řešení současných problémů lidské společnosti. Co se týče původní vidiny postupného pozápadnění Číny jako jediné možné reformní cesty, tato myšlenka mu najednou připadala tak ubohá, jako by "kvadruplegik žádal o pomoc paraplegika". Jak sám přiznává:

"Můj sklon k idealizování západní civilizace vycházel z čistě vlastenecké touhy využít Západu k reformování Číny. Tak se ovšem stalo, že jsem neduhy západní civilizace příliš nevnímal [...]. Choval jsem se k ní servilně, přeháněl její zásluhy a tím pádem i svoje. Nahlížel jsem na Západ nejen jako na spásu Číny, ale jako na přirozenou, poslední výspu lidstva. A aby to nestačilo, na základě těchto iluzí a idealismu jsem sám sobě udělil roli spasitele [...]. Až nyní chápu, že západní civilizace, jistě užitečná k částečné reformě současného stavu Číny, není jinak s to zajistit spásu lidstva jako takového [...]. Stačí se na ni podívat trochu s odstupem a zanedlouho i na ní spatříme všechny nedostatky lidství [...]. Pokud se chci, jako někdo, kdo strávil přes třicet let života v čínském autoritářském režimu, zamyslet nad osudem lidské společnosti či nad způsobem, jak se stát opravdovým člověkem, pak nemám na vybranou, musím vést kritiku současně na dvou polích: a) použít západní kulturu jako nástroj ke kritice Číny; b) využít vlastní reflexi k tvůrčí kritice Západu."

Studentské hnutí v Pekingu mezitím ještě zintenzivnilo, jeho vůdci si bohužel neuvědomovali, že se nenávratně přiblížili momentu, v němž, dříve či později, narazí na nejtvrdší frakci politbyra, právě na tu, jíž generální tajemník Deng Xiaoping pustí zanedlouho otěže. Liu blízkost zvratu na dálku vytušil a došel k velmi odvážnému rozhodnutí, opustil bezpečí a pohodlí svého newyorského útočiště a vrátil se okamžitě do Pekingu. Od této chvíle již neopustil hlavní pekingské náměstí, kde spolu s mohutným davem studentů prožil poslední dramatické dny manifestací. Na jednu stranu se marně snažil přesvědčit své kolegy o tom, že demokratická politika musí být politikou "bez nepřátel a bez nenávisti", a na stranu druhou se po vyhlášení stanného práva snažil vyjednat s vojenským velením poklidné vyklizení náměstí. Díky jeho intervenci bylo ušetřeno mnoho životů, i když sám nakonec nemohl zabránit strašné řeži, jež se rozpoutala v okolních ulicích. Nikdy se nedozvíme přesný počet obětí - samotných studentů, nevinných kolemjdoucích, ale i těch, kteří dobrovolně přispěchali na pomoc raněným, všech, po kterých se v tu poslední noc slehla zem.

Tři dny poté byl Liu Xiaobo zatčen na ulici a bez jakéhokoliv soudu dva roky vězněn. Z vazby vyšel jiný člověk. Univerzita ho propustila, jako nezaměstnaný přišel o povolení k pobytu, bylo mu zakázáno publikovat nebo se veřejně vyjadřovat po celé zemi. Díky internetu - o kterém později prohlásil, že "je to boží dar Číně" - se mu ovšem podařilo začít novou kariéru svobodného, zapáleného a velmi aktivního komentátora problémů, jež cloumají dnešní Čínou, kulturních, společenských i politických. Jeho články a eseje vycházejí v čínských zahraničních periodicích, v Hongkongu, na Tchaj-wanu a ve Spojených státech. V Číně samotné oslovoval početné čtenářstvo prostřednictvím internetových mikroblogů a sítí, které tehdy ještě celkem unikaly přísnému oku cenzury. Jeho vliv a jméno v rámci protestních intelektuálních proudů dosáhly pravděpodobně nejvyššího bodu, když převzal záštitu nad Chartou 08, kolektivním dokumentem inspirovaným československou Chartou 77.

Tento text je vzorem rozumu a umírněnosti. Jsou v něm formulovány základní principy, na kterých by měla stát ona pro Čínu tak potřebná politická reforma - ideálem je demokratická, humanistická společnosti s ústavně zaručeným právním státem, oddělením pravomocí, svobodou projevu, ukončením diktatury jedné strany, respektem základních práv a zavedením federativní republiky (tento bod navazoval na snahy z doby založení první republiky, o sto let dříve). Program neobsahuje nic radikálního nebo podvratného. I Zhao Ziyang, bývalý premiér (1980-1987) a generální tajemník Komunistické strany Číny (1987-1989), hlavní architekt první vlny reforem a uvolnění z počátku osmdesátých let, se ze svého domácího vězení, které na něj bylo později uvaleno, vyslovoval pro téměř tatáž řešení, jaká byla zakotvena v Chartě 08. I on došel poznání, že čínský režim musí projít reformami, že "diktatura proletariátu" se stala rigidním, čistě formálním konstruktem zastírajícím v podstatě tyranii oligarchického či dokonce monarchického typu. Cesta ke skutečné modernizaci vede západní parlamentní demokracií. Taková proměna režimu se jistě neobejde bez dlouhé přechodné fáze, možná však je, jak ukazují příklady Tchaj-wanu nebo Jižní Koreje.4

Všechny Liu Xioboovy eseje ve francouzském i americkém souboru pocházejí, až na pár výjimek, z let 2000-2008, tj. z období mezi třetím uvězněním a tím současným. V této době u něj zaznamenáváme značné zesílení novinářské činnosti, jak sám vysvětluje: "Internet je kouzelný nástroj, díky němuž mé texty tryskají jak v gejzíru. Dokonce si tím i vydělám na živobytí."

Některé z jeho esejů vynáší na světlo případy, většinou skandálního charakteru, z nichž autor na základě pečlivé analýzy vede úvahu do šířky, v jiných se zabývá velkými sociopolitickým či kulturními problémy, které vždy dokresluje příklady z horké současnosti.

Dobrým příkladem prvně jmenovaných budiž článek odkrývající hrůzostrašnou aféru "Dětských otroků v ilegálních cihelnách" (tento článek byl v prvním procesu spolu s dalšími pěti jmenován obžalobou jako důkaz "kriminální činnosti" obžalovaného ve snaze o "rozvrácení státní moci"). V květnu 2007 se několik rodičů zmizelých dětí z Henanu obrátilo na jednoho odvážného novináře z místní televize s otřesným zjištěním: majitelé cihelen v provincii Shanxi organizují celou síť únosců dětí za účelem získání levné pracovní síly. Vyšetřování ukázalo zapletení místních úřadů v obou provinciích, celý podnik fungoval na základě velmi úzké spolupráce. Policie, jejíž zákroky jsou v případě politických nespokojenců vždy tak tvrdé a pečlivě připravené, se ve svých pokusech o odhalení této šílené organizace najednou ukázala naprosto neschopná. A výsledek? Domů se vrátil jen zlomek dětí, ani ne stovka z více než tisíce unesených. Tresty, jinak vždy nemilosrdné, zvláště když se jedná o ochranu vedoucí úlohy Strany, se v této kauze ukázaly nehorázně mírné: pětadevadesát straníků a státních funkcionářů, kteří se do skandálu namočili, byli pouze postaveni před vnitrostranickou komisi, čímž unikli zákonnému postihu. Nejvýše postaveným viníkům se od Strany dostalo "vážného pokárání". Liu uzavírá: "Vláda s téměř neomezenou mocí, právními výhodami a technickými prostředky odmítla rozpoutat válku s mafií." První starostí komunistické strany je kontrola moci a uchování naprostého monopolu nad všemi patry politické autority: "Funkcionáři na všech úrovních hierarchie jsou jmenováni, povyšováni či sesazováni jen na základě vůle uzavřeného okruhu lidí: Strany samé. Žádný funkcionář nemá moc zdola, od lidu, nýbrž shora, z vyšších úrovní v rámci jediné uzavřené struktury [...]. Pro každého je tudíž nejdůležitější, aby sloužil svým nadřízeným (tj. sám sobě), nikoli lidu, jejž spravuje." Soudní aparát, jeden z důležitých nástrojů, kterým Strana tento svůj monopol chrání, se otázce aliance Strany s mafií záměrně vyhýbá: "V Číně je mafie se Stranou provázána tak úzce, že tvoří jeden celek: důležité postavy z podsvětí získávají oficiální status (stávají se poslanci Shromáždění lidových zástupců nebo členy Lidového politického poradního shromáždění), funkcionáři se zase zapojují do kriminální činnosti (využívají styků s mafií k udržení pořádku v místních společenstvích)."

Všechny krize a velké skandály typu ilegálních cihelen mají jedno společné: "Monopol moci v rukách autoritářského režimu, který nechce zasáhnout a nakonec vynaloží veškeré úsilí na to, aby svou nedbalost pouze zamaskoval [...]. Skupina vedoucích činitelů, jejíž první povinností je výlučné zachování moci, se nemůže jen tak od sebe rozhodnout pracovat ve prospěch občanů, například jejich dětí. Právě proto, že režim nenakládá se svými subjekty jako s lidskými bytostmi, je možné, aby dennodenně docházelo k těmto hrůzostrašným zločinům [...]. Dokud se nezmění politický režim, nezmizí ani jevy jako dětské otroctví v ilegálních cihelnách, nejen že nezmizí, ale bude dále těžké je jen odhalovat."

Další Liuův esej pojednává o nakládání s pozemky na venkově. Rolníci během Maovy pozemkové reformy přišli o svá pole a v rámci tzv. komun se stali v podstatě nevolníky, byli připoutání k půdě, která jim už nepatřila. Během katastrofálního ekonomického šílenství zvaného Velký skok vpřed (1959-1962) dosáhlo zbídačení venkova pro nás těžko představitelné míry: nebylo co jíst, chybělo základní ošacení, v některých lokalitách se obyvatelstvo uchýlilo ke kanibalismu, během hladomoru způsobeného Maovým deliriem zemřelo přes čtyřicet miliónů lidí. Po jeho smrti došlo pouze k neúplnému osvobození těchto novodobých nevolníků: rolníci získali právo nikoliv na vlastnictví, pouze na užívání půdy, s výjimkou pozemků určených k dalšímu "rozvoji", které automaticky přecházely do vlastnictví státu. "Výsledkem toho se funkcionáři se státní autoritou v zádech začali po celé zemi spolčovat s realitními makléři [...]. Těmi, kdo na pozemkových transakcích získali nejvíce, na všech úrovních, nebyl nikdo jiný než omezený počet potentátů, potažmo jejich režim [...]. Vesničané jsou nejslabší ze slabých, zůstávají bez přístupu k svobodnému tisku, podpory nezávislých soudů. Nemají ani právo zakládat vesnická sdružení, jejich volání po spravedlnosti vychází na prázdno. To je důvod, proč se - když jsou jim uzavřeny veškeré systémové způsoby obrany - uchylují ke kolektivním manifestacím mimo systém. Většina násilných střetů, k nimž v posledních letech v Číně dochází, je dílem obyčejných rolníků, kteří se vzpírají svévoli místní autority, a většina se týká právě půdy. K zachování zájmů místní elity, k udržení moci se dotčení funkcionáři při potlačování vzpour uchylují k nejdivočejším taktikám, od násilí policejního po násilí vykonaného mafií."

Vedle esejů zasvěcených jednotlivým kauzám - nespravedlnostem, skandálům, zneužití moci - najdeme ve sborníku texty, v nichž se Liu věnuje tématům obecnějším, například tomu, co pro Čínu skutečně znamená nově nabyté postavení "velmoci". Co s sebou přináší? Nic není jednoznačné. Velmi rychlý růst tržního hospodářství a sílící sebevědomí, s nímž obyvatelstvo užívá práva na soukromé vlastnictví, s sebou pochopitelně nesou i větší hlad po nejrůznějších svobodách. Komunistická vláda si však "jako oko v hlavě hlídá přístup do systému, brání výsady mocenské elity - toť jedna z největších překážek jakéhokoliv pohybu směrem k větší svobodě [...]. Dokud Čína zůstane diktátorskou zemí s režimem jedné strany, nepodaří se jí vyspět, stát se civilizovanou [...]. Čínští komunisté upustili od ideologie, jejich pozornost se zaměřuje na ekonomii, na co nejširší využití globalizace. Vidinou zisku a ustoupením od staré ideologie získávají na mezinárodní scéně stále nové přátele [...].5 Zato ve vnitřní politice si svůj diktátorský režim střeží za každou cenu. Navenek působí jako jakási transfúzní stanice pro celou řadu jiných diktatur. Díky tomu se tento ohromný diktátorský Stát v čele závratně rostoucí ekonomiky těší ničím nebráněnému rozvoji a na mezinárodní půdě dokonce získává cenné body, dostává se mu vřelého přijetí. Pokud by se v takové situaci komunistům podařilo zatáhnout Čínu znovu na pokraj propasti, mělo by to katastrofální následky nejen pro čínský lid, ale pravděpodobně i pro další šíření liberálně-demokratického modelu ve světě. Chce-li se mezinárodní společenství tomuto nebezpečí vyhnout, pak by svobodné země měly všemi prostředky napomáhat k tomu, aby se největší diktatura na světě stala co nejrychleji svobodnou, demokratickou zemí."

Přiznejme, že naděje na úspěch takové proměny jsou mizivé. Režim je rigidní. Maoistická ideologie (o marxismu ani nemluvě) je z praktických důvodů již dávno odsunuta stranou. Komunistická strana si po čtvrt století "reforem" zachovala jediný neměnný princip, kterého se ovšem drží jako klíště: absolutní monopol moci. V takové situaci zkrátka neexistuje reálná šance na zrod jiné, nezávislé politické organizace, jež by v blízké budoucnosti mohla posílit do té míry, že by způsobila změnu režimu. "Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by z řad vedoucích elit mohla povstat osobnost typu Gorbačova nebo Chiang Ching-kuoa, kteří se osobně zasloužili o to, že i státy jako SSSR a Tchaj-wan zamířily k demokracii." Občanská společnost zůstává slabá, kde tedy vzít potřebné prostředky k poklidnému přechodu z komunistického režimu?

V eseji nazvaném "Změna moci změnou společnosti" (2008) - dalším z přitěžujících důkazů obžaloby - Liu vysvětluje, kam směřují jeho očekávání. Jistě, tyranie zůstává, avšak lid už není tak neznalý, roztříštěný. Lépe si uvědomuje svá práva, už se nebojí projevit solidaritu před nespravedlností, společné rozhořčení nad očividnou korupcí, nad neustálým zneužíváním pravomoci místních autorit. Objevují se nové a nové případy občanské odvahy, lidé mají přesnější představu o tom, co je spravedlnost. Větší ekonomická nezávislost také způsobuje větší volnost pohybu a tím pádem i pružnější výměnu informací. Zvláště pak internet6 umožňuje šíření informací způsobem, jenž z velké části stále uniká cenzuře. Vládní kontrola myšlení a názorů je čím dál neúčinnější. Jediná cesta k osvobození čínské společnosti spočívá v postupném vývoji nejnižších pater společnosti, jen tak bude možno změnit politický režim, který jim vládne.

V jasném kontrastu s tímto nadějným vývojem však Liu neopomíjí ani stinnou stránku dnešní Číny - alarmující duševní poušť urbánní kultury uvnitř této post-totalitní společnosti. Vládnoucí aparát vyžaduje striktní amnézii nedávné minulosti, masakr na Náměstí nebeského klidu byl zcela vymazán z paměti nové generace, zatímco se čile přilévá do ohně vulgárního nacionalismu, jenž odvádí latentní nespokojenost populace přijatelnějším, kontrolovatelnějším směrem. Literatura, časopisy, film, video přetékající násilím a sexem jsou pro Liua "odrazem morální bídy naší společnosti". Čína vstoupila do období všeobecného cynismu. "Lidi už nevěří nikomu a ničemu. Dokonce ani vysocí hodnostáři, vlivní členové Strany nevěří oficiálnímu diskursu. Zisk vládne všemu. Výlučné prosazování osobních zájmů spojené se stálou ideologickou indoktrinací Strany dalo vzniknout generaci s naprosto vyprázdněnou pamětí [...]. Městská populace z období po Tiananmenu, vychovávaná s perspektivou průměrného pohodlí, vnímá pouze tři možné mety: stát se funkcionářem, boháčem nebo odjet do zahraničí [...]. Hlavně s nimi nemluvte o nedávných utrpeních, strašně je otrávíte! Hladomor Velkého skoku vpřed? Hrůzy kulturní revoluce? Masakr na Tiananmenu? Kritizovat vládu, odhalovat stinné stránky naší společnosti vnímají jako škodlivé, a tudíž nežádoucí. Raději se stáhnou do svých malých radostí vlastní existence a spokojí se s povídačkami o fantastických výsledcích Číny, kterými je krmí oficiální propaganda."

Znám několik západních libertinů, kteří si po setkání s krajním puritanismem maoistického typu dost naivně představovali, že sexuální osvobození, k němuž po letech rigidního potlačování muselo dojít, bude mít funkci rozbušky a povede k další emancipaci společnosti. "Karneval erotiky", jak tuto směs sexu, násilí a kultu bohatství nazývá Liu Xiaobo, propuká v celé zemi, nejde však o tsunami svobody, ale o projev morální ruiny společnosti, jež po příliš dlouhých letech totalitní brutality neví, na čem ukotvit své etické hodnoty: "Nepříčetnost politické revoluce minulých desetiletí se jednoduše přelila do šílenství sexu a peněz."

Dnešní "nová levice" připisuje duchovní a morální prázdnotu současné čínské společnosti vlivu tržní ekonomiky a globalizace, kteréžto síly se podle ní podepisují i na neuvěřitelné míře korupce, jež postihla celou zemi. Liu je naopak přesvědčený, že viditelný cynismus, hédonismus a morální úpadek dneška pramení v časech maoismu. Právě v této době, kterou nám jistá nostalgizující levice stále předkládá jako čas morální nedotčenosti, došlo k nejhoršímu zpustošení duše národa. Maoistický režim byl "nelidský a nemorální [...]. Krutost neustálé agrese, kterou Mao vštěpoval celému společenskému organismu, nutila člověka k závodům o to, kdo rychleji a lépe zaprodá svou duši: nenáviďte svého partnera, udejte svého otce, zraďte svého přítele, útočte na nevinného, řekněte cokoli na důkaz své pravověrnosti. Hrubé, iracionální palice Maových kampaní jedna za druhou doslova rozdrtily základní morální principy čínského života." Tento způsob společenské mobilizace se po Maově smrti stáhl mírně do ústraní, úplně však nezmizel. Po masakru na Náměstí nebeského klidu byl opět aktivován za účelem masivního výmazu paměti, lidé na veřejných mítincích byli znovu nuceni provolávat lži: "Pokud se z Číny stane národ lidí, kteří jednoduše zrazují vlastní svědomí, jak můžeme dále doufat v obnovu zdravých společenských hodnot?" A Liu Xiaobo uzavírá: "Nehumánnost maoistického období, jež z Číny učinilo jednu velkou rozvalinu, je hlavní příčinou 'morální prázdnoty', která dnes hýbe naší zemí."

Sexuální nespoutanost je v takových podmínkách naopak dobrým spojencem diktatury, která se snaží udržet kontrolu nad bohatnoucí společností: "Myšlenka sexuální svobody v žádném případě nenahrává politické demokracii [...], diktátorům naopak svým způsobem vyhovuje. Je totiž v dokonalém souladu s morálním rozkladem a zmafiánštěním politiky způsobenými dlouhými roky pokrytectví. Touhu po svobodě totiž odklání směrem, jenž je pro autoritářské vedení přijatelný."

V jednom z posledních krátkých článků z listopadu 2008 Liu zkoumá "Pozadí čínského zázraku". Po Tiananmenském masakru se Deng Xiaoping pustil do obnovy vlastní autority a legitimity celého režimu, jež "nepokoji" značně utrpěly. Dengova moc se měla zpevnit spolu s hospodářským růstem. Rozkvétající ekonomiky současně využívali vlivní hodnostáři, kteří velmi rychle a závratně zbohatli. Hybatelem nastávajícího boomu se stala jejich osobní, bezskrupulózní honba za prospěchem: nejziskovější státní monopoly skončily v rukách několika vysokých funkcionářů a jejich klanů. Tento nový divoký kapitalismus si v rámci vnitřní politiky zároveň vypracoval téměř dokonalý systém represe sebemenšího veřejného odporu. Komunistická strana Číny se řídí pouze jediným principem: všechno, co konsoliduje její diktaturu a přináší tučný zisk, je dobré.

Liu uzavírá: "Jednoduše řečeno, ekonomická transformace Číny, která se zvenku zdá tak široká a hluboká, je ve skutečnosti křehká a povrchní [...]. Výtečná kombinace faktorů duchovního a hmotného rázu, jež podpírala politickou reformu osmdesátých let - svobodně uvažující intelektuálové, zapálená mládež, soukromé firmy s morálními principy, kritické hlasy ve společnosti, liberální proud ve Straně - to vše je pryč. Místo toho máme ekonomický plán, jehož jediným motorem je vidina nejvyššího zisku. Toto se nachází v pozadí 'ekonomického zázraku": 'zázrak' zkorumpovaného režimu, 'zázrak' nespravedlivé společnosti, 'zázrak' morální pokleslosti, 'zázrak' otrávené budoucnosti. Škody na hospodářství, lidských právech, celé společnosti jsou nedozírné. Uzdravíme se někdy? Pokud ano, budeme moci skutečně hovořit o zázraku!"

O měsíc později, tj. 8. prosince 2008, byl Liu Xiaobo zatčen. Zločin, z kterého měl být obviněn, byl oficiálně formulován až o půl roku později: "podněcování k rozvratu státní moci". Tak bylo charakterizováno prosté sdílení názorů... Po dalším půl roce a po krátké parodii na proces byl přesně na Vánoce 2009 odsouzen k jedenácti letům vězení. Rok poté, když mu byla udělena Nobelova cena za mír, dostaly čínské státní orgány záchvat hysterie: Liuova žena,7 jeho přátelé a známí byli pozavíráni, aby nikdo z nich nemohl vycestovat do Osla a přijmout cenu za něj. Tak nelidský zákrok má jediný historický precedens: v roce 1935 se nacisté stejným způsobem zachovali ke Carlovi von Ossietzky, držiteli téže ceny za mír a vězněnému odpůrci režimu.8

Nepřítomného laureáta na slavností ceremonii nahradila prázdná židle. Za několik hodin se z "prázdné židle" stal pro komunistické bezpečnostní orgány hrozivý strašák, ďábelský symbol: na čínském internetu je to dodnes zakázané spojení, které je automaticky zcenzurováno a nelze ho vyhledat.

Specialisté bezpečnostních služeb po celém světě se snaží vyhodnotit podstatu, míru a stabilitu moci současné Číny. Řekl bych, že i v tomto ohledu vidí čínští předáci nejdál. Proč by se jinak tolik báli spisovatele, jehož jedinou zbraní je pero a který již léta sedí v jejich vězení, v naprosté izolaci? Kdopak tuší, proč pouhý pohled na tuhle prázdnou židli kdesi na druhém konci světa dokáže rozpoutat takový děs...9

Canberra, leden 2012

Z knihy Le Studio de l`inutilité (Flammarion, 2012) přeložil Bohuslav Smil.

Poznámky

1] Existují vlastně dvě verze téměř stejné knihy. Francouzská, vydaná v překladu a pod vedením Jeana-Philippa Béja (Liu Xiaobo, La Philosophie du porc et autres essais, Gallimard, 2011 [česky Filozofie prasete a jiné eseje, pozn. překl.]) a soubor americký v překladu Perryho Linka a jeho skupiny (Liu Xiaobo, No Enemies, No Hatred, Harvard University Press, 2012 [česky Bez nepřátel a bez nenávisti, pozn. překl.]. Oba soubory vyšly s předmluvou Václava Havla, jehož příklad autora silně inspiroval, mají podobné složení a jsou vysoce komplementární, bylo by tedy, myslím, záhodno, kdyby mohly jednoho dne vyjít společně. 2] 23. června 2009. 3] Wei Jingsheng (1950) jako člen Rudých gard si za kulturní revoluce prošel celou Čínou, takže mohl z první řady sledovat neskutečnou bídu a hroznou beznaděj, do níž maoistická demence uvrhla čínský venkov. Tento "objev" ho v roce 1979 přivedl k vyvěšení - právě na Zdi demokracie - svého známého manifestu "Pátá modernizace - demokracie", za kterýžto zločin byl okamžitě zatčen a uvězněn. Za mřížemi v barbarském režimu střídajícím nucené práce a samotku strávil 18 let. Na svobodu vyšel v roce 1997, byl přinucen k exilu, nyní žije na Západě. 4] V květnu 1989 se Zhao Ziyang vyslovil proti vyhlášení stanného práva, jež masakr přímo umožnilo. Z tohoto důvodu ho Deng Xiaoping zbavil všech funkcí a nechal ho až do smrti dožít v domácím vězení (2005). V posledních letech svého života nahrával své paměti a úvahy na magnetofonové pásky, které později přepsal a v zahraničí vydal jeho důvěrný spolupracovník a tajemník Bao Tong. (Viz např. americké vydání Zhao Ziyang, Prisoner of the State, Simon & Schuster, New York, 2009.) 5] Známe to i z České republiky, viz prohlášení premiéra Sobotky z 24. dubna 2014 [pozn. překl.]. 6] V Číně je kolem půl miliardy uživatelů internetu! Možné politické dopady této skutečnosti nahánějí autoritám strach. "Díky počítači jsem teď v přímém styku s celým světem," píše Liu. "Něco, o čem se dříve člověku ani nesnilo. Počítač mi umožňuje sbírat materiál, setkávat se s dalšími kolegy, psát články, posílat je ihned tomu, kdo má zájem, všechno je o tolik snazší [...]. Internet dal veřejnému mínění nový elán, nové možnosti projevu, existuje úplně nová svoboda shromažďování se v kybernetickém prostoru." 7] Liu Xia je od té doby nelegálně, bez jakéhokoliv rozhodnutí soudu držena v domácím vězení, kde je jí upírána základní zdravotní péče. (V lednu 2014 byla se srdeční slabostí odvezena do nemocnice, ale druhého dne opět převezena zpět, pozn. překl.) 8] I jiným laureátům Nobelovy ceny za mír jejich vlády zabránily v cestě do Osla: Andreji Sacharovovi, Lechu Wałęsovi a Aung San Suu Kyi, tito však mohli za sebe alespoň někoho delegovat. 9] Czesław Miłosz, který věděl, o čem mluví, nás již před půl stoletím upozorňoval, že navzdory tomu, čemu bychom chtěli věřit, nejsou žádné naše tradice, ani právní či politické instituce neoblomnou zárukou proti zneužití moci státních úředníků: "Jak může brát člověk z Východu vážně lidi ze Západu, kteří si nikdy neprošli zkušenostmi, jež vás okamžitě učí relativitě vašich soudů a všech zvyklostí. Nedostatek představivosti, který z toho pro ně vyplývá, je konsternující. [...] Co někde někdy existovalo, může existovat všude." (Czeslaw Milosz, Zotročený duch, kap. II)

Simon Leys, vlastním jménem Pierre Ryckmans (1935-2014), je belgický spisovatel, esejista, literární kritik, překladatel a sinolog žijící od roku 1970 v Austrálii. Jeho bohaté, renesanční dílo psané francouzsky a anglicky se dotýká nejen Číny staré a "nové" - překlady Konfuciových Hovo, Shitaova Mnicha Okurky, Lu Xunovy Polní trávy, kritické eseje o maoistické a postmaostické Číně, kterými si v západní Evropě nadělal takové nepřátele, že dokonce vyzradili jeho skutečnou totožnost (v oprávněné naději, že nedostane vízum) - "Nové šaty Předsedy Maa", "Čínské stíny", "Lesní požár", "Lidská práva v Číně" a mnoho dalších, ale zabíhá hluboko i do svých oblíbených živlů: literatury a moře. Za sbírku literárních esejů Próteus a jiné eseje (2001) získal cenu Renaudot.

Simon Leys zemřel letos v létě, 11. srpna 2014.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1631