Marta Ljubková

Žeň žen 2013

Probírka loňskou "žní žen" je tak trochu vzpomínkou na mé působení v porotě prozaické Litery (pro mě letos třetí, poslední). Všechny knihy, kterým se tento text věnuje, totiž jejich nakladatelé do soutěže přihlásili - ale žádná se do nominované šestice nedostala. O třech z nich se mluvilo, nad jednou dokonce vypukl větší spor. Výběr próz čítá dva debuty: Lidmily Kábrtové Koho vypijou lišky a Aleny Mornštajnové Slepá mapa (obé brněnský Host); druhou prózu literární "naděje": Zázemí Jany Šrámkové (Fra); a dvě prózy etablovaných autorek: Terezy Boučkové Šíleně smutné povídky (Odeon) a Magdalény Platzové Anarchista (Torst). Do žně by přináležela i kniha Lorenc, zrady od Anny Zonové, letos jediné nominované prozaičky vedle Ivana Binara, Emila Hakla, Jan Němce, Ludvíka Němce a Jaroslava Rudiše - věnovat se jí budu v samostatné recenzi.

Nejambiciózněji se jeví prvotiny z hostovské produkce. Slepé mapy Aleny Mornštajnové jsou jediným rozsáhlým románem mezi zastoupenými knihami, a je zřetelné, že nakladatel měl velké plány; jak se píše na obálce, "zdá se, že její kniha bude podobným zjevením, jako byla kdysi Paměť mojí babičce Petry Hůlové". Srovnávat tyto romány bych si netroufla a nakladatelství dělá debutantce spíš medvědí službu. Nedávno jsem v Souvislostech vyjádřila naději, že v české literatuře dlouhodobě zabydlená rodinná historická freska je už na ústupu - a nyní ji dostáváme v plné síle s nápisem "událost".

Dějiny tří generací smýkaných dvacátým stoletím - v naší současné próze snad to nejotřepanější, co si lze představit - a Slepé mapy nenabízejí k tématu žádný nový přístup. Aby nedošlo k omylu: nečekám nový výklad. Otázkou zůstává, proč dále kupit historky osobní (početí, porod, dětství, láska, rozchod) ovlivněné dějinami velkými (první válka, nástup fašismu, odsun, komunistický puč, normalizace), nemá-li autor v ruce klíč, jak téma otevřít z neočekávané strany. Pokud se romanopisec či romanopiskyně pustí do takto vytěžené tematiky, chce to silné literární zbraně. Není nutné připomínat, že tím hlavním byl v případě Hůlové její mimořádný cit pro jazyk (samozřejmě svou roli sehrálo exotické prostředí plus pokus o mozaikovité podání příběhu z různých úhlů).

U Mornštajnové nenacházíme z výše zmíněného nic. Vypravěčka Alžběta žije v současnosti a v jisté chvíli osobního účtování podává sumu rodinných dějin. Každá generace si nese své dějinné trauma (netřeba znovu činit výčet); Alžběta se se svou matkou a babičkou cítí silně spjata - a to skutečností, že jejich křestní jména začínají na A. Tenhle osudový počátek, jakési znamení, však nevede k nijak překvapivým závěrům a stává se jen drobným spojníkem bez větší síly. Předvídatelné historické milníky, které podpírají děj, nakonec slouží jen jako dějinný štít pro trochu rafinovanější příběhy o rodinných láskách. Ta poslední, Alžbětina manželská, by se snad mohla v závěru otřást ve chvíli, kdy se otevřou archivy StB, v nichž by Alžbětin manžel Jakub mohl zjistit, že na něj jeho žena celoživotně donášela. My nicméně víme, že to bylo z čiré nutnosti (StB na ni "něco" věděla a vydírala ji), a tak byla v Jakubově spise jako zázrakem uvedena jen pod označením "jiné zdroje", zatímco hlavní udavačkou byl někdo jiný. Jediný jakžtakž originálnější motiv je v závěru elegantně uhlazen, ústí doslova v pohádku (spisy snad vyčistili laskaví předkové, kteří na Alžbětu dohlížejí z nebíčka?) a před Alžbětou se otevírá nový život, analogie novému životu, jenž se otevřel po roce 1989 všem. Ani náznak ironie, jen radostné smíření. Těžko pak uvěřit, že historie si s lidmi hraje své vlastní hry, když ani jasná kolaborace - byť vedená bojem o vlastní existenci - vlastně nic neplatí. Nejde o ideologii, ale o to, čemu Mornštajnové slouží - docela pěkně plynoucímu příběhu lásky: všechny hlavní postavy totiž nakonec nacházejí tu pravou.

Závěr, který se kruhem vrací k formulaci úvodu, potvrzuje cyklické plynutí času. Románu sluší sympatická věcnost, s níž Alžběta vypráví, je ovšem kombinovaná s průměrným, místy banálním jazykem ("Tak okusil teplo ženského klína, hebkost pleti a měkkost dívčích úst"; s. 29; "Půlhodinka chůze po městských chodnících se mi najednou zdála stejně nepřekonatelná jako cesta přes saharskou poušť"; s. 385), a tak usvědčuje román z velkých ambicí, které zůstávají nenaplněné. Autorka se výběrem tématu nutně musí porovnat s řadou jiných podobných děl, tady chyběla originalita alespoň v jednom ohledu.

Lidmila Kábrtová se s formou své prózy evidentně potýkala - a tím získala. Její forma je sice značně "formální", ale jako pevné kritérium došla naplnění. O co jde: na každou kapitolu si vyhradila přesně padesát slov. Koho vypijou lišky je záznamem osudu dívky El v dusivé době normalizace, navíc ve značně depresivní rodině. Opět: žádné tematické novum, nicméně limit, který si autorka dala, vede ke střízlivému, lakonickému vyjadřování, směřujícímu přímo k podstatě. Je to možná vnější aspekt, ten však značně pomohl sdělovanému. Stručnost dělá z kapitol minihistorky, které je nutné odvyprávět a ještě nezapomenout na pointu. Střídmé vyjadřování podtrhuje atmosféru šílené situace, dokresluje tak nejen domácí situaci, ale odkazuje i na danou dobu.

Navzdory tomu, že omezení počtem slov taky není Kábrtové "vynález", autorce se podařilo vytěžit z tohoto limitu téměř maximum. Jako cvičení stylu Lišky posloužily dobře, zářez do čtenářovy paměti však způsobí však spíš vědomé omezení než kniha jako celek. Jinými slovy: dílo podává zprávu o autorčině zkázněnosti, schopnosti tvorbu promýšlet, sledovat důsledně jeden nápad. Je to jakýsi prolog k románu, mezi-pokus, tréninkový výkon, po němž by měl následovat - máme-li o autorce prohlásit něco komplexnějšího - další, "plnohodnotný" kus.

Poznámky k románu je podtitul dalšího sledovaného díla, Magdalény Platzové Anarchisty. Platzová si tentokrát pohrála se stavbou své prózy, a z mnoha ohledů se věnovala samotné tematice psaní. Anarchista se skládá ze dvou částí, které propojují několik dějových a časových rovin. V první části (Americké stopy) Jan cestuje do New Yorku - v době, kdy probíhá Occupy Wall Street -, aby pátral po informacích o atentátu na průmyslníka a sběratele umění J. C. Kolmana, jehož osud autorka staví na reálných základech. Jan chodí po archivech, nachází dopisy, záznamy, aniž bychom přesně věděli, proč to dělá. Už v této části se dotýkáme osudů anarchisty Andreje B., druhé ústřední figury, na niž směřuje pozornost část druhá, krátká sumarizace životního osudu Andreje a jeho (sou)družky Luisy. Oddíl je označen jako Josefův sešit - Josef je Janův přítel, který spáchá sebevraždu, a snad kvůli němu Jan odjíždí do New Yorku, nicméně motivace a poslání jednotlivých postav ze současnosti autorka značně rozmlžuje, nebo snad záměrně nerozpracovává, jsouc kryta žánrovým označením svého díla.

Kniha je vybudována na záměrných paralelismech mezi životem dnes a na konci devatenáctého století, přičemž nade vše staví témata svobody, lásky a tvorby. Což je ostatně podstatnější než konstrukce samotného příběhu, zejména částí o pátrání po minulosti - detektivní principy v současné próze nepatří k nejinvenčnějším. Proto i první, pátrací část, protkaná navíc podivnou love story s emigrantkou, která je záhada sama, působí mnohem slaběji než druhá část, v níž se autorka dostává k otázkám svobody (a ostatně i lásky) na mnohem méně konvenčním modelu. Jistá fragmentárnost druhé části ji také vede ke sporému a údernějšímu stylu vyprávění. Jako by ve spěchu, pod tlakem plynoucího času "naškrábaný" Josefův sešit má v sobě mnohem víc naléhavosti než Janovo do sebe zahleděné, často až kňouravé chození New Yorkem. Je to vlastně působivý kontrast: kde poměrně slušně si žijící Jan naříká nad svojí samotou, tam Andrej obětuje svůj život "ideálům svobody". Možná proto také v první části nacházíme více literárních klišé (milostné dialogy sbližování s Ilanou, setkání s bývalou ženou ad.) a bonmotického způsobu psaní (milostné dialogy Andreje a Luisy) než ve druhém, prostém a přitom naléhavějším oddíle.

Nakonec se Platzové trefně daří zamýšlet se nad tématy chudoby a bohatství, svobody, aniž by mentorovala nebo zjednodušovala. Za nejosobnější však přes to vše považuji téma literární tvorby. Poprvé se explicitně objevuje ve střetu literárního kritika ze staré školy s konceptem kurzů tvůrčího psaní. Opozice mladých jako by vysvětlovala onu "nedokončenost" Anarchisty: "Tvrdíš, že už se nepíšou velké romány, ale ty je prostě jen nevidíš. Všechno vztahuješ jenom k sobě, ke svojí vlastní zkušenosti." (s. 64) Josef, který se později zabije, nedokáže psát o veselých věcech (s. 122), a téma vyústí ve druhé části, kdy Luisa završuje svůj život prací na autobiografii: "O svých milencích si piš, co chceš, ale fakta musíš mít přesně, jinak tě roznesou. A co se stylu týče, zkus popsat věci také trochu zvenku, nejen jak je vidíš ty." (s. 179)

Anarchista je próza-koncept. Je to opatrná hra se žánrem a jeho možnostmi. Nejsem si zcela jistá, že by další krok - tedy víc než poznámky - předčil tento náčrt.

Téma psaní - a psaní "sebe" - to je také jakási soudobá varianta na Němcové Babičku, novelka Jany Šrámkové Zázemí. Sice na kapitoly a oddíly dělený, přesto poměrně monolitický text, který také pracuje s navazováním generací, tentokrát nikoliv na epické, kauzálně chronologické linii, ale na motivech vnitřní provázanosti, nahodilých asociací i hlubokých souvislostí.

Šrámkové psaní je osobní a intimní, svou otevřeností upomíná na autobiografické psaní, které ovládlo českou prózu přelomu tisíciletí, tentokrát je to však ženský hlas, navíc hlas mladé matky. Próza se místy cyklí do sebe, to když autorka opakovaně pochybuje o tvorbě knihy, kterou držíme v ruce ("Přece víme, že tohle psát neumíš a umět nebudeš, tak proč"; s. 14), což působí jako manýra, autorské rozpaky. Jsou však vyváženy lyrickým přístupem k obvykle epicky zpracovanému souboru témat, v němž právě dominují rodinné vztahy.

Kniha začíná oslovením babičky ("Píšu Tvůj příběh, babičko"; s. 13), ale vypravěčka ve skutečnosti představuje svůj příběh, paralelismus osudů je tu naprosto zásadní, navzdory historické situaci jde o situaci člověka jaksi uvnitř. Přes vzpomínání se dostává k sobě samé, a tak vlastně - paradoxně - završuje i příběh svých předků. Rodina tu není vnímána jako něco lineárního, v čase po sobě následujícího, ale jako konvolut obrazů, chutí, vůní, zážitků, formujících její členy.

Při veškeré kryptičnosti je Šrámková místy až příliš návodná, nabízí nám na stříbrném podnose způsob, jak ji číst ("A z vyprávění zbyl zas jen ten rámec. Vnější zápletka, která mě na knihách nebaví. Události, kolize, krize, peripetie. A pak jakási úleva, že přišel konec, a překrýt to novou epizodou"; s. 114), příliš se ve svém psaní omlouvá a vysvětluje. Kdyby se spolehla na ryzí emocionalitu svých obrazů, nemusela by tak moc akcentovat onen "rámec", jemuž se sama vysmívá.

Rámcem povídkové knihy Terezy Boučkové je smutek - ve třinácti Šíleně smutných povídkách nám ho předkládá tolik, až z toho jde hlava kolem. Trýzně, které kolem sebe nachází, jsou původu reálného, prožitého i odpozorovaného, a sem tam trochu dokonstruovaného, zejména jde-li o nutnou pointu. Tak žena v první povídce vypráví o tom, jak byla na hromadě uhlí ve sklepě znásilněna, ale když se dozvíme o její životní zahořklosti, snad i uvěříme tomu, že si na to uhlí lehla dobrovolně. Emil v povídce druhé je prototyp životního ztroskotance, takového prosťáčka, který přišel o auto, mobil, prostě o všechno, až o něm Boučková vypráví doslova pohádku - o tom hloupém Jankovi, co se mu všechno stalo. Workoholik ing. Mrázek by se radši zastřelil, než aby poslouchal sousedovu sekačku, jenže mu manželka vyndala z pistole náboje - takový je to smolař. Těžko se ubránit ironii ve střetu s takovou studií smutku, vztahů, přátelství, bezdětnosti, vyhoření - těžko nesměřovat tuhle ironii na autorský záměr.

Šíleně smutné povídky odkazují svým názvem na pohádku a i líčení životních ztroskotání je často takové pohádkové, postavy jsou vždycky jenom oběti - svých sousedů, přátel, manželů. Soucítit s nimi těžko, chápat je ještě hůř. Co si s takovou dávkou beznaděje počít? Smutek je všude kolem nás. Reálnost příběhů Boučková akcentuje prostým jazykem bez detailů a zbytečných obrazů, jde rovnou ke (smutné) věci. Strohé věty na hrdiny padají jak balvany a zavalují je svou (jejich) beznadějí. Na závěr úderná pointa v jedné větě, v jednom slově - dobře jim tak.

Záložka knihy slibuje ironii, paradox a veselí. Čteme spíš směšnost a konstrukt, až to bolí. O smutku se totiž v tomhle souboru dozvídáme nejméně ze všeho. A paradox je spíš recenzentský - volám po autorském gestu, a když přijde, tak se vyděsím.

Poučila jsem se od Magdalény Platzové, a nevolám po velkém románu (ostatně to od recenzentů vyžadoval i spisovatelský manifest "12 odstavců o próze", jehož spoluautorkou byla Jana Šrámková). Vyžaduju - řekněme - jen jedno: vyčíst z knihy důvod, proč vznikla. A pořádný důvod, ne touhu udělat "zjevení". A tak se chystám na žně 2014. Pokud se z toho do té doby nezjevím...

Literatura

Tereza Boučková: Šíleně smutné povídky. Praha, Odeon 2013. | Lidmila Kábrtová: Koho vypijou lišky. Brno, Host 2013 | Alena Mornštajnová: Slepá mapa. Brno, Host 2013. | Magdaléna Platzová: Anarchista. Praha, Torst 2013. | Jana Šrámková: Zázemí. Praha, Fra 2013.

Marta Ljubková (1975) je divadelní dramaturgyně a literární kritička. Spolupracuje s režiséry v několika divadlech, pracuje jako dramaturgyně v Národním divadle a externě vyučuje na pražské DAMU.