ROZHOVOR • Souvislosti 3/2014


„Ze své výminkářské lavičky potřebuju vědět, která bije“ (S literární historičkou Jaroslavou Janáčkovou o dětství v Havlíčkově Borové, o ideálech a iluzích, o Felixi Vodičkovi a Boženě Němcové, o četbě a čítankách) (připravila D. Iwashita)


"Ze své výminkářské lavičky potřebuju vědět,

která bije"

(S Jaroslavou Janáčkovou o dětství v Havlíčkově Borové, o ideálech a iluzích, o Felixi Vodičkovi a Boženě Němcové, o četbě a čítankách)

Jaká četba vás provázela v mládí, co a jak se četlo u vás doma?

Moji rodiče pocházeli z velkých hospodářství v Borové, ale mé dětství - a možná i životní postoje - trvale poznamenala jejich vzpoura. Odmítli čekat, jestli se tatínek, prvorozený z Musilových dětí z čísla 66, dočká dědičného statku, a udělali se pro sebe. Když mně byly asi tři roky, koupili si na dluh a částečně asi z maminčina věna chalupu čp. 55, tatínek tehdy dostal z domova svůj podíl - okolo devíti hektarů polí a luk. Začátky měli těžké. Trvala ještě hospodářská krize, ale i později, až do války, vázl odbyt všech výpěstků včetně brambor a žita, erbovních produktů naší části Vysočiny. Pak zase na léta vládly povinné dodávky, to byly věčné starosti, jak co splnit, aby nepřišly pokuty a jiné strasti. Chalupa, která měla ve štítě rok 1878, potřebovala novou střechu, podlahy, v obci se rozváděl elektrický proud, s tím bylo pořád nějaké vydání, pak tatínek pokládal za samozřejmé, že jediný kůň má mít svou stáj - byl ze selského uvyklý práci s koňmi, a jen s kravským potahem obdělávat pole odmítal... Všecky rodičovské rozepře, co si pamatuju, souvisely se splácením dluhů - na čem ještě šetřit, co si odepřít. Jediná dcera - sourozenci nepřišli - byla v očích rodičů dědičkou všeho, co s krajním sebezapřením budovali, ale také odmalička jejich pravou rukou a pomocnicí. - Rádio jsme měli až po pěta... čtyřicátém, noviny se nepředplácely; když občas přišla před volbami do chalupy hromádka předvolebních lístků a já se táty ptala, co s tím vším, odpovídal: To se nás netýká, my musíme dbát o pole a o dobytek, to nás živí. Knížka u nás bývala nejspíš půjčená (velkou čtenářkou byla maminka), pro mne se k Vánocům objednával jeden z titulů, které ve svém zásilkovém katalogu nabízelo nakladatelství Neubert a synové...

Zásadní změna nastala, když jsem začala pro mámu chodit do místní obecní knihovny; tam mi jednou pan učitel Štěpán Tecl v roli knihovníka strčil do bezradné ruky nějakého Jiráska. Do toho se začetla maminka a já s ní, koncem války jsme měly tohohle autora v malíčku. Já si hned nato v gymnazijní knihovně objevila Julia Zeye...ra a přečetla jsem všecko, co tam od něj bylo. Přečíst jeden titul od jednoho autora je taková ochutnávka (pokud se nejedná třeba o Erbenovu Kytici). Teprve naskrz čtený spisovatel objevuje člověku svět.

Do jaké míry rodiště a dětství v Havlíčkově Borové určilo vaši dráhu literární historičky, editorky a učitelky, která se po celý život soustavně věnovala zejména české literatuře 19. století?

Sochy Karla Havlíčka na borovském náměstí jsem se v raném dětství až trochu bála - osoba tak vysoko nad lidmi a tak jakoby nesmlouvavá. První přiblížení přišlo s nějakou výzvou někam vstoupit na začátku protektorátu. Ptám se táty, co mám dělat; prý ať si jdu přečíst, co je napsáno dole na pomníku Karla Havlíčka. (To je z Mé písně: Přislibujte si mně, / poroučejte si mně, vyhrožujte si mně, / přece zrádcem nebudu!)

Když jsem se octla na vysoké škole a hledala témata diplomní, pak kandidátské práce, v mé blízkosti už se tímto klasikem zabývala Marie Řepková, s ní jsem se spřátelila - havlíčkovské látce jsem se věnovala jen jako odborný čtenář a učitel literatury. Až za normalizace, za přibývajícího úpadku kulturní paměti, jsem se pokusila představit Havlíčka jako osobnost výborem z dopisů; ediční námět pro Listy ze strmých cest v ediční péči Věry Menclové jsem nakladatelství Kruh v Hradci Králové odevzdala krátce před tím, než jsem se v roce 1981 octla na koronárce, a knížka po mnoha průtazích, jejichž důvody jsem mohla jen tušit, vyšla až s vročením 1990 s názvem Strmé cesty a utonula v tehdejších nepřehledných haldách knih; mezitím už byl v oběhu objevný dvousvazkový výbor Alexandra Sticha z celého Havlíčka, vydaný v Československém spisovateli roku 1986 v ediční řadě Klenotnice pod titulem Dílo I a II.

Co jsem si odnesla z domova pro odborné studium literatury, byl zcela nepředsudný zájem o takzvané lidovky: Baara, Klostermanna, Jiráska, Raise a další. V monografii o Aloisi Jiráskovi jsem si jako osu výkladu zvolila autorovu strategii střídající psaní "pro každého" a pro kultivované čtenáře. Bohužel teprve koncem osmdesátých let jsem si dopřála několik výletů do ještě nižších hladin populární produkce z předělu století, ale v tom jsem nemohla pokračovat, když jsem se po listopadovém převratu vrátila k učitelskému působení na filozofické fakultě. V ten čas jsem pokládala za svou povinnost hledat přitažlivé hodnoty pro studenty, všestranně tehdy znejistělé, uvnitř kánonu. Spolu jsme se poznaly v semináři věnovaném umělecké kultuře z předělu 19. a 20. století. Slibně začínal seminář věnovaný recepci Maurice Maeterlincka v českém prostředí... Ale dlouhodobě se po listopadu ujala v mé pedagogické práci až teprve Božena Němcová.

Vrátím se ještě k vašemu rodišti. Na Vysočině je mnoho enkláv, kde si lidé dodnes udrželi silnou křesťanskou víru - katolíci i evangelíci. Jaké náboženské tradice a duchovní atmosféru jste v dětství vnímala vy?

Naše rodinné prostředí bylo vlažně katolické až ateistické. Moje babička mě zásobovala vzpomínkami na to, jak to chodilo na borovské faře za jistého faráře Moravce a jak trefně o tom "Nemravci"Záři psával Filip Dobrovolný. To byl borovský rodák, který se z tkalce vypracoval na novináře (svou kariéru končil v roce 1930 jako senátor za komunistickou stranu). Na naší škole mu v jednu chvíli pověsili pamětní desku, v jinou chvíli deska zmizela, jak to bývá. Babička byla selka, ale Dobrovolného obdivovala: Podívej, obyčejnej "kadlec", a kam to dopracoval, to byl kos, nikoho se nebál...V dětství se moje máma se mnou loučila před spaním radou, abych se pomodlila - třeba jen Andělíčku, můj strážníčku. Kdyby tam nahoře nic nebylo, dodávala, tak budeš dobře usínat, je to jako písnička. A kdyby tam někdo byl, pak ti modlitba pomůže... Když jsem v neděli po ránu odmítala vypravit se do kostela s kamarádkami, které chodily v houfu a pravidelně, tatínek mi domlouval, jen ať jdu, ať nerostu jako dříví v lese. Někdy jsem nezdvořile namítala, proč nejde také on, a dověděla jsem se, on že už to má za sebou. - Jednou jsem byla ve škole - už nevím kým - přísně pokárána. V neděli předtím se konala u nás v kostele nějaká důležitá slavnostní mše. Kolem oltáře se pohybovalo mnohem víc duchovních a jejich pomocníků, než bývalo zvykem. Jako děti školou povinné jsme tu slavnost měly obdivovat. Ale já se vyslovila, že mi to připadalo jako nepovedené divadlo. - Co mě ranilo doživotně, byla útěcha našeho pana faráře v řeči nad otevřeným hrobem mého táty. Prý koho Pánbůh miluje, toho křížem navštěvuje...

V kostele jsem však nevynechávala půlnoční a oslavy Vzkříšení. Při půlnočních mohl mít člověk na papírcích vypsána jména kluků, o které měl zájem, v jistou magickou chvíli se jeden papírek vytáhl, a děvče mělo o kousíček blíž ke svému štěstí. Za války bývaly půlnoční vpodvečer, to už bylo míň tajemné. Ale když jsme pak z takové podvečerní půlnoční vyšli v roce 1944 na borovské "korzo", poprvé k nám promluvil někdo z partyzánů, delší dobu již rozptýlených po lesích kolem Borové. Nevím, o čem byla řeč, ale pamatuju si dodnes pocit, že se láme čas. - Vzkříšení se slavilo u nás, co pamatuju, slavnostní obchůzkou kolem kostela v doprovodu hudby. K nepsaným pravidlům patřívalo, že děvče si poprvé k této příležitosti oblékalo nové šaty - i kdyby lilo a vítr klobouk z hlavy rval. Pro mne snad nejpodmanivější byla v této chvíli roku představa Kristova zmrtvýchvstání: zem se obracela, shonkovaly se brázdy k sázení brambor. Otevřená země vydávala vůni a byla plná příslibů. Příběh Kristova ukřižování a zmrtvýchvstání se pro mne dál někde strašně blízko. Když pak jsem k tomu všemu poznala ještě Erbenův Poklad, mou citlivost vůči této chvíli to znásobilo...

[...]

Celý třicetistránkový rozhovor s Jaroslavou Janáčkovou, doplněný dvěma desítkami archivních fotografií, si přečtete v čísle 3/2014.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1677