Ricardo Piglia

Teze o povídce

I.

Čechov si do deníku zaznamenal následující historku: "Muž jde v Monte Carlu do kasina, vyhraje milión, vrátí se domů, spáchá sebevraždu." V jádře té budoucí nenapsané povídky je zkoncentrována klasická povídková forma.

Zápletka - opak předvídatelné, konvenční sekvence (sázka / prohra / sebevražda) - tu je prezentována jako paradox. V Čechovově historce je příběh sázky odtržen od příběhu sebevraždy. Toto odtržení je klíčem k popisu podvojnosti povídky jakožto formy.

První teze zní: povídka vždycky vypráví dva příběhy.

II.

Klasická povídka - Poe, Quiroga - vypráví v popředí První příběh (příběh sázky) a současně potajmu buduje Druhý příběh (příběh sebevraždy). Povídkářské umění spočívá v tom, že autor umí do švů Prvního příběhu zakódovat Druhý příběh. Ve viditelném vyprávění se skrývá tajný příběh, odvyprávěný elipticky a fragmentárně.

Překvapivého účinu se dosahuje, když se závěr Druhého příběhu objeví na povrchu.

III.

První a Druhý příběh se vyprávějí odlišně. Pracovat se dvěma příběhy znamená pracovat se dvěma různými kauzálními systémy. Tytéž události simultánně vstupují do dvou navzájem protichůdných rámců narativní logiky. Hlavní složky příběhu plní podvojnou funkci a uplatňují se v jednom a ve druhém příběhu odlišně. Body, kde se protínají, tvoří základy, na nichž je povídka vystavěna.

IV.

Krátce po začátku Borgesovy "Smrti a kompasu" se hokynář rozhodne vydat knihu. Její raison d`ętre tkví v tom, že je nepostradatelná pro rámec tajného příběhu. Jak vše uspořádat, aby byl gangster typu Reda Scharlacha znalcem složitých židovských tradic a aby na Lönnrota dokázal nastražit mysticko-filosofickou past? Autor - Borges - mu tu knihu zaopatří, aby se gangster mohl poučit. Zároveň použije První příběh, aby tuto funkci knihy zastřel: kniha tu je zdánlivě v souvislosti se zavražděním Jarmolinského jako odraz ironické shody okolností. "Jeden z těch nakladatelských hokynářů, kteří vystihli, že si kdokoli nakonec koupí jakoukoli knihu, vydal v té době v populární edici Dějiny sekty Chasídů." Prvek nadbytečný v jednom příběhu je zcela zásadní ve druhém. Hokynářova kniha (podobně jako svazek Tisíce a jedné noci v povídce "Jih" nebo jizva ve "Tvaru meče") je příkladem ambivalentní matérie, díky níž může mikroskopický vyprávěcí mechanismus příběhu fungovat.

V.

Povídka je vyprávění, které do sebe pojímá utajené vyprávění.

Nejde přitom o skrytý smysl, závislý na interpretaci - jedinou hádankou tu je enigmaticky odvyprávěný příběh. Příběh se vlastní strategií staví do služeb kódované narace. Jak povědět příběh, zatímco se vypráví jiný příběh? V této otázce jsou synteticky shrnuty technické obtíže povídky.

Druhá teze: utajený příběh je klíčem k povídkové formě.

VI.

Moderní verze povídky, jak se odvíjí od Čechova, Katherine Mansfieldové, Sherwooda Andersona, Joyceových Dubliňanů, se vzdává překvapivého závěru a uzavřené struktury; živí mezi oběma příběhy napětí, aniž by je kdy vyřešila. Tajný příběh se teď vypráví ještě útržkovitěji. Klasická povídka v Poeově stylu vyprávěla příběh a současně oznamovala, že tu je i druhý příběh, moderní povídka vypráví dva příběhy, jako by byly jedním.

Hemingwayova "teorie ledovce" je první syntézou tohoto transformačního procesu: to nejdůležitější se nevypráví. Tajný příběh je vybudován z nevyřčeného, z implikací a aluzí.

VII.

Hemingwayova přelomová povídka "Velká řeka s dvěma srdci" kóduje Druhý příběh (dopady války na Nicka Adamse) natolik, že celý text působí jako triviální popis rybářského výletu. Veškeré své dovednosti Hemingway vkládá do hermetického odvyprávění tajného příběhu. Umění elipsy využívá natolik mistrovsky, že nás dokáže upozornit na nepřítomnost druhého příběhu.

Co by Hemingway provedl s Čechovovou historkou? Precizně a podrobně by popsal hru a atmosféru hazardu, techniku sázek, kterou hráč sleduje, a hazardérovu volbu v pití. Nikde by nezmínil, že se ten muž chystá spáchat sebevraždu, ale přitom by tu povídku psal tak, jako by to čtenář už věděl.

VIII.

Kafka vypráví tajný příběh jednoduše a jasně a viditelný příběh vypráví kradmo, až se mu promění v cosi záhadného a temného. Tato inverze je podstatou "kafkovské atmosféry".

Příběh sebevraždy z Čechovovy historky by Kafka postavil do popředí a vyprávěl by jej jako cosi dokonale přirozeného. Ohniskem děsivosti by bylo sázení, vylíčené elipticky a hrozivě.

IX.

Pro Borgese je Prvním příběhem žánr a Druhý příběh je pokaždé stejný. Aby utlumil nebo zakryl monotónnost onoho utajeného příběhu, využívá Borges narativních variant, které mu žánr nabízí. Touto procedurou jsou vybudovány všechny Borgesovy povídky.

Viditelný příběh z Čechovovy anekdoty by Borges odvyprávěl v souladu s (lehce zparodovanými) stereotypy jisté tradice nebo žánru. Například jako partii las tabas mezi gauchos na útěku vzadu za skladištěm na prériích Entre Ríos, odvyprávěnou starým kavaleristou, který sloužil pod Urquizou a přátelil se s Hilariem Ascasubim. Příběh sebevraždy by pak byl příběhem vystavěným z dvoutvářnosti a ze zhuštění celého lidského života do jediné scény či jediného skutku, který určí osud dotyčného.

X.

Základní variace, kterou Borges do dějin povídky uvedl, spočívala v tom, že kódované budování Druhého příběhu učinil tématem vyprávění. Borges líčí manévry člověka, který z materiálu viditelného příběhu zvráceně buduje tajnou zápletku. Ve "Smrti a kompasu" je Druhý příběh Scharlachovou úmyslou konstrukcí. Totéž platí o Azevedu Bandeirovi v "Mrtvém muži" a o Nolanovi v "Námětu o zrádci a hrdinovi".

Borges (podobně jako Poe či Kafka) věděl, jak proměnit problémy narativní formy v historku.

XI.

Povídka je vybudována tak, aby nechala dovedně vyjít najevo něco, co bylo doposud skryté. Reprodukuje neustále obnovované hledání jedinečného prožitku, který by nám umožnil spatřit pod matnou hladinou života skrytou pravdu. "Okamžik zření, díky němuž objevujeme neznámé nikoli ve vzdálené terra incognita, ale v samotném jádře bezprostřednosti," napsal Rimbaud.

Toto profánní osvícení se stalo formou povídky.

Z autorizované anglické verze "Theses on the Short Story" (New Left Review 70, 2011, s. 63-66) s přihlédnutím ke španělskému originálu (ze souboru Formas breves, Buenos Aires 1999) přeložil Martin Pokorný.

Argentinský spisovatel Ricardo Piglia (1941) patří k nejvýznamnějším latinskoamerickým autorům. Je emeritním profesorem Princetonské univerzity. Vydal pět románů, šest souborů povídek a řadu esejů, v roce 2012 obdržel Premio Literario Casa de las Américas. Česky vyšlo v překladu Jana Hlouška Umělé dýchání (Paseka 2014).