Denis Molčanov

O obci a lidech

(Fernand Pouillon a vášeň stavitele)

"Život architekta znamená zůstat na stavbě, v přímém kontaktu s dělníky, stát se i jejím promotérem - tomu já říkám život architekta. Dnes se vše pohříchu dělí mezi koncepcí a technologiemi, mezi koncepcí a realizací a výsledek je něco neuvěřitelného: ti, kdo stavbu vymýšlejí, neznají ty, kdo ji staví. Někdo mi řekl: 'Sedm set nás rozkreslí všechny plány, pak to dáme stavařům a ti to zas v osmi stech lidech postaví.' Není to šílené?!

Kdybych navrhl pro přítele vilu a nedohlížel na všechny práce, bude z vily monstrum, plány, byť sebepřesnější, nedokáží zaplnit ten ohromný prostor ležící mezi nákresem a samotnou realizací. Když stavíte, tak se stavbou obcujete, hladíte ji. Takovým pohlazením často vyřešíte problémy, které ani nelze rozkreslit, zvláště pak v zemích, kde všechno funguje domluvou, kde si nepotrpí na preciznost, což mně vlastně vyhovuje, protože raději dělám s lidmi, kteří jako já žijí na stavbě, a tak k ní přispívají.

Smrt architektury, to je mistr díla, jenž předá plány vykonavatelům, kteří už dál o stavbě nepřemýšlejí. Stavba, to je způsob, jak společně přemýšlet a hlavně jak co nejvíce navýšit hodnotu domu. Viděli jste mě na stavbě, viděli jste, jak mě mají kolem mě rádi, i když se na ně zlobím nebo jsem nevrlý, to všechno dělá stavbu."

(Fernand Pouillon v rozhovoru pro Benátské bienále 1982, na kterém získal hlavní cenu v oboru architektura)

Fernand Pouillon (1912-1986) byl mimořádný architekt a urbanista, též přezdívaný "Savonarola architektury", jenž celý život razil ideu "mistra díla" a tento jediný titul si i nárokoval - zůstat věrný tradici starých stavitelů a zároveň dál vyvíjet nové a nové stavitelské postupy, od financování po konstrukci. Ve chvíli, kdy se evropská architektura pod tíhou kolektivní víry v pokrok otáčela zády ke starým formám a pravdám, Pouillon se odmítl jen tak odstřihnout od hlubokých historických významů, od velikosti architektury a harmonie starých lidských obcí, naopak, navzdory obrovským tlakům prokázal prozíravost, sílu vůle a nezávislost mysli, což z něj dodnes činí velkého člověka a stále platného myslitele.

Jeho mimořádná stavitelská vášeň se nenesla v megalomanském duchu jakéhosi "Pouillona Velikého", z čehož byl často obviňován, ale z vnitřní potřeby jednat, strhnout s sebou ostatní, vrhnout se do šíleného tempa společně prožívané akce. V ní tento muž plný úzkosti a pochybností patrně hledal své vykoupení, duchovní vertikálu.

Architektura a obec ve své zásadní rozličnosti pro něj nebyly výrazem geniality jednoho tvůrce, nýbrž lidské společnosti jako takové, souhrnu zvyků a tradic, časem a zkušenostmi nastřádaných vědomostí, technik i duchovního vzletu, kterým architekt nakonec dá formu, rytmus, proporce s cílem zbudovat celek příjemný, živoucí, harmonický, vždy ve službě společenství, včetně sociálně nejslabších.

Pouillonova výrazovost, kterou se jeho architektura skví a jejíž formy dosahují nadčasovosti velkých stylů, však není ani dílem jednoho muže, jako spíš výsledkem týmové spolupráce pod jeho vedením. Ještě dnes je v jeho díle vidět zapálení, obětavost a hrdost všech těch, kdo k němu přispěli, k architektuře důstojné a velké, která přesto vyniká citlivostí a lidským přístupem.

* * *

Ferdinand Pouillon, řečeno velmi zjednodušeně, patřil k lidem, kterým se v životě stále něco velkého děje. Někdo by v křišťálové kouli pátral po neviditelné ruce osudu, jinému jeho psané dílo (kromě Divokého kamení napsal též poněkud nekorektní Vzpomínky architekta), dochovaná veřejná vystoupení a další dobová svědectví postačí k tomu, aby zjistil, že tato výbušná osobnost zkrátka často volila radikální řešení, čímž pochopitelně vyvolávala silné reakce v okolí - spolupracovníci ho uctívali, konkurence nesnášela, média pronásledovala, davy mu záviděly.

Svůj první dům postavil ve dvaadvaceti letech v Aix-en-Provence, tehdy ještě - stejně jako Le Corbusier - bez diplomu architekta, kterého až do vichystického období za druhé světové války nebylo zapotřebí (titul obhájil až v roce 1941). Jih Francie, Provensálsko a vůbec celá středomořská pánev je jeho nejoblíbenějším působištěm a ve světle toho, co se mu přihodilo v okamžiku, kdy se rozhodl rozšířit svou činnost i do Paříže, lze také říci, že i nejbezpečnějším: zevrubně ji znal, cítil, miloval. Vděčíme mu nejen za dostavbu marseilleského letiště, na němž pracoval s Augustem Perretem a které po mistrově smrti sám dokončil, ale i za přestavbu starého města v Marseille, za mnoho dalších obnov staré zástavby, za novostavby v blízkém i vzdálenějším okolí.

Fernand Pouillon nebyl jen originálním tvůrcem plánů, ale stavitelem, který odmítal moderní specializaci, dělení oborů. Nejraději realizoval své návrhy sám. Těsně po druhé světové válce a v padesátých letech se velkou měrou podílel na výstavbě nových, tolik potřebných obytných komplexů. Neustálé promýšlení, jak ještě víc "zpříjemnit bydlení člověku", z něj činí velmi oblíbeného a žádaného architekta, důvěrná blízkost k řemeslu, přítomnost na stavbě zase způsobovala, že měl často nejlepší ceny, a to přesto, že v době, kdy suverénně vládl železobeton, on své čtvrti stavěl z tesaného kamene (!), skla, keramiky, kovu v úzké spolupráci se sochaři, krajináři atd. V jeho bytech se dodnes dobře bydlí, známé je tzv. Pouillonovo schodiště s jemnějším odstupňováním, ve spirále. Jeho čtvrti jsou plné zeleně, garáže pod zemí, často je přítomna tekoucí voda... Fernand Pouillon nikdy neodmítal zakázky na takzvané sociální bydlení a i levným bytům se snažil vtisknout originální ráz, jistou monumentalitu, protože "není důvod, proč by chudší lidé nemohli žít v důstojném prostoru, s výhledem na něco vznešeného". Poměrně mladý "mistr díla" záhy získává zakázky v Alžírsku (tehdy ještě francouzském) na velké bytové komplexy, staví i pro íránského šáha. Má čím dál širší záběr, jeho stavby se kromě velmi krátkých dodacích lhůt vyznačují citlivým vsazením do krajiny, rovnováhou architektonických celků vycházejících z přísné harmonie proporcí, použitím ušlechtilých materiálů.

V polovině padesátých let Pouillon expanduje do pařížské oblasti, kde věren potřebě kontrolovat své realizace od počátku do konce zakládá s partnery developerskou společnost CNL, v níž se stává hlavním architektem a také spoluinvestorem. Na to však, co bylo ještě před válkou a za války běžné, neměl podle nové legislativy právo. Realizuje několik významných obytných celků na pařížské periferii, avšak v roce 1961 se coby šéfarchitekt stává jedním z hlavních viníků "Skandálu CNL": banky poskytující úvěry náhodou zjistily, že na účtech společnosti, jež od budoucích majitelů bytů v Point-du-Jour vybírala peníze na financování stavby, není dostačující a hlavně deklarované krytí. Fernand Pouillon je spolu se čtyřmi dalšími zatčen a obviněn z defraudace a falšování účetnictví. Pouillon, jehož jedinou vinou, jak se později šetřením ukázalo, bylo to, že finančnímu stavu společnosti nevěnoval dostatečnou pozornost, jelikož jako hlavní architekt měl před zahájením stavebních prací úplně jiné starosti, je po rozsudku (1962) nejdříve hospitalizován s diagnózou tuberkulózy (ve skutečnosti šlo o měňavkovou úplavici přivezenou z Íránu). K velkému překvapení však z detence utíká - oknem a v pyžamu - a díky kontaktům z dob svého působení ve francouzském Alžírsku využívá tzv. Sítě Jeanson (tajná síť francouzských levicových intelektuálů podporující alžírskou Frontu národního osvobození) a několik měsíců se ukrývá ve Švýcarsku a Itálii. Když zjišťuje, že se z úkrytu nezmůže na účinnou obhajobu, vzdává se a nastupuje k výkonu trestu (1963). Předtím ovšem stačí prodat veškerý svůj majetek a uhradit tím dlužnou částku - jeho stavba bude nakonec předána s tříletým zpožděním, ovšem do vězení nastupuje jako zcela zruinovaný člověk.

V trestním zařízení - "aby se nezbláznil" - začíná pracovat na svém architektonickém manifestu, románu Alfa a omega, z něhož se postupem času stanou Divoké kameny, jejichž děj je vsazen do zlatého období rané cisterciácké architektury, kterou sám Le Corbusier prohlásil za jeden z architektonických divů světa, vzor esteticky čisté a zároveň plně funkční architektury, příklad výjimečně přímočarého skloubení hmoty, linií, materiálu a ducha. O podobné inspiraci hovoří ostatně i zde publikované svědectví dalšího velkého architekta, tentokrát současného, Angličana Johna Pawsona, autora návrhu cisterciáckého kláštera Matky Boží v Novém Dvoře u Toužimi.

Pouillon v Divokých kamenech definuje na postavě cisterciáckého mnicha-stavitele vlastní pojetí teoretického přístupu a praktické práce "mistra díla", toho, kdo vede stavbu od koncepce in situ, přes hledání vhodného kamene, jeho zpracování, po fyzickou realizaci, tj. položení prvního kamene, neboť "mistr díla" nemůže zasvětit celý svůj život jediné stavbě, jeho "povolání" ho nutí pokračovat dál.

Je obdivuhodné, jakou shodou okolností byl námět Pouillonovy knihy vlastně umožněn. Kvůli Velké francouzské revoluci, jež vedla k téměř úplnému potlačení řeholního života na území Francie, exodu řeholníků a prodeji církevního majetku, se uchovalo velmi málo původní klášterní architektury. Tímto způsobem přišla západoevropská kultura o umělecké skvosty, jakými byly kláštery v Cluny, Cîteaux, Grande Chartreuse... Na jihu Francie však rabování a řádění revoluční vlády zázrakem přežily takzvané Tři sestry provensálské - cisterciácké kláštery postavené ještě v raném období řádu: Silvacane (zal. 1144), Sénanque (1148) a Le Thoronet (1160). Studiu toho posledního zasvětil Fernand Pouillon značnou část energie a času, disponoval bohatým materiálem ke zpracování, takže když byl po ročním pobytu za mřížemi ze zdravotních důvodů propuštěn, přinesl nakladatelství Seuil hotový text, který po svém vydání slaví nečekaný úspěch a získal též literární cenu Des Deux-Magots (1965).

Kvůli "Skandálu CNL" a k velké radosti železobetonářského lobby byl Fernand Pouillon vyloučen z komory architektů s doživotním zákazem působení na francouzském území. V roce 1966 se stěhuje do nového alžírského státu, kde se mu dostává nejen vřelého přijetí, ale i okamžité nabídky k výstavbě několika hotelových komplexů na pobřeží a ve vnitrozemí. "Mistr díla" se chápe příležitosti a během následujících deseti let realizuje celou řadu staveb převážně turistického a akademického určení. V roce 1971 je prezidentem Pompidouem amnestován, v roce 1978 je opět přijat do francouzské komory architektů a v roce 1985 ho François Mitterand povyšuje do stavu důstojníka Řádu čestné legie. Pouillonův nábřežní dům ve starém marseilleském přístavu je zařazen do seznamu Národních památek a dvaadvacet jeho realizací do prestižního indexu Architektonického dědictví 20. století.

V roce 1974 objevuje dvaašedesátiletý Pouillon ruinu středověkého hradu Belcastel v jihofrancouzském Aveyronu. Pečlivé a citlivé obnově tohoto polorozpadlého, od 17. století neobydleného skvostu věnuje posledních deset let svého života, v jeho zdech také 24. července 1986 umírá.

Denis Molčanov (1973) je překladatel z čínštiny (Gao Xingjian, Mo Yan, Li Er), francouzštiny (Albert Camus, Christian Bobin, Fernando Arrabal, Werner Lambersy) a angličtiny (Janet Frameová).